úterý 15. března 2011

Jaroslav Sovinský: Lucie z Lammermooru (několik úvodních informací před přenosem z MET)


Callanish Stones na ostrově Lewis (Skotsko - Vnější Hebridy); megalitický monumet postavený cca 2000 let př. Kr. Foto H. Penney.

Tuto sobotu nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Donizettiho, Lucie z Lammermooru (Lucia di Lammermoor).

V letošní sezóně přenosů jde o již druhou operu G. Donizettiho (1797-1848). V listopadu loňského roku jsem měli možnost vidět jednu z jeho komických oper, brilantního Dona Pasquala (1843). Nyní nás čeká dílo vážnější a tragické (opera seria – dramma tragico). A hned první operou, která bude v říjnu zahajovat sezónu příští, bude Donizettiho opera seria Anna Boleynová (Anna Bolena – 1830; jeho 33. opera, dílo které mu zajistilo mezinárodní proslulost). Za poměrně krátkou dobu tak máme možnost se blíže seznámit (nebo si opět připomenout) hned tři díla tohoto představitele raně romantické předverdiovské italské opery, současníka dvou dalších neméně proslulých italských operních skladatelů té doby, s nimiž bývá často společně zmiňován, G. Rossiniho (1792-1868) a V. Belliniho (1801-1835). Již u Dona Pasquala bylo provedeno bližší seznámení s životními osudy G. Donizettiho (viz: zde); v tomto příspěvku budou tedy uvedeny jen základní údaje a hlavní pozornost bude věnována samotné Lucii z Lammermooru (1835).


Krajina v oblasti skotského Argyllu. Foto H. Penney.

Donizetti je znám především jako operní skladatel, napsal cca 70 operních děl, psal však i duchovní skladby, koncerty, skladby komorní a skladby pro klavír. Již jeho rané opery měly úspěch a v r. 1827 s ním uzavřel smlouvu na další operní tvorbu proslulý operní impresário D. Barbaja (1778-1841), pro kterého pracovali i Rossini a Bellini. V r. 1829 se Donizetti stal hudebním ředitelem proslulého neapolského divadla San Carlo (před ním zde v téže funkci působil i Rossini; právě v San Carlo bude mít později slavnou premiéru i Donizettiho Lucia z Lammermooru). V Neapoli Donizetti také působil jako učitel skladby a kontrapunktu. Kromě Itálie působil profesně i v Paříži a ve Vídni (zde byl jmenován dvorním kapelníkem a skladatelem). Spolu s již uvedenými dvěma kolegy patří Donizetti k představitelům belcantové opery, v níž se uplatňují především mohutná ariosní čísla (včetně koloratur), které mají svojí silou působit na diváka. Jejich opery se vyznačují velikou melodičností. Ve své době jejich díla slavila zpravidla veliké úspěchy, později však postupně ustoupila (Lucii z Lammermooru nevyjímaje) operám druhé poloviny 19. a poč. 20. stol., verdiovskému romantismu, neoromantismu a verismu. Svůj podíl na tom mohlo mít mj. to, že byť se v těchto operách objevují efektní, strhující a dramaticky mocně působící scény (typicky v opeře seria), pozdější opery jako celek vykazují mnohem více divadelnosti. Po druhé světové válce dochází k postupné renesanci raně romantické belcantové opery, a to mj. díky vysokým pěveckým kvalitám tehdejších interpretů. Pokud jsou díla tohoto typu dynamicky režírována a obsazena odpovídajícími pěvci, kteří jsou s to zvládnout velmi náročné pěvecké party, mohou se stát skutečným klenotem operní scény.


Hrad na ostrově Mull (Skotsko – Vnitřní Hebridy). Foto H. Penney.

V současné době je Lucie z Lammermooru populární nepochybně především díky nádherné hudbě a proslulým belcantovým áriím, které umožňují pěvcům předvést své mistrovství. Za všechny představitelky titulní role připomeňme z nedávné doby alespoň Marii Callas, která proslavila nejen tuto roli a operu, ale ze stejné doby např. i Belliniho Normu (premiéru měla v r. 1831 v milánské La Scale). Bellini byl pro Donizettiho svým způsobem konkurentem, ale když Bellini předčasně zemřel (23.9.1835), shodou okolností krátce před premiérou Lucie z Lammermooru (26.9. téhož roku), byl Donizetti zprávou o Belliniho úmrtí hluboce pohnut a mj. složil rekviem k Belliniho pohřbu.

Libreto k Lucii z Lammermooru napsal Salvatore Cammarano (1801-1852); je znám mj. jako libretista oper G. Verdiho, včetně Trubadúra, který bude z MET přenášen koncem dubna. Předlohou se mu stal historický román skotského romanopisce, dramatika a básníka Sira Waltera Scotta (1771-1832), Nevěsta z Lammermooru (The Bride of Lammermoor). Román byl publikován v r. 1819. Jeho děj je situován do Skotska, za vlády královny Anny (1702-1714; za její vlády byla království Anglie a království Skotsko, od r. 1603 již spojené personální unií, spojeny v r. 1707 do státu, který dostal název Království Velké Británie). Byť je děj románu vymyšlen (zobrazuje, stejně jako tomu je i v opeře, tragický příběh nuceně provdané dívky, která po svatbě probodne svého manžela, zešílí a umírá), je založen na skutečné události, ke které došlo v r. 1669 v rodině skotského právníka Sira Jamese Dalrymplea. Jeho dcera Janet si měla vzít Davida Dunbara, dědice Sira Dunbara z Baldoonu. Svatbu dojednali rodiče. Janet však měla svého milého, Lorda Archibalda Rutheforda, tedy šlechtice, nicméně nemajetného, navíc politicky jinak orientovaného, než byli rodiče Janet. Rodiče tak jejich lásce nepřáli a Janet, ač nerada, si musela rodiči namluveného Davida vzít. Bratrům ve svatební den řekla, že s Davidem být nechce. V noci téhož dne se z jejich svatební ložnice na zámku Baldoon ozval křik. Dveře byly násilím otevřeny a vevnitř byl nalezen probodený a polomrtvý David. Janet byla zakrvavená, držela nůž, blouznila a křičela. K čemu přesně došlo, se již patrně nedozvíme, verzí je několik. Podle jedné to byla Janet, která bodla Davida, podle jiné měl bodnout Davida Archibald, skrytý v ložnici, a poté měl uprchnout oknem. Dokonce se uvádí, že se událost sběhla tak, že David bodl Janet. Ať tak či onak, Janet byla prohlášena za nesvéprávnou a do měsíce po události zemřela.


Venkovská atmosféra ve Skotsku (highland cattle). Foto H. Penney.

Oproti románové předloze provedl Cammarano některé změny, mj. v románu je to Luciina matka, kdo je původcem celé tragédie, Alice má záporný charakter; Luciin manžel, Bucklaw, není zabit, ale pouze raněn, uzdraví se a odejde za hranice. Na rozdíl od opery Luciin milý nezemře vlastní rukou, ale zmizí po cestě na souboj s Luciiným bratrem; jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Měl snad zahynout při nějaké nehodě, po cestě na souboj se snad měl ztratit v pohyblivých píscích u Kelpies (jde o písky přesycené plynem či vláhou, schopné „vsávat“ do sebe předměty či živé tvory; viz též 5 – str. 73).

Již zmíněná událost, na níž je založen Scottův román, se odehrála v oblasti Lammermuirských vrchů (Lammermuir Hills či prostě Lammermuirs, v anglicizované podobě jako Lammermoors, ve skotské gaelštině An Lomair Mòr); zde se odehrává i Scottův román a Donizettiho opera. Vrchy se nacházejí v jihovýchodním Skotsku a tvoří přírodní hranici dnešních administrativních celků Lothian a Scottish Borders. Název Lammermuir znamená „Jehněčí vřesoviště“ (či „Jehněčí mokřiny“). V románu i opeře se objevuje věž na Vlčím útesu (Wolf's Crag); uvažuje se, že jejím předobrazem měla být pobřežní pevnost Fast Castle (dnes v ruinách) v jihovýchodním Skotsku (v administrativním celku Scottish Borders).


Ostrov Skye ve Vnitřních Hebridách. Foto H. Penney.

Lucie z Lammermooru se stala dílem, které přineslo Donizettimu největší životní triumf. V této „své téměř již padesáté opeře byl komponista na vrcholu svého umění, dovedl zaujmout publikum lyrickými kavatinami i dramaticky vyhrocenými scénami. Role Lucie začíná jako lyrický soprán a teprve postupně se dostává do dramatických poloh, až vyvrcholí v proslulé scéně ve 3. dějství“ (scéna Luciina šílenství) „s obligátní flétnou a koloraturami. Donizetti využil všech vděčných jevištních situací, jež mu libreto nabízelo. Luciiny árie jsou takřka encyklopedií bel canta. Sóla se účinně střídají s ansámbly, z nichž nejslavnější je sextet ve druhém jednání. V duetu Egdara a Lucie Donizetti k vykreslení situace na jevišti použil stylizace valčíku, jak to známe z 1. jednání Traviaty. Lucie z Lammermooru diváky uchvacovala běžnými milostnými výjevy i dramaticky vyhrocenými scénami, založenými na tečkovaném pochodovém rytmu. Vemlouvavá melodika, jež místy působí dojmem kolovrátkových nápěvů, je rozprostřena po celé opeře. Na vypjatých místech však Donizetti dokáže napsat emocionálně neobyčejně silnou hudbu, jako např. dusnou hudbu smrti se skupinou lesních rohů v závěru díla.“ (viz 3 – str. 148).


Divoká krajina na ostrově Skye. Foto H. Penney.

Již zmíněná scéna Luciina šílenství patří k nejznámějším partiím celé opery. Původně pro ni Donizetti plánoval doprovod „tzv. skleněné harmoniky - zvláštního nástroje zdokonaleného Benjaminem Franklinem - … ale nahradil ho flétnou.“ Scéna šílenství je „výzvou pro pěvkyni jak technicky, tak v citlivosti. Jak jeden spisovatel uvedl: „Ať už je stav její mysli jakýkoliv, má svůj hlas pod skvělou kontrolou.“ Jestliže je scéna předvedena s potřebnou brilancí a citovou empatií, stává se děsivým vyvoláním krásy a tragičnosti, a ne jenom virtuózní podívanou.“ (viz 5 – str. 73 a 80). Sama Lucie „je jen jednou z mnoha hlavních hrdinek Donizettiho tragických hudebních dramat. V ní ale zaznívá obzvláště zřetelně nové emancipační uvědomění žen v romantismu 19. stol. U Donizettiho ovšem ještě nedochází k osvobození ze společenských konvencí, ale ke konfliktu, přičemž odepření nadiktované pasivní trpitelské role končí smrtelným pomatením. Jen tak může Lucie uniknout trojí manipulaci: bratra, vnuceného manžela a žádoucího milence. V ostatních dílech žánru opery seria končí Donizettiho ženské hlavní postavy ve společenské izolaci, která trestá jejich samostatné jednání.“(viz 2- str. 86).


Jarní nálada na pobřeží ostrova Skye. Foto H. Penney.

Vedle italské verze, premiérované, jak již uvedeno, v Neapoli, vytvořil Donizetti i verzi pro pařížské Théâtre de la Renaissance, kde se její premiéra konala 6.8.1839; nejde však o pouhý překlad do francouzštiny (libreto Alphonse Royer a Gustave Vaëz), ale došlo i k určitým úpravám v opeře samotné (pokud jde o scény a postavy). Mj. byla vypuštěna postava Alice, což vedlo k emocionálnějšímu vyznění role Lucie, byla zmenšena úloha Raimonda a naopak zvětšena úloha Arturova. Byla vytvořena i nová postava Gilberta, založená volně na roli Normana z italské verze; Gilbert ovšem slouží jak Enricovi, tak Edgardovi, a za peníze jim vyzrazuje příslušné informace.

--------------------------------------------------------------------------------

LUCIA DI LAMMERMOOR, osoby a obsazení:
Enrico (lord Henry Ashton z Lammermooru) – lyrický baryton; Lucia (Lucy Ashton z Lammermooru), jeho sestra – dramatický nebo lyrický koloraturní soprán; Edgardo (Sir Edgar z Ravenswoodu) – mlado-hrdinný tenor; Arturo (lord Arthur Bucklaw) – Luciin ženich – lyrický tenor; Raimondo (Raimund Bidebent) – kalvinistický kaplan, Luciin vychovatel – seriosní bas; Alisa (Alice) – Luciina společnice – mezzosoprán; Normanno (Norman), myslivec a Ashtonův sluha - tenor; šlechtici, svatební hosté, panoši, zbrojnoši, myslivci, sluhové. Odehrává se ve Skotsku, na konci 16. století (ale uvádí se i kolem r. 1700); zpracováno podle publikací č. 1, 2, 4 a dalších zdrojů.


Obsazení v MET (19.3.2011):
Enrico: Ludovic Tézier; Lucia: Natalie Dessay; Edgardo: Joseph Calleja; Arturo: Matthew Plenk; Raimondo: Kwangchul Youn; Alisa: Theodora Hanslowe; Normanno: Philip Webb.

Sólo na flétnu: Denis Bourikov; sólo na harfu: Deborah Hoffman; dirigent: Patrick Summers; režie: Mary Zimmerman; scéna: Daniel Ostling; kostýmy: Mara Blumenfeld; světelný design:
T. J. Gerckens; choreografie: Daniel Pelzig.


Ostrovy Eigg a Rum ve Vnitřních Hebridách. Foto H. Penney.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránek
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=395
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=55
a s přihlédnutím ke zdrojům č. 1 a 2.


Ději opery předcházejí události spojené se spory mezi skotskými rodinami Ravenswoodů a Lammermoorů. Ze sporů vyšel vítězně Lord Henry (Enrico) Ashton z Lammermooru, který porazil Edgara (Edgarda) z Ravenswoodu, zabil jeho příbuzné, způsobil smrt jeho otce a zmocnil se jeho statků. Postupně se však, v důsledku mocenských posunů u dvora, zhoršilo jeho mocenské a majetkové postavení. Soudí, že jediné, co by ho mohlo zachránit, by byl sňatek jeho sestry Lucie s mocným a vlivným Lordem Arthurem (Arturem) Bucklawem.


I. dějství:
Na pozemcích u zámku Lorda Enrica Ashtona byl v noci spatřen nějaký vetřelec. V parku u zámku se objevuje Ashtonův sluha Normanno a posílá Enricovy muže, aby po vetřelci pátrali. Přichází Enrico, trápen obavami o budoucnost své rodiny, a přiznává, že si Lucia odmítá Artura vzít. Kaplan Raimondo, Luciin vychovatel, Enricovi připomíná, že Lucie stále truchlí pro svou zemřelou matku. Normanno však prozradí, že Lucie byla viděna na schůzce s lovcem, který ji zachránil před rozzuřeným býkem. Má podezření, že lovcem není nikdo jiný, než Ashtonův nepřítel Edgardo. Enrico propadne vzteku, a když se vrátí jeho muži a oznámí, že vetřelce zahlédli a poznali v něm Edgarda, přísahá pomstu.

Ashtonova setra Lucia a její společnice Alisa čekají před úsvitem u studánky v lesích poblíž zámku, a poblíž hrobu Luciiny matky, na Edgarda. Lucia Alise vypráví, že ve studánce spatřila ducha dívky, kterou probodl její žárlivý milenec; duch ji varoval před jejím vlastním nebezpečím, pokud jde o její lásku k Edgardovi. Alisa se Lucii snaží přesvědčit, aby byla opatrná, ale Lucia dává najevo, že jí láska k Edgardovi přináší velikou radost, a že všechny překážky překoná. Přichází Edgardo a oznamuje Lucii, že musí odjet za diplomatickým posláním do Francie. Předtím než odjede se však chce usmířit s Enricem, aby si mohl Lucii vzít. Lucie, která ví, že bratr nepovolí, ho žádá, aby jejich lásku držel v tajnosti. Edgardo, ač na Enrica rozhněván, souhlasí, oba si vymění prsteny a slíbí si věrnost.

II. dějství:
O několik měsíců později. V předpokoji zámku Enrico a Normanno jednají o tom, jak Lucii přinutit ke sňatku s Arturem. Normanno ujišťuje Enrica, že úspěšně zadržel veškerou korespondenci mezi Lucií a Edgardem a navíc opatřil falešný dopis, z něhož vyplývá, že si Edgardo našel jinou dívku. Normanno pak odchází, aby přivítal ženicha; nato přichází Lucia a Enrico jí ukáže onen falešný dopis. Lucia je hluboce zarmoucena a touží po smrti. Enrico však trvá na tom, že si musí vzít Artura, aby zachránila rodinu. Po jeho odchodu přichází Raimondo. Snaží se Lucii přimět, aby se sňatkem souhlasila, připomíná jí památku její matky, a žádá ji, aby měla ohled na zoufalou situaci své rodiny. Když Lucia nakonec souhlasí, připomene jí, že na nebesích se jí dostane odměny za její pozemskou oběť.

Ve velkém sále zámku svatební hosté vzdávají hold spojení obou významných rodin a Arturo slibuje, že obnoví Arturovu slávu. Enrico ho připravuje na to, že Lucia je smutná, a zdůvodňuje to jejím zármutkem nad smrtí matky. Vchází Lucia a neochotně podepisuje svatební smlouvu. Náhle k údivu všech shromážděných vrazí dovnitř Edgardo, který se vrátil dříve, než očekával, a hlásí se ke své nevěstě. Arturo a Enrico mu nařizují, aby odešel, ale on prohlašuje, že jsou s Lucií zasnoubeni. Když je mu ukázána svatební smlouva s Luciiným podpisem, Edgardo Lucii strhne z prstu prsten, který jí dal, prokleje ji a v hněvu a zoufalství odchází.


III. dějství:
Edgardo, hluboce zamyšlen, sedí v noci za bouře v komnatě v rozpadající se věži na Vlčím útesu, jediném majetku, který jeho rodu ještě zůstal. Zde ho navštíví Enrico a výsměšně mu sděluje, že Lucia a Arturo právě uzavřeli sňatek. Opět se probudí jejich nepřátelství a jejich rozhovor je zakončen dohodou, že se oba za úsvitu setkají u hrobů Ravenswoodů k souboji.

Na zámku pokračují svatební oslavy, které však náhle přeruší Raimondo, který všem oznamuje, že Lucia zešílela a mečem zabila svého manžela. Objevuje se Lucia zbrocená krví.
Připomíná si setkání s Edgardem a představuje si, že nadešla jejich svatební noc. Když se zde objeví Enrico, je rozezlen tím, jak si Lucia počíná, ale brzy pochopí, že není při smyslech. Lucia, s vizí, že Edgarda uvidí v nebi, se skácí k zemi.

U hrobů svých předků, Edgardo, poslední z Ravenswoodů, stále se domnívaje, že ho Lucia zradila, očekává souboj s Enricem a doufá, že v něm najde smrt. Hosté odcházející ze zámku mu oznamují, že Lucia, umírajíc, volala jeho jméno. Když chce spěchat k ní, Raimondo mu sdělí, že zemřela. Nechce dále žít a probodne se, s vírou, že se s Lucií setká v nebesích.


Malebný kraj u Loch Leven. Foto H. Penney.

-------------------------------------------------------------------------------

Libreto:

v italštině a angličtině (vlevo: view the book):

http://www.archive.org/details/luciadilammermoo00donirich

v italštině:
http://www.opera-guide.ch/libretto.php?id=110&uilang=de&lang=it

http://www.librettidopera.it/lucialam/lucialam_bnrid.html

------------------------------------------------------------------------------

Pořadí vybraných hudebních partií (zčásti podle zdrojů č. 1, 2 a 5):

V ukázkách: MET; Lucia: Anna Netrebko; Edgardo: Piotr Beczala; Enrico: Mariusz Kwiecien; Raimondo: Ildar Abdrazakov; Normanno: Michael Myers; Alisa: Michaela Martens; Arturo: Colin Lee; dirigent: Marco Armiliato.

I. dějství:

1. scéna:
1 a 2) Preludio, „Percorrete (Percorriamo) le spiaggie vicine Della torre le vaste rovine“ („Budeme pátrat v blízkých lesích a ve sklepení staré věže...“); předehra a výstup Normanna se sborem; Ashtonovi lidé pátrají po neznámém vetřelci.



3) „Tu sei turbato“! („Jsi tak rozrušen!“); výstup Normanna, Enrica a Raimonda; Enrico si stěžuje, že jeho sestra odmítá ruku, kterou jí nabízí (vlivný) ženich.



4) „Cruda, funesta smania“ („Krutý, zhoubný hněv … v hrudi mé vzbuzuješ...“); árie Enrica; ukázalo se, že vetřelcem by mohl být Edgardo. „Come vinti da stanchezza...“ (“Do vyčerpání jsme … pátrali ...“); sbor pátračů přináší Enricovi zprávu, že vetřelcem je skutečně Edgardo, na což Enrico tvrdě reaguje (viz 5).



5) „La pietade in suo favore“ („Smilování nemám s ním ...“).



2. scéna:
6) „Ancor non giunse!“ („Ah, stále nepřichází“); Lucia a Alisa čekají na Edgarda. V úvodu vstupní preludium s harfou.
Ukázka: 6

7-8) „Regnava nel silenzio“ („Ticho vládlo kolkolem…“); árie Lucie, vypráví o zjevení ducha zavražděné dívky. Alisa ji varuje, ale Lucia hájí svou lásku: „Quando rapito in estasi“ („Když uchvácena city svými...“).
Ukázka: 7-8

9) „Egli s'avanza...“ („Právě přichází...“); objevuje se Edgardo a zpravuje Lucii, že bude muset odjet.
Ukázka: 9

10) „Sulla tomba che rinserra“ („Na hrobě, jenž skryl...“); Enrico Lucii vypráví o strašném osudu své rodiny.
Ukázka: 10

11) „Qui di sposa eterna … Verrano a te sull'aure“ („Slibuji co ženě, věčnou lásku ... Na vánku poletí k tobě...“); Enrico a Lucia si přísahají věrnost.
Ukázka: 11

II. dějství
1. scéna:
12) „Lucia, fra poco a te verrà“ („Lucia brzy přijde...“); Enrico a Normanno pracují na tom, aby si Lucia vzala ženicha podle jejich plánu.
Ukázka: 12

13 a 14) „Appressati, Lucia“ („Přistup blíže, Lucia...“)...“Il pallor funesto, orrendo“ (Bledost, jež pokryla moji tvář...); Enrico chce, aby si Lucia vzala Artura a ukazuje jí falešný dopis.
Ukázka: 13-14

15) „Soffriva nel pianto“ („S utrpením a pláčem...“); árie Lucie: vyjadřuje svůj žal.
Ukázka: 15

16) „Che fia?“ („Co slyším?“); z dálky je slyšet příjezd ženicha; Lucia běduje nad svým osudem, Enrico ji přesvědčuje, aby si Artura vzala.
Ukázka: 16

17) „Se tradirmi tu potrai...“ („Jestliže mě zradíš...“); Enrico dále přesvědčuje Lucii, jak nutný je její sňatek s Arturem.
Ukázka: 17

18-19-20) „Ebben? - Di tua speranza“ („Nu jak? - Poslední paprsek naděje….“); „Ah! cedi, cedi“ („Ah! Podstup, podstup …“); „Al ben de'tuoi qual vittima“ („Pro dobro svých ty nyní obětí jsi čistou…“); Raimondo se snaží Lucii přesvědčit, aby se sňatkem souhlasila, připomíná jí památku její matky, a žádá ji, aby měla ohled na zoufalou situaci své rodiny. Nakonec ji ubezpečuje, že na nebesích bude odměněna.
Ukázka: 18; ukázka: 19; ukázka: 20

2. scéna:
21) „Per te d'immenso giubilo“ („Nastala ti radost nesmírná...“); sbor: svatební hosté se radují z připravovaného sňatku.
Ukázka: 21

22) „Dov'è Lucia?“ („Ale kde je Lucie?“), ptá se Arturo. Enrico ho ubezpečuje, že Lucie brzy přijde, a žádá ho, aby omluvil její smutek, neboť truchlí pro zemřelou matku. Arturo prohlašuje, že to bude respektovat. Poté přichází Lucie a je podepsána svatební smlouva. Hned poté se k překvapení všech objevuje Edgardo.
Ukázka: 22

23) „Chi mi frena in tal momento“ („Co zadržuje ruku mou…“); básnicky: “Hle, jak krev mi plane v těle, čest volá mne za mstitele”). Sextet; patří vedle Verdiho pozdějšího slavného kvartetu v Rigolettovi k hudebně nejdokonalejším ansámblovým kompozicím.” (2 - str. 86); zúčastněné hlavní postavy vyjadřují hněv, úžas, bolest a lítost vzhledem k nastalé situaci.
Ukázka: 23

24) „T'allontana sciagurato“ („Nyní odtud odejdi, nešťastníku...“); nařizuje Enrico Edgardovi. Hrozí boj, Raimondo oba uklidňuje. Poté je Edgardovi ukázána smlouva. Ten poté Lucii prokleje a v zoufalství odchází.
Ukázka: 24

III. dějství:
1. scéna:
25-26) „Orrida è questa notte“ („Strašná je tato noc, strašná jako osud můj…“ ); arioso Edgarda, jak již z názvu této části vyplývá, lamentuje nad svým osudem. Objevuje se Enrico. Edgardo mu v ariosu připomíná, čím se vůči němu provinil: „Qui del padre ancor respira…“ (Stín nepomstěného otce…“). Enrico ho výsměšně zpravuje, že Lucia je již provdána. Nakonec se oba dohodnou na souboji. Duet: „O' sole più ratto…“ („Ó, slunce, vyjdi na nebe dřív…“).
Ukázka: 25-26

2. scéna:
27-28) „D'immenso giubilo“ („Nesmírná radost“); sbor svatebčanů: pokračuje svatební veselí. Vtom se objeví Raimondo a veselí přerušuje: „Ah! cessate quel contento“ („Přestaňte s vaším veselím“); pokračuje ariosem, v němž líčí to, k čemu došlo v komnatě obou manželů: „Dalle stanze ove Lucia“ („Z komnaty …byl slyšen strašný sten…“).
Ukázka: 27-28

29) „Oh! qual funesto avvenimento“ („Oh, událost neblahá…“); sbor svatebčanů vyjadřuje své zděšení.
Ukázka: 29

30-31) „Oh, giusto cielo!...Il dolce suono“ (Oh, spravedlivé nebe! … Sladce jeho drahý hlas mi zní…“); scéna Luciina šílenství; sbor hledí zděšeně (Oh, giusto cielo!) na přicházející Lucii zbrocenou krví. V árii Il dolce suono (básnicky uváděna jako „Ó zvuky sladké, jež plynou se rtů jeho“) si zešílevší Lucie představuje, že patří znovu Edgardovi. Árie pak pokračuje: .„Ohimè! sorge il tremendo fantasma“ („Ah, jak strašný přízrak se zjevil…“); Lucie se obává o svou lásku a vyzývá Edgarda, aby s ní šel k oltáři.
Ukázka: 30; Ukázka: 31

32) „S'avanza Enrico.“ („Přichází Enrico.“); Enrico, který přichází na scénu, brzy pochopí, v jakém je Lucie stavu. Ta lamentuje nad svým osudem a myslí na Edgarda.
Ukázka: 32

33) „Spargi d'amaro pianto“ („Prolij hořké slzy...“); árie Lucie; vidí se již na prahu smrti a v nebi se chce modlit za Edgarda. Poté se kácí k zemi.
Enrico poté nařídí („Si tragga altrove!“ – „Odveďte ji!“), aby Lucii odvedli a Raimondo obviňuje Normanna, že celou tragédii zavinil (není v ukázce).
Ukázka: 33

3. scéna:

34-35) „Tombe degli avi miei“ („Hroby mých předků...“) … „Fra poco a me ricovero“ („Mne brzy přijme hřbitov rodový...“); árie Edgarda; u hrobů svých předků, Edgardo, stále se domnívaje, že ho Lucia zradila, očekává souboj s Enricem a doufá, že v něm najde smrt.
Ukázka: 34-35

36) „Oh meschina!“ („Ó, dívka ubohá!“); sbor hostů ze zámku a Edgardo; hosté Edgarda zpravují, k čemu na zámku došlo.
Ukázka: 36

37) „Tu che a Dio spiegasti l'ali“ („Ty, která do nebes, na křídlech jsi odletěla ...“); arioso Edgarda. Když se Edgardo od Raimonda dozví, že Lucia zemřela, nechce dále žít a probodne se, s vírou, že se s Lucií setká v nebesích.
Ukázka: 37

-------------------------------------------------------------------------------

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

1) Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1955, str. 93-95;

2) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 83-89;

3) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001, zejména str. 147-151;

4) Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 81-84.

5) Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 71-80.


Fotografie použité v textu laskavě poskytl skotský cestovatel a fotograf Hugh Penney; viz též jeho webovou stránku: http://handknittedphotos.smugmug.com/

The photos used in the text were kindly granted by Scottish traveller and photographer Hugh Penney; see also his website:http://handknittedphotos.smugmug.com/


Všem divákům přeji v sobotu krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Pane Sovinský,
děkuji a přeji také hezký večer.