čtvrtek 27. listopadu 2014

Nepochopená Jenůfa



Pro Její pastorkyňu mám obzvláštní slabost. S velkým těšením jsem se v neděli vydala na toto představení v provedení Opery Graz. S Konwitschneho režií jsem se dosud nesetkala a po neděli už vím, že v tom mohu i nadále úspěšně pokračovat.

Otevřela se opona a před námi se objevila nakloněná plocha pokrytá trávou, na níž stála v pozadí postel a vepředu stůl s židlemi. Zde seděly Jenůfa se Stařenkou a škrábaly brambory. Poklidná idyla však netrvala dlouho. Stačilo jen, aby Laca svými řečmi ženy rozčílil, a už mu přistál na hlavě koš s bramborami. Jenůfa je zase vzorně posbírala a škrábaly dál. Ovšem v Grazu mají nejspíš ve zvyku zapojit do této běžné kuchyňské rutiny i trochu tělocviku (nebo toto aspoň předpokládají o nás Moravácích). Během prvního dějství jsou totiž brambory střídavě škrabány, házeny na zem, sbírány a zase škrabány… Těžko říct, jestli se vůbec té večeře někdo dočkal!

Už tak nejisté sympatie k režisérovi vzaly za své ve chvíli, kdy dorazil vypasený Števa s opilými přáteli, kteří pro důkaz svého stavu nebyli ani schopní jako sbor udržet rytmus s orchestrem a píseň pro Jenůfu byla jen obrovským zmatkem. Nechybějící orgie tomu daly tu správnou korunu. Ani Laca to neměl jednoduché – válet se po zemi, držet v ruce kytičku, pokoušet se (nejspíš) znásilnit bránící se Jenůfu, přitom najít křivák (že by se mu někam zatoulal?) a nevypíchnout jí oko, to je věru nadlidský výkon. Těžko říct, čím jí tu tvář vlastně pořezal, protože od druhého dějství měla jizvu, jako by ji přejel výkonnou sekačkou.

Druhé dějství je takové poklidné, na tom se přece nedá nic zkazit! A věřte, nebo ne, dá! :-) Kdybych já byla režisér a měla vytvořit nějakou inscenaci, určitě bych si pořídila překlad textu do mně srozumitelného jazyka. Konwitschny to nejspíš nepovažoval za nic důležitého, a tak nejednou vytvořil nesmyslné scény, u nichž by se mohl člověk jen chytat za hlavu.

Otevřela se opona a před námi ležela v posteli Jenůfa, držela v ruce dítě a nad ní stála Kostelnička. Proč ne? Horší to bylo ve chvíli, kdy dívka pronesla, že si „půjde lehnout“ a Kostelnička jí řekla, ať jde, že „jí ustlala“. Příchod otesánka Števy, který rázně přistoupil ke stolu, aby na něj hodil „cedulku“, a vzápětí ho Kostelnička pozvala dál, byl začátkem zvláštního dialogu dvou postav, které v režijním pojetí vlastně jedna druhou ani neposlouchaly. Števa odešel bez vyzvání k Jenůfě a v náruči si přinesl ke stolu dítě, aniž by to Kostelnička nějak vzala na vědomí, a pořád pokračovala ve svých litaniích, aby šel k Jenůfě, aby si vzal chlapce do náruče… Vrcholem bylo, když ho „na kolenou prosila“ a přitom seděla normálně u stolu (hlavně, že se s tím později pochlubí Jenůfě).

Vyděšený Števa (ani se mu nedivím, taky bych se bála ženské, která jen sedí u stolu a vůbec nevnímá, co se kolem děje), nechal dítě na židli a uprchl (stihl ze stolu ještě sebrat většinu peněz, které tam pohodil jako své vykoupení z otcovství). Kostelnička přes chlapce jen přehodila šátek a měla co dělat, aby „odstrkala“ zvědavého Lacu, který se nebezpečně k tomuto místu blížil. Kostelniččin výkřik „Vidíte ji, Kostelničku“ téměř mrtvolným hlasem byl pro mě světlou chvilkou tohoto představení. To se mi opravdu líbilo!

Jenůfa po jejím odchodu nezůstala doma sama. Z ničeho nic se objevila houslistka hrající sólo a bylo těžké uhádnout, jestli je Jenůfa víc zmatená z toho uspávacího moku, který jí z termosky nalila Kostelnička, nebo z přítomnosti cizí ženské. Toho, že v posteli, z níž právě vylezla, neleží malý chlapec, si všimla až po podezřele dlouhé době! Režisér si však neuvědomil, že otáčením točny a Jenůfčiným pobytem na posteli bude její hlas stále méně slyšet, takže závěrečné vysoké tóny modlitby k Panně Marii prakticky zanikly v hluku orchestru.

Další šoková terapie dívku čekala při příchodu Kostelničky, která si přehodila černý šátek přes hlavu a nabádala ji k radosti z toho, že chlapec už zemřel. Jenůfa se oprávněně začala bát a zalezla pod stůl. Lacův příchod ji nijak neuklidnil, a tak mladíkovi nezbylo nic jiného, než si lehnout pod stůl k ní (romantické vyznání lásky! Dívka křečovitě svírající nohu stolu, Laca ležící na břiše vedle ní a nad nimi hřmící černě oděná Kostelnička). Jen řekla Jenůfa ano, Laca na nic nečekal a vášnivě se na ni vrhl. V tu chvíli už klečela Kostelnička nad nimi na stole a žehnala jim. Nejspíš je ale rušila, a tak odběhli, a ona se mohla pustit do strhávání šatů.

Třetí dějství už pro mě bylo jen ve znamení „ať už to skončí“. Na zemi kvetl doslova koberec žlutých krokusů, mezi nimiž leželo napadané listí (nevím, jak v Grazu nebo u Konwitschneho doma, ale u nás na jaře listí nepadá) a postarší dáma pomáhala strojit černě oděnou Jenůfu. Přiznám se, že vzhledem k jejímu věku jsem jí nevěřila, když se přiznala, že neví, zda dát dřív napít, nebo snítku. Výbava nevěsty ležela na posteli v lepenkových krabicích, na kterých už chybělo jen MADE IN CHINA.

A pak přišla britská královna, tedy přesně řečeno Rychtářka, v kostýmu naprosto nezapadajícím do okolního prostředí. Vrcholem nevkusu byl Števa v nesednoucím zlatém obleku. Laca měl nejspíš hluboko do kapsy, a tak jako „kytičku“ přinesl Jenůfě tu uschlou rozmarýnu, kterou před několika měsíci marně křísila vodou k životu. Všechno vypadalo slibně, děvčata s dětmi na druhý pokus zazpívala téměř neslyšně píseň pro Jenůfu a předala jí narcisy (zvláštní, že už kvetly, když pod splavem byl pořád led) a svatebčané ještě byli střízliví, když přiběhl dlouhovlasý „hippies“ Jano, aby oznámil, že našli utopené dítě. Mrtvolka putovala z ruky do ruky, Karolka nedokázala zadržet zvracení a dav se vrhl na Jenůfu s úmyslem ji zabít, nebo aspoň shodit do orchestřiště. Prozíravý Laca jim však postavil ze stolu barikádu. A pak přišla Kostelnička s obrovským nožem hodným řezníka, podřezala si (asi neúspěšně) žíly na zápěstí a nechala se odvést. U stolu zůstali sedět pánové a Jenůfa se vydala před zavírající se oponu. V jeden moment jsem se lekla, že k ní míří Števa, ale naštěstí aspoň v tomto neudělal režisér žádnou novinku. V dojemném závěru si po dlouhém váhání podala Jenůfa s Lacou konečně ruku a odešli za oponu.

Člověk by čekal, že když už je pro něj nepříjemná režie, zachrání to alespoň pěvecké výkony. Bohužel ani v tomto případě nebyla záchrana. Chápu, že mnozí pěvci bojovali s češtinou, ale především skoro všichni bojovali s hlasitostí. Z velké části zanikly zpívané party ve zvuku orchestru a nesmyslné režisérské pojetí jim mnohdy vůbec nepomohlo. Stařenka (Dunja Vejzović) vypadala jako Robin Williams v Tátovi v sukních a její čeština spíš připomínala chybějící zuby v puse. Herecky neměla téměř co předvést kromě škrábání a rozhazování brambor. Števa (Taylan Reinhard) bojoval nejen s češtinou, ale i s obtížnou melodií a stále nechápu, co na něm Jenůfa viděla. Světlou stránkou představení byly ústřední ženské postavy - Kostelnička (Iris Vermillion), které jsem se vyloženě bála, a Jenůfa (Gal James), u které bych v některých momentech ani nevěřila, že není Češka. Jako blesk z čistého nebe pak působil každý Lacův (Aleš Briscein) příchod. Silný hlas, který vynikal nad ostatními, a herecky ztvárněná role! Při závěrečném potlesku oprávněně sklidil bouřlivý potlesk hodný zboření divadla!

Když se pak na scéně objevil i režisér, nepřeslechnutelná řada diváků ho ocenila upřímným bučením, které zvláštně kontrastovalo s provoláváním bravo. Podruhé už se na jeviště neodvážil vstoupit.

Modlím se a doufám, že páteční Pastorkyňa ze Záhřebu bude aspoň trochu ctít děj opery a nádhernou Janáčkovu hudbu.


23.11.2014
Opera Graz
Dirigent: Dirk Kaftan
Režie: Peter Konwitschny
Výprava: Johannes Leiacker
Světla: Manfred Voss
Dramaturgie: Bettina Bartz, Bernd Kristin

Stařenka Buryja: Dunja Vejzović
Laca: Ales Briscein
Števa: Taylan Reinhard
Kostelnička: Iris Vermillion
Jenůfa: Gal James
Stárek: David McShane
Rychtář: Konstantin Sfiris
Rychtářka: Stefanie Hierlmeier
Karolka: Tatjana Miyus
Pastuchyňa: Fran Lubahn
Barena: Xiaoyi Xu
Jano: Nazanin Ezazi
Tetka: Hana Batinic
1. hlas: Hana Batinic
2. hlas: István Szecsi
Viola:  Fuyu Iwaki

Žádné komentáře: