čtvrtek 18. prosince 2014

Římské noci v nás



Dne 17. 12. jsem měla příležitost vidět nádherné představení Římské noci (více informací naleznete zde http://www.harlekyn.cz/rimske_noci.php) v podání Simony Stašové a Oldřicha Víznera. Ve zcela vyprodaném brněnském Rubínu se odehrálo něco, co v nás zůstane na hodně dlouho – příběh každého z nás.

Je jedno, jestli v nás dřímá duše Tennessee Williamse nebo Anny Magnani. Všichni stále něco hledáme – lásku, uznání, odvahu, důvod pro to opět ráno vstát a jít „bojovat“ s každodenními kritiky, kteří budou hodnotit náš vzhled, naše chování, naši práci a lidi, které si vybíráme. Známe ten pocit, kdy poprvé držíme v ruce naše „dítě“ – ať už skutečnou bytost, vydanou knihu, vypěstovanou růži nebo upečený koláč… A chceme ho za každou cenu ochránit před okolním světem, který k němu nemá takový vztah jako my. Bojujeme za jeho právo na život a místo ve světě, je to náš smysl života, naše radost a pýcha.

Tennessee a Anna také bojovali s krutostí okolního světa i mezi sebou navzájem. Anna bojovala svou výmluvností a „šelmovskou dravostí“, která byla k nezastavení. Kdyby o ni přišla, všechno by ztratila. Její herectví jí pomáhalo překonat bolest, kterou v sobě nosila – ať už nešťastnou lásku a marnou snahu najít někoho, pro koho bude tou pravou a jedinou, nebo nemoc jejího syna, se kterou se stále nemůže smířit. Odmítá hrát role, které jsou povrchní, bez skutečného procítění postavy a jsou jen slabou náhražkou originálu. Odmítá vzdát se svého domova v Římě a nechce odjet natrvalo někam do Ameriky, kde nehřeje ono žhavé slunce a kde by se cítila ztracená. A když na její místo nastupuje Sophia Loren, nevzdá se své hrdosti a raději ustoupí. Postupně zjišťuje, že silou a povzbuzením pro její život byla ona večerní setkání s Williamsem.

Tennessee je někdo docela jiný. Skoro si až říkáte, jak ti dva si mohou rozumět? Vášnivá divoká Anna, onen spalující oheň, a tichý melancholický spisovatel, kterého byste se skoro báli dotknout, aby se nezhroutil… Ti dva buď zničí jeden druhého, nebo vytvoří dokonalý pár, který dá vzniknout mimořádným dílům. V jejich případě to byla ta druhá varianta.

I Tennessee bojoval se světem kritiků, pro které byly jeho hry až příliš nepochopitelné. Bojoval sám se sebou a s přijetím toho, že je jiný. Miloval svého přítele Franka a zároveň od něj neustále utíkal, jako by snad měl pocit, že útěk je mnohem méně bolestný než pocit, že mu neumí dát dostatek lásky. Pořád hledal náhradu, měl pocit, že právě on je vinen krutým osudem, který postihl jeho sestru, a jedinou záchranu před úplným zešílením nacházel v psaní. Když se konečně setkal se svou Múzou, byla pro něj jako lavina, která ho zcela pohltila, před kterou už nikdy nemůže utéct a ani nechce. Lavina, která ho konečně usadila na to správné místo, do toho správného domova. Nenašel fyzickou lásku, ale bezpečí a pochopení. I když se pak dostavil alkohol a strach z nemoci, kterou si vlastně jen vymyslel, pořád se k Anně vracel. Nakonec už nebylo tak jednoduché psát, už to nešlo tak rychle a spontánně, jako dřív, ale ona ho za to neodsuzovala, protože to chápala. I ona sama cítila, že ten vrchol její slávy už pominul a všechno to trápení se nad krutými kritikami ji stejně nikdy neodradilo od toho hrát – tedy žít.

Představte si, že někoho celý život obdivujete a máte ho za vzor a nyní máte příležitost stát na jevišti a ztvárnit tuto osobnost. Paní Simoně Stašové se splnil veliký sen a vy jen sledujete, s jakou neutuchající silou dokáže zahrát temperamentní Italku. Máte pocit, že po takovém výkonu musí být nesmírně unavená? I já jsem si to myslela, ale opak je pravdou! Žádná slabost na ní není znát. Naopak se nemůžete zbavit přesvědčení, že by klidně hrála dál. Zná velmi dobře život Anny a její styl hraní, proto se do ní dokázala tak přesvědčivě převtělit. Neuvěřitelně si pohrála s hlasem, věděla, kdy udělat pauzu mezi slovy, abychom měli čas naplno pochopit význam toho, co právě řekla. Jen jedna věc mi není jasná – kdy se STÍHALA PŘEVLÉCI??? :-) Nemohu zapomenout na opravdu mimořádné setkání s ní po představení. Stejná „sopka“ Magnani, která na vás chrlí spoustu energie a lásky, přišla i v podobě skutečné Simony Stašové. Takové srdečné přijetí, bezprostřednost, dokonce i vřelé objetí, kterého se mi od ní dostalo, se nezažije každý den. Moc za ně děkuji!

Oldřicha Víznera obdivuju už od chvíle, kdy jsem poprvé viděla Saturnina. A teď se mi konečně splnil sen a mohla jsem se s ním osobně setkat a podat si s ním ruku. I on byl skutečným Tennesseem. Dokázal ztělesnit člověka, který není mistrem mluveného slova a možná mnohdy mluví v až příliš velkých hádankách, protože neumí myšlenky tak rychle poskládat. Ale jakmile vezme do ruky pero, je to úplně jiný člověk. Věty, které vytváří, mají v sobě hlubokou pravdu a i vytržené z kontextu dokážou přenést čtenáře do situace, v níž se odehrávají. Mluvil tichým až uhlazeným hlasem, proti prudkým gestům Anny vypadal jako nehybný a jeho hlavní herectví spočívalo v neuvěřitelném umění poslouchat a naslouchat. Neumím si představit jiné herce v těchto rolích!

Toto představení se hraje v různých částech České republiky a já ho jen mohu doporučit. Možná i vám se stane, že o přestávce budete sedět a jen nechápavě kroutit hlavou, o čem to vůbec je a proč tu ještě sedíte? Přiznávám se, byl to i můj pocit a podle ohlasů lidí sedících kolem mě jsem nebyla jediná. Ale to je všechno v pořádku. To představení není vůbec jednoduché a je možné, že jeho hlavní myšlenku pochopíme až za několik dní. A že na to pořád budete myslet, to vám zaručuji! Potlesk vestoje prakticky od všech diváků v sále mluvil naprosto za vše.

Až zase jednou budeme něco hledat, nebo se s něčím trápit, možná se nám nakonec stane, že pochopíme, že už není potřeba v tom pokračovat. To, co jsme celou tu dobu hledali, jsme vlastně pořád měli – ony římské noci. A kritici? Jsou pro nás opravdu tak důležití? Nestačí, že jsme kritiky sami pro sebe?

Žádné komentáře: