úterý 11. února 2014

Jaroslav Sovinský: Rusalka a její družky (rusalky a jim podobné bytosti ve folklóru a ve zdrojích pro Kvapilovo libreto Rusalky)



V předchozím příspěvku jsme si v souvislosti s nadcházejícím přímým přenosem opery Rusalka A. Dvořáka z newyorské Metropolitní opery uvedli k této opeře základní informace. Podívejme se nyní na její předobraz ve folklóru a na zpracování tématu rusalky (či jí podobné bytosti) v některých dalších uměleckých dílech.

Začněme přímo u rusalek (víl), které se objevují v mytologii a folklóru Slovanů. Víly jsou „mýtické bytosti spjaté převážně s vodním živlem, vystupují v podobě  krásných dívek v bílém, s dlouhými vlajícími zlatými či rusými vlasy, jež představují zdroj jejich životní síly. Ztráta byť jednoho vlasu znamenala pro ně smrt. Tyto bytosti se dokáží proměňovat ve zvířata – labuť, koně, či  sokola. Mohou působit pozitivně, ale dovedou být i nebezpečné a zlé. Je proto třeba naklonit si je obětí pod stromy, u jezer a u pramenů, kde často sídlí. Avšak jsou známy též víly skalní, lesní, v Chorvatsku a Bulharsku i mořské víly. Tančí a zpívají vilino kolo, a to především v noci; na takto udusanou trávu nesmí nikdo vkročit, nechce-li zahynout.“ Výraz víla pochází od slovesa „viliti“, tj. být posedlý. K nejstarším zmínkám patří „Prokopiova zpráva ze 6. století o uctívání „nymf“,  jejichž slovanské označení však nezachytil. V Rusku je v 11. a 12. století zakazováno modlit se k vílám“, v jednom z pramenů se uvádí, že lidé „...věří v peruna  … i ve víly, ...modlí se k nim, či je uctívají“ (spolu s dalšími tam uvedenými božskými a mýtickými bytostmi; viz zdroj č. 1, str. 232). Tato zpráva také naznačuje přežívání pohanských zvyků v již oficiálně křesťanské zemi. „V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl“ v básni z 15. století. „Na Slovensku, zejména na Trenčínsku, jsou četné etnografické doklady pojetí víl jako duší zemřelých neprovdaných dívek a nevěst, které bloudí po zemi a svádějí chlapce k smrtonosnému tanci.“ (zdroj č. 1, str. 232).

Pojem víla u východních Slovanů později (cca od 16. století) nahradil pojem „rusalka“. (rusalka je takto pojem poměrně nový). Tento slovanský výraz se odvozuje od pojmu „rusálie, rusalné dny“, což byl u starých (pohanských) Slovanů svátek památky zemřelých. Jedna z prvních zpráv o rusáliích pochází z 11. stol. (Lavrentjevský letopis, v němž se odsuzují pohanské obřady). Svátek se slavil u východních i jižních Slovanů, sám výraz „rusálie“ se objevil na Balkáně. Měl vzniknout z latinského „rosalia“; jednalo se o „svátek růží“, což byl pohanský svátek starých Římanů, obřad památky zemřelých. Skutečnost, že rusálie byly vzpomínkou na mrtvé, mohla mít vliv na představu rusalek, jako duší dívek, které předčasně zemřely, utopily se nebo spáchaly sebevraždu (viz zdroj č. 2, str. 111).

Jiný výklad pojmu rusalka odvozuje jeho původ též od barvy vlasů těchto bytostí, která byla nejčastěji rusá. Při rusáliích na Rusi „se hrály rozpustilé rusalné hry a zpívaly běsovské písně“ (běs - původně nejspíše přírodní božstvo či duch, až „kontaktem s křesťanstvím nabyl výrazně negativní význam“) „hrálo se na housle, bubny, píšťaly a tančilo se (zdroj č. 1, str. 47 a 195). Církev se k podobným slavnostem stavěla samozřejmě velmi negativně. Rusálie se konaly v různých dobách roku, mj. na jaře (o tzv. Rusalném týdnu). Věřilo se, že v této době (cca květen – červen, kdy už je teplo) rusalky vycházejí z vody a pobývají na zemi, na březích řek a jezer či v lesích. Mohou dokonce navázat kontakt s člověkem. V té souvislosti se uplatňovaly rozličná omezení a obyčeje, např. nebylo možno chodit do lesa o samotě, vodit tam skot, bylo zakázáno koupat se v řece, zejména v poledne a o půlnoci. Věřilo se, že rusalky stahují k sobě utopené. V době Rusalného týdne bylo také vhodné si rusalky různě předcházet, čímž bylo možno počítat s jejich pomocí.

Rusalky byly spojovány s vodou, poli i lesy. Uvádí se, že spojení slova „rusalka“ se slovem „ruslo“ (řečiště) mohlo vést k proměně z bytosti spojované s lesem a poli ve vodní bytost. V běloruštině je synonymem rusalky pojem „vodjanica“ či „kupalka“. Podle tradičních (ruských) představ se rusalky vnějším vzhledem příliš neodlišovaly od lidí (takto je Rusalka zobrazována i Dvořákově opeře). Charakteristickým prvkem (kterým se rusalky odlišovaly od dívek) byly dlouhé rozpuštěné vlasy, což si běžná venkovská dívka rozhodně nemohla dovolit. Rusalkám jsou blízké i tzv. mavky (mavki či navki - od praslovanského výrazu „nav“, označujícího smrt), které patří k ukrajinskému (v ukrajinštině „mavka“ může být i synonymem rusalky), bulharskému či slovinskému folklóru. Mavkami se měly stávat mrtvě narozené děti, zemřelé nekřtěné malé děti, nebo ti, kdo zemřeli o Rusalném týdnu, případně že se mavkami stávají děti, které prokleli rodiče nebo děti unesené nečistou silou. Mavky žily v podobných podmínkách jako rusalky, s nimiž se často sbližovaly, a mstily se lidem za to, že dopustili jejich ranou smrt; poutníky svádějí z cesty, uvádějí do bažin. Podobně jako rusalky k sobě lákaly muže a zabíjely je. Pokud někdo mavku polil vodou a řekl, že ji křtí ve jménu Otce, Syna i Svatého Ducha, stávali se z nich andělé a vysvoboditeli pomáhali. To se však může stát jen do sedmi let od doby, kdy se dítě stalo mavkou. Pokud do sedmi let nikdo mavku nepokřtil, zůstane mavkou navždy, případně se uvádí, že se stane rusalkou. Jistou obdobou mavek jsou bludičky (v českém a slovenském folklóru), bažinní či vodní duchové, kteří se objevují poblíž vody v podobě bloudících světýlek či v jiných podobách a lákají pocestné do bažin. Obyčejně se jimi stávaly duše zemřelých nepokřtěných dětí nebo zemřelých čarodějnic. 

Rusalkám podobné bytosti se objevují v Evropě i u jiných než slovanských národů, připomeňme např. řecké nymfy, keltskou Meluzínu, či německé nixy (mohly mít mužskou i ženskou podobu, tyto bytosti lákaly lidi do vody, aby utonuli; v ženské podobě je Nixe říční kráska s rybím ocasem – tím se podobá dalším vílám blízkým bytostem, mořským pannám). Píše-li se o Dvořákově Rusalce v německy psané literatuře, pokud jde o to, kým je (pro podobnost nix s rusalkami), bývá označována jako Nixe. Jednou z nejznámějších nix byla Lorelei, v Heineově podání seděla na útesu nad Rýnem; lodníci, uchváceni její krásou a zpěvem, ztroskotávali na skalách (útes s názvem Lorelei se nachází na východním břehu Rýna poblíž německého St. Goarshausenu). Postava Lorelei se stala několikrát i námětem pro operní zpracování (např. Loreley od italského skladatele Alfreda Catalaniho z r. 1890). K nixám bývají počítány i Dcery Rýna ve Wagnerově Prstenu Nibelungově strážící zlato na dně Rýna (jsou jedinými bytostmi tetralogie, které nevycházejí z eddických básní). Wagner je založil na jiných mýtech, především na Písni o Nibelunzích, kde se vodní bytosti objevují. Bývají zobrazovány s rybím ocasem, ale i bez něho (připomínajíce mladé dívky). S rybím ocasem bývají typicky zobrazovány mořské panny, které se objevují v kultuře Evropy, Blízkého východu, Afriky i Asie (nejstarší příběhy s nimi spojené se objevily už ve staré Asýrii).

K mořským pannám patří i Malá mořská víla, hrdinka proslulé stejnojmenné Andersenovy pohádky (publikována r. 1837), která patřila ke zdrojům Jaroslava Kvapila při tvorbě libreta Rusalky. Připomeňme si v této souvislosti její děj (čerpáno ze zdroje č. 3, str. 60-79). Hluboko v moři má zámek mořský král. Když ovdověl, vedla mu domácnost jeho matka. Se svou ženou měl král šest dcer, z nichž nejmladší byla nejkrásnější; stejně jako ostatní měla místo nohou rybí ocas. Byla tichá a přemýšlivá. A zatímco její sestry se zdobily nejrůznějšímu předměty ze ztroskotaných lodí, nejmladší „chtěla kromě růžových květin, podobajících se dalekému slunci, jenom mramorovou sochu krásného chlapce, která při ztroskotání jedné lodi spadla na mořské dno.“ Postavila si ji do zahrady u zámku. U sochy zasadila smuteční vrbu, která vyrostla a zakrývala sochu ze všech stran. Víla ráda poslouchala o lidském světě nahoře, co jí vyprávěla její babička; svět lidí se jí zdál krásným. Babička vnučkám slíbila, že až jim bude patnáct let, budou se moci vynořit a lidský svět shlédnout. Vnučky toho věku postupně dosáhly, vynořovaly se a každá něco ze světa zahlédla. První shlédla město, druhá zapadající slunce, třetí na řece, která ústila do moře, výšiny posázené révou, čtvrtá lodi na moři, a pátá ledovce. Pak už mohly z moře častěji a postupně se jim krásy nahoře staly lhostejnými a toužily zase po domově, který se jim jevil nejkrásnějším.

Nakonec dosáhla patnácti let i nejmladší víla. Při západu slunce se vynořila z moře. Na klidné hladině spatřila loď, na níž se konala slavnost. Oknem nahlédla do trupu lodi a vevnitř zahlédla mnoho honosně ustrojených lidí a mezi nimi zahlédla krásného mladého prince. Právě se konala oslava jeho narozenin. Slavnost postupně skončila, a tu přišla bouře a zachvátila loď. Nakonec se loď rozlomila a pohlcovalo ji moře. Plavci se snažili si zachránit život. Víla hledala prince, a když se jí to podařilo, byl již zemdlen, očí zavřených, na prahu smrti. Držela mu hlavu nad hlavou a nechala vlnám, aby je zanesly, kam se jim zachtělo. Princ jí připomínal mramorovou sochu hocha, kterou měla v zahradě. Políbila ho na čelo a odhrnula mu z tváře mokré vlasy a přála si, aby ožil. Ráno, již po bouři se před nimi objevila pevnina. Na pobřeží rostly lesy a před nimi se tyčil kostel či klášter, byť víla nevěděla přesně, o jakou stavbu jde. Poblíž byl malý záliv, kde víla položila prince na písek a pečovala o něj. Ozvaly se zvony a v přilehlé zahradě se objevily mladé dívky. Víla se skryla a čekala, kdo přijde k princi. Brzy k němu došla jedna z mladých dívek, přivolala další lidi a princ přišel k sobě a usmíval se na všechny kolem. Na vílu se neusmál, protože nevěděl, že ho zachránila. Víla cítila zármutek, a když prince odvedli, ponořila se do moře a vrátila se k otcovu zámku. Sestry se jí ptaly, co spatřila, ale víla jim nic neřekla. A byla tišší a zamyšlenější než dříve.

Často se pak víla vynořovala tam, kde ponechala prince. Prince však nespatřila a vracela se domů zarmoucená. Jedinou útěchou jí bylo, když mohla obejmout sochu hocha v zahradě. Nakonec se svěřila jedné ze sester. Pak se o tom dozvěděly i jiné víly a jedna věděla, kde princ přebývá. Malá mořská víla se pak se svými sestrami vynořila poblíž zámku. Když už věděla, kde princ bydlí, často se tam vypravila a pohlížela na prince. V noci poslouchala rybáře, kteří si o princi vyprávěli mnoho dobrého a měla radost, že mu zachránila život. Víla měla lidi stále raději a přála si vystoupit na zemi mezi ně. Ptala se po lidech také babičky. Dozvěděla se, že lidé jsou smrtelní a žijí kratší dobu, než obyvatelé vodní říše, kteří žijí tři sta let. Zatímco obyvatelé vodní říše se po smrti stávají pěnou v moři, nemají nesmrtelnou duši a více neobživnou, lidé mají duši, jež žije stále, a i když se tělo změní v zem, jejich duše vystoupí ke hvězdám, vzhůru k neznámým nádherným místům, která obyvatelé vodní říše nikdy nespatří. Víla, zarmoucená tím, že oni nemají nesmrtelné duše, pak babičce řekla, že by dala svých tři sta let za jediný den, aby mohla být člověkem „a mohla se pak podílet na nebeském životě“. Víla se zeptá babičky, jak by mohla získat nesmrtelnou duši. Babička jí řekne, že by to bylo možné jen tak, že by si ji některý člověk zamiloval, vzal by si ji, a tak by přetekla jeho duše do jejího těla. Dal by jí duši a přece si svou ponechal. To se však nestane, protože protože má víla rybí ocas, který je považován na zemi za ohavný, a považují si tam nohou.

Večer se pak konal ve vodní říši ples; tančilo se a víla přítomným zazpívala a všichni jí tleskali. Na okamžik pocítila radost, že má „nejkrásnější hlas ze všech na zemi i na moři!“ Pak si však vzpomněla na svět nahoře a na prince, a svůj zármutek, že nemá nesmrtelnou duši. Vykradla se ze zámku, pomyslela na svou lásku k princi, a vydala se k čarodějnici, která by jí mohla pomoci.    Po cestě s myšlenkou na prince s odvahou překonala nejrůznější nástrahy a stanula před čarodějnicí, která již věděla, oč jí jde a rovnou jí řekla, že ji to přivede do záhuby. Slíbila jí, že jí připraví nápoj, po jehož vypití se zbaví ocasu a získá nohy. Všichni ji budou mít za nejkrásnější z dívek, jaké kdy viděli, bude krásně tančit, ale bude při každém kroku cítit  bolest, jakoby šlápla na ostrý nůž. Víla se rozhodla, že takovou bolest podstoupí. Ovšem až nabude lidské podoby, připomene jí čarodějnice, nikdy už se nebude moci stát vílou a nesestoupí k sestrám. A pokud nezíská princovu pravou lásku, a on si ji nevezme, nikdy nezíská nesmrtelnou duši. A když se ožení s jinou, prvního rána po svatbě jí pukne srdce a stane se mořskou pěnou. Víla přijímá i toto. Čarodějnice chce zaplatit: svůj krásný hlas, o němž si jistě myslíš, že jím okouzlíš prince, dáš mně. Za svůj nápoj chce čarodějnice to nejlepší, co víla má. Vždyť musí čarodějnice dát do nápoje vlastní krev, aby byl nápoj ostrý jako meč. Víla se ptá, co jí zůstane. Čarodějnice jí řekne, že její krásný zjev. Víla souhlasí i s tímto. Čarodějnice jí uvařila nápoj a vyřízla jí jazyk.

Víla pak dosáhla břehu u princova zámku, vypila nápoj a pocítila, jakoby jí tělem pronikl meč, až bolestí omdlela. Ráno procitla, a spatřila před sebou prince. Místo ocasu měla nohy. Jsouc nahá, zahalila se svými vlasy. Princ se jí tázal, kdo je, ona mu však nemohla pro svou němotu odpovědět. Princ ji vzal k sobě do zámku. Chůze jí působila bolest, jak jí čarodějnice předpověděla, ráda však bolest trpěla. Princ i všichni ostatní se obdivovali její půvabné chůzi. A když pak na zámku tančili, víla tančila ze všech nejkrásněji. Princ ji nazýval svým malým nalezencem, „říkal, že musí být stále u něho, a dovolil jí, aby spala před jeho dveřmi na sametové podušce“. U moře víla zmírňovala bolest ve svých nožkách. Jednou tak spatřila své sestry, které ji poznaly a pak ji navštěvovaly a rozprávěly s ní.

Princi byla víla stále milejší, „měl ji rád, jako máme rádi hodné, roztomilé dítě, ale aby ji udělal královnou, to ho ani nenapadlo.“ Objímal ji a líbal na čelo. Také jí řekl, že ji má velmi rád, protože má nejlepší srdce; „podobáš se mladému děvčeti, které jsme kdysi spatřil, ale jistě už nikdy neuvidím“. A vyprávěl jí, jak kdysi ztroskotala jeho loď, vlny ho zanesly na zem ke chrámu, kde dívky konaly bohoslužbu a nejmladší z nich ho nalezla a zachránila mu život. Viděl ji jen dvakrát. „Ji jedinou na světě bych mohl milovat, ale ty se jí podobáš, skoro vytlačuješ její obraz z mé duše; ona patří posvátnému chrámu, a proto mi můj dobrý osud poslal tebe a my se od sebe nikdy neodloučíme“. Vílu trápilo, že princ neví, že ho zachránila ona, že onu druhou dívku má raději než ji. Věděla však, že dívka patří chrámu, a věřila tedy, že se s princem nesetká. Víla bude stále u něho, bude ho milovat a obětuje mu svůj život.

Tu se však princ měl oženit a vzít si půvabnou dceru sousedního krále. Řekl to víle, s tím, že se na onu dívku sice pojede podle přání rodičů podívat, ale nemohou ho donutit, aby si ji odvezl domů, nemohl by ji milovat, neboť se nepodobá dívce z chrámu. A kdyby si měl někdy vybrat nevěstu, vybral by si spíše ji, malou vílu. „A líbal ji na červená ústa, pohrával si s jejími dlouhými vlasy a položil jí hlavu na srdce, že se naplnilo sny o lidském štěstí a nesmrtelné duši“. A pak se princ vydal do sousedního království a vílu vzal na cestu s sebou. V sousední říši se princ setkal s princeznou, která sem přibyla od chrámu, kde byla na vychování. Princ v ní poznal dívku, která ho tehdy našla na břehu. A stiskl ji v náručí. „Jak jsem nesmírně šťasten.“, řekl víle, s tím, že se mu vyplnilo to, v co se ani neodvážil doufat, a že vílu jistě potěší jeho štěstí, protože ho má „ ze všech nejraději“. „A malá mořská víla mu políbila ruku a zdálo se jí, že jí puká srdce. Vždyť jitro po princově svatbě jí mělo přinést smrt a proměnit ji v pěnu na moři“. Ženichovi a dceři sousedního krále, jeho nevěstě, pak bylo požehnáno. Téhož večera ženich s nevěstou i vílou nastoupili na loď a vydali se na cestu. Na lodi byl vztyčen stan, kde měli manželé za noci spát. Po setmění se na lodi konala slavnost, na níž tančila i víla a všichni ji obdivovali. Necítila bodavou bolest nohou, bodalo ji u srdce.  Když skončila slavnost, princ s nevěstou se odebrali do svého stanu. Na lodi zavládl klid. Víla stála u pažení lodi a vyhlížela červánky na východě, neboť věděla, že první paprsky slunce jí přinesou smrt. Tu spatřila své sestry, s ostříhanými vlasy. Řekly víle, že je daly čarodějnici, aby jí pomohla, aby nemusela teď v noci zemřít. Dala jim nůž. „Než vyjde slunce, musíš jej pohroužit princi do srdce, až ti jeho teplá krev vytryskne na nohy, srostou ti v rybí ocas a z tebe se zase stane mořská víla. Budeš moci sestoupit k nám do vody a prožít svých tři sta let, než se změníš v mrtvou, slanou pěnu. Pospěš si! Než vyjde slunce, musí zemřít buď on nebo ty.“ Pak sestry zmizely ve vlnách.

Víla pak s nožem v ruce vstoupila do stanu ženicha a nevěsty. Spatřila spící nevěstu, opřenou hlavou o princova prsa. Sklonila se k princi, políbila ho na čelo a pohlédla na nebe, kde se jasnila ranní záře červánků. Poté pohlédla na nůž a pak na prince, jenž ve spánku volal jménem nevěstu, neboť myslil jen na ni. Nůž se víle zatřásl v ruce. Pak ho odmrštila do vln, naposled pohlédla na prince, načež se vrhla z lodi do moře a cítila, jak se její tělo rozpouští v pěnu. Paprsky slunce dopadly měkce na mořskou pěnu; víla však necítila že umírá. Tu spatřila nad sebou krásná stvoření, vznášející se ve vzduchu. Všimla si, že má průsvitné tělo jako ony a vznášela se k nim. Ptala se jich, kam přichází; „její hlas zněl právě tak jemně, jako hlas ostatních bytostí“. A dozvěděla se, že k dcerám vzduchu. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duší, nikdy ji nemůže získat, ledaže by získala lásku člověka. Její věčný život závisí na cizí síle. Ani dcery vzduchu nemají věčnou duši, ale mohou si ji samy vytvořit dobrými činy.“ A budou-li dcery vzduchu činit dobro po tři sta let, dostane se jim „nesmrtelné duše a účasti na věčném štěstí lidí“. Víla podle slov dcer vzduchu usilovala o totéž, trpěla, pozdvihla se do světa vzdušných duchů, „a teď si můžeš za tři sta let sama vytvořit dobrými skutky nesmrtelnou duši.“  Víla si pak všimla, že na lodi ji hledá princ se svou nevěstou a „teskně upírají zrak na pěnu ve vlnách, jako by věděli, že se vrhla do moře. Políbila, neviditelná, nevěstu na čelo, usmála se na prince a vystoupila spolu s ostatními dětmi vzduchu na růžový oblak, plynoucí vzduchem. „Za tři sta let vplujeme takhle do království Božího!“ zašeptala jedna dcera vzduchu. „Neviditelné vnikáme do lidských domovů, kde mají děti, a za každý den, kdy najdeme dobré dítě, které působí rodičům radost a zasluhuje si jejich lásky, zkracuje Bůh dobu naší zkoušky. Dítě neví, kdy letíme pokojem, a když se tak z radosti usmějeme, že vidíme, hodné dítě, tu se nám ubírá z oněch tří set let jeden rok. Ale když vidíme nezbedné a zlé dítě, musíme prolévat slzy žalosti, a každá slza prodlužuje naši dobu o jeden den!“ -

Vraťme se nyní od půvabné pohádky k dalším zdrojům inspirace Kvapilova libreta Rusalky. Jedním z nich byla povídka německého spisovatele Friedricha de la Motte Fouquého (1777 – 1843) Undine, z níž vzešlo několik stejnojmenných oper, mj. E. T. A. Hoffmanna. Fouquéův příběh vychází z příběhu o Meluzíně, vodní bytosti, která si vezme rytíře, avšak s podmínkou, že ji nebude chtít spatřit v sobotu. Rytíř podmínku poruší, a zjistí, že jeho žena má v tu dobu hadí ocas. Meluzína mu odpustí, ale když ji později v hádce nazve před svým dvorem „hadem“, vezme na sebe podobu draka a odletí. Na Fouquého povídku měla vliv i díla švýcarského alchymisty Paracelsa (1493 – 1541), který undiny (z lat. „unda“ – vlna) považoval ve svých pracích za element spojený s vodou. Ve folklórním pojetí, vycházejícím z představ alchymistů, vyvozených z příběhů o bájných vodních bytostech, jsou undiny vodních duchové, v podobě krásných dívek, okouzlujících muže; mohou být zpodobňovány i s rybími ocasy. Mohly uzavírat manželství s lidmi, pak získávaly nesmrtelnou duši, zejména pokud porodily dítě. Uvádí se, že jméno své hrdinky měl Fouqué převzít od Goetha, který „Undene“ jako symbol vody zmiňuje ve Faustovi.

Podle Fouquého (podle zdroje č. 4 s přihlédnutím k dalším zdrojům) rytíř Huldbrand prochází lesem, kam se vydal, když po něm vznešená dívka, pyšná Bertalda, do níž se zamiloval, chtěla, aby jí dokázal lásku a odvahu, projde-li lesem, němž se říká, že tam žijí strašné nadpřirozené bytosti. V lese se strhne bouře, rytíř je oněmi bytostmi pronásledován, a nakonec nachází útočiště na kraji lesa v obydlí zdejšího rybáře. Zde je okouzlen krásou mladé Undiny, která je u rybářů schovankou. Undine je ve skutečnosti vodní bytost, které se rybář se ženou ujali, když přišli o vlastní dítě. Undine chce, aby jí rytíř vyprávěl, co zažil v lese. Rybář však zakazuje o tom mluvit, s tím, že je nemoudré hovořit v noci o duších. Undine, která je dosti vzpurná a divoká, se po rybářově pokárání vydává do lesů. Rybář s rytířem ji volají, ale marně a vydávají se ji hledat. Rytíř ji najde, živou a zdravou, skrytou v listí. U rybáře jí pak vypráví o svém lesním dobrodružství, že ho tam poslala Bertalda. Undine, kterou rytíř zaujal, pocítí žárlivost. O něco později se zde objeví kněz, který v proudu vod přišel o svůj člun a Huldbranda a Undinu oddá. Sňatek dívku změní, stane se jemnou a klidnou. Sňatkem získá duši. Undine rytíři také zjeví, kým je. Poté se vydávají na rytířův hrad. Po cestě se zastaví u místního vévody a zde potkají i Bertaldu. Vyjde najevo, že Bertalda je ztracenou dcerou rybářů. Po nějaké době přestává být rytíř se svou ženou spokojen. Bertalda chce jejich manželství narušit. Když se pak rytíř Undiny zřekne, tato se vrací do svého vodního světa, avšak muže varuje, že jí musí zůstat věrný, jinak rytíř zahyne. Rytíř se však ožení s Bertaldou. Tu se zjeví Undine a usmrtí ho polibkem. 

Fouqué své dílo přepracoval pro E. T. A. Hoffmanna (podle Hoffmanova scénáře) jako libreto pro jeho stejnojmennou operu. Děj v libretu je stručně tento (zdroj č. 5, str. 174-175): Rytíř Hildubrand z Ringstettenu „ztroskotal na osamělém ostrově, kde ho do své chatrče přijali rybáři. Je okouzlen jejich schovankou Undinou, která je velmi plachá. Od jejích pěstounů se dozví, že ji našli a ujali se jí právě v ten den, kdy zmizela jejich vlastní dcera. - Undina se toulá lesem. Vodní duch Kühleborn ji varuje před lidmi, avšak víla Undina se zamiluje do rytíře. Když ji rytíř najde, nechá se jím odnést v náručí do chatrče. - Bouře zahnala na ostrov duchovního Heilmanna. Požehná nyní slavnostnímu zasnoubení Hildubranda a Undiny, jež veřejně přiznává, že je vodní žínka, kterou může vykoupit jen Hildubrandova absolutní věrnost. - Ve svobodné říšském městě se Undina stane rytířovou ženu. Poznává“ ve schovance zdejšího vévody „Berthaldě pravou dceru svých pěstounů a chce je všechny zase svést dohromady. Ale Berthalda chce zůstat na vévodově dvoře a obžaluje Undinu z čarodějnictví a podvodu. Avšak vévoda Berthaldu zapudí. Brzy nato ji nalezne v lese Hildubrand. Slibuje jí, že na jeho hradě Ringstetten najde nový domov.  - Také Undina ji zde přátelsky přijme. Ději se však podivné věci: když obě odpočívají u řeky, vytrhne jakási obrovská ruka z vody Berthaldě její šperk. Na příkaz Undiny nahradí chlapec, který se vynoří z vody, tuto ztrátu korálovým náhrdelníkem. Berthalda ho však odmítá. Teď věří i Hildubrand, že Undina je čarodějka a vyžene ji. Než se Undina ponoří do vodní říše, připomene manželovi, že zahyne, jestli jí nebude věrný, a napomíná ho, aby zámecká kašna byla stále zazděná. - Navzdory této výstraze a Heilmannově varování, aby zůstal Undině věrný, prohlásí Hildubrand Berthaldu za svou nevěstu. - Při svatební hostině nechá Berthalda otevřít kašnu, z niž se vynoří Undina. Políbí Hildubranda, který klesne mrtev k zemi.“

Podle Fouquéovy předlohy napsal libreto ke své opeře Albert Lortzing. Děj je v základu obdobný, jako u Hoffmanna, rytíř se jmenuje Hugo, Undina vystupuje jako dcera mocného vládce vod Kühleborna, který se zúčastní jejich svatby a dozví se, že rytíř je přelétavý; „rytíř úplně zapomněl, že mu byla za nevěstu určena vévodova dcera Bertalda“. Když Bertalda zjistí, že se Hugo oženil s Undinou, „oznámí na jedné slavnosti, že je ochotna vzít si neapolského krále, který se o ni uchází“ (tím je ve skutečnosti Kühleborn). „Bertalda vyzve Undinu, aby zazpívala nějakou písničku, ale Undina žádnou nezná. Bertalda se posmívá, že přece musí existovat nějaká písnička „o rybě a vodě“. Vtom zanotuje Kühleborn svou romanci: „Bydlí u jezera“, ve které je Bertalda odhalena jako rybářská dcera. Její původ potvrzuje i závěť zemřelého vévody. Bertalda se zhroutí; Undina jí slibuje, že u ní může zůstat. Avšak Bertalda se jí za to špatně odmění. Brzy má Huga zase ve své moci, Hugo je ochoten opustit svou ženu. Undina je svědkem jejich objetí na břehu jezera. Upadne do hlubokého bezvědomí, ze kterého se probere, teprve když z vody vystoupí Kühleborn, aby jí řekl, že teď ví, že bytosti s duší nejsou o nic lepší, než bytosti bez duše. Vezme svou dceru zpět do své říše. - V den svatby s Bertaldou pohání Huga špatné svědomí ven do přírody, avšak vrací se zpátky do zámku.“ Dva muži v opilosti u zámku „odvalí kámen z kašny, z ní vystoupí Undina a jde do zámku. Tam už je slavnost v plném proudu. Když zazní půlnoční zvon, zhasne světlo, do zámku proudí voda a Hugo klesne před Undinou. - Undina se s ním ponoří na dno jezera, kde mu Kühleborn odpustí, protože bytosti bez duše neznají pomstu. Undina a Hugo žijí nyní spolu ve studené vodní říši.“ (zdroj č. 5, str. 220).     

Jistý vliv na koncepci Kvapilova libreta patrně mělo i pohádkové drama německého dramatika a romanopisce Gerharta Hauptmanna, Potopený zvon. V této hře, stejně jako v libretu Rusalky, se objevují dva světy, které jsou vzájemně těžko slučitelné. V Rusalce je to svět lidí a příroda, v Potopeném zvonu jde o kontrast všední lidské společnosti (představuje ji pastor, učitel a holič) s prapůvodními silami přírody (již představuje faun, vodník, čarodějka Wittichen /jíž se tamější smrtelníci bojí/ a její vnučka Rautendelein). Mezi oběma světy se nachází umělec (zvonař) Jindřich (Heinrich), který „hyne, neboť nemůže dojít smíru ani s jedním z nich“ (viz zdroj č. 6).  

Děj Potopeného zvonu si nyní přibližme (zpracováno podle zdroje č. 7, s přihlédnutím k dalším zdrojům): Na palouku v horském lese mezi ohromnými skalami poblíž malé chýše sedí na okraji studny mladé a půvabné stvoření, napůl dítě, napůl bytost z rodu elfů, Rautendelein (česky se jí říká Routička) a češe si své vlasy. Její stará babička a čarodějka Wittichen odešla do lesa a Routička začne mít dlouhou chvíli. Pohlédne do studny a zavolá na starého vodního ducha (vodníka) Nickelmanna, a tropí si pak z něj žerty. Pak se objeví kozlonohý rohatý faun a dělá jí milostné návrhy. Routička ho odmítá a odejde do chýše. Faun se pak baví s vodníkem o tom, že do jejich posvátného království vpadl člověk: lidé se rozhodli postavit na vrcholu kopce kostel a do něho umístit zvon. Když tam zvon již vezli, faun způsobil, že se vůz zřítil po svahu a zvon spadl do jezera. Tu se objevuje Jindřich, slavný zvonař, který chtěl vytvořit zvon s čistým zvukem, aby zvonil z horského kostela, a aby ho slyšel celý svět a jeho zvuk byl jasnější než všechny jiné. Právě jeho zvon zmizel v jezeře a on sám při pádu vozu utrpěl zranění. Znaven klesne před chýší na palouku. Zde ho najde Wittichen a nato zavolá svou vnučku, aby mu upravila lůžko ze sena a dala mu napít.

Routičku zvonař zaujme; když se pak Jindřich probere ze mdloby a uvidí před sebou Routičku, je okouzlen její krásou. Nejprve má za to, že Routička je pouhou vidinou. Když zaslechne její něžný hlas, pomyslí na to, že by stálo za to, vytvořit zvon s takovým zvukem. Tu se zde objeví místní lidé, pastor s učitelem a holičem, které na stopu zvonaře přivedl faun. Wittichen řekne vnučce, že má zvonaře nechat, ať si ho vezmou příchozí s sebou, avšak Routička o něho nechce přijít a udělá kolem opět omdlelého Jindřicha čarovný kruh. Čáry však sejme Wittichen, která nechce mít nepříjemnosti a smrtelníci si Jindřicha odnesou s sebou. Routička je kvůli tomu nešťastná a nechápe, co se to s ní děje. Poprvé pláče a vodník jí řekne, že to jsou slzy. Routička chce k lidem, ale vodník ji před tím varuje.

V osadě v údolí, odkud Jindřich pochází, se jeho žena Magda právě chystá se dvěma malými syny navštívit kostel. Horský chrám na vršku je odtud dobře vidět. Sousedka jí radí, že nemusí spěchat, neboť ještě není vidět bílý prapor, který má ohlásit, že zvon už visí. Navíc se říká, že se měla stát nějaká nepříjemnost. Magda v obavách nechá děti u sousedky a vydá se ke kostelu. Tak narazí na muže nesoucí nosítka s Jindřichem. Pastor se snaží Magdu utěšit a také prohlásí, že se Jindřich stal obětí temných sil, které se ho snažily zahubit. Magda se pak v domě stará o svého muže, který má za to, že se blíží jeho konec a loučí se s ní. Také prohlásí, že jeho poslední zvon se mu úplně nepodařil, jeho zvuk by nebyl v horách dostatečně krásným. Své neštěstí cítí jako znamení z nebes, že jeho nejvyšší úsilí je považováno za nedůstojné, a netouží se vyléčit ze svých zranění. Objeví se pastor a navrhuje Magdě, aby se obrátila na místní kořenářku. Znenadání se objeví služebná s košíkem naplněným lesními plody. Je to převlečená Routička. Všichni rozhodnou, že mladé děvče může zatím posedět u nemocného a odejdou. Routička se hned poté pustí do svých čar. Jindřich přijde k sobě a nemůže si vzpomenout, kde tuto krásnou dívku již viděl. A ptá se jí, kým je. Ani Routička to neví: ještě jako malé dítě ji našla babička Wittichen a vychovala ji jako své vlastní dítě. Routička mu dá víru, že ve volnějším prostředí hor může vytvořit svůj skvělý zvon. Když se pak vrátí domů Magda, má radost, vidíc svého muže zdravého.

Jindřich však podlehl kouzlu Routičky, opustil ženu a děti, a vydal se za Routičkou do hor. Zde se pustil do práce na novém zvonařském díle, a noci tráví s Routičkou. Faun a vodník mu závidí. Nové dílo má být umístěno v chrámu zasvěceném radosti ze života, a nikoliv kajícnosti a sebezapření. Tu se zde objevuje pastor, který chce ze všech sil zachránit Jindřichovu duši a vrátit otce k rodině. Překvapí ho, že Jindřich je zdráv a šťasten. Jindřich mu vypráví o svých nových tvůrčích počinech. Pastor je zděšen Jindřichovými rouhavými výroky a odchází, prorokuje, že jednou přijde den, kterému nemůže uniknout; tehdy prokleje vše, o čem snil, a zvon v jezeře jednou zazní pro Jindřicha. 

Jindřich dále pokračuje ve své práci, s pomocí skřítků. Unaven usne a trápí ho zlé sny. Vidí, jakoby se zvon v jezeře pokoušel zvednout a zatřásl se. Jindřich o tom zpraví milovanou Routičku, která ho uklidňuje. Faun v té době umlouvá lidi proti Jindřichovi. Hozený kámen zasáhne Routičku a tato prosí vodníka, aby lidi odehnal vodou, ovšem tento odmítá, neboť Jindřicha nenávidí. Jindřich se příchozím brání kamením a ti ustupují. Routička se snaží promluvit s Jindřichem, avšak tento ji neposlouchá, má vidění dvou chlapců, svých dětí. Jindřich se jich ptá, co nesou ve džbánku a dozví se, že to jsou slzy jejich matky, která leží vprostřed vodních lilií. Tu Jindřich zaslechne zvuk potopeného zvonu. Proklíná svou novou lásku i své umění a vydá se zpět do údolí.  

Na palouku v horách se u studny objeví Routička a přemítá o svém neštěstí. Nakonec se vrhne do studny, vydávaje se co nevěsta vodníkovi. Faun pak vypráví vodníkovi, že Jindřich proklel Routičku a opustil ji. Vodník je s těmi slovy spokojen; ví také, kdo rozezněl zvon v jezeře. Byla to Magda, která se utopila v jezeře. Tu se zde objevuje nemocný a unavený Jindřich, volaje Routičku. Proklíná lidi, kteří dovedli jeho ženu k smrti. Wittichen, s níž se potkává, mu řekne, že on sám od sebe odvrhl své štěstí. Jindřich cítí, že se jeho cesta chýlí ke konci, chce však před smrtí spatřit Routičku. Wittichen mu slibuje, že ji uvidí. Postaví před něho tři číše, v jedné je bílé, v druhé červené a ve třetí žluté víno. A řekne mu, že vypije-li první číši, vrátí se mu opět síly. Vypije-li druhou, vrátí se mu blaženost. Avšak ten, kdo vypil dvě číše, musí vypít i třetí. Jindřich vypije první i druhou číši. Tu se před ním zjeví bledá Routička. K Jindřichovi se však nechce znít. Posílá ho od sebe. „S kým mluvím, toho zabíjím!“, řekne mu. Routičku volá k sobě ze studny vodník. Když se Jindřich ptá, kdo to na ni volá, dozví se, že její muž. Jindřich chce, aby šla k němu, tato mu však řekne, že nemůže a má se k odchodu. Jindřich jí ukáže třetí číši, a řekne jí, že kdo mu tu číši – u hranice věčnosti – podá, nechť je šťasten. Tu mu číši podává sama Routička a Jindřich jí děkuje. Routička mu smutně vyčítá, že zničil jejich tehdejší štěstí a loučí se sním.  Vidíc však jeho zármutek, bere ho do náručí a políbí ho. Jindřich jí pokojně umírá v náručí.      

  
Ke zpracování výše uvedeného textu byly využity zejména tyto zdroje:
1) Profantová N. - Profant M., Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, nakl. Libri, Praha 2000;
2) Váňa Z., Svět slovanských bohů a démonů, Praha, Panorama, 1990;
3) Malá mořská víla, překlad Jan Rak, in: Andersen H. Ch., Pohádky a povídky I, SNKLHU, Praha 1953;
4) Webová stránka Wellesley college:
5) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá fronta Praha, 1996.
6) Webová stránka „Oxford companion to German literature“: http://www.answers.com/topic/versunkene-glocke-die-ein-deutsches-m-rchendrama
7) Webová stránka věnovaná světové literatuře (obsah díla zpracovala A. S. Osipova):

Žádné komentáře: