sobota 17. prosince 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Ve Vídni uvedli Falstaffa

Jako obraz Botticelliho

Známá je historka, že Giuseppe Verdi, po svém prvním neúspěchu v oblasti komické opery, se důsledně a obsáhle vyhýbal mluvit o tomto období svého života. Až ke konci svého dlouholeté tvorby zkomponoval operu Falstaff – podle Shakespearovy divadelní hry –, a tak se opět vrátil k hudební komedii. A k jaké! Od Donizettiho opery Don Pasquale, tedy 50 let, tu nebyla žádná pozoruhodná komická italská opera. Verdi tím vstoupil prakticky na neznámou půdu a podařilo se mu znovu nalézt hudební komedii (a také sebe). Vyšla z toho opera, která dvojsmyslným vtipem a ve výjimečné virtuozitě pojednává o milostných dobrodružstvích zhýralého Falstaffa, aby v závěru kulminovala slavnou fugou, která zní: Tutto nel mondo è burla – Všechno na světě je fraška!


Čestný člen Vídeňské státní opery Zubin Mehta dirigoval novým uvedením Falstaffa svoji šestou Verdiho operu a svoji celkem devátou premiéru na scéně tohoto operního domu.

Zubin Mehta (foto: web Vídeňské státní opery)

Přinášíme úryvek z rozhovoru, který se Zubinem Mehtou vedl Anreas Láng. Celý rozhovor je uveřejněn na blogu Vídeňské státní opery.

Zdá se, že dirigovat Otella je snazší než dirigovat Falstaffa?
Zubin Mehta: Proč myslíte, že je Otello snazší?

Protože mnozí dirigenti vyžadují na Otella méně zkoušek než na Falstaffa.
Zubin Mehta: (směje se) Podívejte se, každá pozdní Verdiho opera má své obtíže. Na druhou stranu: S orchestrem, jako jsou Vídeňští filharmonikové, se kterými jsem navíc toto dílo připravoval již v Salcburku, to zase tak těžké není. Proč? Protože tito hráči jsou v každém stylu doma. Je jedno, zda hrají Rossiniho, Mozarta, Wagnera, Strausse, Verdiho, Pucciniho nebo jakéhokoliv jiného skladatele – vždy se tak děje se stejnou disciplínou a znalostí hudebního stylu. A pokud i dirigent přinese znalost stylu, funguje to!


A jakou znalost stylu musí dirigent přinést u Falstaffa, v čem je potíž konkrétně tady?
Zubin Mehta: Musí vědět, že u této opery je velmi důležitá rossiniovská průzračnost. Musí vědět, a pokud to nebí, brzy se to dozví, že slavné noneto na konci 1. dějství představuje zcela zvláštní výzvu. Toto noneto se musí intenzívně zkoušet! Nejprve pomalu, až si vše sedne, a teprve pak v rychlosti, nakonec musí totiž plynout sám o sobě zcela přirozeně – tímto způsobem je pak požitkem pro každého, pro posluchače i pro nás interprety. Pokud toto noneto přejde dobře přes scénu, vím, že se podařilo tuto výzvu zvládnout. Podobně je tomu i u ženského kvartetu a capella těsně před nonetem – každý hlas zpívá jiný text, a přesto musí tato pasáž rovněž znít co nejjasněji a nejzářivěji. Zcela obecně je kromě toho přirozeně výhodou, pokud dirigent dobře zná celou Verdiho tvorbu. Mně samotnému bylo kolem šedesáti let, když jsem Falstaffa dirigoval poprvé a mohl jsem se tenkrát ohlédnout za dirigováním podstatných Verdiho děl ze všech jeho období: Samozřejmě za populárním triem Rigoletto, Trubadúr a Traviata, dále za Donem Carlosem a Sílou osudu ze středního období Verdiho tvorby, i za Jérusalemem z jeho raného tvůrčího období a samozřejmě Aidou a Otellem z období pozdního.


www.wiener-staatsoper.at 

Žádné komentáře: