neděle 15. října 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Přímé přenosy z Mnichova 2017/18

I v letošní sezóně mohou zájemci sledovat živě a zcela zdarma na www.staatsoper.de/tv přenosy vybraných operních představení Bavorské státní opery.  Zde je přehled:


Wolfgang Amadeus Mozart:  Le nozze di Figaro
28. říjen 2017, 18.00

Dirigent: Constantinos Carydis
Režie: Christof Loy 
Účinkují: Christian Gerhaher, Federica Lombardi, Alex Esposito, Anne Sofie von Otter, Olga Kulchynska


Giacomo Puccini: Il trittico
23. prosinec 2017, 19.00

Dirigent: Kirill Petrenko 
Režie: Lotte de Beer
Účinkují: Wolfgang Koch, Eva-Maria Westbroek, Yonghoon Lee, Pavol Breslik, Ermonela Jaho, Michaela Schuster, Ambrogio Maestri, Rosa Feola

Fotografie Kirilla Petrenka: www.staatsoper.de

Giuseppe Verdi: Les Vêpres siciliennes (Sicilské nešpory)
18. březen 2018, 18.00 

Dirigent: Omer Meir Wellber
Režie: Antú Romero Nunes
Účinkují: Carmen Giannattasio, Bryan Hymel, George Petean, Erwin Schrott


Leoš Janáček: Z mrtvého domu 
26. květen 2018, 19.00 

Dirigentka: Simone Young
Režie: Frank Castorf
Účinkují: Bo Skovhus, Peter Rose, Aleš Briscein, Charles Workman


Richard Wagner: Parsifal
8. červenec 2018

Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Pierre Audi
Účinkují: Christian Gerhaher, Bálint Szabó, René Pape, Jonas Kaufmann, Wolfgang Koch, Nina Stemme

Všechny vybrané přenosy je možno sledovat na PC, tabletu nebo přes smart-TV. Každé představení  snímá až 6 kamer a v orchestřišti je umístěno až 40 mikrofonů. Před každým představením uvede produkci intendant Nikolaus Bachler a v přestávkách budou moci diváci nahlédnout do zákulisí mnichovského operního domu. Představení jsou opatřena německými a anglickými titulky.  

neděle 1. října 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Preludium ve Státní opeře Berlín


Začátek letošní sezóny je ve Státní opeře Berlín hlavně ve znamení návratu souboru, orchestru a sboru na svoji mateřskou scénu v ulici Unter den Linden. Než zde začne v plném rozsahu běžný repertoárový provoz s operami, balety, koncerty a dalšími představeními, přesně k 275. výročí tohoto operního domu v prosinci 2017, chce Státní opera Berlín 3. října naladit své publikum na začátku sezóny preludiem zvláštního druhu.  „Řekněme okamžiku: Zůstaň chvíli!“ – tak se nazývá hudební večer ke znovuotevření Státní opery, s působivou hudbou z textů z Goethova Fausta, zkomponovanou Robertem Schumannem. V hlavních rolích se představí Roman Trekel, Elsa Dreisig a René Pape, které doprovodí sbor Státní opery, dětský sbor, Staatskapelle Berlin a trio činoherců. Režisérem představení je Jürgen Flimm, dirigovat bude Daniel Barenboim. K zahajovacímu programu sezóny patří i několik velkých symfonických koncertů v sále Státní opery, v sále Filharmonie i jako open air koncert na Bebelově náměstí, otevření nové dílny premiérovou produkcí – kouzelný začátek, jako preludium pro mnoho naplněných okamžiků.


Foto: Thomas Bartilla

Státní opera pro všechny

Vymezeno Státní operou, Humboldtovou univerzitou a hotelem Hotel de Rome, k tomu ještě lemováno bulvárem Unter den Linden – v Berlíně sotva existuje jiné místo, které by bylo prostorově i kulturně významnější než Bebelovo náměstí. Již více než jedno desetiletí tu Staatskapelle Berlin se svým dirigentem Danielem Barenboimem pořádá symfonický koncert pod širým nebem, který mohou zájemci navštívit zcela zdarma. Tak tomu bude i v tomto roce, jen pár dní před znovuotevřením operního domu. 

Open air koncert, Bebelovo náměstí Berlín
30. září 2017 v 17:00
Vstup volný

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll, op. 125

Účinkují:

Diana Damrau – soprán
Okka von der Damerau – mezzosoprán
Burkhard Fritz – tenor
René Pape – bas

Staatskapelle Berlin
Daniel Barenboim – dirigent

Sbor Státní opery
Z koncertu pořídí ZDF/ARTE a UNITEL záznam a 3. září bude živě přenášen na concert.arte.tv, staatsoper-berlin.de a 1. října v 16.55 vysílán na ARTE TV.

V souvislosti s koncertem bude v 19 hodin na fasádu Státní opery v ulici Unter den Linden promítána animovaná videoprojekce, která návštěvníky provede 275letou historií tohoto operního domu.


www.staatsoper-berlin.de

pátek 22. září 2017

Eva Kolářová zve do divadla: NORMA v Norimberku

Na pátek 22. září připravilo Státní divadlo v Norimberku v koprodukci s Théâtre des Champs-Élysées a Opéra de Saint-Etienne znovuuvedení opery Vincenza Belliniho Norma.

Národní divadlo v Praze uvede tuto operu v repríze v květnu a v červnu 2018, tentokrát s Editou Gruberovou v hlavní roli.

Norma je mistrovské dílo zkomponované v roce 1831 a sám skladatel je považoval „za svou nejlepší operu“. I dnes je Norma skladatelovou nejznámější operou a v árii Casta Diva se spojuje vrchol umění bel canta s hudebně-dramatickým účinkem – možná i kvůli pochopitelné asociaci cudné bohyně opery s dramatickou operní divou formátu Marie Callas či v poslední době Cecilií Bartoli. To, že toto dílo je výzvou především pro velké pěvkyně, souvisí bezpochyby s hudební a interpretační složitostí titulní postavy: Norma se zmítá mezi politickým úkolem, náboženským přesvědčením, rolí matky a nešťastnou láskou. To bylo v nejvyšším slova smyslu „romantické“ ve své době, ale i dnes to můžeme číst jako drama moderní ženy.

Příběh opery se obrací k historii: Zatímco Galům hrozí jejich podrobení Římany, plánuje lid povstání a ptá se kněžky Nomy na šance odporu. Norma je však v rozpacích, udržuje totiž tajný vztah k římskému konzulovi Pollionemu, ze kterého vzešly dvě děti. Když navíc zjistí, že Pollione má milostný poměr s mladší kněžkou Adalgisou, nezná její zoufalství hranic. Zaplavují ji vražedné myšlenky, až převáží její pocity viny. Stojí na hranici, na které měla být upálena Adalgisa. Nakonec ji následuje napravený Pollione, a tak umírají společně. Jak to napsal Bellini? „Opera musí přivodit slzy, přimět člověka je, aby se zachvěl, a zpěvem nechat umírat.“

Foto: web Státního divadla v Norimberku

Vincenzo Bellini: Norma

melodrama o dvou dějstvích
Libreto: Felice Romani podle tragédie Alexandre Soumeta Norma ou l‘infanticide
Představení je nastudováno v italštině a opatřeno německými a italskými titulky.


Dirigent: Marcus Bosch
Režie: Stéphane Braunschweig
Scéna: Stéphane Braunschweig
Kostýmy: Thibault Vancraenenbroeck

Obsazení:

David Yim – Pollione
Alexey Birkus – Oroveso
Hrachuhí Bassénz – Norma
Ida Aldrian – Adalgisa
Theresa Steinbach – Clothilde
Yongseung Song – Flavio

Státní filharmonie Norimberk
Sbor Státního divadla Norimberk
Sbormistr: Tarmo Vaask

www.staatstheater-nuernberg.de

úterý 8. srpna 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Ohlédnutí za mnichovskými Opernfestspiele 2017

V pondělí 31. července večer skončily letošní Opernfestspiele v Mnichově uvedením opery Umberta Giordana Andrea Chénier.  Po 38 dnů mohli návštěvníci shlédnout téměř 70 představení. Letošní ročník navštívilo více než 87 000 diváků, pro které bylo připraveno pět premiér, například dílo Greek [catarsi] Marka Anthonyho Turnaga, opera Franze Schrekera Die Gezeichneten (Poznamenaní), baletní večer s mladými choreografy a Weberova romantická opera Oberon, král Elfů. Mnoho dalších zájemců pak mohlo sledovat představení jako živé přenosy.

Již při zahájení festivalu sledovalo asi 12 tisíc návštěvníků koncert Opera pro všechny pod hudebním vedením Omera Meiera Wellbera.  Představení Wagnerovy opery Tannhäuser v režii Romea Castelucciho a za hudebního vedení Kirilla Petrenka bylo přenášeno na velkoplošné pásmo před budovou Bavorské státní opery. I přes ojedinělé dešťové srážky si na Náměstí Maxe Josefa našlo cestu 13.000 zájemců. Díky podpoře dlouholetého partnera mnichovských Opernfestspiele, společnosti BMW München, byla Opera pro všechny i v letošním ročníku pro návštěvníky zdarma.
 
Společnost na podporu mnichovských Opernfestspiele tradičně uděluje festivalové ceny. Letos rozdělila celkem 32 000 eur mezi tyto tři umělce:

Tim Kuypers – za roli Eddyho v představení Greek a své účinkování v operách Poznamenaní a Andrea Chénier;

Dean Power – člen sboru, za své účinkování v operách Tannhäuser, Poznamenaní, Žena bez stínu, Lucia di Lammermoor, Hoffmannovy povídky a Lady Macbeth Mcenského újezdu;

Nicolaus Habjan – režisér, za režii opery Oberon, král Elfů a za své výstupy se skupinou Musicbanda Franui.

Jako dárek na rozloučenou s letošním ročníkem nabízí Bavorská státní opera bezplatné zhlédnutí oper Oberon, král Elfů (do 7. srpna) a Tannhäuser (do 30. srpna) jako Video on demand na webové stránce www.staatsoper.de.


Podzimní novinky
6. září se na koncertní turné po Asii vydá se svým generálním hudebním ředitelem Kirillem Petrenkem Bavorská státní opera a Bavorský státní orchestr. S bohatým programem, který zahrnuje 5. symfonii Gustava Mahlera, 7. symfonii Ludwiga van Beethovena a opery Tannhäuser a Kouzelná flétna, vystoupí umělci na Tchaj-wanu, v Jižní Koreji a v Japonsku.

Premiéry

„Ukaž mi svou ránu“ – to je heslo nastávající sezóny. První premiérou bude Mozartova Figarova svatba (dirigent Constantinos Carydis, zpívají Federica Lombardi, Christian Gerhaher, Alex Esposito, Olga Kolchynska, Annett Fritsch a další), vyprávějící o tom, jak hluboké rány nám umí zasadit jen láska. V triptychu Il trittico Giacoma Pucciniho (účinkují Wolfgang Koch, Ermonela Jaho, Michaela Schuster, Ambrogio maestri a další), kterou bude dirigovat Kirill Petrenko, je ve všech třech částech hostem smrt. Balet Anna Karenina je prvním dílem, kdy se na scéně Bavorské státní opery představí jako choreograf Christian Spuck. Balet v tomto provedení byl poprvé uveden v roce 2014 v Curychu.  

www.staatsoper.de

úterý 25. července 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Začátek sezóny 2017/18 v Berlíně

Následující koncertní sezónu v Berlíně zahájí 31. srpna 1917 v rámci Musikfest Berlin Staatskapelle Berlin s dirigentem Danielem Barenboimem  provedením 8. symfonie Antona Brucknera. První abonentní koncerty se pak konají 4. a 5. října, kdy Staatskapelle Berlin a Daniel Barenboim přizvou klavíristu Maurizia Polliniho, který přednese sólový part klavírního koncertu a moll Roberta Schumanna. Kromě toho budou na programu díla Jörga Widmanna a Clauda Debussyho.

Ještě předtím, a to 13. srpna 2017 v 19 hodin, se koná tradiční koncert West-Eastern Divan Orchestra v areálu berlínské Waldbühne.  

Účinkují:

Martha Argerich – klavír
Daniel Barenboim – klavír
West-Eastern Divan Orchestra

Program:
Michail Ivanovič Glinka: Předehra k opeře Ruslan a Ludmila
Dimitrij Šostakovič: Klavírní koncert č. 1 c moll op. 35
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64


Po úspěšné sezóně 2016/17 (návštěvnost 90%) se Státní opera Berlín loučí se svým přechodným působištěm v Schillerově divadle. „I když se do našeho starého působiště v ulici Unter den Linden těšíme, na Schillerovo divadlo nezapomeneme. Tak jak to krásně zpívala Trude Herr: ´Nikdy člověk neodchází úplně, něco ze mě zůstává tady…´“ (Jürgen Flimm).

3. října 20107 se po sedmi letech rekonstrukčních prací vrací soubor Státní opery Berlín do své domovské budovy v ulici Unter den Linden představením Scény z Goethova Fausta. Režii má intendant Jürgen Flimm, v hlavních rolích vystoupí René Pape (Mefistofeles), Roman Trekel (Faust) a Elsa Dreisig (Markétka). Staatskapelle Berlin diriguje Daniel Barenboim. Slavnostní premiéra bude tento den zdarma přenášena živě od 20 hodin na Bebelplatz v Berlíně.    

www.staatsoper-berlin.de

čtvrtek 6. července 2017

Eva Kolářová zve do divadla: PREMIÉRA OPERY POZNAMENANÍ NA MNICHOVSKÝCH OPERNFESTSPIELE

Krzysztof Warlikowski při zkoušce opery Poznamenaní v r. 2016
(Foto: web Bavorské státní opery)

Na letošním ročníku Opernfestspiele v Mnichově bude první premiérou opera Franze Schrekera Poznamenaní (Dei Gezeichneten), kterou nastudoval polský režisér Krzysztof Warlikowski.  Jeho „divadlo se stále točí kolem tajemství lásky a touhy, zabodává své šípy do masa diváka, a tím osvobozuje hlavu a srdce od bolesti“, napsal o Warlikowkském týdeník ZEIT. V Poznamenaných jde přesně o tato tajemství: Hlavní postava Alviano Salvago – navenek deformovaný – se cítí zatracen pro život bez lásky a erotického naplnění. Veškerou svou energii používá na vytvoření perfektního, třebaže umělého světa podle své představy, kterým je ostrov Elysium.

Opera Poznamenaní, stejně jako její autor Franz Schreker, se bojkotem ze strany nacistů ocitli na dlouhou dobu v zapomenutí. I dnes zná jen málokdo dílo tohoto rakouského skladatele, i když bylo jeho jméno ve dvacátých letech uváděno vedle Richarda Wagnera a občas byla jeho díla uváděna častěji než díla Richard Strauss. V opeře Poznamenaní se vynikajícím způsobem odráží celé desetiletí: barvami hýřící drama Fin de siècle, které reflektuje ducha přelomu staletí charakterizovaného secesí, expresionismem a psychoanalýzou.

Krzysztof Warlikowski, který se naposledy postaral o senzaci svou režií opery Žena bez stínu, se i tady chopil látky, která osciluje mezi pohádkou a drásavým psychodramatem. Hudební nastudování převzal Ingo Metzmacher, pro něhož je tato opera jeho debutem na scéně Bavorské státní opery. Metzmacher byl v letech 1997 až 2005 generálním hudebním ředitelem Státní opery v Hamburku, pravidelně diriguje na salcburských Festspiele a naposledy dirigoval Wagnerův Prsten Nibelungův v ženevském Grand Théâtre. V hlavních rolích zpívají John Daszak (Alviano), Christopher Maltman (Tamare) a Catherine Naglestad (Carlotta).


Franz Schreker: Poznamenaní

Premiéra:
1. červenec 2017 v 19:00

Další termíny uvedení:

4. červenec 2017 v 19.00 
7. červenec 2017 v 19.00
11. červenec 2017 v 19.00

Národní divadlo v Mnichově

www.staatsoper.de

sobota 1. července 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Sezóna 2017/18 v Berlíně


Nadcházející sezóna 2017/18 bude mít v historii Státní opery Berlín zvláštní místo. Po sedmi krásných s úspěšných letech v Schillerově divadle se soubor vrací zpět do centra Berlína, do svého nově sanovaného stálého sídla v ulici Pod lipami. Program pro nadcházející sezónu již představili intendant Jürgen Flimm, designovaný intendant Matthias Schulz a generální hudební ředitel Daniel Barenboim. Zvláštní důraz je kladen na osm premiér na velké scéně (mezi nimi i jedna německá premiéra), další premiéry se pak odehrají v Nové dílně. Další program obstará 13 repertoárových oper, více než 90 koncertů, 23. ročník Festtage a 8. ročník festivalu nového hudebního divadla Infektion! Znovuotevření předznamená ve dnech 30. září až 8. října Preludium. Od 7. prosince, dne 275. výročí Státní opery Berlín, pak začne pravidelný provoz.


Z připravovaných premiér:
3. říjen 2017
Scény z Goethova Fausta
Hudba: Robert Schumann
Staatskapelle Berlin
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Jürgen Flimm


8. říjen 2017
Lucia Ronchetti: Rivalové
Dirigent: Max Renne
Režie: Isabel Ostermann


8. prosinec 2017
Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka
Dirigent: Sebastian Weigle
Režie: Achim Freyer


9. prosinec 2017
Claudio Monteverdi: Korunovace Poppey
Dirigent: Diego Fasolis
Režie. Eva-Maria Höckmayr


11. únor 2018
Richard Wagner: Tristan a Isolda
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Dmitri Tcherniakov


4. březen 2018
Richard Strauss: Salome
Dirigent: Zubin Mehta
Režie: Hans Neuenfels


5. březen 2018
Giuseppe Verdi: Falstaff
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Mario Martone


17. červen 2017
Giuseppe Verdi: Macbeth
Dirigent: Daniel Barenboim
Macbeth – Plácido Domingo
Lady Macbeth – Anna Netrebko

www.staatsoper-berlin.de



sobota 3. června 2017

Eva Kolářová: Honeggerův Král David v Praze


V úterý 16. května se v zaplněném kostele sv. Šimona a Judy v Praze konal koncert Pražského filharmonického sboru, na jehož programu byl tentokrát Král David skladatele Arthura Honeggera /1892–1955/, oratorium pro vypravěče, smíšený sbor a instrumentální ansámbl, které mělo premiéru v lednu 1923.
Sedmdesátiminutová skladba má tři části složené ze sedmadvaceti epizod a líčí Davidův život od mládí, léta naplněná vítěznými bitvami až po jeho stáří smrt. Provedení bylo výborné – ať už krásně provedené nástrojové pasáže (trubky v pasážích s barokními prvky, flétny), výrazný a srozumitelný hlas Jaromíra Meduny, výkony sólistů (procítěný projev Alžběty Poláčkové či tenoristy Martina Slavíka) a hlavně vynikající výkon Pražského filharmonického sboru pod vedením Lukáše Vasilka.
Byl to nádherný večer na krásném místě v Praze a podle nadšených tváří a rozhovorů s několika posluchači jsem nebyla sama, komu se nechtělo odejít. Snad jediným rušivým momentem bylo (byť nepříliš hlasité) zazvonění mobilu jednoho z návštěvníků, které bylo „načasováno“ do pasáže s textem o „řinčení zbraní“.
Každému jednomu účinkujícímu patří velký dík za výjimečný zážitek z provedení skladby, kterou v Praze tak často neslýcháme. Vzpomněla jsem si přitom na Picassova slova, které jsem četla na jeho pamětní desce v Curychu: Kunst wäscht den Staub des Alltags von der Seele (Umění smývá prach všedního dne z duše).


Arthur Honegger: Král David
Pražský filharmonický sbor
Dirigent: Lukáš Vasilek
Sóĺisté:
Alžběta Poláčková – soprán
Markéta Cukrová – alt
Martin Slavík – tenor
Jaromír Meduna – vypravěč
Petra Hoďánková – pikola
Daniel Havel – flétna
Dana Wichterlová – hoboj/anglický roh
Kateřina Váchová Soukalová, Jan Pařík – klarinet
Jan Pařík – klarinet
Lucie Havlíčková – fagot
Walter Hofbauer, Igor Vasil – trubka
Vít Kořínek – pozoun
Hana Sapáková – lesní roh
Iva Bartošová – kontrabas
Antonín Donát, Junko Honda, David Řehoř – bicí
Lenka Navrátilová – klavír
Linda Sítková – celesta
Jana Raiterová - harmonium

16. květen 2017 v 19:30

Kostel sv. Šimona a Judy v Praze

čtvrtek 18. května 2017

Eva Kolářová zve do divadla: DON CARLO V BERLÍNĚ

Ve světě plném politických intrik a nelidských tlaků, ovládaném inkvizicí, je španělská královská rodina do roztržení pod tlakem: Následní trůnu don Carlo a francouzská princezna Alžběta z Valois se milují. Protože se Alžběta z politických důvodů musela provdat za ovdovělého krále Filipa II., a tím se stát Carlovou macechou, je její láska láskou zakázanou. Když se o tomto milostném vztahu dozví princezna Eboli, která Carla rovněž miluje, prozradí králi z neopětované lásky tajemství jeho syna. Když se Carlo ještě k tomu nechá markýzem Posou zapojit do politických cílů, které jsou v rozporu se zájmy krále, očividně se zhorší již tak napjatý vztah mezi otcem a synem. Mezilidské konflikty se nemilosrdně projevují v mocenském boji mezi králem a církví, reprezentovanou velkým inkvizitorem. Nakonec je bojovník za svobodu Posa odsouzen k smrti a zachránit již nelze ani Carla. 

V Schillerově dramatu „Obraze rodiny v knížecím domě“, který sloužil jako předloha k opernímu libretu, není skutečně nic soukromou záležitostí aktérů. Intimními scénami ve stylu italského melodramatu skýtá zhudebnění látky Giuseppe Verdim hluboký pohled do vnitřního života rodiny. Tento pohled mistrně propojil s vysoce působivým obrazem francouzské operní tradice, zaměřeným na hluboký dojem. V tomto obraze se prudké střety soukromého života se společenskými očekáváními stávají právě tak jasnými jako zrádné mechanismy veřejně účinné demonstrace moci. 


Foto: Monika Rittershaus

Giuseppe Verdi: DON CARLO 
Dirigent: Massimo Zanetti 
Režie: Phillip Himmelmann 
Scéna: Johannes Leiacker

Obsazení: 

Filip, španělský král – René Pape  
Don Carlo – Fabio Sartori 
Markýz Posa – Roman Trekel 
Velký inkvizitor – Mikhail Kazakov
Mnich – Jan Martiník
Alžběta z Valois – Lianna Haroutounian
 Princezna Eboli – Marina Prudenskaya
Tebaldo – Narine Yeghian 
Hrabě z Lermy – Miloš Bulajić 
Hlas z nebes – Evelin Novak 

Staatskapelle Berlin

Sbor Státní opery 
Sbormistr: Martin Wright 

      Termíny uvedení:

14. květen 2017 v 17:00
17. květen 2017 v 17:00
21. květen 2017 v 17:00
16. květen 2017 v 17:00
28. květen 2017 v 17:00

www.staatsoper-berlin.de

sobota 6. května 2017

Eva Kolářová zve do divadla: FALCONE v BERLÍNĚ

Jistý muž sedí v letadle z Říma do Palerma – pouhých pár hodin před pumovým atentátem, který bude stát tohoto muže a jeho ženu život. Tím mužem je Giovanni Falcone, známý soudce vyšetřující mafiánské případy. Jeho boj proti organizovanému zločinu sicilské „Cosa Nostra“ vedl v roce 1986 k mimořádnému masovému procesu, při kterém mohlo být ze svých zločinů obžalováno přes 400 členů této organizace. Během „doby trvání letu“ – jak zní podtitul opery Nicoly Saniho, která měla premiéru v roce 2007, – se spojují Falconeho zážitky a myšlenky se vzpomínkami a líčením chystaného atentátu v mozaiku složenou z reflexí o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Citacemi z novinových článků, soudních podkladů a soukromých dopisů Falconeho tvoří libreto jakýsi typ dokumentárního „patchworku“, ve kterém se vedle hlavní postavy samotné dostávají ke slovu i politici, mafiáni a novináři.
Státní opera Berlín uvádí v Schillerově divadle tuto komorní operu Nicoly Saniho, jednoho ze současných nejvýznamnějších italských skladatelů, k jehož kolegům patří mimo jiné Karlheinz Stockhausen a Luigi Nono, u příležitosti 25. výročí smrti soudce Falconeho, které připadá na květen 2017.
Foto: Web Státní opery Berlín

Nicola Sani:
FALCONE, IL TEMPO SOSPESO DEL VOLO
Opera o jednom dějství, 26 scénách a finále
Libreto: Franco Ripa di Meana
Dirigent – David Robert Coleman
Režie – Benjamin Korn
Dramaturgie: Benjamin Wäntig

Obsazení:

Giovanni Falcone – Andreas Macco
Soudce / Korunní svědek a další – Martin Gerke
Mafiánský Boss / Politik a další – Milcho Morovinov
Bezúhonný Občan / Velký Spisovatel a další – Udo Samel
Divák / kolega / přítel – Klaus Christian Schreiber
Soprán 1 – Caroline Seibt
Soprán 2 – Isabelle Rejall
Alt 1 – Friderike Harmsen
Alt 2 – Nadia Steinhardt

Premiéra: 28. duben 2017 ve 20:00

Další termíny uvedení:
30. duben 2017 ve 20:00
4. květen 2017 ve 20:00
6. květen 2017 ve 20:00
7. květen 2017 ve 20:00
12. květen 2017 ve 20:00
13. květen 2017 ve 20:00

Představení je nastudováno v německém jazyce.

www.staatsoper-berlin.de

Eva Kolářová: Koncert Pražského filharmonického sboru


Ještě předtím, než příjemné a teplé březnové dny vystřídalo chladné dubnové počasí, se posledního březnového večera konal v kostele sv. Šimona a Judy v Praze koncert Pražského filharmonického sboru, který byl v Stravinského Mši doplněn desetičlenným dechovým souborem.
Koncert zahájila Rachmaninova skladba Matka boží ve věčné modlitbě, pro mě nejpůsobivější skladba večera, velice plastická svou proměnlivou dynamikou. Stravinského Mše je zajímavá již svým nástrojovým obsazením (trubka, hoboj, anglický roh, fagot a pozoun). Druhou část koncertu zaplnily Brahmsovy Milostné písně – Valčíky. Osmnáct písní vytvořilo zdařilý kontrast k první části koncertu. Vše vyznělo překrásně a na další koncert Pražského filharmonického nemusíme naštěstí čekat dlouho. Již 16. května provede v Praze toto prvotřídní těleso Honeggerova Krále Davida.

Sergej Rachmaninov:

Matka Boží ve věčné modlitbě
pro spíšený sbor a cappella

Igor Stravinskij:
Mše
pro sóla, smíšený sbor a dvojité dechové kvinteto

Johanes Brahms:
Milostné písně – Valčíky op. 52


Pražský filharmonický sbor
Dirigent: Lukáš Vasilek
Lenka Navrátilová, Marcel Javorček – klavír
31. březen 2017 v 19:30

Kostel sv. Šimona a Judy v Praze

čtvrtek 13. dubna 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Parsifal ve Vídni

30. březen je dnem, kdy má na scéně Vídeňské státní opery premiéru nastudování Wagnerova Parsifala v hudebním nastudování Semjona Byčkova. Režie a scéna tohoto nastudování jsou dílem Alvise Hermanise: Režisér narozený v Rize, který působil mimo jiné ve vídeňském Burgtheatru, v milánské Scale, na salzburských Festspiele, na vídeňských Festwochen, v Berlíně, Curychu a v dalších evropských městech, debutuje nyní na scéně Vídeňské státní opery.

Inscenační koncept Alvise Hermanise posouvá děj Parsifala do doby před první světovou válkou a do Vídně. Toto město bylo podle režiséra kolem roku 1900 v oblasti umění a vědy „laboratoří pro celý zbytek světa“. Hudba, literatura, výtvarné umění, architektura, technika, medicína a v neposlední řadě psychoanalýza se právě z tohoto centra dostávaly dál. Vídeň byla tím, čím je „Silicon Valley pro 21. století“, říká v programové brožuře Alvis Hermanis v rozhovoru s Oliverem Lángem. Jako obratný tah spojuje Hermanis vesmír Wagnerova Parsifala s vídeňským světem architekta Otto Wagnera tím, že na své scéně přináší zcela konkrétní citáty z jeho staveb. Ústřední je přitom nemocniční komplex, resp. Kostel Otto Wagnera  Steinhof. Hledání Grálu je u Hermanise i hledáním duchovního vývoje, a tak jsou Gurnemanz a Klingsor dva lékaři, kteří bojují o nadvládu nad duchem svých pacientů. Naopak pacienti – k nim patří Amfortas – se nacházejí nejen v realitě kolem roku 1900, ale pojímají historický děj opery jako terapii. A tak se obě tyto časové dráhy navzájem spojují a obrysy mezi hrou a skutečností, mezi zdáním a bytím splývají. Tak jako ve své inscenaci Trubadúra v Salcburku, ve které se zdánlivě nezúčastnění ponořují do obrazové krajiny muzea, si Hermanis i tentokrát hraje s překrýváním různých rovin. Jeho koncept nemá být chápán dogmaticky, ale jako jedna z možných interpretací díla, jako možné osobní vyprávění příběhu.

Kostýmy jsou dílem lotyšské výtvarnice Kristīne Jurjāne, světla jsou dílem Gleba Filshtinského.
Poprvé na scéně Vídeňské státní opery se role Kundry ujímá Nina Stemme. Tato sopranistka ztělesnila ve Vídni značný počet hlavních rolí, například Ariadnu, Sentu, Maršálku, Minnie, Leonoru, Toscu, Leonoru (v Síle osudu), Isoldu, Sieglindu, Brünnhildu (Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů) a naposled Elektru.

Roli Parsifala ztělesňuje tenorista Christopher Ventris, který tuto postavu zpíval na scéně Vídeňské státní opery již jedenáctkrát. Jeho dalšími rolemi byl mimo jiné Jim Mahoney (Vzestup a pád města Mahagonny), Siegmund a Andrei Chowanski.

Jako Amfortas se představí Gerald Finley, který v tomto operním domě debutoval v roce 2012 jako hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě a zpíval zde také v Janáčkově Lišce Bystroušce.
Klingsora, který ve Vídeňské státní opeře ztělesnil mimo jiné Učitele hudby (Ariadna na Naxu), Albericha (Zlato Rýna, Siegfried, Soumrak bohů), Kurwenala (Tristan a Isolda) a Faninala (Růžový kavalír), ztělesní Jochen Schmeckenbecher, Gurnemanze ztvární Hans-Peter König – zde dosud známý jako Daland v Bludném Holanďanovi.

Richard Wagner: Parsifal
Premiéra: 30. březen 2017 v 17:30

Reprízy:
2. duben 2017 v 16:30
6. duben 2017 v 17:30
9. duben 2017 v 16:30
13. duben 2017 v 17:30
16. duben 2017 v 16:30

Dirigent: Semjon Byčkov

Režie: Alvis Hermanis

Kostýmy: Kristine Jurjane


Obsazení:

Amfortas Gerald Finley
Gurnemanz Hans-Peter König
Parsifal Christopher Ventris
Klingsor Jochen Schmeckenbecher
Kundry Nina Stemme
Titurel Jongmin Park
1. rytíř Grálu Benedikt Kobel
2. rytíř Grálu Ayk Martirossian
1. panoš Ulrike Helzel
2. panoš Zoryana Kushpler
3. panoš Thomas Ebenstein
4. panoš Bror Magnus Tødenes
1. květinová dívka / 1. skupina  Ileana Tonca
2. květinová dívka / 1. skupina Olga Bezsmertna
3. květinová dívka / 1. skupina Margaret Plummer
1. květinová dívka / 2. skupina Hila Fahima
2. květinová dívka / 2. skupina Caroline Wenborne
3. květinová dívka / 2. skupina Ilseyar Khayrullova
Hlas shora Monika Bohinec

www.wiener-staatsoper.at

neděle 19. března 2017

Eva Kolářová zve do divadla: NOVINKY Z MNICHOVA

Již brzy budou mít zájemci možnost vychutnat si živě výkony Anji Harteros a Jonase Kaufmanna v opeře Umberta Giordana  Andrea Chénier.  Tato opera je uváděna na scéně bavorské státní opere vůbec poprvé – a při třetím představení mohou být diváci u toho i doma. V titulní roli vystoupí Jonas Kaufmann, pro  Anju Harteros znamená ztvárnění Maddaleny di Coigny její debut v této roli a jako Carlo Gérard se pak představí Luca Salsi. Taktovky se ujme mladý izraelský dirigent  Omer Meir Wellber a pro režiséra Philippa Stölzla je práce na tomto představení jeho debutem na scéně Bavorské státní opery.

Umberto Giordano: Andrea Chénier 
18. březen 2017 v 19.00 hodin
Živý přenos zdarma na STAATSOPER.TV



Anja Harteros a Jonas Kaufmann (Foto: web Bavorské státní opery)

Finská sopranistka Karita Mattila bude v březnu k vidění hned ve dvou produkcích, které se vracejí na scénu Bavorské státní opery. V opeře Leoše Janáčka její pastorkyňa (uváděné pod názvem Jenůfa) zpívá Karita Mattila poprvé na scéně Bavorské státní opery roli Kostelničky. V komorně laděné režii mohli diváci zažít tuto finskou sopranistku již v roce 2013, kdy ztvárnila roli Jenůfy.  Vedle finské umělkyně vystoupí jako Jenůfa Sally Matthews, Lacu ztvární Stuart Skelton (Laca) a Števu Pavol Breslik. Představení diriguje Tomáš Hanus.

Koncem března se Karita Matilla ujme hlavní role v premiérové inscenaci Straussovy opery Ariadna na Naxu. Sérii představení bude dirigovat Oksana Lyniv, vedle Karity Matilly pak vystoupí Jane Archibald (Zerbinetta), Tara Erraught (Skladatel), Burkhard Fritz (Bacchus/ Tenor) und Eike Wilm Schulte (Učitel hudby).

Leoš Janáček: Jenůfa

Tomáš Hanus (Foto: Jakub Swietlik)

Termíny uvedení:
5. březen 2017 v 18.30 hodin
8. březen 2017 v 19.30 hodin
11. březen 2017 v 19.30 hodin

Richard Strauss: Ariadna na Naxu  
26. březen 2017, 18.00 hodin
29. březen 2017, 20.00 hodin
1. duben 2017, 20.00 hodin

www.staatsoper.de

středa 1. března 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Vrchol sezóny Operního studia – The Consul

John Sorel bojuje v undergroundu proti státu, aby prosadil své chápání svobody. Pro to je schopen opustit svou ženu Magdu, společné dítě a svoji matku. Magda chce Johna následovat do exilu a zažádá na konzulátu o výjezd pro sebe a svou rodinu. Vyřízení však troskotá na byrokratických překážkách: a ke konzulovi Magnu nikdy nepustí. Zatímco se Johnův domnělý boj o svobodu hroutí, odmítá si Magna přiznat realitu a temné lži svého života.  Nejen že dojde k nehodě, při které přijde Magdin a Johnův syn o život, ale nakonec dojde i ke katastrofě pro celou rodinu. 

Opera o zoufalém čekání na vstupní vízum  – opera The Consul, kterou v roce 1950 napsal Gian Carlo Menotti, nemůže být aktuálnější. Osud Magdy Sorel a její rodiny ukazuje, jak jsou jednotlivci zlomeni destruktivní politickou činností a nelidskou byrokracií. Menottiho naléhavý apel za větší humánnost je aktuálním dílem našich dnů. 

Režisérka Christiane Lutz (foto z webu Bavorské státní opery)

Gian Carlo Menotti: The Consul
Dirigent: Geoffrey Paterson
Režie: Christiane Lutz
Scéna: Andre Tabakoff
Dramaturgie: Daniel Menne ´
Obsazení:
Magda Sorel – Selene Zanetti
Sekretářka – Niamh O´Sullivan
Matka – Helena Zubanovich
John Sorel – Johannes Kammler
Agent státní policie – Igor Tsarkov
Kouzelník Nika Magadoff – Joshua Owen Mills (28.03.2017, 31.03.2017, 07.04.2017), Galeano Salas (30.03.2017, 02.04.2017, 09.04.2017)
Pan Kofner – Milan Siljanov
Cizinka – Anna El-Khashem
Anna Gomez – Paula Iancic
Vera Boronel – Alyona Abramova
Assan – Frederic Jost

Mnichovský komorní orchestr
Operní studio Bavorské státní opery

Již deset let podporuje Bavorská státní opera svým Operním studiem výjimečně talentované pěvce a připravuje je prakticky na jejich kariéru. Každou sezónu uvádí studio vlastní operní produkci. V minulých sezónách mezi nimi byla Henzeho Elegie pro mladé milence, Rossiniho Hrabě Orry nebo Brittenův Albert Herring. V tomto roce je na programu opera The Consul skladatele Gian Carla Menottiho v režii Christiane Lutz.

Termíny uvedení:
28. březen 2017, 19.00 hodin (premiéra)
30. březen 2017, 19.00 hodin
31. březen 2017, 19.00 hodin
2. duben 2017, 19.00 hodin
7. duben 2017, 19.00 hodin
9. duben 2017, 19:00 hodin

Místo konání: Prinzregenttheater
www.staatsoper.de

pondělí 20. února 2017

Eva Kolářová zve do divadla: Tristan a Isolda v Mnichově

Nejkrásnější ze všech Wagnerových oper! Hudební erotika nejvyšší kvality: Dva lidé, mezi nimiž je ještě otevřený účet, se napijí nápoje lásky místo nápoje smrti. Jsou odhaleni in flagranti. Následuje touha až ke smrti z lásky. Pozor: naprosté nebezpečí touhy i pro ne-wagneriány! „Utopit se – propadnout se.“ Na Zelený čtvrtek a Velikonoční pondělí je inscenace Tristana a Isoldy připravena v mnichovském Národním divadle, místě své premiéry. Slibuje velký hudební zážitek!

Režisér Peter Konwitschny říká: 

Tristan a Isolda
 je pro mne příběh plný naděje. V této opeře dotrpí existenční bytí ve světě, který nepřipouští lásku, až do konce. Odráží se tu i Wagnerova vlastní životní situace. Tématem je nesmrtelná touha po blízkosti, spolužití, lásce. A toto přání existuje od té doby, odkdy existuje člověk, odkdy existuje živý tvor vůbec.

Tristanovi a Isoldě  jsou konstatovány dva druhy smrti: Na jednu narážíme v prvním dějství, když Tristan a Isolda věří, že se otráví. Už nemohou nic snášet, chtějí přivodit konec svým bolestem, tedy už nežít. Tento typ smrti určuje i konec druhého dějství, kdy už Tristan téměř ztrácí nervy a vrhá se před Melotův meč, protože už nemá naději. Dalším významem smrti v Tristanovi není konec žití, ale – naopak – začátek vlastní podstaty. Tento okamžik poznání začíná, když se Tristan a Isolda ve svém velkém duetu rozhodnou, že chtějí vystoupit ze systému, protože druzí pro ně zemřeli. A to pro ně teď neznamená, že spáchají sebevraždu a zemřou. Tento poznatek platí především pro závěr opery.

