sobota 3. prosince 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Lady Macbeth Mcenského újezdu v Bavorské státní opeře


Mladá žena, provdaná za bohatého muže, velice osamělá a uzavřená ve světě, kde vládne surovost: Kateřina je žena plná radosti ze života a touží po lásce – její muž je však impotentní a tchán je tyran. Není divu, že touží po tom, aby z tohoto života plného omezení a tlaku vymanila. Když začne na rodinném statku pracovat Sergej, zdá se, že by ji mohl zachránit, ovšem její aféra s čeledínem je začátkem kriminální kariéry.  
 
Opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, která měla premiéru v roce 1934 v Leningradu, líčí pokus seberealizace, který končí zločinem a stojí život čtyř lidí. Šostakovič vypráví tento příběh jedinečnou hudbou, která bublá, plane a práská. Kateřinin boj o šťastnější život zahrnuje i touhu po sexuálním naplnění – a drastické zobrazení tohoto momentu vedlo k dlouholetému zákazu opery v Sovětském svazu, zákazu, který skladatele přivedl téměř do vězeňského tábora. Lady Macbeth Mcenského újezdu  se zabývá otázkou, jak daleko může člověk zajít, aby se vysvobodil z nedůstojných poměrů, a tato otázka si nepřetržitě zachovává svoji aktuálnost.

Vražda, láska a zrada – látka této premiéry obsahuje četné motivy moderního kriminálního příběhu. Pod titulem #AkteMzensk doprovází Bavorská státní opera poprvé premiéru vlastní video-sérií, která osvětluje pozadí a motivy opery.
 
Kde vlastně leží Mcensk? Jak se stane mladá žena vražedkyní? A jak se Šostakovičova opera líbila Josefu Stalinovi? Tyto a další otázky bychom Vám chtěli znázornit v našem video-blogu. Celkem 7 dílů se bude vysílat v následujících 3 týdnech a připraví diváky na přímý přenos, který bude živě k vidění 4. prosince.  
 
 
Anja Kampe (foto z webu Bavorské státní opery)
 
Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu 
Opera o čtyřech dějstvích
 
Premiéra: 28.11.2016 
 
Další termíny uvedení:
 
4.12.2016 v 19:00
8.12.2016 v 19:00
11.12.2016 v 18:00
 
Dirigent: Kirill Petrenko  
Režie: Harry Kupfer
Scéna: Hans Schavernoch 
Sbormistr: Sören Eckhoff
 
V hlavních rolích: 
 
Boris Timofejevič Ismajlov: Anatolij Kotscherga 
Kateřina Ismajlovová: Anja Kampe 
Sergej: Misha Didyk
Axinja: Heike Grötzinger 
Správce: Christian Rieger
Pop: Goran Jurić
Seržant: Peter Lobert
 
Bavorský státní orchestr 
Sbor Bavorské státní opery
 
www.staatsoper.de

úterý 22. listopadu 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Marlis Petersen jako Manon ve Vídeňské státní opeře

Německá sopranistka Marlis Petersen se nedávno představila ve Vídeňské opeře jako Manon, lehkovážná a šarmantní hrdinka, které ve stejnojmenné Massenetově opeře propadne mladý šlechtic Des Grieux. Od své premiéry v roce 1884 patří Manon k nejoblíbenějším francouzským operám. 

Foto: web Vídeňské státní opery

Mnozí to věděli již při jejím debutu ve Vídeňské státní opeře: „Zkušená interpretka barokní hudby Marlis Petersen hraje a zpívá při svém debutu ve Státní opeře roli Lulu tak, jako by u této přímočaré, přesné a vůči veškerým zbytečným nánosům imunní inscenace Williho Deckera byla od počátku u toho.“ Nebo: „Svůj jasný, lyrický soprán vede všemi úskalími role, její koloratury jsou pružné, výšky zvládá bezpečně. Velmi slibné setkání.“ Autorem prvního výroku je Derek Weber ze Salzburger Nachrichten, druhým kritikem Stefan Musil v tisku. Psal se rok 2002, nástup pěvkyně proběhl úspěšně a čekalo se na další napínavá setkání. Tady by si to člověk mohl ulehčit  a otisknout působivé pasticcio k následujícím vystoupením této sopranistky. Zejména proto, že  se Petersen  jako Sofie v Růžovém kavalírovi, Violetta ve Verdiho Traviatě a především v titulní roli v pro ni psané opeře Medea Ariberta Reimanna ukázala v reprezentativních a velmi odlišných rolích. To je však obecně známé. Totiž to, že je Marlis Petersen Traviatou, která dokáže utvářet krásný verdiovský zpěv, ale také zkoumá a interpretuje nitro postavy. Zcela tak, jak to Verdi požadoval. Nebo že v krkolomné roli Medey umí vytvořit syntézu mezi hrou a zpěvem, mezi niterností a výrazovou hloubkou. Diváci věděli, že jsou svědky jedné z hvězdných hodin Státní opery, která bude od tohoto okamžiku patřit do vyprávěčského repertoáru všech, kteří u toho byli.

Tato otevřenost vůči nejrůznějším formám hudby resp. hudebního divadla provází sopranistku již dlouho. Marlis Petersen studovala nejen operní zpěv, ale i jazz a step, učila se hrát na klavír a zná tak celé spektrum mezi hraním partitury a sborovou hudbou. A také všechny epochy: od baroka až po současnou hudbu. Umělkyně říká: „Od začátku jsem vždy ráda zpívala různé styly a formy … svět hudby je tak nádherný a nevyčerpatelný, že se v žádném případě nechci upnout jen na určitý směr. Rozmanitost také udržuje hlas a ducha pružným a otevřeným, a když je člověk uvážlivý a po výletě do světa současné hudby nebo do pozdně romantické opery ještě může zpívat Bacha a Mozarta, je na správné cestě.“ Zvláštní postavení má i zpěv písní, kterému se blíží vybraně sestaveným programem: „Píseň nabízí obrovský prostor možností. Objevila jsem to poměrně pozdě a jsem neustále překvapena, jaké bohatství nabízí“, říká Marlis Petersen. Láska, která naráží na pochopení. Tak nadšeně mluví o sopranistce její dlouholetý doprovázeč, klavírista a korepetitor Státní opery  Jendrik Springer: „Při společné práci na písňové literatuře je úžasné, že – pomineme-li nesporné hlasové kvality   – kombinuje báječnou muzikalitu s v pravém slova smyslu operním přístupem k písni. Ten prostě nabízí mnohem více dramatičnosti a přímosti, než jsem dnes u mnoha jiných interpretů písní zvyklý.“ A přece: vlastní centrum zájmu spočívá v opeře, jak pěvkyně uvádí.

Pokud surfujeme po jejím webu, najdeme tu rubriku „Lidé“: Zde odkazuje a popisuje všechno to, co je pro ni důležité. Umělci, lidé se schopnostmi léčit. Cítíme její oddanost tomuto tématu. Týká se to i hudebního divadla? „Opera je pro mě jistě komplexní.  Jen tak mohu do díla skutečně proniknout, když do mě pronikne psychologie postavy, její okolnosti a souvislosti a interpretací režiséra se pak zase nově objevují na scéně. Pro mě jako pro umělkyni je věcí cti a respektu to, že nepředávám publiku jen krásný zpěv, ale že lidi zapojuji i do emocionálního příběhu, který na ně zapůsobí.“

Na scéně Vídeňské státní opery se k takovým příběhům přidala i nová role v jejím repertoáru – Manon je stejnojmenné opeře Julese Masseneta. Námět, jehož základem je autobiografický román Abbé Prévosta, vypráví příběh Manon, která vyhledává zábavu a potěšení a pohybuje se mezi opravdovou láskou a lákadly světa luxusu a nakonec tragicky umírá. Traviatina sestra? „Určitým způsobem jsou tu skutečně podobnosti, zejména smrt v náruči milovaného muže. Manon je ovšem na počátku mladá, svěží dívka, naivní i otevřená, a pro klášter, kam má jít, se vůbec nehodí … Violetta je už na počátku opery poznamenána nemocí a je ukázána jako kurtizána, a to ovlivňuje průběh děje přirozeně jinak než u Manon, kterou možná přece jen víc přitahuje svůdnost bohatství než věrná láska rytíře Des Grieux. To, že láska je tím nejpodstatnějším, však poznává příliš pozdě, přičemž Violetta je již v první árii fascinována myšlenkou, že ji možná JEDEN muž přece jen může udělat šťastnou. Je to neklid lásky, bez které by žádná opera neexistovala …“, říká Marlis Petersen.


www.wiener-staatsoper.at

středa 2. listopadu 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Gluckova Armida ve Vídni


Pokud byla díla Christopha Willibalda Glucka ještě koncem 19. století oblíbenou součástí repertoáru Vídeňské dvorní opery, pak ovšem tyto cenné skvosty z povědomí zdejšího publika na celá desetiletí zmizely. V období renesance významných skladatelů 17. a 18. století si ale Gluck dokázal opět vydobýt místo, které mu náleží.  ​​

Vídeňská státní opera nyní přivádí po opeře Alceste další pozdní Gluckovo operní dílo Armida: V centru děje tohoto dramatického díla, které mělo premiéru v roce 1777 v Paříži, stojí kouzelnice Armida, sžíraná zoufalou láskou po Renaudovi. Gluck rozprostírá před posluchačem moderní, rafinované duševní drama ženy, která zároveň miluje i nenávidí.

Armida je po opeře Alceste (premiéra 12. listopadu 2012) druhou Gluckovou operou, která má ve Vídeňské státní opeře premiéru v době, kdy je jejím ředitelem Dominique Meyer, zatímco uvedení Händelova díla Alcina v roce 2010 se barokní opera dostala na tuto scénu poprvé po téměř 50 letech.

„A co když Armide vlastně není žena?“ Tuto otázku si klade režisér Ivan Alexandre a ukazuje Armidu jako ženu-svůdkyni jen navenek – Armida je pro něho převlečeným mladým mužem. V ději vidí režisér podobenství lásky, ale i nenávisti. „V této opeře je, jako na pitevním stole, prezentována každá forma lásky: radost, stud, mystická láska, závislost, velkorysost, vydírání – a také nenávist. V podstatě jde u Armidy o variaci lásky v pěti dějstvích.“

Foto: web Vídeňské státní opery

Christoph Willibald Gluck: Armida

Režie: Ivan Alexandre
Výprava: Pierre-André Weitz
Světla: Bertrand Killy
Choreografie: Jean Renshaw

Účinkují:
Orchestr Les Musiciens du Louvre
Sbor Gustava Mahlera
Dirigent: Marc Minkowski

Obsazení:

Gaëlle Arquez – Armida
Paolo Rumetz – Hidraot
Stanislas de Barbeyrac – Renaud
Gabriel Bermúdez – Ubalde
Bror Magnus Tødenes – Dánský rytíř
Olga Bezsmertna – Phénice
Hila Fahima – Sidonie
Bror Magnus Tødenes – Artémidore
Mifali Dogotari – Aronte
Stephanie Houtzeel – Nenávist

Termíny uvedení:
16. 10. 2016 v 18:30 – premiéra

Další termíny:
19.10.2016 v 19:00
22.10.2016 v 19:00
25.10.2016 v 19:00
29.10.2016 v 19:00


čtvrtek 13. října 2016

Eva Kolářová zve do divadla: APOLLINI ET MUSIS


V pravidelných benefičních koncertech již podpořili významní umělci jako například Anna Netrebko, Anne-Sophie Mutter, Martha Argerich a Lang Lang velkorysý záměr sanace budovy Státní opery v Berlíně, a to prostřednictvím hudby. V poslední sezóně před jejím znovuotevřením bude v neděli 30. října uspořádán další výjimečný koncertní večer, jehož výtěžek bude věnován právě domovské budově Státní opery v ulici Unter den Linden. Protagonisty večera budou ceněná italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli, Danile Barenboim a Staatskapelle Berlin.   

Jako rodilá Římanka má Cecilia Bartoli niterný vztah nejen k hudbě své vlasti, ale i ke skladateli, který se jako velmi mladý nechal Itálií velmi inspirovat, a to k Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Posluchači mohli Cecilii Bartoli mnohokrát zažít na operním jevišti i na koncertním pódiu – a vždy ji doprovázela zvláštní aura výjimečné umělkyně. Nyní se dala do služeb dobré věci, aby spolu s Staatskapelle a Danielem Barenboimem vystoupila na benefičním koncertě věnovaném opravě budovy Státní opery v Berlíně – samozřejmě s Mozartem a svou výjimečnou muzikálností.    


Cecilia Bartoli na snímku z webu Státní opery Berlín

Benefiční koncert 30.10.2016 ve 20:00
Velký sál Filharmonie Berlín

Účinkují:
Cecilia Bartoli – mezzosoprán
Daniel Barenboim – klavír

Staatskapelle Berlin
Daniel Barenboim - dirigent

PROGRAM:

JOSEPH HAYDN
»Arianna a Naxos« pro mezzosoprán a klavír  XXVIb:2


WOLFGANG AMADEUS MOZART
»Ch’io mi scordi di te«
Koncertní árie pro mezzosoprán, klavír a orchestr KV 50


WOLFGANG AMADEUS MOZART:
»Parto, ma tu ben mio« |»Deh per questo istante solo«
Dvě árie Sesta z opery »La clemenza di Tito« KV 621


WOLFGANG AMADEUS MOZART:
Klavírní koncert A dur KV 488


www.staaatsoper-berlin.de

středa 5. října 2016

Eva Kolářová zve do divadla: BEETHOVENŮV FIDELIO V BERLÍNĚ

„Ó, Bože! – jaký to okamžik!“ 

3. říjen 2016 je dnem, kdy Státní opera Berlín uvádí na své scéně první operní premiéru sezóny 2016/17, kterou je nové nastudování Beethovenova Fidelia. U dirigentského pultu se objeví Maestro Daniel Barenboim, režie je dílem zkušeného Harryho Kupfera.  

Intenzivní umělecká spolupráce Daniela Barenboima a Harryho Kupfera začala v roce 1992, kdy se sešli nad inscenací Wagnerova Parsifala. Legendární provedení jejich Wagnerova cyklu u příležitosti Festtage 2002 tvořilo dosavadní vrchol společné práce. Nyní se oba umělci sešli znovu, aby zpracovali společný postup při uvedení Beethovenova Fidelia. Pro režiséra Harryho Kupfera je to jeho pátá režie Fidelia, kdy do popředí staví lidskou lásku, a tím ponechává utopický potenciál díla otevřeným.  

Fidelio je příběhem neochvějné lásky, kterou Beethoven pojednává ve svém sice jediném, ale hudebně mimořádně krásném a bohatém operním díle. V jeho opeře je však přítomno i něco utopického – něco, co se, stranou reálně možného, se dá sotva splnit, u čeho je však přání, že se to přesto může podařit, nakonec silnější než všechny překážky. Opera je bohatá na povznášející momenty: dramatické osvobození neprávem zajatého vězně, který sotva unikne vražednému útoku, dojemná radost z opětovného shledání se svou milovanou ženou, která shromáždila veškerou svou odvahu, aby se pod jménem Fidelio propašovala do podzemního sklepení státní věznice, zachránila tam svého manžela a konečně mu, ohromena velikostí okamžiku, sundala pouta.    

V hlavních rolích vystoupí vynikající sólisté, kromě jiných Camilla Nylund jako Leonore, Andreas Schager jako Florestan, Matti Salminen jako Rocco a Falk Struckmann jako Don Pizarro. Staatskapelle Berlin diriguje Daniel Barenboim. 


Foto: Bern Ulhig (z webu Státní opery Berlín)

Ludwig van Beethoven: Fidelio  
Opera o dvou dějstvích 
Libreto: Joseph Sonnleithner a Friedrich Treitschke volně podle francouzské předlohy jeana Nicolase Bouillyho 

Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Harry Kupfer
Asistent režie: Derek Gimpel
Scéna: Hans Schavernoch
Kostýmy: Yan Tax
Dramaturg: Detlef Giese

Obsazení:
Roman Trekel – Don Fernando
Falk Struckmann – Don Pizarro
FAndreas Schager – Florestan
Camilla Nylund – Leonore
Matti Salminen – Rocco
Evelin Novak – Marzelline
Florian Hoffmann – Jaquino

Staatskapelle Berlin
Sbor Státní opery
Sbormistr: Martin Wright

Představení je nastudováno v německém jazyce.

Termíny uvedení:

3. říjen 2016 v 18:00 – premiéra

Další termíny:

7. říjen 2016 v 19:30
9. říjen 2016 v 19:00
14. říjen 2016 v 19:30
16. říjen 2016 v 19:00
25. říjen 2016 v 19:30
28. říjen 2016 v 19:30

www.staatsoper-berlin.de

úterý 27. září 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Rozhovor s dirigentem Marcem Armiliatem

Marco Armiliato (foto: web Vídeňské státní opery)
 
Přinášíme rozhovor s italským dirigentem Marcem Armiliatem, který byl 7. září uveřejněn na webu Vídeňské státní opery.
 
Jen za minulý červen, tedy za pouhý jeden měsíc, dirigoval Marco Armiliato na scéně Vídeňské státní opery pět různých děl a teď v září zazní pod jeho vedením Turandot a Aida. To však ještě není všechno: Vedle dalších repertoárových představení nastuduje tento uznávaný odborník na italskou a francouzskou operu v této sezóně nově také Verdiho operu Trubadúr. Je tedy čas na rozhovor s přímým pokračovatelem tradice velké italské dirigentské školy.
 
Kdyby existovaly pro dirigenta jen tři pokyny, jak by to podle Vás zněly?
 
Marco Armiliato: Disciplína, technika a vášeň. Číslo jedna – disciplína – je v silném vzájemném spojení s tím, že většina umělců, ostatně já také, je velmi sebekritická, což zase těsně souvisí s respektem vůči příslušnému skladateli a jeho dílem. Já osobně se učím nové kusy poměrně snadno a rychle. Přesto ve mně dlouho přetrvává pocit, že jsem se s dílem ještě úplně nesžil, takže vše nastuduji úplně znovu a jinak, dokud nemám pocit, že s tím mohu předstoupit před publikum. Dirigentská technika je zase věcí, která má mnoho společného se zkušeností. Je například výhodou, když může člověk jako mladý dirigent nastudovat Lazebníka sevillského nebo Nápoj lásky, protože to nejsou zrovna snadné a v pravém slova smyslu didaktické kusy pro dirigentské řemeslo. Právě přes Lazebníka jsem pochopil mnohé z toho, na čem v tomto povolání nakonec záleží. A pokud jde o vášeň – když stojím u pultu, a je jedno, zda jde o zkoušku či o představení – pak diriguji každou buňkou svého těla, jsem naplněn hudbou a chtěl bych tento pocit štěstí přenést na celý svět.
 
Máte nějaké preference, pokud jde o pocit plného štěstí? Je v tomto směru například Donizetti pro Vás důležitější než Rossini?
 
Marco Armiliato: Ne, je úplně jedno, které mistrovské dílo diriguji. Vždy se soustředím na aktuální okamžik, a když diriguji například operu Don Pasquale, je pro mě toto dílo to nejvýznamnější a největší, které kdy bylo napsáno, a když pak den nato diriguji Bohèmu, tak poznávám, že Bohèma dalece převyšuje ostatní skladby, a když pak diriguji Otella, mám pocit, že právě Otello zastiňuje vše ostatní.
 
Řekl jste, „když den na to diriguji Bohèmu“. Dirigujete opravdu často v několika dnech rozdílná díla. Jak to děláte? Mnozí jiní by potřebovali to něco víc času, aby přepnuli …
 
Marco Armiliato: Víte, hudba byla, od té doby, co si dokáži vzpomenout, součástí mého života. Dokonce dřív, než jsem znal abecedu, jsem už uměl číst noty a hrát na klavír. Nikdy jsem také nepřemýšlel o tom, které povolání si vybrat: Práce dirigenta byla od počátku samozřejmostí mého života, o které jsem nemusel mluvit. Jinými slovy: Hudba, a tím i partitury, jsou pro mě svým způsobem domovem, z kterého čerpám radost a energii. A když mám pak partituru nastudovánu, a jak jsem již dříve řekl, dokonce přestudovánu, nevidím skutečně žádný problém v tom, abych několik dnů po sobě dirigoval různá díla.
 
Nejprve jste studoval hru na klavír. Nepokoušel jste se nikdy vydat se na dráhu klavíristy?
 
Marco Armiliato: To krásné na dirigentském povolání je možnost pracovat na interpretaci hudby společně. A když má člověk ještě k tomu takový orchestr, jako jsou Vídeňští filharmonikové … pak je to štěstí dokonalé. Mé studium klavíru však bylo nutné jako základ, mnoho let jsem studoval s pěvci jejich role jako hlavní korepetitor. Pro operního dirigenta je téměř životně důležité, aby poznával fungování opery od práce korepetitora. V této poloze si člověk může zpracovat vědomosti a získat zkušenosti, které – abychom se vrátili k předchozí otázce – přispívají i k tomu, že člověku pak připadá rychlé přepnutí z jednoho díla na druhé snazší
 
Ve Vídeňské státní opeře jste v zhruba 220 večerech dirigoval míce než 25 děl. Vzpomínáte si ještě na svůj debut ve Státní opeře?
 
Marco Armiliato: Samozřejmě! Na to datum si vzpomínám zcela přesně: 2. listopad 1996, Andrea Chénier. Zažít tento pocit zodpovědnosti poprvé v tomto operním domě, ve kterém v každém kameni, každém závěsu, dokonce v každé molekule vzduchu stále žije duch těch, kteří tu vytvořili něco velkého, a navíc s takovým orchestrem … ve Státní opeře vnímá člověk hudbu velmi intenzívně … na tento večer asi nikdy nezapomenu!
 
Existuje ve Vaší dosavadní kariéře dirigenta něco jako výjimečný vrchol, na který nikdy nezapomenete?
 
Marco Armiliato: Protože jsem zažil velmi mnoho překrásných chvil, nemohu vyzdvihnout nějaký konkrétní moment. (po delším přemýšlení) Výjimečnými okamžiky jistě byly mé debuty zde ve Státní opeře, v Metropolitní opeře, v londýnském Opera House Covent Garden a debuty u dirigentského pultu významných koncertních orchestrů.
 
Jak to vypadá s německým repertoárem? Měl byste na něj také chuť?
 
Marco Armiliato: A jakou! Dosud se ještě nic neobjevilo, ale v mém srdci vedou Elektra a Tristan a Isolda.
 
Na závěr ještě jedna otázka: Jak by pro Vás vypadal ráj, kdybyste do toho mohl mluvit?
 
Marco Armiliato: Na to by se dalo odpovědět velmi abstraktně, nebo tak jako barokní malíři – modrou oblohou s mnoha bílými mráčky (směje se). Ne, vážně: Pro mě je rájem to, když mohu stát u dirigentského pultu a muzicírovat, a to pokud je to možné, každý den!
 
www.staatsoper-wien.at

sobota 17. září 2016

Eva Kolářová zve do divadla: První týdny letošní sezóny v Bavorské státní opeře

První mimořádné představení v rámci tématu sezóny 2016/17 „Co následuje“ se koná již začátkem října:  Při produkci s názvem Prozessor I opustí diváci svou obvyklou pozici v temnotě hlediště paralelně probíhajícího uvedení Fidelia a na velké zkušební scéně v Národním divadle a novým způsobem poskládají základní parametry operního večera, jakou jsou hudba, text a vizuální prostředky. Tím se sami octnou v těsné blízkosti centra dění.

Představení Beethovenova Fidelia se samozřejmě konají nedotčeny na velké scéně: Zatímco Anja Kampe zpívala roli Leonory již při premiéře, zažívají Klaus Florian Vogt (Florestan) und Günther Groissböck (Rocco) v režii Calixta Bieita svůj debut.

V nově zavedených písňových večerech blíže představíme sólisty Bavorské státní opery. Prvním takovým večerem bude 12. října 2016 recitál Gorana Juriće, dalším pak 14. listopadu večer s Elsou Benoit a Rachael Wilson.

Novinkou letošní sezóny je i nový parter zajišťující občerstvení, kterým je společnost Dallmayr. Již nyní se personál těší na to, že hodinu před představení a o přestávkách bude moci obsloužit návštěvníky mnichovského operního domu. Zájemci již teď mají možnost rezervace na vybraný termín.

Bavorský státní orchestr zakončil prázdniny již o něco dříve od 5. září v rámci svého evropského turné za vedení Kirilla Petrenka koncertuje orchestr v nejvýznamnějších koncertních sálech Evropy, kromě jiného v Lucernu, Miláně, Paříži a ve Vídni.

V úterý 20. září se ve 20:00 koná 1. Akademický koncert, který bude z mnichovského Národního divadla přenášen živě v rámci STAATSOPER.TV a také na rozhlasové stanici BR-Klassik. Na programu je Lontano pro velký orchestr György Ligetiho, Čtyři poslední písně Richarda Strausse (sólistka Diana Damrau) a 5. symfonie e moll op. 64 Petra Iljiče Čajkovského.

Po živém přenosu 1. akademického koncertu následuje hned 8. října od 16 hodin druhý live přenos sezóny – opera Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera pod vedením Kirilla Petrenka a v režii Davida Bösche. Poté co byla v červenci akce „Opera pro všechny“ z důvodu paralelně probíhající smuteční akce věnovaná památce obětí tragických událostí v Mnichově zrušena, těší nás, že společně a naším partnerem, koncernem BMW, můžeme tento bezplatný živý přenos uskutečnit. Stejně jako v premiérové řadě v květnu 2016 opět zazpívá roli Hanse Sachse Wolfgang Koch, v roli Walthera von Stolzinga vystoupí Jonas Kaufmann.

Další přenos na náměstí Maxe Josefa se uskuteční v rámci Festspiele 2017. Bavorská státní opera se spolupráci s BMW uvedou další Wagnerovu operu – Tannhäuser – opět pod vedením dirigenta Kirilla Petrenka.

Bavorský státní balet otvírá svoji první sezónu pod vedením Igora Zelenského 23. září znovuuvedením baletu Giselle. Dílo, které je vzorem romantického baletu vůbec, se na scénu Národního divadla vrací po deseti letech.

Giselle bude v Mnichově uváděna ve verzi anglického choreografa Sira Petera Wrighta podle verze Maria Petipy uváděné v Petrohradě. Wright sám ve svých téměř 90 letech přebírá nové nastudování a také zodpovědnost za to, že na jeviště se dostanou i ty nejmenší taneční detaily podle originální choreografie.

První řada představení bude provedena v pěti různých obsazeních. V zahajovacím představení se jako Natalia Osipova jako Giselle a Sergej Polunin jako Albrecht. V následujících večerech budou tento pár tančit  Ksenia Ryzhkova a Osiel Gouneo, Maria Shirinkina a Vladimir Shklyarov, Svetlana Zakharova a Vladimir Shklyarov a Ivy Amista s Dmitrijem Sobolevskim.              

www.staatsoper.de

Eva Kolářová zve do divadla: ÚVOD SEZÓNY 2016/17 V BERLÍNĚ

Pod heslem „Hello & Goodbye“ se v sobotu 10. září od 14 hodin koná slavnost k zahájení sezóny 2016/17, poslední sezóny v Schillerově divadle. Zváni jsou všichni Berlíňané, velcí i malí, fanoušci opery i ti, co s ní teprve seznamují. Návštěvníci budou mít možnost získat ať už na jevišti, foyer či venku na dvoře jedinečné dojmy ze světa hudebního divadla – hudbou, tancem, kostýmy, maskami, nabídkami Mladé státní opery, na kole štěstí a mnoha dalšími akcemi. Den zakončí operní gala se sborem Státní opery a sólisty na velkém jevišti. Jako sólisté vystoupí Anna Samuil, Maria Prudenskaya, Katharina Kammerloher, Stephan Rügamer a Roman Trekel, dále se představí členové operního studia, Státní balet na veřejné zkoušce, členové sboru Státní opery v Berlíně a mnozí další. Vstup je jako každoročně zdarma.

Intendant Jürgen Flimm zve návštěvníky k oblíbené „škole potlesku“, u „hudebního kola štěstí“ pak budou operní vědomosti oceněny atraktivními cenami. Mezitím budou moci malí návštěvníci popustit uzdu své fantazii líčením, výrobou masek a malováním. Skvěle postaráno bude samozřejmě i o občerstvení našich hostů.

Foto: Eike Walkenhorst (z webu Státní opery v Berlíně)



Zahajovací slavnost k otevření sezóny 2016/17
10. září 2016 od 14:00
Berlín, Státní opera v Schillerově divadle


Od 18. září se pak některé z nejkrásnějších hlasů současného operního světa postarají o magické okamžiky začátku operní sezóny. K prvním repertoárovým vrcholům patří Mozartův Don Giovanni, kde vystoupí mj. Olga Peretyatko, Dorotea Röschmann a Christopher Maltman (22., 25., 28. září a 1. října) a Tosca Giacoma Pucciniho s Angelou Gheorghiu v hlavní roli, Fabiem Sartorim (Cavaradossi) a Michaelem Volle (Scarpia) ve dnech 18. 21., 24. a 27. září a 2. října.

V říjnu se návštěvníci mohou těšit na úspěšnou inscenaci Gluckovy opery Orfeus ed Euridice, tentokrát s Maxem Emanuelem Cencicem a Elsou Dreisig (8., 13., 15. a 19. říjen.

www.staatsoper-berlin.de

pátek 26. srpna 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Operní premiéry v sezóně 2016/17 ve Státní opeře Hamburku



Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna
Premiéra: 23. září 2016

Tato opera je divadlem světa: Vypráví o stárnutí, o zkouškách, o nejasných rozhodnutích. Jeden hledá individualitu, druhý je na to příliš pohodlný. Jiní zase propagují, že společenství je tím jediným místem pro jednotlivce. Moc je od počátku legitimovaná, nebo si ji uzurpují noví mocipáni. Hodnoty jako přizpůsobení a oddanost stojí proti prosazování sama sebe a nezávislosti. Miluje se a sní se, klame i důvěřuje. Kdo má pravdu? Kdo utrpěl bezpráví? Svět kouzelné flétny je neprůhledný, každý se pokouší najít svou cestu. Kdo to všechno řídí? Komu se dá věřit? Snad hudbě?

Režie: Jette Steckel
Dirigent: Jean-Christoph Spinosi

Představení je nastudováno v němčině a opatřeno německými a anglickými titulky.
 

Péter Eötvös, Béla Bartók: Senza Sangue/Herzog Blaubarts Burg
Premiéra: 6. listopad 2016

Jistá žena nachází po dlouhém hledání muže, se kterým je její život osudově spojen. Jako mladá dívka přežila vražedný útok rebelů na svého otce a bratra, protože jeden z vrahů ji sice našel, ale před smrtí uchránil. Život této ženy byl jedním jediným pomstychtivým tažením, a nyní našla posledního pachatele. Stejně jako tenkrát by chtěla v jeho očích zahlédnout spásný pohled a doufá v rozhřešení jeho činů.

Judith miluje Modrovouse, ale jeho Já se skrývá za dveřmi ponurých hradeb jeho nitra. Pokud se je podaří otevřít – jak doufá –, začne do jeho duše proudit světlo a vzduch. Na všechny dveře však jeho připravenost nestačí. Modrovous zavře Judith jako čtvrtou ženu k ostatním, které zavraždil, a zavírá všechny dveře. Opět se stmívá. 

Režie: Dmitri Tcherniakov

Představení je nastudováno v italském resp. maďarském jazyce a opatřeno německými a anglickými titulky
 

Giuseppe Verdi: Otello
Premiéra: 8. leden 2017

Otello se sice musí bránit závisti, nepřátelství a ohrožení – což by pokud by byl při smyslech, snadno zvládnul. Ne nadarmo stoupal ve státě cestou nahoru, vůči konkurenci jistě nebyl přecitlivělý. Je však zasažen, a to, co s ním zásadně otřese, je osamělost žárlivce a osamělost podvedeného. Cítí se oklamán svou ženou, ve skutečnosti je však oklamán tímto podvodem. To, že právě on se stal obětí intrik, možná souvisí s tím, že patří k menšině, takže pro ostatní je sociálním hromosvodem. To však není rozhodující. Boito a Verdi vyprávějí tento příběh vyhnance, který se dostal do bezvýchodné situace a není již schopen konzistentně a důsledně jednat.

Režie: Calixto Bieito
Dirigent: Paolo Carignani

Představení je nastudováno v italštině a opatřeno německými a anglickými titulky.  Inscenace je převzata z divadla v Basileji

 
Alban Berg: Lulu
Premiéra: 12. únor 2017
Všichni, kteří Lulu milují, na tuto lásku zemřou. Lulu je pro muže nástrojem k uspokojení jejich sexuálních tužeb, ona sama však zůstává iritujícím způsobem autonomní a nedotčenou, a tím se zdá ještě atraktivnější, protože pravidla svého libida jsou ve svůdném kontrastu k obecně chápané morálce. Vše, co dělá, provádí svým tělem, a muže přivádí do stavu extáze, ať už jde o pocit štěstí, agrese či umírání. Lulu zásobuje tento mechanismus palivem.  „Pokud se lidé kvůli mně zabili, tak to moji cenu nesnižuje.“ Na obou bitevních polích – lásce a penězích – hrozí chybné spekulace. Na burze se obchoduje s akciemi, ty stoupají a padají stejně jako cena erotické přitažlivosti. Finální krach strhává Lulu s sebou.

Režie: Christoph Marthaler
Dirigent: Kent Nagano
Představení je nastudováno v německém jazyce a opatřeno německými a anglickými titulky

 

Richard Strauss: Žena bez stínu
Premiéra: 16. duben 2017
„Nezatemnit zářivost strachem, nesvazovat skvělému ptáku křídla! Odvaha je niterným světlem v každé pohádce, proto je císařovna tak zářící a odvážná – a vrhá se se zdviženými křídly, jako labuť, vstříc cizímu a tajemnému.“ Hofmannsthal sám je tím, kdo své ženě bez stínu, císařovně, přisuzuje odvahu k „cizímu a tajemnému“ a společně se Straussem vytváří gigantickou operu, ve které je pro něho „všechno prostě obrazem a pohádkou“  – pohádkou mezi říší snů a pozemským světem, která navzájem spojuje osud dvou párů.  Hledání vlastního stínu si vynucuje nelidské zkoušky, aby na konci díky náklonnosti k cizímu lidskému osudu předpovědělo vysvobození.

Režie: Andreas Kriegenburg
Dirigent: Kent Nagano 
Představení je nastudováno v němčině a opatřeno německými a anglickými titulky

www.staatsoper-hamburg.de

čtvrtek 18. srpna 2016

Zemřel Jaroslav Sovinský

Vážení čtenáři našich stránek a příznivci opery,

mám pro vás velmi smutnou zprávu - v neděli zemřel v Kyjevě na zdravotní komplikace Jaroslav Sovinský. Po několik let na těchto stránkách připravoval úvody k přímým přenosům z Metropolitní opery a podílel se jako spoluautor na knize Opera, která by měla vyjít ke konci tohoto roku.

Nikdy nezapomenu na to, že právě díky němu jsem se dostala do La Scaly, Areny di Verony a na mnoho dalších míst. Byl to nesmírně vzdělaný člověk v mnoha oblastech a, ať jste zvolili jakékoli téma, vždy jste měli o čem povídat.

Jeho články si můžete připomenout zde: http://www.operadream.com/p/recenze-uvody-k-prenosum-z-met.html