Návrat na Šiklův mlýn – 2. část

Westernová show

Stejně, jako každý rok, i letos se koná westernová show, kde máte možnost poznat všechny pracovní nástroje kovbojů a někdy i trochu historie. Byla jsem zvědavá, jak bude vystoupení vypadat letos, protože není tak jednoduché pořád vymýšlet něco nového k něčemu, co se pořád opakuje. A výsledek? Dávám palec nahoru.

Role uvaděčky se ujala Ivana Frimelová, která nám opět předvádí vynikající práci s hlasem, herecké etudy při scénách rozčílení a při práci s diváky, okamžitou improvizaci, když se stane něco nečekaného, a sympatický humor, který vás dostane i na popáté.

Kdo smutní, že v ostatních představeních nevystupuje José de la Roca, tady si ho užije v plné míře! Ať už nám představuje prototyp kovboje, který má doma neskutečně drzé zrcadlo a koníka, kterého by spíš měl nosit na zádech on, než obráceně, nebo cvičitele lamy Sancha, vždy má nezapomenutelné grimasy a originální hlášky. José je rozený bavič a všechno mu bezmezně věříte. I, kdyby to říkal podesáté, vždycky do toho dá takovou dávku opravdovosti, že máte pocit, že se jedná o okamžitou improvizaci.

Jan Valnoha opět kouzlí a čaruje se svými lasy a předvádí všechny možné triky, z nichž nad mnohými zůstává rozum stát, jak je to možné. Vždycky se moc těším na chytání „dobytka“ a obdivuju, že to někdo může umět! „Za kopejtko…“ „Jo, jo, krávy, ty mi jdou…“ „Já, když nechytím, tak zastřelím…“ „Poběžíš pomalu a rovně, jinak tě roztrhnu jak žabu…“ to jsou hlášky, na které se nedá zapomenout, a pořád mají velký účinek!

Aneta Barvinková si i letos zaslouží můj obdiv za svou práci s kvérem! Při mé šikovnosti by mi to nejen vypadávalo z ruky, ale jistě i skončilo rovnou na noze. Neumím si představit, jak se tohle dá naučit. Stejně tak výborná práce s bičem, kdy se k ní přidává i Aleš Poukar a v tu chvíli mám velkou krizi, protože nevím, na koho se dívat dřív! Jak říká Ivanka – „nebijte děti, kupte jim bič a napráskají si sami“ – při pohledu na výkony některých jedinců, kteří si ho právě pořídili, jí musím dát hodně za pravdu. :-)

Velkým a příjemným překvapením je vystoupení chytrého pejska Agiho a jeho cvičitelky Klárky. Výborně se do programu zapojují i diváci a jednou za mnou seděl na tribuně velký dobrman. Když Klárka přikázala Agimu, aby štěkal, dobrman se hned přidal. Ivana reagovala velmi originálně – „To byla ozvěna“.

Moc jsem doufala, že i letos se setkám s Montem a jeho nádherným lipicánem Kartušem. Sen se mi splnil a to v ještě větší míře, než jsem čekala. Jejich vystoupení se výrazně rozšířilo a díky pohotovému komentáři máme možnost nahlédnout mnohem víc pod pokličku trénování – kdy tleskat a kdy ne a jak to na koně působí. Je vidět, že Kartuš a Monte jsou dlouholetí kamarádi a perfektně si spolu rozumí.

Velkou pochvalu směřuji i k hudebnímu doprovodu, který velmi dobře podporuje výkony účinkujících a, kdykoli některou písničku slyším v rádiu, hned si na danou scénu vzpomenu.

Westernové nebe

V červenci v rámci Amerického týdne do městečka zavítal legendární Karel Fiala alias Limonádový Joe. Setkání s ním bylo pro mě velkým zážitkem. Večer se zapojil do představení Westernové nebe, které bylo připravené speciálně pro tento den. Jednalo se z velké části o improvizaci, protože prostoru na nějaké zkoušení a dopilování během sezóny není. Z toho důvodu poněkud pokulhával samotný děj a jednotlivé scény na sebe tak úplně nenavazovaly. Přesto nezapomenu na výkon Jana Valnohy v roli anděla, který má na starost udržovat pořádek, a Ivany Frimelové, která se v nebi nudí a chce za každou cenu prosadit nějaké vzrůšo.

Je mi jasné, že pro všechny herce to musel být velký zážitek a pocta zahrát si s panem Fialou. Ten sice na scénu nepřijel na běloušovi, ale na kráse to nijak neubralo. Ohňostroj, který po představení následoval, byl mimořádný a moc mě potěšilo využití klasické hudby jako doprovodu.

Démon noci

I když jsem slyšela od některých herců, že toto představení nemají rádi, i když je to variace na hru, která se tu hrála před několika lety, a i když improvizace je jejím hlavním základem, považuji ho za nejoriginálnější.

Ve čtvrtek a v sobotu večer se diváci stávají komparzem, který kecá, směje se, kdy nemá, omdlévá a kolikrát vytáčí režiséra. Natáčí se totiž nová verze Drákuly a asistentka Gábina (nezapomenutelná Ivana Frimelová) dělá všechno pro to, aby splnila přání šéfa (Jan Valnoha) a hlavně, aby to moc nestálo. Už samotný výběr hlavního představitele nebyl jednoduchý, protože režisér žije v představě, že natáčí pro Hollywood. František Nekuda (Marián Furdek) sice jeho požadavek nesplňuje na 100 %, přesto pro nás diváky znamená obrovské plus. Jak se má ale člověk děsit a omdlévat hrůzou, když brečí smíchy? Kdo by odolal jeho pozvání – „Nechte se některá kousnout“? :-)

Slyšela jsem, že na toto představení neexistuje žádný kompletní scénář a herci mají k dispozici jen poznámky, o čem se bude zrovna mluvit. Tomu říkám hodně obtížný úkol a o to víc u mě toto představení stoupá v ceně. Velkým lákadlem jsou pak úžasné kaskadérské kousky, barokní tanec, tance s ohněm, hořícími biči a průjezd hořící hranicí na koni. Minimálně k polovině těchto úkolů by mě nikdo nedonutil.

Musím obdivovat všechna děvčata v tanci krve, že nezmrznou ve svých kostýmech a hlavně se nespálí, Aleše Poukara za děsivou práci s hořícími biči, Ondřeje Šikla za jízdu na koni a další ohňové triky a Kateřinu Juhásovou a Báru Sekničkovou za průjezd hořící hranicí. Opravdu klobouk dolů, to muselo dát hodně práce a hlavně odvahy to všechno vymyslet a natrénovat!

Nemohu opomenout opět bezchybnou a velmi zajímavou práci pyrotechniků Jiřího Frimela a Aleše Poukara. Závěrečný ohňostroj přímo vybízí těšit se na další a další rakety až k těm závěrečným nejkrásnějším! A samozřejmě opět pochvala Josého de la Roky za hudební doprovod.

A Když už o něm mluvím, alespoň stručně se zastavím u jeho pátečních koncertů. Jak už má ve zvyku, začíná a končí vždy písní Stánky. Takže pokud už po 40 minutách uslyšíte jejich začátek, zavčas ho zastavte (stačí jemně). Repertoár má velmi bohatý a už jsem několikrát zažila, že téměř omylem zabloudil i do klasiky. :-) Vždycky vládne úžasná nálada a nikdo se netěší na konec. Prakticky pokaždé vyhrává dámské osazenstvo nad pány v písni Kdyby tady byla taková panenka a José nikdy nezapomene zahrát vzpomínkovou píseň U nebeských bran věnovanou dobrému kamarádovi a kolegovi Richardu Polmanovi, kterého si jistě řada z vás dlouholetých návštěvníků pamatuje. Mám Josého koncerty moc ráda a pokaždé odcházím úplně bez hlasu. :-)

A ještě na někoho se o víkendu vždycky těším – na úžasnou šerifskou dvojici Huga a Helu, naprosté stálice, které sem přijíždí víc jak 10 let a mají to tu nesmírně rády. A že je samotné mají návštěvníci rádi, vidíte každou chvíli, protože se s nimi chodí hodně lidí nadšeně pozdravit. Jsem moc ráda, že k této skupině patřím už i já. Kolikrát šerifové přemýšleli, že svou práci přenechají mladším, ale nakonec vždycky zjistili, že by jim to nesmírně chybělo. Navíc je to jejich srdeční záležitost a já doufám, že se s nimi budeme potkávat i nadále! Protože nám setkání při poslední návštěvě nevyšlo, těším se, že se o víkendu opět setkáme.

Těžký život strašidla

Ve čtvrtek a v sobotu po 22. hodině vyráží na okružní jízdu Strašidelný vlak ověšený pavučinami s lucerničkami, jehož strojvedoucí nebudí příliš velkou důvěru. Odvahu potřebujete už při koupi jízdenky u děsivé indiánky, která na vás bez varování zakvílí, nebo u nedefinovatelné příšery. Dvakrát jsem se odhodlala k jízdě a mohla tak poznat dvě „tváře“ strašidelného vláčku. Poprvé byl plný malých dětí a hrůzou jsme tedy křičeli všichni (ta motorová pila nemá chybu!!!). Jen jsme čekali, že každý stromeček a kamínek se najednou zvedne a vybafne na nás.

Podruhé už bylo osazenstvo téměř kompletně dospělé a pod vlivem alkoholu, takže místo křiku se ozýval bujarý smích. Schválně jsem jednou šla za vlakem, abych mohla sledovat práci strašidel, a přiznám se vám, vůbec jim nezávidím! Ten den skoro pořád pršelo a byla hrozná zima. Představa, že bych sebou někde buchla do mokré trávy a 15 minut čekala, než přijede vlak, jehož pasažéři se nakonec možná ani neleknou, je šílená! :-) Ale z povzdálí jsem jednou byla svědkem opravdu vyděšeného vlaku, na kterém si strašidla pořádně smlsla, přímo se na něj sesypala a doprovázela ho pěkně dlouho. Mohu tuto jízdu vřele doporučit a pro jistotu si přibalte holínky, kdybyste nááááhodou museli tlačit vlak. U oběšence to totiž kolikrát nechce jet!

Už teď se moc těším na víkend a na svou další cestu na Šiklův mlýn. I vy přijměte pozvání a přijeďte se podívat. Pro inspiraci si zde můžete přečíst dojmy z loňské derniéry. Pro připomenutí zde je recenze na loňská představení.