úterý 22. listopadu 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Marlis Petersen jako Manon ve Vídeňské státní opeře

Německá sopranistka Marlis Petersen se nedávno představila ve Vídeňské opeře jako Manon, lehkovážná a šarmantní hrdinka, které ve stejnojmenné Massenetově opeře propadne mladý šlechtic Des Grieux. Od své premiéry v roce 1884 patří Manon k nejoblíbenějším francouzským operám. 

Foto: web Vídeňské státní opery

Mnozí to věděli již při jejím debutu ve Vídeňské státní opeře: „Zkušená interpretka barokní hudby Marlis Petersen hraje a zpívá při svém debutu ve Státní opeře roli Lulu tak, jako by u této přímočaré, přesné a vůči veškerým zbytečným nánosům imunní inscenace Williho Deckera byla od počátku u toho.“ Nebo: „Svůj jasný, lyrický soprán vede všemi úskalími role, její koloratury jsou pružné, výšky zvládá bezpečně. Velmi slibné setkání.“ Autorem prvního výroku je Derek Weber ze Salzburger Nachrichten, druhým kritikem Stefan Musil v tisku. Psal se rok 2002, nástup pěvkyně proběhl úspěšně a čekalo se na další napínavá setkání. Tady by si to člověk mohl ulehčit  a otisknout působivé pasticcio k následujícím vystoupením této sopranistky. Zejména proto, že  se Petersen  jako Sofie v Růžovém kavalírovi, Violetta ve Verdiho Traviatě a především v titulní roli v pro ni psané opeře Medea Ariberta Reimanna ukázala v reprezentativních a velmi odlišných rolích. To je však obecně známé. Totiž to, že je Marlis Petersen Traviatou, která dokáže utvářet krásný verdiovský zpěv, ale také zkoumá a interpretuje nitro postavy. Zcela tak, jak to Verdi požadoval. Nebo že v krkolomné roli Medey umí vytvořit syntézu mezi hrou a zpěvem, mezi niterností a výrazovou hloubkou. Diváci věděli, že jsou svědky jedné z hvězdných hodin Státní opery, která bude od tohoto okamžiku patřit do vyprávěčského repertoáru všech, kteří u toho byli.

Tato otevřenost vůči nejrůznějším formám hudby resp. hudebního divadla provází sopranistku již dlouho. Marlis Petersen studovala nejen operní zpěv, ale i jazz a step, učila se hrát na klavír a zná tak celé spektrum mezi hraním partitury a sborovou hudbou. A také všechny epochy: od baroka až po současnou hudbu. Umělkyně říká: „Od začátku jsem vždy ráda zpívala různé styly a formy … svět hudby je tak nádherný a nevyčerpatelný, že se v žádném případě nechci upnout jen na určitý směr. Rozmanitost také udržuje hlas a ducha pružným a otevřeným, a když je člověk uvážlivý a po výletě do světa současné hudby nebo do pozdně romantické opery ještě může zpívat Bacha a Mozarta, je na správné cestě.“ Zvláštní postavení má i zpěv písní, kterému se blíží vybraně sestaveným programem: „Píseň nabízí obrovský prostor možností. Objevila jsem to poměrně pozdě a jsem neustále překvapena, jaké bohatství nabízí“, říká Marlis Petersen. Láska, která naráží na pochopení. Tak nadšeně mluví o sopranistce její dlouholetý doprovázeč, klavírista a korepetitor Státní opery  Jendrik Springer: „Při společné práci na písňové literatuře je úžasné, že – pomineme-li nesporné hlasové kvality   – kombinuje báječnou muzikalitu s v pravém slova smyslu operním přístupem k písni. Ten prostě nabízí mnohem více dramatičnosti a přímosti, než jsem dnes u mnoha jiných interpretů písní zvyklý.“ A přece: vlastní centrum zájmu spočívá v opeře, jak pěvkyně uvádí.

