čtvrtek 15. května 2014

Oněgine, dobře ti tak!

14. května hráli v Janáčkově divadla mou velmi oblíbenou operu Eugen Onegin a za žádnou cenu jsem tam nesměla chybět.

Oněgin je snad nejčastějším předmětem mých recenzí, ale ani tentokrát ji nevynechám. Ve 3 ze 4 hlavních rolí jsem viděla nové pěvce a pan Janál se rozhodl, že tentokrát svého Onegina pojme jinak, než obvykle.

Před námi se totiž vynořil neuvěřitelně arogantní, sobecký a bezcitný floutek, který by "zasloužil pětadvacet, aby se probudil". Ale ono to v celém příběhu fungovalo!!! Při prvním setkání se dal do řeči s Tatianou, nikoli však pro nějaké zvláštní okouzlení, ale spíš, aby dostál společenským zvyklostem. Naplno se pak vybarvil druhý den, kdy se vrátil, aby Tatianě vytkl její vyznání lásky. V jeho řeči nebyla žádná lítost, ani pokus o to, aby to nevyznělo tak tvrdě. Naparoval se nad nebohou dívkou jako kohout, který se nebude zahazovat jen tak s někým. Jestli mu v tu chvíli v hledišti ještě někdo fandil, to bych se divila. :-) (jen hodinu před začátkem představení jsem se na autogramiádě setkala s panem Ladislavem Špačkem, mistrem etiky. Ten by tentokrát Onegina hodně pokáral! :-D)

Jeho bezcitnost dosáhla vrcholu na plese u Lariny, kdy nebral ohled na nikoho a dával zcela najevo, jak se nudí, jak ostatními pohrdá a hledá jakékoli rozptýlení a zábavu - třeba vyzváním k tanci Olgy. Proč brát ohled na Lenského, který ho na tuhle příšernou akci vzal? Ve své pýše v sobě vyburcoval obrovskou zlost, když si HO Lenský dovolil urazit a vyzvat k souboji, že se proti sobě vrhli tak, že ostatní lidé je zastavili jen tak tak.

Před soubojem už neexistovala žádná šance, že by se snad mohli usmířit. Chladné zacílení, výstřel... Možná krátká lítost a uvědomění si, že zastřelil přítele, ale velmi brzy ji opět vystřídala věčná znuděnost, pohrdání ostatními. Krásně to vystihl v okamžiku, kdy si na začínajícím večírku strhl z očí masku a mrštil s ní bezcitně po dámě vyzývavě ležící na pohovce nedaleko od něj. Copak nikdy nenajde něco, co by ho naplňovalo, bavilo a nenudilo?

A už přichází dávný přítel Gremin v doprovodu Tatiany. Onegin je zmatený. Taková nádherná dáma přece nemůže být ta holka z vesnice... A přece je to pravda! Při Greminově vyznání lásky ke své ženě jste viděli, jak Onegin nevnímá, jak přemýšlí, jak by mohl tohoto člověka obejít a setkat se s Tatianou o samotě. Nenechá si přece nikým vzít tak krásnou ženu! Poznal ji mnohem dřív, než jeho přítel, tak má na ni právo. Copak by mohl být někdo úspěšnější, než on? To nesmí za žádnou cenu dovolit! A závěrečné setkání s Tatianou? Mohl se před ní plazit, zapřísahat ji jakýmikoli vyznáními, ale nebylo možné přehlédnout, že je to všechno jen dobře vymyšlená léčka. Přišel k ní jen ve své pýše a ne z lásky. Tím, že ho odmítla a utekla, ho (jistě pro něj poprvé v životě) skutečně potrestala za jeho bezcitnost a sobectví. Moje studentka po zavření opony se hned ptala, co se dělo s Oneginem dál? Zastřelil se? Změnil se? Samotnou by mě zajímalo, co TENTO Onegin po odchodu od Tatiany dělal.

Tím jsem zcela jistě naznačila, že hlavní tažnou silou představení byl vedle vynikajícího sboru Roman Janál v roli Onegina. Má tu postavu velmi rád a přemýšlí nad ní, jak jinak by se dala ještě vyjádřit. Nepochybuju, že studnice fantazie dosud není vyčerpaná. Jen škoda, že v příštím roce není Onegin v repertoáru divadla. :-(

V roli Tatiany se nám představila Anna Wierzbicka. Něco mi říká, že už mi jednou Tatianu zpívala a poprvé mě svým výkonem nepřesvědčila. Tentokrát však musím pochválit výborně pěvecky zvládnutou roli. Bohužel bude osudem mnoha pěvkyň v této inscenaci, že je budu srovnávat s výkonem Csilly Boross, na který se jen tak nezapomíná. Ve podání paní Wierzbické mi chyběla přesvědčivost. Určitě bych se v jejím případě nebála dát víc najevo rozrušení, radost, zoufalství... Ale závěrečný duet byl úžasný, to musím potvrdit. Boross měla "vymyšlený" ještě závěrečný polibek těsně před svým útěkem, ale tentokrát by se tam vůbec nehodil a způsob, jakým tato Tatiana Onegina bezcitně odmítla, byl vynikající! Budu zvědavá na další role této pěvkyně. (děkuji za příjemné setkání! :-))

Role Lenského se ujal Ivan Choupenitch a bojím se, že to nebyla úplně ideální volba (i když třeba moje studentka tvrdí pravý opak). V jeho hlase je něco, co mi vyloženě nesedí, a zatím marně se snažím to nevnímat. Cítila jsem z jeho hereckého výkonu takovou nejistotu, kterou však věřím, že překoná dalšími zkušenostmi s touto rolí. Podle ohlasu v publiku však své příznivce měl a já si tak jen znovu potvrzuji rčení, že o umění se nemá diskutovat.

Veronika Hajnová v roli Olgy mi jen potvrdila, že se mi její zpěv líbí stále víc. Má ho příjemně "kovový" a nespletete si ho s jiným. Oproti Janě Wallingerové, jejíž Olga byla vyloženě "rozpustilá dívka", nám předvedla trochu klidnější Tatianinu sestru a bez zvláštních pocitů přijímající Oneginovu dvornost na plese. O to víc pak byla překvapená Lenského žárlivým výstupem. Tentokrát prostě pěvci sehráli Onegina svým novým způsobem a bylo to velmi osvěžující zpestření (to představení jsem viděla už aspoň podesáté).

Jan Šťáva v roli Gremina nezklamal a úplně jste z jeho zpěvu vycítili velkou zamilovanost. Vedle arogantního Onegina působil jako spokojený člověk, který konečně dosáhl svého pravého štěstí a snažil se nějak povzbudit i svého přítele. Marně...

Z vedlejších rolí bych ráda vyzdvihla ještě paní Zerhauovou v roli Filipjevny. Kromě krásně zazpívaného partu si i ona se svou postavou vyhrála. Takovou hodnou chůvu by si každý přál! Strachovala se o Tatianino zdraví a, když ji dívka možná nechtěně příšně odehnala pryč, protože chce být sama, Filipjevna se "urazila" a s nezměněným výrazem odcházela z jeviště. Ráno se však už vrátila s úsměvem na rtech, jako by se večer nic nestalo. Nepamatuju si, že by kdy tolikrát odmítala odnést dopis Oneginovi, jako by tušila, že tohle nemůže dobře dopadnout... Paní Zerhauová je velkou herečkou a moc ráda ji sleduji v každé roli.

Z tohoto představení mám moc dobrý pocit a bude mi v repertoáru moc chybět. Doufám, že se za dva roky na jeviště Janáčkova divadla opět vrátí!

1 komentář:

Dana Šimková řekl(a)...

Zuzana Floderová:

Dne 14. 5. 2014 jsem se zúčastnila operního přestavení Eugen Onegin v Janáčkově divadle.

Představení se mi velice líbilo. Bylo v původním jazyce – ruštině – a hudbu složil Petr Iljič Čajkovskij. Kdo neznal literární předlohu od Alexandra Sergejeviče Puškina, musel číst titulky.

Pěvci byli úžasní. Nejlepší byl Ivan Choupenitch, který zpíval Lenského. Vystihl ho naprosto dokonale. Škoda, že je tam jen krátce, protože je, jak každý ví, zastřelen, když bojuje o svoji lásku Olgu, kterou zahrála nedostižná krasavice Veronika Hajnová.

Výkon, který předvedla Anna Wierzbicka (hostující zpěvačka) v úloze Tatjany, byl neméně úžasný. Do role se dokázala vžít, a když psala dopis Oneginovi, že ho miluje a chce s ním být, tak mě to tak dojalo, že jsem musela chtě nechtě vytáhnout kapesníček a utřít pár slz. Zpívala i vypadala naprosto božsky, jako kdyby se z nebes snesl anděl.

Velice dobrý byl také Roman Janál, který zahrál Eugena Onegina. Předvedl ho tak přesvědčivě, že jsem musela souhlasit s Tatjanou, když ho nakonec nechtěla, zůstala věrná svému muži, a dala mu, jak se říká rychlé sbohem.

Myslím, že toto je zatím druhé nejlepší představení, jaké jsem kdy viděla, a pokud máte rádi knihu, opera vás jistě také nadchne. A tak neváhejte a zajděte si na ni do Janáčkova divadla.

(Autorka recenze je studentkou 2. ročníku Střední školy KNIH a učí se psát divadelní kritiku)