pondělí 9. prosince 2013

Eva Kolářová: NOVÝ KURWENAL PRO VÍDEŇ


Poměrně dlouho vystupoval barytonista Matthias Goerne v Rakousku jen v koncertních sálech – od roku 2010 se konečně pravidelně objevuje na jevišti Vídeňské státní opery, kde ho posluchači mohli slyšet jako Wolframa a také v samostatném písňovém recitálu. V prosinci se poprvé objeví ve Vídeňské státní opeře jako Kurwenal. U příležitosti série představení Wagnerovy opery Tristan a Isolda s umělcem hovořil Andreas Láng.

Nejste jen vynikajícím operním zpěvákem, ale i skvělým interpretem písní. Vybíráte si někdy role podle jejich konkrétní „písňovosti“?
Matthias Goerne: Vůbec ne. Nepřemýšlím o tom, jaký je vzájemný poměr v počtu operních představení a písňových večerů v mém diáři. Jde mi prostě o to, abych pro sebe našel tu správnou rovnováhu – v úlohách, které mě zajímají jak na koncertním pódiu, tak i v oblasti hudebního divadla. Seznam operních rolí, s kterými nevím, co bych si počal, je zřejmě mnohem delší než těch, které mi vyhovují. Celkově dbám i na to, abych zpíval co nejvíc rolí, které mě přivádějí k lyrické poloze. Pokud jde o Kurwenala, není tu mnoho, co by bylo podobné písni, snad kromě několika míst, kde je třeba opravdu zpívat pianissimo. V Tristanovi a Isoldě je Kurwenal pro mě momentálně tou správnou rolí – Tristan nebo Isolda zřejmě nepřichází v úvahu (smích) a Mark by možná šel, ale ten mi neuteče.

Ale part Marka je napsán hlouběji než part Kurwenala?

Matthias Goerne: Podstatně hlouběji, jistě. Ale pro můj hlas jsou možné obě role a již poměrně často jsem byl žádán o to, abych zpíval Marka, který je ve srovnání s Kurwenalem lyričtější.

Dokážete si vzpomenout na své první představení Tristana, které jste zažil jako divák?
Matthias Goerne: Byl jsem ještě napůl dítě a sotva jsem mohl pochopit něco z děje, i když zpěváci zpívali opravdu zřetelně a textu se dalo docela dobře rozumět. O to více by se měl člověk při zpěvu pomocí artikulace a přesného dodržování větné stavby snažit, aby přinesl do tohoto spíše zdlouhavého prozaického jazyka srozumitelnost. Wagner zkrátka nebyl Goethe. Je třeba vyvarovat se každé formy monochromie a je třeba vsadit na hudební frázi, barvitost, estetiku hlasu. V případě Kurwenala je to ještě poměrně jednoduché, protože všechno, co zpívá ve třetím jednání – a předtím se na scéně objevuje málo a ve druhém dějství vůbec – je kombinací ariosa a recitativu.

Řekl jste, že existuje mnoho rolí, které Vás nezajímají. Ale i když si Wagnerova textu nepříliš ceníte, máte roli Kurwenala resp. Marka rád?
Matthias Goerne: Nu, jedna věc je myšlenka opery, tedy děj, dramaturgie, téma. Druhá věc je kvalita textu. Je to srovnatelné s literaturou, kde některé knihy sice nenabízejí nejvyšší jazykovou kvalitu, ale po obsahové stránce jsou důležité a úžasné. U útvaru opera se navíc ještě přidává ne snad zanedbatelná dimenze hudby (smích). Stručně řečeno: Tristan a Isolda je mimořádná opera pozdního romantismu, to nejzákladnější, co Wagner složil, řeč tónů, která si téměř násilným způsobem zjednává prostor. To pak u něho najdeme pouze v Parsifalovi. Pro mě zřejmě nic smyslovějšího a toužebnějšího než Tristan a Isolda neexistuje.

Co by mělo při zpěvu převažovat – instinkt a emoce, nebo intelekt?

Matthias Goerne: Hudební výsledek nestaví na intelektualitě. Samozřejmě nevadí, když vložím určitou porci intelektuality, ale je dost dobrých zpěváků, kteří uvnitř stylistických hranic interpretují prakticky výhradně z nitra. A co je platná intelektualita, když není spojena s intuitivním, hluboce lidským prvkem? Publikum dojímají emoce, nikoliv chladné, vykalkulované myšlenky.

V čem spočívá tajemství, že člověk jako citlivý umělec tuto opravdu vyčerpávající profesi zpěváka se všemi známými útrapami vůbec vydrží?

Matthias Goerne: Obecně je tomu u každého povolání, ve kterém chce člověk uspět, tak, že člověku musí jít uvnitř lehce od ruky to, co není vykonáno s nátlakem. Ještě jsem nepotkal zpěváka nebo interpreta té nejvyšší kvality, který se by se střednědobě udržel, pokud by se pustil do práce s přemáháním.

Existují role, u kterých je člověk po představení hlasově a fyzicky vysílený, ale emočně spíše povzbuzený. Existují role, u kterých se člověk cítí po představení také emociálně unavený a vyčerpaný?

Matthias Goerne: U Vojcka například. Tady nestačí správně tlumočit poměrně složitou řeč tónů Albana Berga. Pokud není interpretace Vojcka doprovázena absolutním přihlášením se k představované situaci, pokud zpěvák není poté vyčerpán, nedal do toho dost a zcela určitě sotva dokáže někoho v publiku strhnout. 

www.wiener-staatsoper.at

Žádné komentáře: