neděle 18. října 2015

Eva Kolářová zve do divadla: Macbeth na scéně Vídeňské státní opery - Pohled režiséra


Nedávno jsme přinesli informaci o novém nastudování opery Macbeth ve Vídeňské státní opeře, jehož premiéra se konala 4. října. Nyní přinášíme rozhovor Olivera Lánga s režisérem Christianem Räthem.

Giuseppe Verdi mluvil v jednom rozhovoru o tom, že v této opeře vystupují tři hlavní postavy:  Macbeth, Lady Macbeth a čarodějnice.

Christian Räth: O tomto aspektu jsem během příprav na představení dlouho přemýšlel. Čarodějnice pro mě mají skutečně ústřední pozici, která je tu ovšem méně vyjádřena v samostatném životě. Význam čarodějnic chápu pouze ve vztahu k Macbethovi a Lady Macbeth. Jsou něco jako démony, svádění, ctižádost v hlavách Macbetha a Lady, zosobnění vědomých či nevědomých myšlenek a ambicí, které se v hlavách protagonistů stávají účinnými nebo jsou také vnitřními silami, které vyvolávají jejich chování.

Čarodějnice se na scéně zobrazují velmi obtížně. Pokud člověk nechce zobrazit příběh v nějakém fantasy prostředí nebo jako historický příběh, působí často nemístně.  Jak to řešíte?

Christian Räth: I o tom jsem se scénografem Gary McCann dlouho diskutoval a vymysleli jsme spoustu přístupů, které jsme pak opět zavrhli. Nakonec jsme došli k úvaze, že čarodějnice by měly představovat vazbu mezi Macbethem a Lady Macbeth a sjednotit a reflektovat základní rysy obou protagonistů. Spojují „mužský“, vojenský svět Macbetha a „ženský“ emoční svět von Lady Macbeth a z nich dají vzniknout optickému amalgámu. Přičemž kategorie „mužského“ a „ženského“ světa s ohledem na Macbetha a Lady Macbeth se naopak mohou zdát opačné. Pro nás bylo důležité i to, že tyto čarodějnice,  i když je vidí pouze Macbeth a Banquo, mají velmi silný vztah k Lady Macbeth, ba dokonce víc: Určitým způsobem jsou kopiemi postavy Lady Macbeth, takže se vytváří optická a spirituální vazba mezi těmito postavami.

Často se poukazuje na to, že Macbeth je (zpočátku) slabý a Lady Macbeth je (zprvu) hnací silou. Jak ztvárňujete jejich vztah?

Christian Räth: V první, snadno viditelné rovině, je vztah jasně ukázán: On je úspěšným vojevůdcem a ona je manželkou, která – jako je tomu v mnohých vztazích – chce více než manžel sám nebo to aspoň otevřeněji říká. Pokud se však podíváme přesněji, prozkoumáme psychologické konstrukce postav Shakespeara a Verdiho, pak brzy zjistíme, že obě postavy jsou vlastně neoddělitelné. Jeden má to, co druhému chybí. Lady Macbeth má tuto neuvěřitelnou ambici, pevnou vůli, nemá však možná tělesné prostředky k prosazení svých přání, ani odpovídající pozici v mocenské konstrukci společnosti, která ji obklopuje. A Macbeth sice také má ctižádost, je ovšem současně váhavější a obává se toho, aby uskutečnil své plány. Ale zatímco se na začátku zdá, že Lady Macbeth je chladná a vypočítavá, stává se na konci obětí svých vlastních odporných činů, které ji v podvědomí pronásledují a do určité míry zevnitř ničí.

Když se podíváme na skotskou historii této doby, vidíme, že téměř neexistuje král, který by nebyl zavražděn. Byli Macbeth a Lady Macbeth v tomto historickém kontextu skutečně tak zlí, nebo to byly jen okolnosti?

Christian Räth: Myslím, že musíme rozlišovat mezi historickými a divadelními postavami. Činohra a opera jsou víc než jen historické vyprávění a to, co mě na těchto kusech obzvlášť zajímá, je vnitřní rozměr postav a psychologické aspekty. Opera zřejmě vypráví příběh, který dříve ani dnes nebyl a není všedním, to vše nadneseným způsobem, takže Macbeth se stává téměř mytologickou látkou. V tom také spočívá moderní obsah této opery, že se totiž – a to je smutné – historie stále opakuje a čas od času přicházejí noví Macbethové.

Verdi a Shakespeare ukázali fakta a osobně je nehodnotili. Jak to děláte v této inscenaci? Představujete Macbetha a Lady Macbeth jako zvláště zlé, nebo jsou to prostě jen osoby, které dělají něco zlého?

Christian Räth: Otázka zla je jednou z ústředních otázek nejen v této hře, ale v životě vůbec, v naší společnosti, napříč dějinami. Pro mě je stále obtížné stanovit: Je zlo něco, co na nás působí zvenčí, nebo něco, co je uvnitř nás? Osobně si myslím, že je to spíše něco, co je v nás a prolomí se, vždy podle toho, jaké jsou poměry. To znamená, že když má člověk štěstí, že žije v nějaké historické situaci, v nějaké společnosti, která je mírumilovná, pak se zlo snad udrží v určitých mezích. Když ovšem člověk vidí možnost dosáhnout pomocí zla něčeho víc, dostat se dál, profilovat se, pak je to vábení, které mnozí pokládají za neodolatelné. A následovat takové vábení je, obávám se, v rámci možností pro více lidí, než si asi myslíme. A co víc: Myslím si (i když se to nedá zevšeobecnit), že senzor pro vábení a odpovídající ctižádostivost je v zásadě obsažena v každém, základní potenciál, tak jako v každém člověk je obsaženo i dobro. Z tohoto úhlu bych řekl, že nejde o morální hodnocení, ale o něco jako „přírodní zákon“, patří to tedy k lidské existenci.

Takže pro mě nemůže být významné, když řeknu: Macbeth a Lady Macbeth jsou opravdu ti nejhorší lidé, které si může člověk představit, neboť mnozí, které dnes pokládáme za dobré, ukazují jen laskavou tvář, za kterou možná číhá něco, co je všechno jen ne dobré.  Jednou z nejúžasnějších věcí u Shakespeara a Verdiho je to, že máme co do činění se dvěma zápornými hrdiny, které nás ale fascinují, protože můžeme nahlédnout do nitra postav a tyto navenek zlé charaktery se skutečně stávají našimi identifikačními postavami; tento mechanismus, který vytváří hudba a celá hra, obrací celé naše hodnotové představy vzhůru nohama. To je také to, co říkají v Shakespearově dramatu čarodějnice – „fair is foul and foul is fair“. Zlo je dobrem a dobro je zlem, vždy záleží na tom, co má člověk na mysli. Z tohoto pohledu je tento psychologický pohled do nitra postav na Macbethovi to nejzajímavější.

Oliver Láng

www.wiener-staatsoper.at

Žádné komentáře: