čtvrtek 5. prosince 2013

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi: FALSTAFF (základní vstupní informace před přenosem z MET)

V sobotu 14. prosince 2013 se dostaneme ke čtvrtému přenosu v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, a sice k opeře (lyrické komedii, commedia lirica) G. Verdiho (1813 – 1901) ve třech dějstvích (každé o dvou obrazech) Falstaff.

Falstaff patří k pozdnímu Verdiho tvůrčímu období (stal se Mistrovou poslední operou). Po velkém úspěchu jeho předcházející (tragické) opery Otello (Mistr na této opeře pracoval v l. 1884-1886, premiéra se konala v milánském Teatro alla Scala 5. února 1887), jejímž libretistou byl italský básník a skladatel Arrigo Boito (1842 – 1918), Verdi po dobu dvou let nic nenapsal a zdálo se, že si proslulý skladatel, který až dosud složil již řadu mistrovských děl, bude užívat klidu ve stáří. Se svou ženou Giuseppinou žil na své venkovské usedlosti v Sant´Agatě a byl finančně zajištěn. „V této době přišel znovu na myšlenku Falstaffa, která mu tanula na mysli jako možná operní postava již roku 1849, kdy se objevila skladba“ německého skladatele a Verdiho současníka Otty Nicolaie (1810 – 1849) Die lustigen Weiber von Windsor - Veselé paničky windsorské (tato opera měla premiéru 9. 3. 1849 v Královské opeře v Berlíně; v květnu téhož roku O. Nicolai umírá; citace viz zdroj č. 1, str. 266). Za celkem jistou se považuje skutečnost, že těmi, kdo Verdiho opět přivedli k další operní práci byli nakladatel Giulio Ricordi a již zmíněný A. Boito.

V r. 1889 poslal Boito Verdimu, který si zrovna užíval pramenů v „lázních v Montecatinu poblíž Florencie, náčrt libreta pro Falstaffa“ (viz zdroj č. 2, str. 429). Verdi, kterému se v té době již blížila osmdesátka, Boitovi v dané věci napsal (dopis ze dne 7. 7. 1889): „Nemyslel jste nikdy na enormní počet mých let, když jste navrhoval Falstaffa? Já dobře vím, že budete zejména namítat, že mám dobré, výborné, pevné zdraví. A co když to bude nad mé síly hudbu dokončit? Pak jste promarnil zbytečně čas i sílu. Pro všechno na světě, to bych nechtěl.“ Boito však ve Verdiho vitalitu pevně věřil a 9.7. téhož roku Mistrovi napsal: „Nevěřím, že Vás namáhá napsat komickou operu. Tragédií opravdu trpí ten, kdo ji píše, myšlení podléhá bolestnému vlivu, kterým jsou nervy chorobně přepínány. Ale humor a smích rozveselují ducha i tělo ... Vy máte velkou chuť pracovat. To je nepochybně důkaz Vašeho zdraví a síly. Existuje jen jedna cesta, jak ještě lépe skončit než Othellem: slavný závěr Falstaffem. Když jsme v lidských srdcích vzbudili nářek a pláč, je třeba skončit smíchem k popukání. Ten všechny porazí.“ Viz zdroj č. 1, str. 267. Další den Verdi Boitovi odpověděl: „Milý Boito, Amen! Staniž se. Dělejme Falstaffa.“ Viz zdroj č. 3, str. 463. K danému se uvádí, že je nepochybné, že Verdi, „celou svou duší toužil napsat úspěšnou komedii jako náhradu za neúspěch opery Un giorno di regno“ (viz zdroj č. 2, str. 429); uvedená (druhá) Verdiho opera (Un giorno di regno, ossia il finto Stanislao – Jeden den králem aneb Předstíraný Stanislav), o níž se uvádí, že byla napsána „zcela v poutech tradice“ (viz zdroj č. 4, str. 163), objevují se v ní secco recitativy, měla svoji neúspěšnou premiéru v milánské Scale (5.9. 1840); další plánovaná představení této opery byla zrušena a opět se tato opera na této scéně objevila až v r. 2001. Přes uvedený neúspěch byla opera uvedena ve 40. a 50. letech 19. stol. v Benátkách, Římě a Neapoli. Verdi však až do Falstaffa komické opery nepsal a Un giorno di regno a Falstaff jsou jeho jedinými dvěma komickými operami.

Boito, který, jak již uvedeno, připravil k Falstaffovi náčrt libreta, pak libreto k Falstaffovi i napsal (hotovou textovou předlohu předal Verdimu  na jaře r. 1890). Boito libreto napsal podle komedie W. Shakespearea (1564 - 1616) Veselé paničky windsorské („The merry wives of Windsor“, publikována r. 1602) a částečně i podle historické hry téhož dramatika Jindřich IV. (Henry IV, publikováno r. 1598); obě hry byly napsány zhruba v téže době. Připomeňme, že v obou těchto hrách se objevuje postava Sira Johna Falstaffa, titulního hrdiny Verdiho díla. V první uvedené hře je Falstaff představen jako „pouhý šašek“; Boito do svého libreta vložil i části z druhé zmíněné hry, aby byly „šaškovi dodány více vážnější a rytířské rysy“. Viz zdroj č. 2, str. 429. Boitův a Verdiho Falstaff si sice užívá života plnými doušky a je to vidět i na jeho „barokní“ postavě, ale není to šašek. Na rozdíl od O. Nicolaie ho oba tvůrci postavili do středu děje. „Zvláště ve svých monolozích a ve velké scéně s Fordem není Falstaff v žádném případě směšnou postavou, nýbrž sešlým rytířem a kavalírem, který se po ztroskotání svých milostných dobrodružství s úsměvem podrobí nevyhnutelnému.“ Viz zdroj č. 1 str. 266. Falstaff je tak do určité míry stárnoucí filosof, který si i ve vyšším věku naplno užívá života a na neúspěch se dívá s patřičným nadhledem a svým způsobem s grácií, moudrostí a patřičnou vyrovnaností. Boitovo libreto je považováno za vynikající práci: „Lehkonohé verše, vzletný konverzační tón, slovní hříčky a parodistické obraty předčily vše, co v oblasti libreta kdy bylo vytvořeno.“ Viz zdroj č. 1 str. 266.

Verdi Falstaffa zkomponoval v l. 1890-1892. Jeho mistrovské dílo „daleko překračuje novým kompozičním stylem žánr komické opery. Verdi sám nazval svůj nový opus lyrická komedie (nikoli opera buffa). Verdi v podstatě přenesl vyzrálý kompoziční styl svého Othella na komedii a svým vyjadřovacím prostředkům už jen menším orchestrálním obsazením propůjčil lehkost, průzračnost, gracii, něhu a vláčnost. To činí z díla komorní operu v intimním rámci.“ Pro dílo je charakteristické „nepřerušované, do nejmenších notových a taktových jednotek rozvržené, hudebně velmi diferencovaně probíhající zpívané slovo, které je v bleskových proměnách schopno vyjádřit náladu a šumivé tempo komedie, a které také jednotlivé akty spojuje do dramatické jednoty.“ Viz zdroj č. 3, str. 464. Falstaff je „sólistická opera jemné drobnokresby a nenapodobitelná konverzační veselohra“ (viz zdroj č. 4. str. 163). Text i hudba vytvářejí naprostou jednotu, dílo je plně prokomponováno. Pro dílo je typické parlando, střídající se s ansámbly, objeví se i několik delších arios (např. Falstaffova přednáška o cti v I. dějství a Fordův monolog ve II. dějství). V opeře najdeme i několik lyrických partií (v milostných scénách Fentona a Nanetty v I. a II. dějství a ve Fentonově ariosu ve III. dějství). Hudba opery je „vysoké zralosti“, je to hudba „laškovná a přitom nesmírně hluboká, zralá a přitom plynoucí jako nekonečné scherzo. Každá z postav opery je vykreslena mistrovskými rysy charakteristiky, každá větička vyzní v plastice naprosto zřetelné a jasné.“ Viz zdroj č. 5, str. 146. „Orchestr a hlasy zpěváků se vzájemně dokonale doplňují. Hudba je transparentní a umožňuje porozumět jakémukoliv obratu v textu. Celá opera je ovládána nevázaným parlandem, které je stále přerušováno ansámbly všech účinkujících. Toto formální založení vylučuje jakoukoli velkou pěveckou linii. Zato jsou vkládána četná krátká témata, která se ve zcela zvláštních případech rozvíjejí do kantilén. A právě zde se zdá, že se Verdi úmyslně snaží každé hýření melodiemi potlačit. Také něžné lyrické momenty v rolích Fentona a Nanetty jsou náhle přerušeny chechtajícím se parlandem, takže na žádném místě nemůže vzniknout ani náznak árie Verdiho ve starém stylu.“ Viz zdroj č. 1, str. 266. Operu uzavírá mohutná fuga, v níž všechny hlavní postavy opery hlásají filosofické poselství o tom, že „celý svět je žert“ (celý text poselství viz níže na konci obsahu opery); fuga je vedena „kontrapunkticky k radostné náladě smíření“ (viz zdroj č. 3, str. 464).

Premiéra Falstaffa se s velkým úspěchem uskutečnila v milánském Teatro alla Scala dne 9. února 1893 (titulní role se chopil francouzský barytonista Victor Maurel, dirigoval Edoardo Mascheroni, režíroval G. Verdi). V témže roce se opera objevila ve Vídni (21. 5.), jakož i  (16. 11.) v pražském Národním divadle v překladu Václava Judy Novotného (titulní role se chopil Bohumil Benoni, dirigoval Mořic Anger; poté byl v tomto divadle Falstaff nastudován ještě čtyřikrát, a sice v r. 1921, 1927, 1985 a 2008). V následujícím roce byla opera uvedena  v Hamburku (2. 1. 1894, dirigoval Gustav Mahler) a v londýnské Královské opeře Covent Garden (19. 5., v anglickém překladu). V r. 1895 (4. 2.) byla opera uvedena poprvé i v USA (v newyorské Metropolitní opeře, titulní role se chopil Victor Maurel). V současné době patří Falstaff k nehranějším světovým operám.


Osoby a hlasové obory:
Sir John Falstaff, urozený Angličan (charakterní baryton, též hrdinný baryton); Ford, zámožný windsorský měšťan (charakterní baryton, též lyrický baryton); Alice, Fordova žena (dramatický nebo mlado-dramatický soprán, též dramatický koloraturní soprán);  Nanetta (též Anička), dcera Alice a Forda (lyrický soprán nebo lyrický koloraturní soprán, též subreta); Fenton, Nanettin milý (lyrický tenor); dr. Cajus, Nanettin nápadník /v Shakespeareově hře Veselé paničky windsorské jde o francouzského lékaře; že jde o lékaře se uvádí i pro Verdiho operu/ (charakterní tenor, též tenor buffo); Bardolf (Bardolfo) a Pistol (Pistola), Falstaffovi sluhové (tenor buffo a charakterní bas či bas buffo); paní Quickly a paní Meg Page, přítelkyně Alice (dramatický alt, též hlubší alt /uvádí se i mezzosoprán/ a lyrický mezzosoprán, též dramatický alt); hostinský v hospodě „U podvazku“ (němá role); Robin, Falstaffovo páže (němá role); Fordovo páže (němá role). Sbor: měšťané a lid, Fordovi sluhové, postavy v maskách, skřítci, víly a čarodějnice; ve sboru se může případně objevovat i hostinský; balet: tanec elfů a víl, tanec skřítků a trapičů (III. dějství). Odehrává se ve Windsoru (Anglie) za vlády Jindřicha IV. (1399-1413). Zpracováno podle: Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 578 a Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 463, s přihlédnutím k dalším zdrojům.

V nadcházejícím přenosu bude obsazení hlavních rolí následující: Falstaff: Ambrogio Maestri; Ford: Franco Vassallo; Alice: Angela Meade; Nannetta: Lisette Oropesa; Fenton: Paolo Fanale; paní Quickly: Stephanie Blythe; paní Meg Page: Jennifer Johnson Cano. Dirigent: James Levine; režie: Robert Carsen; scénický design: Paul Steinberg; kostýmní design: Brigitte Reiffenstuel; světelný design: Robert Carsen a Peter Van Praet. Kompletní obsazení rolí bude uvedeno poté, co se objeví na webové stránce Metropolitní opery. V Metropolitní opeře jde o nové nastudování, jeho premiéra se koná 6.12. 2013. Jde o první nové nastudování této opery v Metropolitní opeře od r. 1964 (premiéra předchozího, velmi živého a v zásadě ryze klasického, nastudování v režii F. Zeffirelliho se konala v MET 6. 3. 1964; jeho derniéra se uskutečnila 22. 10. 2005, toto nastudování dosáhlo 109-ti uvedení).

Ke zpracování výše uvedeného textu byly využity zejména tyto zdroje:
1) Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999;
2) Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980;
3) Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996;
4) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001;
5) Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1955.

Libreto opery:
v italštině, němčině a španělštině: http://www.operafolio.com/list_of_opera_libretti.asp
Přehled vybraných scén opery (překlad V. J. Novotný - text v uvozovkách); zpracováno částečně podle zdroje č. 5, str. 147-148.

I. dějství:
1) Monolog Falstaffa - přednáška o cti držená vůči jeho sluhům: L'Onore! Ladri! Voi state ligi all'onor vostro, voi! („Čest vaše! Lotři, vy tedy máte svou čest!“);

2) čtyřzpěv Alice, Meg, Nanetty a paní Quickly (dámy plánují potrestat Falstaffa za jeho troufalé dopisy): Quell'otre, quel tino! („Sud bez dna a víka!“);

3) kvintet dr. Cajuse, Bardolfa, Pistola, Fentona a Forda (po straně vpadají dámy s částí              předešlého čtyřzpěvu) na adresu Falstaffa: È un ribaldo, un furbo, un ladro (Je to darebák,         filuta a zloděj);

4) milostná scéna Nanetty a Fentona: Labbra di foco! Labbra di fiore! (Planoucí rety! Rety jak květ!); pak čtveřice dam dále plánuje Falstaffovo potrestání a následuje další milostný výstup zamilovaného párku.

5) nonet (dr. Cajus, Pistol, Ford, Bardolf, Fenton, Alice, Meg, Nanetta a Quickly; zúčastnění řeší, co s Falstaffem, Fenton myslí na svou lásku): Del tuo barbaro diagnostico...                          (V důmyslném přestrojení Ford napálí darebáka.../ Než Falstaff ukojí své tužby, uškvaříme jeho tuk v ohni... ).


II. dějství:

6) poklona paní Quickly: Reverenza! (Úctu vzdávám!); a scéna s Falstaffem (určení času dostaveníčka – „dalle due alle tre“ ( „mezi druhou a třetí“);

7) zpěv Falstaffa (raduje se z nadcházející schůzky): Va, vecchio John... (Jdi, starý Johne...);

8) scéna Forda a Falstaffa (jednají o získání Alice): Signore, v'assista il cielo! (Pane, nechť nebesa vás chrání...);

9) zpěv (domněle podváděného) Forda: È sogno o realtà?... Due rami enormi Crescon sulla mia testa. („Zda to sen či skutečnost? Hle, dva parohy rostou na mé hlavě.“)

10) Falstaffova pážecí píseň k Alici: Quand'ero paggio Del Duca di Norfolk... (Když jsem byl pážetem vévody z Norfolku...)

11) Milostný dvojzpěv Nanetty a Fentona se vstupy dalších přítomných (milenci jsou schováni za paravánem a myslí na svou lásku; pátrači mají za to, že právě dopadli Falstaffa s Alicí a Ford plánuje jak na ně): Bella! Ridente! (Sním o našem sňatku ...milenci nikdy neslyší hromy či bouře....).

 
III. dějství:

12) monolog Falstaffa o špatnosti světa: Mondo ladro. („Světe bídný.“);

13) scéna Falstaffa a Quickly (Quickly vysvětluje, jak to bylo s prádelním košem, a zve Falstaffa na další dostaveníčko;  poblíž spiklenci sledují, co se bude dít a kují plány): Reverenza. La bella Alice... (Úctu vzdávám. Krásná Alice...);

14) milostný zpěv Fentona: Dal labbro il canto estasiato vola  („Z mých retů nadšených zpěv v dálku letí.“);

15) zpěv královny víl a sboru: Sul fil d'un soffio etesio... („Na křídlech vánku jarního...“);

16) závěrečný sbor (fuga): Tutto nel mondo é burla. (Celý svět je žert.).

Obsah: podle anglické a ruské verze z níže uvedené stránky Metropolitní opery s přihlédnutím k dalším zdrojům.
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/synopsis/falstaff?customid=778

První dějství: Windsor (Anglie) za vlády Jindřicha IV. (1399-1413). V hospodě „U podvazku“ je ubytován tlustý, již postarší a vychloubačný rytíř Sir John Falstaff a se sklenkou vína nad prostřeným stolem si užívá radostí života. Tu do jeho pokoje vtrhne  postarší dr. Cajus a vytýká mu, že zbil jeho sluhy a strhl mu koně. Falstaff se k tomu furiantsky přihlásí. Cajus mu vyhrožuje, že ho požene před Královskou radu, ale není mu to nic platné. Pak obviňuje Falstaffovy sluhy, Bardolfa a Pistola, že ho včera opili a pak ho okradli. Sluhové na to, že víno muselo být pančované a ke krádeži se neznají. Když tedy Cajus nepochodí, rozezlen odchází. Falstaff pak přemítá nad velkým účtem, který se mu nahromadil za dobu jeho pobytu v hospodě. Jeho finanční situace není nejlepší, avšak ať tak či onak, rytíř velebí krásy svého životního stylu. Je třeba zajistit jeho pokračování! Svým sluhům sděluje, že se rozhodl dvořit ženám zámožných windsorských měšťanů, paní Alici Fordové a Meg Pageové. Tak se jistě jeho finanční situace zlepší a navíc krásné dámy vzbuzují u rytíře milostnou touhu! A rytíř si je jist svým osobním kouzlem. Oběma dámám rytíř napsal milostné dopisy. Chce, aby jim je sluhové doručili. Ti se však zpěčují: jejich čest jim to nedovoluje. Falstaff tedy svěřuje doručení dopisů pážeti a pak se vysmívá smyslu pro čest, který se tak znenadání u obou sluhů objevil, načež je s koštětem v ruce vyhodí z pokoje.      

V zahradě u Fordova domu se setkává Alice Fordová se svými přítelkyněmi, Meg Pageovou a paní Quickly. Připojí se k nim i Nanetta (dcera manželů Fordových). Alice a Meg  Nanettě a Quickly sdělují, že dostaly milostné dopisy. Vyjde najevo, že jsou až na oslovení úplně stejné. Dámy se rozhodnou, že Sira Johna za jeho troufalost veřejně potrestají. Hned poté dorazí pan Ford, dr. Cajus, za kterého chce Ford provdat Nanettu (které se však Cajus protiví), dále Bardolf a Pistol, a konečně Fenton, mladý hoch zamilovaný do Nanetty, která jeho lásku opětuje. Od Bardolfa a Pistola, dopálených na svého pána za jeho hrubé chování k nim, se Ford dozvěděl o tom, že se Falstaff chystá svést jeho ženu a ještě mu vybrat pokladnu. Okamžitě začne žárlit a uvažuje, jak věc vyřešit. Nezávisle na sobě tak kují plány proti rytířovi jak dámy, tak pánové. K pánským plánům se připojuje i Fenton, neboť se mu tak v zájmu jeho lásky k Nanettě může podařit se dostat více do její blízkosti, případně se i zavděčit jejímu otci. Fentonovi se též podaří najít i pár okamžiků, kdy si jeho a ani Nanetty nikdo nevšímá a oba se tak mohou oddat svým citům. V rámci chystaných plánů dámy za rytířem pošlou Quickly, aby ho přilákala k Alici, a tam mu dají co proto. Ford se rozhodne, že se k němu nechá uvést pod falešným jménem, aby svého soka poznal.

Druhé dějství: Bardolf a Pistol se opět objevují „U podvazku“ u svého pána, předstírají kajícnost, a tvrdí, že přicházejí zpět, aby mu zase sloužili. Hned poté sem uvádějí dámu, která se s ním chce setkat. Je to Quickly, která rytíři s předstíranou velkou úctou oznamuje, že ho Alice, která dostala jeho dopis, šíleně miluje. Její muž odchází každý den mezi druhou a třetí hodinou z domu. Tak ji rytíř bude moci navštívit. Sir John nadšeně souhlasí. Quickly mu také sdělí, že i Meg mu posílá své láskyplné pozdravy, avšak její muž takřka nevychází z domu. Falstaffa zajímá, zda obě dámy (ve vztahu k němu) o sobě vědí. Quickly ho ujistí, že v tomto směru může být klidný. Falstaff ji „odmění“ mizerným spropitným a Quickly odchází. Rytíř se pak z nadcházejícího milostného dobrodružství upřímně raduje. Tu Bardolf svému pánovi oznamuje, že je zde pan „Brook“ (v italské verzi libreta pan „Fontana“), přeje si s ním mluvit a přináší mu kyperské víno. Falstaff pana „Brooka“ (ve skutečnosti Forda) rád přijímá. „Brook“ mu vypráví, že miluje paní Alici Fordovou, která však jeho lásku neopětuje. Falstaff je rytíř, světácký muž! „Brook“ mu nabízí peníze a na oplátku chce, aby Alici, která je vzorem věrnosti, svedl. Pokud ji získá Falstaff, je možné, že pak bude Alice laskavější i k němu. Rytíř souhlasí a řekne  „Brookovi“, že již za půl hodiny má s Alicí dostaveníčko, čímž může jeho požadavkům vyhovět. Alice mu dala vědět, kdy má být její manžel z domu. „Brook“ je zděšen a ptá se Falstaffa, zda Forda zdá. Falstaff říká, že ne ale, že Ford může táhnout k čertu. A pro „Brooka“ mu nasadí parohy! Pak nechá „Brooka“ počkat, že se musí upravit. Sotva odejde, Ford si v hrůze klade otázku, zda se mu to jen nezdá. A jako by již cítil, že mu na hlavě rostou parohy. Jeho žena ho zrazuje! A lidé se mu již jistě smějí za zády! A myslí na to, že svou nevěrnou ženu musí překvapit s jejím milencem. Když se pak opět objeví Falstaff, vyšňořený pro dostaveníčko, vyzve „Brooka“, aby ho kousek doprovodil. Ford se ovládne, oba si vymění projevy úcty a společně odcházejí. 

Ve Fordově domě oznamuje Quickly Alici a Meg, že rytíř uvěřil, že ho obě milují a za Alicí sem dorazí. Tu se objevuje plačící Nanetta. Alice se ptá proč pláče a dozví se, že ji chce otec vdát za Cajuse. „Takového hlupáka?“, zhrozí se dámy. Alice dceru uklidní, že takového osudu se obávat nemusí. Pak jsou prováděny přípravy na příchod rytíře. Sluhové sem také přinesou velký prádelní koš a Alice jim řekne, že až jim dá vědět, vyprázdní koš do řeky. Když se pak blíží rytíř, dámy se skryjí. V pokoji zůstane jen Alice a s loutnou v ruce čeká na Falstaffa. Ten se jí pak hned začne dvořit a velebí její krásu. Alice naoko jeho dvoření opětuje, ale udělá i narážku na jeho fyzické vzezření. Rytíř se jí s nostalgií chlubí svým mládím, kdy byl pážetem u vévody z Norfolku; byl štíhlý a pohledný. Alice mu pak předhodí, že se obává, že by ji mohl podvést, neboť miluje Meg. Falstaff na to, že Meg se mu nelíbí a jeho láska patří Alici. Tu se objeví Quickly, s tím, že přichází Meg a chce mluvit s Alicí. Falstaff se skryje za paravánem. Meg Alici v žertu oznamuje, že se sem blíží Ford; že tu Alice skrývá svého milence, kterého Ford hledá. Tu se však objevuje Quickly a nese zvěst, že sem Ford skutečně přichází a srší hněvem. Provází ho velký zástup lidí. Vpadnuvší Ford nařídí pátraní po svůdci své ženy, kterou obviní z hříšnosti. Ve Fordově doprovodu jsou i Cajus, Fenton a Falstaffovi sluhové. Za zběsilého pátrání hledá Falstaff lepší úkryt. Při tom se střetne s Meg, které ještě stačí vyznat lásku a poprosit ji o záchranu, načež ho paničky skryjí v prádelním koši. Zmatku využije i Fenton a vyhledá Nanettu. Aby pro chvilku, kterou pro sebe našli, měli klid, schovají se za paravánem. Pátrání v domě pokračuje. Tu pátrači zaslechnou za paravánem zvuky polibků. Ford má za to, že svůdce dopadli, v objetí s jeho ženou. K Fordovu ještě většímu vzteku však najdou Fentona s Nanettou. Ford Fentonovi připomene, že mu už tisíckrát říkal, že Nanetta není pro něho a vyhodí ho z domu.  Pátrání je obnoveno. V jeho průběhu přikáže Alice sluhům, aby vyprázdnili z okna prádelní koš. Stane se tak za přihlížení všech zúčastněných, Forda nevyjímaje. Ke všeobecnému veselí tak Falstaff skončí v Temži. Teprve nyní si Ford uvědomí, že svou ženu podezíral zbytečně a oba se v dobrém usmíří.

Třetí dějství: U hospody „U podvazku“ mokrý a zostuzený Falstaff naříká na špatnost tohoto světa. Přesto si však připomíná, že stále musí jít po své zvolené cestě, dokud nezemře. Protože pak ze světa zmizí všechna mužská ctnost. Nicméně cítí, že už na tom není tak dobře, jako kdysi. U sklenky svařeného vína se však jeho nálada pozvedne. Mezitím k hospodě dorazí Quickly, Alice, Meg i Nanetta a s nimi Ford, Cajus a Fenton. Dámy mají v plánu rytíře ještě jednou potrestat; do plánu je tentokrát zasvěcen i Ford. Všichni až na Quickly se skryjí poblíž a Quickly přistoupí k Falstaffovi. Sotva padne první slovo o Alici, Falstaff Quickly i paní Fordovou posílá k čertu. Quickly se však podaří Falstaffa přesvědčit, že s příhodou s košem nemá Alice nic společného. Zavinili to sluhové. Na důkaz toho, že ho Alice stále miluje, mu Quickly předává dopis, v němž mu Alice píše, že ho bude o půlnoci čekat v Královském parku. Rytíř má za ní přijít k Herneovu dubu převlečen za „černého lovce“. Alice, aby se s ním mohla potkat, chce využít známé legendy. Dub stojí na místě, kde straší. Černý lovec se kdysi na dubu oběsil a prý se tam zjevuje jeho duch. Rytíře příběh zaujal; Quickly vezme do hospody, kde o legendě blíže pojednají. O tomtéž se baví, v souvislosti se svým plánem, i ostatní dámy. Alice vypráví, že spolu s černým lovcem se prý zjevují i víly a z lovcova čela rostou dva parohy. A právě takovou scénu v maskách hodlají spiklenci nastrojit. Nanetta sehraje roli královny víl, Meg bude lesní víla, Quickly čarodějnice a děti z města skřítkové. A všichni dají rytíři, o kterém předpokládají, že v masce černého lovce dorazí, na pamětnou. Mezitím si Ford vezme stranou Cajuse a naznačí mu, že v rámci maškarády požehná jeho sňatku s Nanettou; řekne mu, že Nanetta bude oděna v bílém, se závojem a korunou z růží. On si má tvář zakrýt mnišskou kápí. Jejich rozhovor však nebyl tak utajený, jak si mysleli, neboť je vyslechla Quickly, vracející se od Falstaffa.

V Královském parku se v noci u Herneova dubu objeví nejprve Fenton a oddá se myšlenkám na svoji lásku. Brzy sem dorazí i Nanetta a Alice, která dává Fentonovi mnišský hábit, aby se podobal Cajusovi. Fordův plán se má zhatit, Bardolf sehraje roli falešné nevěsty, aby se vše obrátilo ve prospěch mladého párku. K dubu dorazí i ostatní účastníci maškarády, a když se blíží Falstaff, kterého sem dohnala touha po dalším dobrodružství, všichni se skryjí. Rytíř dorazil v duchu legendy, v masce černého lovce s parožím. Odbije půlnoc a k jeho radosti se k němu přidruží Alice. Falstaff ji vyzývá, ať se oddají svým citům. Teď jsou konečně sami! Alice však na to, že nejsou, neboť se sem blíží Meg. Falstaff je nadšen: dvojí dobrodružství! Alice mu naoko padá do náruče, tu se však objeví Meg, předstírající strach z blížící se čarodějnice a Alice se dá spolu s ní na útěk. Tu se před rytířem objevuje královna víl v doprovodu tajuplných bytostí. Falstaff se skryje a sleduje jejich zpěv a rej. Bytosti se ho však zmocní a začnou ho štípat a píchat a vyzvou ho, aby se kál, což Falstaff slibuje a prosí o odpuštění. Tu náhle v reji masek rytíř pozná Bardolfa a pochopí celou tu maškarádu. Přítomní si sejmou masky a Ford se Falstaffa výsměšně ptá, kdo že tu vlastně nosí parohy. Rytíř ho má za pana „Brooka“, ale Alice mu zjeví, že je to její muž. Mezi přítomnými poznává i Quickly, která mu předhodí, že se pokoušel svést dvě zde přítomné dámy: vy, postarší plešatý tlouštík, jste si myslel, že se vám oddají? Falstaffovi nezbývá, než se smířit s tím, že z něho udělali šaška, ale dá najevo, že na tom nesejde, neboť bez něj by jejich život byl bez chuti, a že to byl on, kdo se jim stal zdrojem moudrosti. Tu Ford ohlásí, že maškaráda bude zakončena svatbou královny víl. Před Forda předstoupí Cajus, v doprovodu postavy v bílém, upravené tak, jak si to Ford a Cajus ujednali. Alice připojí, že je tu ještě jeden pár, který by se rád k obřadu připojil (přivede postavu v mnišském hábitu a postavu v bílém, avšak upravenou poněkud jinak, než nevěsta v druhém páru). Ford, který si je jist, že Cajus má tu pravou, souhlasí a požehná oběma párům. Když si pak oba páry sejmou masky, vyjde najevo, že Ford právě požehnal Cajusovi s Bardolfem a Fentonovi s Nanettou. Všichni kolem se baví tím, co se Fordovi přihodilo. Po přímluvě Alice Ford mladému párku odpouští, že si z něho vystřelili, a souhlasí s jejich sňatkem. A než se přítomní odeberou k hodům, na které Falstaffa i ostatní Ford zve, připojují se k Falstaffovu filosofickému poselství: „Celý svět je žert a člověk se rodí šprýmařem. Z žertů se však můžeme poučit. Všichni se necháváme napálit! Vysmíváme se sobě navzájem, avšak kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Metropolitan Opera House: 14.12.2013

Scheduled

HD Transmission/Simulcast

FALSTAFF
Giuseppe Verdi--Arrigo Boito

Sir John Falstaff.......Ambrogio Maestri
Alice Ford..............Angela Meade
Ford....................Franco Vassallo
Dame Quickly............Stephanie Blythe
Nannetta................Lisette Oropesa
Fenton..................Paolo Fanale
Meg Page................Jennifer Johnson Cano
Dr. Cajus...............Carlo Bosi
Bardolfo................Keith Jameson
Pistola.................Christian Van Horn

Conductor...............James Levine

Production..............Robert Carsen
Set Designer............Paul Steinberg
Costume Designer........Brigitte Reiffenstuel
Lighting designer.......Robert Carsen
Lighting Designer.......Peter Van Praet


A co-production of the Metropolitan Opera; Royal Opera House, Covent Garden;
Teatro alla Scala, Milan; the Canadian Opera Company, Toronto; and De Nederlandse Opera, Amsterdam