neděle 26. dubna 2015

Eva Kolářová zve do divadla: T ELEMANNOVA EMMA A EGINHARD V BERLÍNĚ



Na scéně Berlínské státní opery (resp. Schillerova divadla) se 26. dubna 2015 poprvé objeví opera Georga Philippa Telemanna Emma a Eginhard  v hudebním nastudování René Jacobse, dirigenta Akademie für Alte Musik Berlin, kteří se opakovaně věnují zřídkakdy uváděným mistrovským dílům německé barokní opery. Emma a Eginhard je společenskokritický romanticko-komický milostný příběh odehrávající se na dvoře Karla Velikého.

Po Telemannově Orfeovi a Keiserově Croesovi přichází René Jacobs s nastudováním Telemannovy opery Emma a Eginhard, která vypráví legendu o nerovném milostném vztahu mezi dcerou císaře Karla Velikého a Eginhardem, známým jako autor císařovy biografie. Všechny scény a postavy krouží z nejrůznějších perspektiv kolem téže otázky. Jaký druh vztahu vede člověka ke šťastné budoucnosti a počestného života? Je to hravě-galantní láska? Nebo spíš láska z rozumu? Nebo snad spojenectví? Manželství, které znamená sociální vzestup?  Tragicky romantická láska? Sňatek z lásky? Vzdát se lásky? Zemřít pro lásku? To jsou ústřední otázky počátku 18. století, které ovšem současně odkazují daleko nad rámec této do velké míry zapomenuté epochy. I proto se vyplatí znovu objevit operu Emma a Egindhard  skladatele, který po dlouhou byl neprávem označován za „poly-tvůrce“.  

Georg Philipp Telemann: Emma a Eginhard
Dirigent: René Jacobs
Scéna: Nina von Essen
Kostýmy: Julia Rösler
Světla: Olaf Freese

Účinkují:
Carolus: Gyula Orendt
Eginhard: Nikolay Borchev
Barbara: Narine Yeghiyan
Hildegard: Sylvia Schwartz
Adelbert: Dmitry Egorov
Steffen: Johannes Chum



Premiéra: 26. duben v 18:00 hodin
Další termíny uvedení:
29. duben 2015 v 19:00
2. květen 2015 v 19:00 hodin
8. květen 2015 v 19:00 hodin
10. květen 2015 v 19:00 hodin
 
Opera je nastudována v německém jazyce s titulky.
www.staatsoper-berlin.cz

středa 22. dubna 2015

Jaroslav Sovinský: Pietro Mascagni: CAVALLERIA RUSTICANA (Sedlák kavalír), Ruggero Leoncavallo: PAGLIACCI (Komedianti) - základní vstupní informace před přenosem z MET



V sobotu 25. dubna 2015 se dostaneme v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery k desátému (a poslednímu) přenosu, v němž dojde na dvě veristické opery, a sice jednoaktovou operu (melodramma) italského skladatele Pietra Mascagniho (1863 – 1945) „Sedlák kavalír“ a operu (dramma) o prologu a dvou dějstvích italského skladatele Ruggera Leoncavalla (1857 – 1919) „Komedianti“. Obě opery jsou v Metropolitní opeře uváděny v novém nastudování, režie Sir David McVicar (premiéra tohoto nastudování se uskutečnila 14.4.2015; nové nastudování nahradilo předchozí nastudování v režii Franca Zeffirelliho). Připomeňme také, že Metropolitní opera uvedla Sedláka kavalíra poprvé 4.12.1891 v Chicagu (na své scéně pak 30.12. téhož roku). Komedianty uvedla Metropolitní opera poprvé 11.12.1893. V r. 1893 (22.12.) byl Sedlák kavalír uveden v Metropolitní opeře poprvé spolu s Komedianty v rámci jednoho představení; spojení obou oper do jednoho představení je v Metropolitní opeře i jinde ve světě častým jevem, v angličtině se hovoří o tzv. Cav/Pag (Cav and Pag) double-bill (název podle tří začátečních písmen italských názvů obou oper). 
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Sedlák kavalír byl zkomponován v r. 1889. Byl přihlášen do soutěže organizované italským nakladatelem Edoardem Sonzognem (1836-1920): do soutěže mohly být přihlášeny jednoaktové opery skladatelů, jejich operní díla ještě nikdy nebyla uvedena na scéně. Tři vítězné opery měly být nákladem organizátora soutěže uvedeny na scénu. Jednalo se již o druhou soutěž tohoto druhu. Do první z nich (konané r. 1883) přihlásil svou první operní práci (Le Villi) G. Puccini (1858 - 1924), Mascagniho přítel a někdejší spolubydlící z milánské konzervatoře, avšak bez významnějšího úspěchu; Pucciniho podporovatelé však zajistili její uvedení (r. 1884), které bylo příznivě přijato, a operu na základě toho vydal nakladatel Ricordi. Mascagni, který se hodlal zúčastnit nové soutěže, přerušil práci na rozpracované opeře Guglielmo Ratcliff (rozpracovánu měl i operu Pinotta) a pustil se pro danou soutěž do Sedláka kavalíra. Sedlák kavalír se stal jeho první dokončenou a na scéně uvedenou operou.

Uvádí se, že pokud jde o partituru Sedláka kavalíra, Mascagni si byl nejistý a byl nespokojen. Poslal ji G. Puccinimu, který ji přijal kriticky, došel k závěru, že nemá žádnou šanci soutěž vyhrát. Učinil však přátelské gesto a partituru poslal svému nakladateli Ricordimu (Sonzognovu konkurentovi), který ji odmítl jako bezcennou. (Sám Puccini měl v té době za sebou práci na zmíněné opeře Le Villi (do r. 1889 třikrát přepracované) a v dubnu r. 1889 se uskutečnila premiéra jeho druhé, nepříliš úspěšné, opery Edgar (napsané na zakázku od Ricordiho po příznivém přijetí opery Le Villi); premiéra všech jeho ostatních (a také podstatně známějších) oper se uskutečnila až počínaje rokem 1893.) Nicméně Mascagniho žena, která měla v manželovu partituru více důvěry, ji tajně poslala Sonzognovi a opera byla včleněna do soutěže. Mezi 73 operami, které byly do soutěže přihlášeny, byl Sedlák kavalír vyhlášen za nejlepší dílo. Blíže viz: Burton D. Fischer: Mascagni´s Cavalleria rusticana, Opera Classics Library, 2005, p. 29.

Libreto Sedláka kavalíra napsali italští libretisté Giovanni Targioni-Tozzetti (1863-1934) a Guido Menasci (1867-1925) podle stejnojmenné divadelní hry italského veristického spisovatele Giovanniho Vergy (1840-1922) z r. 1884, kterou tento spisovatel vytvořil na základě své stejnojmenné povídky z r. 1880. Připomeňme, že „Cavalleria rusticana“ znamená doslova „Selské rytířství“ (či „Selská rytířskost“, či „Selské kavalírství“); název odpovídá skutečnosti, že se vesničané (Turiddu a Alfio) staví k tomu, že jeden svým jednáním urazil čest druhého, jako rytíři, a spor končí soubojem, v daném případě na nože; český překlad (Sedlák kavalír) je tedy dosti věrný; např. do slovenštiny se název opery překládá jako „Sedliacka česť“, do ruštiny jako „Sel´skaja česť“, což znamená cca „Sedlácká (selská) čest“. Premiéra Sedláka kavalíra se s velkým úspěchem uskutečnila 17. května 1890 v římském Teatro Constanzi.

Libreto opery
- italsky, anglicky, německy a španělsky: http://www.operafolio.com/list_of_opera_libretti.asp

Osoby a hlasové obory:
Santuzza, mladá selka (soprán); Turiddu, mladý sedlák (tenor); Lucia, jeho matka, majitelka hostince (kontraalt, uváděn i alt či mezzosoprán); Alfio, povozník (baryton); Lola, Alfiova žena (mezzosoprán); venkovanka (soprán či mezzosoprán); sedláci, selky, děti. Odehrává se na sicilské vsi na velikonoční neděli kolem r. 1880.

Zpracováno podle níže uvedené stránky věnované světové opeře (s přihlédnutím k dalším zdrojům): http://libretto-oper.ru/mascagni/selskaya-chest
K použitým materiálům patří též program k uvedení obou oper v Národním divadle v Praze r. 1994, který obsahuje mj. český překlad libreta obou oper od Marie Kronbergerové.

Obsah: podle materiálů dodaných Metropolitní operou s přihlédnutím k dalším zdrojům; obsah opery lze najít (v angličtině) i na níže uvedených stránkách Metropolitní opery:  

Ves v jižní Itálii kolem r. 1900 (původně se děj odehrává kolem r. 1880 na sicilské vsi). Mladý sedlák Turiddu, předtím, než se vydal na službu do vojska, se dal dohromady s Lolou a jejich svatba se zdála jistou. Když se pak Turiddu vrátil a zjistil, že se Lola vdala za povozníka Alfia, dal se dohromady s mladou selkou Santuzzou. Svedl ji, za což Santuzza cítí vinu; po nějaké době ji opustil a vrátil se ke své lásce k Lole.

Na velikonoční neděli, za úsvitu, je v dálce slyšet Turidda, zpívajícího o svých planoucích citech k Lole; v lásce k ní vytrvá, i kdyby měl zemřít. O něco později tudy projdou zdejší vesničané, opěvujíce krásy jarní přírody a velebíce lásku. Téhož dne ráno Santuzza, plna obav, vyhledá Turiddovu matku Lucii, majitelku hostince, a ptá se jí po jejím synovi. Lucia jí řekne, že Turiddu odjel pro víno do Francofonte. Santuzza o tom však pochybuje, Turiddu měl být k ránu spatřen zde ve vsi. Objevuje se Alfio, vychvaluje radosti svého povolání a připomene, že doma ho vždy čeká jeho věrná žena. Pak se ptá Lucie, zda má ještě trochu starého vína. Když Lucia prohodí, že její syn jel víno obstarat, Alfio namítne, že je Turiddu pořád ve vsi; sám ho ráno viděl poblíž svého domu. Lucia je překvapena, ale Santuzze se podaří ji umlčet. Alfio se má k odchodu a obě ženy posílá do kostela. Je sváteční den a vesničané pějí hymny oslavující zmrtvýchvstání Krista. Když pak opět Lucia se Santuzzou osamějí, Lucia se ptá, proč měla mlčet. Santuzza jí připomíná, že Turiddu před tím, než se vydal k vojsku, přísahal věrnost Lole. A dodá, že když pak po návratu zjistil, že je Lola vdaná, dal se dohromady s ní; miloval ji, stejně jako ona milovala jeho. Lola jí její radost záviděla a opět Turidda přivábila k sobě. A Santuzze zbyl jen hluboký zármutek. Lucia je zděšena. Santuzza ji prosí, aby se za ni šla pomodlit; sama se ještě jednou pokusí s Turiddem promluvit.

Lucia odchází na mši a Santuzza se setkává s Turiddem a ptá se ho, kde byl. Když jí Turiddu řekne, že ve Francofonte, Santuzza na to, že to není pravda, že byl viděn u dveří Lolina domu. Když ji pohněvaný Turiddu žádá, aby ho nechala být, Santuzza se přímo zeptá, jestli miluje Lolu. Turiddu to popře, ale Santuzza je přesvědčena o opaku. A obviní Lolu, že ji připravila o jeho lásku. Turiddu jí vytkne její žárlivost. Přes jeho tvrdé projevy mu Santuzza vyzná, že jej stále miluje. Tu kolem po cestě do kostela prochází Lola a prozpěvuje si o krásném muži, kterého chová v srdci. Když spatří Turidda, ptá se v obavách po Alfiovi. Připojí se k nim i Santuzza a nepřímo naznačí, že ví, jak se věci mezi Turiddem a Lolou mají. Lola se zachová vůči Santuzze výsměšně a pak odejde. Santuzza chce dále mluvit s Turiddem, prosí ho, aby zůstal s ní, ten ji však tvrdě posílá pryč. Rozčilená Santuzza mu přeje, aby měl za to, že zradil jí danou přísahu, zkažené velikonoce. Když pak Santuzza osamí, potká se s Alfiem, jdoucím na mši. Zoufalá dívka mu prozradí, že je mu Lola nevěrná s Turiddem. Zděšený Alfio prohlásí, že jestli Santuzza lže, zabije ji. Ta ho však přesvědčí, že mluví pravdu. Sama si však to, že mu to řekla, vyčítá. Alfio volá po pomstě, po krvi…

Právě skončila mše, věřící vycházejí z chrámu a shromáždí se pak u Luciina hostince. Lola chce jít domů, protože neviděla Alfia, ale Turiddu ji zadrží a dá se do zpěvu písně, v níž opěvuje víno, které má dodat radost jeho duši. Tu se objevuje i Alfio a Turiddu mu podává plnou číši. Alfio však odmítá, se slovy, že nabízené víno by se v jeho nitru proměnilo v jed. Lola má obavu, co se bude dít a vesničanky ji odvádějí. Turiddu se ptá, zda mu chce Alfio ještě něco říci, a když tázaný odpoví, že ne, Turiddu se mu dává k dispozici. Alfio se ptá, zda hned teď, což Turiddu potvrdí a kousne Alfia do pravého ucha, což podle místního zvyku znamená, že přijal výzvu k souboji na nože. Turiddu pak přemítá o své vině, zaváhá, ví, že pokud by zemřel, zůstala by ubohá Santuzza sama. Pak se však vzchopí a je odhodlán k boji. Alfio mu řekne, že na něj počká za zahradou. Turiddu se pak setkává s matkou; řekne jí, že vypil moc vína a půjde na vzduch. Pak ji prosí o požehnání, takové, jaké mu dala, když šel k vojsku. A žádá ji, kdyby se nevrátil, aby byla matkou Santuzze, které slíbil, že se s ní ožení. Lucia se ptá, proč tak mluví. Turiddu se to snaží zamluvit, že za to může víno, které vypil. Pak žádá, aby za něj prosila nebesa, a prosí o polibek, načež jí dává sbohem. Lucia, naplněna obavami, volá za ním, avšak marně. Přistoupí k ní Santuzza, rovněž plna obav. Tu sem přiběhne jedna z vesničanek a v nejvyšším děsu oznamuje, že Turiddu byl zabit.    
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Komedianti byli zkomponováni v r. 1891, Leoncavallovým podnětem k jejich vytvoření se stal velký úspěch Mascagniho Sedláka kavalíra. Premiéra opery se uskutečnila s velkým úspěchem 21. května 1892 v milánském Teatro dal Verme.

Libreto ke Komediantům si napsal sám skladatel;  skladatel tvrdil, že jeho opera vychází ze skutečného příběhu (vraždy), k níž mělo dojít v jeho dětství (r. 1865). Zpráva o tom měla být uvedena v novinách, vyšetřování se měl účastnit Leoncavallův otec (soudce). Leoncavallovo tvrzení však bývá zpochybňováno. Je zde podobnost s dramatem francouzského básníka Catulla Mendèse (1841-1909) „La Femme de Tabarin“ (1887). Mendès, kvůli podobnosti obou děl, Leoncavalla obvinil z plagiátorství (pak však svou žalobu stáhl). Skutečností však zůstává, že se Leoncavallo mohl s Mendèsovým dramatem seznámit při svém pobytu v Paříži. Podobnost bývá shledávána i s hrou „Un Drama nuevo“ (1867), kterou vytvořil španělský dramatik Manuel Tamayo y Baus (1829-1898), a hrou Tabarin (1874) od francouzského dramatika Paula Ferriera (1843-1928) a z ní vycházející operou Tabarin (premiéra r. 1885) francouzského skladatele Émila Pessarda (1843-1917).
K daným úvahám podrobněji viz zde: http://www.yusypovych.com/eng/Pagliacci-Leoncavallo-clown

Název opery v italštině („Pagliacci“) je plurálem od slova „pagliaccio“, které v italštině znamená klauna, šaška, kašpara či komedianta. V češtině se „pagliaccio“ uvádí také jako „paňáca“. Leoncavallo původně svou operu nazval Il pagliaccio, tj. Klaun. Victor Maurel, který zpíval při premiéře opery Tonia, Leoncavalla požádal, aby změnil název díla z jednotného čísla „Il pagliaccio“ na množné „Pagliacci“ (což se také stalo), aby název zahrnoval nejen Cania (jemuž odpovídalo jednotné číslo), ale i Tonia (tj. Morelovu roli); Tonio, stejně jako Canio, hraje v opeře klaunskou roli. Český název „Komedianti“ lze vnímat jako ještě širší, zahrnující i ostatní členy herecké skupiny. V podrobnostech viz Dryden K., Leoncavallo: Life and Works. The Scarecrow Press, Plymouth, 2007, p. 37.
   
Libreto opery
- italsky, anglicky, francouzsky, německy a španělsky: http://www.operafolio.com/list_of_opera_libretti.asp

Osoby a hlasové obory:
Canio, principál komediantů /v jimi uváděné hře jako paňáca – klaun/ (tenor); Nedda, komediantka, Caniova žena /v komedianty uváděné hře jako Kolombína, paňácova žena, podvádějící svého muže s Harlekýnem/ (soprán); Tonio, komediant /v komedianty uváděné hře jako sluha Kolombíny Taddeo, jde rovněž o klaunskou roli/ (baryton); Beppe (Peppe), komediant /v komedianty uváděné hře jako Harlekýn, milenec Kolombíny/ (tenor); Silvio, vesničan (baryton); dva vesničané (tenor, baryton /uváděn i bas/); venkované, venkovanky, děti. Odehrává se blíže Montalta, v jihoitalské Kalábrii, mezi lety 1865-1870, na svátek Nanebevzetí Panny Marie (uvádí se i přesné datum, 15. srpen 1865).
Zpracováno podle níže uvedené stránky věnované světové opeře (s přihlédnutím k dalším zdrojům): http://libretto-oper.ru/leoncavallo/pagliacci
K použitým materiálům patří též program k uvedení obou oper v Národním divadle v Praze v r. 1994.

Obsah (zpracováno podle stejných materiálů, jež uvedeny výše u Sedláka kavalíra):
Prolog: Tonio, který patří k potulným komediantům, se obrací k divákům a sděluje jim, čeho budou v následujícím představení svědky: autor díla se snažil, aby bylo pravdivé, ze života. A přitom je třeba, aby si diváci všímali ne ani tak kostýmů herců, jako spíše jejich duší, jejich skutečných citů, neboť herci jsou lidé jako ostatní, prožívají jako jiní lidé tytéž radosti i strasti.  

Příběh se odehrává na vsi v jižní Itálii, r. 1949, o svátku Nanebevzetí Panny Marie; původně se děj odehrává v 60. letech 19. století v jihoitalské Kalábrii; posunem má vzniknout dojem, že se příběh odehrává v téže vsi, jako Sedlák kavalír, o dvě generace později.

První dějství: Do vsi právě přijeli komedianti a jsou nadšeně vítáni vesničany. Principál komediantů Canio oznamuje, že v noci o jedenácté se uskuteční představení, v němž publikum uvidí, jak se paňáca pomstí (že mu Harlekýn svádí ženu) a nastraží past. Shromáždění se těší, jak se při komedii poveselí, a vyzývají Cania, aby šel s nimi popít. Canio rád přijímá, přidává se i další z komediantů, Beppe, jen Tonio prohodí, že se ještě postará o oslíka. Jeden z venkovanů žertem nadhodí, že si má na Tonia dát Canio pozor, že by se tu Tonio mohl dvořit Caniově mladé ženě Neddě. Canio dá jasně najevo, že divadlo a život jsou dvě různé věci. Na scéně jako paňáca překvapí nevěrnou ženu (hraje ji Nedda), přidá komicky znějící poznámku a pak vše skončí tak, že se obecenstvo směje. Kdyby však Neddu překvapil ve skutečnosti, dopadlo by to jinak. Nedda nad tím kroutí hlavou. Vesničané se Cania ptají, zda to myslí vážně, a Canio hned věc zlehčí, a prohlásí, že svou ženu zbožňuje. A pak shromáždění i s Caniem a Beppem odcházejí.

Nedda o samotě přemítá o tom, čeho byla svědkem. Kdyby tak Canio zjistil, jaké tajné myšlenky v sobě chová! Kdyby ji její muž, který je tak brutální, nachytal, bylo by zle! Pak ale chmurné myšlenky zažene a oddá se kráse srpnového slunce a vzpomínce na své dětství. A hledíc na nebe sleduje poletující ptáky a přemítá o tom, jak svobodní letí za svým snem. Tu se objeví Tonio a vyznává Neddě, že i on, ač znetvořen, cítí lásku, a že podlehl Neddinu kouzlu. Nedda ho výsměšně odmítá. A klidně jí může své vyznání zopakovat později (ve své roli) na scéně. Když Tonio nadále dotírá, Nedda jej přetáhne bičem. Tonio odchází a slibuje, že se pomstí.

Tu přichází Silvio, mladý vesničan, Neddin milenec. Nedda mu vytkne jeho neopatrnost, mohl tu narazit na Tonia. A dodá, že ji Tonio miluje a musela ho zahnat bičem. Silvio ji prosí, aby opustila komedianty a zůstala s ním. Nedda váhá. Silvio usilovně naléhá: je-li pravda, že svého muže Nedda nikdy nemilovala, a že nenávidí svůj kočovný život a to, čím se živí, jestli jej miluje, prchne s ním. Jejich další rozmluvu vyslechne Tonio. Nedda Silvia ubezpečí, že jej miluje, a nakonec mu řekne, že jeho city ji přesvědčily: uteče s ním ještě téže noci. Mezitím sem Tonio přivedl Cania; principál sice milence překvapí, ale Silviovi se podaří uprchnout, aniž by byl Caniem poznán. Tonio se raduje, jak se mu pomsta daří, a Canio udeří na svou ženu: prohlásí, že než ji probodne nožem, chce znát jméno jejího milence. Nedda však odmítá jméno prozradit. Objeví se Beppe a snaží se běsnícího principála uklidnit. Je třeba již připravit představení! Neddu posílá pryč, aby se oblékla do kostýmu. Tonio pak přesvědčí Cania, že nyní je třeba jít hrát. Třeba se při představení objeví i Neddin milenec a prozradí se. Teď je třeba, aby se principál správně přetvařoval. Zoufalý Canio pak o samotě přemítá o tom, že ač naplněn hlubokým žalem, má hrát komickou roli: paňácu, jehož Kolombína podvádí s Harlekýnem! Lidé si zaplatili a chtějí se nyní smát!      

Druhé dějství: Vesničané se shromáždili, aby shlédli ohlášené představení. Je mezi nimi i Silvio, kterému Nedda stačí naznačit, že má být opatrný, a že Canio ho nepoznal; Silvio ji ubezpečí, že na ni bude čekat, aby s ním mohla odejít. Představení začíná: Nedda hraje Kolombínu, které zpívá Harlekýn (hraje ho Beppe) serenádu. Kolombínu pozoruje její sluha Taddeo (hraje ho Tonio) a odváží se jí pak vyznat lásku. Kolombína však jeho vyznání odmítá. Tu vejde Harlekýn a Taddea vyhání. Taddeo pochopí, že má jeho paní milence a odchází, s tím, že nad milenci bude bdít. Kolombína s Harlekýnem si projeví své city. Při večeři, kterou mu Kolombína připravila, jí Harlekýn dává omamnou látku, kterou má dát před spaním svému muži - paňácovi, a pak Harlekýn s Kolombínou utečou. Tu Taddeo hlásí, že se paňáca vrátil domů. Harlekýn mizí a Kolombína mu ještě naznačí, že se s ním sejde později v noci a bude pak navždy jeho. Jsou to stejná slova, která řekla Nedda Silviovi, když byli překvapeni Caniem. Canio, co paňáca, si to uvědomí, ale snaží se dostát své roli. A uhodí na Kolombínu, že tu s ní byl nějaký muž. Ta to zapře, ale paňáca trvá na svém. Taddeo zlomyslně ujišťuje paňácu, že má své ženě věřit. Canio, zachvácen žárlivostí, vypadne z role a udeří na svou ženu: chce znát jméno jejího milence. Nedda se stále snaží hrát svou roli, ale Canio již plně překročil hranici mezi divadlem a realitou a volá po krvi. Připomene své ženě, že se jí kdysi ujal co hladového sirotka a nabídl jí lásku. Obecenstvo je v úžasu: hra je tak realistická! Canio pokračuje: věřil, že mu dá žena ne-li lásku, tak aspoň vděk, snášel jí, co mohl, důvěřoval jí! A ona se zachovala tak hanebně. A trvá na tom, že mu řekne milencovo jméno. Nedda se ještě snaží zachránit situaci, že ten, co tu s ní byl, byl Harlekýn. Canio vzkypí hněvem a chce ono jméno. Nedda odmítá a prohlásí, že má právo být nevděčná, a že není zbabělá. Obecenstvo začíná tušit, že tu už nejde o hru, nebo že to není komický kus. Beppe řekne Toniovi, že je třeba zasáhnout, ale Tonio mu v zásahu zabraňuje. Nedda nakonec prohlásí, že pohrdání jejího muže jen posiluje její lásku. Jméno mu však neřekne, i kdyby ji to mělo stát život. A když nadále odmítá jméno prozradit, Canio ji probodne, načež prohlásí, že to jméno řekne Nedda ve své poslední chvíli. Nedda volá na pomoc Silvia. Silvio vybíhá z obecenstva, volaje svou milou jménem. Canio probodne i jeho. A Tonio, obraceje se ke zděšenému obecenstvu, cynicky prohlašuje: „Komedie skončila!“    

Poznámka týkající se poslední věty v opeře: opera končí prohlášením La Commedia è finita!“(„Komedie skončila!“). V původním rukopisu je tato věta svěřena Toniovi, který zahajuje operu v prologu. Později (od r. 1895) byla tato věta svěřována Caniovi. Analýza dramaturgie opery (J. Wright) ve vztahu k tomu, kdo má pronést poslední větu, vede k závěru, že původní svěření této věty Toniovi je třeba považovat za svěření nejvhodnější. Tonio totiž vykazuje rozvážnější kontrolu při své manipulaci s ostatními postavami, aby se pomstil Neddě, poté co ho tato odmítla, a je si více vědom hranice mezi životem a uměním. Naopak Canio si není zákulisních manipulací vědom, a jak se opera vyvíjí, kontrolu nad svým vnímáním rozdílu mezi životem a uměním ztrácí. V současné době pokračuje svěřování dané věty Caniovi jako standard, přesto však existuje několik výjimek, kdy je věta svěřena Toniovi; mezi nimi je i současné nastudování v newyorské Metropolitní opeře. V podrobnostech viz Wright J., 'La Commedia è finita' – An Examination of Leoncavallo's Pagliacci. Italica, Vol. 55, No. 2, 1978, pp. 167–178. 
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------