úterý 1. dubna 2014

Jaroslav Sovinský: Giacomo Puccini: BOHÉMA (La Bohème) - základní vstupní informace před přenosem z MET




V sobotu 5. dubna 2014 se dostaneme k osmému přenosu v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, a sice k opeře o čtyřech dějstvích („scénám ve čtyřech obrazech“) italského skladatele  G. Pucciniho (1858 – 1924) „Bohéma“.



S díly G. Pucciniho, jehož některé opery (Bohéma, Madama Butterfly, Tosca a Turandot) patří k vůbec nejhranějším operám ve světě, se v přenosech z Metropolitní opery setkáváme poměrně často. V únoru r. 2008 jsme mohli shlédnout Manon Lescaut, 5. dubna téhož roku Bohému (nyní se tak k ní vracíme na den přesně po šesti letech), v lednu r. 2009 Vlaštovku, v březnu téhož roku Madama Butterfly, v říjnu téhož roku Toscu (tutéž operu pak v i v listopadu 2013), v listopadu r. 2009 Turandot a v lednu r. 2011 Děvče ze zlatého Západu. Z Pucciniho dvanácti operních prací (počítáme-li části Triptychu jako samostatné) jsme tak viděli hned sedm. K dalším pěti patří Pucciniho prvotina Le Villi, dále pak Edgar a části Triptychu: Plášť, Sestra Angelica a Gianni Schicchi. Bohéma se po Le Villi (1884), Edgarovi (1889) a Manon Lescaut (1893) stala Pucciniho čtvrtou operou.



Libreto k Bohémě napsali italští libretisté Luigi Illica (1857 – 1919) a Giuseppe Giacosa (1847 – 1906) na základě díla (románu) „Scény ze života bohémy“ („Scènes de la vie de bohème“) francouzského romanopisce a básníka Henriho Murgera (1822 – 1861), díla publikovaného r. 1851. Murgerovo dílo bývá označováno za román, jde však o soubor jen volně souvisejících příběhů, z nichž většina byla publikována samostatně již o něco dříve v místním literárním magazínu. Příběhy zobrazují romantizovanou podobu bohémského života ve 40. letech 19. století v pařížské Latinské čtvrti (Quartier latin). Řada z nich má částečně autobiografický charakter a jsou založeny na životě skutečných lidí té doby. Sám Murger žil v pařížské mansardě jako chudý básník a patřil do skupiny přátel, kteří si dohromady říkali „pijáci vody“, protože si vzhledem ke své chudobě nemohli dovolit pít víno. S Murgerovou pomocí vytvořil francouzský dramatik Théodore Barrière (1823 – 1877) z jeho díla hru „La vie de bohème“ (1849).



Většina prvního a čtvrtého dějství libreta Illicy a Goacosy vychází z Murgerova románu, závěrečné části těchto dějství (s Rudolfem a Mimì) se podobají jak románu tak, uvedené divadelní hře. Podobně jako hra se opera soustředí na vztah Rudolfa a Mimì, a končí Miminou smrtí, a stejně jako v divadelní hře je postava Mimì výsledkem smíšení příběhů dvou románových postav, Mimì a dále jisté Franciny. Setkání Rudolfa a Mimì vychází z románu, kde však nejde o Rudolfa a Mimì,  ale o již zmíněnou Francinu a jejího milého Jacquese, kteří spolu žijí v mansardě. Děje druhého a třetího dějství jsou naopak vpodstatě původním výtvorem obou Pucciniho libretistů. První a čtvrté dějství nesou lokalizační přídomek „In soffitta“ (V mansardě), druhé „Al Quartiere Latino“ (V Latinské čtvrti) a třetí „La barriera d´Enfer“ (Závora Pekla; enfer – francouzsky „peklo“). Připomeňme, že Latinská čtvrť je historickou částí Paříže, na levém břehu Seiny, na území dnešního 5. a 6. obvodu (není čtvrtí ve smyslu dnešního správního členění města); v této tradiční studentské čtvrti najdeme i proslulou Sorbonu. Název čtvrti souvisí se skutečností, že dříve (až do Francouzské revoluce), byla latina výhradním jazykem zdejších obyvatel (univerzitních profesorů a studentů). 



K Murgerovu románu přivábily Pucciniho „vzpomínky na vlastní mládí. Cítil, že v knize je příležitost k libretu plnému lásky a bolesti, a jako rozený dramatik pochopil ihned, jak bude působivé. Byl zachvácen přímo vášnivou touhou psát pro „Bohému“ hudbu, psal ji současně se vznikem libreta“ (opera vznikla v l. 1892-1895), „mnohé části např. Musettin valčík“ (II. dějství) „dokonce dříve a verše vznikaly teprve dodatečně“. Viz zdroj č. 1, str. 159. V Bohémě „skladatel poprvé vystoupil na vrchol svého umění a vytvořil dílo, jež nese všechny znaky jeho osobitého projevu“. … Murgerův námět „vyhovoval Puccinimu zobrazením prostředí, jež mu bylo blízké. Na scéně se rozvíjí drama ze života drobných lidí na pozadí rušné Paříže. Sólistické party řeší skladatel recitativně nebo jako monology, značnou roli hrají ansámbly a rychle se střídající scény. Zaznívají  pamětné motivy, orchestr hýří v každé scéně zvukovou barvou. Nápadná je širokodechá, výrazná melodika, jež získává srdce diváků. V harmonické složce se Puccini vyrovnává se soudobými trendy, objeví se paralelní kvinty a zvětšené trojzvuky, jež dodávají hudbě dráždivé příchuti. Pozoruhodná jsou“ (i) „parlanda sólistů“. Viz zdroj č. 2, str. 170. „Text a hudba se doplňují vzácně dokonale. Volně seřazené scény z chudého, ale také bezstarostně veselého prostředí umělců, kteří se zatím neprosadili, Puccini hudebně spojuje množstvím krátkých, rychle se měnících témat, charakterizujících osoby a nálady, a uvolněním rytmu. Všemu vládne melodie, kterou mnohokrát charakterizuje příznačný rys Pucciniho vedení melodického hlasu: těžkomyslně klesající kroky, svázané především s jeho zpěvy rozloučení a smrti. Dramatická, lyrická a radostná témata nejsou tak vyváženě spojena už v žádné z Pucciniho pozdějších oper. V celé poslední scéně se vyskytují příznačné motivy a motivické připomínky – podobně jako u Richarda Wagnera, jehož si Puccini velmi vážil.“ Viz zdroj č. 3, str. 330.



Základ libreta, román H. Murgera, je modelovým případem stylového směru verismu a popisuje každodenní život obyčejných lidí“; (verismus, z italského „vero“ /pravda, realita/, byl umělecký směr, který usiloval, zejména v hudbě, o realistické ztvárnění skutečnosti a pravdivé vylíčení lidských charakterů, bez toho, že by k příběhu nebo líčení autor zaujímal jakékoliv stanovisko).              „Pucciniho hudba je zde vrcholem a zároveň překonáním verismu. Skladatel obohatil plnokrevnou melodiku tohoto operního směru množstvím mistrovských detailů. Kromě toho zjemňuje Puccini svou partituru přímo impresionistickým způsobem, používá nová tónová zabarvení, která vyplývají jednak z paralelně vedených kvint, jednak ze zvětšených trojzvuků, a projevuje se jako mistr náhlé hudebně scénické proměny, např. když Musettin sbor přechází bezprostředně do vojenského pochodu. … Dokonalé zvládnutí ansámblové kompozice dokládá Puccini zejména ve třetím dějství, kdy se spojují do kvarteta hlasy obou naprosto rozdílných mileneckých párů. Celá opera je zpracována na základě vzpomínkových motivů a leitmotivů. Zejména poslední dějství se skládá téměř výhradně z tematického materiálu minulých aktů. Sólové scény jsou částečně ariosní (první dějství), částečně mají monologický charakter (třetí dějství), přičemž se melodie vyvíjejí téměř se samozřejmou přirozeností do lyrických vrcholů.“ Viz zdroj č. 4, str. 274.



Premiéra Pucciniho Bohémy se uskutečnila 1. února 1896 v turínském Teatro Regio (dirigoval Arturo Toscanini, 1867 – 1957). Při premiéře nebyla opera přijata s velkým nadšením (byť o něco později bude v Turíně o operu u publika velký zájem, že bude muset divadlo přidávat představení). Kritika byla k premiéře velmi tvrdá, C. Bersezio v La Stampa dokonce napsal: „Bohéma zanechá sotva dojem v mysli posluchačů a rovněž nevýznamné budou stopy, které po ní zůstanou v dějinách hudebního divadla.“ Příliš úspěšná nebyla ani provedení opery v Římě a Neapoli, avšak „o dva měsíce později v Palermu dosáhla úspěchu, který založil Puccinimu světovou slávu. Ne neprávem se toto mistrovské skladatelské dílo stalo synonymem pro italskou operu po Verdim a vedle Verdiho děl, ba dokonce pro operu vůbec.“ Viz zdroj č. 3, str. 329. Publikum si v Palermu vynutilo „opakování celé poslední scény“. Viz zdroj č. 4, str. 275, odtud citován i C. Bersezio.  



V roce své premiéry se pak opera objevila i v boloňském Teatro Comunale a římském Teatro Constanzi. V témže roce byla také poprvé uvedena v zahraničí, a sice v Teatro Colón v Buenos Aires. V následujícím roce byla uvedena v milánské La Scale, benátském La Fenice, v Alexandrii, Lisabonu, Berlíně, Moskvě, Manchesteru, Londýně a Los Angeles (poprvé v USA). V r. 1898 byla uvedena v parmském Teatro Regio, v bergamském Teatro Donizetti, (ve francouzské premiéře) v Paříži a v New Yorku (Wallack´s Theatre); v témže roce byla uvedena v české premiéře i v pražském Národním divadle (27. února, český překlad V. J. Novotný). Operu brzy nastudovala i newyorská Metropolitní opera, která s ní nejprve r. 1900 vystoupila v různých městech USA (nejprve v Los Angeles, pak dvakrát v San Franciscu, poté v Denveru, Kansas City a v Minneapolis) a pak 26.12. 1900 ji uvedla v New Yorku. Podrobněji viz zde:




V současné době patří Bohéma, jak již výše naznačeno, k nejčastěji uváděným (a jistě i nejpopulárnějším) světovým operám, a tvoří tak pevnou součást světového repertoáru.



V roce následujícím po premiéře Pucciniho opery měla v benátském La Fenice (6.5.1897) premiéru stejnojmenná opera italského skladatele Ruggera Leoncavalla; libreto k ní si vytvořil sám skladatel, jeho opera, stejně jako opera Pucciniho, vychází z Murgerova románu. Uvádí se, že premiéra byla úspěšná, tato opera se nicméně nestala kmenovou součástí světového repertoáru a bývá uváděna jen zřídka (připomeňme, že 13. března 2003 ji uvedla pražská Státní opera). Nejznámějším Leoncavallovým dílem se stala opera „Komedianti“, která je pevnou součástí světového repertoáru (jde však v podstatě o jediné Leoncavallovo dílo, které mělo takový úspěch). V příští sezóně budeme moci „Komedianty“ shlédnout v přenosu z Metropolitní opery, 25.4.2015, a to spolu s Mascagniho „Sedlákem Kavalírem“, s nímž bývají často uváděni současně (v rámci jednoho operního představení).



Leoncavallo, pokud jde o Bohému, tvrdil, že nabídl Puccinimu dokončené libreto, avšak měl za to, že mu Puccini v daném námětu ustoupil (neměl o věc zájem). Puccini se naopak k věci vyjádřil, že o Leoncavallově zájmu nevěděl a pracoval tak po nějakou dobu na své vlastní verzi, a měl za to, že neměl vůči Leoncavallovi žádný závazek, pokud se týče ukončení prací na svém díle. Případně se o věci hovoří takto: „Přítel Ruggiero Leoncavallo Pucciniho upozornil na tuto látku už v r. 1892. Když se Puccini po počátečním nezájmu přece jen rozhodl pro kompozici a na konci r. 1895 partituru dokončil, měl i Leoncavallo hotovou svou Bohému. .. Libreto se ovšem stalo jablkem sváru, na němž přátelství obou skladatelů ztroskotalo.“ Viz zdroj č. 3, str. 329. 



Spor obou skladatelů se dostal až do novin. Nakonec měl Puccini prohlásit, že ať si Leoncavallo napíše svou operu, a on si napíše také svou. A pak ať rozhodne publikum. Tak se i stalo. Větší úspěch Pucciniho bývá spatřován nejen v kvalitě libreta, ale i v srdečnosti a půvabné humanitě jeho postav (konečně, milostný výstup Rudolfa a Mimì v prvním dějství patří k tomu nejniternějšímu, co bylo kdy ve světové opeře napsáno). Pokud jde o Leoncavallovu verzi, skladatele zde „víc nežli privátní osud Mimi a Rodolfa zaujaly střety bohémských kumštýřů s měšťáckou společností. Jeho Bohéma je drsnější nežli Pucciniho“. Podrobněji viz Herman J., Leoncavallova Bohéma z ulice v moderním kabátu: http://www.novinky.cz/kultura/4692-leoncavallova-bohema-z-ulice-v-modernim-kabatu.html



V Leoncavallově verzi se kromě hlavních postav, které najdeme u Pucciniho (Rodolfo, Marcello, Schaunard, Colline, Mimì a Musetta), objevují některé další, které se u Pucciniho neobjevují, např. Schaunardova milenka Eufemia, majitel „Café Momus“ Gaudenzio, filosof Barbemuche (učitel vikomta Paola) a sám vikomt Paolo. Stejně jako u Pucciniho je Mimì soprán; na rozdíl od Pucciniho verze je však Rudolf baryton a Marcello tenor (u Pucciniho je to obráceně). „Leoncavallovo dílo odpovídá co do textu i hudby více předloze H. Murgera, který zobrazil život bohémy ve svém románě podstatně drastičtěji, ba dokonce brutálněji, než je tomu v subtilní skladbě Pucciniho. Opera R. Leoncavalla se liší od díla Pucciniho především dramatičtější hudební řečí, dramaturgickým provedením a polohou hlasů.“ Viz zdroj č. 4, str. 280.



Na těchto stránkách je možno se seznámit (v angličtině) s obsahem Leoncavallovy verze:





V titulu opery (jak Pucciniho, tak Leoncavalla) se, jak známo, objevuje souhrnný pojem pro lidi (bohémy), především umělce, kteří vedou volný (bohémský) životní styl, po kavárnách, večírcích apod., užívajíce si života. Politicky měli blízko k liberálním až anarchistickým idejím. V tomto smyslu se pojem používá i pro podobné chování některých lidí dnešní doby. Pojem bohémianismus (jinak česky bohémství) vznikl ve Francii na počátku 19. století, kdy se umělci soustřeďovali do levného ubytovacího prostředí, kde sídlili v té době Romové, kteří byli v té době běžně označováni jako „Bohémien“. Že slova „la bohème“ a „Bohémien“ silně připomíná slovo „La Bohême“ (z latinského Bohemia, původně Boiohaemum /země Bójů - podle jména keltského kmene/), tj. Čechy? Není to náhoda. Spojení mezi „bohémou“ a romskými obyvateli již bylo uvedeno. A spojení Romů a Čech? O francouzských Romech (Bohémien) se tvrdilo, že přišli z Čech (z Bohemie). V Čechách se měla jedna skupina Romů objevit v r. 1419, kde se však právě schylovalo k vojenskému střetnutí (husitské války), proto pokračovali dále do Německa a Francie, kde se měli sami představit jako „Bohemi“. Případně může spojení mezi Bohemií a Romy souviset s glejtem, který vydal císař Zikmund r. 1423 romskému vojvodovi Ladislavovi, který obsahoval císařův podpis se slovy „Rex Bohemiae“ (král český). Podrobněji viz Hugo J., Bohemia, Bohéma a Romové: http://klub.slovniky.cz/clanek/bohemia-bohema-a-romove



S Čechami (Bohemia) je známo možné spojení u Shakespearea (Zimní pohádka), i když se vedou spory o to, jakou zemi vlastně Shakespeare označením „Bohemia“ myslel (tato země se nachází v Zimní pohádce na břehu mořském /za Přemysla Otakara II. krátce skutečně český král ovládal adriatické pobřeží/, nejsou zde však česká jména, neobjevují se zde české reálie); existují i jiná místa s podobnými názvy (Shakespeare ale pokud jde o přímořskou Bohemii převzal totéž ze zdroje, z něhož čerpal, z romance R. Greena s názvem Pandosto). Do Bohemie prý Shakespeare umístil děj své Zimní pohádky, „neboť šlo o zemi cikánů, čarodějů a kouzel. Zajímavý význam získalo slovo bohéme ve francouzštině. Původně etnický význam se postupně rozšířil i na další osoby bez trvalého bydliště, tedy tuláky, a od počátku 19. století také na začínající či neúspěšné umělce, kteří rovněž žili na okraji společnosti a navíc svou chudobu skrývali za pohrdáním společenskými konvencemi. Jako celek se označovali jako bohéma. A když už je přenos Bohémy z New Yorku, připojme z téhož citovaného zdroje ještě tuto informaci: „po světě je řada nám asi nepříliš známých míst s názvem Bohemia … Jednu takovou Bohemii založili v roce 1855 nedaleko New Yorku tři přistěhovalci z Čech – Jan Vávra, Jan Kratochvíl a Josef Koula, spolu se svými ženami. Osada, nazvaná nejprve Nový Tábor, se rozrostla v městečko, které v r. 1894 získalo své současné jméno. V létě roku 1942 vyšel v New York Post úvodník vyzývající, aby Bohemia byla přejmenována na Lidice, název však již zůstal. Bohemia leží na Long Islandu asi 50 km východně od New Yorku a má dnes prý asi 10 000 obyvatel, převážně potomků původních přistěhovalců.“ Kdo ví, třeba budou někteří z nich v hledišti MET. Viz: Hugo J., Bohemia, Bohéma a Romové: http://klub.slovniky.cz/clanek/bohemia-bohema-a-romove



Pro zajímavost: v Irsku najdeme dublinský fotbalový klub, založený r. 1890, s názvem Bohemian Football Club, jehož název (byť to není jisté) se odvozuje od toho, že hráči kdysi hledali vhodné místo pro hru, čímž připomínali skupinu (kočujících) Romů, a byli „skutečně bohémského ducha“.  V angličtině má slovo „bohemian“ především význam „bohémský, český“, ale jistá asociace s Romy také existuje, proto se klubu někdy přezdívá „The Gypsies“. To naše „Bohemka“ (Bohemians Praha 1905) souvisí nepochybně s Bohemií (Čechami a Čechy).



Ke zpracování předchozího textu byly použity zejména tyto zdroje:



1) Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955;

2) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, 2001; 

3) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996;

4) Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999.



Vraťme se nyní po kulturně-lingvistickém exkurzu zase k Pucciniho opeře a uveďme si k ní ještě některé další  základní informace: 

Osoby a hlasové obory:

Rudolf (Rodolfo), básník (lyrický tenor, též mlado-hrdinný tenor); Marcel (Marcello), malíř (charakterní či kavalírský baryton, též lyrický baryton); Schaunard, hudebník (charakterní baryton, též lyrický baryton); Collin (Colline), filosof (seriosní bas, též charakterní bas); Benoît, jejich domácí (bas); Mimi (Mimì), švadlena (lyrický soprán, též mlado-dramatický soprán); Musetta, zpěvačka (dramatický či lyrický koloraturní soprán); Alcindor (Alcindoro), státní rada, bohatý ctitel Musetty (bas či tenor); Parpignol, pouliční prodavač hraček (tenor); celní seržant (bas); celní strážník (bas); poslední čtyři uvedení mohou být eventuálně součástí sboru. Sbor: studenti, měšťané a měšťanky, švadlenky, modistky (kloboučnice), kupci, pouliční prodavači, vojáci, číšníci (sklepníci), hudebníci, hoši, děvčata atd. (ve druhém dějství kompletní sbor s dětským sborem). Děje se v Paříži kolem r.  1830. Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 382, přihlédnutím k dalším zdrojům.



Libreto opery (italsky, francouzsky, španělsky, anglicky a německy) viz zde:


Libreto opery (v ruštině) viz zde: http://libretto-oper.ru/puccini/boheme

Libreto opery (v češtině, překlad V. J. Novotný) viz zde:




Pořadí hlavních částí opery (citováno podle zdroje č. 1, str. 161, překlad V. J. Novotný, částečně doplněno):

I. dějství:

Výstup Marcela a Rudolfa: Ty moře rudé, ve tvých vlnách nevolno. („Questo Mar Rosso - mi ammollisce e assidera“).

Arie Rudolfa: Je studená ta ručka, ó jak zahřál bych ji rád („Che gelida manina!
Se la lasci riscaldar...“).

Arie Mimi: Mně říkají Mimi. („Mi chiamano Mimì...“).

Dvojzpěv Mimi a Rudolfa: Ty má dívenko něžná. („O soave fanciulla...“).



II. dějství:

Úvod (Vánoční trh před kavárnou Momus).

Valčík Musetty: Když sama jdu, samotinká po ulici... („Quando men vo soletta per la via...“).



III. dějství:

Duet Mimi a Marcela: Ó, dobrý Marcele, pomoc! („O buon Marcello, aiuto!“).

Arie Mimi: Blažená kde jsem tvým přísahám naslouchala /tvé sliby slýchala.../ („D'onde lieta uscì al tuo grido d'amore...“) 

Dvojzpěv Mimi a Rudolfa: Ó, sbohem buďte, vy přesladké chvíle ranní. („Addio, dolce svegliare alla mattina!“).



IV. dějství:

Výstup Marcela a Rudolfa:  Že měla vůz? („In un coupé?“) … Ach Mimi, ty nevrátíš se. („O Mimì tu più non torni.“)

Arie Collina: Slyš mne, ty starý plášti... („Vecchia zimarra, senti...“)

Výstup Mimi a Rudolfa: Již jsme sami? („Sono andati?“)

Modlitba Musetty: Maria, Panno nejsvětější. („Madonna benedetta...“)



Obsah:

(podle materiálu dodaného Metropolitní operou, překlad z angličtiny a ruštiny, s přihlédnutím k dalším zdrojům): https://www.metoperafamily.org/metopera/season/synopsis/boheme?src=hdpage



První dějství: Paříž, kolem r. 1830. Ve vánočním čase v prostém mansardovém bytě mrznou dva chudí umělci, malíř Marcel a básník Rudolf. Aby se zahřáli, zatopí v kamnech listy s textem poslední hry napsané Rudolfem. Brzy se k nim připojí jejich sousedi, filosof Collin a hudebník Schaunard. Druhý z nich přinesl něco k jídlu, dřevo a trochu peněz, za které zve všechny na večeři do města. Všichni se tomu radují, když tu se objeví jejich domácí Benoît, který sem přišel, aby mu zaplatili za bydlení. Jeho nájemníci mu nalijí vína a chtějí, aby jim vyprávěl o milostných dobrodružstvích. Když se Benoît rozpovídá, že dohání, co v mládí zmeškal, je svými nájemníky naoko obviněn z manželské nevěry a s předstíraným pohoršením nad jeho nemravností vystrčen bez nájemného ven. Marcel, Collin a Schaunard nato odcházejí se povyrazit do Latinské čtvrti; Rudolf jim řekne, že se k nim přidá později. Chce tu ještě zůstat, aby napsal článek. Tu se ozve lehké zaklepání na dveře a v nich se objeví něžná mladá dívka, které v průvanu zhasla svíčka a přišla poprosit sousedy o její zapálení. Ve dveřích však, trápena kašlem, omdlévá. Rudolf se jí ujme, přivede ji opět k vědomí a svíčku jí zapálí. Dívka poděkuje a odchází. Tu se však vzápětí vrací, neboť u sousedů ztratila klíč. Oba ho hledají a při tom pohasnou jejich svíčky. Ve tmě se Rudolfovi podaří klíč najít a tajně ho schová do kapsy. Pak s dívkou „hledá“ dále a za svitu luny se něžně dotkne její chladné ruky. A začne pak dívce vyprávět svůj příběh, kým je a jak žije. I dívka mu řekne něco o sobě, říkají jí Mimi (byť se jmenuje Lucie) a živí se šitím. Tu se zvenku ozvou hlasy Rudolfových přátel, kteří se po Rudolfovi shánějí, aby se k nim přidal. Rudolf jim řekne, že zde není sám a pošle je napřed do kavárny. Pak se obrátí k Mimi; oba v sobě navzájem nacházejí zalíbení a vyjadřují svoji radost z toho, že se zde potkali. Obejmou se a pak se vydají, naplněni něžnými city, do kavárny za Rudolfovými přáteli.     



Druhé dějství: V Latinské čtvrti je před kavárnou „Momus“ živo. Procházejí zde kupci, pouliční prodavači a jiní lidé všeho druhu a věku. U jednoho z prodavačů Rudolf koupí Mimi, poněkud vyděšené okolním velkoměstským ruchem, klobouček. Pak ji představí svým přátelům a všichni se usadí k večeři. Tu se zde s hlukem objevuje zpěvačka Musetta, Marcelova někdejší milá, která na Marcela nezapomněla, avšak nechává se nyní vydržovat od starého, ale bohatého, ctitele Alcindora, který ji sem doprovodil. Marcel je takovým výjevem trápen. Musetta se snaží získat jeho pozornost a dá se do zpěvu písně ve valčíkovém rytmu, v níž líčí svoji popularitu. Pak si postěžuje, že ji tlačí střevíčky, a pošle Alcindora, aby jí koupil nové. Jakmile její ctitel zmizí, Musetta padne Marcelovi do náruče a poručí číšníkovi, aby celou útratu, kterou tady Marcel s přáteli udělali, nechal napsat na Alcindora. Kolem kavárny pak prochází vojenská kapela, a k veselému procesí, které se kolem ní shlukne, se přidávají i Marcel, Rudolf a jejich přátelé, a spolu s nimi i Mimi a Musetta. Brzy poté se vrací Alcindor s novými střevíčky. Nachází zde však jen prázdný stůl a velký účet...



Třetí dějství: Prošel nějaký čas, nastal únor. Za úsvitu, na zasněženém předměstí Paříže propouští u celní závory seržant do města rolnice z venkova. Z přilehlého hostince se ozývají hlasy hostů. Tu sem přichází nemocná Mimi, která hledá místo, kde spolu nyní žijí Marcel s Musettou. Když se  před hostincem objeví Marcel, Mimi mu líčí, že ji má Rudolf rád, ale trápí ji svou žárlivostí, a často jí říká, že se oba k sobě nehodí, ať si najde jiného. Marcel se jí ptá, proč se tedy nerozejdou. Mimi na to, že má pravdu, že to tak bude nejlepší; už to zkoušeli, ale marně, Marcel by jí však mohl v té věci pomoci. A dodává, že předešlé noci Rudolf odešel, a řekl, že je všemu konec. Proto se Mimi za Marcelem vydala. Marcel ji pošle domů, že s Rudolfem, který v hostinci přespal, sám promluví. Když pak z hostince vyjde Rudolf, Mimi se skryje opodál. Marcel má však za to, že již odešla, a dá se s Rudolfem do řeči. Rudolf mu řekne, že se chce s Mimi rozejít, protože je přelétavá. Marcel mu nevěří a ptá se ho po pravé příčině. Rudolf mu přiznává, že Mimi miluje, ale trápí se pro její nemoc, která se zhoršuje. A v jeho chladném bytě ji potká to nejhorší. Tu se dá Mimi, která jejich rozmluvu vyslechla, do kašle, čímž se prozradí. Rudolf ji chce vzít do hostince, aby se tam ohřála, ale Mimi chce zůstat venku. Z hostince se ozve smích Musetty, a žárlivý Marcel, který má za to, že tam Musetta s někým koketuje, vběhne dovnitř. Mimi dává Rudolfovi sbohem, že se zase vrátí domů do své světničky, ke své práci. Oba si pak připomínají dny, kdy byli šťastni; kéž by tak zimu již vystřídalo jaro! Mimi svému milému řekne, že její srdce patří navždy jemu; musí však odejít. Tu z hostince vyběhnou Musetta s Marcelem, který svou milou plísní, že koketovala s jedním s hostů, a oba se ve zlém rozejdou. Mimi a Rudolf se však rozhodnou, že spolu do jara zůstanou.    



Čtvrté dějství: Opět nastal čas vánoční. V mansardě Rudolf s Marcelem rozmlouvají o tom, že jejich někdejší družky teď vedou nový život, po boku bohatých pánů. Oba umělci však k svým někdejším dívkám stále cítí lásku a trápí se pro ně. Ze smutných myšlenek je vytrhnou přicházející Collin a Schaunard, kteří přinesli něco k snědku. Celá čtveřice se snaží trochu poveselit; všichni se dají do rozpustilého tance, kteří přejde do hraného žoviálního souboje. Když je zábava v nejlepším, vtrhne do mansardy Musetta, a přítomným sdělí, že s ní jde Mimi, která je však příliš slabá na to, aby vyšla po schodech. Rudolf spěchá, aby Mimi pomohl. Když ji přivede, položí ji na lůžko a pečuje o ni. Musetta mezitím ostatním líčí, že se dozvěděla, že Mimi odešla od svého ctitele, a že je těžce nemocná. Snažila se ji vyhledat, a tu ji potkala na ulici, strádající nemocí. Mimi Musettě řekla, že cítí, že se blíží její konec, a chce se setkat s Rudolfem; prosila ji, aby ji k Rudolfovi zavedla. Mimi se v Rudolfově péči cítí lépe. Ostatní však vědí, že tady, kde nic nemají, ubohá dívka zemře. Tu se ozve Mimi, že je jí zima. Kéž by tak měla rukávník! Vyjádří však svou radost, že je mezi přáteli, a Marcelovi připomene, jak je Musetta dobrá dívka. Marcel Mimi dojat podá ruku, se slovy, že si je toho plně vědom. Musetta si pak sejme náušnice, dá je Marcelovi, aby je prodal, koupil léky a přivedl lékaře. Pak se k němu přidává, aby s ním vyšla ven, aby mohla Mimi koupit rukávník; tuší, že je to její poslední přání, chce jí ho však rozhodně splnit. K pomoci chce přispět i Collin: sebere svůj plášť, aby ho odnesl do zastavárny. Na odchodu vezme s sebou Schaunarda, aby měli Rudolf a Mimi chvíli sami pro sebe. Rudolf s Mimi pak v osamění myslí na svou lásku a připomínají si své první setkání, tehdy v mansardě. Tu Mimi opět zachvátí kašel. Vzápětí se vrací Schaunard a brzy po něm Marcel, který přináší lék, a Musetta, přinášející rukávník. Marcel předá lék Rudolfovi, s tím, že brzy sem přijde lékař. Musetta dává rukávník Mimi, která věří, že je od Rudolfa, což Musetta něžně potvrdí. Mimi poděkuje a usne. Musetta se modlí, aby se Mimi uzdravila. Tu si Schaunard, který přistoupil k lůžku s nemocnou, všimne, že Mimi již není mezi živými, a sdělí to Marcelovi. V té chvíli se vrací i Collin, který nese peníze, které získal za kabát. Tu paprsek světla zasvítí Mimi do tváře a Rudolf zacloní okno, aby Mimi před světlem chránil. Collin se Rudolfa ptá, jak se Mimi daří. Rudolf mu naznačí, nechť si všimne, jak je Mimi klidná. Tu však Rudolf zpozoruje strnulý výraz Marcela a Schaunarda, a ptá se, co to znamená. Marcel přistoupí k Rudolfovi, naplněnému nejvyšší úzkostí, a snaží se mu dodat síly. Rudolf se vrhne k posteli, na níž leží Mimi, pozvedne její tělo k sobě, a chápaje, co se stalo, volá zoufale její jméno: „Mimi... Mimi!...“

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Metropolitan Opera House
April 5, 2014 Matinee

Scheduled

HD Transmission/Simulcast


LA BOHEME
Giacomo Puccini-Luigi Illica/Giuseppe Giacosa



Mimi....................Anita Hartig
Rodolfo.................Vittorio Grigolo
Musetta.................Susanna Phillips
Marcello................Massimo Cavalletti
Schaunard...............Patrick Carfizzi
Colline.................Oren Gradus
Benoit..................Donald Maxwell
Alcindoro...............Donald Maxwell
Parpignol...............Daniel Clark Smith
Sergeant................Jason Hendrix
Officer.................Joseph Turi

Conductor...............Stefano Ranzani

Production..............Franco Zeffirelli
Set designer............Franco Zeffirelli
Costume designer........Peter J. Hall
Lighting designer.......Gil Wechsler
Stage Director..........J. Knighten Smit
TV......................Barbara Willis Sweete

Anonymní řekl(a)...

Za Anitu Hartig, která náhle onemocněla, na poslední chvíli nastoupila do role Mimi lotyšská sopranistka Kristine Opolais.