Když
se jeden z mých bývalých studentů dozvěděl, že Městské divadlo Brno bude
uvádět muzikál Titanic, hned mi to s nadšením oznámil. Dobře mě zná a ví,
že historií potopení této lodi se zabývám téměř 17 let a pořádám o ní
přednášky. Zajímá mě všechno, co s Titanikem souvisí, proto jsem nemohla
chybět ani u této příležitosti. Premiéra se konala v sobotu 16. ledna 2016.
Dříve,
než se pustím do psaní samotné recenze a než se na mě jako supi (zcela určitě)
vrhnou komentátoři, objasním několik věcí:
1.
Nejsem příznivcem muzikálů uvedených v divadle, protože nemám ráda zpěv a
mluvení na mikrofon. Ne vždy se zvukaři trefí, a buď není zpěvákům rozumět,
nebo přijdeme v hledišti o sluch. Přesto mám muzikál jako žánr velmi ráda.
2.
Nejsem pedant, který by absolutně zavrhoval všechny fiktivní verze potopení
Titaniku. Cameronův film stále považuju za jedno z nejkvalitnějších děl na
toto téma, i když pustil uzdu své fantazii docela dost. Také sbírám a čtu publikace
pro děti, které se k Titaniku vztahují, abych měla přehled, a píšu vlastní
knihu o osudech pasažérů. Jsem spisovatelka, takže muzikál hodnotím i po literární stránce.
3.
Myslím si, že na toto téma už vyšlo tolik publikací a televizních dokumentů a
obrovské množství informací je na internetu, že si je může každý sehnat a
prostudovat. Pokud Cameron byl schopný v roce 1997 nasbírat dostatečné
množství fakt, nechápu, co v tom bránilo tvůrcům muzikálu. A pokud je
měli, jak mohli vědomě vytvořit takovou lež.
Celý
premiérový večer začal malým pietním aktem. V divadelní budově nefungovala
elektřina a v pokladně místo prodeje vstupenek hořely svíčky. Ačkoli to
nebylo plánované, mohu to připsat jako plusový bod, protože jiné úcty a piety
se obětem potopení Titaniku nedostalo. Už jen samotný nápad složit muzikál na
téma tragické události zní hodně divně. Je jasné, že z toho buď vyleze
přesládlá lovestory, nebo něco, co nebude mít ani hlavu ani patu. Toto měla být
koláž z příběhů několika postav vybraných podle mně neznámého vzorce,
protože jejich skutečné příběhy měly s těmi muzikálovými často velmi málo
společného.
Zvedne
se opona a nacházíme se v přístavu Southampton, odkud vyplouvá
největší loď své doby Titanic. Jako první nastupuje třetí třída, pak druhá
třída a nakonec první (nechápu proč má smetánka stepovat na dlažbě a čekat, až
chudina projde). Mezi pasažéry pobíhá upištěný steward Markéta Pešková (mimochodem
za muže převlečená žena, proč tomu tak je, nikdo neví. Stewardky přitom na lodi
byly samozřejmostí) a vykřikuje v hluku sborového zpěvu jména. Není mu/jí vůbec
rozumět. Asi omylem tu nastupují i manželé Straussovi a Astorovi, kteří by
správně měli čekat na druhé straně Lamanche v Cherbourgu.
Přítomnost
živého psa mě ponechávala chladnou, zvířat na jevišti jsem už zažila hodně
včetně koní a slepic. Stejně na něj v druhé polovině představení nějak
zapomněli.
Titanic
vyplouvá (asi vynechává Cherbourg a Queenstown a rovnou míří na širý oceán). Za
kormidlem (světe, div se!) stojí 2. důstojník Lightoller (Kristian Pekar,
nevím, kam schovali kormidelníka). 1. důstojník Murdoch (Jiří Mach, chudák se
trápil se svým jediným pěveckým sólem, takže jeho vysoké tóny neměly raději ani
zaznít) asi neholduje venkovním pochůzkám, protože většinu představení se
z místnosti nehne. „Kormidelník“ měl docela jednoduchou roli, neboť kromě
držení kormidla (i když už loď dávno zastavila) nezahrál herecky vůbec nic.
Naopak
kapitán v podání Zdeňka Junáka přehrával až moc. Nebyl schopný udržet si
vlastní názor, jeho pěvecký projev by se dal nazvat vším, jen ne zpěvem, a
jakákoli důstojnost, kterou ze sebe skutečný Smith vyzařoval, tady nebyla ani z rychlíku.
Choval se neurvale a nesvědomitě. Kdykoli se objevil na scéně spolu se svými
důstojníky na můstku, modlila jsem se, ať to skončí co nejdříve. Jako na
kolovrátku pokaždé přišel Ismay (Petr Štěpán) a požadoval zrychlení lodi. Už mě
to pak ani nebavilo počítat, ale působilo to docela trapně. Rychlost 23 uzlů mě
náramně pobavila (tolik daly možná štíhlé lodě Cunardu, ale ne široký a těžký
Titanic, který plul maximálně 21,5 uzlů před nárazem do ledovce) a informace,
že pro „zkrácení času“ plují severní cestou, stačila k tomu, aby mě zbytek
představení přestal zajímat. Když už si tvůrci zjistili něco o jižní a severní
trase, mohli si dát tu práci a ověřit si, kudy se v té době plulo v polovině
dubna a kudy plul Titanic.
Jak
jsme byli ještě před premiérou v mnoha reklamách informováni, autoři nevytvořili
stejný příběh, jako Cameron, ani se tím slavným snímkem neinspirovali. Přesto
nepochybuji o tom, že znali dvoudílný Titanic z roku 1996 a starší filmy.
Takřka v každém byl tou nejzápornější postavou Bruce Ismay a ani v muzikálu
tomu není jinak. Petr Štěpán vytvořil nafoukaného pyšného muže, který lezl na
nervy každému, a prvoplánově tak měl vyznít jako hlavní potvora a viník. Jenže
křikem, umíněností a nevychovaností vytvoříte jen loutku, u které už předem
víte, co a jak bude dělat, ne charakterní postavu. Kdyby si tvůrci raději místo
sledování filmů přečetli Ismayův životopis, možná by zjistili, kdo to skutečně
byl.
Thomas
Andrews (Petr Gazdík) plul na Titaniku proto, aby se svou garanční skupinou
kontroloval průběh plavby, řešil závady a hledal vylepšení, která mohou provést
v přístavu, nebo při stavbě další lodě. Rozhodně netrávil čas bavením se
se smetánkou (nejčastěji jedl ve své kajutě) nebo hádáním se s Ismayem.
Působil velmi těžkopádně a měla jsem z něj pocit, že svou loď ani nezná.
Nejednou si dokonce protiřečil, třeba když vysvětloval, proč je na palubě málo
člunů (nemluvě o tom, že udával špatné informace!), a vlastně ani nevěděl, kdo
o tom rozhodl. Není nic jednoduššího, než všechno svést na Boha! Jeho hádka s kapitánem
a Ismayem v telegrafní místnosti během potápění lodi byla nanejvýš trapná.
Andrewse mám ze všech historických postav nejraději, ale v tomto případě
tomu tak rozhodně nebylo.
Stařec
Astor opět potvrdil neznalost informací (bylo mu 50 let, ne 100…), postava
Majora je velkou záhadou (plavili se tam 2), běhání cestujících druhé třídy po
palubách první a rozhovor topiče s telegrafistou jsou už jen další
nesmysly.
Postava
kapelníka Wallace Hartleye (Jakub Zedníček) si patrně zapomněla na pobřeží
housle a místo toho se rozhodla učit pasažéry tančit, pokuřovat s nimi v kuřáckém
salonku a bavit se. Účast lodního orchestru při potápění lodi se nějak
rozplynula…
Nad
manžely Straussovými (Zdena Herfortová a Ladislav Kolář) jsem lomila rukama –
tak nudné rozhovory plné klišé, trapná hádka, když odmítali nastoupit do člunu,
a ten přeslazený přípitek šampaňským na palubě s falešným duetem už byly
poslední kapkou, která loď úplně potopila. Naklánění paluby, při kterém se pan
Strauss vždycky tak přehnaně přikrčil, jako by na své manželce doslova visel a
ne jí byl oporou, bylo jen úsměvné. Snad alternace dokáže trochu víc udržet
rovnováhu a tóny melodie.
A
dostáváme se k romantickému milostnému románku! Tentokrát to byly skutečné
osobnosti Kate McGowan (Eliška Skálová) a Jim Farrell (Marek Kolář). Jak jinak,
poznali se (noooo, tak moc zase ne…) a za tři dny už se rozhodli, že se vezmou.
Loď narazila a Kate spěchala napříč potápějící se lodí najít Jima. Narazila na
skupinu cestujících třetí třídy, kteří byli zamčení za mřížemi a nemohli ven.
Prozíravý topič Barrett (Dušan Vitázek) jim moudře poradil, aby utíkali na
palubu a zachránili se. Když mu vysvětlili (asi byl slepý), že ty mříže opravdu
nejdou otevřít, sekerou rozbil zámek a pustil ty chudáky ven. Už stáli v ledové
vodě. Všichni prchali nahoru ke člunům, ale Kate vykřikla na svého milovaného
Jima, aby počkal. Zastavili se (voda tekla dál a dál…) a ona zoufale prohlásila:
„Jime, bojím se, že tuto noc nepřežijeme.“ (jestli tam budete stát ještě pět
minut, tak určitě ne.) A šup tam duetek! Ach jo. Z které červené knihovny tuhle
scénku vystřihli? Oba se do člunu dostali, takže to celé potopení vlastně
skončilo dobře! Nebylo koho litovat, že zahynul… (Jen tito dva ve skutečnosti
nepřežili.)
Závěrečný
„pomník“, kdy na ledovci a kolem něj stály mrtvoly a v dekách Carpathie
přeživší, mi skoro připomínal ten pomníček hrdinům, který vytvořil Jiří Kodet
ve filmu Pelíšky. Trapné a zbytečné…
Libreto
muzikálu působilo nevyrovnaně a mnohdy dost nesmyslně. Postavy hlava nehlava
klely, nadávaly, ale nakonec z nich vždy vylezlo, že za všechno může Bůh,
že Bůh je zachrání, Bůh je přece nenechá zemřít, Bůh je dobrotivý… Myslím, že
Bůh bylo nejčastěji používané slovo, a začínala jsem na něj být alergická.
Texty písní byly dost „šroubovitě narvané“ do melodie, takže zčásti se
rýmovaly, jindy zase ne. Někdy prostě nedávaly smysl:
…My spolu dávno máme
plán,
Že stárnout,
Že spolu budeme žít…
(nejdřív
zestárneme a pak spolu konečně začneme žít?)
…Snad má to tak být,
i když už tě víc
nespatřím…
S tebou žít dny
tři
jak život celý můj…
(Ještě
jednu slabiku potřebuju, co bych tam tak přidala? Ha, "můj"!)
Kam
se podívám, všude na internetu a v novinách se na muzikál pějí ódy,
vyzdvihuje se strhující děj (jaký děj to vlastně mělo, jen tak mimochodem?) a
úžasné pěvecké a herecké výkony (nepřesnou intonaci, roztřepané stařecké hlasy
a týrání svého hlasu i uší posluchačů vysokými tóny neomluvím). Asi jsme každý
viděli něco jiného. Hudba byla povedená, ale raději bych nerozuměla tomu, co
zpívají a mluví… Tak kdo se příště jako další obuje do příběhu o Titaniku a
vymyslí další přesládlý nesmysl? Jakékoli zábrany už pravděpodobně neexistují!
Doufám,
že se jednou najde konečně autor, který vytvoří působivý velkolepý muzikál z Osvětimi
plný tanečních scén a srdceryvných milostných příběhů. Jen do toho, páni autoři, nekritické
publikum to jistě bude hltat plnými doušky!
PS:
Když už se na jevišti předstírá jedení z prázdných talířů a nalévání šampaňského
(pěkně z vysoka, aby byli všichni pořádně postříkaní) a pití z prázdných
sklenic, proč se nepředstírá i kouření? Na konci první části před přestávkou se
nedalo v hledišti pomalu dýchat, jaký tam byl zápach. S plynovou maskou
na muzikály opravdu nechodím a nemám v úmyslu odcházet z divadla s oblečením
nasáklým kouřem, jako bych seděla v nějaké hospodě.
Příspěvky
