pondělí 29. prosince 2014

Vánoce v Brně – Mesiáš a 3x Česká mše vánoční



Pro milovníky klasické hudby byl v Brně před a během svátků připravený bohatý program. Czech Ensemble Baroque přispěl nádherným provedením Mesiáše ve vyprodaném Besedním domě, v kině Scala jsme mohli sledovat přímý přenos koncertu z Rudolfina a Beseda brněnská se hned ve dvou verzích představila s Českou mší vánoční.


Mesiáš

Jít na koncert v provedení Czech Ensemble Baroque je pro mě vždycky velkým svátkem. Pokaždé mě čeká velmi příjemná atmosféra, kvalitní práce celého souboru a sólistů a setkání s mnoha známými a přáteli z řad diváků. Ne často se stávám na koncertech svědkem, aby diváci potleskem vítali a loučili se se všemi účinkujícími (a nikoli skončili už někde v polovině členů orchestru a sboru) a aby sami pořadatelé vymýšleli různá překvapení, kterými by své příznivce odměnili… Cyklus koncertů pod názvem „Bacha na Mozarta“ je výborným nápadem a přítomnost těchto dvou skladatelů, kteří vtipnými rozhovory seznámí diváky se zajímavými historickými skutečnosti týkajícími se uváděného díla, je pěkným zpestřením.

Pánové nemohli chybět ani tentokrát a uvítali nás nečekaně špatnou zprávou. Měli totiž v plánu pro nás připravit živý betlém, ale zkazila to taková maličkost… nikde v Brně nenašli vola. A betlém bez vola… považte!… to přece nejde! :-) Neopomněli také být kmotry křtěného CD Requiem od Franze Xavera Richtera v provedení Czech Ensemble Baroque. Mozart si však odnesl jen polovinu CD, protože ani on sám toho víc nesložil! :-)

Na Mesiáše jsem se velmi těšila pamětlivá nádherného koncertu ve Znojmě. Pozvala jsem tentokrát svou bývalou studentku (s varováním, že program bude dlouhý nejméně 3 hodiny). Nejdříve byla překvapena a bála se, že to bude příliš náročné. Opak však byl pravdou. Celý koncert doslova utekl jako voda a už tu byl závěrečný potlesk – vestoje s nádherným zopakovaným Hallelujah na závěr. A moje studentka se netajila velkým nadšením!

Mesiáš byl ve znamení samých dobrých nápadů – mohli jste si za levný peníz koupit program koncertu, kde jste našli anglický a český text skladby a mohli ho tak sledovat, a sólisté byli součástí sboru a mohu jen obdivovat, že zvládli zazpívat „celé dílo“ i s náročnými sólovými party. Jsem moc ráda, že jsem mohla konečně naživo slyšet paní Barboru Martínkovou a osobně se s ní setkat. Těšila jsem se na její výstupy v Mesiášovi a ráda budu v budoucnu její představení a koncerty vyhledávat. Lucie Karafiátová má velmi příjemný nezaměnitelný hlas a Lenka Ďuricová Cafourková mi už prvními tóny potvrdila mé nadšení z poslechu jejího zpěvu. Ráda sleduji velké pokroky u Lukáše Hacka a velmi mě svým výkonem potěšil. Jiří Miroslav Procházka si mě získal už Revírníkem a našel ve mně nadšeného posluchače. Takový hlas se neztratí!

Roman a Tereza Válková zaručují, že každý koncert, na kterém se podílí, bude mít vysokou kvalitu. Přeji jim a celému souboru krásné Vánoce a hodně štěstí v novém roce. Nelze jinak, než se těšit na další setkání s nimi a nádhernou hudbou!


Česká mše vánoční z Prahy

Možná už to o mně někteří víte, ale pro jistotu to napíšu znova. Vánoce bez Rybovky pro mě nejsou Vánoce. A naopak – čím víc Rybovek, tím lépe! Letos se mi podařilo absolvovat 4 – 2 jako posluchačka a 2 jako sboristka.

Když se v programu přímých přenosů z Rudolfina objevila Česká mše vánoční, nemohla jsem chybět. Byla jsem zvědavá, jak bude vypadat česká podoba přenosů – bude se snažit napodobit Metropolitní operu, nebo přijde se svým stylem? Znalá kvalitní americké „konkurence“ jsem se však dočkala zklamání. Ředitel Filharmonie v roli „uvaděče“ na mě působil poněkud zmateně a nemohla jsem se občas ubránit pocitu, že „přepadl“ nejednoho účinkujícího naprosto bez předchozího varování. Sonda do historie vzniku Slovanských tanců a České mše vánoční byla přínosem, ovšem kameramanovi se příliš třásly ruce a nejednou vypadával zvuk.

Samotný koncert dopadl přesně opačně, než jsem čekala – Dvořák mě zaujal víc, než Ryba. Slovanské tance byly nádherné, zvuk orchestru v tomto případě působil velmi příjemně a jsem ráda, že jsem toto dílo konečně slyšela v kompletním provedení. Česká mše vánoční bohužel tak dobře nedopadla. Na vině je především nekvalitní zvuk, který ochudil posluchače o zážitek z nádherných hlasů dvou sólistek a tenora. Bas na tom byl o něco lépe.

Už několik let sbírám různá provedení Rybovky a znám několik verzí, které se mezi sebou liší textem i tóninou. Doslechla jsem se, že Česka filharmonie uvede jednu z nejstarších dochovaných verzí, a byla jsem na ni zvědavá. Bylo však nemilým překvapením, když jsem se několikrát setkala s faktem, že altistka zpívá v duetech jiná slova, než ostatní. Nepotěšil mě ani sólista na varhany, jehož hra nebyla bez chyby.

Vrcholem večera nejen pro mě, ale i pro několik diváků z brněnské Scaly byl výkon Jana Šťávy. Českou mši vánoční opravdu zná a to nadšení, o kterém v textu zpíval, jste mu bez váhání věřili. Petra Nekorance jsem slyšela poprvé a potěšilo mě, že se pokusil o náznak skutečného „rozhovoru“ se sborem a ostatními sólisty. Veronika Hajnová má nádherný hlas, bohužel ho poznamenal špatný záznam. Moc ráda bych ji někdy slyšela zpívat Rybovku naživo. Paní Alžběta Poláčková bohužel také doplatila na zvuk, přesto jí moc děkuji za „rozpalujme srdce… láskou víc a více“ – jestli se na něco v Rybovce těším, je to tento moment, a žádný zvukař nemohl schovat nádherně zazpívané výšky!

Jsem ráda, že jsem ten přenos mohla vidět a udělat si obrázek, jak to probíhá. Pro příště však budu vyhledávat výhradně již zaběhnuté přímé přenosy České televize nebo živé koncerty.


Česká mše vánoční na Náměstí Svobody a na Petrově

Už je to několik let od chvíle, kdy jsem si nastudovala sopránový sborový part Rybovky. Bohužel jsem v blízkém okolí nenašla sbor, který by ji o Vánocích zpíval. Loni jsem tedy udělala pokus a oslovila Ondřeje Múčku, který dirigoval tuto mši u svatého Jakuba 25. prosince. A podařilo se – stanula jsem mezi sopranistkami a mohla si se sborem zazpívat.

I letos jsem hledala, kde bych si mohla 25. a v následující dny alespoň poslechnout Rybovku. Do oka mi doslova padl koncert na Petrově 25. 12., na který se čirou náhodou chystám už 10 let a nikdy mi to nevyšlo. Tak tedy buď letos, nebo nikdy! Mnozí, kteří se mnou někdy Rybovky absolvovali, vědí, že i jako divák zpívám s účinkujícími. Tento koncert by nebyl výjimkou. Tak jsem udělala ještě jednou pokus a oslovila Petra Kolaře, člověka, kterého si nesmírně vážím a mám radost, kdykoli na něj na nějakém koncertu narazím, s přáním, abych si mohla zazpívat se sborem. Vánoce jsou časem splněných snů a přání a ty letošní nebyly výjimkou. Souhlasil!

A nakonec to nebyl jen Petrov, ale i koncert 21. 12. na Náměstí Svobody, o němž jsem se dozvěděla téměř za 5 minut 12. :-) Než jsem se nadála, stála jsem vedle sboristů proslulé Besedy brněnské, jejíž výkon jsem nedávno obdivovala v Glagolské mši, a svůj hlas spojila s Metropolitním symfonickým orchestrem. Vždycky jsem si moc přála stát na tomto jevišti a najednou jsem tam byla! Koncert přilákal obrovský zástup diváků, kteří jej s nadšením poslouchali, tleskali mezi větami (proč ne, když se jim to tak líbí? Zlobit se na ně nebudeme :-D), někteří dokonce zpívali s námi a našli se i lidé se zapálenými prskavkami, kteří tomu dali ten správný vánoční nádech.

Na spolupráci s Besedou brněnskou budu dlouho vzpomínat! Setkala jsem se s nesmírně příjemnými lidmi, kteří mě okamžitě přijali mezi sebe. Potěšila mě i celková organizace koncertu a kvalitní zázemí v podobě vyhřívaného stanu a teplého čaje. Petr Kolař se po celou dobu usmíval a bylo na něm vidět, jakou má z celého koncertu radost. Jak říkala jedna z divaček – i já jsem se celou dobu usmívala od ucha k uchu – aby taky ne, když nás Ryba pořád nabádá, abychom se veselili, radovali! :-) A důvodů k radosti bylo ten večer opravdu hodně.


A pak přišel vysněný koncert 25. 12. na Petrově. K Besedě brněnské se přidal i Dómský smíšený sbor a Orchestr katedrály Petra a Pavla. Kostel byl zaplněný doslova do posledního místa a vhod přišla i místa na stání. Z řady diváků jsem cítila, že je tento koncert pro ně už takovou tradicí, na kterou se těší. Byl to obrovský zážitek!

Sólisté zpívali z kazatelny přímo nad námi soprány a byly to nádherné výkony. Místo plánovaného Petra Levíčka vystoupil Jakub Tuček a po původní nejistotě to zvládl dobře. Jan Šťáva je značka kvality a zazpívat si s ním opravdu stojí za to! :-) Hřměl nad námi svým mohutným hlasem a opět si získal nadšení diváků. Lucii Karafiátovou jsem moc ráda znovu slyšela a doufám, že si to zase brzy zopakuju. Markéta Böhmová mě moc potěšila nádhernými výškami a výbornou výslovností.

Dirigent Petr Kolař se opět mohl jen usmívat. Komunikoval s námi nejen jako dirigent, ale i jako člověk – úsměvem, slovy, gesty, moc se mi líbil jeho „dialog“ s basistou nabádajícím „bratry“, aby zahráli na své nástroje, kdy „ukazoval“, že už jsou všichni připraveni, stačí jen říct. :-) Jako už tradičně po Rybovce následovalo několik známých koled se závěrečnou Narodil se Kristus Pán. Obrovský aplaus vestoje mě skutečně dojal a měla jsem nesmírnou radost, že jsem mohla být součástí tak krásné hudby. Příjemným zakončením večera pro mě pak bylo i osobní poděkování a popřání krásných Vánoc od Petra Kolaře každému z účinkujících. Takhle se má dělat hudba – s radostí, s nadšením a v přátelství!

Pokud jste ještě na tomto koncertě nebyli, neváhejte a běžte se na něj příští rok podívat. Po všem tom vánočním shonu a zmatku na vás čeká obrovská pohoda a nádherná hudba.

Přeji vám všem krásné Vánoce, hodně zdraví a splněných přání a snů!

úterý 23. prosince 2014

Eva Kolářová zve do divadla: Viva la mamma ve vídeňské Volksoper


Komická opera Gaetana Donettiho Viva la mamma (volně překládaná jako Poprask v opeře) z roku 1827 o zvycích a zlozvycích u divadla je režijním debutem tenoristy Rolanda Villazona na jevišti vídeňské Volksoper. Autorem scény je Friedrich Despalmes, kostýmy navrhla Susanne Hubrich. V barvité hlavní roli Mammy Agaty se představí basista Martin Winkler.

Děj opery se odehrává v malém provinčním divadle, kde se operní soubor připravuje na premiéru. Primadonna a druhá sopranistka se jaksepatří hádají, každý představitel se po svém snaží ovlivnit režiséra a dirigenta, aby byl jeho výstup na scéně optimální. Pak se však objeví Agata, rezolutní matka druhé zpěvačky, a převrátí již tak dost šílený divadelní provoz na hlavu. Nejprve se pouze pokouší prosadit svou dceru do hlavní role, nakonec však kombinací lásky k divadlu, diletantismu a velikášství usiluje o to, aby se objevila na scéně i ona sama.

Premiéra se koná 17. ledna 2015 v 19:00 hodin.

Další termíny uvedení:
20. leden 2015 v 19:00 hodin
22. leden 2015 v 19:00 hodin
26. leden 2015 v 19:00 hodin
3. únor 2015 v 19:00 hodin
5. únor 2015 v 19:00 hodin
14. únor 2015 v 19:00 hodin
25. únor 2015 v 19:00 hodin
1. březen 2015 v 19:00 hodin
4. březen 2015 v 19:00 hodin

Gaetano Donizetti: Viva la mamma

Režie: Rolando Villazón
Scéna: Friedrich Despalmes
Kostýmy: Susanne Hubrich
Dirigent: Kristiina Poska

Osoby a obsazení:
Corilla, vlastně Cornelia, primadonna: Anja-Nina Bahrmann
Stefano, vlastně Stephan, Corillin manžel: Daniel Ochoa
Luisa, druhá zpěvačka: Mara Mastalir
Agata, její matka: Martin Winkler
Dorothea, mezzosopranistka: Juliette Mars
Vladimír, první tenor: Jörg Schneider
Dirigent: Günter Haumer  
Režisér: Marco di Sapia
Divadelní ředitel: Andreas Mitschke

www.volksoper.at

čtvrtek 18. prosince 2014

Římské noci v nás



Dne 17. 12. jsem měla příležitost vidět nádherné představení Římské noci (více informací naleznete zde http://www.harlekyn.cz/rimske_noci.php) v podání Simony Stašové a Oldřicha Víznera. Ve zcela vyprodaném brněnském Rubínu se odehrálo něco, co v nás zůstane na hodně dlouho – příběh každého z nás.

Je jedno, jestli v nás dřímá duše Tennessee Williamse nebo Anny Magnani. Všichni stále něco hledáme – lásku, uznání, odvahu, důvod pro to opět ráno vstát a jít „bojovat“ s každodenními kritiky, kteří budou hodnotit náš vzhled, naše chování, naši práci a lidi, které si vybíráme. Známe ten pocit, kdy poprvé držíme v ruce naše „dítě“ – ať už skutečnou bytost, vydanou knihu, vypěstovanou růži nebo upečený koláč… A chceme ho za každou cenu ochránit před okolním světem, který k němu nemá takový vztah jako my. Bojujeme za jeho právo na život a místo ve světě, je to náš smysl života, naše radost a pýcha.

Tennessee a Anna také bojovali s krutostí okolního světa i mezi sebou navzájem. Anna bojovala svou výmluvností a „šelmovskou dravostí“, která byla k nezastavení. Kdyby o ni přišla, všechno by ztratila. Její herectví jí pomáhalo překonat bolest, kterou v sobě nosila – ať už nešťastnou lásku a marnou snahu najít někoho, pro koho bude tou pravou a jedinou, nebo nemoc jejího syna, se kterou se stále nemůže smířit. Odmítá hrát role, které jsou povrchní, bez skutečného procítění postavy a jsou jen slabou náhražkou originálu. Odmítá vzdát se svého domova v Římě a nechce odjet natrvalo někam do Ameriky, kde nehřeje ono žhavé slunce a kde by se cítila ztracená. A když na její místo nastupuje Sophia Loren, nevzdá se své hrdosti a raději ustoupí. Postupně zjišťuje, že silou a povzbuzením pro její život byla ona večerní setkání s Williamsem.

Tennessee je někdo docela jiný. Skoro si až říkáte, jak ti dva si mohou rozumět? Vášnivá divoká Anna, onen spalující oheň, a tichý melancholický spisovatel, kterého byste se skoro báli dotknout, aby se nezhroutil… Ti dva buď zničí jeden druhého, nebo vytvoří dokonalý pár, který dá vzniknout mimořádným dílům. V jejich případě to byla ta druhá varianta.

I Tennessee bojoval se světem kritiků, pro které byly jeho hry až příliš nepochopitelné. Bojoval sám se sebou a s přijetím toho, že je jiný. Miloval svého přítele Franka a zároveň od něj neustále utíkal, jako by snad měl pocit, že útěk je mnohem méně bolestný než pocit, že mu neumí dát dostatek lásky. Pořád hledal náhradu, měl pocit, že právě on je vinen krutým osudem, který postihl jeho sestru, a jedinou záchranu před úplným zešílením nacházel v psaní. Když se konečně setkal se svou Múzou, byla pro něj jako lavina, která ho zcela pohltila, před kterou už nikdy nemůže utéct a ani nechce. Lavina, která ho konečně usadila na to správné místo, do toho správného domova. Nenašel fyzickou lásku, ale bezpečí a pochopení. I když se pak dostavil alkohol a strach z nemoci, kterou si vlastně jen vymyslel, pořád se k Anně vracel. Nakonec už nebylo tak jednoduché psát, už to nešlo tak rychle a spontánně, jako dřív, ale ona ho za to neodsuzovala, protože to chápala. I ona sama cítila, že ten vrchol její slávy už pominul a všechno to trápení se nad krutými kritikami ji stejně nikdy neodradilo od toho hrát – tedy žít.

Představte si, že někoho celý život obdivujete a máte ho za vzor a nyní máte příležitost stát na jevišti a ztvárnit tuto osobnost. Paní Simoně Stašové se splnil veliký sen a vy jen sledujete, s jakou neutuchající silou dokáže zahrát temperamentní Italku. Máte pocit, že po takovém výkonu musí být nesmírně unavená? I já jsem si to myslela, ale opak je pravdou! Žádná slabost na ní není znát. Naopak se nemůžete zbavit přesvědčení, že by klidně hrála dál. Zná velmi dobře život Anny a její styl hraní, proto se do ní dokázala tak přesvědčivě převtělit. Neuvěřitelně si pohrála s hlasem, věděla, kdy udělat pauzu mezi slovy, abychom měli čas naplno pochopit význam toho, co právě řekla. Jen jedna věc mi není jasná – kdy se STÍHALA PŘEVLÉCI??? :-) Nemohu zapomenout na opravdu mimořádné setkání s ní po představení. Stejná „sopka“ Magnani, která na vás chrlí spoustu energie a lásky, přišla i v podobě skutečné Simony Stašové. Takové srdečné přijetí, bezprostřednost, dokonce i vřelé objetí, kterého se mi od ní dostalo, se nezažije každý den. Moc za ně děkuji!

Oldřicha Víznera obdivuju už od chvíle, kdy jsem poprvé viděla Saturnina. A teď se mi konečně splnil sen a mohla jsem se s ním osobně setkat a podat si s ním ruku. I on byl skutečným Tennesseem. Dokázal ztělesnit člověka, který není mistrem mluveného slova a možná mnohdy mluví v až příliš velkých hádankách, protože neumí myšlenky tak rychle poskládat. Ale jakmile vezme do ruky pero, je to úplně jiný člověk. Věty, které vytváří, mají v sobě hlubokou pravdu a i vytržené z kontextu dokážou přenést čtenáře do situace, v níž se odehrávají. Mluvil tichým až uhlazeným hlasem, proti prudkým gestům Anny vypadal jako nehybný a jeho hlavní herectví spočívalo v neuvěřitelném umění poslouchat a naslouchat. Neumím si představit jiné herce v těchto rolích!

Toto představení se hraje v různých částech České republiky a já ho jen mohu doporučit. Možná i vám se stane, že o přestávce budete sedět a jen nechápavě kroutit hlavou, o čem to vůbec je a proč tu ještě sedíte? Přiznávám se, byl to i můj pocit a podle ohlasů lidí sedících kolem mě jsem nebyla jediná. Ale to je všechno v pořádku. To představení není vůbec jednoduché a je možné, že jeho hlavní myšlenku pochopíme až za několik dní. A že na to pořád budete myslet, to vám zaručuji! Potlesk vestoje prakticky od všech diváků v sále mluvil naprosto za vše.

Až zase jednou budeme něco hledat, nebo se s něčím trápit, možná se nám nakonec stane, že pochopíme, že už není potřeba v tom pokračovat. To, co jsme celou tu dobu hledali, jsme vlastně pořád měli – ony římské noci. A kritici? Jsou pro nás opravdu tak důležití? Nestačí, že jsme kritiky sami pro sebe?

čtvrtek 11. prosince 2014

Jaroslav Sovinský: Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští) (základní vstupní informace před přenosem z MET)


V sobotu 13. prosince 2014 se dostaneme v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery k pátému přenosu, a sice k přenosu opery R. Wagnera (1813-1883) o třech dějstvích (čtyřech obrazech) Mistři pěvci norimberští. Libreto opery napsal sám skladatel, který je také autorem samotného příběhu, který je tématem opery, vycházeje přitom z příslušných dokumentárních zpracování reálií týkajících se života v Norimberku a umění mistrů pěvců a z existujcícho novelistického a dramatického zpracování související materie. Jedna z ústředních postav opery, Hans Sachs, má za základ skutečného norimberského mistra pěvce, básníka a dramatika téhož jména (1494 – 1576), mj. autora přes 4000 mistrovských písní (Meisterlieder / Meistergesänge); historický Hans Sachs byl původním povoláním švec (tímto povoláním se zabývá i hrdina Wagnerův). Do svého Hanse Sachse však Wagner promítl ideje, které si osvojil studiem tvorby německého filosofa Arthura Schopenhauera (1788-1860). Takto se Wagnerův Hans Sachs stává filosofem (myslitelem) svého druhu, který proniká hlouběji do podstaty vnímaných jevů (jevících se určitým způsobem navenek, majících však ve skutečnosti svůj pravý vnitřní důvod). To co vnímáme navenek, je naše představa, avšak bez proniknutí hlouběji (a pochopení toho, co je uvnitř), žijeme v iluzi (sebeklamu, bludu), neboť zvnějšku se podstatě nepřiblížíme. Lze se však dostat hlouběji do podstaty věci: Schopenhauer tvrdí, že jednání člověka je působeno neustále neuspokojenou vůlí (sotva člověk něčeho dosáhl, touží po dalším, honí se za žádostí), což mu způsobuje utrpení. K tomu, aby se člověk zbavil utrpení, musí podle Schopenhauera dojít k popření vůle. To je osvobozující. Wagnerova Sachse lze vnímat jako toho, kdo poznal skutečný stav věcí, pronikl hlouběji. Zjevuje se to v jeho slavném zpěvu (monologu) ve III. dějství, „Wahn! Wahn! Überall Wahn!“ – „Klam! Klam! Všude klam!“; Sachs moudře poznává zbloudilost lidského hemžení; jeho úvahy se týkají mj. všeobecného pozdvižení lidu, k němuž předtím došlo na ulici (ve II. dějství), které vzniklo záměnou postav (Evy a Magdaleny). Jeho myšlenky jdou však hlouběji, k soucitnému poznání marnosti, pošetilosti pachtění lidí, svárů a obecně světského jednání. Jejich sebeklam je vede k tomu, že jednají způsobem, který je pro ně zhoubný. Schopenhauerem byla ovlivněna i skutečnost, že se starší Sachs zříká Evy, na kterou si myslel, ve prospěch mladého Walthera, jehož Eva miluje (stejně jako Walther miluje ji). Sachs tak překonává (neguje) vůli (touhu) a naplňuje tak Schopenhauerův ideál (tyto ideje Wagner později ještě rozvine, zejména v Parsifalovi); tím Sachs dosahuje vnitřního osvobození. Sachs v daných svouvislostech v opeře dává najevo, že zná příběh Tristana a Isoldy (plný nenaplňené touhy obou milenců). Nechce být králem Markem, který strádá tím, že ho (byť nedobrovolně) zradil Tristan, který miluje Markemu co nevěstu určenou Isoldu, která Tristanovy city opětuje. Takto Wagner připomíná své vlastní dílo „Tristan a Isolda“ (rovněž ovlivněné Schopenhauerem), které Mistrům pěvcům norimberským časově předchází. Kromě Hanse Sachse se v opeře Mistři pěvci norimberští objevují další mistři pěvci, jejichž jména převzal Wagner z příslušného kronikářského materiálu. Mistry pěvce norimberské Wagner zkomponoval v letech 1862-1867. Premiéra se uskutečnila v mnichovském Dvorním divadle (Königliches Hof- und National-Theater) 21.června 1868.  


Osoby a hlasové obory:

Hans Sachs, švec (hrdinný baryton); Veit Pogner, zlatník (seriosní bas); Kunz Vogelgesang, kožešník (charakterní či lyrický tenor); Konrad Nachtigall, klempíř (charakterní baryton či charakterní bas); Sixtus Beckmesser, městský písař (charakterní baryton, též bas buffo); Fritz Kothner, pekař (charakterní baryton); Balthasar Zorn, cínař (charakterní či lyrický tenor); Ulrich Eisslinger, kramář (lyrický tenor či tenor buffo); Augustin Moser, krejčí (lyrický tenor či tenor buffo); Herrman Ortel, mydlář (charakterní baryton či charakterní bas);  Hans Schwarz, punčochář (charakterní bas); Hans Foltz, kotlář (charakterní bas) /všichni výše uvedení mistři pěvci/; Walther ze Stolzingu /Walther von Stolzing/, mladý rytíř z Frank (mlado-hrdinný tenor, též hrdinný tenor); David, Sachsův učedník (tenor buffo, též lyrický tenor); Eva, Pognerova dcera (mlado-dramatický  soprán, též lyrický soprán); Magdalena /Magdalene/, Evina chůva (dramatický alt, též mezzosoprán); noční hlídač /ponocný/ (baryton či bas); měšťané všech cechů, jejich ženy, tovaryši, učedníci, dívky a lid. Ve III. dějství (na luční slavnosti) tanec dívek z Fürthu s učedníky. Děje se v Norimberku v polovině 16. století: I. dějství: vnitřek kostela Sv. Kateřiny; II. dějství: v ulicích před domy Pognera a Sachse; III. dějství, 1. obraz: Sachsova dílna; III. dějství, 2. obraz: volné prostranství – louka u říčky Pegnice.

Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 615; Richard Wagner, Mistři pěvci norimberští, opera o třech dějstvích (čtyřech obrazech) na text skladatelův, přeložil Zdeněk Knittl, operní libreta, řada II, svazek 18, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958, str. 19; s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Obsah: podle stránky Metropolitní opery s přihlédnutím k dalším zdrojům:


První dějství: Norimberk v polovině 16. století. V kostele Sv. Kateřiny, ke konci odpolední bohoslužby, před zítřejším svátkem Sv. Jana Křtitele, přistoupí mladý rytíř z Frank, Walther ze Stolzingu, k Evě, dceři bohatého zlatníka Veita Pognera, která sem přišla na mši se svou chůvou Magdalenou. Chce zvědět, zda dívka, k níž cítí lásku, je již nevěstou. Dozví se, že ano, ale svého snoubence nezná. Má se vdát za toho, kdo následujícího dne zvítězí v pěvecké soutěži konané zdejším cechem mistrů pěvců. Současně mu vyzná své city, které k němu cítí, a Magdalenu poprosí, aby jí pomohla rytíře získat. Nato Magdalena požádá Davida, svého milého, který je učedníkem ševce a mistra pěvce Hanse Sachse, aby byl rytíři napomocen. Walther je rozhodnut si dívku v soutěži vyzpívat. David mu pak objasňuje pravidla skládání písní. Walther, kterému jsou zdejší pravidla mistrovského zpěvu neznámá, je překvapen, jak jsou postupy spojené s mistrovským zpěvem složité. Mezitím zde Davidovi kolegové-učedníci připravují co je třeba pro nadcházející zasedání mistrů pěvců, při němž tito mohou připustit učedníka k pěvecké mistrovské zkoušce. Tu již mistři pěvci, včetně Evina otce, postupně přicházejí. Kromě Walthera si na Evu myslí i jeden z mistrů pěvců, městský písař Sixtus Beckmesser, zlomyslný puntičkář. Pogner mu slíbí, že dceři řekne o jeho náklonnosti, a že není proti jejich případnému sňatku. Beckmesser se však obává, že jej Eva odmítne; usmyslí si, že ji zkusí zaujmout večerní serenádou. Když zahlédne Walthera, pojme k němu podezření. Walther přistoupí k Pognerovi, kterého již zdřívějška zná, a s nímž má přátelské vztahy, a požádá ho, zda by se mohl zúčastnit pěvecké zkoušky. Pogner mu slibuje podat v to smyslu návrh mistrům. Na jejich zasedání pak Pogner prohlásí, že na důkaz ocenění umění mistrů nabízí ruku své dcery co cenu pro vítěze v zítřejší pěvecké soutěži; dodá, že dcera může vítěze odmítnout, ale pokud se má někdy vdát, tak jen za vítěze pěveckého klání. Poté vystoupí Sachs a poznamená, že Pogner zašel přece jen příliš daleko, že je potřeba dbát více ohledu na mínění dívky. Ale když už se to má stát, navrhne, aby byl soudcem v soutěži i lid. Konečně neškodí, když lid občas prověří, jestli má jejich umění stále tu pravou sílu. Jeho návrh stran lidu není projednán, ale s Pognerovou nabídkou je vysloven soouhlas. Pak Pogner představí mistrům Walthera a přednese jeho žádost. Rytíř je na jejich dotazy seznámí se svými přirozenými postupy hudební kompozice, jimž se naučil co samouk, čímž vyvolá u Beckmessera ustěpačné poznámky. Ke zkoušce je však připuštěn, Beckmesser má být merkýřem, tedy tím, kdo bude zjišťovat, zda nebyla zpěvem porušena stanovená pravidla. Ve své zkušební písni Walther zaníceně velebí jaro a lásku, přičemž prolamuje mnohá z pravidel mistrů. Beckmesser s vervou počítá jeho chyby a prohlásí, že podle něho zkoušený propadl. Sachs se rytíře, jehož zpěv ho zaujal, zastane: nový styl je třeba vzít v potaz. A merkýře obviní ze zaujatosti. I Pogner má pro rytíře sympatie, rád by ho měl za svého zetě. Mistři však ve své většině trvají na tom, že Walther neuspěl. Rytíř dá furiantsky najevo, jak je mu spoustanost mistrů pravidly protivná. Načež se celé shromážděni rozchází.    

Druhé dějství: Téhož večera před Pognerovám domem řekne David Magdaleně, jak nešťastně Walther dopadl u mistrů. O chvíli později se na ulici objeví i Pogner s dcerou. Zlatník uvažuje, že by měl snad vzhledem ke vzniklé situaci promluvit se Sachsem, avšak váhá; v rozmluvě s dcerou jí nicméně potvrdí, že jejím ženichem má být jen vítěz soutěže. Od Magdaleny se Eva dozví, jak rytíř dopadl na zkoušce a rozhodne se, že navštíví Sachse, který ji má rád, aby se dozvěděla více. Švec se právě usadil na ulici před svým domem k práci. Avšak vzpomínka na Waltherovu novátorskou píseň jej od díla odvádí. Tu k němu přistoupí Eva a dá se s ním do řeči. Sachs zmíní, že Beckmesser doufá, že ji příštího dne získá v soutěži. Eva dá najevo, jak je písař protivný, a zajímá se, zda se nepřihlásí do soutěže Sachs; měla za to, že ji nosí v srdci. A dá najevo, že kdyby zvítězil on, nebyla by nešťastná. Sachs, který zná Evu od dětství, a kdysi si na ni skutečně myslel, má za to, že je pro ni již stár a naznačuje jí, že k ní chová spíše otcovské city. A má za to, že mu Eva něco skrývá. Pak přijde řeč na rytířovu zkoušku. Sachs Evě potvrdí, jak rytíř dopadl. Dá sice najevo, že Walther je skutečný zpěvák, ale na Evin přímý dotaz, zda snad některý z mistrů pro něj zvedl ruku, předstírá, že ne. To tak, ustupovat nějakým novotám! Eva se žalostnou prudkostí zjeví, jak je jí výrok mistrů protivný, ale dá současně najevo své city, jež chová k rytíři. Načež odejde. Po cestě se potká s Magdalenou, která jí řekne o Beckmesserově plánovaném zastaveníčku; obě se domluví, že se při tom bude v okně vydávat za Evu Magdalena. Poté se Eva potká s Waltherem a vyznají si své city. Rytíř dívku přesvědčí, aby s ním uprchla. Tu se ozve zatroubení nočního hlídače. Walther se skryje ve stínu a Eva na okamžik odejde domů, aby se ihned vrátila, oděná nyní do Magdaleniných šatů. Sachs rozmluvu zamilovaných vyslechl, má pro ně sympatie, ale jejich útěku se rozhodne zabránit: osvítí ulici lucernou. Eva se mylně domnívá, že Sachs není Waltherovi nakloněn; párek musí setrvat zde, švec by je mohl spatřit. Tu se v ulici objevuje Beckmesser, aby zazpíval Evě serenádu. Když chce již začít, Sachs se dá k písařově nelibosti do zpěvu veselé ševcovské písně, s tím, že musí dokončit svou práci (boty pro Beckmessera). Písař, aby mohl konečně zazpívat, ševci řekne, že sem přišel vyzkoušet, zda se bude píseň, s níž chce zítra bojovat, dívce líbit; a Sachs ať ji posoudí. Oba se domluví, že písař zazpívá, ale Sachs mu bude dělat merkýře a kladívkem označí chyby. Pak se Beckmesser dá do zpěvu své vyvolené, již ale podle podle domluvy zaměnila v okně Magdalena. Sachs pěvce hojně ruší údery svého kladívka, k Beckmesserovu rostoucímu vzteku. Walther s Evou sledují s pobavením výjev ze svého úkrytu. Písař, aby byl slyšet, musí napínat všechny své síly, neboť má co dělat se ševcem, který se mu do zpěvu plete, když mu oznamuje, že boty jsou hotové. Rámus probudí sousedy, kteří zjišťují, co se děje. Objeví se zde i David a pustí se do Beckmessera kvůli tomu, že se dvoří Magdaleně, kterou David zahlédl v okně. Rvačka, která mezi nimi vypukne, způsobí, že se zde sběhnou sousedé i další občané města a rázem vznikne všeobecná mela, která trvá, dokud shromážděné nerozežene zvuk rohu nočního hlídače. Mladý párek vše pozoroval ze svého úkrytu. Když už je Walther připraven si probít cestu pro něj a Evu mezi rváči s mečem v ruce, Sachs tomu zabrání, Evu pošle domů a Walthera s Davidem vtáhne do svého domu. A noční hlídač pak prochází tak najednou opuštěnou ulicí...

Třetí dějství:  Druhého dne ráno se v Sachsově dílně David omlouvá mistrovi za své neukázněné chování. Sachs pak o samotě, na klíně s knihou, přemítá o zbloudilostí lidí a jejich bláznivém jednání. Tu se objeví Walther a  ševci v rozhovoru svěří, že se mu zdál kouzelný sen. Sachs nadhodí, že by se měl zapsat do básně. Třeba snil rytíř o tom, jak se stane mistrem pěvcem! Walther dá najevo, že zdejší pěvecký cech má s jeho snem málo společného. Sachs jej však přesvědčí, aby se přihlásil do nadcházející soutěže. Walther mu tedy zjeví svůj sen o krásné dívce, která se mu co nevěsta ve snu zjevila a podala mu ovoce ze stromu života; Sachs jeho báseň zapisuje a pomáhá mu postupovat podle pravidel mistrovského zpěvu. Chybí ještě třetí sloka, ale Waltherovi se již nedostává slov. Oba se jdou tedy zatím převléknout ke slavnosti. Do dílny vejde Beckmesser, ještě s následky noční rvačky. Všimne si Waltherovy básně; má za to, že ji psal Sachs, aby se s ní také účastnil pěveckých námluv. Když zaslechne zvuk dveří, strčí si papír s básní do kapsy.Vejde Sachs, jehož Beckmesser obviní, že spískal tu včerejší vřavu, protože mu písař stál v cestě. Švec si myslí na Evu! Sachs ho však ubezpečí, že se soutěže zúčastnit nehodlá. Písař však trvá na svém a jako důkaz vytáhne z kapsy onu báseň. Švec nepopře, že písmo patří jemu, ale že mu nechce vyčítat krádež, řekne mu, aby si báseň nechal. Písař dá najevo, že se s ní chce pokusit získat Evu v soutěži. Sachs neprotestuje, a slíbí mu, že nikdy nebude tvrdit, že báseň pochází od něj. Písař pak běží pryč, aby se naučil slovům, k nimž si hudbu již přidá sám. Nato vejde Eva, předstírajíc, že nemá v pořádku střevíc. Vstoupí i Walther, slavnostně oděn pro nadcházející soutěž. Sachs, opravuje střevíc, prohodí, že aby se zbyl šecoviny, měl by se dát do boje o Evu. Vždyť mu to sama přišla říci! Ale pak dobrotivě zjeví, že je tu jiný pěvec: Walthera při pohledu na Evu napadne chybějící sloka písně a hned ji přítomným zjevuje. Eva je unešena, načež se dojatě rozpláče a obejme Sachse, jemuž Walther tiskne ruku. Dobrý švec cítí, co Eva chová v nitru, a opouští její objetí, čímž dívka spočine v náručí rytíře. Eva má pro Sachse, majícího pro mladý pár pochopení, nežná slova díků. Když se pak objeví Magdalena se svým milým, Sachs povýší Davida na tovaryše, a žádá Evu, aby požehnala nové Waltherově písni, s níž půjde do boje. Mladé párky při tom přemítají o svém tušeném nadcházejícím štěstí a Sachs, který sice cítí lehký smutek v duši, přeje mládí vše dobré.    

Občané Norimberka se shromáždili na louce u města k pěvecké soutěži. Přicházejí i mistři pěvci a lid nadšeně zdraví Sachse, jenž dojat odpovídá promluvou, v níž projeví svou úctu k umění, zjeví všem Pognerův záměr týkající se dcery, a dá najevo svou víru v čistotu srdce těch, kdož se zúčastní soutěže. První má zpívat Beckmesser. Když k tomu dojde, nervózně se pokouší přizpůsobit Waltherovy verše své vlastní hudbě včerejší serenády. Výsledek je však strašný. Neklidem se mu pletou slova, která tak nemají smyslu, a písař sklidí posměch. Vztekle se obrací na Sachse a prohlásí, že mu píseň dal on. Sachs na dotazy všech, zda je jejím autorem, zjeví jejího skutečného původce: předstoupí Walther a píseň zazpívá tak, jak byla zamýšlena. Přítomní, uchváceni jeho zpěvem, jej prohlašují vítězem. Eva, jejíž ruku získal, mu vloží na hlavu věnec. Když mu však chce šťastný Pogner dát řetez, na znamení toho, že se stal mistrem pěvcem, Walther odmítá, s tím, že (pohlížeje něžně na Evu) chce své blaho bez mistrovství. Sachs jej přátelsky upomene, že mistry, co strážce umění, které má trvat i do budoucna, je třeba ctít. Mezitím Eva sejme věnec z Waltherovy hlavy a dá jej na hlavu Sachsovi. Sachs vezme onen řetěz z rukou jejího otce a pověsí jej na hruď Waltherovi, který nyní již neodmítá. Staré a nové tvůrčí principy jsou v souladu. A všichni přítomní moudrému Sachsovi provolávají slávu.