neděle 10. října 2010

Zlato Rýna, aneb prokletý kov vyrvaný Přírodě

S velkou radostí přináším recenzi včerejšího přenosu Rheingold od Jaroslava Sovinského. Já jsem na přenosu nebyla, takže jsem moc zvědavá na všechny dojmy, které si budu moci přečíst! :-)


Tato recenze je věnována včerejšímu (9.10.2010) přímému přenosu Zlata Rýna, první části (předvečeru) operní tetralogie Richarda Wagnera, Prsten Nibelungův, z newyorské Metropolitní opery.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod. Prsten Nibelungův je dílem, s nímž patrně nelze srovnat v celé operní literatuře žádné jiné dílo (už samotným rozsahem, trvá přes 15 hodin čistého času!) a jeho vytvoření věnoval R. Wagner celých 26 let (vznikalo v l. 1848-1874). Před započetím prací pečlivě nastudoval rozsáhlou literaturu a poté vytvořil libreto, které nato zhudebnil. Jak známo, námětem díla jsou germánské mýty, ale Wagnerovi jistě nejde o předvedení světa bohů, lidí či skřetů samo o sobě. Ne, mýtus je zde jen nástrojem, který slouží autorovu záměru: prostřednictvím mýtu Wagner vyjadřuje své filosoficko-politické představy a ideje, které se utvářely od jeho mládí (Wagner revolucionář) a postupně krystalizovaly jeho dalšími životními zkušenostmi a studiem; takto chce působit na společnost kolem sebe a takto i dát i směr dalšímu vývoji. K tomu používá slovo (které ideje hlásá), hudbu, divadlo a pohyb v jednotném a mohutném celku.


Výkladů tohoto nesmírně mnohoznačného díla je samozřejmě mnoho, včetně výkladů, které byly spíše zneužitím skladatelova odkazu. Základní myšlenkou a poselstvím díla je však zjevně idea, že láska a mamon (a moc) jsou neslučitelné, a že zlato, vyrvané z přirozeného živlu a přeměněné v nástroj moci plodí na světe jen zlo a bude tomu tak dlouho, dokud se nevrátí tam, odkud vzešlo. Bohové Ringu jsou mocní tohoto světa, držitelé politické, vojenské a ekonomické síly. Mohou ji uplatňovat k dobru, v obecný prospěch, nebo jen pro vlastní chamtivost a obohacení. Jsou svázáni právním řádem, smlouvami (Wotane, co jsi, jsi jen díky smlouvám!; smlouvám, jimiž Wotan svázal svět), ale jsou schopni je i porušit, ať už z jakýchkoli důvodů. Ani Wotan (politik, vojenský velitel či hospodář), který se snaží vládnout jakž takž spravedlivě, není prost touhy po moci a bohatství, stejně jako Fricka, která dbá o (manželský a rodinný) řád, má sklony k marnivosti. Obři a zotročení Nibelungové jsou pracovní sílou, která vytváří hmotné statky. A mezi všemi těmito bytostmi pak žijí i lidé (jak o nich uslyšíme v dalších částech tetralogie). Ti všichni vytvářejí obraz světa, světa 19. stol., v němž Wagner žil. Položme si však otázku, jaký je náš současný svět? Je lepší? Či horší?


Wagner naznačuje, že řád, jenž existuje (tj. Wotanův řád) je naplněný touhou po moci a bohatství (dokud bylo zlato přirozeným kovem, hračkou, bylo neškodné, ale změněné v prostředek směny, v peníze a takto v moc, je nástrojem zkázy, a všichni, kdo mu podlehnou, budou zničeni). Wotan se pokouší řád reformovat, zplodí valkýry, nechá do Walhally svážet padlé, aby z nich udělal vojsko pro poslední boj, který jednou přijde, ale reformy nepomáhají. Zplodí rod Wälsungů, kteří nejsou vázáni smlouvami, aby udělali to, co Wotan jako správce řádu udělat nemůže, přinesli reformy (narušením systému smluv), ale ani to nepomáhá. Reformovat (nebo spíše se dobýt moci?) chtějí i obři (nejde jim o Freiu, ale o oslabení moci bohů tím, že jim vezmou pečovatelku o jablka mládí); ale jejich reforma nevyjde, propadnou mamonu. Erda prorokuje definitivní konec, který tak jako tak přijde, ať se Wotan snaží sebevíce (vize konce bohů, či soumraku bohů, byla integrální součástí germánské mytologie). Wagner tak nastavuje zrcadlo svému světu a jeho řádu a dospívá k závěru, že tento řád musí být nahrazen řádem novým. Co má přijít potom, až oheň spálí Walhallu, Brünnhildina oběť přinese mravní očistu a zlato se vrátí do Rýna? Wagner to přenechává všem, kdož budou jeho dílo sledovat, studovat a vykládat...
Autorem libreta i hudby Ringu je jak známo jedna a tatáž osoba: geniální skladatel Wagner našel ideálního básníka Wagnera. Již v r. 1848 měl Wagner základní představu o tom, jak by mělo dílo vypadat a v próze již měl sepsanou část „Siegfriedova smrt“, odpovídající pozdějšímu Soumraku bohů a v témže roce ji zveršoval. V r. 1851 bylo již vytvořeno libreto Mladého Siegfrieda (dnešní Siegfried). Postupně Wagner dospěl k závěru, že k plnému vyjádření toho, co zamýšlel, bude potřeba čtyřdílné verze; v r. 1852 bylo hotovo libreto Valkýry i Zlata Rýna. Libreto vznikalo v obráceném pořadí, než bylo později zhudebněno.


Podkladem pro celou tetralogii se staly jak germánské mýty (primární prameny), dále díla tyto mýty teoreticky zpracovávající, jakož i díla filosofická, za všechny připomeňme Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa. Základem těchto mýtů, alespoň co se týče některých dějů mezi lidmi, jsou skutečné historické události (později legendárně uchopené a upravené) zhruba ze 4.-5. stol. po Kr., kdy Římská říše je již ve značném stupni rozkladu, Evropou prochází nejrůznější kmeny, včetně germánských (je doba stěhování národů) a do toho z východu vpadnou Hunové (do germánské mytologie se dostal i Attila). Jeden z germánských kmenů, Burgundové, má dokonce odpovídat mytologickým Nibelungům (v severské mytologii Niflungové). Tyto legendy a mýty byly zpracovány jak ve střední Evropě, kde jejich produktem byla Píseň o Nibelunzích, tak na severu, zejména na Islandu (ve starší a mladší Eddě). Píseň o Nibelunzích byla však již zpracována pod vlivem dvorské kultury a ve značně již kulturně odlišném prostředí, než tomu bylo v době vzniku základu legend, a je takto spíše rytířským eposem a mytologii nezachovává tolik v její autentické podobě. Oproti tomu Edda a další severské ságy či jejich sbírky a zpracování, podávají podstatně autentičtější mytologický obraz.

Wagner se pro svoji tetralogii inspiroval především severským zpracováním oněch mýtů. Byť děj I. části Písně o Nibelunzích v zásadě odpovídá ději Soumraku bohů a částečně (pokud jde o boj s drakem) Siegfriedovi, Wagner i to, co je v Písni o Nibelunzích, podrobil významné úpravě podle severské verze, včetně připojené vize o konci bohů (ragnarök) či jejich soumraku (ragnarökr). Např. Albericha v Písni o Nibelunzích najdeme, ale má zde vcelku podřadnou úlohu. V tetralogii se naopak stává ústřední postavou. V Písni o Nibelunzích také nenajdeme nejdůležitější motiv Tetralogie, motiv prokletí Prstenu. I tento motiv je přenesen ze severských mýtů. Základem Tetralogie jsou tak především severské mýty Eddy (pro většinu Tetralogie, především pro Zlato Rýna), dále Sága o Völsunzích (pro Valkýru) a uvádí se i Sága o Theodorichu Velikém.


