sobota 29. listopadu 2014

Věc Makropulos



Na toto představení jsem se velmi těšila. Už podle fotografií na internetu mi bylo jasné, že nás čeká velmi výpravná a nápaditá inscenace. Živé představení pak předčilo všechna má očekávání. Operu jsem slyšela poprvé a musela jsem obdivovat Janáčkovu práci, kdy dokázal vzít prakticky text tak, jak byl napsaný v původním znění, a přenést ho do hudby.

Na jedinečném zážitku měla zásluhu nejen scéna, která přímo lákala k tomu, aby se po ní člověk prošel a všechno si prohlédl, a režie, jež se vyhnula jakýmkoli inovacím, kterých jsme si na letošním festivalu užili až požehnaně, ale především skvělá práce orchestru pod vedením Marka Ivanoviće a vynikající pěvecké a herecké výkony. Inscenace nás velmi přesvědčivě zavedla na začátek minulého století, mohli jsme se kochat vydařenými kostýmy, výborně vymyšlenou proměnou kulis, která umožnila zahrát operu bez přestávek a jakýchkoli prodlev kvůli přestavbě, a přesvědčivými postavami.

Sexu a nahoty jsme letos na festivalu zažili hodně a jsem vděčná panu Radokovi, že jeho využití těchto „prostředků“ nebylo v žádném případě vulgární. Jako by nahota vyjadřovala zděšení, které právě Prus (Svatopluk Sem) pociťoval. Měl hlavu plnou toho, co před chvílí viděl a prožil, a zapomínal sám na sebe.

Každý, kdo se zpočátku zdál uzavřený, tichý a třeba i nezajímavý, jako by se setkáním s paní Marty proměnil. Vítek (vynikající Petr Levíček) zapomněl na hledání senzací a snad i trochu na svou dceru Kristinu (pro mě příjemné překvapení v podobě Evy Štěrbové), Albert Gregor (velmi přesvědčivý Aleš Briscein) se zmítal mezi touhou po dědictví a láskou k paní Marty, Jaroslav Prus (dovoluji si tvrdit „hvězda Janáčkova festivalu“ - Svatopluk Sem) byl ochoten vzdát se nároku na dědictví, pokud by mohl získat lásku Marty.

A ta záhadná paní E. M. (velmi sympatická švédská sopranistka Gitta-Maria Sjöberg) se trápila hrůzou ze smrti a téměř bezcílným prožíváním života, který jí už nemůže přinést nic nového. Všechno už mnohokrát prožila, zná dobře lidskou povahu a umí uhodnout, jak budou lidé reagovat… Kolik už měla dětí? Copak na tom záleží? Slyšela jsem několik kritických hlasů, které „vyčítaly“, že ústřední postava není vzhledově až takovou „krasavicí“, po které by mužští měli bláznit. Co by také člověk čekal ve třech stech letech? Mně se naopak toto ztvárnění líbí. (Paulina Viardotová, slavná pěvkyně a skladatelka v 19. století, také nebyla vzhledově žádné terno, ale o milence nikdy neměla nouzi!) V její tváři je obsažena veškerá starost a trápení, strach, znuděnost, bolest, která není na první pohled vidět. Paní Sjöberg prožila a zahrála postavu, se kterou jste i vy všechno prožili, které jste věřili. Na takový výkon se dlouho vzpomíná! Nezapomenu ani na velmi příjemné osobní setkání s touto pěvkyní po úterním Broučkovi…

Tato inscenace je velkým počinem Národního divadla Brno a vzorem profesionality po všech stránkách. Věřím tomu, že přinese pěvcům šanci na nominaci na cenu Thálie! Pro mě osobně je spolu s Havelkovou Liškou Bystrouškou vrcholem letošního Janáčkova festivalu a velmi ráda na toto představení půjdu znovu.

Národní divadlo Brno
Dirigent: Marko Ivanović
Režie: David Radok
Scéna: Zuzana Ježková, Ondřej Nekvasil
Kostýmy: Zuzana Ježková
Světelný design: Petr Kozumplík
Sbormistr: Pavel Koňárek
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Emilia Marty: Gitta-Maria Sjöberg
Albert Gregor: Aleš Briscein
Solicitátor Vítek: Petr Levíček
Kristina: Eva Štěrbová
Jaroslav Prus: Svatopluk Sem
Janek: Peter Račko
Advokát dr. Kolenatý: František Ďuriač
Strojník: Jiří Klecker
Poklízečka: Jitka Zerhauová
Hauk-Šendorf: Josef Škrobánek
Komorná: Jana Wallingerová
Sbor a orchestr Janáčkovy opery

Eva Kolářová zve do divadla: Prosinec 2014 ve Vídeňské státní opeře



Na předvánoční období připravila Vídeňská státní opera pro své návštěvníky i kromě repertoárových představení koncert sopranistky Diany Damrau, kde vedle písní Richarda Strausse zazní i Dvořákovy Cigánské melodie a Smetanova Vltava v úpravě pro sólovou harfu. 20. prosince má premiéru nové nastudování Verdiho opery Rigoletto. Sedm prosincových večerů mohou strávit zájemci při přímých přenosech vybraných představení za poplatek živě po síti, mezi nimi i silvestrovského Netopýra. Tato Straussova opereta bude zároveň přenášena na velkoplošné plátno na Náměstí Herberta von Karajana. Venkovní přenosy na velkoplošné plátno však začínají již 26. prosince představením Čajkovského baletu Louskáček. Podrobný přehled je uveřejněn na webových stránkách Vídeňské státní opery. 
Zde je výběr nabízených představení: 

Písňový recitál sopranistky Diany Damrau          
Richard Strauss
Du meines Herzens Krönelein
Ich schwebe
Leises Lied
Die Verschwiegenen
Befreit

Franz Liszt: Le Rossignol (pro harfu upravil H. Renié) 
Richard Strauss
Schlechtes Wetter
Traum durch die Dämmerung
Winterweihe
Heimliche Aufforderung
Ruhe, meine Seele
Kling!  
Richard Strauss
Ständchen
Wiegenlied
Beim Schlafengehen  

Bedřich Smetana: Vltava (pro harfu upravil Hans Trnecek) 
Antonín Dvořák: Cigánské melodie
Má píseň zas mi láskou zní
Aj! Kterak trojhranec můj prerozkošně zvoní
A les je tichý kolem kol
Když mne stará matka
Struna naladěná, toč se hochu v kole
Široké rukávy a široké gatě
Dejte klec jestřábu ze zlata ryzého  
Účinkují:
Diana Damrau – soprán
 Xavier de Maistre – harfa

2. prosinec 2014 ve 20:00 hodin

Giuseppe Verdi: RIGOLETTO
Rigoletto, první opera v „trilogia popolare“, zazněla na scéně Vídeňské státní opery již zhruba 700krát. Rigoletto se na toto jeviště vrací po více než třiceti let v novém nastudování.
Termíny v sezóně 2014/2015:
20. prosinec v 18.30 hodin (premiéra)
23. prosinec 2014 v 19.00 
27. prosinec 2014 v 19.00 
30. prosinec 2014 v 19.00 
02. leden 2015 v 19.00 
17. červen 2015 
20. červen 2015 
23. červen 2015 
26. červen 2015
30. červen 2015

Dirigent: Myung-Whun Chung 
Režie: Pierre Audi
Výprava: Christof Hetzer
Světla: Bernd Purkrabek
Dramaturgie: Bettina Auer
Choreografie: Christian Herden

Obsazení:
Vévoda mantovský: Piotr Beczala 
Rigoletto: Simon Keenlyside 
Gilda: Erin Morley 
Maddalena: Elena Maximova 
Sparafucile: Ryan Speedo Green
Hrabě di Monterone: Sorin Coliban
Hrabě di Ceprano: Marcus Pelz
Hraběnka di Ceprano: Lydia Rathkolb
Marullo: Mihail Dogotari
Borsa: Pavel Kolgatin
Giovanna: Donna Ellen
Páže: Hila Fahima

 www.wiener-staatsoper.at

čtvrtek 27. listopadu 2014

Nepochopená Jenůfa



Pro Její pastorkyňu mám obzvláštní slabost. S velkým těšením jsem se v neděli vydala na toto představení v provedení Opery Graz. S Konwitschneho režií jsem se dosud nesetkala a po neděli už vím, že v tom mohu i nadále úspěšně pokračovat.

Otevřela se opona a před námi se objevila nakloněná plocha pokrytá trávou, na níž stála v pozadí postel a vepředu stůl s židlemi. Zde seděly Jenůfa se Stařenkou a škrábaly brambory. Poklidná idyla však netrvala dlouho. Stačilo jen, aby Laca svými řečmi ženy rozčílil, a už mu přistál na hlavě koš s bramborami. Jenůfa je zase vzorně posbírala a škrábaly dál. Ovšem v Grazu mají nejspíš ve zvyku zapojit do této běžné kuchyňské rutiny i trochu tělocviku (nebo toto aspoň předpokládají o nás Moravácích). Během prvního dějství jsou totiž brambory střídavě škrabány, házeny na zem, sbírány a zase škrabány… Těžko říct, jestli se vůbec té večeře někdo dočkal!

Už tak nejisté sympatie k režisérovi vzaly za své ve chvíli, kdy dorazil vypasený Števa s opilými přáteli, kteří pro důkaz svého stavu nebyli ani schopní jako sbor udržet rytmus s orchestrem a píseň pro Jenůfu byla jen obrovským zmatkem. Nechybějící orgie tomu daly tu správnou korunu. Ani Laca to neměl jednoduché – válet se po zemi, držet v ruce kytičku, pokoušet se (nejspíš) znásilnit bránící se Jenůfu, přitom najít křivák (že by se mu někam zatoulal?) a nevypíchnout jí oko, to je věru nadlidský výkon. Těžko říct, čím jí tu tvář vlastně pořezal, protože od druhého dějství měla jizvu, jako by ji přejel výkonnou sekačkou.

Druhé dějství je takové poklidné, na tom se přece nedá nic zkazit! A věřte, nebo ne, dá! :-) Kdybych já byla režisér a měla vytvořit nějakou inscenaci, určitě bych si pořídila překlad textu do mně srozumitelného jazyka. Konwitschny to nejspíš nepovažoval za nic důležitého, a tak nejednou vytvořil nesmyslné scény, u nichž by se mohl člověk jen chytat za hlavu.

Otevřela se opona a před námi ležela v posteli Jenůfa, držela v ruce dítě a nad ní stála Kostelnička. Proč ne? Horší to bylo ve chvíli, kdy dívka pronesla, že si „půjde lehnout“ a Kostelnička jí řekla, ať jde, že „jí ustlala“. Příchod otesánka Števy, který rázně přistoupil ke stolu, aby na něj hodil „cedulku“, a vzápětí ho Kostelnička pozvala dál, byl začátkem zvláštního dialogu dvou postav, které v režijním pojetí vlastně jedna druhou ani neposlouchaly. Števa odešel bez vyzvání k Jenůfě a v náruči si přinesl ke stolu dítě, aniž by to Kostelnička nějak vzala na vědomí, a pořád pokračovala ve svých litaniích, aby šel k Jenůfě, aby si vzal chlapce do náruče… Vrcholem bylo, když ho „na kolenou prosila“ a přitom seděla normálně u stolu (hlavně, že se s tím později pochlubí Jenůfě).

Vyděšený Števa (ani se mu nedivím, taky bych se bála ženské, která jen sedí u stolu a vůbec nevnímá, co se kolem děje), nechal dítě na židli a uprchl (stihl ze stolu ještě sebrat většinu peněz, které tam pohodil jako své vykoupení z otcovství). Kostelnička přes chlapce jen přehodila šátek a měla co dělat, aby „odstrkala“ zvědavého Lacu, který se nebezpečně k tomuto místu blížil. Kostelniččin výkřik „Vidíte ji, Kostelničku“ téměř mrtvolným hlasem byl pro mě světlou chvilkou tohoto představení. To se mi opravdu líbilo!

Jenůfa po jejím odchodu nezůstala doma sama. Z ničeho nic se objevila houslistka hrající sólo a bylo těžké uhádnout, jestli je Jenůfa víc zmatená z toho uspávacího moku, který jí z termosky nalila Kostelnička, nebo z přítomnosti cizí ženské. Toho, že v posteli, z níž právě vylezla, neleží malý chlapec, si všimla až po podezřele dlouhé době! Režisér si však neuvědomil, že otáčením točny a Jenůfčiným pobytem na posteli bude její hlas stále méně slyšet, takže závěrečné vysoké tóny modlitby k Panně Marii prakticky zanikly v hluku orchestru.

Další šoková terapie dívku čekala při příchodu Kostelničky, která si přehodila černý šátek přes hlavu a nabádala ji k radosti z toho, že chlapec už zemřel. Jenůfa se oprávněně začala bát a zalezla pod stůl. Lacův příchod ji nijak neuklidnil, a tak mladíkovi nezbylo nic jiného, než si lehnout pod stůl k ní (romantické vyznání lásky! Dívka křečovitě svírající nohu stolu, Laca ležící na břiše vedle ní a nad nimi hřmící černě oděná Kostelnička). Jen řekla Jenůfa ano, Laca na nic nečekal a vášnivě se na ni vrhl. V tu chvíli už klečela Kostelnička nad nimi na stole a žehnala jim. Nejspíš je ale rušila, a tak odběhli, a ona se mohla pustit do strhávání šatů.

Třetí dějství už pro mě bylo jen ve znamení „ať už to skončí“. Na zemi kvetl doslova koberec žlutých krokusů, mezi nimiž leželo napadané listí (nevím, jak v Grazu nebo u Konwitschneho doma, ale u nás na jaře listí nepadá) a postarší dáma pomáhala strojit černě oděnou Jenůfu. Přiznám se, že vzhledem k jejímu věku jsem jí nevěřila, když se přiznala, že neví, zda dát dřív napít, nebo snítku. Výbava nevěsty ležela na posteli v lepenkových krabicích, na kterých už chybělo jen MADE IN CHINA.

A pak přišla britská královna, tedy přesně řečeno Rychtářka, v kostýmu naprosto nezapadajícím do okolního prostředí. Vrcholem nevkusu byl Števa v nesednoucím zlatém obleku. Laca měl nejspíš hluboko do kapsy, a tak jako „kytičku“ přinesl Jenůfě tu uschlou rozmarýnu, kterou před několika měsíci marně křísila vodou k životu. Všechno vypadalo slibně, děvčata s dětmi na druhý pokus zazpívala téměř neslyšně píseň pro Jenůfu a předala jí narcisy (zvláštní, že už kvetly, když pod splavem byl pořád led) a svatebčané ještě byli střízliví, když přiběhl dlouhovlasý „hippies“ Jano, aby oznámil, že našli utopené dítě. Mrtvolka putovala z ruky do ruky, Karolka nedokázala zadržet zvracení a dav se vrhl na Jenůfu s úmyslem ji zabít, nebo aspoň shodit do orchestřiště. Prozíravý Laca jim však postavil ze stolu barikádu. A pak přišla Kostelnička s obrovským nožem hodným řezníka, podřezala si (asi neúspěšně) žíly na zápěstí a nechala se odvést. U stolu zůstali sedět pánové a Jenůfa se vydala před zavírající se oponu. V jeden moment jsem se lekla, že k ní míří Števa, ale naštěstí aspoň v tomto neudělal režisér žádnou novinku. V dojemném závěru si po dlouhém váhání podala Jenůfa s Lacou konečně ruku a odešli za oponu.

Člověk by čekal, že když už je pro něj nepříjemná režie, zachrání to alespoň pěvecké výkony. Bohužel ani v tomto případě nebyla záchrana. Chápu, že mnozí pěvci bojovali s češtinou, ale především skoro všichni bojovali s hlasitostí. Z velké části zanikly zpívané party ve zvuku orchestru a nesmyslné režisérské pojetí jim mnohdy vůbec nepomohlo. Stařenka (Dunja Vejzović) vypadala jako Robin Williams v Tátovi v sukních a její čeština spíš připomínala chybějící zuby v puse. Herecky neměla téměř co předvést kromě škrábání a rozhazování brambor. Števa (Taylan Reinhard) bojoval nejen s češtinou, ale i s obtížnou melodií a stále nechápu, co na něm Jenůfa viděla. Světlou stránkou představení byly ústřední ženské postavy - Kostelnička (Iris Vermillion), které jsem se vyloženě bála, a Jenůfa (Gal James), u které bych v některých momentech ani nevěřila, že není Češka. Jako blesk z čistého nebe pak působil každý Lacův (Aleš Briscein) příchod. Silný hlas, který vynikal nad ostatními, a herecky ztvárněná role! Při závěrečném potlesku oprávněně sklidil bouřlivý potlesk hodný zboření divadla!

Když se pak na scéně objevil i režisér, nepřeslechnutelná řada diváků ho ocenila upřímným bučením, které zvláštně kontrastovalo s provoláváním bravo. Podruhé už se na jeviště neodvážil vstoupit.

Modlím se a doufám, že páteční Pastorkyňa ze Záhřebu bude aspoň trochu ctít děj opery a nádhernou Janáčkovu hudbu.


23.11.2014
Opera Graz
Dirigent: Dirk Kaftan
Režie: Peter Konwitschny
Výprava: Johannes Leiacker
Světla: Manfred Voss
Dramaturgie: Bettina Bartz, Bernd Kristin

Stařenka Buryja: Dunja Vejzović
Laca: Ales Briscein
Števa: Taylan Reinhard
Kostelnička: Iris Vermillion
Jenůfa: Gal James
Stárek: David McShane
Rychtář: Konstantin Sfiris
Rychtářka: Stefanie Hierlmeier
Karolka: Tatjana Miyus
Pastuchyňa: Fran Lubahn
Barena: Xiaoyi Xu
Jano: Nazanin Ezazi
Tetka: Hana Batinic
1. hlas: Hana Batinic
2. hlas: István Szecsi
Viola:  Fuyu Iwaki

úterý 25. listopadu 2014

Kronos Quartet



Už od čtvrtka, kdy jsem se byla podívat na generální zkoušce Lišky Bystroušky na JAMU (recenzi na ni zveřejním po čtvrtečním představení), se těším z toho, že je tu opět Janáčkův festival. Pryč jsou doby, kdy jsem se hudbě tohoto skladatele vědomě vyhýbala. Nebyla to láska na první poslech, ale přece jen přeskočila jiskra a dnes už je to vztah na celý život.

Do víru festivalu mě uvedl sobotní koncert Kronos Quartetu v Sono music clubu. Při pročítání programu jsem znala pouze Rachmaninovo Všenoční bdění a ostatní skladby jsem slyšela poprvé.

Samotná budova Sono music clubu nepatří k mým nejoblíbenějším koncertním sálům, kde by se mohla hrát klasická hudba. Poslouchat Rachmaninova s pivečkem v ruce není pro mě zrovna vrcholem uměleckého zážitku. Všudypřítomný beton a úzké chodby ve mně vyvolávají klaustrofobické pocity.

Kronos Quartetu se podařilo alespoň částečně tyto nepříjemnosti zakrýt. Obecenstvo téměř bez dechu poslouchalo neuvěřitelnou práci tónů a zvuků, které společně vytvořily neuvěřitelný zážitek. Z poslechově náročných moderních skladeb, z nichž obzvláště první – Sunrise of the Planetary Dream Collector od Terry Rileyho – pro mě byla velmi nepochopitelná, jako klid po bouři najednou vyčnívala jemná melodie od Rachmaninova. Musela jsem obdivovat, jak se Kronos Quartet po nekonečném rychlém běhání po notové osnově a neharmonických souzvucích dokázal neuvěřitelně ztišit a přímo před našimi zraky se zhmotnit do vyloženě klasického kvarteta.  Vedle mě sedící dámy tato náhlá změna přímo dojala a nešetřily chválou.

Ráda bych vyzdvihla ještě dvě skladby, které ve mně zanechaly hluboký zážitek - … hold me neighbor, in this storm od srbské skladatelky Aleksandry Vrebalov a Different Trains od Steve Reicha. První jmenovaná dokázala svou hudbou tak výstižně vyprávět příběh, že jste se v duchu skutečně ocitli v kraji, ve kterém se odehrává. Viděli jste malý bílý kostelík, ve kterém vyzváněly zvony, hrající si děti, každodenní boj s chudobou a sílu to všechno překonat…

Více jak 27 minut trvající závěrečná skladba Different Trains na mě zpočátku působila velmi monotónně a nemohla jsem si nevzpomenout na Glassovu Satyagrahu – nekonečné opakování stále téhož tématu. Ale ono to nebylo stále totéž! S každým novým vlakem nastoupila nová melodie, nová myšlenka a s přibývajícími minutami jsem se těšila stále víc na další. Ještě dlouho do noci mi zněl ústřední motiv v hlavě a mohu jen doufat, že tuto skladbu ještě někdy uslyším naživo.

Tento nezapomenutelný koncert mi otevřel cestu k celé řadě nových a zajímavých skladeb, z nichž mnohé jsem si hned vyhledala a opakovaně si je pouštím. Kronos Quartet je zárukou vysoké kvality a skutečného zážitku!