Richard Wagner: Tristan a Isolda

Dirigentka: Simone Young
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Světla: Michael Bauer
Dramaturg: Werner Hintze

Obsazení:

Tristan – Stephen Gould
Král Marke – René Pape
Isolda – Christiane Libor
Kurwenal – Iain Paterson
Melot – Francesco Petrozzi
Brangäne – Okka von der Damerau
Pastýř – Kevin Conners
Kormidelník – Christian Rieger
Mladý námořník – Dean Power

Bavorský státní orchestr
Sbor Bavorské státní opery
Sbormistr: Sören Eckhoff, Iain Paterson

Termíny uvedení:

13., 17. a 21. duben 2017 v 16:00

www.staatsoper.de

úterý 7. února 2017

Peter Stoličný - La Gioconda: Premiéra v Janáčkově divadle v Brně příjemně překvapila.

Nestává se až tak často, aby se na české operní scéně úspěšně uvedlo málo inscenované dílo světové opery. Je to asi proto, že žádná dramaturgie nechce přijmout riziko. Vždyť když je titul, nebo skladatel, málo uváděn, asi to má svou příčinu. Jenom nevstupovat na neznámou půdu. Velká opera je příliš nákladná, aby stálo za to podstoupit riziko neúspěchu. Dramaturgie Patricie Částkové ukázala, že to nemusí být zákonitě pravda. V bulletinu k inscenaci se uvedla jako naprostá profesionálka, s hlubokými znalostmi tvorby italského 19. století. Vše vidí v souvislostech a takto vzdělaná se pustila i do díla Amilcare Ponchielliho. Jistě, nemalou měrou se pod úspěch podepsali dirigent Jaroslav Kyzlink svým hudebním nastudováním i sbormistr Pavel Koňárek a především režisér Tomáš Pilař.  Jenom čtenáře vyhledávače Google zaráží, odkud se vzalo v různých médiích toto tvrzení: „ Janáčkova opera  přenese diváky do Benátek pozdní renesance. V době úpadku a dekadence se totiž odehrává operní příběh pouliční zpěvačky La Gioconda, který bude na českém jevišti uveden vůbec poprvé.“ (eurozprávy.cz, městohudby.cz) Samozřejmě La Gioconda není uvedena u nás poprvé, už ji viděli diváci v pražském Stavovském divadle, v divadle JKT v Plzni i v Moravskoslezském divadle v Ostravě, v rozmezí necelého čtvrtstoletí. Je to i dnes dobrý dramaturgický počin, pustit se do tak velkého náročného díla.   

Po shlédnutí premiéry člověka musí napadnout, proč tak krásná velká opera není  tak často uváděna, jako opery Verdiho, nebo Pucciniho. Má to své, i když krkolomně vysvětlitelné důvody: Říká se, že člověk musí být ve správný čas na správném místě, aby se dílo povedlo.  U Amilcare Ponchielliho to je i není pravda. Příznivou okolností pro uvedení La Giocondy bylo zřejmě to, že po obrovské slávě a celosvětovém uznání génia G. Verdiho a jeho Aidy (1871),  se autor rozhodl odpočívat a žádné nové dílo dlouho neuvedl. Ukončil své mlčení až přepracováním italské verze Dona Carlose v roce 1886 a především nedostižným Othellem o rok později. Ale to již La Gioconda vítězně obletěla operní svět. Měla tedy Verdiho pauza na svědomí úspěch Ponchielliho opery? Asi ano. Protože Verdi zářil tak, že ho nemohlo nic, ani kvalitní dílo vzniklé po Aidě zastínit. A co si myslel slavný Verdiho libretista Arrigo Boito, kdy byl uveden jako autor textu opery pod jménem Tobia Gorrio? Nechtěl riskovat svou slávu textaře, když byl spojován s Verdiho tvorbou? Kdoví. Na každý pád vytvořil na motivy románu Victora Huga Angelo, tyran padovský propracované libreto, kde je zvýrazněno až anticky nevyhnutné konání hrdinů, které vede k tragédii sebevraždy hlavní hrdinky. Je zajímavé, že zde zlo není náležitě potrestáno. Nekoná se tedy ona antická anagnoris. A tím se vlastně libreto blíží k modernímu dramatu, které se kriticky a s odstupem staví ke koncům, „ve kterých je zlo potrestáno“. 

Nemá význam podrobně se rozpisovat o ději. V dnešním době si to každý zvědavec „vygůgluje“ na internetu. Důležitější je upozornit na momenty vnější i vnitřní, které stojí za zmínku: především je to prostředí. Autoři se dostali od Hugovy Padovy do atraktivnějšího prostředí Benátek a to do období karnevalů. Nebyla to jenom touha po atraktivnější vizualizaci.  Prostředí uliček, kanálů a mostů spolu s pestrým rojem bavících se Benátčanů je dobrým pozadím k tragédii, kterou vidí divák v popředí. Ona juxtapozice potom vytváří silné emoční momenty, na které divák slyší. Dalším silným faktorem je nutnost, nemoci konat jinak. Od Antiky, potvrzeno Shakespearem a nakonec i Victorem Hugem je to silný nástroj, kterým schopný skladatel dodá své hudbě onu věčnou kvalitu, na kterou se nezapomíná. Opět se tady vnucuje otazník, jak to, že se na Ponchielliho téměř zapomnělo? Jak to, že tento autor patnácti oper byl skutečně úspěšný až tou desátou (La Gioconda) a proč je jediná, která se občas ve světě uvádí? Co těch dalších pět, které uvedl v Miláně mezi léty 1876 až 1885? (Tedy přesněji čtyři. Poslední, Maurové v Benátkách byla nedokončena, uvedena až v roce 1914 Arturem Cadore.) Není lehké na tyto otázky odpovědět. Snad se lze odvolat na medialitu, která existovala mnohem dřív, než byl do světa tento termín uveden. O něčem se prostě mluví, píše, hodnotí a klevetí, o něčem se z různých důvodů mlčí. Umíme si třeba představit, že by po Aidě Verdi nic nevytvořil? …ale to jsou jenom spekulace. Je tu však ještě jeden nemalý detail a to je jisté podezření z napodobování. Ponchielli byl jistě ovlivněn velikánem Verdim a skutečně v jeho díle některé, především stavební prvky ve sborových partiích slyšíme. Ale slyšíme v opeře Gioconda dokonce i motivy, dost podobné dílu Mascagniho (Sedlák kavalírem.) a zní tam trochu i Puccini (Butterfly..?) Jak to? Dává to smysl? Vždyť to jsou díla, vytvořena po roce 1876, po Giocondě. Ano, smysl to dává. Maestro Ponchielli byl nějaký čas pedagogem obou zmíněných skladatelů a tak je zde tok inspirace opačný. On Ponchiella k dalším italským muzikantům.

Vraťme se ke Giocondě a k její realizaci v NDB. Už byla pochválena dramaturgie i režie, kvalitní hudební nastudování i krásně znějící sbor. Operu samozřejmě tvoří (především) protagonisté. Giacondu na premiéře zpívala Csilla Boros. Maďarská sopranistka Janáčkovy opery se už nejednou zaskvěla svým nádherným dramatickým hlasem i koloraturou (Cio-Cio-San v Madam Butterfly) a na jevišti i v pohybech, gestech, působila věrohodně, upřímně. Laura Adorno v podání Jany Hrochové působila na jevišti už svým zjevem opravdu hezky. Je to mezzosopranistka s širokým rejstříkem. Věrohodně a s vášní zpívala Carmen stejně, jako Rosinu v „Lazebníkovi“.  Její Laura nemá tolik prostoru, jako třeba v Bizetovi, ale její dramatická poloha, třeba v třetím jednání: „ Zemřít, to je příliš strašné…“  dokázala vytvořit v divákovi až husí kůži.  Energickou postavu jejího manžele Alvise ztvárnil Jan Šťáva, člen opery NDB od roku 2010 Mněl možnost rozvinout svůj bohatý basový rejstřík jak v polohách komických (Figaro, Leporello, Kecal) tak v dramatických postavách (král v Aide, nebo Talbota v Marii Stuart v Ostravské opeře). Jeho Alvisa je spontánně výbušný, bezohledný, v zpěvném vyjádření i v gestech, pohybech na scéně. Prostě jeho zlu věříme. Z dramatických rolí ještě připomeňme postavu Barnaba, v našem jazyce agenta estébé, (podívejme se, jak je takové povolání staré… ) kterou zpívá barytonista Svatopluk Sem. Svou hlasovou i hereckou dispozici v divadle nejednou prokázal (třeba v postavě Marcella v Bohémě nebo jako Carlo Gérard v Giordanově opeře Andrea Chénier) svůj univerzální výrazový profil. Tady v Barnabovi je svým hlasovým výrazem patřičně dramatický.  Zářnou roli hlavního milovníka v dramatu, utečence a navrátilce Enza, zpívá korejský tenor, Sung Kyu Park. Nutno přiznat, má nádherný hlas. Zpívá tak obdivuhodně lehce i náročné party, že lze tohoto umělce srovnat s velikány jeho boru. Je samozřejmostí, že spolupracuje s předními operními domy, jako jsou neapolské San Carlo, Teatro Verdi v Terstu, Soul Art Centrum a další.  Má sice nžší vzrůst, ale jeho hlasový projev dokáže ledacos ospravedlnit.

Věnujme se dál kritičtější poloze a můžeme začít u toho nádherně zpívajícího Korejce. Jde o téma: kostým. Divadlo je zázrak iluze, kouzlení a dobře míněny švindl. V opeře se už také prosazuje věrohodnost ve všech směrech. Rusalka nemůže mít osumdesát kilo a Pirkentona v Butterfly jako amerického vojáka nemůže hrát důchodce. Prostě opera také opouští obvyklé kánony, kde kvalita hlasu protagonistu zakrývá jakékoliv jiné nedostatky (fyzické i herecké). A tak by se nemělo stát, že dvě nádherné benátské divy, Laura a Gioconda  se zamilují do Enza nižšího vzrůstu.. Kostým hlavního hrdiny mohl hodně pomoci. Vyšší obuv krytá dlouhým šatem, místo vypasované černé kůže. Splývavý šat působí jako delší. Takové „triky“ jsou běžné a hodně pomohou. Zůstaňme dál u kostýmů (navrhla Sylvia Zimula Hanáková) a mluvme vlastně o režijní koncepci. Kostým by byl asi jiný, u jiné koncepce. Atraktivita, nápaditost a jednotná koncepce je zde zřejmá. Ale autoři díla správně určili Benátky, jako centrum karnevalového dění, kde se odehrává tragédie. Není možné vytušit, proč tento klasický plán tvůrci ignorovali. Scéna je šedivá, bez oblouků a mostů tak hravě příznačných pro renesanční Benátky (autorem scény je režisér Tomáš Pilař). Šedočerné (jindy modročerné) jsou kostýmy sboru, jednobarevný karnevalový rej je karmínový, jako stará krev. Všichni a vždy ve stejnokroji, v uniformě. Proč? Nezachrání to ani třpytivé stanioly, ani video na celou plochu, kde najednou sněží… Je to škoda. Výrazná karnevalová barevniost by tragický motiv v popředí určitě umocnila. A ještě k světelnému designu: Svícení bylo prostě špatné. To nebyl design, ale nahodilé svícení, kterému překážely svými stíny i průhledy mohutné (i když zajímave) kulisy scény. Svícení bylo často tak neodborné, že v těch vypjatých pasážích čtvrtého jednání by bylo účelnější zapnout „pracák“.  Snad to lze připsat na vrub premiéře, kdy ne vždy všechno sedne. Snad… 

Sbor Janáčkovy opery je znám vysokou uměleckou úrovní a disciplinovaností. Ovšem je téměř vždy přikován o prkna jeviště, jako sekundovým lepidlem. Režiséři říkají, že rozhýbat sbor prostě nejde. Ale jde. Ve Státní opeře Praha u inscenace Manon Lescaut, v bratislavském Národním divadle u režie Fausta a Maréty dokázal Jozef Bednárik poslat celý sbor na sál, na korepetice, kde se hýbali tak dlouho, až dokázali náročnou sestavu pohybů. Vždyť sbor, to mají být profesionálové se vším všudy. Nestačí jenom mávat škraboškami, že je to „jako“ veselý taneční rej.     

Úspěch této inscenace drží tedy pohromadě především vynikající hudební nastudováni, hra orchestru (dirigent Jaroslav Kyzlink) a nádherné pěvecké výkony sólistů i sboru. Interpretace byla tak úžasná, kvalita samotné opery tak dobrá, že divák odpustil nedostatky, o kterých je tady zmínka. Stále však zůstává otevřená otázka, proč se tak krásné operní dílo tak málo inscenuje. Možná po uvedením v Janáčkově opeře které je v celku výborné, se La Giocondě více otevřou dveře do dalších operních domů. 

Peter Stoličný