středa 28. října 2015

Eva Kolářová zve do divadla: Mefistofele v Mnichově


René Pape a Joseph Calleja
Foto: Wilfried Hösl

„Pán stvoření se zřítil do nejtemnějších hlubin, a je nyní tak oslaben, že necítím žádnou radost z toho, abych jej sváděl ke zlu“: Je to rezignovaný, často cynický ďábel, kterého Arrigo Boito – známý jako libretista Verdiho pozdních mistrovských děl Otello a Falstaff – vydestiloval ze dvou částí Goethovy tragédie a učinil jej protagonistou své jediné dokončené opery.

„Duch, který stále neguje“ se ovšem i tady pouští do oné zřejmě nejslavnější sázky v dějinách literatury, která exemplárně ukazuje věčný boj principů dobra a zla. Následná cesta Fausta a Mefistofela není jen cestou prostorem a časem. Vyměřuje také základní existenční situace člověka v jeho vypořádání se se zlem, přičemž nadhazuje otázky, jak svobodný je jedinec vtažený do viny v tom, aby si sám určil svůj osud, a jaký význam má koncept vysvobození pro moderního člověka.

Když teď můžeme na scéně Bavorské státní opery shlédnout Mefistofela, jde o premiéru v rovnou několikanásobném ohledu: Nejenže je tato opera k vidění na této scéně vůbec poprvé, ale také je v Mnichově vůbec poprvé scénicky uvedena.

Ale kdo je vůbec tento Mefistofele? Basista René Pape, který je představitelem titulní postavy, v něm nevidí pouhé ztělesnění zla: „Nevidím to tak omezeně. Pro mě je on spíše hráčem, který svádí člověka, jenž je ve střetu s bohem.“ Také režisér Roland Schwab v něm vidí spíše hráče: „Mefistofele je hrou pokušení.“

Co se stalo s postavou Mefistofela a jak dopadla celá produkce Boitovy opery, mohou nyní v novém provedení vidět a posoudit návštěvníci Bavorské státní opery.


Arrigo Boito: Mefistofele

Dirigent: Omer Meir Wellber
Režie: Ronald Schwab
Scéna: Piero Vinciguerra
Kostýmy: Renée Listerdal
Světla: Michael Bauer
Choreografie: Stefano Giannetti
Dramaturgie: Daniel Menne
Sbormistr: Sören Eckhoff
Vedení dětského sboru: Stellario Fagone


Účinkují:
Mefistofele – René Pape
Faust – Joseph Calleja
Margherita – Kristine Opolais
Marta – Heike Grötzinger
Wagner: Andrea Borghini
Elena – Karine Babajanyan
Pantalis – Rachael Wilson
Nerèo – Joshua Owen Mills

Bavorský státní orchestr
Sbor a dětský sbor Bavorské státní opery



Termíny uvedení:
24.10.2015 v 19:00 – premiéra

Další termíny uvedení:

29.10.2015 v 19:00
1.11.2015 v 19:00
6.11.2015 v 19:00
10.11.2015 v 19:00
15.11. 2015 v 19:00
21.6. 2016 v 19:00
24.6. 2016 v 19:00

www.staatsoper.de

neděle 18. října 2015

Eva Kolářová zve do divadla: Macbeth na scéně Vídeňské státní opery - Pohled režiséra


Nedávno jsme přinesli informaci o novém nastudování opery Macbeth ve Vídeňské státní opeře, jehož premiéra se konala 4. října. Nyní přinášíme rozhovor Olivera Lánga s režisérem Christianem Räthem.

Giuseppe Verdi mluvil v jednom rozhovoru o tom, že v této opeře vystupují tři hlavní postavy:  Macbeth, Lady Macbeth a čarodějnice.

Christian Räth: O tomto aspektu jsem během příprav na představení dlouho přemýšlel. Čarodějnice pro mě mají skutečně ústřední pozici, která je tu ovšem méně vyjádřena v samostatném životě. Význam čarodějnic chápu pouze ve vztahu k Macbethovi a Lady Macbeth. Jsou něco jako démony, svádění, ctižádost v hlavách Macbetha a Lady, zosobnění vědomých či nevědomých myšlenek a ambicí, které se v hlavách protagonistů stávají účinnými nebo jsou také vnitřními silami, které vyvolávají jejich chování.

Čarodějnice se na scéně zobrazují velmi obtížně. Pokud člověk nechce zobrazit příběh v nějakém fantasy prostředí nebo jako historický příběh, působí často nemístně.  Jak to řešíte?

Christian Räth: I o tom jsem se scénografem Gary McCann dlouho diskutoval a vymysleli jsme spoustu přístupů, které jsme pak opět zavrhli. Nakonec jsme došli k úvaze, že čarodějnice by měly představovat vazbu mezi Macbethem a Lady Macbeth a sjednotit a reflektovat základní rysy obou protagonistů. Spojují „mužský“, vojenský svět Macbetha a „ženský“ emoční svět von Lady Macbeth a z nich dají vzniknout optickému amalgámu. Přičemž kategorie „mužského“ a „ženského“ světa s ohledem na Macbetha a Lady Macbeth se naopak mohou zdát opačné. Pro nás bylo důležité i to, že tyto čarodějnice,  i když je vidí pouze Macbeth a Banquo, mají velmi silný vztah k Lady Macbeth, ba dokonce víc: Určitým způsobem jsou kopiemi postavy Lady Macbeth, takže se vytváří optická a spirituální vazba mezi těmito postavami.

Často se poukazuje na to, že Macbeth je (zpočátku) slabý a Lady Macbeth je (zprvu) hnací silou. Jak ztvárňujete jejich vztah?

Christian Räth: V první, snadno viditelné rovině, je vztah jasně ukázán: On je úspěšným vojevůdcem a ona je manželkou, která – jako je tomu v mnohých vztazích – chce více než manžel sám nebo to aspoň otevřeněji říká. Pokud se však podíváme přesněji, prozkoumáme psychologické konstrukce postav Shakespeara a Verdiho, pak brzy zjistíme, že obě postavy jsou vlastně neoddělitelné. Jeden má to, co druhému chybí. Lady Macbeth má tuto neuvěřitelnou ambici, pevnou vůli, nemá však možná tělesné prostředky k prosazení svých přání, ani odpovídající pozici v mocenské konstrukci společnosti, která ji obklopuje. A Macbeth sice také má ctižádost, je ovšem současně váhavější a obává se toho, aby uskutečnil své plány. Ale zatímco se na začátku zdá, že Lady Macbeth je chladná a vypočítavá, stává se na konci obětí svých vlastních odporných činů, které ji v podvědomí pronásledují a do určité míry zevnitř ničí.

Když se podíváme na skotskou historii této doby, vidíme, že téměř neexistuje král, který by nebyl zavražděn. Byli Macbeth a Lady Macbeth v tomto historickém kontextu skutečně tak zlí, nebo to byly jen okolnosti?

Christian Räth: Myslím, že musíme rozlišovat mezi historickými a divadelními postavami. Činohra a opera jsou víc než jen historické vyprávění a to, co mě na těchto kusech obzvlášť zajímá, je vnitřní rozměr postav a psychologické aspekty. Opera zřejmě vypráví příběh, který dříve ani dnes nebyl a není všedním, to vše nadneseným způsobem, takže Macbeth se stává téměř mytologickou látkou. V tom také spočívá moderní obsah této opery, že se totiž – a to je smutné – historie stále opakuje a čas od času přicházejí noví Macbethové.

Verdi a Shakespeare ukázali fakta a osobně je nehodnotili. Jak to děláte v této inscenaci? Představujete Macbetha a Lady Macbeth jako zvláště zlé, nebo jsou to prostě jen osoby, které dělají něco zlého?

Christian Räth: Otázka zla je jednou z ústředních otázek nejen v této hře, ale v životě vůbec, v naší společnosti, napříč dějinami. Pro mě je stále obtížné stanovit: Je zlo něco, co na nás působí zvenčí, nebo něco, co je uvnitř nás? Osobně si myslím, že je to spíše něco, co je v nás a prolomí se, vždy podle toho, jaké jsou poměry. To znamená, že když má člověk štěstí, že žije v nějaké historické situaci, v nějaké společnosti, která je mírumilovná, pak se zlo snad udrží v určitých mezích. Když ovšem člověk vidí možnost dosáhnout pomocí zla něčeho víc, dostat se dál, profilovat se, pak je to vábení, které mnozí pokládají za neodolatelné. A následovat takové vábení je, obávám se, v rámci možností pro více lidí, než si asi myslíme. A co víc: Myslím si (i když se to nedá zevšeobecnit), že senzor pro vábení a odpovídající ctižádostivost je v zásadě obsažena v každém, základní potenciál, tak jako v každém člověk je obsaženo i dobro. Z tohoto úhlu bych řekl, že nejde o morální hodnocení, ale o něco jako „přírodní zákon“, patří to tedy k lidské existenci.

Takže pro mě nemůže být významné, když řeknu: Macbeth a Lady Macbeth jsou opravdu ti nejhorší lidé, které si může člověk představit, neboť mnozí, které dnes pokládáme za dobré, ukazují jen laskavou tvář, za kterou možná číhá něco, co je všechno jen ne dobré.  Jednou z nejúžasnějších věcí u Shakespeara a Verdiho je to, že máme co do činění se dvěma zápornými hrdiny, které nás ale fascinují, protože můžeme nahlédnout do nitra postav a tyto navenek zlé charaktery se skutečně stávají našimi identifikačními postavami; tento mechanismus, který vytváří hudba a celá hra, obrací celé naše hodnotové představy vzhůru nohama. To je také to, co říkají v Shakespearově dramatu čarodějnice – „fair is foul and foul is fair“. Zlo je dobrem a dobro je zlem, vždy záleží na tom, co má člověk na mysli. Z tohoto pohledu je tento psychologický pohled do nitra postav na Macbethovi to nejzajímavější.

Oliver Láng

www.wiener-staatsoper.at

úterý 13. října 2015

Eva Kolářová zve do divadla: Tosca v Berlínské státní opeře




Anja Kampe (Tosca) a Michael Volle (Scarpia) jsou na scéně Schillerova divadla prezentováni i na kresbách.

FOTO: H. & C. BAUS

6. října zveřejnil berlínský deník Der Tagesspiegel článek Frederika Hanssena věnovaný nové inscenaci Pucciniho opery Tosca v Berlíně. Přinášíme autorovu recenzi. 

Inscenace opery Giacoma Pucciniho „Tosca“ v režijním nastudování Alvise Hermanise a v hudebním nastudování Daniela Barenboima se sice může, čistě technicky řečeno, hrát až do svátku sv. Dyndy, otázkou ovšem je, zda to tak skutečně musí být.

Mise splněna: Režisér Alvis Hermanis dodal Berlínské státní opeře inscenaci opery Tosca, kterou lze hrát až do svátku svatého Dyndy. Tak to totiž funguje s tímto Pucciniho operním hitem v běžné operní produkci. Velká repertoárová divadla ráda využívají tuto tříaktovou operu se čtyřmi úmrtími jako dílo pro naplnění programu sezóny. Pokud je ve fundusu k dispozici dobře uleželá produkce, dají se projíždějící hvězdy snadno zaškolit – a večer pak dělá každý to, co v Tosce dělá vždycky.

Ve Vídeňské státní opeře se Tosca v režii Margarethe Wallmann uvádí od roku 1958, na scéně Německé opery se inscenace Boleslawa Barloga z roku 1969 hrála již více než 350krát. Scéna Státní opery v ulici Pod lipami hrála ještě v minulé sezóně Toscu, kterou v roce 1976 přivedl na scénu Felsensteinův žák Carl Riha, zcela filmově realisticky, s rozpoznatelnými originálními scénami, kostelem Sant’Andrea della Valle, palácem Farnese i Andělským hradem.

V roce 1800 vládne s nemilosrdnou tvrdostí policejní šéf Scarpia. Když jeho zajatec, malíř Mario Cavaradossi, hledá útočiště, nezdráhá se Scarpia nechat mučit Cavaradossiho v přítomnosti jeho milenky, kterou je operní zpěvačka Floria Tosca, tak dlouho, dokud zoufalá žena neprozradí skrýš. Za cenu společně strávené noci Scarpia svolí, že spoluviníka nechá zastřelit jen naoko. Tosca policejního šéfa probodne, spěchá ke Cavaradossimu – při výkonu však mají vojáci ve svých zbraních pravou munici. Tosca volí smrt skokem z Andělského hradu.

„Impresionisticky jemné“ zvukové barvy Debussyho, které Daniel Barenboim v partituře Giacoma Pucciniho objevil, nejsou na premiéře konané v den výročí sjednocení Německa slyšet. Velmi pravděpodobně je to však „holá síla“, kterou před premiérou identifikoval dirigent v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung jako druhý hlavní výrazový rys. Ve finále prvního dějství, kdy se sbor a orchestr spojí k „Te Deum“, bylo dosaženo takové intenzity zvuku, že si člověk pomyslel, že se v každém okamžiku musí v Schillerově divadle uvolnit z třesoucích z vibrujících stěn dřevěné obložení


Barenboim ještě nikdy Pucciniho nedirigoval

Ve 20 letech doprovázel kdysi Barenboim Toscu v Komické opeře v Berlíně jako korepetitor. Za dirigentským pultem se však v nějakém Pucciniho díle ještě neobjevil. Je cítit velké nadšení pro rafinované instrumentační umění italského skladatele, snahu dovést detaily k dokonalosti, propůjčit dílu citovou naléhavost. Snad je ještě něco možno zdokonalit ve vyrovnání hlasitosti zvuku v dalších představeních této opery, Staatskapelle Berlin ovšem hraje brilantně – a obsazení je vynikající, až po Jakoba  Buschermöhle, který zářivým chlapeckým sopránem dokonale interpretuje píseň (neviditelného) pastýře v předehře k třetímu dějství. Fabio Sartori má hlasové barvy a vášeň, jakou si u Cavaradossiho přejeme, Michael Volle umí jako Scarpia panovačně trumfovat a Anja Kampe prožívá akusticky citové bouře hlavní hrdinky, aniž by byla pronikavě výstřední.

Scénicky je představení ovšem bohužel chladné. Ano, už první večer působí tato inscenace bezkrevně, jako by byla opotřebována věčnou rutinou. Čím strávil Alvis Hermanis a jeho sólisté zkušební týdny, zůstává tajemstvím.  Jsou pouze dva detaily, které se liší od obvyklých režisérských konvencí – a současně se hned opět ruší: Tosca vchází na jeviště ne jako žárlivá fúrie, která svého Maria podezírá z nevěry, ale naopak zcela nesměle. Pár se téměř nedostává do fyzického kontaktu, jako kdyby se mladá žena styděla za svou právě probuzenou lásku. Proč ovšem tatáž Tosca poté ve druhém dějství svou árii „Vissi d’arte“, která je obvykle interpretována jako monolog, používá k zcela zjevnému svádění Scarpii? V Hermenisově pojetí mu velkou zálohu poskytuje na vykoupený pohlavní styk, až uchopí nůž – zatímco hudba popisuje scénu jednoznačně jako obchodní vztah dvou lidí, kteří se pokoušejí skrýt své opravdové pocity za maskou chladné zdvořilosti.

Problém je zde jen toto: Opravdová akčnost se koná jen mezi dvourozměrnými postavami. Tyto mladé, krásné ideální typy, o jakých sní každý castingový ředitel, ukazují v Jurjanově grafické novele skutečně víc než živí představitelé během premiérového večera. Anja Kampe tu působí především v momentech zoufalství málo věrohodně, tělnatý Fabio Sartori stále vypadá, jako by hledal nějako židli a nechá se dokonce zastřelit vsedě.  A protože Michaelu Vollemu je démoničnost cynického Scarpii bytostně cizí, působí pak, když vydává ty nejkrutější rozkazy, jako lehce potrhlý komisař známý z televize.

Vše tu zůstává plytké, dokonce i scéna. Konstrukce rámovaná klasicistickými sloupy slouží především jako držák plátna a stojí na scéně tak daleko, jako by byla navržena pro komerční produkci pro turné, kde se dá postavit v každé městské hale. K tomu se hodí praktické pracovní světlo, které téměř pořád osvětluje představitele na scéně, a je jedno, zda je podle libreta den či noc a zda se děj odehrává venku či vevnitř.

Potlesk při premiéře začal vlažně, sotva stoupl na potlesk zdvořilostní, když se objevil soubor, zesílil potlesk poté, co se na jevišti objevili hlavní představitelé a dirigent Barenboim, a po mírném zabučení pro režijní tým skončil. Pocit souznění se poslouchá jinak.

www.tagesspiegel.de

(6.10.2015)

neděle 4. října 2015

Eva Kolářová zve do divadla: Přímé přenosy z Bavorské státní opery 2015/2016





Fotografie: web Bavorské státní opery


Již čtvrtou sezónu budou mít zájemci možnost sledovat online vybraná představení Bavorské státní opery v Mnichově po internetu, na laptopu či tabletu, a to ve vynikající zvukové i obrazové kvalitě a zdarma. 


Zde je přehled přenášených inscenací:

23. říjen 2015
Richard Strauss: Ariadna na Naxu
Dirigent: Kurill Petrenko

Režie: Robert Carsen
Účinkují: Amber Wagner, Brenda Rae, Alice Coote, Peter Seiffert a další


15. listopad 2015
Arrigo Boito: Mefistofele (nová inscenace)
Dirigent: Omer Meir Wellber

Režie: Ronald Schwab

Účinkují: René Pape, Joseph Calleja, Kristine Opolais a další


12. listopad 2015
Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl (nová inscenace)

Dirigent: Vladimir Jurovskij

Režie: Barrie Kosky

Účinkují: Jevgenij Nikitin, Evelyn Herlitzius, Elena Manistina a další


19. listopad 2016
Giuseppe Verdi: Maškarní ples (nová inscenace)
Hudební nastudování: Zubin Mehta
Režie: Johannes Erath

Účinkují: Piotr Beczala, Simon Keenlyside, Anja Harteros a další


12. červen 2016
Marius Petipa / Ivan Liška: Le Corsaire
Režie: Aivo Välja

Sólisté a sbor Bavorského státního baletu


26. červen 2016

Fromental Halévy: La Juive (nová inscenace, festivalová premiéra)
Dirigent: Bertrand de Billy

Režie: Calixto Bieito

Účinkují: Kristine Opolais, Roberto Alagna, John Osborn, Aleksandra Kurzak a další


31. červenec 2016
Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští (nová inscenace v rámci Opernfestspiele)

Dirigent: Kirril Petrenko

Režie: David Bösch

Účinkují: Wolfgang Koch, Christof Fischesser, Jonas Kaufmann, Sara Jakubiak a další


www.staatsoper.de