pondělí 9. února 2015

Jaroslav Sovinský: Petr Iljič Čajkovskij: IOLANTA /Иоланта/ (Jolanta), Béla Bartók: A KÉKSZAKÁLLÚ HERCEG VÁRA (Modrovousův hrad, angl. Bluebeard’s Castle) (základní vstupní informace před přenosem z MET)



V sobotu 14. února 2015 se dostaneme v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery k osmému přenosu, v němž dojde na dvě jednoaktové opery, a sice lyrickou operu (s devíti scénami) ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského (1840 – 1893) „Jolanta“ a operu maďarského skladatele Bély Bartóka (1881 – 1945) „Modrovousův hrad“.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jolanta je poslední Čajkovského operou, skladatel ji zkomponoval v roce 1891. Její premiéra se uskutečnila 18. prosince 1892 (datum podle gregoriánského kalendáře), v petrohradském Mariinském divadle; premiéru dirigoval český dirigent a skladatel Eduard (Francevič) Nápravník (1839 – 1916), dlouhodobě působící v Petrohradě (proto je počítán i mezi ruské umělce). Libreto opery napsal Čajkovského bratr, Modest Iljič Čajkovskij (1850 -1916), dramatik a operní libretista, na základě divadelní hry ve verších „Kong Renés Datter“ (Dcera krále Reného) od dánského dramatika a básníka Henrika Hertze (1797 – 1870), podle H. Ch. Andersena. Hra, která byla napsána a premiérována v r. 1845, je fiktivním, zromantizovaným, zpracováním svatby Jolandy, vévodkyně Lotrinské (Jolandy z Baru, 1428 - 1483) s Bedřichem z Vaudémontu. Jolanda byla dcerou Reného z Anjou (1409 – 1480), krále neapolského, vévody z Anjou, Baru a Lotrinska, hraběte z Provence. Jejím manželem se r. 1445 stal její bratranec, Bedřich II., hrabě z Vaudémontu (též znám jako Bedřich II. Lotrinský, žil v l. cca 1428 – 1470). Pokud jde o Jolantinu slepotu, o níž pojednává hra i opera, neexistují o ní v případě Jolandy z Baru důkazy. Podkladem pro libreto M. Čajkovského se stala adaptace Hertzovy hry, provedená Vladimirem Zotovem. Jolanta se měla podle přání skladatele uvádět spolu s Louskáčkem.  

Dodejme, že Jolanta byla letos uvedena v newyorské Metropolitní opeře poprvé (29.1.2015), a to spolu s Modrovousovým hradem, který je od uvedeného dne uváděn v Metropolitní opeře v novém nastudování. Modrovousův hrad měl premiéru v Metropolitní opeře již v r. 1974 (10.6.), spolu s Pucciniho jednoaktovkou Gianni Schicchi, která byla v Metropolitní opeře poprvé uvedena (v rámci uvedení celého Pucciniho Triptychu) 14.12.1918. Jolanta spolu s Modrovousovým hradem měla být uvedena v Metropolitní opeře již 26.1.2015, avšak plánované představení muselo být zrušeno kvůli zimní (sněhové) bouři Juno. 

Připojme i několik citací týkajících se hudební povahy díla. „Opera je koncipována vysokým stylem hudebního dramatu, v němž lyrické partie mají ráz neobyčejně citlivých a výrazných meditací. Pozorujeme tu, jak princip partitury „Oněgina“ se u Čajkovského prohloubil a zmohutněl. Mnohé dramatické akce se tu objevují jen v nápovědi a náznaku a vůbec celé dílo je jen podkladem k rozvedení ústřední myšlenky“ (silná vůle člověka je nejmocnější hnací silou) „jak dramaticky, tak i hudebně. Čajkovskij v partituře „Jolanty“ přináší nejen bohatství své zpěvnosti, nýbrž i jedinečné postřehy impresionistické. Předjímá tu mnohé, co pozdější vývoj hudby vytvořil.“ Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, str. 395. „K příběhu o nevidomé královské dceři, která nic neví o světě vidoucích, zkomponoval Čajkovskij jemnou, symfonicky laděnou hudbu.“ Viz Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999, str. 261. „Nevšední motiv nevidomé dívky... vyvolal u skladatele jímavé tóny lyrické něhy. Zpěvní party i orchestr hýří novými barvami.“ Viz Trojan J., Dějiny opery, Paseka 2001, str. 217. V Jolantě se „lehkost a delikátnost ... snoubí s typicky wagneriánskými prvky, které v tomto případě reprezentují harmonické postupy a úloha orchestru, jenž zdůrazňuje dramatickou linku děje.“ Viz Warrack J., West E., Oxfordský slovník opery, Iris, Knižní klub, Praha 1998, str. 102.

Libreto opery
- rusky: http://libretto-oper.ru/tchaikovsky/iolanta
- rusky a španělsky: http://www.operafolio.com/list_of_opera_libretti.asp

Osoby a hlasové obory:
René, král Provence (bas); Jolanta, jeho slepá dcera (soprán); Robert, vévoda burgundský, zasnoubený Jolantě (baryton); hrabě Vaudémont, burgundský rytíř (tenor, uváděn i baryton); Ibn-Hakia, maurský (arabský) lékař (baryton, uváděn i bas); Alméric, zbrojnoš krále Reného (tenor); Bertrand, zámecký vrátný (bas, uváděn i baryton); Marta (Marthe), Betrandova žena, Jolantina chůva (kontraalt, uváděn i mezzosoprán či alt); Brigitta (Brigitte), Jolantina přítelkyně (soprán, uváděn i mezzosoprán); Laura, Jolantina přítelkyně (mezzosoprán, uváděn i soprán); sbor a němé role: služebné a přítelkyně Jolanty, králův doprovod, vojsko vévody burgundského, zbrojnoši. Odehrává se v horách jižní Francie (Provence) v polovině 15. století. Zpracováno podle níže uvedené stránky věnované světové opeře (s přihlédnutím k dalším zdrojům): http://libretto-oper.ru/tchaikovsky/iolanta

Obsah: podle níže uvedené stránky Metropolitní opery (s jistým přihlédnutím k dalším zdrojům): http://www.metopera.org/metopera/season/synopsis/iolanta-bluebeard?customid=825

Jolanta, slepá dcera krále Provence Reného, tráví svůj život v ústraní a je s ní jednáno jako s panenkou. Před dlouhou dobou ji její otec skryl před světem a dal ji do péče prostých lidí, její chůvy Marty a zámeckého vrátného Bertranda (manžela Marty). Královou největší starostí je, aby Jolanta nikdy nezjistila, že je slepá. Král si taktéž nepřeje, aby zprávy o Jolantině slepotě došly k sluchu Roberta, vévody burgundského, jejího budoucího manžela.

Jolanta je přesvědčena, že oči mají lidé jen k tomu, aby plakaly. Avšak znenadání ji naplňuje neklid a cítí jakési nejasné předtuchy. Do jejího příbytku přichází zbrojnoš krále Reného, Alméric, a oznamuje královu návštěvu; s králem má přijít i proslulý maurský lékař Ibn-Hakia. Lékař Jolantu prohlédne a diagnóza, kterou stanoví, je jasná: Jolantě musí být řečeno o jejím postižení předtím, než bude moci být zahájeno léčení. Král však takovému řešení není příliš nakloněn.

Tu se v Jolantině příbytku objevují vévoda Robert s hrabětem Vaudémontem. Jsou naplněni tísní: místo, kde se ocitli, se zdá skrývat jakési tajemství, jeví se jim nebezpečným a oba se cítí být ohroženými. Setkávají se s Jolantou, neznajíce, o koho jde. Robert si tak neuvědomuje, že je to dívka jemu zasnoubená, již si však nechce vzít, neboť miluje jinou. Vaudémont je Jolantou okouzlen, zatímco Roberta toto záhadné místo nadále naplňuje znepokojením. Vaudémont, uchvácen Jolantinou krásou, ji prosí, aby mu dala rudou růži co dárek na památku. Jolanta mu dvakrát dá růži bílou. Vaudémont pochopí, že dívka nevidí. Jolanta nechápe, co znamená „vidět“, není si vědoma toho, co jí chybí. Tu Vaudémonta v rozhovoru s Jolantou přistihne král René a je rozzuřen tím, že Vaudémont jeho dceři odhalil ono tajemství, které před ní bylo skrýváno. Jolanta, nemajíc v sobě žádné vlastní vůle, dokonce ani neví, zdali chce být schopna vidět; učiní však cokoli, co jí její otec řekne. To jen potvrzuje dříve vyslovená slova lékaře, že bez vnitřní touhy není jakákoliv změna dívčina stavu možná. Aby král probudil Jolantinu touhu nabýt zraku, hrozí, že pokud její léčení bude neúspěšným, Vaudémont bude zabit. Jolanta, naplněna obavou o Vaudemontův život, se plně upne k touze nabýt zraku a tím napomůže úsilí lékaře, který ji úspěšně vyléčí. Její otec pak dává svůj souhlas s tím, aby se vdala za Vaudémonta. Avšak nabytí zraku nepřináší Jolantě očekávané vysvobození. „Oslepena“ světem, nemůže uvěřit, že lidé, jež miluje, vypadají takovými, jakými jsou. Její láska k Vaudémontovi a svatební obřad však její obavy přemohou.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Modrovousův hrad je jedinou operou B. Bartóka; skladatel ji zkomponoval v r. 1911, r. 1912 provedl některé úpravy a r. 1917 vytvořil nový závěr. V r. 1916 skladatel operu předložil vládní komisi pro krásná umění, byla však zamítnuta. „Po překonání velkého odporu vůči Bartókově opeře prosadil konečně dirigent Egisto Tango“ (dirigoval premiéru) „její uvedení“. Viz Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999, str. 351. Premiéra opery se uskutečnila 24. května 1918 v budapešťské Královské opeře. Opera (vyjdeme-li z maďarského názvu - viz výše) má plný název „Hrad vévody Modrovouse“ („Kékszakállú“ znamená „Modrovous“, „herceg“ znamená „vévoda“ a „vár“ znamená „hrad“).

Libreto opery napsal (v maďarštině) maďarský spisovatel a básník Béla Balázs (1884 - 1949), volně vycházeje z pohádky francouzského spisovatele Charlese Perraulta (1628 – 1703) o Modrovousovi a jeho ženách. K tomu dodejme, že libreto (základní děj) sice z daného Perraultova příběhu volně vychází, avšak je mu dáno silně psychologické zaměření; jde o psychoanalýzu svého druhu, týkající se Modrovousovy duše. „Libreto ... se neřídí Perraultovou pohádkou, s výjimkou toho, že se týká ponuré postavy ve strašidelném hradu“ (a jejích žen). Viz Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 15. Jako zdroj libretistovy inspirace se uvádí i hra Ariane et Barbe-bleue  (Ariadna a Modrovous, 1899) belgického dramatika a básníka Mauricea Maeterlincka (1862 – 1949).

„Opera může sdělovat mnoho významů, patrně nejvýznamnějšími mezi nimi jsou osamělost lidské duše, moc spásonosné ženy (avšak tato moc /ji/ zničila... její zhoubnou zvědavostí) a konflikt mezi racionálním mužem a emocionální ženou. ... Drama ... spočívá v hudbě, která plně vyjadřuje každé stádium osudu Modrovousovy poslední ženy a rostoucí smutek muže.“ Viz Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 15-16.

Dílo lze chápat jako tragédii jedince, který žije uzavřen ve svých snech, jsa odtržen od reality, kterou není schopen přijmout. Tuto realitu (pochopení), které by ho mohlo vysvobodit, mu přináší Judita, která mu projevuje svou lásku i soucit, což vyvolává Modrovousovy sympatie; současně se však Judita (jako reálná bytost) chová zcela přirozeně žensky (včetně projevu své zvědavosti), což Modrovouse přiměje k tomu, že se v ní snaží najít jeho představu o tom, jakou by měla být (než jakou je), čímž ji však stihne osud předchozích Modrovousových žen (změní se v sen) a Modrovous zůstává opět ve své chmurné osamělosti.  

Připojme i několik citací týkajících se zejména hudební povahy díla. Na opeře se „projevuje jednak vliv Debussyho (Pelléas), E. A. Poea a francouzských romantiků, na druhé straně pak vliv Schönberga a Freuda. Jedná se o originální a působivou ukázku hudebního dramatu, jež obdařilo staré pověsti o Modrovousovi symbolistickým nádechem. Tématem je mužská osamělost a ženina osudová neschopnost tuto osamělost překonat.“ ... „Modrovous tu není stvůrou..., nýbrž trpící idealista. Když jeho nová manželka Judita odhalí Modrovousovo tajemství a následuje předchozí ženy, zůstává Modrovous dál se svou samotou.“ Viz Warrack J., West E., Oxfordský slovník opery, Iris, Knižní klub, Praha 1998, str. 34 a 353. Dílo se odehrává „po recitovaném prologu barda na jediné scéně, do níž se postupně otvírá sedm dveří. Byť v plně prokomponovaném hudebním proudu, je tu jasné hudební členění do ohraničených ploch. Impresionistická zářivost orchestrální partitury a nad ní plynule vedená parlanda a zpěvní party dokazují formální i melodické mistrovství Bartóka, jenž dovedl skloubit tyto stránky svého díla v jednotný celek.“ Viz Hostomská A., Průvodce operní tvorbou, nakl. Svoboda - Libertas, Praha 1993, str. 421.

„Bartókův kompoziční styl spojuje maďarskou lidovou hudbu s novými harmonickými kombinacemi. Impresionistické momenty se střídají s temnými a tajemnými zvuky a ostře motivicky konturovanými postavami.“ Viz Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999, str. 351. „Bartókovo zhudebnění splývá dokonale s libretem; hudba plyne kupředu v mocném orchestrálním proudu, zářícím impresionistickými barvami. Dialog vévody a Judity je založen na důmyslně tvarované deklamaci, jež vychází z metrorytmických struktur staré maďarské lidové písně. Nápadná je harmonická složka, jež svou ustavičnou proměnlivostí vystihuje vývoj složitého symbolistního děje. Libretista nazval text scénickou baladou, ve skladatelově nápěvnosti lze vysledovat návaznost na lidové balady severního Maďarska a Transylvánie.“ Viz Trojan J., Dějiny opery, Paseka 2001, str. 267. Překlad textu libreta „je téměř znemožněn těsným propojením jazyka a hudby. ... Modrovousův hrad není vlastně opera, nýbrž scénický dialog.“ ... „Vedle typicky maďarského parlanda pěveckých hlasů“ budí v opeře „pozornost především symfonické orchestrální zpracování, které převádí symbolický text do symbolisticky nehybné hudby; každým ze sedmera pomalu se otvírajících dveří a světlu, které z nich dopadá, odpovídá určitý zvuk, který se plošně, analogicky s děním na scéně, rozprostírá v orchestru“ (jde o techniku zvukových ploch). „Bartók ... vytváří z určitých dějových prvků příznačný motiv („hrad“, „otázka“, „krev“).“ Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá fronta, Praha, 1996, str. 19-20.

Libreto opery
- maďarsky a španělsky: http://www.operafolio.com/list_of_opera_libretti.asp
- rusky: http://libretto-oper.ru/bartok/zamok-gercoga-sinyaya-boroda

Osoby a hlasové obory:
Vévoda Modrovous, šlechtic (bas či basbaryton, uváděn i baryton); Judita (Judit), jeho nová (v pořadí čtvrtá) žena (soprán či mezzosoprán); bard (mluvená role; činí mluvený prolog k dalšímu ději); tři Modrovousovy předchozí ženy (němé role). Odehrává se na (imaginárním) Modrovousově hradě v čase neurčitém. Opera má jen jeden jevištní obraz, nemá předehru, nemá žádný sbor ani balet. Viz Krause E., Oper A – Z, Ein Opernfűhrer, VEB Deutscher Verlag fűr Musik, Leipzig, 1979, str. 21.  

K „postavám“ děje bývá počítáno i samo jeviště, které představuje rozlehlý temný sál na hradě se sedmi zamčenými dveřmi. Hrad, který je uveden v názvu opery, není hradem co skutečnou pevnostní stavbou, ale představuje Modrovousovu duši. Prostory za oněmi zamčenými dveřmi představují Modrovousovy prožitky (a v případě jeho předchozích žen jeho snové představy o nich, jakými by je chtěl mít). Zpracováno podle níže uvedené stránky věnované světové opeře (s přihlédnutím k dalším zdrojům): http://libretto-oper.ru/bartok/zamok-gercoga-sinyaya-boroda  

Obsah: podle níže uvedené stránky Metropolitní opery (s drobnými úpravami a doplňky podle dalších zdrojů): http://www.metopera.org/metopera/season/synopsis/iolanta-bluebeard?customid=825

Judita přišla žít s vévodou Modrovousem, co jeho nová žena, opustivši svou rodinu a domov a svůj poklidný, spořádaný život. Modrovous chová jisté tajemství, což Juditu fascinuje: Judita ví o jistých děsivých zvěstech, obává se, že je možná na cestě, z níž není návratu, a přesto se rozhodne vstoupit do jeho domu (hradu, který představuje Modrovousovu duši). Vstoupí a dveře se zavírají. Judita vyzná vůči Modrovousovi svou lásku, věříc, že její láska jej změní a rozjasní jeho temný domov. Své vyznání lásky pak opakuje jako mantru, žádajíc, aby byly otevřeny dveře do sedmi hradních komnat. První komnata je mučírnou, druhá zbrojnicí. Obě tyto komnaty ji plní hrůzou. Další dveře skrývají klenotnici a zahradu. Nato Modrovous v páté komnatě Juditě ukáže daleké země, jež ovládá. Judita vidí všude krev: na zbraních, klenotech i na květech. Modrovousovi, který říká: „miluj mě“ a „neměj žádných otázek“, Judita nechce ustoupit. Odpoví mu, že jej miluje, a chce jej sobě otevřít, přeje si, aby jí odhalil své vnitřní já, odkryl jí své obavy. Žádá, aby byly otevřeny všechny dveře. Šesté dveře, jež skrývají moře slz, jsou místem, kde Judita dosahuje mezí poznání. Zbývají sedmé dveře. Za nimi je prostor nacházející se za hranicí života, dveře jsou pomezím života a smrti. Jsou zde skryty Modrovousovy předchozí ženy. Procházejíc sedmými dveřmi, Judita, jejíž (životní) cesta se uzavírá, se k těmto ženám připojuje. Je tak navždy učiněna částí Modrovousova (duchovního) vesmíru. Modrovous však zůstává opět ve své chmurné osamělosti.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obsah: podle výše uvedené stránky Metropolitní opery (s přihlédnutím k dalším zdrojům); rozšířená verze s některými vysvětleními děje:

Judita přišla žít s vévodou Modrovousem, co jeho nová (v pořadí čtvrtá) žena, opustivši svou rodinu a domov a svůj poklidný, spořádaný život. Modrovous chová jisté tajemství, což Juditu fascinuje: Judita ví o jistých děsivých zvěstech (o zavražděných Modrovousových předchozích ženách), obává se, že je možná na cestě, z níž není návratu, a přesto se rozhodne vstoupit do jeho domu (hradu); onen hrad však není skutečnou pevnostní stavbou, ale Modrovousovou osamělou duší, v níž se další děj (svébytná psychoanalýza) odehrává. Děj je tak výrazně symbolistický.

Judita vstoupí a dveře se zavírají. Vůči Modrovousovi Judita vyzná svou lásku, věříc, že její láska jej změní a rozjasní jeho temný domov. Své vyznání lásky pak opakuje jako mantru, žádajíc, aby byly otevřeny dveře do sedmi hradních komnat. S postupným otevíráním dveří zaplavuje temnou prostoru světlo a teplo. Proto Juditu z hlubin probleskující tajemné přeludy neděsí a jímá ji zprvu nadšení.

V sedmi komnatách jsou skryty Modrovousovy prožitky (jeho nejvnitřnější tajemství a jeho uplynulý život). První komnata je mučírnou, představuje hrůzy a utrpení jeho mládí. Druhá je zbrojnicí, představuje obranu jeho zralosti. Třetí dveře skrývají klenotnici (Modrovousův pozemský úspěch) a čtvrté pak krásnou zahradu (jeho poetický život). Judita vidí všude krev, na zbraních, klenotech i na květech (je to Modrovousova krev, což však Judita neví a nemůže tak cítit soucit). V páté komnatě Modrovous Juditě ukáže daleké země, jež ovládá, obzor bez hranic (představuje Modrovousovu moc). Hrad je zalit světlem a Modrovous, naplněn štěstím a vděčností, chce svou ženu obejmout. Ta však již vidí jen krvavé stíny.

Modrovousovi, který říká: „miluj mě“ a „neměj žádných otázek“, Judita nechce ustoupit. Odpoví mu, že jej miluje, a chce jej sobě otevřít, přeje si, aby jí odhalil své vnitřní já, odkryl jí své obavy. Poznávání svého muže se však již pro Juditu stává utrpením, chce nicméně vidět vše. Žádá, aby byly otevřeny i ostatní dveře. S růstem Juditiny chtivé zvědavosti však narůstá Modrovousovo zoufalství. Šesté dveře, jež skrývají moře slz (představuje smutky stáří), jsou místem, kde Judita dosahuje mezí poznání.

Zbývají sedmé dveře. Judita se vyptává svého muže na jeho předchozí ženy; má za to, že za sedmými dveřmi leží tyto ženy zavražděné (Judita začíná svého muže žárlivě obviňovat, z poznání se stává odcizení). Trvá i na otevření posledních dveří, což se stane. Za nimi je prostor nacházející se za hranicí života, dveře jsou pomezím života a smrti. Z prostoru vycházejí tři Modrovousovy předchozí ženy, které zde žily v Modrovousových vzpomínkách, proměněných v sen. Představují jitro, poledne a večer Modrovousova života (a nesou tato jména). Jsou krásnější, než může být živá žena; Judita se vedle nich cítí ubohou. Modrovous, uchvácen svým snem, nyní své předchozí ženy opěvuje. Judita se podle jeho slov má stát Nocí. Judita bázlivě couvá (nechce se stát přeludem, nechce následovat jeho předchozí ženy); Modrovous svou ženu (v níž již nevidí reálnou bytost, ale snovou představu, jakou by měla být) zdobí šperky. Sen, který vzbudila v duši svého muže, Juditu zabíjí. Procházejíc sedmými dveřmi, Judita, jejíž (životní) cesta se uzavírá, se k předchozím ženám musí připojit. Je tak navždy učiněna částí Modrovousova (duchovního) vesmíru (jeho snů). Modrovous však zůstává opět ve svém osamělém zármutku, snad aby opět hledal pochopení, snad příliš starý na to, aby tak učinil; hrad, jehož dveře se uzavřely, se znovu zahalí do temnoty...

Další použité zdroje:
Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 16.
Hostomská A., Průvodce operní tvorbou, nakl. Svoboda - Libertas, Praha 1993, str. 421-422.
Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá fronta, Praha, 1996, str. 20.
Trojan J., Dějiny opery, Paseka 2001, str. 266-267.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Metropolitan Opera House
February 14, 2015 Matinee

HD Simulcast

Scheduled


IOLANTA
Peter Tchaikovsky-Modest Tchaikovsky/Henrik Hertz


Iolanta....................Anna Netrebko
Vaudémont..................Piotr Beczala
Robert.....................Aleksei Markov
King René..................Ilya Bannik
Bertrand...................Matt Boehler
Alméric....................Keith Jameson
Ibn-Hakia..................Elchin Azizov
Marta......................Mzia Nioradze
Brigitte...................Katherine Whyte
Laura......................Cassandra Zoé Velasco



Bluebeard's Castle
Béla Bartók-Béla Balázs/Charles Perrault

Judith.....................Nadja Michael
Bluebeard..................Mikhail Petrenko

Conductor..................Valery Gergiev

Production.................Mariusz Trelinski
Set Designer...............Boris Kudlicka
Costume Designer...........Marek Adamski
Lighting Designer..........Marc Heinz
Choreographer..............Tomasz Wygoda
Video Production Designer..Bartek Macias
Sound Designer.............Mark Grey
Dramaturg..................Piotr Gruszczynski
TV Director................Gary Halvorson


Co-production of the Metropolitan Opera and Teatr Wielki-Polish National Opera