úterý 25. listopadu 2014

Kronos Quartet



Už od čtvrtka, kdy jsem se byla podívat na generální zkoušce Lišky Bystroušky na JAMU (recenzi na ni zveřejním po čtvrtečním představení), se těším z toho, že je tu opět Janáčkův festival. Pryč jsou doby, kdy jsem se hudbě tohoto skladatele vědomě vyhýbala. Nebyla to láska na první poslech, ale přece jen přeskočila jiskra a dnes už je to vztah na celý život.

Do víru festivalu mě uvedl sobotní koncert Kronos Quartetu v Sono music clubu. Při pročítání programu jsem znala pouze Rachmaninovo Všenoční bdění a ostatní skladby jsem slyšela poprvé.

Samotná budova Sono music clubu nepatří k mým nejoblíbenějším koncertním sálům, kde by se mohla hrát klasická hudba. Poslouchat Rachmaninova s pivečkem v ruce není pro mě zrovna vrcholem uměleckého zážitku. Všudypřítomný beton a úzké chodby ve mně vyvolávají klaustrofobické pocity.

Kronos Quartetu se podařilo alespoň částečně tyto nepříjemnosti zakrýt. Obecenstvo téměř bez dechu poslouchalo neuvěřitelnou práci tónů a zvuků, které společně vytvořily neuvěřitelný zážitek. Z poslechově náročných moderních skladeb, z nichž obzvláště první – Sunrise of the Planetary Dream Collector od Terry Rileyho – pro mě byla velmi nepochopitelná, jako klid po bouři najednou vyčnívala jemná melodie od Rachmaninova. Musela jsem obdivovat, jak se Kronos Quartet po nekonečném rychlém běhání po notové osnově a neharmonických souzvucích dokázal neuvěřitelně ztišit a přímo před našimi zraky se zhmotnit do vyloženě klasického kvarteta.  Vedle mě sedící dámy tato náhlá změna přímo dojala a nešetřily chválou.

Ráda bych vyzdvihla ještě dvě skladby, které ve mně zanechaly hluboký zážitek - … hold me neighbor, in this storm od srbské skladatelky Aleksandry Vrebalov a Different Trains od Steve Reicha. První jmenovaná dokázala svou hudbou tak výstižně vyprávět příběh, že jste se v duchu skutečně ocitli v kraji, ve kterém se odehrává. Viděli jste malý bílý kostelík, ve kterém vyzváněly zvony, hrající si děti, každodenní boj s chudobou a sílu to všechno překonat…

Více jak 27 minut trvající závěrečná skladba Different Trains na mě zpočátku působila velmi monotónně a nemohla jsem si nevzpomenout na Glassovu Satyagrahu – nekonečné opakování stále téhož tématu. Ale ono to nebylo stále totéž! S každým novým vlakem nastoupila nová melodie, nová myšlenka a s přibývajícími minutami jsem se těšila stále víc na další. Ještě dlouho do noci mi zněl ústřední motiv v hlavě a mohu jen doufat, že tuto skladbu ještě někdy uslyším naživo.

Tento nezapomenutelný koncert mi otevřel cestu k celé řadě nových a zajímavých skladeb, z nichž mnohé jsem si hned vyhledala a opakovaně si je pouštím. Kronos Quartet je zárukou vysoké kvality a skutečného zážitku!

Žádné komentáře: