pondělí 20. února 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Tristan a Isolda v Mnichově

Nejkrásnější ze všech Wagnerových oper! Hudební erotika nejvyšší kvality: Dva lidé, mezi nimiž je ještě otevřený účet, se napijí nápoje lásky místo nápoje smrti. Jsou odhaleni in flagranti. Následuje touha až ke smrti z lásky. Pozor: naprosté nebezpečí touhy i pro ne-wagneriány! „Utopit se – propadnout se.“ Na Zelený čtvrtek a Velikonoční pondělí je inscenace Tristana a Isoldy připravena v mnichovském Národním divadle, místě své premiéry. Slibuje velký hudební zážitek!

Režisér Peter Konwitschny říká: 

Tristan a Isolda
 je pro mne příběh plný naděje. V této opeře dotrpí existenční bytí ve světě, který nepřipouští lásku, až do konce. Odráží se tu i Wagnerova vlastní životní situace. Tématem je nesmrtelná touha po blízkosti, spolužití, lásce. A toto přání existuje od té doby, odkdy existuje člověk, odkdy existuje živý tvor vůbec.

Tristanovi a Isoldě  jsou konstatovány dva druhy smrti: Na jednu narážíme v prvním dějství, když Tristan a Isolda věří, že se otráví. Už nemohou nic snášet, chtějí přivodit konec svým bolestem, tedy už nežít. Tento typ smrti určuje i konec druhého dějství, kdy už Tristan téměř ztrácí nervy a vrhá se před Melotův meč, protože už nemá naději. Dalším významem smrti v Tristanovi není konec žití, ale – naopak – začátek vlastní podstaty. Tento okamžik poznání začíná, když se Tristan a Isolda ve svém velkém duetu rozhodnou, že chtějí vystoupit ze systému, protože druzí pro ně zemřeli. A to pro ně teď neznamená, že spáchají sebevraždu a zemřou. Tento poznatek platí především pro závěr opery.

Richard Wagner: Tristan a Isolda

Dirigentka: Simone Young
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Světla: Michael Bauer
Dramaturg: Werner Hintze

Obsazení:

Tristan – Stephen Gould
Král Marke – René Pape
Isolda – Christiane Libor
Kurwenal – Iain Paterson
Melot – Francesco Petrozzi
Brangäne – Okka von der Damerau
Pastýř – Kevin Conners
Kormidelník – Christian Rieger
Mladý námořník – Dean Power

Bavorský státní orchestr
Sbor Bavorské státní opery
Sbormistr: Sören Eckhoff, Iain Paterson

Termíny uvedení:

13., 17. a 21. duben 2017 v 16:00

www.staatsoper.de

úterý 7. února 2017

Peter Stoličný - La Gioconda: Premiéra v Janáčkově divadle v Brně příjemně překvapila.

Nestává se až tak často, aby se na české operní scéně úspěšně uvedlo málo inscenované dílo světové opery. Je to asi proto, že žádná dramaturgie nechce přijmout riziko. Vždyť když je titul, nebo skladatel, málo uváděn, asi to má svou příčinu. Jenom nevstupovat na neznámou půdu. Velká opera je příliš nákladná, aby stálo za to podstoupit riziko neúspěchu. Dramaturgie Patricie Částkové ukázala, že to nemusí být zákonitě pravda. V bulletinu k inscenaci se uvedla jako naprostá profesionálka, s hlubokými znalostmi tvorby italského 19. století. Vše vidí v souvislostech a takto vzdělaná se pustila i do díla Amilcare Ponchielliho. Jistě, nemalou měrou se pod úspěch podepsali dirigent Jaroslav Kyzlink svým hudebním nastudováním i sbormistr Pavel Koňárek a především režisér Tomáš Pilař.  Jenom čtenáře vyhledávače Google zaráží, odkud se vzalo v různých médiích toto tvrzení: „ Janáčkova opera  přenese diváky do Benátek pozdní renesance. V době úpadku a dekadence se totiž odehrává operní příběh pouliční zpěvačky La Gioconda, který bude na českém jevišti uveden vůbec poprvé.“ (eurozprávy.cz, městohudby.cz) Samozřejmě La Gioconda není uvedena u nás poprvé, už ji viděli diváci v pražském Stavovském divadle, v divadle JKT v Plzni i v Moravskoslezském divadle v Ostravě, v rozmezí necelého čtvrtstoletí. Je to i dnes dobrý dramaturgický počin, pustit se do tak velkého náročného díla.   

Po shlédnutí premiéry člověka musí napadnout, proč tak krásná velká opera není  tak často uváděna, jako opery Verdiho, nebo Pucciniho. Má to své, i když krkolomně vysvětlitelné důvody: Říká se, že člověk musí být ve správný čas na správném místě, aby se dílo povedlo.  U Amilcare Ponchielliho to je i není pravda. Příznivou okolností pro uvedení La Giocondy bylo zřejmě to, že po obrovské slávě a celosvětovém uznání génia G. Verdiho a jeho Aidy (1871),  se autor rozhodl odpočívat a žádné nové dílo dlouho neuvedl. Ukončil své mlčení až přepracováním italské verze Dona Carlose v roce 1886 a především nedostižným Othellem o rok později. Ale to již La Gioconda vítězně obletěla operní svět. Měla tedy Verdiho pauza na svědomí úspěch Ponchielliho opery? Asi ano. Protože Verdi zářil tak, že ho nemohlo nic, ani kvalitní dílo vzniklé po Aidě zastínit. A co si myslel slavný Verdiho libretista Arrigo Boito, kdy byl uveden jako autor textu opery pod jménem Tobia Gorrio? Nechtěl riskovat svou slávu textaře, když byl spojován s Verdiho tvorbou? Kdoví. Na každý pád vytvořil na motivy románu Victora Huga Angelo, tyran padovský propracované libreto, kde je zvýrazněno až anticky nevyhnutné konání hrdinů, které vede k tragédii sebevraždy hlavní hrdinky. Je zajímavé, že zde zlo není náležitě potrestáno. Nekoná se tedy ona antická anagnoris. A tím se vlastně libreto blíží k modernímu dramatu, které se kriticky a s odstupem staví ke koncům, „ve kterých je zlo potrestáno“. 

Nemá význam podrobně se rozpisovat o ději. V dnešním době si to každý zvědavec „vygůgluje“ na internetu. Důležitější je upozornit na momenty vnější i vnitřní, které stojí za zmínku: především je to prostředí. Autoři se dostali od Hugovy Padovy do atraktivnějšího prostředí Benátek a to do období karnevalů. Nebyla to jenom touha po atraktivnější vizualizaci.  Prostředí uliček, kanálů a mostů spolu s pestrým rojem bavících se Benátčanů je dobrým pozadím k tragédii, kterou vidí divák v popředí. Ona juxtapozice potom vytváří silné emoční momenty, na které divák slyší. Dalším silným faktorem je nutnost, nemoci konat jinak. Od Antiky, potvrzeno Shakespearem a nakonec i Victorem Hugem je to silný nástroj, kterým schopný skladatel dodá své hudbě onu věčnou kvalitu, na kterou se nezapomíná. Opět se tady vnucuje otazník, jak to, že se na Ponchielliho téměř zapomnělo? Jak to, že tento autor patnácti oper byl skutečně úspěšný až tou desátou (La Gioconda) a proč je jediná, která se občas ve světě uvádí? Co těch dalších pět, které uvedl v Miláně mezi léty 1876 až 1885? (Tedy přesněji čtyři. Poslední, Maurové v Benátkách byla nedokončena, uvedena až v roce 1914 Arturem Cadore.) Není lehké na tyto otázky odpovědět. Snad se lze odvolat na medialitu, která existovala mnohem dřív, než byl do světa tento termín uveden. O něčem se prostě mluví, píše, hodnotí a klevetí, o něčem se z různých důvodů mlčí. Umíme si třeba představit, že by po Aidě Verdi nic nevytvořil? …ale to jsou jenom spekulace. Je tu však ještě jeden nemalý detail a to je jisté podezření z napodobování. Ponchielli byl jistě ovlivněn velikánem Verdim a skutečně v jeho díle některé, především stavební prvky ve sborových partiích slyšíme. Ale slyšíme v opeře Gioconda dokonce i motivy, dost podobné dílu Mascagniho (Sedlák kavalírem.) a zní tam trochu i Puccini (Butterfly..?) Jak to? Dává to smysl? Vždyť to jsou díla, vytvořena po roce 1876, po Giocondě. Ano, smysl to dává. Maestro Ponchielli byl nějaký čas pedagogem obou zmíněných skladatelů a tak je zde tok inspirace opačný. On Ponchiella k dalším italským muzikantům.

Vraťme se ke Giocondě a k její realizaci v NDB. Už byla pochválena dramaturgie i režie, kvalitní hudební nastudování i krásně znějící sbor. Operu samozřejmě tvoří (především) protagonisté. Giacondu na premiéře zpívala Csilla Boros. Maďarská sopranistka Janáčkovy opery se už nejednou zaskvěla svým nádherným dramatickým hlasem i koloraturou (Cio-Cio-San v Madam Butterfly) a na jevišti i v pohybech, gestech, působila věrohodně, upřímně. Laura Adorno v podání Jany Hrochové působila na jevišti už svým zjevem opravdu hezky. Je to mezzosopranistka s širokým rejstříkem. Věrohodně a s vášní zpívala Carmen stejně, jako Rosinu v „Lazebníkovi“.  Její Laura nemá tolik prostoru, jako třeba v Bizetovi, ale její dramatická poloha, třeba v třetím jednání: „ Zemřít, to je příliš strašné…“  dokázala vytvořit v divákovi až husí kůži.  Energickou postavu jejího manžele Alvise ztvárnil Jan Šťáva, člen opery NDB od roku 2010 Mněl možnost rozvinout svůj bohatý basový rejstřík jak v polohách komických (Figaro, Leporello, Kecal) tak v dramatických postavách (král v Aide, nebo Talbota v Marii Stuart v Ostravské opeře). Jeho Alvisa je spontánně výbušný, bezohledný, v zpěvném vyjádření i v gestech, pohybech na scéně. Prostě jeho zlu věříme. Z dramatických rolí ještě připomeňme postavu Barnaba, v našem jazyce agenta estébé, (podívejme se, jak je takové povolání staré… ) kterou zpívá barytonista Svatopluk Sem. Svou hlasovou i hereckou dispozici v divadle nejednou prokázal (třeba v postavě Marcella v Bohémě nebo jako Carlo Gérard v Giordanově opeře Andrea Chénier) svůj univerzální výrazový profil. Tady v Barnabovi je svým hlasovým výrazem patřičně dramatický.  Zářnou roli hlavního milovníka v dramatu, utečence a navrátilce Enza, zpívá korejský tenor, Sung Kyu Park. Nutno přiznat, má nádherný hlas. Zpívá tak obdivuhodně lehce i náročné party, že lze tohoto umělce srovnat s velikány jeho boru. Je samozřejmostí, že spolupracuje s předními operními domy, jako jsou neapolské San Carlo, Teatro Verdi v Terstu, Soul Art Centrum a další.  Má sice nžší vzrůst, ale jeho hlasový projev dokáže ledacos ospravedlnit.

Věnujme se dál kritičtější poloze a můžeme začít u toho nádherně zpívajícího Korejce. Jde o téma: kostým. Divadlo je zázrak iluze, kouzlení a dobře míněny švindl. V opeře se už také prosazuje věrohodnost ve všech směrech. Rusalka nemůže mít osumdesát kilo a Pirkentona v Butterfly jako amerického vojáka nemůže hrát důchodce. Prostě opera také opouští obvyklé kánony, kde kvalita hlasu protagonistu zakrývá jakékoliv jiné nedostatky (fyzické i herecké). A tak by se nemělo stát, že dvě nádherné benátské divy, Laura a Gioconda  se zamilují do Enza nižšího vzrůstu.. Kostým hlavního hrdiny mohl hodně pomoci. Vyšší obuv krytá dlouhým šatem, místo vypasované černé kůže. Splývavý šat působí jako delší. Takové „triky“ jsou běžné a hodně pomohou. Zůstaňme dál u kostýmů (navrhla Sylvia Zimula Hanáková) a mluvme vlastně o režijní koncepci. Kostým by byl asi jiný, u jiné koncepce. Atraktivita, nápaditost a jednotná koncepce je zde zřejmá. Ale autoři díla správně určili Benátky, jako centrum karnevalového dění, kde se odehrává tragédie. Není možné vytušit, proč tento klasický plán tvůrci ignorovali. Scéna je šedivá, bez oblouků a mostů tak hravě příznačných pro renesanční Benátky (autorem scény je režisér Tomáš Pilař). Šedočerné (jindy modročerné) jsou kostýmy sboru, jednobarevný karnevalový rej je karmínový, jako stará krev. Všichni a vždy ve stejnokroji, v uniformě. Proč? Nezachrání to ani třpytivé stanioly, ani video na celou plochu, kde najednou sněží… Je to škoda. Výrazná karnevalová barevniost by tragický motiv v popředí určitě umocnila. A ještě k světelnému designu: Svícení bylo prostě špatné. To nebyl design, ale nahodilé svícení, kterému překážely svými stíny i průhledy mohutné (i když zajímave) kulisy scény. Svícení bylo často tak neodborné, že v těch vypjatých pasážích čtvrtého jednání by bylo účelnější zapnout „pracák“.  Snad to lze připsat na vrub premiéře, kdy ne vždy všechno sedne. Snad… 

Sbor Janáčkovy opery je znám vysokou uměleckou úrovní a disciplinovaností. Ovšem je téměř vždy přikován o prkna jeviště, jako sekundovým lepidlem. Režiséři říkají, že rozhýbat sbor prostě nejde. Ale jde. Ve Státní opeře Praha u inscenace Manon Lescaut, v bratislavském Národním divadle u režie Fausta a Maréty dokázal Jozef Bednárik poslat celý sbor na sál, na korepetice, kde se hýbali tak dlouho, až dokázali náročnou sestavu pohybů. Vždyť sbor, to mají být profesionálové se vším všudy. Nestačí jenom mávat škraboškami, že je to „jako“ veselý taneční rej.     

Úspěch této inscenace drží tedy pohromadě především vynikající hudební nastudováni, hra orchestru (dirigent Jaroslav Kyzlink) a nádherné pěvecké výkony sólistů i sboru. Interpretace byla tak úžasná, kvalita samotné opery tak dobrá, že divák odpustil nedostatky, o kterých je tady zmínka. Stále však zůstává otevřená otázka, proč se tak krásné operní dílo tak málo inscenuje. Možná po uvedením v Janáčkově opeře které je v celku výborné, se La Giocondě více otevřou dveře do dalších operních domů. 

Peter Stoličný

pondělí 6. února 2017

Eva Kolářová zve do divadla: IL TROVATORE ve Vídeňské státní opeře

Verdiho Il Trovatore (Trubadúr), prostřední opera jeho „trilogia popolare“, patří od své premiéry v Římě v roce 1853 k nesporně nejznámějším a nejoblíbenějším dílům operní literatury. Není proto divu, že pro nejvýznamnější interprety každé pěvecké generace stály podstatné části této opery na nejpřednějších místech.

Po dlouhých šestnácti absence se Trubadúr – mimochodem, Verdi chtěl původně rozpracovat jako hlavní ženskou postavu Azucenu a Leonoru pojmout pouze jako vedlejší roli – vrací na scénu Vídeňské státní opery.

Režisérem nového uvedení opery, které má premiéru 5. února, je Daniele Abbado. V roli Leonory vystoupí Anna Netrebko, Manrica zpívá KS Roberto, hraběte Lunu Ludovic Tézier a Azucenu ztvární Luciana d'Intino. Představení diriguje Marco Armiliato.

Foto: Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn

Představitel Luny Ludovic Tézier o této roli říká:

Před téměř rokem jsem zpíval Lunu v Paříži: vzrušující záležitost – vždyť také o velmi vzrušující roli jde! Hlasově je part výzvou: je posazen dost vysoko a neexistuje prakticky možnost si na jevišti trochu odpočinout. A člověk musí dávat pozor, aby se v tomto kusu se všemi těmi dramatickými akcemi neztratil, ale zůstal ve zpěvu jistý, soustředěný a pozorný – jinak by to celý večer nevydržel. Kromě toho není Luna rolí, kterou by člověk měl zpívat příliš brzy. Tady je třeba dát si velký pozor …

Verdi šel v několika rolích v Trubadúrovi zcela vědomě až na hranice lidského hlasu. Chtěl napsat opravdu elektrizující operu, takovou, kde člověk vnímá intenzitu už v hlasovém rozsahu. To se mu také podařilo! Nesmíme nikdy zapomínat na to, že tenkrát se ladilo obecně o něco níže. To znamená, že tehdejší mezní hodnota se dnes dostala téměř o půltón výš.  Soprán, tenor i baryton teď tedy musí zpívat ještě blíže hranici možného. To je sice reálné, ale je třeba být opatrný. Je to jako při vysokohorské túře: Když chodí člověk v nadmořské výšce více než 8.000 metrů, má bez pomůcek asi půlhodinu, než začne tělo reagovat. Buňky se začnou rozkládat. U Trubadúra je to podobné – člověk si musí dobře rozdělit čas …

V případě Luny mě sotva napadá nějaká jiná role, která by byla srovnatelná. Samozřejmě jsou i v jiných rolích okamžiky, které jsou podobné, například u Posy v Donu Carlovi nebo u Forda ve Falstaffovi. Těžiště je však v těchto rolích někde jinde, skutečně srovnatelná žádná z těchto rolí není.
Pro mě je Luna (samozřejmě) temná postava, ovšem se zářivou barvou hlasu. To znamená, že člověk musí ukázat velké nasazení, hledal potemnělé momenty nebo zkoušet vytvořit temnou barvu.
Velmi vzrušující je neustále to, že se člověk musí přesně vypořádat s hudbou a textem Trubadúra. Najdeme tam totiž velmi zřetelné odkazy na charaktery postav.  U Luny jde o velmi špatného člověka, násilnického člověka, nikoli však o zvíře. Má nejen postavení šlechtice, ale i odpovídající chování; odpovídá ovšem starému obrazu předrevolučního šlechtice, tedy arogantního, agresivního, namyšleného, nadutého, velice cynického, a vše je vystupňováno a ž k perverzi. Pokud to tak chceme ukázat, nesmíme jej vymalovat příliš temně, ale naopak ušlechtile, ovšem velmi ostře!

Můžeme jej srovnat s jinou nebezpečnou Verdiho postavou, například s Jagem? Ne! Vůbec ne! Jago se dlouho tváří jako nejbližší přítel. Jen jako takový se totiž může stát tím největším intrikánem a zrádcem. Jagova přátelskost je tedy velmi nebezpečná. Až když zůstane sám, ukáže svou pravou tvář. U Luny je to ale jinak. Hned za elegantní hudbou je hned slyšet, že lidsky něco nesedí. Že tu číhá něco negativního. Lidsky se Luna nedá zachránit, tady nenajdeme téměř nic dobrého. Snad jen úplně na začátku, to ještě Leonoru skutečně miluje, je tu něco víc než sexuální touha. Jakmile však pozná její lásku k Manricovi, je i toto pryč. Pak už zavládne jen nenávist a násilí.

A kdyby Leonora milovala Lunu? Pak … pak by všechno možná dopadlo dobře. Vlastně je to škoda!
Giuseppe Verdi: Il Trovatore
Dirigent – Marco Armiliato
Režie – Daniele Abbado
Scéna – Graziano Gregori
Kostýmy – Carla Teti Světla – Alessandro Carletti

Účinkují:
Hrabě Luna – Ludovic Tézier
Leonora – Anna Netrebko
Azucena – Luciana D´Intino Manrico – Roberto Alagna
Ferrando – Jongmin Park
Ines – Simina Ivan
Ruiz – Jinxu Xiahou
Starý cikán – Ion Tibrea
Posel – Wolfram Igor Derntl

Termíny uvedení:
5. únor 2017 v 19:00 – premiéra

Další termíny:
9.2. v 19:00, 12.2. v 18:30, 15.2. a 18.2

www.wiener-staatsoper.at

sobota 28. ledna 2017

Eva Kolařová zve do divadla: BRUCKNEROVY SYMFONIE V NEW YORKU

V celém světě snad neexistuje jiný orchestr, který by hudební vesmír symfonií Antona Brucknera interpretoval přesvědčivěji než Staatskapelle Berlin pod taktovkou svého šéfdirigenta Daniela Barenboima. Jejich neobyčejné provedení Brucknerových symfonií je oceňováno v celém světě. Hostování v japonské Suntory Hall ve dnech 9. až 20. února 2016 odměnilo publikum dlouhotrvajícím potleskem a ovacemi. Začátkem tohoto roku se členové orchestru se svým dirigentem vydali do New Yorku, aby tam poprvé v severoamerické hudební historii provedli v průběhu pouhých jedenácti dnů všech devět Brucknerových symfonií. 

Závěr cyklu s 9. symfonií, kde se Bruckner svou hudbou dotýká hvězd, mohou posluchači slyšet živě: Pro všechny příznivce Staatskapelle Berlin je připraveno živé vysílání z newyorské Carnegie Hall na 29. ledna 2017 od 20:45 hodin na www.staatskapelle-berlin.de

Daniel Barenboim (foto: web Státní opery Berlín)

Staatskapelle Berlin se s Danielem Barenboimem vrací od 19. do 29. ledna do New Yorku po osmileté přestávce. Pro Daniela Barenboima je tato koncertní cesta současně spojena ještě s jednou významnou událostí, a to s 60letým výročím jeho debutu v newyorské Carnegie Hall. 

Cestě Staatskapelle Berlin pod vedením Daniela Barenboima do Spojených států předcházelo ve dnech 5. až 7. ledna hostování v Philharmonie de Paris, kde byly provedeny 1., 2. a 3. Brucknerovy symfonie, Mozartova Sinfonia concertante KV 364 pro housle a violu a rovněž Mozartovy klavírní koncerty č. 20 a 22. Všechny tři koncerty bylo možno zdarma sledovat živě a nyní jsou již dostupné v mediatéce Staatskapelle Berlin.   

úterý 24. ledna 2017

Eva Kolářová zve do divadla: SEMIRAMIDE V MNICHOVĚ

Poslední opera seria Gioachina Rossiniho, která patřila v 19. století k jeho nejhranějším dílům, é protagonisty při jejich zoufalých pokusech uniknout kruté moci, zachovat si kontrolu nad následky svého chování a vymanit se z neprůhledných propletenců moci, násilí a vášně.

Rossiniovský specialista, dirigent Michele Mariotti, debutuje právě tímto dílem v Bavorské státní opeře, režisérem opery Semiramide je David Alden, který v Bavorské státní opeře již inscenoval mimo jiné díla Monteverdiho, Händela a Wagnera. Naposledy to byl v roce 2006 Händelův Orlando. Režiséra David Alden říká: „Semiramidu nelze uvést bez nejlepších pěvců na světě. Každá role je napsána velmi složitě a virtuózně. Potřebujeme jen ty nejlepší!“  Titulní roli poprvé zpívá Joyce DiDonato, kterou mohli diváci zažít v Mnichově v roce 2013 v opeře I Capuleti e i Montecchi. V dalších rolích vystoupí Alex Esposito jako Semiramidin bývalý milenec Assur, Daniela Barcellona jako Semiramidin domněle zemřelý syn Arsace a Lawrence Brownlee jako Idreno. Premiéra je plánována na 12. února 2017.
Joyce DiDonato (Photo: Brooke Shaden / Warner Classics)

Panovnice Semiramide je pronásledována stíny minulosti: Společně se svým milencem Assurem kdysi zavraždila svého manžela, krále Nina – a tato vina na ní stále leží. Od svého sňatku s Arsacem doufá, že najde klid v duši, ale zamilovala se do špatného člověka: Nejenže Arsace miluje jinou, je také, jak se zjistí, Semiramidin a Ninův syn, o kterém se všichni domnívají, že je mrtvý. Arsace je postaven před rozhodnutí: Má pomstít otcovu smrt, a tím se stát vrahem matky?  


Gioachino Rossini: SEMIRAMIDE
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: David Alden
Scéna: Paul Steinberg
Sbormistr: Stellario Fagione

V hlavních rolích:
Semiramide – Joyce DiDonato
Assur – Alex Esposito
Arsace – Daniela Barcellona
Idreno – Lawrence Brownlee
Azema – Elsa Benoit


Termíny uvedení:

12., 13., 18., a 23. únor 2017 v 18:00, 26. únor 2017 v 17:00
3. březen v 18:30
21. a 24. červenec v 18:00

Bezplatný živý přenos mohou zájemci sledovat v neděli 26. února 2017 od 17:00


středa 18. ledna 2017

Eva Kolařová zve do divadla: WAGNERŮV RING V NORIMBERKU

Nový norimberský Prsten Nibelungův je dokončen. Tým složený z generálního hudebního ředitele Marcuse Bosche, režiséra Georga Schmiedleitnera, scénografa Stefana Brandtmayra a kostýmního výtvarníka Alfreda Mayerhofera nově zpracovával přes tři roky mýtus Richarda Wagnera jako parabolu aplikovanou na dnešní svět. Vyprávěcí oblouk Wagnerovy tetralogie sahá od vytěžování přírody ve Zlatu Rýna přes vyzbrojování na nové války ve Valkýře, vytvoření nového člověka v Siegfriedovi až po konečnou vizi světa bez bohů v Soumraku bohů. Režie Georga Schmiedleitnera a hudební nastudování Marcuse Bosche je přitom zaměřena na současný, vždy konkrétní a v gestech srozumitelný Wagnerův styl. Jednomyslná pochvala patří souboru norimberského divadla, který Wagnerovo monumentální dílo přivedl na scénu. Čtyři části cyklu Prsten Nibelungův se na jaře 2017 dočkají svého znovuuvedení, než pak bude ve dvou cyklech k vidění celá tetralogie.

„Z Wagnerova Gesamtkunstwerku vzniklo ve Státním divadle v Norimberku skvělá, přesvědčivá kolektivní práce – důstojná produkce pro operní dům na Náměstí Richarda Wagnera.“
 Nürnberger Zeitung

„Dokončeno: Jedna z hudebně a scénicky nejsilnějších interpretací Ringu dnešní doby.“
Concerti 



Foto: web Státního divadla Norimberk

Richard Wagner: PRSTEN NIBELUNGŮV
Zlato Rýna
Valkýra
SIEGFRIED
Soumrak bohů

Libreto: Richard Wagner
Představení jsou opatřena německými i anglickými titulky

Hudební nastudování: Marcus Bosch
Režie: Georg Schmiedleitner
Scéna: Stefan Brandtmayr
Kostýmy: Alfred Mayerhofer
Sbormistr: Tarmo Vaask
Dramaturgie: Kai Weßler

Terminy uvedení:

23. květen až 4. červen 2017 (cyklus 1)
7. červen až 18. červen 2017 (cyklus 2)

Předvečery uvedení:

4. březen, 12. březen a 23. květen (pro cyklus 1)
7. červen 2017 (pro cyklus 2)


http://www.staatstheater-nuernberg.de

úterý 3. ledna 2017

Eva Kolařová zve do divadla: KRÁL ARTUŠ


Mýtus o vzniku britské ostrovní říše krouží především kolem příběhů o legendárním králi Artušovi. I v „dramatické opeře“ renomovaného básníka Johna Drydena aHenry Purcella, nejoriginálnějšího anglického skladatele doby baroka, stojí tento „British worthy“ v centru dění: Artuš musí bránit Anglii před vpádem Sasů, kteří se jako přírodní živel valí přes zemi. V nebezpečí se ocitá i Artušovo milostné štěstí, neboť saský král Oswald vznáší nárok na svou nevěstu, slepou Emmeline. Jak Artuš, tak i Oswald jsou ve svém boji podporováni kouzelníky a duchy, bloudí a pak jsou zachráněni, ale nakonec závisí všechno, osud Anglie i Emmeline na souboji obou protivníků.

Král Artuš (King Arthur) typicky britská semiopera, ve které tvoří téměř magickou symbiózu činohra, hudební divadlo a tanec a kde se vznešené umění velké vážnosti bez problémů mísí s humornými prvky a neobvyklými vizuálními efekty. Zatímco hlavní postavy ztělesňují herci, poskytují pohanské rituály, okamžiky milostného štěstí, ale i magické boje a rozličné přírodní jevy neustále příležitost pro ohromné pole fantazie, nadpřirozenosti a především působivosti. Tato opera je první premiérou roku 2017 na scéně Státní opery Berlín.

Dirigent René Jacobs (Foto: Philippe Matsas)


Henry Purcell: Král Artuš
Semiopera o pěti dějstvích na text Johna Drydena
Dirigent. René Jacobs
Režie: Sven-Eric Bechtolf, Julian Crouch
Scéna: Julian Crouch
Dramaturg: Detlef Giese
Kostýmy: Kevin Pollard
Choreografie: Gail Skrela
Světla: Olaf Freese

Sbormistr: Martin Wright

Účinkují:

Soprán/Philidel – Anett Fritsch
Altus – Benno Schachtner
Tenor – Mark Milhofer, Stephan Rügamer
Bas – Johannes Weisser, Arttu Kataja
Artuš – Michael Rotschopf
Merlin – Hans-Michael Rehberg
Oswald – Max Urlacher
Conon – Axel Wandtke
Osmond – Oliver Stokowski
Grímbald – Tom Radisch
Aurelius – Steffen Schortie Scheumann
Emmeline – Meike Droste
Matilda – Sigrid Maria Schnückel

Akademie für alte Musik Berlin
Sbor Státní opery

15. leden 2017 v 18:00 – premiéra


Další termíny uvedení:
17. leden 2017 v 19:00
22. leden 2017 v 19:00


Úvodní matiné se koná 8. ledna 2017

www.staatsoper-berlin.de

sobota 17. prosince 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Ve Vídni uvedli Falstaffa

Jako obraz Botticelliho

Známá je historka, že Giuseppe Verdi, po svém prvním neúspěchu v oblasti komické opery, se důsledně a obsáhle vyhýbal mluvit o tomto období svého života. Až ke konci svého dlouholeté tvorby zkomponoval operu Falstaff – podle Shakespearovy divadelní hry –, a tak se opět vrátil k hudební komedii. A k jaké! Od Donizettiho opery Don Pasquale, tedy 50 let, tu nebyla žádná pozoruhodná komická italská opera. Verdi tím vstoupil prakticky na neznámou půdu a podařilo se mu znovu nalézt hudební komedii (a také sebe). Vyšla z toho opera, která dvojsmyslným vtipem a ve výjimečné virtuozitě pojednává o milostných dobrodružstvích zhýralého Falstaffa, aby v závěru kulminovala slavnou fugou, která zní: Tutto nel mondo è burla – Všechno na světě je fraška!


Čestný člen Vídeňské státní opery Zubin Mehta dirigoval novým uvedením Falstaffa svoji šestou Verdiho operu a svoji celkem devátou premiéru na scéně tohoto operního domu.

Zubin Mehta (foto: web Vídeňské státní opery)

Přinášíme úryvek z rozhovoru, který se Zubinem Mehtou vedl Anreas Láng. Celý rozhovor je uveřejněn na blogu Vídeňské státní opery.

Zdá se, že dirigovat Otella je snazší než dirigovat Falstaffa?
Zubin Mehta: Proč myslíte, že je Otello snazší?

Protože mnozí dirigenti vyžadují na Otella méně zkoušek než na Falstaffa.
Zubin Mehta: (směje se) Podívejte se, každá pozdní Verdiho opera má své obtíže. Na druhou stranu: S orchestrem, jako jsou Vídeňští filharmonikové, se kterými jsem navíc toto dílo připravoval již v Salcburku, to zase tak těžké není. Proč? Protože tito hráči jsou v každém stylu doma. Je jedno, zda hrají Rossiniho, Mozarta, Wagnera, Strausse, Verdiho, Pucciniho nebo jakéhokoliv jiného skladatele – vždy se tak děje se stejnou disciplínou a znalostí hudebního stylu. A pokud i dirigent přinese znalost stylu, funguje to!


A jakou znalost stylu musí dirigent přinést u Falstaffa, v čem je potíž konkrétně tady?
Zubin Mehta: Musí vědět, že u této opery je velmi důležitá rossiniovská průzračnost. Musí vědět, a pokud to nebí, brzy se to dozví, že slavné noneto na konci 1. dějství představuje zcela zvláštní výzvu. Toto noneto se musí intenzívně zkoušet! Nejprve pomalu, až si vše sedne, a teprve pak v rychlosti, nakonec musí totiž plynout sám o sobě zcela přirozeně – tímto způsobem je pak požitkem pro každého, pro posluchače i pro nás interprety. Pokud toto noneto přejde dobře přes scénu, vím, že se podařilo tuto výzvu zvládnout. Podobně je tomu i u ženského kvartetu a capella těsně před nonetem – každý hlas zpívá jiný text, a přesto musí tato pasáž rovněž znít co nejjasněji a nejzářivěji. Zcela obecně je kromě toho přirozeně výhodou, pokud dirigent dobře zná celou Verdiho tvorbu. Mně samotnému bylo kolem šedesáti let, když jsem Falstaffa dirigoval poprvé a mohl jsem se tenkrát ohlédnout za dirigováním podstatných Verdiho děl ze všech jeho období: Samozřejmě za populárním triem Rigoletto, Trubadúr a Traviata, dále za Donem Carlosem a Sílou osudu ze středního období Verdiho tvorby, i za Jérusalemem z jeho raného tvůrčího období a samozřejmě Aidou a Otellem z období pozdního.


www.wiener-staatsoper.at 

Eva Kolařová zve do divadla: Vychutnat si Pucciniho

Giacomo  Puccini vytvořil mistrovská operní díla, která jsou dodnes velmi úspěšná. V prosinci a v pak v únoru mohou návštěvníci Státní opery Berlín vidět na dočasné scéně v Schillerově divadle tři ze skladatelových nejúspěšnějších oper – Manon Lescaut, Bohéma a Tosca – působivé milostné příběhy s těmi nejjemnějšími hudebními odstíny.

Zájemci se mohou těšit na vynikající obsazení, například na Annu Nechaevu jako manon, Riccarda Massiho jako Renata De Grieux a Romana Trekela jako Lescauta. Jako Tosca se představí Ludmila Monastyrskaja, jako Cavaradossi Yonhoon Lee a Scarpia ztvární Erwin Schrott. V Bohémě diváci uslyší Alexandru Kurzak jako Mimi, Annu Samuil jako Musettu a Abdellaha Lasriho jako Rodolfa.

Zájemci si mohou kromě jednotlivých představení koupit ve vánočním období dvě či představení v balíčku, který je možno objednat si online a díky akční slevě ve výši 30% za velmi příznivou cenu.

Foto z inscenace opery Bohéma: Mara Eggert

Balíček „Puccini“ č. 1

21.12.2016 Bohéma
10.02.2017 Tosca

Balíček „Puccini“ č. 2

26.12.2016 Bohéma
12.02.2017 Tosca

Balíček „Puccini“ č. 3

19.12.2016 Manon Lescaut
28.12.2016 Bohéma
17.02.2017 Tosca

Balíček „Puccini“ č. 4

22.12.2016 Manon Lescaut
28.12.2016 Bohéma
19.02.2017 Tosca


www.staatsoper-berlin.de

sobota 3. prosince 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Lady Macbeth Mcenského újezdu v Bavorské státní opeře


Mladá žena, provdaná za bohatého muže, velice osamělá a uzavřená ve světě, kde vládne surovost: Kateřina je žena plná radosti ze života a touží po lásce – její muž je však impotentní a tchán je tyran. Není divu, že touží po tom, aby z tohoto života plného omezení a tlaku vymanila. Když začne na rodinném statku pracovat Sergej, zdá se, že by ji mohl zachránit, ovšem její aféra s čeledínem je začátkem kriminální kariéry.  
 
Opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, která měla premiéru v roce 1934 v Leningradu, líčí pokus seberealizace, který končí zločinem a stojí život čtyř lidí. Šostakovič vypráví tento příběh jedinečnou hudbou, která bublá, plane a práská. Kateřinin boj o šťastnější život zahrnuje i touhu po sexuálním naplnění – a drastické zobrazení tohoto momentu vedlo k dlouholetému zákazu opery v Sovětském svazu, zákazu, který skladatele přivedl téměř do vězeňského tábora. Lady Macbeth Mcenského újezdu  se zabývá otázkou, jak daleko může člověk zajít, aby se vysvobodil z nedůstojných poměrů, a tato otázka si nepřetržitě zachovává svoji aktuálnost.

Vražda, láska a zrada – látka této premiéry obsahuje četné motivy moderního kriminálního příběhu. Pod titulem #AkteMzensk doprovází Bavorská státní opera poprvé premiéru vlastní video-sérií, která osvětluje pozadí a motivy opery.
 
Kde vlastně leží Mcensk? Jak se stane mladá žena vražedkyní? A jak se Šostakovičova opera líbila Josefu Stalinovi? Tyto a další otázky bychom Vám chtěli znázornit v našem video-blogu. Celkem 7 dílů se bude vysílat v následujících 3 týdnech a připraví diváky na přímý přenos, který bude živě k vidění 4. prosince.  
 
 
Anja Kampe (foto z webu Bavorské státní opery)
 
Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu 
Opera o čtyřech dějstvích
 
Premiéra: 28.11.2016 
 
Další termíny uvedení:
 
4.12.2016 v 19:00
8.12.2016 v 19:00
11.12.2016 v 18:00
 
Dirigent: Kirill Petrenko  
Režie: Harry Kupfer
Scéna: Hans Schavernoch 
Sbormistr: Sören Eckhoff
 
V hlavních rolích: 
 
Boris Timofejevič Ismajlov: Anatolij Kotscherga 
Kateřina Ismajlovová: Anja Kampe 
Sergej: Misha Didyk
Axinja: Heike Grötzinger 
Správce: Christian Rieger
Pop: Goran Jurić
Seržant: Peter Lobert
 
Bavorský státní orchestr 
Sbor Bavorské státní opery
 
www.staatsoper.de