pondělí 25. srpna 2014

Návrat na Šiklův mlýn – 2. část


Westernová show
Stejně, jako každý rok, i letos se koná westernová show, kde máte možnost poznat všechny pracovní nástroje kovbojů a někdy i trochu historie. Byla jsem zvědavá, jak bude vystoupení vypadat letos, protože není tak jednoduché pořád vymýšlet něco nového k něčemu, co se pořád opakuje. A výsledek? Dávám palec nahoru.

Role uvaděčky se ujala Ivana Frimelová, která nám opět předvádí vynikající práci s hlasem, herecké etudy při scénách rozčílení a při práci s diváky, okamžitou improvizaci, když se stane něco nečekaného, a sympatický humor, který vás dostane i na popáté.

Kdo smutní, že v ostatních představeních nevystupuje José de la Roca, tady si ho užije v plné míře! Ať už nám představuje prototyp kovboje, který má doma neskutečně drzé zrcadlo a koníka, kterého by spíš měl nosit na zádech on, než obráceně, nebo cvičitele lamy Sancha, vždy má nezapomenutelné grimasy a originální hlášky. José je rozený bavič a všechno mu bezmezně věříte. I, kdyby to říkal podesáté, vždycky do toho dá takovou dávku opravdovosti, že máte pocit, že se jedná o okamžitou improvizaci.

Jan Valnoha opět kouzlí a čaruje se svými lasy a předvádí všechny možné triky, z nichž nad mnohými zůstává rozum stát, jak je to možné. Vždycky se moc těším na chytání „dobytka“ a obdivuju, že to někdo může umět! „Za kopejtko…“ „Jo, jo, krávy, ty mi jdou…“ „Já, když nechytím, tak zastřelím…“ „Poběžíš pomalu a rovně, jinak tě roztrhnu jak žabu…“ to jsou hlášky, na které se nedá zapomenout, a pořád mají velký účinek!

Aneta Barvinková si i letos zaslouží můj obdiv za svou práci s kvérem! Při mé šikovnosti by mi to nejen vypadávalo z ruky, ale jistě i skončilo rovnou na noze. Neumím si představit, jak se tohle dá naučit. Stejně tak výborná práce s bičem, kdy se k ní přidává i Aleš Poukar a v tu chvíli mám velkou krizi, protože nevím, na koho se dívat dřív! Jak říká Ivanka – „nebijte děti, kupte jim bič a napráskají si sami“ – při pohledu na výkony některých jedinců, kteří si ho právě pořídili, jí musím dát hodně za pravdu. :-)

Velkým a příjemným překvapením je vystoupení chytrého pejska Agiho a jeho cvičitelky Klárky. Výborně se do programu zapojují i diváci a jednou za mnou seděl na tribuně velký dobrman. Když Klárka přikázala Agimu, aby štěkal, dobrman se hned přidal. Ivana reagovala velmi originálně – „To byla ozvěna“.

Moc jsem doufala, že i letos se setkám s Montem a jeho nádherným lipicánem Kartušem. Sen se mi splnil a to v ještě větší míře, než jsem čekala. Jejich vystoupení se výrazně rozšířilo a díky pohotovému komentáři máme možnost nahlédnout mnohem víc pod pokličku trénování – kdy tleskat a kdy ne a jak to na koně působí. Je vidět, že Kartuš a Monte jsou dlouholetí kamarádi a perfektně si spolu rozumí.

Velkou pochvalu směřuji i k hudebnímu doprovodu, který velmi dobře podporuje výkony účinkujících a, kdykoli některou písničku slyším v rádiu, hned si na danou scénu vzpomenu.


Westernové nebe

V červenci v rámci Amerického týdne do městečka zavítal legendární Karel Fiala alias Limonádový Joe. Setkání s ním bylo pro mě velkým zážitkem. Večer se zapojil do představení Westernové nebe, které bylo připravené speciálně pro tento den. Jednalo se z velké části o improvizaci, protože prostoru na nějaké zkoušení a dopilování během sezóny není. Z toho důvodu poněkud pokulhával samotný děj a jednotlivé scény na sebe tak úplně nenavazovaly. Přesto nezapomenu na výkon Jana Valnohy v roli anděla, který má na starost udržovat pořádek, a Ivany Frimelové, která se v nebi nudí a chce za každou cenu prosadit nějaké vzrůšo.

Je mi jasné, že pro všechny herce to musel být velký zážitek a pocta zahrát si s panem Fialou. Ten sice na scénu nepřijel na běloušovi, ale na kráse to nijak neubralo. Ohňostroj, který po představení následoval, byl mimořádný a moc mě potěšilo využití klasické hudby jako doprovodu.


Démon noci

I když jsem slyšela od některých herců, že toto představení nemají rádi, i když je to variace na hru, která se tu hrála před několika lety, a i když improvizace je jejím hlavním základem, považuji ho za nejoriginálnější.

Ve čtvrtek a v sobotu večer se diváci stávají komparzem, který kecá, směje se, kdy nemá, omdlévá a kolikrát vytáčí režiséra. Natáčí se totiž nová verze Drákuly a asistentka Gábina (nezapomenutelná Ivana Frimelová) dělá všechno pro to, aby splnila přání šéfa (Jan Valnoha) a hlavně, aby to moc nestálo. Už samotný výběr hlavního představitele nebyl jednoduchý, protože režisér žije v představě, že natáčí pro Hollywood. František Nekuda (Marián Furdek) sice jeho požadavek nesplňuje na 100 %, přesto pro nás diváky znamená obrovské plus. Jak se má ale člověk děsit a omdlévat hrůzou, když brečí smíchy? Kdo by odolal jeho pozvání – „Nechte se některá kousnout“? :-)

Slyšela jsem, že na toto představení neexistuje žádný kompletní scénář a herci mají k dispozici jen poznámky, o čem se bude zrovna mluvit. Tomu říkám hodně obtížný úkol a o to víc u mě toto představení stoupá v ceně. Velkým lákadlem jsou pak úžasné kaskadérské kousky, barokní tanec, tance s ohněm, hořícími biči a průjezd hořící hranicí na koni. Minimálně k polovině těchto úkolů by mě nikdo nedonutil.

Musím obdivovat všechna děvčata v tanci krve, že nezmrznou ve svých kostýmech a hlavně se nespálí, Aleše Poukara za děsivou práci s hořícími biči, Ondřeje Šikla za jízdu na koni a další ohňové triky a Kateřinu Juhásovou a Báru Sekničkovou za průjezd hořící hranicí. Opravdu klobouk dolů, to muselo dát hodně práce a hlavně odvahy to všechno vymyslet a natrénovat!

Nemohu opomenout opět bezchybnou a velmi zajímavou práci pyrotechniků Jiřího Frimela a Aleše Poukara. Závěrečný ohňostroj přímo vybízí těšit se na další a další rakety až k těm závěrečným nejkrásnějším! A samozřejmě opět pochvala Josého de la Roky za hudební doprovod.


A Když už o něm mluvím, alespoň stručně se zastavím u jeho pátečních koncertů. Jak už má ve zvyku, začíná a končí vždy písní Stánky. Takže pokud už po 40 minutách uslyšíte jejich začátek, zavčas ho zastavte (stačí jemně). Repertoár má velmi bohatý a už jsem několikrát zažila, že téměř omylem zabloudil i do klasiky. :-) Vždycky vládne úžasná nálada a nikdo se netěší na konec. Prakticky pokaždé vyhrává dámské osazenstvo nad pány v písni Kdyby tady byla taková panenka a José nikdy nezapomene zahrát vzpomínkovou píseň U nebeských bran věnovanou dobrému kamarádovi a kolegovi Richardu Polmanovi, kterého si jistě řada z vás dlouholetých návštěvníků pamatuje. Mám Josého koncerty moc ráda a pokaždé odcházím úplně bez hlasu. :-)




A ještě na někoho se o víkendu vždycky těším – na úžasnou šerifskou dvojici Huga a Helu, naprosté stálice, které sem přijíždí víc jak 10 let a mají to tu nesmírně rády. A že je samotné mají návštěvníci rádi, vidíte každou chvíli, protože se s nimi chodí hodně lidí nadšeně pozdravit. Jsem moc ráda, že k této skupině patřím už i já. Kolikrát šerifové přemýšleli, že svou práci přenechají mladším, ale nakonec vždycky zjistili, že by jim to nesmírně chybělo. Navíc je to jejich srdeční záležitost a já doufám, že se s nimi budeme potkávat i nadále! Protože nám setkání při poslední návštěvě nevyšlo, těším se, že se o víkendu opět setkáme.


Těžký život strašidla
Ve čtvrtek a v sobotu po 22. hodině vyráží na okružní jízdu Strašidelný vlak ověšený pavučinami s lucerničkami, jehož strojvedoucí nebudí příliš velkou důvěru. Odvahu potřebujete už při koupi jízdenky u děsivé indiánky, která na vás bez varování zakvílí, nebo u nedefinovatelné příšery. Dvakrát jsem se odhodlala k jízdě a mohla tak poznat dvě „tváře“ strašidelného vláčku. Poprvé byl plný malých dětí a hrůzou jsme tedy křičeli všichni (ta motorová pila nemá chybu!!!). Jen jsme čekali, že každý stromeček a kamínek se najednou zvedne a vybafne na nás.

Podruhé už bylo osazenstvo téměř kompletně dospělé a pod vlivem alkoholu, takže místo křiku se ozýval bujarý smích. Schválně jsem jednou šla za vlakem, abych mohla sledovat práci strašidel, a přiznám se vám, vůbec jim nezávidím! Ten den skoro pořád pršelo a byla hrozná zima. Představa, že bych sebou někde buchla do mokré trávy a 15 minut čekala, než přijede vlak, jehož pasažéři se nakonec možná ani neleknou, je šílená! :-) Ale z povzdálí jsem jednou byla svědkem opravdu vyděšeného vlaku, na kterém si strašidla pořádně smlsla, přímo se na něj sesypala a doprovázela ho pěkně dlouho. Mohu tuto jízdu vřele doporučit a pro jistotu si přibalte holínky, kdybyste nááááhodou museli tlačit vlak. U oběšence to totiž kolikrát nechce jet!


Už teď se moc těším na víkend a na svou další cestu na Šiklův mlýn. I vy přijměte pozvání a přijeďte se podívat. Pro inspiraci si zde můžete přečíst dojmy z loňské derniéry. Pro připomenutí zde je recenze na loňská představení.

středa 20. srpna 2014

Návrat na Šiklův mlýn - 1. část




Jako každý rok, i letos je otevřená brána do westernového městečka na Šiklově mlýně pro všechny příznivce Divokého Západu s bohatým doprovodným programem. Pokud chcete vidět všechna vystoupení, vyzkoušet veškeré atrakce a ještě se stihnout najíst, nebude vám na to stačit jeden den. Nejbohatší program je ve čtvrtek a v sobotu, kdy se uvádí všechna 4 představení i s ohňostrojem a v pátek, kdy večer probíhá už tradiční „koncert“ Josého de la Roky.

Ve srovnání s loňskou sezónou jsem našla několik opravdu dobrých vylepšení a bohužel i pohoršení. Velké plus rozhodně dávám k programu na náměstí. Snad každou hodinu je připraveno taneční vystoupení, soutěže (hádání písniček z filmů a seriálů pod vedením skvělého Josého de la Roky), poučné módní přehlídky jak oblečení z 19. století (velmi šikovně zakomponováno do seznámení se diváků s obyvateli městečka), tak oblíbeného spodního prádla, nově vystoupení hadí ženy Amry z Mongolska (můj velký obdiv!), přestřelky (tu jedinou jsem zatím neviděla) a animačního programu pro děti a dospělé v režii sympatické Ilony Tegzové s velkým smyslem pro humor, která vás naučí i tančit country tanec.

Prvním představením v amfiteátru je letos komedie „Karbaník Jim“. Celé městečko se probouzí a především pánové bojují s vydatnou kocovinou. Aby taky ne! Včera sem přijel jakýsi Jim Tonik, objednal rundu pro všechny a kromě toho, že je nutil pít, nutil je i hrát karty. Do banku vsadil lup z vlaku, který se jeho bandě podařilo přepadnout den předtím, a celý obnos prohrál. Nic si z toho však nedělal a do pozdních hodin hulákal „Nám je to jedno, nám je to jedno, my peníze nemáme!“ Jeho probuzení je zcela střízlivé jen do chvíle, kdy zjistí, že si vůbec nic nepamatuje. Jelikož nemá peníze na zaplacení útraty, putuje do vězení. A aby toho nebylo málo, do městečka přijíždí i jeho kumpáni a hledají ho, aby mohli odvést uloupené zlato do Mexika...

Musím se přiznat, že jsem to představení musela vidět 3x, abych mu přišla úplně na chuť. Oproti loňským Uprchlíkům se letos tolik nezasmějeme a tak trochu mi tam chybí nějaké originální vtipy. Závěrečná přestřelka se dvěma třemi mrtvolami mi do komedie až tak moc nesedí. Přesto oceňuji zapojení publika do hry – ať už Jimovým přivítáním „Ahoj, kotě“, nebo Harryho výzvou k hlasování, zda hříšníka zastřelit na místě, nebo ho vysvobodit. (K tomu „kotěti“ musím zmínit jednu příhodu. Při jednom představení se mi povedlo na onom „kočičím“ místě sedět a podruhé měla to štěstí jedna náctiletá dívka. Když se blížilo nedělní představení, seděla jsem opět na svém místě v 1. řadě za sloupkem a ona dívka hned vedle mě ještě s kamarádkou. Nešlo přeslechnout jejich rozhovor, při němž se domlouvaly, že sedí tak akorát a že URČITĚ dneska bude ona opět tím kotětem. Plánovala sice hezky, ale zase to vyšlo na mě. :-DDD Ale já za to fakt nemůžu!)

V tomto představení výrazně exceluje Marián Furdek v roli Jima. Když tak posloucháte všechna ta svědectví obyvatel městečka o včerejší noci, dokážete si zcela zřetelně představit celou událost před očima (vždycky mě dostane, když v účtu ze saloonu najde 1 galon vody – „Copak já jsem pil vodu?“). Zvládá zahrát úplně všechno, od „drsného floutka“, který se myje ponořením hlavy do vody a odmítáním jakékoli práce, přes svůdníka, zbabělce a vypočítavého chlapíka, který má zájem vždy hlavně o to, aby ze všeho vyvázl a ideálně pro to nemusel nic udělat. Co ten vystřídá za představení grimas, tónů hlasu a překvapivých momentů, které byste v tu chvíli ani nečekali (schválně, kolik z vás čekalo, že si opravdu umyje jen ty oči dvěma namočenými prsty? :-D)! Dávám rozhodně palec nahoru a budu moc fandit na Zlatém šikláku!

Bára Sekničková si stejně jako loni v Uprchlících obléká šaty hostinské a hraje skvělou Mary Dumplingovou, která jako jedna z mála s čistou hlavou přečkala včerejší pitku a dokázala naprosto PŘESNĚ spočítat útratu. Nemůžu odolat jejím výbuchům vzteku po „výbuchu“ papiňáku, po žádosti Jima o talíř gulášku a neschopnosti obyvatel rozpoznat signál „PŘE-PA-DE-NÍ“ od „HÓÓÓ-ŘÍÍÍÍ“. I když často slyším názory, že Bára je úplně ideální spíš pro ty záporné role, musím oponovat a říct, že umí zahrát úplně všechno. Moc bych se přimlouvala za to, aby v příštím roce dostala mnohem rozsáhlejší úlohu. Rozhodně bych se toho nebála!

Ivana Frimelová je nepřehlédnutelná díky paní Backerové, prodavačce ve zdejším obchůdku. Jestli těmi deseti tálky brambor myslí to pole před vjezdem do hlavní brány, když přijíždíte od Zvole, tak to by měl Jim opravdu co dělat! Její útok s motyčkou za doprovodu předehry k Vilému Tellovi (letos si na Šikláku užijeme i my milovníci opery) je senzační.

Moc se mi líbí postava Alberta ztvárněná Alešem Poukarem, kterého si hodně lidí jistě pamatuje díky hlavní úloze v dnes už legendárním představení Tom. Jestli se o něčem letos nejčastěji mluvilo především mezi diváky, byla to právě tato hra, která nasadila všem budoucím hodně vysokou laťku. On to opět hraje tak, že mu všechno věříte, i ten bezdrátový zvonek, to, že cítí vůni kuřete (mimochodem vařeného v holé vodě), i jeho velký hlad.

Pokud si vzpomínáte na šerifa z loňských Uprchlíků, potkáte ho i letos. Jan Valnoha se vrátil ke svému jménu Swen z Amy Tompsonové, protentokrát střízliví z kocoviny a dělá všechno pro to, aby se všechno vyřešilo rychle a co možná nejjednodušeji. S Jimem se rozhodně nepárá a rovnou ho posílá do vězení. Valnoha hraje šerifa celkem dobře, i když jeho postava není až tak vtipná, jako loni. Podle mě mu ale víc sedí role ve vážných hrách než v komediích.

Rozporuplné pocity mám z postavy Harryho v provedení Jiřího Frimela. Jako drsný bandita neznající slitování nemá mezi ostatními herci konkurenci, ovšem v této hře se nějak nemůže dohodnout, jestli bude zlý opravdu, nebo jen „jako“. Možná, kdyby byla tato role svěřena někomu jinému, byla by přesvědčivější. Frimel prostě klaďáky hrát nemůže. :-)

Libor Pokorný naopak je ztělesněním slušného a poctivého člověka. Tomu bych svěřila i milión, kdybych ho měla. Bankéř Marty je mu ušitý přímo na míru. Jediné, co mi tak trochu není jasné, je vztah mezi ním, čerstvým manželem, a hostinskou. Mezi nimi to evidentně jiskří…

Michaela Frimelová tentokrát hraje banditku Francescu a musím jen obdivovat, jak to zvládne téměř na chlup stejně ve všech představeních. Když se zaposloucháte do její intonace hlasu, uslyšíte totéž i příště.

Milan Jandek tentokrát dostal mluvenou roli Mexičana, ale je vidět, že mu chybí větší herecká zkušenost, jakou mají ostatní.


S hrou „Návrat“ se její autor Jiří Frimel dotkl velmi závažného tématu – bitvy u Little Big Hornu a vztahu bělochů a indiánů. Jak jsem se dozvěděla od Ivany, tvorbě předcházelo důkladné nastudování historie včetně použití skutečného indiánského jazyka, kterým promlouvá Anavi. I její jméno má svou zajímavou historii. Když vymýšleli, jak ji pojmenují, napadlo Jiřího, že jen obrátí Ivanino jméno a Anavi byla na světě.

U Frimelů vůbec musí mít domácnost, kde vládne velký smysl pro humor. Autor totiž velmi rád svou rodinu zabíjí – on zemřel v Amy a letos v Návratu, Michaela v Amy a v Jimovi, a aby to zjednodušil, svou ženu Ivanu tentokrát v Návratu zastřelí sám.

Je pravda, že Návrat nedosahuje kvalit „Toma“ a nejspíš ani „Amy Tompsonové“, přesto se na něj od sobotního představení velmi těším. Předtím jsem ho viděla 3x a něco tomu pořád chybělo. V sobotu nás neustále trápilo deštivé počasí a nebylo představení, na kterém by nepršelo. Návrat byl první výjimkou a navíc se něco stalo. Těžko říct, co to bylo, ale herci to tentokrát hráli jinak – skutečně. Měla jsem pocit, jako bych sledovala opravdové události někde v americkém městečku, jako by byli na filmovém plátně. Nebyla jsem sama, koho toto představení tak nadchlo, že jsme při závěrečném potlesku stáli. Měli jste vidět, jak byli herci dojatí! Chudák Ivanka ani nemohla mluvit a co teprve drsní bandité se slzou na krajíčku! :-)

Jestli Jiří Frimel něco opravdu umí, tak to je napsat scénu příjezdu hlavního hrdiny. Stejně jako loni v Amy i letos se najednou stáváte svědky velmi emotivní situace, která může dojmout i vás, a v tu chvíli máte pocit, že ty všechny postavy důvěrně znáte a že i vy sami jste se na tento okamžik těšili. Jediné, co mě v této hře vždycky pobaví, je, když Mary radí, aby si šerif udělal čaj tak, že ho bude 20 minut louhovat, a pak ho musí vypít teplý. Ten už musí být pěkně ledový! :-)

Marián Furdek prostě letos nedá jiným hercům šanci, aby byli hvězdami představení. Pokud jste po loňských hrách měli pocit, že on by kladné role hrát neměl, po zhlédnutí Návratu rychle změníte názor! Neuměla bych si v roli Georga představit nikoho jiného. Schválně pozorně poslouchejte, jak pracuje s hlasem, sledujte jeho gesta – nic není jen tak náhodou! Takový snad musí být i v civilu, jinak to ani není možné. :-) Bravo, Mariáne, tomu říkám opravdu výkon!

Ivana Frimelová hraje indiánku Anavi výborně. Věříte jí, že neumí dobře jazyk bílých lidí a mnohdy ani nepotřebujete překlad jejích indiánských vět, abyste jí rozuměli. Protože se podílela na tvorbě hry, musí to být pro ni velmi emotivní, především ve chvíli, kdy říká tu nejdůležitější větu „My všichni jsme lidé.“ Když jsem to viděla poprvé, už jsem si myslela, že padoucha Jacka (svého manžela) skutečně probodne. Její smrt mě v tu chvíli šokovala, protože jsem čekala, že to dopadne úplně jinak. Za tuto roli bych ji rozhodně nominovala na Zlatý šiklák.

Jack Jiřího Frimela je konečně padouch, jak má být, a nenávidíte ho od začátku do konce, ačkoli musíte obdivovat, jak perfektně to hraje! Přímo si užívám, když se vždycky zastaví se svým obrovským koněm přímo proti mně a z výšky srší své zlo na všechny kolem. Kdyby se na Zlatém šikláku udílelo i 2. místo, rozhodně by patřilo jemu!

Jan Valnoha má tentokrát opět to štěstí, že je prvním, kdo poznává právě přijíždějící osobu. Stejně jako loni Amy i letos s nadšením a dojetím vítá svého dávného kamaráda Georga a bez jakékoli zášti a opovržení také jeho ženu Anavi a její neteř Taju. Jako starosta zastává spravedlnost a je ochotný pro ni obětovat i svůj život a neustoupit před ničím. Tohle je role přímo pro něj! Nemusí ani mluvit a přece vidíte, že je to hodný člověk. Stačí sledovat, jak hladí Georgova koně, jak ochotně nabízí pomoc Anavi a podává si ruku s Johnem před závěrečnou přestřelkou. (mimochodem na tuto roli si vzpomeňte při večerním představení Démon noci, kdy hraje cholerického režiséra – to je proměna, že? Neuvěřitelné! :-D)

Michaela Frimelová hraje Georgovu sestřenku Mary a musím velmi ocenit, že změnila svůj text „všichni jsou tu z něj podělaní“ na „všichni z něj mají strach“. Ta první verze se k ní vůbec nehodila a velmi rušila výsledný efekt. Pro zdůraznění vážnosti situace to není potřeba. Jinak opět velká pochvala za herecký výkon.

Bára Sekničková je ve svém živlu a s její Jane bych se rozhodně nechtěla dostat do křížku. Má tam několik momentů, kdy se nemůžu zbavit pocitu, že to nehraje, ale mluví „skutečně“. Třeba ve chvíli, kdy Jack přikáže, aby odvedli koně, když se setkal s Georgem, se ho zcela spontánně zeptá „co je ti?“ – a to přesně tak, jak byste se zeptali vy sami, kdybyste v té situaci byli. Na Zlatém šikláku bych ji bez váhání nominovala na 1. místo jako Ivanu.

V obou představeních nesmím zapomenout na výbornou práci zvukaře Josého de la Roky, který opět uměl vybrat hudbu přesně na míru. S Vilémem Tellem mi rozhodně udělal velkou radost! :-)


Předběžné tipování na Zlatý šiklák:
Kategorie muži:
Hlavní role:
1. místo Marián Furdek za roli Jima a George
2. místo Jan Valnoha za roli Režiséra v Démonovi noci
Vedlejší role: Jiří Frimel za roli Jacka

Kategorie ženy:
Hlavní role: Ivana Frimelová za roli Anavi a Asistentky z Démona noci
Vedlejší role: Bára Sekničková za roli Jane

Nejúspěšnější hra:
1. místo – Démon noci
2. místo – Návrat
3. místo – Karbaník Jim
4. místo – Westernové nebe

Nejlepší hudba
1. místo Návrat
2. místo – Démon noci


Konec 1. části (v příští bude: Westernová show, Westernové nebe, Démon noci, koncert Josého de la Roky a strašidelný vláček)