Pokud surfujeme po jejím webu, najdeme tu rubriku „Lidé“: Zde odkazuje a popisuje všechno to, co je pro ni důležité. Umělci, lidé se schopnostmi léčit. Cítíme její oddanost tomuto tématu. Týká se to i hudebního divadla? „Opera je pro mě jistě komplexní.  Jen tak mohu do díla skutečně proniknout, když do mě pronikne psychologie postavy, její okolnosti a souvislosti a interpretací režiséra se pak zase nově objevují na scéně. Pro mě jako pro umělkyni je věcí cti a respektu to, že nepředávám publiku jen krásný zpěv, ale že lidi zapojuji i do emocionálního příběhu, který na ně zapůsobí.“

Na scéně Vídeňské státní opery se k takovým příběhům přidala i nová role v jejím repertoáru – Manon je stejnojmenné opeře Julese Masseneta. Námět, jehož základem je autobiografický román Abbé Prévosta, vypráví příběh Manon, která vyhledává zábavu a potěšení a pohybuje se mezi opravdovou láskou a lákadly světa luxusu a nakonec tragicky umírá. Traviatina sestra? „Určitým způsobem jsou tu skutečně podobnosti, zejména smrt v náruči milovaného muže. Manon je ovšem na počátku mladá, svěží dívka, naivní i otevřená, a pro klášter, kam má jít, se vůbec nehodí … Violetta je už na počátku opery poznamenána nemocí a je ukázána jako kurtizána, a to ovlivňuje průběh děje přirozeně jinak než u Manon, kterou možná přece jen víc přitahuje svůdnost bohatství než věrná láska rytíře Des Grieux. To, že láska je tím nejpodstatnějším, však poznává příliš pozdě, přičemž Violetta je již v první árii fascinována myšlenkou, že ji možná JEDEN muž přece jen může udělat šťastnou. Je to neklid lásky, bez které by žádná opera neexistovala …“, říká Marlis Petersen.


www.wiener-staatsoper.at

středa 2. listopadu 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Gluckova Armida ve Vídni


Pokud byla díla Christopha Willibalda Glucka ještě koncem 19. století oblíbenou součástí repertoáru Vídeňské dvorní opery, pak ovšem tyto cenné skvosty z povědomí zdejšího publika na celá desetiletí zmizely. V období renesance významných skladatelů 17. a 18. století si ale Gluck dokázal opět vydobýt místo, které mu náleží.  ​​

Vídeňská státní opera nyní přivádí po opeře Alceste další pozdní Gluckovo operní dílo Armida: V centru děje tohoto dramatického díla, které mělo premiéru v roce 1777 v Paříži, stojí kouzelnice Armida, sžíraná zoufalou láskou po Renaudovi. Gluck rozprostírá před posluchačem moderní, rafinované duševní drama ženy, která zároveň miluje i nenávidí.

Armida je po opeře Alceste (premiéra 12. listopadu 2012) druhou Gluckovou operou, která má ve Vídeňské státní opeře premiéru v době, kdy je jejím ředitelem Dominique Meyer, zatímco uvedení Händelova díla Alcina v roce 2010 se barokní opera dostala na tuto scénu poprvé po téměř 50 letech.

„A co když Armide vlastně není žena?“ Tuto otázku si klade režisér Ivan Alexandre a ukazuje Armidu jako ženu-svůdkyni jen navenek – Armida je pro něho převlečeným mladým mužem. V ději vidí režisér podobenství lásky, ale i nenávisti. „V této opeře je, jako na pitevním stole, prezentována každá forma lásky: radost, stud, mystická láska, závislost, velkorysost, vydírání – a také nenávist. V podstatě jde u Armidy o variaci lásky v pěti dějstvích.“

Foto: web Vídeňské státní opery

Christoph Willibald Gluck: Armida

Režie: Ivan Alexandre
Výprava: Pierre-André Weitz
Světla: Bertrand Killy
Choreografie: Jean Renshaw

Účinkují:
Orchestr Les Musiciens du Louvre
Sbor Gustava Mahlera
Dirigent: Marc Minkowski

Obsazení:

Gaëlle Arquez – Armida
Paolo Rumetz – Hidraot
Stanislas de Barbeyrac – Renaud
Gabriel Bermúdez – Ubalde
Bror Magnus Tødenes – Dánský rytíř
Olga Bezsmertna – Phénice
Hila Fahima – Sidonie
Bror Magnus Tødenes – Artémidore
Mifali Dogotari – Aronte
Stephanie Houtzeel – Nenávist

Termíny uvedení:
16. 10. 2016 v 18:30 – premiéra

Další termíny:
19.10.2016 v 19:00
22.10.2016 v 19:00
25.10.2016 v 19:00
29.10.2016 v 19:00