úterý 19. ledna 2016

Nedůstojné zneužití tragické události, aneb Jak se dá ještě potopit Titanic



Když se jeden z mých bývalých studentů dozvěděl, že Městské divadlo Brno bude uvádět muzikál Titanic, hned mi to s nadšením oznámil. Dobře mě zná a ví, že historií potopení této lodi se zabývám téměř 17 let a pořádám o ní přednášky. Zajímá mě všechno, co s Titanikem souvisí, proto jsem nemohla chybět ani u této příležitosti. Premiéra se konala v sobotu 16. ledna 2016.

Dříve, než se pustím do psaní samotné recenze a než se na mě jako supi (zcela určitě) vrhnou komentátoři, objasním několik věcí:

1. Nejsem příznivcem muzikálů uvedených v divadle, protože nemám ráda zpěv a mluvení na mikrofon. Ne vždy se zvukaři trefí, a buď není zpěvákům rozumět, nebo přijdeme v hledišti o sluch. Přesto mám muzikál jako žánr velmi ráda.

2. Nejsem pedant, který by absolutně zavrhoval všechny fiktivní verze potopení Titaniku. Cameronův film stále považuju za jedno z nejkvalitnějších děl na toto téma, i když pustil uzdu své fantazii docela dost. Také sbírám a čtu publikace pro děti, které se k Titaniku vztahují, abych měla přehled, a píšu vlastní knihu o osudech pasažérů. Jsem spisovatelka, takže muzikál hodnotím i po literární stránce.

3. Myslím si, že na toto téma už vyšlo tolik publikací a televizních dokumentů a obrovské množství informací je na internetu, že si je může každý sehnat a prostudovat. Pokud Cameron byl schopný v roce 1997 nasbírat dostatečné množství fakt, nechápu, co v tom bránilo tvůrcům muzikálu. A pokud je měli, jak mohli vědomě vytvořit takovou lež.


Celý premiérový večer začal malým pietním aktem. V divadelní budově nefungovala elektřina a v pokladně místo prodeje vstupenek hořely svíčky. Ačkoli to nebylo plánované, mohu to připsat jako plusový bod, protože jiné úcty a piety se obětem potopení Titaniku nedostalo. Už jen samotný nápad složit muzikál na téma tragické události zní hodně divně. Je jasné, že z toho buď vyleze přesládlá lovestory, nebo něco, co nebude mít ani hlavu ani patu. Toto měla být koláž z příběhů několika postav vybraných podle mně neznámého vzorce, protože jejich skutečné příběhy měly s těmi muzikálovými často velmi málo společného.

Zvedne se opona a nacházíme se v přístavu Southampton, odkud vyplouvá největší loď své doby Titanic. Jako první nastupuje třetí třída, pak druhá třída a nakonec první (nechápu proč má smetánka stepovat na dlažbě a čekat, až chudina projde). Mezi pasažéry pobíhá upištěný steward Markéta Pešková (mimochodem za muže převlečená žena, proč tomu tak je, nikdo neví. Stewardky přitom na lodi byly samozřejmostí) a vykřikuje v hluku sborového zpěvu jména. Není mu/jí vůbec rozumět. Asi omylem tu nastupují i manželé Straussovi a Astorovi, kteří by správně měli čekat na druhé straně Lamanche v Cherbourgu.

Přítomnost živého psa mě ponechávala chladnou, zvířat na jevišti jsem už zažila hodně včetně koní a slepic. Stejně na něj v druhé polovině představení nějak zapomněli.

Titanic vyplouvá (asi vynechává Cherbourg a Queenstown a rovnou míří na širý oceán). Za kormidlem (světe, div se!) stojí 2. důstojník Lightoller (Kristian Pekar, nevím, kam schovali kormidelníka). 1. důstojník Murdoch (Jiří Mach, chudák se trápil se svým jediným pěveckým sólem, takže jeho vysoké tóny neměly raději ani zaznít) asi neholduje venkovním pochůzkám, protože většinu představení se z místnosti nehne. „Kormidelník“ měl docela jednoduchou roli, neboť kromě držení kormidla (i když už loď dávno zastavila) nezahrál herecky vůbec nic.

Naopak kapitán v podání Zdeňka Junáka přehrával až moc. Nebyl schopný udržet si vlastní názor, jeho pěvecký projev by se dal nazvat vším, jen ne zpěvem, a jakákoli důstojnost, kterou ze sebe skutečný Smith vyzařoval, tady nebyla ani z rychlíku. Choval se neurvale a nesvědomitě. Kdykoli se objevil na scéně spolu se svými důstojníky na můstku, modlila jsem se, ať to skončí co nejdříve. Jako na kolovrátku pokaždé přišel Ismay (Petr Štěpán) a požadoval zrychlení lodi. Už mě to pak ani nebavilo počítat, ale působilo to docela trapně. Rychlost 23 uzlů mě náramně pobavila (tolik daly možná štíhlé lodě Cunardu, ale ne široký a těžký Titanic, který plul maximálně 21,5 uzlů před nárazem do ledovce) a informace, že pro „zkrácení času“ plují severní cestou, stačila k tomu, aby mě zbytek představení přestal zajímat. Když už si tvůrci zjistili něco o jižní a severní trase, mohli si dát tu práci a ověřit si, kudy se v té době plulo v polovině dubna a kudy plul Titanic.

Jak jsme byli ještě před premiérou v mnoha reklamách informováni, autoři nevytvořili stejný příběh, jako Cameron, ani se tím slavným snímkem neinspirovali. Přesto nepochybuji o tom, že znali dvoudílný Titanic z roku 1996 a starší filmy. Takřka v každém byl tou nejzápornější postavou Bruce Ismay a ani v muzikálu tomu není jinak. Petr Štěpán vytvořil nafoukaného pyšného muže, který lezl na nervy každému, a prvoplánově tak měl vyznít jako hlavní potvora a viník. Jenže křikem, umíněností a nevychovaností vytvoříte jen loutku, u které už předem víte, co a jak bude dělat, ne charakterní postavu. Kdyby si tvůrci raději místo sledování filmů přečetli Ismayův životopis, možná by zjistili, kdo to skutečně byl.

Thomas Andrews (Petr Gazdík) plul na Titaniku proto, aby se svou garanční skupinou kontroloval průběh plavby, řešil závady a hledal vylepšení, která mohou provést v přístavu, nebo při stavbě další lodě. Rozhodně netrávil čas bavením se se smetánkou (nejčastěji jedl ve své kajutě) nebo hádáním se s Ismayem. Působil velmi těžkopádně a měla jsem z něj pocit, že svou loď ani nezná. Nejednou si dokonce protiřečil, třeba když vysvětloval, proč je na palubě málo člunů (nemluvě o tom, že udával špatné informace!), a vlastně ani nevěděl, kdo o tom rozhodl. Není nic jednoduššího, než všechno svést na Boha! Jeho hádka s kapitánem a Ismayem v telegrafní místnosti během potápění lodi byla nanejvýš trapná. Andrewse mám ze všech historických postav nejraději, ale v tomto případě tomu tak rozhodně nebylo.

Stařec Astor opět potvrdil neznalost informací (bylo mu 50 let, ne 100…), postava Majora je velkou záhadou (plavili se tam 2), běhání cestujících druhé třídy po palubách první a rozhovor topiče s telegrafistou jsou už jen další nesmysly.

Postava kapelníka Wallace Hartleye (Jakub Zedníček) si patrně zapomněla na pobřeží housle a místo toho se rozhodla učit pasažéry tančit, pokuřovat s nimi v kuřáckém salonku a bavit se. Účast lodního orchestru při potápění lodi se nějak rozplynula…

Nad manžely Straussovými (Zdena Herfortová a Ladislav Kolář) jsem lomila rukama – tak nudné rozhovory plné klišé, trapná hádka, když odmítali nastoupit do člunu, a ten přeslazený přípitek šampaňským na palubě s falešným duetem už byly poslední kapkou, která loď úplně potopila. Naklánění paluby, při kterém se pan Strauss vždycky tak přehnaně přikrčil, jako by na své manželce doslova visel a ne jí byl oporou, bylo jen úsměvné. Snad alternace dokáže trochu víc udržet rovnováhu a tóny melodie.

A dostáváme se k romantickému milostnému románku! Tentokrát to byly skutečné osobnosti Kate McGowan (Eliška Skálová) a Jim Farrell (Marek Kolář). Jak jinak, poznali se (noooo, tak moc zase ne…) a za tři dny už se rozhodli, že se vezmou. Loď narazila a Kate spěchala napříč potápějící se lodí najít Jima. Narazila na skupinu cestujících třetí třídy, kteří byli zamčení za mřížemi a nemohli ven. Prozíravý topič Barrett (Dušan Vitázek) jim moudře poradil, aby utíkali na palubu a zachránili se. Když mu vysvětlili (asi byl slepý), že ty mříže opravdu nejdou otevřít, sekerou rozbil zámek a pustil ty chudáky ven. Už stáli v ledové vodě. Všichni prchali nahoru ke člunům, ale Kate vykřikla na svého milovaného Jima, aby počkal. Zastavili se (voda tekla dál a dál…) a ona zoufale prohlásila: „Jime, bojím se, že tuto noc nepřežijeme.“ (jestli tam budete stát ještě pět minut, tak určitě ne.) A šup tam duetek! Ach jo. Z které červené knihovny tuhle scénku vystřihli? Oba se do člunu dostali, takže to celé potopení vlastně skončilo dobře! Nebylo koho litovat, že zahynul… (Jen tito dva ve skutečnosti nepřežili.)

Závěrečný „pomník“, kdy na ledovci a kolem něj stály mrtvoly a v dekách Carpathie přeživší, mi skoro připomínal ten pomníček hrdinům, který vytvořil Jiří Kodet ve filmu Pelíšky. Trapné a zbytečné…

Libreto muzikálu působilo nevyrovnaně a mnohdy dost nesmyslně. Postavy hlava nehlava klely, nadávaly, ale nakonec z nich vždy vylezlo, že za všechno může Bůh, že Bůh je zachrání, Bůh je přece nenechá zemřít, Bůh je dobrotivý… Myslím, že Bůh bylo nejčastěji používané slovo, a začínala jsem na něj být alergická. Texty písní byly dost „šroubovitě narvané“ do melodie, takže zčásti se rýmovaly, jindy zase ne. Někdy prostě nedávaly smysl:

…My spolu dávno máme plán,
Že stárnout,
Že spolu budeme žít…
(nejdřív zestárneme a pak spolu konečně začneme žít?)

…Snad má to tak být,
i když už tě víc nespatřím…
S tebou žít dny tři
jak život celý můj…
(Ještě jednu slabiku potřebuju, co bych tam tak přidala? Ha, "můj"!)

Kam se podívám, všude na internetu a v novinách se na muzikál pějí ódy, vyzdvihuje se strhující děj (jaký děj to vlastně mělo, jen tak mimochodem?) a úžasné pěvecké a herecké výkony (nepřesnou intonaci, roztřepané stařecké hlasy a týrání svého hlasu i uší posluchačů vysokými tóny neomluvím). Asi jsme každý viděli něco jiného. Hudba byla povedená, ale raději bych nerozuměla tomu, co zpívají a mluví… Tak kdo se příště jako další obuje do příběhu o Titaniku a vymyslí další přesládlý nesmysl? Jakékoli zábrany už pravděpodobně neexistují!

Doufám, že se jednou najde konečně autor, který vytvoří působivý velkolepý muzikál z Osvětimi plný tanečních scén a srdceryvných milostných příběhů. Jen do toho, páni autoři, nekritické publikum to jistě bude hltat plnými doušky!

PS: Když už se na jevišti předstírá jedení z prázdných talířů a nalévání šampaňského (pěkně z vysoka, aby byli všichni pořádně postříkaní) a pití z prázdných sklenic, proč se nepředstírá i kouření? Na konci první části před přestávkou se nedalo v hledišti pomalu dýchat, jaký tam byl zápach. S plynovou maskou na muzikály opravdu nechodím a nemám v úmyslu odcházet z divadla s oblečením nasáklým kouřem, jako bych seděla v nějaké hospodě.

Žádné komentáře: