úterý 13. října 2015

Eva Kolářová zve do divadla: Tosca v Berlínské státní opeře




Anja Kampe (Tosca) a Michael Volle (Scarpia) jsou na scéně Schillerova divadla prezentováni i na kresbách.

FOTO: H. & C. BAUS

6. října zveřejnil berlínský deník Der Tagesspiegel článek Frederika Hanssena věnovaný nové inscenaci Pucciniho opery Tosca v Berlíně. Přinášíme autorovu recenzi. 

Inscenace opery Giacoma Pucciniho „Tosca“ v režijním nastudování Alvise Hermanise a v hudebním nastudování Daniela Barenboima se sice může, čistě technicky řečeno, hrát až do svátku sv. Dyndy, otázkou ovšem je, zda to tak skutečně musí být.

Mise splněna: Režisér Alvis Hermanis dodal Berlínské státní opeře inscenaci opery Tosca, kterou lze hrát až do svátku svatého Dyndy. Tak to totiž funguje s tímto Pucciniho operním hitem v běžné operní produkci. Velká repertoárová divadla ráda využívají tuto tříaktovou operu se čtyřmi úmrtími jako dílo pro naplnění programu sezóny. Pokud je ve fundusu k dispozici dobře uleželá produkce, dají se projíždějící hvězdy snadno zaškolit – a večer pak dělá každý to, co v Tosce dělá vždycky.

Ve Vídeňské státní opeře se Tosca v režii Margarethe Wallmann uvádí od roku 1958, na scéně Německé opery se inscenace Boleslawa Barloga z roku 1969 hrála již více než 350krát. Scéna Státní opery v ulici Pod lipami hrála ještě v minulé sezóně Toscu, kterou v roce 1976 přivedl na scénu Felsensteinův žák Carl Riha, zcela filmově realisticky, s rozpoznatelnými originálními scénami, kostelem Sant’Andrea della Valle, palácem Farnese i Andělským hradem.

V roce 1800 vládne s nemilosrdnou tvrdostí policejní šéf Scarpia. Když jeho zajatec, malíř Mario Cavaradossi, hledá útočiště, nezdráhá se Scarpia nechat mučit Cavaradossiho v přítomnosti jeho milenky, kterou je operní zpěvačka Floria Tosca, tak dlouho, dokud zoufalá žena neprozradí skrýš. Za cenu společně strávené noci Scarpia svolí, že spoluviníka nechá zastřelit jen naoko. Tosca policejního šéfa probodne, spěchá ke Cavaradossimu – při výkonu však mají vojáci ve svých zbraních pravou munici. Tosca volí smrt skokem z Andělského hradu.

„Impresionisticky jemné“ zvukové barvy Debussyho, které Daniel Barenboim v partituře Giacoma Pucciniho objevil, nejsou na premiéře konané v den výročí sjednocení Německa slyšet. Velmi pravděpodobně je to však „holá síla“, kterou před premiérou identifikoval dirigent v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung jako druhý hlavní výrazový rys. Ve finále prvního dějství, kdy se sbor a orchestr spojí k „Te Deum“, bylo dosaženo takové intenzity zvuku, že si člověk pomyslel, že se v každém okamžiku musí v Schillerově divadle uvolnit z třesoucích z vibrujících stěn dřevěné obložení


Barenboim ještě nikdy Pucciniho nedirigoval

Ve 20 letech doprovázel kdysi Barenboim Toscu v Komické opeře v Berlíně jako korepetitor. Za dirigentským pultem se však v nějakém Pucciniho díle ještě neobjevil. Je cítit velké nadšení pro rafinované instrumentační umění italského skladatele, snahu dovést detaily k dokonalosti, propůjčit dílu citovou naléhavost. Snad je ještě něco možno zdokonalit ve vyrovnání hlasitosti zvuku v dalších představeních této opery, Staatskapelle Berlin ovšem hraje brilantně – a obsazení je vynikající, až po Jakoba  Buschermöhle, který zářivým chlapeckým sopránem dokonale interpretuje píseň (neviditelného) pastýře v předehře k třetímu dějství. Fabio Sartori má hlasové barvy a vášeň, jakou si u Cavaradossiho přejeme, Michael Volle umí jako Scarpia panovačně trumfovat a Anja Kampe prožívá akusticky citové bouře hlavní hrdinky, aniž by byla pronikavě výstřední.

Scénicky je představení ovšem bohužel chladné. Ano, už první večer působí tato inscenace bezkrevně, jako by byla opotřebována věčnou rutinou. Čím strávil Alvis Hermanis a jeho sólisté zkušební týdny, zůstává tajemstvím.  Jsou pouze dva detaily, které se liší od obvyklých režisérských konvencí – a současně se hned opět ruší: Tosca vchází na jeviště ne jako žárlivá fúrie, která svého Maria podezírá z nevěry, ale naopak zcela nesměle. Pár se téměř nedostává do fyzického kontaktu, jako kdyby se mladá žena styděla za svou právě probuzenou lásku. Proč ovšem tatáž Tosca poté ve druhém dějství svou árii „Vissi d’arte“, která je obvykle interpretována jako monolog, používá k zcela zjevnému svádění Scarpii? V Hermenisově pojetí mu velkou zálohu poskytuje na vykoupený pohlavní styk, až uchopí nůž – zatímco hudba popisuje scénu jednoznačně jako obchodní vztah dvou lidí, kteří se pokoušejí skrýt své opravdové pocity za maskou chladné zdvořilosti.

Problém je zde jen toto: Opravdová akčnost se koná jen mezi dvourozměrnými postavami. Tyto mladé, krásné ideální typy, o jakých sní každý castingový ředitel, ukazují v Jurjanově grafické novele skutečně víc než živí představitelé během premiérového večera. Anja Kampe tu působí především v momentech zoufalství málo věrohodně, tělnatý Fabio Sartori stále vypadá, jako by hledal nějako židli a nechá se dokonce zastřelit vsedě.  A protože Michaelu Vollemu je démoničnost cynického Scarpii bytostně cizí, působí pak, když vydává ty nejkrutější rozkazy, jako lehce potrhlý komisař známý z televize.

Vše tu zůstává plytké, dokonce i scéna. Konstrukce rámovaná klasicistickými sloupy slouží především jako držák plátna a stojí na scéně tak daleko, jako by byla navržena pro komerční produkci pro turné, kde se dá postavit v každé městské hale. K tomu se hodí praktické pracovní světlo, které téměř pořád osvětluje představitele na scéně, a je jedno, zda je podle libreta den či noc a zda se děj odehrává venku či vevnitř.

Potlesk při premiéře začal vlažně, sotva stoupl na potlesk zdvořilostní, když se objevil soubor, zesílil potlesk poté, co se na jevišti objevili hlavní představitelé a dirigent Barenboim, a po mírném zabučení pro režijní tým skončil. Pocit souznění se poslouchá jinak.

www.tagesspiegel.de

(6.10.2015)

Žádné komentáře: