úterý 27. září 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Rozhovor s dirigentem Marcem Armiliatem

Marco Armiliato (foto: web Vídeňské státní opery)
 
Přinášíme rozhovor s italským dirigentem Marcem Armiliatem, který byl 7. září uveřejněn na webu Vídeňské státní opery.
 
Jen za minulý červen, tedy za pouhý jeden měsíc, dirigoval Marco Armiliato na scéně Vídeňské státní opery pět různých děl a teď v září zazní pod jeho vedením Turandot a Aida. To však ještě není všechno: Vedle dalších repertoárových představení nastuduje tento uznávaný odborník na italskou a francouzskou operu v této sezóně nově také Verdiho operu Trubadúr. Je tedy čas na rozhovor s přímým pokračovatelem tradice velké italské dirigentské školy.
 
Kdyby existovaly pro dirigenta jen tři pokyny, jak by to podle Vás zněly?
 
Marco Armiliato: Disciplína, technika a vášeň. Číslo jedna – disciplína – je v silném vzájemném spojení s tím, že většina umělců, ostatně já také, je velmi sebekritická, což zase těsně souvisí s respektem vůči příslušnému skladateli a jeho dílem. Já osobně se učím nové kusy poměrně snadno a rychle. Přesto ve mně dlouho přetrvává pocit, že jsem se s dílem ještě úplně nesžil, takže vše nastuduji úplně znovu a jinak, dokud nemám pocit, že s tím mohu předstoupit před publikum. Dirigentská technika je zase věcí, která má mnoho společného se zkušeností. Je například výhodou, když může člověk jako mladý dirigent nastudovat Lazebníka sevillského nebo Nápoj lásky, protože to nejsou zrovna snadné a v pravém slova smyslu didaktické kusy pro dirigentské řemeslo. Právě přes Lazebníka jsem pochopil mnohé z toho, na čem v tomto povolání nakonec záleží. A pokud jde o vášeň – když stojím u pultu, a je jedno, zda jde o zkoušku či o představení – pak diriguji každou buňkou svého těla, jsem naplněn hudbou a chtěl bych tento pocit štěstí přenést na celý svět.
 
Máte nějaké preference, pokud jde o pocit plného štěstí? Je v tomto směru například Donizetti pro Vás důležitější než Rossini?
 
Marco Armiliato: Ne, je úplně jedno, které mistrovské dílo diriguji. Vždy se soustředím na aktuální okamžik, a když diriguji například operu Don Pasquale, je pro mě toto dílo to nejvýznamnější a největší, které kdy bylo napsáno, a když pak den nato diriguji Bohèmu, tak poznávám, že Bohèma dalece převyšuje ostatní skladby, a když pak diriguji Otella, mám pocit, že právě Otello zastiňuje vše ostatní.
 
Řekl jste, „když den na to diriguji Bohèmu“. Dirigujete opravdu často v několika dnech rozdílná díla. Jak to děláte? Mnozí jiní by potřebovali to něco víc času, aby přepnuli …
 
Marco Armiliato: Víte, hudba byla, od té doby, co si dokáži vzpomenout, součástí mého života. Dokonce dřív, než jsem znal abecedu, jsem už uměl číst noty a hrát na klavír. Nikdy jsem také nepřemýšlel o tom, které povolání si vybrat: Práce dirigenta byla od počátku samozřejmostí mého života, o které jsem nemusel mluvit. Jinými slovy: Hudba, a tím i partitury, jsou pro mě svým způsobem domovem, z kterého čerpám radost a energii. A když mám pak partituru nastudovánu, a jak jsem již dříve řekl, dokonce přestudovánu, nevidím skutečně žádný problém v tom, abych několik dnů po sobě dirigoval různá díla.
 
Nejprve jste studoval hru na klavír. Nepokoušel jste se nikdy vydat se na dráhu klavíristy?
 
Marco Armiliato: To krásné na dirigentském povolání je možnost pracovat na interpretaci hudby společně. A když má člověk ještě k tomu takový orchestr, jako jsou Vídeňští filharmonikové … pak je to štěstí dokonalé. Mé studium klavíru však bylo nutné jako základ, mnoho let jsem studoval s pěvci jejich role jako hlavní korepetitor. Pro operního dirigenta je téměř životně důležité, aby poznával fungování opery od práce korepetitora. V této poloze si člověk může zpracovat vědomosti a získat zkušenosti, které – abychom se vrátili k předchozí otázce – přispívají i k tomu, že člověku pak připadá rychlé přepnutí z jednoho díla na druhé snazší
 
Ve Vídeňské státní opeře jste v zhruba 220 večerech dirigoval míce než 25 děl. Vzpomínáte si ještě na svůj debut ve Státní opeře?
 
Marco Armiliato: Samozřejmě! Na to datum si vzpomínám zcela přesně: 2. listopad 1996, Andrea Chénier. Zažít tento pocit zodpovědnosti poprvé v tomto operním domě, ve kterém v každém kameni, každém závěsu, dokonce v každé molekule vzduchu stále žije duch těch, kteří tu vytvořili něco velkého, a navíc s takovým orchestrem … ve Státní opeře vnímá člověk hudbu velmi intenzívně … na tento večer asi nikdy nezapomenu!
 
Existuje ve Vaší dosavadní kariéře dirigenta něco jako výjimečný vrchol, na který nikdy nezapomenete?
 
Marco Armiliato: Protože jsem zažil velmi mnoho překrásných chvil, nemohu vyzdvihnout nějaký konkrétní moment. (po delším přemýšlení) Výjimečnými okamžiky jistě byly mé debuty zde ve Státní opeře, v Metropolitní opeře, v londýnském Opera House Covent Garden a debuty u dirigentského pultu významných koncertních orchestrů.
 
Jak to vypadá s německým repertoárem? Měl byste na něj také chuť?
 
Marco Armiliato: A jakou! Dosud se ještě nic neobjevilo, ale v mém srdci vedou Elektra a Tristan a Isolda.
 
Na závěr ještě jedna otázka: Jak by pro Vás vypadal ráj, kdybyste do toho mohl mluvit?
 
Marco Armiliato: Na to by se dalo odpovědět velmi abstraktně, nebo tak jako barokní malíři – modrou oblohou s mnoha bílými mráčky (směje se). Ne, vážně: Pro mě je rájem to, když mohu stát u dirigentského pultu a muzicírovat, a to pokud je to možné, každý den!
 
www.staatsoper-wien.at

Žádné komentáře: