Westernová show
Stejně,
jako každý rok, i letos se koná westernová show, kde máte možnost poznat
všechny pracovní nástroje kovbojů a někdy i trochu historie. Byla jsem zvědavá,
jak bude vystoupení vypadat letos, protože není tak jednoduché pořád vymýšlet
něco nového k něčemu, co se pořád opakuje. A výsledek? Dávám palec nahoru.
Role
uvaděčky se ujala Ivana Frimelová, která nám opět předvádí vynikající práci
s hlasem, herecké etudy při scénách rozčílení a při práci s diváky,
okamžitou improvizaci, když se stane něco nečekaného, a sympatický humor, který
vás dostane i na popáté.
Kdo
smutní, že v ostatních představeních nevystupuje José de la Roca, tady si
ho užije v plné míře! Ať už nám představuje prototyp kovboje, který má
doma neskutečně drzé zrcadlo a koníka, kterého by spíš měl nosit na zádech on,
než obráceně, nebo cvičitele lamy Sancha, vždy má nezapomenutelné grimasy
a originální hlášky. José je rozený bavič a všechno mu bezmezně věříte. I,
kdyby to říkal podesáté, vždycky do toho dá takovou dávku opravdovosti, že máte
pocit, že se jedná o okamžitou improvizaci.
Jan
Valnoha opět kouzlí a čaruje se svými lasy a předvádí všechny možné triky,
z nichž nad mnohými zůstává rozum stát, jak je to možné. Vždycky se moc
těším na chytání „dobytka“ a obdivuju, že to někdo může umět! „Za kopejtko…“
„Jo, jo, krávy, ty mi jdou…“ „Já, když nechytím, tak zastřelím…“ „Poběžíš
pomalu a rovně, jinak tě roztrhnu jak žabu…“ to jsou hlášky, na které se nedá zapomenout,
a pořád mají velký účinek!
Aneta
Barvinková si i letos zaslouží můj obdiv za svou práci s kvérem! Při mé
šikovnosti by mi to nejen vypadávalo z ruky, ale jistě i skončilo rovnou
na noze. Neumím si představit, jak se tohle dá naučit. Stejně tak výborná práce
s bičem, kdy se k ní přidává i Aleš Poukar a v tu chvíli mám
velkou krizi, protože nevím, na koho se dívat dřív! Jak říká Ivanka – „nebijte
děti, kupte jim bič a napráskají si sami“ – při pohledu na výkony některých
jedinců, kteří si ho právě pořídili, jí musím dát hodně za pravdu. :-)
Velkým
a příjemným překvapením je vystoupení chytrého pejska Agiho a jeho cvičitelky
Klárky. Výborně se do programu zapojují i diváci a jednou za mnou seděl na
tribuně velký dobrman. Když Klárka přikázala Agimu, aby štěkal, dobrman se hned
přidal. Ivana reagovala velmi originálně – „To byla ozvěna“.
Moc
jsem doufala, že i letos se setkám s Montem a jeho nádherným lipicánem
Kartušem. Sen se mi splnil a to v ještě větší míře, než jsem čekala.
Jejich vystoupení se výrazně rozšířilo a díky pohotovému komentáři máme možnost
nahlédnout mnohem víc pod pokličku trénování – kdy tleskat a kdy ne a jak to na
koně působí. Je vidět, že Kartuš a Monte jsou dlouholetí kamarádi a perfektně
si spolu rozumí.
Velkou
pochvalu směřuji i k hudebnímu doprovodu, který velmi dobře podporuje
výkony účinkujících a, kdykoli některou písničku slyším v rádiu, hned si
na danou scénu vzpomenu.
Westernové
nebe
V červenci
v rámci Amerického týdne do městečka zavítal legendární Karel Fiala alias
Limonádový Joe. Setkání s ním bylo pro mě velkým zážitkem. Večer se
zapojil do představení Westernové nebe, které bylo připravené speciálně pro
tento den. Jednalo se z velké části o improvizaci, protože prostoru na
nějaké zkoušení a dopilování během sezóny není. Z toho důvodu poněkud
pokulhával samotný děj a jednotlivé scény na sebe tak úplně nenavazovaly.
Přesto nezapomenu na výkon Jana Valnohy v roli anděla, který má na starost
udržovat pořádek, a Ivany Frimelové, která se v nebi nudí a chce za každou
cenu prosadit nějaké vzrůšo.
Je
mi jasné, že pro všechny herce to musel být velký zážitek a pocta zahrát si
s panem Fialou. Ten sice na scénu nepřijel na běloušovi, ale na kráse to
nijak neubralo. Ohňostroj, který po představení následoval, byl mimořádný a moc
mě potěšilo využití klasické hudby jako doprovodu.
Démon
noci
I
když jsem slyšela od některých herců, že toto představení nemají rádi, i když
je to variace na hru, která se tu hrála před několika lety, a i když
improvizace je jejím hlavním základem, považuji ho za nejoriginálnější.
Ve
čtvrtek a v sobotu večer se diváci stávají komparzem, který kecá, směje
se, kdy nemá, omdlévá a kolikrát vytáčí režiséra. Natáčí se totiž nová verze
Drákuly a asistentka Gábina (nezapomenutelná Ivana Frimelová) dělá všechno pro
to, aby splnila přání šéfa (Jan Valnoha) a hlavně, aby to moc nestálo. Už
samotný výběr hlavního představitele nebyl jednoduchý, protože režisér žije
v představě, že natáčí pro Hollywood. František Nekuda (Marián Furdek)
sice jeho požadavek nesplňuje na 100 %, přesto pro nás diváky znamená obrovské
plus. Jak se má ale člověk děsit a omdlévat hrůzou, když brečí smíchy? Kdo by
odolal jeho pozvání – „Nechte se některá kousnout“? :-)
Slyšela
jsem, že na toto představení neexistuje žádný kompletní scénář a herci mají k dispozici
jen poznámky, o čem se bude zrovna mluvit. Tomu říkám hodně obtížný úkol a o to
víc u mě toto představení stoupá v ceně. Velkým lákadlem jsou pak úžasné
kaskadérské kousky, barokní tanec, tance s ohněm, hořícími biči a průjezd
hořící hranicí na koni. Minimálně k polovině těchto úkolů by mě nikdo
nedonutil.
Musím
obdivovat všechna děvčata v tanci krve, že nezmrznou ve svých kostýmech a
hlavně se nespálí, Aleše Poukara za děsivou práci s hořícími biči, Ondřeje
Šikla za jízdu na koni a další ohňové triky a Kateřinu Juhásovou a Báru Sekničkovou
za průjezd hořící hranicí. Opravdu klobouk dolů, to muselo dát hodně práce a
hlavně odvahy to všechno vymyslet a natrénovat!
Nemohu
opomenout opět bezchybnou a velmi zajímavou práci pyrotechniků Jiřího Frimela a
Aleše Poukara. Závěrečný ohňostroj přímo vybízí těšit se na další a další
rakety až k těm závěrečným nejkrásnějším! A samozřejmě opět pochvala
Josého de la Roky za hudební doprovod.
A
Když už o něm mluvím, alespoň stručně se zastavím u jeho pátečních koncertů.
Jak už má ve zvyku, začíná a končí vždy písní Stánky. Takže pokud už po 40
minutách uslyšíte jejich začátek, zavčas ho zastavte (stačí jemně). Repertoár
má velmi bohatý a už jsem několikrát zažila, že téměř omylem zabloudil i do
klasiky. :-) Vždycky vládne úžasná nálada a nikdo se netěší na konec. Prakticky
pokaždé vyhrává dámské osazenstvo nad pány v písni Kdyby tady byla taková
panenka a José nikdy nezapomene zahrát vzpomínkovou píseň U nebeských bran
věnovanou dobrému kamarádovi a kolegovi Richardu Polmanovi, kterého si jistě řada
z vás dlouholetých návštěvníků pamatuje. Mám Josého koncerty moc ráda a
pokaždé odcházím úplně bez hlasu. :-)
A
ještě na někoho se o víkendu vždycky těším – na úžasnou šerifskou dvojici Huga
a Helu, naprosté stálice, které sem přijíždí víc jak 10 let a mají to tu
nesmírně rády. A že je samotné mají návštěvníci rádi, vidíte každou chvíli,
protože se s nimi chodí hodně lidí nadšeně pozdravit. Jsem moc ráda, že k této
skupině patřím už i já. Kolikrát šerifové přemýšleli, že svou práci přenechají
mladším, ale nakonec vždycky zjistili, že by jim to nesmírně chybělo. Navíc je
to jejich srdeční záležitost a já doufám, že se s nimi budeme potkávat i
nadále! Protože nám setkání při poslední návštěvě nevyšlo, těším se, že se o
víkendu opět setkáme.
Těžký
život strašidla
Ve
čtvrtek a v sobotu po 22. hodině vyráží na okružní jízdu Strašidelný vlak
ověšený pavučinami s lucerničkami, jehož strojvedoucí nebudí příliš velkou
důvěru. Odvahu potřebujete už při koupi jízdenky u děsivé indiánky, která na
vás bez varování zakvílí, nebo u nedefinovatelné příšery. Dvakrát jsem se
odhodlala k jízdě a mohla tak poznat dvě „tváře“ strašidelného vláčku.
Poprvé byl plný malých dětí a hrůzou jsme tedy křičeli všichni (ta motorová
pila nemá chybu!!!). Jen jsme čekali, že každý stromeček a kamínek se najednou
zvedne a vybafne na nás.
Podruhé
už bylo osazenstvo téměř kompletně dospělé a pod vlivem alkoholu, takže místo
křiku se ozýval bujarý smích. Schválně jsem jednou šla za vlakem, abych mohla
sledovat práci strašidel, a přiznám se vám, vůbec jim nezávidím! Ten den skoro
pořád pršelo a byla hrozná zima. Představa, že bych sebou někde buchla do mokré
trávy a 15 minut čekala, než přijede vlak, jehož pasažéři se nakonec možná ani
neleknou, je šílená! :-) Ale z povzdálí jsem jednou byla svědkem opravdu
vyděšeného vlaku, na kterém si strašidla pořádně smlsla, přímo se na něj
sesypala a doprovázela ho pěkně dlouho. Mohu tuto jízdu vřele doporučit a pro
jistotu si přibalte holínky, kdybyste nááááhodou museli tlačit vlak. U oběšence
to totiž kolikrát nechce jet!
Žádné komentáře:
Okomentovat