čtvrtek 18. května 2017

Eva Kolářová zve do divadla: DON CARLO V BERLÍNĚ

Ve světě plném politických intrik a nelidských tlaků, ovládaném inkvizicí, je španělská královská rodina do roztržení pod tlakem: Následní trůnu don Carlo a francouzská princezna Alžběta z Valois se milují. Protože se Alžběta z politických důvodů musela provdat za ovdovělého krále Filipa II., a tím se stát Carlovou macechou, je její láska láskou zakázanou. Když se o tomto milostném vztahu dozví princezna Eboli, která Carla rovněž miluje, prozradí králi z neopětované lásky tajemství jeho syna. Když se Carlo ještě k tomu nechá markýzem Posou zapojit do politických cílů, které jsou v rozporu se zájmy krále, očividně se zhorší již tak napjatý vztah mezi otcem a synem. Mezilidské konflikty se nemilosrdně projevují v mocenském boji mezi králem a církví, reprezentovanou velkým inkvizitorem. Nakonec je bojovník za svobodu Posa odsouzen k smrti a zachránit již nelze ani Carla. 

V Schillerově dramatu „Obraze rodiny v knížecím domě“, který sloužil jako předloha k opernímu libretu, není skutečně nic soukromou záležitostí aktérů. Intimními scénami ve stylu italského melodramatu skýtá zhudebnění látky Giuseppe Verdim hluboký pohled do vnitřního života rodiny. Tento pohled mistrně propojil s vysoce působivým obrazem francouzské operní tradice, zaměřeným na hluboký dojem. V tomto obraze se prudké střety soukromého života se společenskými očekáváními stávají právě tak jasnými jako zrádné mechanismy veřejně účinné demonstrace moci. 


Foto: Monika Rittershaus

Giuseppe Verdi: DON CARLO 
Dirigent: Massimo Zanetti 
Režie: Phillip Himmelmann 
Scéna: Johannes Leiacker

Obsazení: 

Filip, španělský král – René Pape  
Don Carlo – Fabio Sartori 
Markýz Posa – Roman Trekel 
Velký inkvizitor – Mikhail Kazakov
Mnich – Jan Martiník
Alžběta z Valois – Lianna Haroutounian
 Princezna Eboli – Marina Prudenskaya
Tebaldo – Narine Yeghian 
Hrabě z Lermy – Miloš Bulajić 
Hlas z nebes – Evelin Novak 

Staatskapelle Berlin

Sbor Státní opery 
Sbormistr: Martin Wright 

      Termíny uvedení:

14. květen 2017 v 17:00
17. květen 2017 v 17:00
21. květen 2017 v 17:00
16. květen 2017 v 17:00
28. květen 2017 v 17:00

www.staatsoper-berlin.de

sobota 6. května 2017

Eva Kolářová zve do divadla: FALCONE v BERLÍNĚ

Jistý muž sedí v letadle z Říma do Palerma – pouhých pár hodin před pumovým atentátem, který bude stát tohoto muže a jeho ženu život. Tím mužem je Giovanni Falcone, známý soudce vyšetřující mafiánské případy. Jeho boj proti organizovanému zločinu sicilské „Cosa Nostra“ vedl v roce 1986 k mimořádnému masovému procesu, při kterém mohlo být ze svých zločinů obžalováno přes 400 členů této organizace. Během „doby trvání letu“ – jak zní podtitul opery Nicoly Saniho, která měla premiéru v roce 2007, – se spojují Falconeho zážitky a myšlenky se vzpomínkami a líčením chystaného atentátu v mozaiku složenou z reflexí o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Citacemi z novinových článků, soudních podkladů a soukromých dopisů Falconeho tvoří libreto jakýsi typ dokumentárního „patchworku“, ve kterém se vedle hlavní postavy samotné dostávají ke slovu i politici, mafiáni a novináři.
Státní opera Berlín uvádí v Schillerově divadle tuto komorní operu Nicoly Saniho, jednoho ze současných nejvýznamnějších italských skladatelů, k jehož kolegům patří mimo jiné Karlheinz Stockhausen a Luigi Nono, u příležitosti 25. výročí smrti soudce Falconeho, které připadá na květen 2017.
Foto: Web Státní opery Berlín

Nicola Sani:
FALCONE, IL TEMPO SOSPESO DEL VOLO
Opera o jednom dějství, 26 scénách a finále
Libreto: Franco Ripa di Meana
Dirigent – David Robert Coleman
Režie – Benjamin Korn
Dramaturgie: Benjamin Wäntig

Obsazení:

Giovanni Falcone – Andreas Macco
Soudce / Korunní svědek a další – Martin Gerke
Mafiánský Boss / Politik a další – Milcho Morovinov
Bezúhonný Občan / Velký Spisovatel a další – Udo Samel
Divák / kolega / přítel – Klaus Christian Schreiber
Soprán 1 – Caroline Seibt
Soprán 2 – Isabelle Rejall
Alt 1 – Friderike Harmsen
Alt 2 – Nadia Steinhardt

Premiéra: 28. duben 2017 ve 20:00

Další termíny uvedení:
30. duben 2017 ve 20:00
4. květen 2017 ve 20:00
6. květen 2017 ve 20:00
7. květen 2017 ve 20:00
12. květen 2017 ve 20:00
13. květen 2017 ve 20:00

Představení je nastudováno v německém jazyce.

www.staatsoper-berlin.de

Eva Kolářová: Koncert Pražského filharmonického sboru


Ještě předtím, než příjemné a teplé březnové dny vystřídalo chladné dubnové počasí, se posledního březnového večera konal v kostele sv. Šimona a Judy v Praze koncert Pražského filharmonického sboru, který byl v Stravinského Mši doplněn desetičlenným dechovým souborem.
Koncert zahájila Rachmaninova skladba Matka boží ve věčné modlitbě, pro mě nejpůsobivější skladba večera, velice plastická svou proměnlivou dynamikou. Stravinského Mše je zajímavá již svým nástrojovým obsazením (trubka, hoboj, anglický roh, fagot a pozoun). Druhou část koncertu zaplnily Brahmsovy Milostné písně – Valčíky. Osmnáct písní vytvořilo zdařilý kontrast k první části koncertu. Vše vyznělo překrásně a na další koncert Pražského filharmonického nemusíme naštěstí čekat dlouho. Již 16. května provede v Praze toto prvotřídní těleso Honeggerova Krále Davida.

Sergej Rachmaninov:

Matka Boží ve věčné modlitbě
pro spíšený sbor a cappella

Igor Stravinskij:
Mše
pro sóla, smíšený sbor a dvojité dechové kvinteto

Johanes Brahms:
Milostné písně – Valčíky op. 52


Pražský filharmonický sbor
Dirigent: Lukáš Vasilek
Lenka Navrátilová, Marcel Javorček – klavír
31. březen 2017 v 19:30

Kostel sv. Šimona a Judy v Praze

čtvrtek 13. dubna 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Parsifal ve Vídni

30. březen je dnem, kdy má na scéně Vídeňské státní opery premiéru nastudování Wagnerova Parsifala v hudebním nastudování Semjona Byčkova. Režie a scéna tohoto nastudování jsou dílem Alvise Hermanise: Režisér narozený v Rize, který působil mimo jiné ve vídeňském Burgtheatru, v milánské Scale, na salzburských Festspiele, na vídeňských Festwochen, v Berlíně, Curychu a v dalších evropských městech, debutuje nyní na scéně Vídeňské státní opery.

Inscenační koncept Alvise Hermanise posouvá děj Parsifala do doby před první světovou válkou a do Vídně. Toto město bylo podle režiséra kolem roku 1900 v oblasti umění a vědy „laboratoří pro celý zbytek světa“. Hudba, literatura, výtvarné umění, architektura, technika, medicína a v neposlední řadě psychoanalýza se právě z tohoto centra dostávaly dál. Vídeň byla tím, čím je „Silicon Valley pro 21. století“, říká v programové brožuře Alvis Hermanis v rozhovoru s Oliverem Lángem. Jako obratný tah spojuje Hermanis vesmír Wagnerova Parsifala s vídeňským světem architekta Otto Wagnera tím, že na své scéně přináší zcela konkrétní citáty z jeho staveb. Ústřední je přitom nemocniční komplex, resp. Kostel Otto Wagnera  Steinhof. Hledání Grálu je u Hermanise i hledáním duchovního vývoje, a tak jsou Gurnemanz a Klingsor dva lékaři, kteří bojují o nadvládu nad duchem svých pacientů. Naopak pacienti – k nim patří Amfortas – se nacházejí nejen v realitě kolem roku 1900, ale pojímají historický děj opery jako terapii. A tak se obě tyto časové dráhy navzájem spojují a obrysy mezi hrou a skutečností, mezi zdáním a bytím splývají. Tak jako ve své inscenaci Trubadúra v Salcburku, ve které se zdánlivě nezúčastnění ponořují do obrazové krajiny muzea, si Hermanis i tentokrát hraje s překrýváním různých rovin. Jeho koncept nemá být chápán dogmaticky, ale jako jedna z možných interpretací díla, jako možné osobní vyprávění příběhu.

Kostýmy jsou dílem lotyšské výtvarnice Kristīne Jurjāne, světla jsou dílem Gleba Filshtinského.
Poprvé na scéně Vídeňské státní opery se role Kundry ujímá Nina Stemme. Tato sopranistka ztělesnila ve Vídni značný počet hlavních rolí, například Ariadnu, Sentu, Maršálku, Minnie, Leonoru, Toscu, Leonoru (v Síle osudu), Isoldu, Sieglindu, Brünnhildu (Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů) a naposled Elektru.

Roli Parsifala ztělesňuje tenorista Christopher Ventris, který tuto postavu zpíval na scéně Vídeňské státní opery již jedenáctkrát. Jeho dalšími rolemi byl mimo jiné Jim Mahoney (Vzestup a pád města Mahagonny), Siegmund a Andrei Chowanski.

Jako Amfortas se představí Gerald Finley, který v tomto operním domě debutoval v roce 2012 jako hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě a zpíval zde také v Janáčkově Lišce Bystroušce.
Klingsora, který ve Vídeňské státní opeře ztělesnil mimo jiné Učitele hudby (Ariadna na Naxu), Albericha (Zlato Rýna, Siegfried, Soumrak bohů), Kurwenala (Tristan a Isolda) a Faninala (Růžový kavalír), ztělesní Jochen Schmeckenbecher, Gurnemanze ztvární Hans-Peter König – zde dosud známý jako Daland v Bludném Holanďanovi.

Richard Wagner: Parsifal
Premiéra: 30. březen 2017 v 17:30

Reprízy:
2. duben 2017 v 16:30
6. duben 2017 v 17:30
9. duben 2017 v 16:30
13. duben 2017 v 17:30
16. duben 2017 v 16:30

Dirigent: Semjon Byčkov

Režie: Alvis Hermanis

Kostýmy: Kristine Jurjane


Obsazení:

Amfortas Gerald Finley
Gurnemanz Hans-Peter König
Parsifal Christopher Ventris
Klingsor Jochen Schmeckenbecher
Kundry Nina Stemme
Titurel Jongmin Park
1. rytíř Grálu Benedikt Kobel
2. rytíř Grálu Ayk Martirossian
1. panoš Ulrike Helzel
2. panoš Zoryana Kushpler
3. panoš Thomas Ebenstein
4. panoš Bror Magnus Tødenes
1. květinová dívka / 1. skupina  Ileana Tonca
2. květinová dívka / 1. skupina Olga Bezsmertna
3. květinová dívka / 1. skupina Margaret Plummer
1. květinová dívka / 2. skupina Hila Fahima
2. květinová dívka / 2. skupina Caroline Wenborne
3. květinová dívka / 2. skupina Ilseyar Khayrullova
Hlas shora Monika Bohinec

www.wiener-staatsoper.at

neděle 19. března 2017

Eva Kolářová zve do divadla: NOVINKY Z MNICHOVA

Již brzy budou mít zájemci možnost vychutnat si živě výkony Anji Harteros a Jonase Kaufmanna v opeře Umberta Giordana  Andrea Chénier.  Tato opera je uváděna na scéně bavorské státní opere vůbec poprvé – a při třetím představení mohou být diváci u toho i doma. V titulní roli vystoupí Jonas Kaufmann, pro  Anju Harteros znamená ztvárnění Maddaleny di Coigny její debut v této roli a jako Carlo Gérard se pak představí Luca Salsi. Taktovky se ujme mladý izraelský dirigent  Omer Meir Wellber a pro režiséra Philippa Stölzla je práce na tomto představení jeho debutem na scéně Bavorské státní opery.

Umberto Giordano: Andrea Chénier 
18. březen 2017 v 19.00 hodin
Živý přenos zdarma na STAATSOPER.TV



Anja Harteros a Jonas Kaufmann (Foto: web Bavorské státní opery)

Finská sopranistka Karita Mattila bude v březnu k vidění hned ve dvou produkcích, které se vracejí na scénu Bavorské státní opery. V opeře Leoše Janáčka její pastorkyňa (uváděné pod názvem Jenůfa) zpívá Karita Mattila poprvé na scéně Bavorské státní opery roli Kostelničky. V komorně laděné režii mohli diváci zažít tuto finskou sopranistku již v roce 2013, kdy ztvárnila roli Jenůfy.  Vedle finské umělkyně vystoupí jako Jenůfa Sally Matthews, Lacu ztvární Stuart Skelton (Laca) a Števu Pavol Breslik. Představení diriguje Tomáš Hanus.

Koncem března se Karita Matilla ujme hlavní role v premiérové inscenaci Straussovy opery Ariadna na Naxu. Sérii představení bude dirigovat Oksana Lyniv, vedle Karity Matilly pak vystoupí Jane Archibald (Zerbinetta), Tara Erraught (Skladatel), Burkhard Fritz (Bacchus/ Tenor) und Eike Wilm Schulte (Učitel hudby).

Leoš Janáček: Jenůfa

Tomáš Hanus (Foto: Jakub Swietlik)

Termíny uvedení:
5. březen 2017 v 18.30 hodin
8. březen 2017 v 19.30 hodin
11. březen 2017 v 19.30 hodin

Richard Strauss: Ariadna na Naxu  
26. březen 2017, 18.00 hodin
29. březen 2017, 20.00 hodin
1. duben 2017, 20.00 hodin

www.staatsoper.de

středa 1. března 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Vrchol sezóny Operního studia – The Consul

John Sorel bojuje v undergroundu proti státu, aby prosadil své chápání svobody. Pro to je schopen opustit svou ženu Magdu, společné dítě a svoji matku. Magda chce Johna následovat do exilu a zažádá na konzulátu o výjezd pro sebe a svou rodinu. Vyřízení však troskotá na byrokratických překážkách: a ke konzulovi Magnu nikdy nepustí. Zatímco se Johnův domnělý boj o svobodu hroutí, odmítá si Magna přiznat realitu a temné lži svého života.  Nejen že dojde k nehodě, při které přijde Magdin a Johnův syn o život, ale nakonec dojde i ke katastrofě pro celou rodinu. 

Opera o zoufalém čekání na vstupní vízum  – opera The Consul, kterou v roce 1950 napsal Gian Carlo Menotti, nemůže být aktuálnější. Osud Magdy Sorel a její rodiny ukazuje, jak jsou jednotlivci zlomeni destruktivní politickou činností a nelidskou byrokracií. Menottiho naléhavý apel za větší humánnost je aktuálním dílem našich dnů. 

Režisérka Christiane Lutz (foto z webu Bavorské státní opery)

Gian Carlo Menotti: The Consul
Dirigent: Geoffrey Paterson
Režie: Christiane Lutz
Scéna: Andre Tabakoff
Dramaturgie: Daniel Menne ´
Obsazení:
Magda Sorel – Selene Zanetti
Sekretářka – Niamh O´Sullivan
Matka – Helena Zubanovich
John Sorel – Johannes Kammler
Agent státní policie – Igor Tsarkov
Kouzelník Nika Magadoff – Joshua Owen Mills (28.03.2017, 31.03.2017, 07.04.2017), Galeano Salas (30.03.2017, 02.04.2017, 09.04.2017)
Pan Kofner – Milan Siljanov
Cizinka – Anna El-Khashem
Anna Gomez – Paula Iancic
Vera Boronel – Alyona Abramova
Assan – Frederic Jost

Mnichovský komorní orchestr
Operní studio Bavorské státní opery

Již deset let podporuje Bavorská státní opera svým Operním studiem výjimečně talentované pěvce a připravuje je prakticky na jejich kariéru. Každou sezónu uvádí studio vlastní operní produkci. V minulých sezónách mezi nimi byla Henzeho Elegie pro mladé milence, Rossiniho Hrabě Orry nebo Brittenův Albert Herring. V tomto roce je na programu opera The Consul skladatele Gian Carla Menottiho v režii Christiane Lutz.

Termíny uvedení:
28. březen 2017, 19.00 hodin (premiéra)
30. březen 2017, 19.00 hodin
31. březen 2017, 19.00 hodin
2. duben 2017, 19.00 hodin
7. duben 2017, 19.00 hodin
9. duben 2017, 19:00 hodin

Místo konání: Prinzregenttheater
www.staatsoper.de

pondělí 20. února 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Tristan a Isolda v Mnichově

Nejkrásnější ze všech Wagnerových oper! Hudební erotika nejvyšší kvality: Dva lidé, mezi nimiž je ještě otevřený účet, se napijí nápoje lásky místo nápoje smrti. Jsou odhaleni in flagranti. Následuje touha až ke smrti z lásky. Pozor: naprosté nebezpečí touhy i pro ne-wagneriány! „Utopit se – propadnout se.“ Na Zelený čtvrtek a Velikonoční pondělí je inscenace Tristana a Isoldy připravena v mnichovském Národním divadle, místě své premiéry. Slibuje velký hudební zážitek!

Režisér Peter Konwitschny říká: 

Tristan a Isolda
 je pro mne příběh plný naděje. V této opeře dotrpí existenční bytí ve světě, který nepřipouští lásku, až do konce. Odráží se tu i Wagnerova vlastní životní situace. Tématem je nesmrtelná touha po blízkosti, spolužití, lásce. A toto přání existuje od té doby, odkdy existuje člověk, odkdy existuje živý tvor vůbec.

Tristanovi a Isoldě  jsou konstatovány dva druhy smrti: Na jednu narážíme v prvním dějství, když Tristan a Isolda věří, že se otráví. Už nemohou nic snášet, chtějí přivodit konec svým bolestem, tedy už nežít. Tento typ smrti určuje i konec druhého dějství, kdy už Tristan téměř ztrácí nervy a vrhá se před Melotův meč, protože už nemá naději. Dalším významem smrti v Tristanovi není konec žití, ale – naopak – začátek vlastní podstaty. Tento okamžik poznání začíná, když se Tristan a Isolda ve svém velkém duetu rozhodnou, že chtějí vystoupit ze systému, protože druzí pro ně zemřeli. A to pro ně teď neznamená, že spáchají sebevraždu a zemřou. Tento poznatek platí především pro závěr opery.

Richard Wagner: Tristan a Isolda

Dirigentka: Simone Young
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Světla: Michael Bauer
Dramaturg: Werner Hintze

Obsazení:

Tristan – Stephen Gould
Král Marke – René Pape
Isolda – Christiane Libor
Kurwenal – Iain Paterson
Melot – Francesco Petrozzi
Brangäne – Okka von der Damerau
Pastýř – Kevin Conners
Kormidelník – Christian Rieger
Mladý námořník – Dean Power

Bavorský státní orchestr
Sbor Bavorské státní opery
Sbormistr: Sören Eckhoff, Iain Paterson

Termíny uvedení:

13., 17. a 21. duben 2017 v 16:00

www.staatsoper.de

úterý 7. února 2017

Peter Stoličný - La Gioconda: Premiéra v Janáčkově divadle v Brně příjemně překvapila.

Nestává se až tak často, aby se na české operní scéně úspěšně uvedlo málo inscenované dílo světové opery. Je to asi proto, že žádná dramaturgie nechce přijmout riziko. Vždyť když je titul, nebo skladatel, málo uváděn, asi to má svou příčinu. Jenom nevstupovat na neznámou půdu. Velká opera je příliš nákladná, aby stálo za to podstoupit riziko neúspěchu. Dramaturgie Patricie Částkové ukázala, že to nemusí být zákonitě pravda. V bulletinu k inscenaci se uvedla jako naprostá profesionálka, s hlubokými znalostmi tvorby italského 19. století. Vše vidí v souvislostech a takto vzdělaná se pustila i do díla Amilcare Ponchielliho. Jistě, nemalou měrou se pod úspěch podepsali dirigent Jaroslav Kyzlink svým hudebním nastudováním i sbormistr Pavel Koňárek a především režisér Tomáš Pilař.  Jenom čtenáře vyhledávače Google zaráží, odkud se vzalo v různých médiích toto tvrzení: „ Janáčkova opera  přenese diváky do Benátek pozdní renesance. V době úpadku a dekadence se totiž odehrává operní příběh pouliční zpěvačky La Gioconda, který bude na českém jevišti uveden vůbec poprvé.“ (eurozprávy.cz, městohudby.cz) Samozřejmě La Gioconda není uvedena u nás poprvé, už ji viděli diváci v pražském Stavovském divadle, v divadle JKT v Plzni i v Moravskoslezském divadle v Ostravě, v rozmezí necelého čtvrtstoletí. Je to i dnes dobrý dramaturgický počin, pustit se do tak velkého náročného díla.   

Po shlédnutí premiéry člověka musí napadnout, proč tak krásná velká opera není  tak často uváděna, jako opery Verdiho, nebo Pucciniho. Má to své, i když krkolomně vysvětlitelné důvody: Říká se, že člověk musí být ve správný čas na správném místě, aby se dílo povedlo.  U Amilcare Ponchielliho to je i není pravda. Příznivou okolností pro uvedení La Giocondy bylo zřejmě to, že po obrovské slávě a celosvětovém uznání génia G. Verdiho a jeho Aidy (1871),  se autor rozhodl odpočívat a žádné nové dílo dlouho neuvedl. Ukončil své mlčení až přepracováním italské verze Dona Carlose v roce 1886 a především nedostižným Othellem o rok později. Ale to již La Gioconda vítězně obletěla operní svět. Měla tedy Verdiho pauza na svědomí úspěch Ponchielliho opery? Asi ano. Protože Verdi zářil tak, že ho nemohlo nic, ani kvalitní dílo vzniklé po Aidě zastínit. A co si myslel slavný Verdiho libretista Arrigo Boito, kdy byl uveden jako autor textu opery pod jménem Tobia Gorrio? Nechtěl riskovat svou slávu textaře, když byl spojován s Verdiho tvorbou? Kdoví. Na každý pád vytvořil na motivy románu Victora Huga Angelo, tyran padovský propracované libreto, kde je zvýrazněno až anticky nevyhnutné konání hrdinů, které vede k tragédii sebevraždy hlavní hrdinky. Je zajímavé, že zde zlo není náležitě potrestáno. Nekoná se tedy ona antická anagnoris. A tím se vlastně libreto blíží k modernímu dramatu, které se kriticky a s odstupem staví ke koncům, „ve kterých je zlo potrestáno“. 

Nemá význam podrobně se rozpisovat o ději. V dnešním době si to každý zvědavec „vygůgluje“ na internetu. Důležitější je upozornit na momenty vnější i vnitřní, které stojí za zmínku: především je to prostředí. Autoři se dostali od Hugovy Padovy do atraktivnějšího prostředí Benátek a to do období karnevalů. Nebyla to jenom touha po atraktivnější vizualizaci.  Prostředí uliček, kanálů a mostů spolu s pestrým rojem bavících se Benátčanů je dobrým pozadím k tragédii, kterou vidí divák v popředí. Ona juxtapozice potom vytváří silné emoční momenty, na které divák slyší. Dalším silným faktorem je nutnost, nemoci konat jinak. Od Antiky, potvrzeno Shakespearem a nakonec i Victorem Hugem je to silný nástroj, kterým schopný skladatel dodá své hudbě onu věčnou kvalitu, na kterou se nezapomíná. Opět se tady vnucuje otazník, jak to, že se na Ponchielliho téměř zapomnělo? Jak to, že tento autor patnácti oper byl skutečně úspěšný až tou desátou (La Gioconda) a proč je jediná, která se občas ve světě uvádí? Co těch dalších pět, které uvedl v Miláně mezi léty 1876 až 1885? (Tedy přesněji čtyři. Poslední, Maurové v Benátkách byla nedokončena, uvedena až v roce 1914 Arturem Cadore.) Není lehké na tyto otázky odpovědět. Snad se lze odvolat na medialitu, která existovala mnohem dřív, než byl do světa tento termín uveden. O něčem se prostě mluví, píše, hodnotí a klevetí, o něčem se z různých důvodů mlčí. Umíme si třeba představit, že by po Aidě Verdi nic nevytvořil? …ale to jsou jenom spekulace. Je tu však ještě jeden nemalý detail a to je jisté podezření z napodobování. Ponchielli byl jistě ovlivněn velikánem Verdim a skutečně v jeho díle některé, především stavební prvky ve sborových partiích slyšíme. Ale slyšíme v opeře Gioconda dokonce i motivy, dost podobné dílu Mascagniho (Sedlák kavalírem.) a zní tam trochu i Puccini (Butterfly..?) Jak to? Dává to smysl? Vždyť to jsou díla, vytvořena po roce 1876, po Giocondě. Ano, smysl to dává. Maestro Ponchielli byl nějaký čas pedagogem obou zmíněných skladatelů a tak je zde tok inspirace opačný. On Ponchiella k dalším italským muzikantům.

Vraťme se ke Giocondě a k její realizaci v NDB. Už byla pochválena dramaturgie i režie, kvalitní hudební nastudování i krásně znějící sbor. Operu samozřejmě tvoří (především) protagonisté. Giacondu na premiéře zpívala Csilla Boros. Maďarská sopranistka Janáčkovy opery se už nejednou zaskvěla svým nádherným dramatickým hlasem i koloraturou (Cio-Cio-San v Madam Butterfly) a na jevišti i v pohybech, gestech, působila věrohodně, upřímně. Laura Adorno v podání Jany Hrochové působila na jevišti už svým zjevem opravdu hezky. Je to mezzosopranistka s širokým rejstříkem. Věrohodně a s vášní zpívala Carmen stejně, jako Rosinu v „Lazebníkovi“.  Její Laura nemá tolik prostoru, jako třeba v Bizetovi, ale její dramatická poloha, třeba v třetím jednání: „ Zemřít, to je příliš strašné…“  dokázala vytvořit v divákovi až husí kůži.  Energickou postavu jejího manžele Alvise ztvárnil Jan Šťáva, člen opery NDB od roku 2010 Mněl možnost rozvinout svůj bohatý basový rejstřík jak v polohách komických (Figaro, Leporello, Kecal) tak v dramatických postavách (král v Aide, nebo Talbota v Marii Stuart v Ostravské opeře). Jeho Alvisa je spontánně výbušný, bezohledný, v zpěvném vyjádření i v gestech, pohybech na scéně. Prostě jeho zlu věříme. Z dramatických rolí ještě připomeňme postavu Barnaba, v našem jazyce agenta estébé, (podívejme se, jak je takové povolání staré… ) kterou zpívá barytonista Svatopluk Sem. Svou hlasovou i hereckou dispozici v divadle nejednou prokázal (třeba v postavě Marcella v Bohémě nebo jako Carlo Gérard v Giordanově opeře Andrea Chénier) svůj univerzální výrazový profil. Tady v Barnabovi je svým hlasovým výrazem patřičně dramatický.  Zářnou roli hlavního milovníka v dramatu, utečence a navrátilce Enza, zpívá korejský tenor, Sung Kyu Park. Nutno přiznat, má nádherný hlas. Zpívá tak obdivuhodně lehce i náročné party, že lze tohoto umělce srovnat s velikány jeho boru. Je samozřejmostí, že spolupracuje s předními operními domy, jako jsou neapolské San Carlo, Teatro Verdi v Terstu, Soul Art Centrum a další.  Má sice nžší vzrůst, ale jeho hlasový projev dokáže ledacos ospravedlnit.

Věnujme se dál kritičtější poloze a můžeme začít u toho nádherně zpívajícího Korejce. Jde o téma: kostým. Divadlo je zázrak iluze, kouzlení a dobře míněny švindl. V opeře se už také prosazuje věrohodnost ve všech směrech. Rusalka nemůže mít osumdesát kilo a Pirkentona v Butterfly jako amerického vojáka nemůže hrát důchodce. Prostě opera také opouští obvyklé kánony, kde kvalita hlasu protagonistu zakrývá jakékoliv jiné nedostatky (fyzické i herecké). A tak by se nemělo stát, že dvě nádherné benátské divy, Laura a Gioconda  se zamilují do Enza nižšího vzrůstu.. Kostým hlavního hrdiny mohl hodně pomoci. Vyšší obuv krytá dlouhým šatem, místo vypasované černé kůže. Splývavý šat působí jako delší. Takové „triky“ jsou běžné a hodně pomohou. Zůstaňme dál u kostýmů (navrhla Sylvia Zimula Hanáková) a mluvme vlastně o režijní koncepci. Kostým by byl asi jiný, u jiné koncepce. Atraktivita, nápaditost a jednotná koncepce je zde zřejmá. Ale autoři díla správně určili Benátky, jako centrum karnevalového dění, kde se odehrává tragédie. Není možné vytušit, proč tento klasický plán tvůrci ignorovali. Scéna je šedivá, bez oblouků a mostů tak hravě příznačných pro renesanční Benátky (autorem scény je režisér Tomáš Pilař). Šedočerné (jindy modročerné) jsou kostýmy sboru, jednobarevný karnevalový rej je karmínový, jako stará krev. Všichni a vždy ve stejnokroji, v uniformě. Proč? Nezachrání to ani třpytivé stanioly, ani video na celou plochu, kde najednou sněží… Je to škoda. Výrazná karnevalová barevniost by tragický motiv v popředí určitě umocnila. A ještě k světelnému designu: Svícení bylo prostě špatné. To nebyl design, ale nahodilé svícení, kterému překážely svými stíny i průhledy mohutné (i když zajímave) kulisy scény. Svícení bylo často tak neodborné, že v těch vypjatých pasážích čtvrtého jednání by bylo účelnější zapnout „pracák“.  Snad to lze připsat na vrub premiéře, kdy ne vždy všechno sedne. Snad… 

Sbor Janáčkovy opery je znám vysokou uměleckou úrovní a disciplinovaností. Ovšem je téměř vždy přikován o prkna jeviště, jako sekundovým lepidlem. Režiséři říkají, že rozhýbat sbor prostě nejde. Ale jde. Ve Státní opeře Praha u inscenace Manon Lescaut, v bratislavském Národním divadle u režie Fausta a Maréty dokázal Jozef Bednárik poslat celý sbor na sál, na korepetice, kde se hýbali tak dlouho, až dokázali náročnou sestavu pohybů. Vždyť sbor, to mají být profesionálové se vším všudy. Nestačí jenom mávat škraboškami, že je to „jako“ veselý taneční rej.     

Úspěch této inscenace drží tedy pohromadě především vynikající hudební nastudováni, hra orchestru (dirigent Jaroslav Kyzlink) a nádherné pěvecké výkony sólistů i sboru. Interpretace byla tak úžasná, kvalita samotné opery tak dobrá, že divák odpustil nedostatky, o kterých je tady zmínka. Stále však zůstává otevřená otázka, proč se tak krásné operní dílo tak málo inscenuje. Možná po uvedením v Janáčkově opeře které je v celku výborné, se La Giocondě více otevřou dveře do dalších operních domů. 

Peter Stoličný

pondělí 6. února 2017

Eva Kolářová zve do divadla: IL TROVATORE ve Vídeňské státní opeře

Verdiho Il Trovatore (Trubadúr), prostřední opera jeho „trilogia popolare“, patří od své premiéry v Římě v roce 1853 k nesporně nejznámějším a nejoblíbenějším dílům operní literatury. Není proto divu, že pro nejvýznamnější interprety každé pěvecké generace stály podstatné části této opery na nejpřednějších místech.

Po dlouhých šestnácti absence se Trubadúr – mimochodem, Verdi chtěl původně rozpracovat jako hlavní ženskou postavu Azucenu a Leonoru pojmout pouze jako vedlejší roli – vrací na scénu Vídeňské státní opery.

Režisérem nového uvedení opery, které má premiéru 5. února, je Daniele Abbado. V roli Leonory vystoupí Anna Netrebko, Manrica zpívá KS Roberto, hraběte Lunu Ludovic Tézier a Azucenu ztvární Luciana d'Intino. Představení diriguje Marco Armiliato.

Foto: Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn

Představitel Luny Ludovic Tézier o této roli říká:

Před téměř rokem jsem zpíval Lunu v Paříži: vzrušující záležitost – vždyť také o velmi vzrušující roli jde! Hlasově je part výzvou: je posazen dost vysoko a neexistuje prakticky možnost si na jevišti trochu odpočinout. A člověk musí dávat pozor, aby se v tomto kusu se všemi těmi dramatickými akcemi neztratil, ale zůstal ve zpěvu jistý, soustředěný a pozorný – jinak by to celý večer nevydržel. Kromě toho není Luna rolí, kterou by člověk měl zpívat příliš brzy. Tady je třeba dát si velký pozor …

Verdi šel v několika rolích v Trubadúrovi zcela vědomě až na hranice lidského hlasu. Chtěl napsat opravdu elektrizující operu, takovou, kde člověk vnímá intenzitu už v hlasovém rozsahu. To se mu také podařilo! Nesmíme nikdy zapomínat na to, že tenkrát se ladilo obecně o něco níže. To znamená, že tehdejší mezní hodnota se dnes dostala téměř o půltón výš.  Soprán, tenor i baryton teď tedy musí zpívat ještě blíže hranici možného. To je sice reálné, ale je třeba být opatrný. Je to jako při vysokohorské túře: Když chodí člověk v nadmořské výšce více než 8.000 metrů, má bez pomůcek asi půlhodinu, než začne tělo reagovat. Buňky se začnou rozkládat. U Trubadúra je to podobné – člověk si musí dobře rozdělit čas …

V případě Luny mě sotva napadá nějaká jiná role, která by byla srovnatelná. Samozřejmě jsou i v jiných rolích okamžiky, které jsou podobné, například u Posy v Donu Carlovi nebo u Forda ve Falstaffovi. Těžiště je však v těchto rolích někde jinde, skutečně srovnatelná žádná z těchto rolí není.
Pro mě je Luna (samozřejmě) temná postava, ovšem se zářivou barvou hlasu. To znamená, že člověk musí ukázat velké nasazení, hledal potemnělé momenty nebo zkoušet vytvořit temnou barvu.
Velmi vzrušující je neustále to, že se člověk musí přesně vypořádat s hudbou a textem Trubadúra. Najdeme tam totiž velmi zřetelné odkazy na charaktery postav.  U Luny jde o velmi špatného člověka, násilnického člověka, nikoli však o zvíře. Má nejen postavení šlechtice, ale i odpovídající chování; odpovídá ovšem starému obrazu předrevolučního šlechtice, tedy arogantního, agresivního, namyšleného, nadutého, velice cynického, a vše je vystupňováno a ž k perverzi. Pokud to tak chceme ukázat, nesmíme jej vymalovat příliš temně, ale naopak ušlechtile, ovšem velmi ostře!

Můžeme jej srovnat s jinou nebezpečnou Verdiho postavou, například s Jagem? Ne! Vůbec ne! Jago se dlouho tváří jako nejbližší přítel. Jen jako takový se totiž může stát tím největším intrikánem a zrádcem. Jagova přátelskost je tedy velmi nebezpečná. Až když zůstane sám, ukáže svou pravou tvář. U Luny je to ale jinak. Hned za elegantní hudbou je hned slyšet, že lidsky něco nesedí. Že tu číhá něco negativního. Lidsky se Luna nedá zachránit, tady nenajdeme téměř nic dobrého. Snad jen úplně na začátku, to ještě Leonoru skutečně miluje, je tu něco víc než sexuální touha. Jakmile však pozná její lásku k Manricovi, je i toto pryč. Pak už zavládne jen nenávist a násilí.

A kdyby Leonora milovala Lunu? Pak … pak by všechno možná dopadlo dobře. Vlastně je to škoda!
Giuseppe Verdi: Il Trovatore
Dirigent – Marco Armiliato
Režie – Daniele Abbado
Scéna – Graziano Gregori
Kostýmy – Carla Teti Světla – Alessandro Carletti

Účinkují:
Hrabě Luna – Ludovic Tézier
Leonora – Anna Netrebko
Azucena – Luciana D´Intino Manrico – Roberto Alagna
Ferrando – Jongmin Park
Ines – Simina Ivan
Ruiz – Jinxu Xiahou
Starý cikán – Ion Tibrea
Posel – Wolfram Igor Derntl

Termíny uvedení:
5. únor 2017 v 19:00 – premiéra

Další termíny:
9.2. v 19:00, 12.2. v 18:30, 15.2. a 18.2

www.wiener-staatsoper.at

sobota 28. ledna 2017

Eva Kolařová zve do divadla: BRUCKNEROVY SYMFONIE V NEW YORKU

V celém světě snad neexistuje jiný orchestr, který by hudební vesmír symfonií Antona Brucknera interpretoval přesvědčivěji než Staatskapelle Berlin pod taktovkou svého šéfdirigenta Daniela Barenboima. Jejich neobyčejné provedení Brucknerových symfonií je oceňováno v celém světě. Hostování v japonské Suntory Hall ve dnech 9. až 20. února 2016 odměnilo publikum dlouhotrvajícím potleskem a ovacemi. Začátkem tohoto roku se členové orchestru se svým dirigentem vydali do New Yorku, aby tam poprvé v severoamerické hudební historii provedli v průběhu pouhých jedenácti dnů všech devět Brucknerových symfonií. 

Závěr cyklu s 9. symfonií, kde se Bruckner svou hudbou dotýká hvězd, mohou posluchači slyšet živě: Pro všechny příznivce Staatskapelle Berlin je připraveno živé vysílání z newyorské Carnegie Hall na 29. ledna 2017 od 20:45 hodin na www.staatskapelle-berlin.de

Daniel Barenboim (foto: web Státní opery Berlín)

Staatskapelle Berlin se s Danielem Barenboimem vrací od 19. do 29. ledna do New Yorku po osmileté přestávce. Pro Daniela Barenboima je tato koncertní cesta současně spojena ještě s jednou významnou událostí, a to s 60letým výročím jeho debutu v newyorské Carnegie Hall. 

Cestě Staatskapelle Berlin pod vedením Daniela Barenboima do Spojených států předcházelo ve dnech 5. až 7. ledna hostování v Philharmonie de Paris, kde byly provedeny 1., 2. a 3. Brucknerovy symfonie, Mozartova Sinfonia concertante KV 364 pro housle a violu a rovněž Mozartovy klavírní koncerty č. 20 a 22. Všechny tři koncerty bylo možno zdarma sledovat živě a nyní jsou již dostupné v mediatéce Staatskapelle Berlin.