V zásadě všechny motivy Tetralogie mají v mytologii svůj základ, ale jde často o paralelní, na sobě ne vždy přímo závislé příběhy, které Wagner spojuje do jedné linie, do jednoho děje. Do úst hrdinů pak vkládá své myšlenkové představy. Takto se Wagnerem zpracovaný mýtus stává, jak již uvedeno, nástrojem jeho úsilí o představení a analýzu naléhavých společenských otázek jeho doby. Uveďme nyní alespoň stručně severskou verzi toho, co se odehrává v Tetralogii, především ve Zlatu Rýna a některé příběhy, které se staly jeho základem. Pokud jde o bohy, dělili se na dvě skupiny, na Ásy a Vany. Vedli spolu boj, ale nakonec soupeření ukončili a jako zpečetění míru si vyměnili vzájemně rukojmí. K Ásům patřil především Wotan, či Wodan, na severu známý jako Odin, jeho jméno přežilo v označení středy v angličtině „Wednesday“, bůh války a vládce bohů. V touze po vědění, aby se mohl napít ze studnice poznání, obětoval dokonce své oko. Ozbrojen byl kopím Gungnir, které mu přinášelo vítězství v boji. Jeho ženou (také patřila k Ásům) byla bohyně Frigg (u Wagnera Fricka), bohyně matka, patronka rodiček, jejíž jméno snad přežilo v angličtině v označení pátku „Friday“. Dalším významným Ásem byl Thor (u Wagnera Donner), bůh hromu a deště, jehož atributem bylo kladivo s krátkou rukojetí Mjöllnir; Thorovo jméno přežilo v angličtině v označení čtvrtku Thursday, v němčině Donnerstag. Byl synem bohyně Fjörgyn (Jörd), bohyně matky Země (zpodobnění Země samotné), odpovídá patrně Wagnerově Erdě. Bohyně země (kult Velké matky), jak se někdy uvádí, byly patrně ještě předindoevropskými božstvy (v matriarchální společnosti), které byly postupně překryty maskulinními božstvy Indoevropanů (tedy i Germánů), již odpovídajících společnosti patriarchální.


K Vanům pak patřili mj. Freyr (nejspíše Wagnerův Froh), bůh plodnosti a Freyja (u Wagnera Freia), bohyně lásky; Wagnerovu podání děje však odpovídá spíše další germánská bohyně, manželka Ása Bragiho, Iddun, která střežila jablka mládí; Loki (Wagnerův Loge) ji kdysi vyměnil s jedním obrem, což vedlo k tomu, že bohové začali stárnout a Loki musel zařídit, že bude Idunn vrácena zpět. Konečně pokud jde o Lokiho, tato velmi svérázná postava, pohybující se mezi Ásy, syn jednoho z obrů, dělal bohům spíše potíže, než by jim pomáhal, a byl zadobře i s obry, s nimiž bohové bojovali; nakonec udělali bohové jeho kouskům přítrž, spoutali ho a nad hlavu mu dali hada, který mu do tváře kape jed. Lokiho žena Sigyn drží misku, aby jed kapal do ní, ale občas ji musí vylít, takže jed kape na Lokiho a působí mu bolest. Někdy se uvádí Loki jako bůh ohně (takto se objevuje v zásadě u Wagnera). Bohové sídlili v hradu zvaném Ásgard, jehož součástí byla i Valhöll (doslova „síň padlých“, Wagnerova Walhalla), kde byli shromažďováni valkýrami (doslova „ty jež vybírají padlé“) padlí bojovníci, kteří zde obživli a trávili zde čas jako Odinovo vojsko pro očekávaný ragnarök. K hradu vedl duhový most zvaný Bifröst ze světa lidí Midgardu („střední ohrada“). Mezi světy severské mytologie patřil i Jotunheim a dále mlžný svět Niflheim, v nichž žili obři.

Základem příběhu o prstenu je příběh ze severské mytologie o skřítku Andvarim, který měl prsten Andvarinaut, který mu pomáhal být bohatým. Andvari žil ve vodopádu (mohl se proměnit v rybu). Jednou ho polapil do sítě Loki a prsten (i jeho zlato) mu sebral. Andvari prsten proklel, s tím, že každý, kdo ho bude mít, bude zničen. Dalším předobrazem Wagnerova Albericha je skřítek Alberich, postava z franckých legend, který měl schopnost stát se neviditelným; v Písni o Nibelunzích jde o strážce zlatého pokladu. Dalším základem Ringu (a tak i Zlata Rýna) je příběh o dalším „nepovedeném“ Lokiho kousku, kdy Loki náhodně zabil Ótra, syna krále skřítků Hreimdara; Ótr žil v podobě vydry ve vodě a živil se rybami. Hreimdar žádal za syna výkupné. Mělo být takové, že mělo pokrýt celou jeho kožešinu. Na výkupné padlo veškeré zlato, které předtím Loki ukradl Andvarimu a na poslední chloupek kožešiny padl i Andvarinaut. Kletba začala působit. O zlato se pohádali Hreimdar s dalšími svými syny Reginem (v zásadě odpovídá Wagnerovu Mimemu; bude se starat o Sigurda – tedy Wagnerova Siegfrieda) a Fafnirem. Bratři zabili otce a Fafnir se rozhodl, že si ponechá veškeré zlato a proměnil se v draka. Fafnira pak zabil Sigurd, stejně jako Regina.


Konečně pokud jde o výstavbu Walhally ve Zlatě Rýna, má předobraz v příběhu o výstavbě hradeb kolem Ásgardu. Jednou přišel k bohům obr (vydával se za pouhého člověka), který se nabídl, že jim hradby postaví a jako odměnu chtěl mj. bohyni Freyju. Bohům se to nezdálo, ale Loki vymyslel podmínku, že to stavitel musí zvládnout sám, bez pomoci jiného člověka za půl roku. Brzy se ale ukázalo, že stavitel je velmi zdatný (při stavbě mu pomáhal jen jeho kůň Svadilfari) a bohové pochopili, že stavebník je obr. Když už byl obr s prací v termínu skoro hotov a bylo jasné, že úkol splní, Loki dostal „nůž na krk“, že musí situaci vyřešit. Loki se proměnil v klisnu, tím odlákal Svadilfariho a obr ho musel chytat. Tím se zdržel a práci nedokončil. Když pak chtěl po bozích přece jen odměnu, Thor ho zabil svým kladivem. Pro Lokiho to taky nezůstalo bez následků. Od Svadilfariho otěhotněl a porodil osminohého koně Sleipnira, kterého potom využíval Odin; potomkem Sleipnira byl Grani, kterého využíval Sigurd.

Vraťme se nyní k Wagnerově Tetralogii. Zlato Rýna bylo zhudebněno v l. 1853-1854, hned poté vznikala Valkýra a dokončena byla v r. 1856. Téhož roku zahájil Wagner zhudebňování Siegfrieda, ale v r. 1857 práci přerušil. Vrátil se k němu až v r. 1865 a dokončil ho r. 1871. V l. 1869-1874 pak byl zhudebněn i Soumrak bohů. Premiéra Zlata Rýna se konala v Mnichově 22.9.1869, v r. 1870 měla premiéru i Valkýra (v obou případech se tak stalo na příkaz bavorského krále Ludvíka II. a proti Wagnerově vůli). K premiéře celé Tetralogie došlo v r. 1876. Pokud jde o hudební stránku díla, hudba Tetralogie, jak známo, je založena na tzv. příznačných motivech či leitmotivech, kdy osoby (např. bohové či Völsungové), věci (meč, hrad apod.), ba i nálady (láska či nenávist) mají své hudební vyjádření (svůj motiv). Motivy jsou spojeny do jednoho celku, mohutné, a jakoby nekonečně plynoucí hudební řeky... Zlato Rána je unikátní tím, že jeho scény jsou propojeny hudebními přechody a takto se dává na jevišti bez přestávky.

Tetralogie je nadčasovým dílem (byť Wagner hovoří o své době), které nijak neztratilo na aktuálnosti a stále vybízí k zamyšlení. Jdeme-li na Ring, jdeme sem ne kvůli operní podívané, ale zamyslet se nad naší dobou, nad sebou samými. Jdeme sem samozřejmě také kvůli Wagnerově hudbě a zpěvu, ale u Wagnera platí, že slovo, hudba a idea jedno jsou. Ať tak či onak, Wagnerovo dílo překonalo nejrůznější doby a režimy, a je stálicí operních scén a stálou výzvou pro dirigenty, pěvce i režiséry i pro nás diváky.


Tím se již dostáváme k včerejšímu představení, jehož premiéra se konala teprve v nedávné době. Divák, který zná (byť třeba jen z nahrávek) předchozí „metropolitní“ Ring (režie O. Schenk, premiéra v r. 1987), byl jistě zvědav, jak se Ringu nyní zmocnil nový tým. Schenkův Ring patřil nepochybně ke skvostům MET; dirigoval ho (stejně jako současný Ring) vynikající James Levine (přejme Mistrovi pevné zdraví, jistě to neměl v poslední době jednoduché) a objevili se v něm mnozí vynikající wagnerovští pěvci: např. J. Morris-Wotan, S. Jerusalem – Loge, E. Wlaschiha – Alberich, C. Ludwig – Fricka, M. Salminen – Hagen či H. Behrens – Brünnhilde). Scénicky byl Schenkův Ring ryze klasickým nastudováním (což mu nijak neubíralo na kráse, spíše naopak), k předvedení mýtu se zde používají v zásadě klasické kostýmy a scéna, poměrně bohatá, realisticky evokuje prostředí, v němž se děj odehrává. Je to scéna svým způsobem plně narativní; pokud zůstaneme jen u zlata Rýna, najdeme zde klasický vodní svět se skálou, na níž se tyčí hrouda zlata, pak planinu před Walhallou, plasticky provedenou coby strmou pevností v pozadí, včetně reálně působícího (byť světelného) duhového mostu a konečně i temný a ponurý jeskynní Nibelheim. Scéna i kostýmy plně evokují starý germánský svět. Pro milovníky spíše klasických nastudování Ringu a romantické duše toto nastudování bylo jistě velkým potěšením.



Je tedy s čím srovnat i včera předvedený Rheingold; byť se patrně srovnávat nemá, tady se to přece jen nabízí (či vtírá do mysli). Bude patrně správné začít nejprve od režie (Robert Lepage) a scény (Carl Fillion), která byla „technickým leitmotivem“ celého představení. Bylo velmi přínosné, že nám před vlastním představením umožnila MET pohled do zákulisí, abychom si uvědomili nesmírnou technickou náročnost celého projektu, i jeho poměrně značnou náročnost na fyzické schopnosti protagonistů (mj. často upevněných v jistících prvcích a zavěšených na lanech). Nakloněné plošiny, zavěšení pěvci, počítače, světelné projekce reagující na kamery a čidla, použití nejmodernější techniky. Byť jsme tak do technického provedení jen „nahlédli“ přes okno, je možné plně věřit P. Gelbovi (generální ředitel MET), že jde o technicky nejnáročnější projekt v historii MET.

Základem scény je mohutná konstrukce (vážící několik desítek tun, muselo kvůli ní dojít ke zpevnění jeviště), jejímž základem je horizontální osa, na niž jsou vertikálně upevněny úzké kvádrové dílce, tak, aby se jimi dalo otáčet o 360 stupňů; osa prochází dílci v jejich polovině. Dílce (jako celek, ale i jejich části) tak umožňují příslušný náklon a rozdílným nakloněním jednotlivých dílců či jejich skupin lze vytvářet na scéně nejráznější geometrické obrazce a provedení prostředí, v němž se děj odehrává. Scéna je přes její mohutnost (a váhu) v zásadě minimalistická, je pozadím, v němž se pěvci pohybují a je ponecháno spíše na fantazii diváka, aby si sám dotvořil obraz, který se mu předvádí (tedy jestli v něm chce vidět strmé podvodní skály či poté podvodní řečiště v I. scéně, nebo horské masivy ve II. scéně či třeba cokoliv jiného); i Walhalla je jen naznačena jako hradba z dílců kdesi v pozadí, lehce nasvícená zapadajícím sluncem. Na uvedené dílce je možno promítat nejrůznější tvary, což doplňovalo vykreslení jednotlivých obrazů.

Velmi zajímavým bylo využití dílců jako „schodiště“. Zavěšení Wotan s Logem po nich „sestupují“ do Nibelheimu; ve skutečnosti nesestupují, ale jsou taženi před skoro svislými dílci na lanech (podobného efektu zavěšení či vlečení pěvců se používá i v jiných scénách). Osvětlení však způsobuje, že se celek jeví jako pohled shora, byť ve skutečnosti jde o boční pohled. Podobně se úspěšně podařilo udělat z dílců tělo draka, kdy k dílcům byl jen (pro příslušnou scénu v Nibelheimu) připojen pohyblivý chvost a hrozivě vypadající hlava. Žabka ve srovnání s provedením draka působila poněkud úsměvně (i to, jak ji oba vetřelci polapili do skříňky), ale to berme spíše jako pokus o odlehčení a kontrast. Nejvíce naznačenou (narativnější) scénou byl zjevně zmíněný Nibelheim, obohacený i příslušnými efekty, aby vypadal jako podzemní soustava šachet. Nádhernou, ale naopak spíše minimalistickou, byla závěrečná scéna s duhovým mostem, nejprve tvořeným kolmými světelnými pruhy a nakonec nakloněnou rovinou, kdy po ní bohové majestátně „vešli“ do nového sídla (byli taženi na lanech), jako by do něho však spíše vpluli nad zemí.


Kostýmy (François St.-Aubin) byly spíše klasické, dokreslující germánské mytologické prostředí, snad jen kostým Fricky působil jakoby z pozdější doby, tj. poněkud anachronicky (zejména v kontrastu s Wotanem), a totéž lze říci o spíše modernějších kostýmech dcer Rýna (jistá klasičnost vílího hávu by jim patrně slušela více); u Donnera byla jistým prohřeškem proti severské představě dlouhá rukojeť jeho kladiva; právě krátká rukojeť byla pro Mjöllnir typická.

Nyní již k výkonům pěvců. Začněme u Wotana v podání Bryna Terfela. Výkon tohoto pěvce (spolu s výkonem Alberichovým) patřil nepochybně k nejlepším výkonům celého Předvečeru. Po herecké stránce působil jako skutečný vládce bohů a vojevůdce, k čemuž jistě napomáhá jeho celkový vladařský zjev a klobouk dolů i před pracovníky v maskérně, skutečně si tam s ním pohráli. I vlasy zakrývající obětované oko byly zajímavým nápadem, vedle jinak se objevující pásky či klobouku. B. Terfel disponuje nádherným barytonem, s krásným klenutím, hlasem patřičné otevřenosti, šíře a mohutnosti. Jeho hlas, projev i vzezření se tak snoubily do naprosté jednoty.
Důstojným protějškem mu byl E. Owens v roli Albericha. Jeho basbaryton má patřičnou mohutnost, ba přímo hutnost, sílu a šíři a pěvecky a herecky tento umělec dosahuje strhujícího účinku (vynikající projev skrze výraz tváře!). A to jak coby zamilovaný skřítek, tak bytost lačnící po moci a nakonec oloupený a ponížený jedinec, který vydá prsten kletbě. Jeho operní bratr Mime (G. Siegel) tuto trojici velmi solidně doplnil, jeho tenor je hutný a nosný a herecký projev přesně takový, jak se od skřítka, podléhajícího vyšší moci panovačného bratra, předpokládá. Jeho odpor a pokus o krádež je pochopitelný, ale marný, a snaha o pomstu odpovídajícím následkem.
Ke skvělým výkonům patřil i pěvecký a herecký projev dalších postav bohů, Donnera (Dwayne Croft) a Froha (Adam Diegel). D. Croft má velmi příjemně znějící baryton, patřičné šíře a kovového lesku a role boha hromu mu byla (i vzhledem k jeho vzezření) jako šitá na míru. Podobně zapadl do své role i A. Diegel, disponující nosným kovovým tenorem (Held-tenorem); předvedl mladického, energií nabitého hrdinu, který šel výborně do páru ke své božské (vanské) sestře Freiji. Oba obři Fasolt (Franz-Josef Selig) a Fafner (Hans-Peter König) svůj hutný a široký basový projev doplnili i přesvědčivým projevem hereckým; působili jako praví hromotlukové, kteří jistě při stavbě Walhally odvedli poctivou práci a nyní se cítí být podvedeni a chtějí nápravu; výborně zahráli prosté bytosti z lidu, neboť právě to v nich lze v rámci dějové linie spatřovat. My nejsme ti, co všechno řídí, ale pracujeme do úpadu a dobře, tak s námi podle toho jednejte. A kostýmy a líčení výborně dotvořily jejich celkový výraz.

Mužskou část obsazení doplnil i Loge v podání Richarda Crofta. Pohybově neměl (podobně jak třeba dcery Rýna), vůbec jednoduchou roli, režisér chtěl od něho pravé divy, ale klobou dolů, zhostil se jich skvěle. Herecký projev měl přesvědčivý, Loge je v jeho provedení, tak jak odpovídá mytologii, mazaná postava, u které si ani bohové ani obři či kdokoliv jiný nemůže být jist, co vlastně má za lubem. K tomu přispěla i jeho spíše drobnější fyzická konstrukce. Jeho tenor je příjemný na poslech, s patřičným zaklenutím, přesto jsem však měl pocit, že na wagnerovskou roli je jeho hlas přece jen poněkud měkký.

Nyní k dámské sestavě obsazení. K Wotanovi do páru byla obsazena coby Fricka Stephanie Blythe; herecky předvedla skutečnou královnu, která jednak usiluje o řád (a věrnost manželovu), ale i má i sklony k marnivosti a k dosažení svých zájmů je schopna využít i Alberichova zlata. Pěvecky disponuje zajímavým, nosným mezzosopránem, ale i zde, stejně jako v případě Loga, jsem měl pocit, že je její hlas na wagnerovskou roli přece jen měkký. Wendy Bryn Harmer v roli Freiji disponuje příjemně znějícím kovovým sopránem, lehce lyričtější formy, která však plně korespondovala její roli bohyně lásky a mládí (k úspěchu role přispívá jistě i její fyzická krása). I po ní se chtělo v rámci hereckého projevu mnohé, být zasypanou v houpací síti zlatými pláty jistě nebylo nic příjemného. V dámské části obsazení byl vrcholem výstup s proroctvím Erdy (v podání Patricie Bardon); tato altistka s mohutným, klenutým a širokým hlasem, doplněným odpovídajícím hereckým projevem, byla onou pravou matkou Zemí, která vystupuje z hlubin, aby vyjevila své varování. Zlato jí vyrvané a přeměněné v mamon (tedy věc nepřirozenou), je nástrojem vedoucím ke zkáze a její mínění přiměje i Wotana k poslušnosti.


Dámskou sestavu doplnil i trojlístek dcer Rýna Woglinde (Lisette Oropesa), Wellgunde (Jennifer Johnson) a Flosshilde (Tamara Mumford), s pěkným pěveckým a hereckým projevem, kdy předvedly též šarmantní a vábivý flirt, jemuž Alberich těžko mohl odolat, a plně pochopitelným byl jeho zármutek, když byl odmítnut. Jejich role byly náročné i fyzicky, když zavěšeny na lanech pluly v prostoru. Výborný výkon pak předvedl orchestr pod taktovkou Mistra Levinea.

Co tedy říci závěrem? Lepageův Ring (tedy soudě zatím podle Zlata Rýna), je Ringem jistě zajímavým, provedením svým způsobem určitě novým (i vzhledem k použité hyper-technice). Srovnání s Ringem O. Schenka není jednoduché; je to spíše otázka toho, co od Ringu očekáváme. Schenkův Ring potěší, jak již výše naznačeno, milovníky klasických verzí, s klasickými kostýmy a bohatou scénou, který narativně předvádí mýtus s skrze něho Wagnerovy ideje. To je jedna možnost řešení. Další je např. známý Ring (ve své době dosti skandální) Chéreauův (Bayreuth), kde na spíše moderní scéně defilují herci v oděvech cca 19. stol. (toto pojetí rozbíjí zažité představy o klasičnosti Ringu). No a konečně zde máme Lepageovo pojetí spíše minimalistické scény, kde nejrůznějšími technickými prostředky jsou vyjadřovány, ale jakoby spíše jen naznačovány děje, ideje, prožitky. Toto provedení má jistou výhodu, minimálnější scéna vede diváka spíše k tomu, aby více sledoval slova a takto se zamýšlel nad poselstvím, které nám Wagner zanechal. A jak známo, slovo mělo u Wagnera velký význam, slovo doplněné hudbou (ne obráceně). Takže srovnáme-li oba MET-Ringy, dojdeme k závěru, že neplatí, že jeden je lepší druhého či obráceně, ale každý je prostě jiný, a každý si patrně najde či našel svou diváckou obec. Jde spíše o vkus a představy každého diváka, který cestu k Ringu hledá. Lepageův Ring je jistě projektem, který se na scéně MET udrží, a je jistě velmi hodnotným přínosem k rozvoji operní jevištní tvorby. Zbývá jen dodat: těšme se na Valkýru a věřme, že v příští sezóně přenosů uvidíme z MET i Siegfrieda a Soumrak bohů.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

Další kostýmní návrhy si můžete prohlédnout zde.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

"Jdeme-li na Ring, jdeme sem ne kvůli operní podívané, ale zamyslet se nad naší dobou, nad sebou samými." - pane Sovinský, tímto jste trefil hřebíček přímo na hlavičku. Nevypovídá snad Lepagova inscenace a všechen ten humbuk okolo ní především o době, ve které právě žijeme? Jinak skvělá recenze, díky za ni.

Anonymní řekl(a)...

Zdravím Jardo, skvělé čtení, muselo to dát neskutečné úsilí, máte můj velký obdiv! Doplním snad jen to, že by se v souvislosti s Wotanem dali zmínit i jeho havrani, protože Wotan sám, se ve 3.dějství Siegfrieda zve vládcem havranů. Jmenují se Hugin (myšlenka=thought) a Munin (pamět=memory). Jsou to Wotanovi průvodci, kteří sedí na jeho ramenou nebo přinášejí Wotanovi zprávy. Hagen se těsně před bodnutím Siegfrieda do zad ptá Siegfrieda, jestli porozuměl i řečí havranů, kteří zrovna vyletěli z křoví a zamířili k břehům Rýna. Tím je rozptýlena Siegfriedova pozornost a osudově se otáčí k Hagenovi zády.
V závěrečné sceně Soumraku bohů posílá Brunnhilda havrany za Wotanem, aby mu sdělili, co viděli. Cestou ale ještě na skálu, kde byla zakleta, aby z ni vzali Loga (oheň) a letěli s ním k Walhalle. Marně zatím hledám inscenaci, v které by byli havrani nějak vyobrazeni či alespoň naznačeni. Havran má tuším na svědomí i zmizení ptáčka...vyplaší ho. No třeba se dočkáme v Ringu z Met.
Kromě havranů objevujících se v Ringu jej původně doprovázejí i vlci Geri (lačný) a Freki (žravý).
Pramen moudrosti byl snad zván Mimira...
Mnoho z podkladů, kterí posloužily Ringu mi bylo známo, mnoho také ne a moc děkuji za jedinečné doplnění informací!
Miloš
P.S.: Vlasy zakrývající jedno Terfelovo oko se jistě nechaly inspirovat v postavě Mikiho z filmu Sněženky a machři:-)))
Pro detailisty a Ringomaniaky jako jsem já byl jistě nepříjemný fakt, že český překlad vycházel z anglického překladu libreta...neťastná záležitost! Ten kdo toto zvolil si zřejmě myslí, že z básně přeložené z němčiny do češtiny a následně přeložené nazpět, dostane původní originál. Je to velká škoda, posluchačům, kteří nejsou s detailem libreta seznámeni, se dostalo velmi přibližného významu Wagnerových myšlenek a ty jsou stejně důležité jako hudba.