středa 3. prosince 2014

Dvojitá dávka Bystroušky a Glagolská mše


Vedle dvou produkcí Její pastorkyně (o představení z Grazu se dočtete zde) nabídl Festival Janáček Brno i dvě inscenace Lišky Bystroušky – v podání studentů JAMU a Národního divadla v Praze. Tak nějak si říkám, jestli to bylo „fér“ od pořadatelů zařadit stejnou operu ve dvou provedeních, která se spolu nemohou srovnávat ani co do profesionality, rozpočtu a inscenačních možností. Je rozdíl mít k dispozici obrovské jeviště a orchestřiště Národního divadla a omezené prostory Divadla Na Orlí. Navíc představení Bystroušky z JAMU se každý večer překrývalo s jiným festivalovým programem – ať už s koncertem nebo s představením. I přes tento fakt však naštěstí bylo pokaždé beznadějně vyprodáno, z čehož mám velkou radost.


Bystroušku z JAMU jsem měla možnost vidět 2x – při generální zkoušce ve čtvrtek 20. 11. a přesně o týden později při představení. Režisér David Kříž vytvořil inscenaci, která zůstala věrná původnímu příběhu a přinesla novinky pouze v podobě němých rolí – mladého Revírníka, který se setkává se svou budoucí ženou, a v závěru jeho syna, který po otci přebírá lásku k lesu a funkci hajného včetně onoho tajemného přátelství k malé lištičce, mláděti Bystroušky. Nejsem velkým příznivcem těchto němých „dodělávek“, se kterými se v poslední době snad roztrhl pytel, ale zde jsem ocenila promyšlenost této novoty. Při prvním zhlédnutí opery mě závěrečná scéna doslova dojala.



Je možné udělat les na tak malém prostoru, jakým je jeviště Na Orlí? Kam dát všechna ta zvířátka, doupě, hospodu, hájovnu…? Vše vyřešila nora-bouda-hospoda v jednom – v podobě jakési průchozí hromady, která v průběhu představení střídavě putovala po jevišti. Za ní bylo možné se zároveň schovat a Bystrouška toho využila i jako skvělé místo k vlastnímu pohřbení se zaživa a vztyčení „Kříže“ (autogram pana režiséra :-D). Ve zdejší hájovně běhaly slepice červené, vydávající prapodivné kvokání. Přesto jejich „třepotání křídly“ bylo velmi působivé a oceněné smíchem diváků. Velmi dobře působily kostýmy především lišek. Bohužel hůř dopadla jiná zvířátka – komár, Lapák bez ocasu a uší, jezevec a další. Bez znalosti příběhu bych mnohdy tápala při určování druhů.



Velmi efektně však působilo promítání měnícího se lesa na plátno. Animace se opravdu podařila a pomalu rostoucí stromy s Petrovem v povzdálí se mi líbily. Také mě pobavilo „pozvání“ diváků do lesa na svatbu, kdy se nečekaně stali hosty pózujícími na fotografii. Věnce z listí místo snubních prstýnků neměly chybu!



Velmi musím ocenit liščí dvojici z generální zkoušky – Martu Reichelovou (Bystrouška) a Janu Meliškovou (působivě přezdívanou „MeLišák“, Zlatohřbítek). Se ztvárněním rolí si vyloženě pohrály, až to efektivně „jiskřilo“. :-) Druhá dvojice Zdislava Bočková a Romana Jedličková (ve stejném pořadí) už nepůsobily tak uvolněně. Když byly na jevišti samy, měla jsem pocit, jako by mi tam pořád ještě něco chybělo.



V obou představeních zazpíval Revírníka výborně Jiří Miroslav Procházka. Měl výrazný hlas a s rolí si dobře herecky poradil.



Smutnou stránkou představení byl bohužel orchestr pod vedením Nikol Kraft. Kvůli omezeným prostorám orchestřiště musel sáhnout po náročnější verzi určené komornímu orchestru a na kvalitě provedení se nešťastně projevil nedostatek zkoušek.



Přesto si představení dokázalo získat sympatie publika a umělo dobře pobavit a potěšit. Osobně bych nevolila ostré hodnocení, jako se dočítám u řady profesionálních kritiků. Svým způsobem to byla bohužel dobrá inscenace ve špatnou chvíli.





Ve středu 26. 12. jsem se dočkala představení, na které jsem se nejvíc těšila – Lišky Bystroušky v Havelkově režii. Chválu na tuto inscenaci jsem slyšela z mnoha stran a jako velký milovník Havelkova „rukopisu“ jsem nemohla nepřijít. A opravdu jsem se dočkala mimořádného zážitku, který překonal i mé velké nadšení z Věci Makropulos. Viděla jsem skutečnou lišku z Bílovic nad Svitavou! :-)



Už ve chvíli, kdy z prudkého kopce, jakých je v okolí Bílovic požehnaně, přitančila na špičkách vážka, jsem se musela kochat pohledem. Krásné světlušky, komár, jehož identifikace se mi podařila až při závěrečné děrovačce :-D, tetřevi, ježci, rozverné veverky, zajíci… Les se hemžil různými zvířátky, stále bylo na co se dívat a s úsměvem jsem sledovala malého chlapce v naší lóži, který nemohl od jeviště odtrhnout oči. Kostýmy byly jedním slovem nádherné – hlavně ty liščí ocásky, které by jim i ty skutečné mohly závidět. Ale vrcholem všeho byly slepice klepající zobáky o zemi! Publikum se smálo a také si téměř na vlastní kůži někteří prožili „krvavou honičku“ Bystroušky za zaběhnutým kurem domácím.



Samotný les v sobě skrýval „zrádná“ místa, která se otáčela a chudáka Rechtorka pěkně potrápila! :-) To byl nápad!!! Hájovna a hospoda skryté „pod polštářem“ mechu efektně urychlily nutnou proměnu scény. I Havelka si dopřál novotu v podobě Revírníkovy nevěry se samotnou Terynkou. Její podezřelá ztráta šatů v lese byla jen dalším povedeným Havelkovým „fórkem“, které umí vždycky nenápadně schovat do svých inscenací. Všechno dokázal tak přesvědčivě odvyprávět, že jsem měla pocit, že jsem skutečně v Bílovické hospodě U Bystroušky (u nádraží), v hlubokém lese v prudkých kopcích a vidím Svitavu, ve které si Bystrouška prohlížela vlastní odraz tváře. Také se mi líbilo umístění přestávky do okamžiku ještě před setkáním se Zlatohřbítkem. A co mě potěšilo nejvíc, byla ta nádherná „brněnština“, jakou jsem v jiných inscenacích neslyšela. „É“ bylo to správné umečené „é“, „i“ pěkně měkké – přesně tak, jak vás učitelé zpěvu už od začátku odnaučují zpívat! :-) Že by to Havelka natrénoval na našem „Betmenovi“?



Pěvecké obsazení bylo po všech stránkách perfektní, dětské postavy nazpívané na mikrofon, takže nemusely bojovat s hlasitostí orchestru, a sólisté doslova na přání!



Jako Revírník (ve třetí roli tři večery za sebou) naprosto exceloval Svatopluk Sem. Nádherný hlas, ztvárnění role, které přede mě postavilo úplně nový – sympatický pohled na tuto postavu, a neuvěřitelné zasáhnutí do Haraštova pokusu o zastřelení Bystroušky (v první moment jsem opravdu věřila tomu, že se to Haraštovi nepovede! :-(). První Revírník, kterému té lišky bylo opravdu líto. Samozřejmě, že to byla „potvora“, že chtěl sám pořídit manželce (nebo Terynce?) nový liščí kožíšek, ale možná by nakonec přece jen Bystroušce neublížil a raději našel jinou lišku. Už to dokázal jednou, kdy neposlechl manželčin příkaz, aby ji zastřelil. Také to, že ji pokaždé v lese poznal, i když tam lišek musela být spousta, je něčím symbolickým. Musím se jen těšit na další představení, ve kterých Svatopluka Sema znovu uslyším!



Bystrouška v podání sympatické Alžběty Poláčkové byla opravdu krásnou liškou. Jsem moc ráda, že jsem ji v té roli mohla vidět! Michaela Kapustová mě nesmírně potěšila svým lišákem. To byl aspoň pořádný „mužský“! Přitáhnout na zádech zajíce, který je větší, než on sám, nenechat se vyvést z míry chvilkovou ztrátou ocasu a být gentleman v každém pohybu, tomu říkám umění! :-)



Rechtor/Komár Jaroslav Březina byl naprosto k nepoznání. Prozradil ho především jeho nezaměnitelný hlas a neuvěřitelná hra s mimikou. Je to radost jít na představení, ve kterém zpívá!



I všichni ostatní včetně orchestru, dirigenta Roberta Jindry, operního a dětského sboru si zaslouží velkou pochvalu. Tak nádherně zazpívaný sborový part při svatbě Bystroušky a Zlatohřbítka jsem ještě neslyšela. Tuto pasáž přímo miluju a náááádherně jsem si ji užila. Dlouho jsem nezažila, aby mě Liška Bystrouška skutečně tak dojala až k slzám – krásným příběhem, smíchy, Bystrouščinou smrtí, nádherným zpěvem… Obecenstvo zcela jistě cítilo totéž, protože jsem poprvé na festivalu zažila bouřlivý potlesk vestoje od většiny diváků. A co teprve, když se na jevišti objevil Ondřej Havelka! Mnoho lidí odcházelo z divadla a prozpěvovalo si melodie z této opery. :-) (mě se ještě do včerejška držela Haraštova árie)





Na závěr festivalu připadl slavnostní koncert, při kterém zaznělo Janáčkovo Věčné evangelium a Glagolská mše v původní verzi a takřka v původním obsazení – sborem a orchestrem Národního divadla Brno a Besedou Brněnskou v sále, kde poprvé zazněla. Bylo zcela vyprodáno. V příjemné atmosféře jsme byli doslova pohlceni nádhernou Janáčkovou hudbou umocněnou výrazným fortissimem, které dokáže vytvořit snad jen dirigent Jaroslav Kyzlink. Ani jsem se netrápila tím, že se ve zvuku orchestru často ztrácely hlasy sólistů a nebylo jim téměř rozumět, když mě dokázal vzápětí odměnit nádherným sborem a hudbou plnou života. Ještě teď mi zní v hlavě „Věruju…“ a variace na Sinfoniettu. Splnil se mi sen a mohla jsem naživo slyšet a osobně se setkat s paní Magdalenou Koženou. Na takový zážitek se nezapomíná! Moc pěkné zakončení festivalu, na kterém opravdu stálo za to být.





Celkové hodnocení Festivalu Janáček Brno 2014



Měla jsem možnost vidět všech 7 představení, která byla na programu, a bohužel jsem byla ve většině případů zklamaná – režií nebo hudebním nastudováním. Na opačnou stranu výborně dopadly oba koncerty (Kronos Quartet a Glagolská mše). Moc bych si přála někdy zažít festival, na kterém budou uvedeny všechny Janáčkovy opery. Moc mě mrzí, že se nevyužily žádné další inscenace Národního divadla Brno, i kdyby už v minulosti na festivalu zazněly. Nádherný Osud, Její pastorkyňa, které ani jedna ze zahraničních nemůže sahat po kotníky, Káťa Kabanová, hravé a nezapomenutelné Výlety Páně Broučka… O kolik by se tím mohl obohatit program festivalu! :-( I přesto jsem ráda, že právě brněnské divadlo obstálo mezi ostatními operami a mohlo se pyšnit tak výbornou inscenací, jakou byla Věc Makropulos.



Pořadí nejlepších operních inscenací pohledem portálu Opera dream:

1. Liška Bystrouška (ND Praha) – výrazně oceňuji režii, výpravu a hudební nastudování

2. Věc Makropulos (ND Brno) – vynikající režie, kostýmy, kulisy a pěvecké obsazení

3. Liška Bystrouška (JAMU) – výborné pěvecké a herecké výkony liščích představitelů a Revírníka, vtipná režie



Zklamáním pro mě bohužel byly Výlety Páně Broučka (NDM Ostrava) s nezáživnou režií a výpravou a obsazením rolí zahraničními pěvci, kteří bojovali s češtinou kolikrát mnohem víc, než Rakušané a Chorvati v Jenůfě. Hudební nastudování bylo nevýrazné a bohužel se v něm ztratila i spousta nádherných melodií kvůli příliš pomalému rytmu, nebo špatné intonaci pěvců.

Alice in bed si zaslouží pochvalu za výkony pěvců, kteří se dokázali doslova poprat s nemelodickou spletí tónů, zvuků, křiku, funění… Děj této opery a jakákoli hluboká myšlenka mi bohužel zcela unikly.

Její pastorkyňa z Grazu už nepotřebuje žádné další hodnocení, snad jen byla „snesitelnější“, než její chorvatská kolegyně.

Záhřebská Národní opera přivezla operu, která mě už při prvním dějství aktivně vyzývala k rychlému opuštění divadla. Nemohla jsem uvěřit, jak nesmyslnou inscenaci bylo možné vytvořit k tak nádherné hudbě. Ošklivá Jenůfa? Odporné orgie na jevišti při Števově návratu? Laca válející se pod stolem? Flašky od pití u Jenůfy doma? (kdo vlastně pil? Ona nebo Kostelnička?) Televize, sláma na zemi, becherovka na stole, striptýz Bareny s makarénou k tomu…? Pěvecké výkony a orchestrální doprovod to všechno ještě zhoršovaly. :-( (ale jedna světlá chvilka na představení se našla! Když jsem se mezi diváky setkala pohledem s paní Hlavsovou – nezapomenutelnou Kostelničku z Brna. Jak já se těším, až ji zase uvidím!!!)

Žádné komentáře: