středa 24. února 2010

Boris Godunov v kyjevské Opeře


Kyjevská Opera – celkový pohled

Vkládám sem další skvělou recenzi Jaroslava Sovinského:

Tato recenze je věnována představení opery M.P. Musorgského Boris Godunov, které jsem měl možnost shlédnout 14.2.2010 v Kyjevě, v Národní opeře Ukrajiny T. Ševčenka (oficiální stránka viz: http://www.opera.com.ua/). Současná inscenace měla svoji premiéru 14.12.1986, patří tedy jak vidno ke stálicím zdejší scény.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod, jednak k samotnému divadlu, k historickému pozadí opery a k opeře samotné. Operní soubor byl v Kyjevě založen již v r. 1867. Podnětem k výstavbě dnešní operní budovy byl požár, který v r. 1896 zcela zničil předchozí Městské divadlo. Nové divadlo bylo postaveno v l. 1898-1901 v novorenesančním stylu podle návrhu ruského architekta V. A. Šretera. V 80. letech minulého století proběhla jeho generální rekonstrukce; pro zajímavost mj. byly pořízeny nové varhany od české firmy Rieger-Kloss. Kromě monumentální fasády je klenotem divadla i interiér, především prostorné hlediště, laděné v barvě zlaté a červené, se čtyřmi patry lóží a balkonů, kryté nádherným stropem s lustrem. Zaujme jistě i hlavní foyer v 1. patře, se zdobenou klenbou. Zajímavostí této prostory jsou i obdélníkové tabulky u stropu se jmény významných ruských skladatelů. Mezi nimi najdeme i našeho rodáka, E. Nápravníka (1839-1916), který podstatnou část svého života prožil v Rusku, kde působil jako dirigent a skladatel (např. opery Nižegorodci a Dubrovskij). Jako dirigent působil 50 let v petrohradském Mariinském divadle, kde uvedl díla nejvýznamnějších ruských skladatelů té doby (v r. 1874 zde dirigoval premiéru Borise Godunova).


Nyní k historickému pozadí opery Boris Godunov. Opera je založena na událostech, které proběhly v době zvané (zcela příznačně) v Rusku „smutné období“ (smutnoje vremja), v letech 1598-1613, kdy byla země poznamenána hlubokou politickou a hospodářskou krizí a polsko-švédskou intervencí. V r. 1598 zemřel poslední car z dynastie Rurikovců, která vládla na Rusi již od 9.-10. stol., Fjodor I., syn Ivana IV. Hrozného (1533-1584) a první z jeho osmi manželek, Anastasije Romanovny. Fjodor (carem v l. 1584-1598) byl slabomyslný, a proto za něho museli vládnout regenti. Prvním z nich byl Nikita Romanovič (bratr Anastasije Romanovny a dědeček prvního cara z dynastie Romanovců Michaila). Po jeho smrti (v r. 1586) vládne za Fjodora jeden z bojarů, Boris Godunov (nar. 1552), bratr Fjodorovy manželky Iriny. Boris se ukázal být vynikajícím správcem země. Usiloval o zvýšení její vojenské síly (zakládal pevnosti a města) a o povznesení průmyslu i školství.


V r. 1591 došlo k události, která je významná nejen pro ruské dějiny, ale je i v pozadí Musorgského opery. V tomto roce zahynul v Ugliči (město severně od Moskvy v dnešní Jaroslavské oblasti), Dmitrij, nar. r. 1582, syn Ivana Hrozného a jeho poslední manželky Marie Nagoj; do Ugliče byl Dmitrij i s matkou odeslán regentskou správou; uvádí se, že je tam odeslal již Ivan Hrozný. Závěry vyšetřování chlapcovy smrti, které vedl (i v opeře se objevující) bojar Šujskij, uvádějí jako příčinu smrti nešťastnou náhodu. Hoch si měl hrát s nožem, jímž se měl smrtelně poranit. Objevily se ovšem i zprávy, že ve skutečnosti šlo o vraždu, za kterou stál Boris. Skutečnou pravdu se nejspíše již nikdy nedozvíme, ale je plně možné, že šlo skutečně o nešťastnou náhodu a Boris s tím neměl nic společného a zprávy o jeho zapletení do věci šířili jeho nepřátelé.


Po smrti Fjodora byl svolán sněm, který zvolil Borise Godunova carem. Godunov jako car vládl 7 let. Jeho vláda začala úspěšně, ale brzy začaly zemi stíhat těžké rány. Nepřízeň počasí způsobila neúrodu, v důsledku které nastal hlad a země propadla chaosu. V Polsku se objevil mladík, který se vydával za přeživšího careviče Dmitrije. Jeho původ není zcela jasný, uvádí se, že měl být valašského, italského či židovského původu, nemanželským synem někdejšího polského krále Š. Bathoryho. Děj Musorgského opery je založen na verzi, že šlo o uprchlého mnicha Grigorije (Grišku) Otrepěva. Na cestu se s ním měli vydat i dva další mniši, Vaarlam a Misail. Objevily se i další verze, jedna z nich vychází z toho, že by se mohlo jednat o skutečného Dmitrije. V Polsku nachází samozvanec podporu, povedlo se mu sehnat i vojsko, s nímž se r. 1604 vydal do Ruska. Jeden z jeho podporovatelů, sandoměřský vojvoda Mniszka, jej zasnoubil se svou dcerou Marinou (samozvanec se s ní skutečně později v Rusku oženil). V působení samozvance se angažoval i papežský nuncius u dvora polského krále (Zigmunda III.), Rangoni (i jeho, stejně jako Marinu, v opeře najdeme).


Samozvancovo tažení bylo zpočátku z ruské strany zadržováno, ale nakonec armáda přešla k nepříteli. Za těchto událostí zemřel v dubnu r. 1605 Boris Godunov. Zanechal po sobě dvě děti, starší Xenii (1582-1622) a mladšího Fjodora (1589-1605); obě děti najdeme i v opeře, roli Fjodora hraje a zpívá mezzosopranistka. Dostalo se mu solidního vzdělání; nadaný hoch sestavil mj. jednu z prvních map Ruska (narážka na to je i v opeře). Fjodor byl po smrti otce prohlášen carem; usiloval o věrnost armády, ale její část přešla na stranu samozvance a zbytek byl u města Kromy (leží jižně od Moskvy u města Orjol) poražen. Fjodora zradil i Šujskij. V Moskvě došlo k povstání, vyprovokovanému samozvancem, v jehož důsledku byl Fjodor spolu s matkou Marií zavražděn (přežila jen Xenie). Samozvanec se dostal do Moskvy a ujal se zde vlády jako car. V dějinách Ruska je označován jako Lžedmitrij I. (vládl v l. 1605-1606; o jeho působení v Moskvě pojednává opera A. Dvořáka Dimitrij). Matka careviče Dmitrije, Marie, prohlásila samozvance za svého syna (je ovšem otázka zda dobrovolně). Xenie byla přinucena stát se samozvancovou milenkou; později byla poslána do kláštera. Po roce samozvancovy vlády vypuklo proti němu spiknutí (vedl ho Šujskij), samozvanec byl zavražděn a Šujskij se stal carem (1606-1610). Později vypuklo další povstání a objevil se další samozvanec, známý jako Lžedmitrij II. (aby toho nebylo málo, později se objevil i Lžedmitrij III.). Rusku tak vládl jak Šujskij, tak Lžedmitrij II. a vnitřní problémy země dále pokračovaly. Marina, vdova po prvním samozvanci, dokonce prohlásila, že druhý samozvanec je její přeživší manžel (tedy Lžedmitrij I). Výsledkem dalšího spiknutí bylo svržení Šujského i Lžedmitrije II. Carem se měl stát syn polského krále, ale podmínkou byla jeho konverze od katolictví k pravoslaví. K tomu nedošlo, takže zemi v dalších třech letech (1610-1613) spravovali bojaři. Nakonec se v Moskvě sešel sněm, který zvolil v r. 1613 carem Michaila Romanova; teprve tato událost vedla k postupné konsolidaci země a konečně bylo ukončeno celé smutné období.


Výše uvedená doba, jakkoliv pro Rusko tíživá, představovala jistě svými složitými události podklad pro dramatická díla. Byla také zpracovávána historiky. Jedním z nich byl i N. M. Karamzin (1766-1826), z jehož práce čerpal A. S. Puškin pro své dramatické dílo Boris Godunov. Karamzin vidí Borise jako toho, kdo stál za Dmitrijovou smrtí; toto pojetí se objevuje též u Puškina a později i u Musorgského. Na podkladě Puškinova díla vytvořil Musorgskij libreto a zhudebnil je (v l. 1868-1869). První verzi opery pak dvakrát přepracoval (důvodem bylo, že mu Godunova odmítla carská opera uvést na scénu, mj. proto, že chyběla hlavní ženská role); mj. tak Musorgskij doplnil polské scény. Teprve třetí verze byla (v r. 1874) premiérována. Dílo mělo veliký úspěch, ale nepřijala je kritika. Po Musorgského smrti (žil v l. 1839-1881) dílo upravil N. Rimskij-Korsakov.

V Kyjevě předvedené představení, dávané v ruském originále, je založeno na Korsakovově úpravě; obsahuje devět obrazů: scéna se sborem před Novoděvičím klášterem a očekáváni volby Borise carem; hold carovi Borisovi v Uspenském chrámu; Čudovský monastýr – mnich Pimen dokončuje kroniku a rozpráví s G. Otrepěvem; krčma na hranicích Litvy – Otrepěv, Varlaam a Misail; carský palác – Boris s dětmi a Borisovo strádání v souvislosti s událostmi v Ugliči; Polsko – Rangoni přesvědčuje Marinu o jejím údělu v Rusku; scéna Mariny a Grišky v zahradě; scéna před Kremlem s jurodivým; bojarská duma, vyprávění Pimena o zázraku, smrt Borise. Opera jako celek působí prokomponovaně, jednotlivé části na sebe plynule navazují. Postavy jsou hudebně velmi plasticky vykresleny, děje se aktivně účastní (v masových sborových scénách) i lid; drama, postupně rozvíjené, dosahuje až svého tragického vrcholu. Vzniká tak jedinečná historicko-dramatická freska. Opera je tak právem označována za národní ruské hudební drama.


Nyní již k vlastnímu rozboru kyjevského představení. Je pochopitelné, že pokud je dáván Boris Godunov v oblasti svého vzniku (a pro Ukrajinu to platí taky, vždyť s Ruskem sdílela společné dějiny), je představován s patřičnou úctou. Tomu odpovídá i kyjevské představení, které respektuje příslušnou dobu, v níž se děj odehrává; jde tak, pokud jde o scénu i režii (M. Novakivskij a D. Hnatjuk) o klasické zpracování, což je ovšem představení plně ku prospěchu. Scéna je zpravidla detailně zpracována, tak aby pokud možno odpovídala realitě, jak je tomu např. v prvním obraze se stěnami Novoděvičího kláštera, nebo v jedné z vrcholných masových scén, v Uspenském chrámu, kde je umístěn i ikonostas. Malebně jsou vykresleny i scéna s krčmou, scény v Polsku i carské komnaty a bojarská zasedací místnost. Scéně jsou přizpůsobeny i detailně propracované kostýmy, odpovídající době, asi tak jak je známe z pohádek Krásy nesmírné.

Pokud jde o výkony sólistů, začněme samozřejmě u titulní role. Cara Borise ztvárnil Serhij Mahera, který je již svým celkovým vzhledem předurčen pro tuto roli. Skvěle se vyjímal především v korunovačním hávu s Monomachovou čapkou na hlavě, stejně jako v „civilnějším“ oděvu v carských komnatách. Disponuje klenutým bas-barytonem a strhujícím a velmi realistickým hereckým projevem. Takto se jeho zjev, pěvecký a herecký projev snoubí v jednotu a vedou k vrcholným dramatickým účinkům (jak ve scéně se Šujským, kde cara svírají výčitky, tak ve scéně carovy smrti). Divák má pocit, že má před sebou skutečného strádajícího cara. Mahera působí dokonce poněkud – pokud jde zjev - šaljapinovským dojmem (a právě Šaljapin, jak známo, byl v roli Borise skutečný Mistr). S Maherou výborně korespondoval Šujskij, v podání tenoristy Oleksandra Vostrjakova, disponujícím hladce znějícím tenorem, který se plně zhostil údělu Borisova politického souputníka.

Budeme-li pokračovat členy Borisovy rodiny, Xenii ztvárnila Svitlana Hodlevska, která potěšila něžným lyrickým sopránem a vznešeným, ale současně i něžným hereckým projevem, kdy se představila jako skutečná princezna; k jejímu výkonu přispívá i její slovanská, takřka dívčí krása. Roli Fjodora ztvárnila Tetjana Piminova, působící celkově gracilním dojmem (což plně odpovídá Fjodorovi jako šestnáctiletému hochovi) a její něžný mezzosoprán tomu plně odpovídá. V jejím podání je Fjodor hoch plně oddaný otci, která by se mohl (pokud by tu šanci jednou dostal) stát důstojným Borisovým nástupcem.


Přistupme nyní k osobám spjatým s duchovním životem, počínaje mnichem Pimenem. Do této role byl obsazen Taras Štonda. Tento pěvec předvedl nádherný výkon, daný jak jeho mohutným, širokým a klenutým basem (tak typickým pro východoslovanské pěvce), tak velmi důstojným ztvárněním starého mnicha a kronikáře. V jeho roli jakoby se zračila i mohutnost celých ruských dějin. Grišku Otrepěva ztvárnil Dmytro Kuzmin. V jeho podání je Griška vlastencem, kterému leží na srdci osud země, spíše než osobou, která by přímo toužila po vládě. Je to odhodlaný mladík, hrdina, který se chce bít s nadcházejícími událostmi. Disponuje velmi ladně znějícím lyrickým tenorem, s krásným zabarvením, které se objevuje tak typicky snad jen u východoslovanských pěvců. Roli Varlaama skvěle převedl basista Andrij Honjukov, přesně tak, jak si Varlaama, mnicha se sklonem k pití, obecenstvo nejspíše představuje. Dodal jinak tragickému ději příslušnou dávku komiky a výborně mu v tom sekundoval Misail (Serhij Paščuk). K dané duchovní skupině připojme i jurodivého (Oleksandr Djačenko), v jehož projevu jakoby se zračila tragičnost celé země (zde připomeňme ona slavná slova k carovi: „Chlapci mi sebrali kopeječku, dej je tak zaříznout, jak ty sám jsi kdysi dal zaříznout careviče.“ A když pak car chce, aby se za něj jurodivý modlil, jurodivý odpovídá: „Ne, Borisi, toť hřích! Je hříchem modlit se za cara Heroda! Bohorodice to nedovolí.“). Doplňme sem konečně i krčmářku (objevuje se s některými v téže scéně), kterou ztvárnila Anželina Švačka; v jejím podání jde o rozvernější dívčinu, kterou jen tak něco nerozhází, s malebně znějícím mezzosopránem (disponuje i příslušnou slovanskou krásou, doplněnou přirozeně působícím hereckým projevem; lidový kostým jí výborně padl).

A konečně pokud jde o obě osoby blíže svázané s Polskem (Marina a Rangoni): Marinu ztvárnila mezzosopranistka Alla Poznjak; její dramaticky znějící hlas, doplněný velmi vznešeně působícím zjevem – a i tato dáma je nadána příslušnou fyzickou krásou – přinášejí skutečně mocný účinek. V jejím podání je Marina ženou jdoucí plně za svým cílem. Ovšem současně je pod vlivem Rangoniho (Volodymyr Opeňko), který usiluje o splnění svých idejí (plně tomu koresponduje klenutý a široký hlas uvedeného barytonisty a jeho realistický herecký projev).

Velmi pěkně byly obsazeny i menší role a celek skvěle doplňoval výkon sboru. Závěr tedy? Skvělé a koncízní představení, které lze divákům plně doporučit. Stejně tak můžu doporučit i v kyjevské Opeře dávané představení Knížete Igora, které jsem shlédl před několika lety, a které je stále na repertoáru.

Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: