pondělí 4. ledna 2016

Eva Kolářová zve do divadla: Opera Mrtvé moře v Hamburku


Vyvýšenina, ze které se otvírá pohled na moře. Claudia zde často stává od té doby, co její manžel Takashi a syn Max tu před nedávnem přišli o život. Světla na moři za duše mrtvých znamenají, že v tsunami tu každý někoho ztratil. Claudiin bývalý přítel a otec jejího dítěte ji zapřísahá: „Podívej se do očí skutečnosti“. Její skutečností jsou však mrtví, které moře nevydalo – hledání bránila evakuace. Jistý rituál má Claudii umožnit vidět duši jejího zemřelého dítěte, protože ta ho nemůže uvolnit. Obraz se však v jejím náručí rozplývá. „Pojďme domů, každý k sobě domů“, říká Claudia.

Pro Toshio Hosokawu se příroda zrcadlí ve slyšitelných symbolických formách. Každý tón, každé ticho zde má přirozený spirituální obsah. Tak jako zde se stal podnětem ke komponování výbuch jaderné elektrárny ve Fukušimě, tak je tomu i v „Voiceless voice in Hiroshima“.

V premiéře opery „Mrtvé moře“ se poprvé potkává hudební filosofie renomovaného japonského skladatele Toshio Hosokawy (*1955) s divadelní realitou jeho krajana Hirata Orizy (*1962), který charakterizuje japonské současné divadlo jako nikdo druhý, a nyní debutuje jako libretista a režisér v hudebním divadle. Společně se věnují námětu, který v umělecké rovině reflektuje sociálně-psychologické následky katastrofálního zemětřesení v Japonsku v roce 2011 a hudebně i scénicky zkoumá prostor mezi tóny a tichem.  

Základem příběhu Claudie, která sedm let po výbuchu reaktoru ve Fukušimě sice umí přijmout smrt svého manžela, nikoliv však syna je japonské Nô „Sumidagawa“ (řeka). Typicky stylizovaným způsobem spojuje divadelní hra z 15. století činohru, tanec a hudbu a vypráví o odloučení matky a dítěte. Při hledání svého nezvěstného dítěte potkává matka převozníka, který ji chce převézt jen tehdy, když bude bláznivě tančit. Na druhém břehu nakonec ženu očekává strom vrby s rozštěpeným kmenem: hrob jejího dítěte. Naposled se jí zjeví jeho duch, který se rozplyne v nicotě.

Zobrazení smyslových skutečností tvoří jádro Hirataovy kontemplativní divadelní práce.  Objektivita a pravda jsou však zavrženy ve prospěch mnohostranně vnímatelné reality, která dopadá na každodenní život a odráží nedostatečnost vědomí, omezenost jazykové komunikace a neurčitost citu. Základem jeho realismu je tak nová estetická definice. Charakteristickým rysem jeho rukopisu je roztržení tradiční jednoty těla a řeči, aby bylo dosaženo volného tvůrčího prostoru. Tím se distancuje od klasického obrazu rolí i od děje dramatického divadla a vyžaduje jako protiklad divadlo, které se věnuje zobrazování stavů. V Hirataových očích „neexistuje absolutní pravda – a i kdyby existovala, tak by ji člověk nikdy nebyl schopen poznat.“

Hudebně-divadelní Hosokawovy práce jsou známé propojováním západních hudebních dějin s tradiční japonskou hudební kulturou. Svou první operou „Visions of Lear“ (1998) se mu na mnichovském bienále adaptací shakespearovské látky v tradici divadla Nô  podařilo vytvořit most mezi Východem a Západem. Na jeho operní díla „Hanjo“ (2004), které mělo premiéru na festivalu d’Aix-en-Provence, a „Matsukaze“ (2011) s choreografií Sashi Waltze naváže 24. ledna 2016 premiérové uvedení opery „Mrtvé moře“ na scéně Státní opery v Hamburku.  


Toshio Hosokawa: Mrtvé moře

Dirigent: Kent Nagano
Režie: Oriza Hitara
Scéna: Itaru Sugiyama
Kostýmy: Ava Masakane
Světla: Daniel Levy
Dramaturgie: Janina Zell

Kent Nagano, od této sezóny generální hudební ředitel a šéfdirigent Staatsoper Hamburg
 
Foto: web Staatsoper Hamburg

Obsazení:
Haruko – Mihoko Fujimura
Claudia Susanne Elmark
Hiroto – Viktor Rud
Stephan – Bejun Mehta
Rybář – Marek Gasztecki
Filharmonický státní orchestr Hamburk

Termíny uvedení:
24. leden 2016 v 18:00 – premiéra

Další termíny uvedení:
27. leden 2016 v 19:30
30. leden 2016 v 19:30
9. únor 2016 v 19:30
13. únor 2016 v 19:30



www.staatsoper-hamburg.de


Žádné komentáře: