úterý 4. února 2014

Jaroslav Sovinský: Antonín Dvořák: RUSALKA (základní vstupní informace před přenosem z MET)



V sobotu 8. února 2014 se dostaneme k pátému přenosu v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, a sice k opeře (lyrické pohádce) A. Dvořáka (1841 - 1904) ve třech dějstvích Rusalka (op. 114); libreto napsal Jaroslav Kvapil (1868 - 1950), její premiéra se uskutečnila 31. března 1901 v pražském Národním divadle. Jde o první českou operu, která se od počátku přenosů z newyorské Metropolitní opery v jejich programu objevuje

Rusalku, jejíž přenos podle zpráv z našich kin bude zjevně patřit k nejnavštěvovanějším přenosům za celou dobu, kdy jsou přenosy z MET do ČR zajišťovány, není jistě třeba českému publiku významněji připomínat. Nejen že patří ke zlaté pokladnici české opery, ale patří i mezi nejčastěji uváděné české opery v zahraničí. Přesto bude jistě vhodné si stejně jako před jinými přenosy uvést (případně zopakovat) základní informace o opeře, a to i proto, že není vyloučeno, že budou mezi diváky i tací (zejména z mladší generace), kteří Rusalku uvidí poprvé. 

A. Dvořák byl velmi všestranný skladatel, k jeho dílu (čítá téměř 120 děl) patří jak díla instrumentální (symfonie, koncerty, symfonické básně /mj. na motivy balad K. J. Erbena – patří mezi ně i Vodník z r. 1896/ a další orchestrální skladby a díla komorní a klavírní), tak vokální (kantáty, oratoria a jiná díla duchovní, písně, sbory a deset děl operních). Rusalka je Mistrovou předposlední (devátou) operou, napsána byla v r. 1900. Po Dvořákově operní prvotině Alfred na historické téma, inspirované osudy anglického krále Alfréda Velikého bojujícího proti Dánům (z r. 1870), následovala komická opera Král a uhlíř (ve dvou zcela odlišných verzích, jedna je z r. 1871 a druhá, později ještě přepracovaná z r. 1874), odehrávající se v Praze a na Křivoklátsku za vlády krále Matyáše na počátku 17. Století; dále pak komická opera Tvrdé palice (1874), tragická opera Vanda, inspirovaná polskou pověstí o krakovské kněžně téhož jména (z r. 1875) a komická opera Šelma sedlák (z r. 1877), stejně jako Tvrdé palice odehrávající se na českém venkově. Ke střednímu období jeho operní tvorby náleží opera Dimitrij, která je svého druhu volným pokračováním děje známého z opery M. P. Musorgského Boris Godunov, neboť pojednává o tom, co nastane, až pretendent carského trůnu dorazí do Moskvy (z r. 1882, později přepracovaná) a opera Jakobín (z r. 1888, později též přepracovaná), odehrávající se na českém venkově v r. 1793 (v době, kdy ve Francii probíhala Velká francouzská revoluce), která patří spolu s následující pohádkovou operou Čert a Káča (z r. 1899) a hned poté následující Rusalkou k nejpopulárnějším Dvořákovým operním dílům. Posledním Dvořákovým operním dílem se stala Armida (z r. 1903), odehrávající se v době I. křížové výpravy, na námět z Tassova Osvobozeného Jeruzaléma.          

V době kompozice Rusalky byl Dvořák již proslulým skladatelem světového formátu. V r. 1895 se vrátil ze svého tříletého pobytu v USA, kde působil jako ředitel newyorské konzervatoře, a kde měla v r. 1893 v Carnegie Hall premiéru jeho symfonie č. 9 e-moll („Z Nového světa“). Po návratu do vlasti se Dvořák věnoval další skladatelské tvorbě a působil také jako profesor na pražské konzervatoři. Rád v té době pobýval ve Vysoké u Příbrami, kde zkomponoval i část Rusalky (II. dějství; podstatnou část I. dějství a celé III. dějství zkomponoval v Praze - viz zdroj č. 3). Ve Vysoké vlastnil Dvořákův švagr, hrabě Václav Robert Kounic zámeček (dnes muzeum A. Dvořáka a Kounicových), k němuž přiléhá anglický park. Dvořák si poblíž koupil od hraběte špýchar, který si nechal přestavět na rodinný domek, kam rád jezdíval s rodinou. V parku u zámečku je jezírko (nazývané Rusalčino), o němž se traduje, že zde Dvořák pracoval na Rusalce.

Po úspěšné premiéře Čerta a Káči (23. listopadu 1899 v pražském Národním divadle) Dvořák hledal libreto pro další operu a informace o tom se objevila v inzerátu otištěném Národním divadlem. Takto se o Dvořákově záměru dozvěděl básník a dramatik Jaroslav Kvapil, který se zhruba v téže době stal literárním poradcem v pražském Národním divadle a měl již za sebou vytvoření několika operních libret pro různé skladatele, jejichž opery na tato libreta byla uvedena v Národním divadle. Libreto s příběhem o Rusalce, které později zhudební Dvořák, napsal Kvapil na podzim r. 1899. Inspirací k tomu byl mj. jeho pobyt v Dánsku, vlasti H. Ch. Andersena (1805-1875), jehož pohádky měl Kvapil v oblibě, a jednu z nich, proslulou Malou mořskou vílu (Den lille Havfrue), již spisovatel napsal v r. 1836 (publikována r. 1837), považoval Kvapil „za jeden z přímých vzorů pro koncepci svého libreta“ (zdroj č. 1, str. 16). Příběh malé mořské víly (u Kvapila Rusalky) a prince je v pohádce i v libretu v zásadě velmi podobný. Dalším zdrojem inspirace byla povídka německého spisovatele Friedricha de la Motte Fouquého (1777 – 1843) Undine, publikovaná v r. 1811, z níž vzešlo několik stejnojmenných oper, mj. E. T. A. Hoffmanna (1814) a A. Lortzinga (1845); „jisté rysy Fouquého fabulace se objevily“ i „v Andersenově Malé mořské víle“ (zdroj č. 1, str. 16). „Charakteristikou některých postav a situací“ na koncepci libreta patrně působilo i pohádkové drama německého dramatika a romanopisce Gerharta Hauptmanna (1862 - 1946), Potopený zvon (Die versunkene Glocke) z r. 1896 (v r. 1912 se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu); zdroj č. 1, str. 16. Hauptmannovo drama se stalo základem pro stejnojmennou operu O. Respighiho (v italštině „La campana sommersa“, 1927). K dalším zdrojům inspirace Rusalky se počítají Erbenovy balady a rovněž vlivy symbolismu a dekadence (podrobněji viz zde: http://www.antonin-dvorak.cz/rusalka, další informace lze nalézt též zde: http://antonin-dvorak.cz/rusalka-vyroci). Právě duchu Erbenových balad se chtěl Kvapil přiblížit. Sám ke svému libretu uvádí: „Napadlo mě v oblastech země Andersenovy, na ostrově Bornholmu, kdež jsme tenkrát léto trávili. Pohádky Erbenovy a Boženy Němcové, jimiž jsem se tehdy obíral, mne tam k moři doprovázely. A tam mi splynuly v jedno dojmy z Andersena, lásky mých dětských let, a rytmy balad Erbenových, těch nejkrásnějších balad českých…“ (viz zdroj č. 2). I když je takto Rusalka založena na vlivech domácích i zahraničních, vyznívá díky prostředí, do něhož je situována, jako ryze česká pohádka, tím spíše, že příběhy o vílách (rusalkách) jsou součástí i českého folklóru. Její obecně platný a nadčasový děj je však (ve spojení s Dvořákovou hudbou) nejspíše jedním z důvodů, proč právě tato opera patří mezi nejhranější české opery ve světě.

Hotové libreto Kvapil „postupně nabídl J. B. Foersterovi, Karlu Kovařovicovi a Josefu Sukovi. Žádný z těchto skladatelů neprojevil o Rusalku zájem. Na Dvořáka, s nímž se před časem pokusil navázat kontakt a který prý tehdy o spolupráci s ještě málo známým mladým literátem nestál, se nyní neodvažoval obrátit přímo. Požádal proto o zprostředkování“ ředitele Národního divadla „F. A. Šubrta. Na jeho doporučení si Dvořák rukopis Rusalky přečetl; po obvyklém váhání dal na radu přítele Emanuela Chvály a na jaře roku 1900 se počal zhudebněním libreta zabývat“ (zdroj č. 1, str. 16-17). Dvořák si také od Kvapila vyžádal některé úpravy v textu. Kompozici se věnoval od konce dubna do konce listopadu r. 1900, práce mu tak trvaly cca sedm měsíců. „Autograf celého díla má 534 strany“ (zdroj č. 1, str. 17). Premiéra se měla v Národním divadle uskutečnit na počátku roku 1901, musela být však odložena z důvodu stávky v orchestru. Uskutečnila se, a to s velkým úspěchem, až 31. března téhož roku. Prvního zahraničního provedení se Rusalka dočkala v Opeře v Lublani 4. 2. 1908, v r. 1910 se objevila ve Vídni (hostování z Brna), r. 1912 v Záhřebu, r. 1924 v Barceloně, 1929 ve Lvově a ve Stuttgartu, r. 1935 v Chicagu, r. 1937 v Kaunasu, r. 1959 (v britské jevištní premiéře) v Londýně, r. 1982 v Marseilles. V newyorské Metropolitní opeře se poprvé objevila 11. 11. 1993, v titulní roli s Gabrielou Beňačkovou (režie Otto Schenk, jeho nastudování je v MET stále na programu a bude uvedeno i v přímém v přenosu); Ježibabu již tehdy zpívala Dolora Zajick (objeví se i v přenášeném představení, v němž v roli Rusalky vystoupí Renée Fleming, v roli cizí kněžny Emily Magee, v roli prince Piotr Beczala a v roli Vodníka John Relyea – kompletní obsazení bude uvedeno, jakmile se objeví na stránce MET).    

Rusalka je jako celek „dokonalé hudebně dramatické dílo, v němž se ušlechtilý básnický text vysoké umělecké hodnoty pojí s neobyčejně bohatou hudbou, překypující v melodické, harmonické, rytmické i instrumentální složce. … Každá z Kvapilových postav splynula s hudbou v živoucí pohádkovou bytost, neobyčejně pravdivou. … Příroda, život v tomto díle není sice z tohoto skutečného světa, existuje však v celé plnosti a tíži, se vší láskou i zradou, s láskou a humorem, a tím, že se za všechno platí. Všechny lidské vášně mají tu své místo. Avšak láska i v tomto světě je nejsilnější, i když to není láska člověka“; viz zdroj č. 2).

V opeře jsou vylíčeny dva odlišné světy, stěží slučitelné, které jsou postaveny do ostrého protikladu, a to svět přírody (Vodníka, Rusalky, rusalek a lesních žínek) a svět lidí (princ, cizí kněžna a kuchtík s hajným), kdy první je líčen jako čistý, nezkalený a takto i majestátní a druhý jako zkažený, sobecký, naplněný zlobou, hříchem, malostí a předsudky. A střetnou-li se, výsledek je tragický. Když Vodník zrazuje Rusalku před tím, aby chtěla lidskou duši, tvrdí, že tato je naplněna hříchem, byť Rusalka má za to, že duše je (především) plna lásky (a v rozhovoru s Ježibabou věří, že láska všechny nástrahy překoná); když Rusalka od svého přání nehodlá upustit, Vodník zoufale zvolává (dávaje najevo neslučitelnost obou světů): „Ztracena, ztracena do věků, prodána, prodána člověku!“ Lidský svět se projeví, když princ dává před jemnou něhou, kterou mu dává Rusalka (ovšem svým plachým jednáním úzce spjatá se svým vodním původem – a princ v ní vidí spíše než člověka nereálnou pohádkovou bytost – proto jsou jejich světy neslučitelné), přednost vášnivé smyslnosti (ovšem veskrze lidské!), představované cizí kněžnou. Princem vyvolaná kletba padne na Rusalku a Vodník pak v rozmluvě s lesními žínkami, když hovoří o smutném osudu Rusalky, dává najevo, jak špatný (nečistý) je lidský svět: „rodná“ (ovšem i čistá) „voda naše, lidským rmutem zkalila se“.

Na pomezí obou světů stojí Ježibaba, vládnoucí kouzly, která je jimi schopna hranici obou světů překonávat. Avšak i ona, byť žije v ženské (tedy lidské) podobě, má blíže k přírodě a jak sama naznačuje (ve scéně III. dějství, při setkání s kuchtíkem a hajným), lidský rod se jí protiví („pro peklo ať roste, prokletý rod váš!“); Ježibaba není v opeře nijak negativní bytostí, lze ji vnímat spíše jako součást přírody, za živel, za tajemné, dosud nepoznané, vnitřní síly přírody. Zato člověk je z přírody vykořeněn, jak říká Ježibaba ve III. dějství, když mluví s Rusalkou, která se právě vrátila z lidského světa: „Člověk je člověk, živlů vyvrhel, z kořenů země dávno vyvrácen, běda, kdo jeho lásku poznat chtěl, jeho kdo zradou je teď zatracen!“ A důkazem je to, k čemu v přírodě nikdy nedochází (kde se zabíjí výhradně kvůli obživě, nikoliv pro moc či z jiných pohnutek), slovy Ježibaby: „Člověk je člověkem teprve, v cizí krev ruku když stopil, zbrocen když vášní do krve, bližního krví se opil.“ Ono vykořenění člověka z přírody se jeví ještě aktuálněji v dnešní době, po více než 110 letech od vzniku díla. Kvapil (a podobně i Dvořák) patrně chápali ono vykořenění duchovně (ve smyslu, že hřích ho vzdaluje čisté přírodě), ale můžeme ho pojmout i evolučně (darwinisticky); člověk (Homo sapiens!?) z přírody vzešel, vyvinul se v ní, ale s postupem průmyslové revoluce se proti přírodě, jež ho zrodila, postavil. Nemluvě o tom, co násilí způsobil člověk člověku ve 20. století (a v 21. století v tom neslavně pokračuje). Kvapil s Dvořákem nemohli v r. 1900 tušit, jak nesmírně naléhavě věty Ježibaby vyzní na pozadí dalšího historického vývoje.

Zde si můžeme tuto scénu (Rusalka, Ježibaba, III. dějství) připomenout (od 1:52:20):


V závěru opery se oba světy, přírody i lidský, opět potkávají. Rusalka, stižena kletbou, jejíž následky dobrovolně přijala (z lásky k princi se odmítla zbavit kletby tím, že by sama prolila jeho krev), se nevyhnutelným působením kletby stává pouhým těkavým přízrakem a smrtícím živlem. Princ, kterého k Rusalce dohnala kletba, kterou na sebe sám uvalil, si je vědom své viny a prosí ji o odpuštění. Rusalčin smrtící polibek přijímá dobrovolně, a má za to, že její „polibky posvětí jeho hřích“, v čemž můžeme spatřovat jeho víru, že mu tak Rusalka dá odpuštění (polibkem mu opět dává lásku - čímž mu i odpouští), čímž smyje jeho hřích a princ šťasten (smířen) umírá. Vodník však současně po jeho smrti připomene, že jeho smrt, jako oběť (ve vztahu k Rusalčině kletbě), je marná, neboť Rusalku z její kletby nevysvobodí. Avšak Rusalka, ač takto bude sama nadále trpět, má (a to jako představitel přírody, nikoliv lidského světa!) pro prince hluboká slova odpuštění, kdy celá opera ústí do niterné katarze (vnitřní očisty): „Rusalka mu odpouští a dopřává jeho duši klid, aby sama ve své nesmrtelnosti odtrpěla zradu lidské touhy. V hlubokém smírném odpuštění a splynutí živlů nadpřirozených s duší lidskou je katarze příběhu o lásce, nesplnitelnosti, touze a smíru.“ (viz zdroj č. 4, str. 11).

„Po formální stránce se v Rusalce pojí starší operní sloh uzavřených částí se stylem prokomponované novoromantické opery. Výsledkem je jednotný a vyrovnaný hudebně dramatický útvar.“ Dvořák takto dává v Rusalce místo samostatnějším partiím (árie Rusalky, Vodníka, milostné zpěvy prince či scény s žínkami), avšak tyto „mají své pevné místo v celkové linii hudby, která plyne jako vodní tok.“ (zdroj č. 2). „Orchestr zde má nezastupitelnou funkci média spoluvytvářejícího atmosféru příběhu“ (zdroj č. 1, str. 17). Hudebně je Rusalka vystavěna na příznačných motivech, které nabývají v průběhu opery rozličných podob, a charakterizují osoby (jejich nálady a pocity), stavy (typicky motiv prokletí), jakož i přírodní jevy (typicky vodní moc – tento motiv je významný tím, že - vrátíme-li se k závěru opery - zazní zde „ve vypjaté dynamické vlně“ (a) „nabývá tu symbolu vykoupení“). K hlavním motivům opery pak dále patří motiv Rusalky, který nabude v opeře více než padesáti obměn (zdroj č. 1, str. 17-18), podle toho, v jakém rozpoložení a situaci se Rusalka nachází: „jemně obměňováno“, prostupuje toto téma „všechny Rusalčiny myšlenky a city“ (zdroj č. 2). Na rozdíl od R. Wagnera (jehož dílo Dvořák obdivoval), který své dílo rovněž založil na příznačných motivech, jejichž počty jdou do desítek, Dvořák vystačí s podstatně menším počtem motivů, „s nimiž pracuje s udivující invencí“ (viz zdroj č. 3). V pozdním Wagnerově díle (kde se příznačné silně uplatnily) se navíc uzavřenější partie objevují spíše výjimečně.

Zde hudební ukázka Dvořákových proměn tématu Rusalky:


Pokud jde o povahu hudby (i ve vazbě na libreto), připojme ještě tuto citaci (jako jistou syntézu): „Dvořák cítil v libretu jeho básnickou cenu, kouzlo živého vztahu k přírodě, jemné citové záchvěvy lásky i nenávisti a hudba, ke které ho pohádka o nešťastné rusalce inspirovala, je plna širokých, jemných melodií, mohutně a výrazně vykreslujících jednotlivé postavy a přírodu. Práce s hudebními motivy, geniální charakteristika postav, situací i dějů, instrumentace, která svou křehkostí připomíná až partitury impresionistické, to vše slouží rozmachu melodie, aby umocněně zavládla nad celým dílem.“ (zdroj č. 5, str. 583).  



Ke zpracování výše uvedeného textu byly využity zejména tyto zdroje:
1) Berkovec J., A. Dvořák – Rusalka, stať v programu k uvedení Rusalky v Národním divadle v Praze r. 1998;
2) Vrkočová L., Antonín Dvořák, Rusalka, stať uveřejněná jako součást gramofonové nahrávky opery, Státní hudební vydavatelství, Praha, 1963 (odtud čerpáno i libreto);
3) webová stránka věnovaná tvorbě A. Dvořáka: http://www.antonin-dvorak.cz/rusalka; (odtud provedena korekce libreta vůči zdroji č. 2)
4) Vítová E., Obsah opery (závěr třetího dějství), v programu k uvedení Rusalky v Národním divadle v Praze r. 1998; 
5) Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1955;
6) Seeger H., Opernlexikon, Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, Berlin 1986.  
 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Osoby a hlasové obory:

Rusalka (soprán); Vodník (bas); Ježibaba (alt); princ (tenor); cizí kněžna (mezzosoprán, též soprán); hajný (tenor); kuchtík (soprán); lovec (baryton); tři lesní žínky (soprány, alt); lesní žínky, rusalky, princova družina, svatební hosté. Odehrává se v místě i čase pohádkovém. Zpracováno podle Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1955, str. 582, s přihlédnutím k dalším zdrojům.


Libreto opery viz zde: http://www.antonin-dvorak.cz/rusalka


Přehled vybraných partií opery (podle zdroje č. 5. str. 584-585, doplněno):

Předehra (pracuje s motivy opery, zvláště s motivem Rusalky a Vodníka).

I. dějství:
Trojzpěv lesních žínek a scéna s Vodníkem: Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou.
Árie Rusalky (vypráví Vodníkovi o princi): Sem často přichází.
Árie Rusalky: Měsíčku na nebi hlubokém.
Árie Rusalky (velebí moc Ježibaby): Stoletá moudrost tvá všechno ví.
Zpěv Ježibaby (připravuje kouzelný nápoj): Čury mury fuk, bílá pára vstává z luk.
Zpěv lovce: Jel mladý lovec, jel a jel.
Árie prince: Zde mihla se. – (vůči Rusalce:) Vidino divná. – Vím, žes jen kouzlo, které mine.

II. dějství:
Scéna hajného a kuchtíka (hajného zajímá, co se chystá za slavnost na zámku):
Jářku, jářku, klouče milé. – U nás v lesích straší.
Árie prince (k Rusalce): Již týden dlíš mi po boku.
Polonéza.
Árie Vodníka: Ubohá Rusalko bledá. – Celý svět nedá ti, nedá.
Svatební sbor: Květiny bílé po cestě.
Árie Rusalky (pokud jde o vztah k princi): Ó, marno to je, ó marno to je.
Scéna kněžny a prince: Vám v očích divný žár se zračí.

III. dějství:
Árie Rusalky: Necitelná vodní moci, stáhlas mne zas v hlubinu.
Árie Ježibaby: Miláček tě zavrh´. – Lidskou krví musíš smýti živlů prokletí.
Sbor rusalek z hlubin jezera (ve vztahu k Rusalce): Odešla jsi do světa, uprchla jsi našim hrám.
Scéna hajného, kuchtíka a Ježibaby: Že se bojíš? – Náš princ těžce stůně.
Výstup lesních žínek: Mám zlaté vlásky, mám.
Zpěv prince (volá Rusalku): Bílá moje lani, pohádko, němý přelude.
Árie Rusalky (ve scéně s princem): Živa ni mrtva. – Proč volal jsi mne v náruč svou.
Závěr: princ, vodník, Rusalka; (princ): Nechci se vrátit v světa rej. – (vodník): Nadarmo v loktech zemře ti. – (odpuštění Rusalky): Za tvou lásku, za tu krásu tvou.


Obsah (zpracováno podle libreta – čerpáno z textu připojeného ke gramofonové nahrávce opery, Státní hudební vydavatelství, Praha, 1963, s přihlédnutím k dalším zdrojům libreta):


První dějství: Na palouku u jezera obklopeného lesy za svitu měsíce tančí a zpívají tři lesní žínky, čekající, až se vynoří Vodník. Když se tak stane, škádlí ho, že by si jistě rád vzal jednu z nich za ženu. Ovšem která by si chtěla vyměnit místo s jeho babkou a starat se o starého hastrmana! Vodník přistoupí na jejich hru a snaží se některou z nich polapit; avšak marně a žínky pak utečou do lesů. Vodník má pro uličnice pochopení: „inu mládí!“ Tu se na Vodníka obrací jeho dcera, vodní víla Rusalka, a chce, aby ji svou přítomností potěšil v jejím smutku. Přiznává mu, že by chtěla opustit vodní říši a stát se člověkem. Vodník nechápe: člověkem, „tvorem smrtelným“? Rusalka na to, že jí sám zjevil, že lidé mají duši, kterou obyvatelé vodní říše nemají, a duše jde po smrti člověka k nebi. Vodník ji zrazuje, neboť duše je naplněna hříchem! Rusalka se ve svém nadšení nedá přesvědčit, vždyť duše je „plna lásky!“ Vodník tuší, že jeho dcera miluje člověka. Rusalka mu pak vypráví o muži, jenž sem přichází, a když se koupe v jezeře, bere ho do svého objetí. Avšak dokud je víla, nemůže ji vidět, a aby ji mohl vzít do náručí, musí se ona stát člověkem. Vodník, chápaje, že její přání je nezvratným, jí poradí, aby se obrátila na Ježibabu. Než tak Rusalka učiní, vzhlédne k měsíci a prosí jej, aby jejímu milému pověděl, kdo tu na něj čeká! Pak povolává na pomoc Ježibabu, a když se tato objeví, svou mocí Rusalce umožní opustit meze vodní říše a chodit po zemi, kde pak Rusalka velebí moc jejích čar. Ježibaba se ptá, co jí za pomoc dá. Rusalka je schopna obětovat vše, učiní-li ji člověkem! Ježibaba má tušení, že jí jde o poznání lidské lásky. Rusalka potvrdí své přání: chce lidské tělo, lidskou duši! Ježibaba jí slibuje vyhovět, avšak chce po ní oplátkou její průsvitný vodní šat a řekne jí, že pokud na světě neokusí lásku, či pokud ztratí lásku, po které prahne, propadne kletbě vodní moci. A ve světě bude pro všechny lidi němou! A padne-li kletba na ni, padne i na jejího milého: „stane se navždy obětí, věčného tvého prokletí!“. Rusalka je pevně odhodlána vše podstoupit a věří, že „čistou lidskou duší“ její láska „všechna kouzla zruší“. Ježibaba ji tedy bere do svého příbytku a za čarování zde připraví kouzelný nápoj a dá jej Rusalce vypít.

Za úsvitu první paprsky slunce ozáří jezero a z dáli se ozvou lesní rohy, ohlašující blízkost lovecké družiny zdejšího prince. Z hlubiny vod se ozve smutný hlas Vodníka, naříkajícího pro dceru. Lovci se přiblíží a ozve se zpěv jednoho z nich: o mladém o lovci, jenž v lese zahlédl bílou laň. Lovec ve své písni stihatele bílé laně vybízí, nechť na ni nestřílí, nechť se varuje „jejího těla“! V odpověď na lovcův zpěv z lesa vyjde princ, jenž zahlédl „podivnou zvěř“; ta mu však zmizela, a teď cítí, že jej k sobě vábí vody jezera a jakoby se jej zmocňovalo jakési kouzlo. Lovcova píseň ho dále varuje: laň to nebyla… Bůh chraň tvoji duši! Objevivší se lovce princ posílá pryč, chce být sám. Po jejich odchodu usedne u jezera a tu spatří Rusalku, oblečenou v nuzném šatě, s krásnými splývajícími vlasy. Princ je uchvácen jejím zjevem a klade si otázku, zda vidí člověka či snad pohádkovou bytost. Přišla prosit za lesní zvěř, či se sama chce stát kořistí lovce? Rusalka k němu vztáhne své ruce, nemůže však promluvit. Princ na to nedbá, a věří, že jsou-li její ústa něma, vylíbá „odpověď z nich!“ A má-li ho ráda, nechť mu zjeví svůj cit. Rusalka mu padne do náručí, tu se však ozvou z vod hlasy jejích sester, které zjistily, že jedna chybí, a ozve se i smutný hlas Vodníkův. Rusalka se chvěje bázní, v princově náručí hledá útěchu, kterou jí princ dá a pak ji odvádí s sebou na zámek.         


Druhé dějství: U zámku se potká zdejší hajný s kuchtíkem a chce zvědět, co se to na zámku chystá, když je zde tolik hostí. Kuchtík mu vypráví, že princ našel v lese podivnou bytost, s níž se snad i ožení. „Holka je ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená“. Hajný už o tom něco slyšel, a tvrdí, že té lásce budou nějaké čáry. Vždyť v lesích, odkud holka přišla, přece straší! A kdo spatří spoře oděné lesní žínky, propadne chtíči! Kuchtík dodá, že se princ změnil, „bloudí jako omámen“. I pan farář ho varoval, ale princ trvá na tom, že si zde holku ponechá! Hajnému dochází, že se slavnost na zámku připravuje kvůli ní. Ovšem, jak dodá kuchtík, vše se může změnit, neboť kvůli princově vrtkavosti prý již „jeho láska mizí“ a princ se zajímá o jakousi cizí kněžnu. Hajný dá upřímně najevo radost nad takovým vývojem událostí, a být princem, tu cizí holku by vyhnal. Tu se poblíž objeví princ s Rusalkou, krásně oděnou, avšak smutnou a bledou. Hajný s kuchtíkem na nic nečekají a odejdou. Princ, hledě na Rusalku, přemítá o tom, že již týden ji má zde, avšak stále v ní marně hledá plamen lásky. Má mu to dát teprve jejich sňatek? Cítí chlad jejího objetí, které je bez vášně. Přesto je však stále odhodlán v ní žár lásky vznítit. Tu se poblíž objeví cizí kněžna, sleduje mladý pár, a k sobě dá najevo, že vůči princi necítí lásku, ale hněv, kvůli tomu, že tam, kde měla být ona, je nyní jiná. A je odhodlána vztah prince a Rusalky zničit. Hned se připojí k princi a vytkne mu, že pro svou lásku zanedbává povinnosti hostitele; chová se k němu svůdně a učiní letmé poznámky stran Rusalčiny němoty. Princ kněžninu výtku přijímá a podá jí ruku. Rusalka dá najevo svou úzkost, ale princ ji pošle do její komnaty, aby se strojila k plesu. A pak odtud kněžnu odvádí; na odchodu kněžna prohodí k Rusalce, že ona má sice princovu dvornost, avšak Rusalka, jeho srdce. Rusalka hledí za princem, jakoby ho chtěla pohledem zadržet, ale pak smutně odchází.

 
Zatím se zešeří a na zámku začíná slavnost provázená tancem. V zámeckém rybníku se zjeví Vodník, a dá najevo své obavy stran Rusalky, zakleté v „nádheru světa“, který jí nemůže dát to, co vodní říše: byť by byla láska člověka jakákoli, ona (vzešlá z vodní říše) ho navždy neupoutá. A má za jisté, že se jeho dcera vrátí z lidského světa zpět, propadlá své kletbě. Tu se ozve zpěv hostí, kteří oslavují nadcházející spojení mladého páru. Princ se však uprostřed slavnosti okázale dvoří kněžně a Rusalky si nevšímá. Vodník dá najevo, že Rusalce zde štěstí nepokvete. Tu se objeví zoufalá Rusalka a u otce hledá útočiště. Lituje toho, že pro člověka zradila vodní říši. A zjevuje otci, že jejího milého získala jiná, „divokou lidskou krásou“, a ji, „prostovlasou“ Rusalku, již její milý nezná. Vodník ji vybízí, aby vytrvala, Rusalka však tvrdí, že je to marné, neboť ta jiná má mocnou vášeň, již ona, zrozená chladnou vodou, nemá. Tu se v zahradě objevuje kněžna s princem; kněžna pozoruje, že princi plane v oku „divný žár“, a že se k ní princ chová stále vřeleji a ptá se ho, jak si to má vyložit. A kam prchla jeho vyvolená, ta němá a bezejmenná? Aby viděla, jak se princ změnil! Princ dá najevo, že osud Rusalky ho nezajímá, že ji miloval jen krátce a nyní plane novým citem; a vyzývá kněžnu, aby mu byla „žhavým požárem, kde dosud luny svit plál bílý!“ Kněžna, aby v něm vzbudila ještě větší vznět, a současně se vymezila vůči plaché Rusalce, se ho ptá, co nastane, až ho svým žárem popálí a odejde daleko od něj, co si pak počne se svou němou kráskou? Princ jako by nevěděl, zda si namlouvá ji či jinou! Tu princ vášnivě zjevuje, že i kdyby to bylo na chvíli, kněžna je ta, po níž toužil, a pro lásku k ní rád strhá „všecky svazky“! Rusalka, stojíc nablízku, a vidíc, jak princ kněžnu objal, se mu vrhá do náruče. Princ ji však, nazývaje ji studenou krásou, od sebe odstrčí. Tu se zjeví Vodník a příšerným hlasem vybízí prince, ať jen spěchá do jiné náruče, neboť objetí Rusalky (stejně) neunikne! A strhává Rusalku do rybníka. Princ stojí omráčen a vrhá se k nohám kněžny, hledaje u ní spásu před tajemnou mocí. Ta ho však s divokým smíchem posílá od sebe pryč: „V hlubinu pekla bezejmennou, pospěšte za svou vyvolenou!“

 
Třetí dějství: Nad jezerem nastává měsíčná noc. Na palouku se objevuje Rusalka, opět ve své domovině, avšak bledá, vlasy jí zpopelavěly a oči pohasly. Smutně přemítá o svém osudu; bezcitná vodní moc ji stáhla k sobě, přišla o své mládí, byla odsouzena pro svou lásku; kvůli kletbě, jež na ni padla tím, že ji zavrhl její milý, nemůže ke svým sestrám, nemůže do světa: „proč v tom chladu bez pomoci, nezhynu, ach nezhynu?“ Tu se před ní objevuje Ježibaba a udělá poznámku, že bytí Rusalky v lidském světě a hry lásky neměly dlouhého trvání. Nyní je Rusalka zradou člověka zatracena. Ježibaba jí však dává radu, jak se kletby zbavit: prokletí živlů musí Rusalka smýt lidskou krví; opět se stane vílou, avšak jen tehdy, zahubí-li vlastní rukou toho, jenž ji svedl. A k tomu jí Ježibaba dává nůž. Rusalka však rozhodně odmítá: sama bude věčně trpět v objetí své kletby, ale její milý musí být šťasten! Ježibaba se rozchechtá: chtěla jsi do světa lidí a nemáš sílu prolít lidskou krev? Vždyť právě člověk je člověkem až tehdy, když prolil krev bližního! Se slovy „jdi, trp a trp si z věků do věků – a seschni touhou po svém člověku!“ ji opouští. Rusalka se pak ponoří do jezera. Z hlubin se ozvou její sestry a prohlašují, že jí, co prokleté, se budou stranit. Posílají ji za bludičkami do bažin; nyní má lákat lidi svým světýlkem a svádět je do záhuby. To je jejím údělem, plynoucím z kletby, jíž propadla.

 
K Ježibabě přicházejí hajný a kuchtík, aby u ní vyhledali pomoc pro prince, který se pomátl na rozumu. Kuchtík má strach, hajný tedy bere úkol na sebe. Ježibaba se objeví a vidíc kuchtíka, poznamená, že to snad má být odměna za její radu? Až se vykrmí, bude z něho „křehká pečínka“! Kuchtík má strach, že ho chce Ježibaba sníst, ta však pohrdavě prohlásí, že o takovou pečeni nemá zájem („pro peklo ať roste, prokletý rod váš!“), a ptá se, co chtějí. Kuchtík vypráví, že se princ těžce rozstonal, že ho uhranula jakási kouzelnice, kterou si k sobě přivedl. Miloval ji z celého srdce, vše jí dal, už se měla stát jeho ženou, ale když ho úplně zmámila, zmizela. Ďábel sám si ji odnesl do pekla! Tu se z jezera vynoří Vodník, který zaslechl tu strašnou křivdu, a odsuzuje hanebnou lež, vždyť vše bylo jinak: „on sám ji zradil, uvrh´ ji v prokletí!“ Hajný s kuchtíkem se dají na útěk. A Vodník přísahá, že se pomstí!


 Na palouku se objeví tři lesní žínky, dají se do tance a zpěvu, radují se ze svých předností, které je činí krásnými, a když se pak zjeví Vodník, opět ho škádlí. Vodník je však smutně vybízí, aby ustaly ve svých žertech. Žínky se ho ptají, co je toho příčinou. Vodník jim sdělí osud Rusalky („hluboko na dně sténá, sestrami zavržená“) a ponoří se do jezera. Žínky sdílí Vodníkův smutek a dají se na útěk.

 
Z lesa vyběhne princ, pomaten, a volá k sobě svou bílou laň, již hledá po lesích, štván touhou. Tu se mu Rusalka zjeví a ptá se jej, zda ji (ještě) zná? Princ prohlašuje, že je-li již dávno mrtva, nechť ho zničí, a je-li ještě živa, nechť mu dá spásu. Rusalka mu zjeví, že není ani živá, ani mrtvá, a bloudí tak ve svém prokletí. Kdysi k němu marně cítila lásku, byla mu milenkou, nyní mu přinese smrt. Princ prosí o odpuštění. Rusalka se ho ptá, s jistou výčitkou, proč ji (tehdy) k sobě volal, proč jí lhal? Teď, když je pouhým přízrakem, ho spolu s bludičkami svede do hlubin; kdysi hledal vášeň, kterou neměla, a teď, když ho políbí, bude ztracen. Princ ji však vyzývá k polibku, nechť ho ulíbá třeba k smrti! Rusalka ho ještě jednou varuje, že z jejího objetí není návratu. Princ však její objetí i smrtící polibek přijímá, a skonává se slovy: „Polibky tvoje hřích můj posvětí – umírám šťasten, umírám ve tvém objetí!“ Z hlubin se ozve Vodník, prohlašuje, že (vůči Rusalčině kletbě) je princova smrt marná, (neboť) všechny oběti jsou marné! A Rusalka, která setrvává v tíži své kletby a svého údělu, mrtvého prince naposled políbí, a má pro něj hluboká slova odpuštění, přejíc jeho duši spásu: „Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všecko, čím klet jest osud můj – lidská duše, Bůh tě pomiluj!“ 

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...


Metropolitní opera, 8. 2. 2014, HD přenos

Rusalka................Renée Fleming
Princ..................Piotr Beczala
Cizí kněžna ................Emily Magee
Ježibaba................Dolora Zajick
Vodník...................John Relyea
kuchtík .............Julie Boulianne
hajný..............Vladimir Chmelo
první žínka............Dísella Lárusdóttir
druhá žínka...........Renée Tatum
třetí žínka ............Maya Lahyani
lovec ..................Alexey Lavrov

dirigent ...............Yannick Nézet-Séguin

režie..............Otto Schenk
výtvarník scény............Günther Schneider-Siemssen
výtvarnice kostýmů ........Sylvia Strahammer
světelný design .......Gil Wechsler
choreografie...........Carmen De Lavallade
jevištní režie..........Laurie Feldman