úterý 1. října 2013

Jaroslav Sovinský: Petr Iljič Čajkovskij - EVŽEN ONĚGIN (základní vstupní informace před přenosem z MET)



V sobotu 5. října 2013 bude zahájena další sezóna (v případě ČR již sezóna sedmá) přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery. Zahajovacím představením bude dílo klasika ruské operní školy, P. I. Čajkovského (1840 – 1893), opera (lyrické scény) Evžen Oněgin ve třech dějstvích (sedmi scénách). 

Libreto k opeře napsali sám skladatel a ruský libretista Konstantin Stěpanovič Šilovskij (1849-1893) na základě stejnojmenného románu ve verších Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837). Puškinův román byl publikován v l. 1825-1832 (po částech), poprvé vcelku v r. 1833. Opera byla Čajkovským vytvořena v l. 1877-1878. Premiéra se uskutečnila 29. března 1879 v moskevském Malém divadle. O dva roky později se konalo představení opery v moskevském Velkém divadle (23. ledna 1881) a po dalších třech letech (31. října 1884) v petrohradském Mariinském divadle. První představení mimo Rusko se uskutečnilo 6. prosince 1888 v pražském Národním divadle, a to pod taktovkou samotného skladatele, v českém překladu Marie Červinkové-Riegrové. V r. 1892 byla opera uvedena v Hamburku (dirigoval Gustav Mahler, představení byl přítomen i skladatel), v témže roce se konalo představení Evžena Oněgina i v Londýně (v angličtině). V r. 1897 se opera objevila ve Vídni (rovněž pod taktovkou G.  Mahlera) a v r. 1920 se konala americká premiéra opery, v newyorské Metropolitní opeře (v italštině).

Libreto opery viz zde:
- v ruštině:
- v angličtině a němčině:
- v ruštině, španělštině, angličtině a němčině:

Osoby a hlasové obory:
Larina, statkářka (mezzosoprán, též soprán); Taťána (mladodramatický soprán), její starší dcera; Olga (kontraalt, uvádí se též mezzosoprán) Larinina mladší dcera; Filipěvna (mezzosoprán, uvádí se i hluboký alt), chůva; Evžen Oněgin, světácký mladý muž přibyvší z velkoměsta na venkov (lyrický baryton); Vladimír Lenskij, básník (lyrický tenor); Monsieur Triquet, Francouz /bývá označován za Taťánina guvernanta/ (lyrický tenor); kníže Gremin (kantabilní bas); setník /Trifon Petrovič Bujanov/ (bas); Zareckij, Lenského sekundant (bas); Guillot, Francouz, Oněginův sluha a sekundant (němá role). Vesničané, vesničanky, statkáři, statkářky, důstojníci, hosté na plese. Odehrává se ve 20. letech 19. století (uvádí se i kolem roku 1830) na venkovském statku a v Petrohradě. Zpracováno podle (1.) výše uvedené stránky s libretem v ruštině, s přihlédnutím k dalším zdrojům (zejména programu k nastudování opery E. Oněgin ve Státní opeře, 1997). 

Nastudování, které bude uvedeno v přenosu z Metropolitní opery má následující obsazení:
Evžen Oněgin: Mariusz Kwiecien
Taťána: Anna Netrebko
Lenskij: Piotr Beczala
Olga: Oksana Volkova
kníže Gremin: Aleksej Tanovickij
Larina: Elena Zaremba
Filipěvna: Larissa Diadkova
Triquet: John Graham-Hall
setník: David Crawford
Zareckij: Richard Bernstein

Dirigent: Valerij Gergijev

Režie: Deborah Warner a Fiona Shaw
Scéna: Tom Pye
kostýmy: Chloe Obolensky
světelný design: Jean Kalman
video design: Finn Ross a Ian William Galloway
choreografie: Kim Brandstrup
Nastudování je koprodukcí Metropolitní opery a Anglické národní opery (English National Opera).

Obsah:
podle ruské verze ze stránky:
s přihlédnutím k textu libreta.
Děj opery se odehrává na venkovském statku (I. a II. dějství) a v Petrohradě (III. dějství), ve 20. letech 19. století. 

První dějství: Na venkovské usedlosti Larinových nastává večer. U domu, k němuž přiléhá sad, se ovdovělá statkářka Larina a chůva Filipěvna věnují domácím pracím. Z domu se ozývají hlasy Larininých dcer, Taťány a Olgy, naplněné mladistvou touhou po lásce. Larina, slyšíc hlasy dívek, vzpomíná na léta svého mládí, a chůva se k jejímu vzpomínání připojí. Tu se z polí se vracejí vesničané a oznamují statkářce, že jsou šťastně skončeny žně. Na její přání jí zapějí zvučnou písničku. Objevivší se statkářčiny dcery se oddávají svým myšlenkám: zatímco vážná Taťána se nechává unést svým sněním, lehkomyslná Olga myslí jen na radosti a smích. Statkářka uvede vesničany do domu, aby se u nich občerstvili, a dá se pak do hovoru s dcerami. Všimne si Taťánina zadumání a ptá se po příčině. Taťána na to, že myslí na trápení milenců, o nichž četla v knize. Larina na to, že také bývala taková, ale postupně poznala, že v životě je to jinak. U domu se objevují hosté: básník Vladimír Lenskij představuje dámám svého přítele a souseda, Evžena Oněgina. Taťána je pohledem na Oněgina zcela unešena a má za to, že to je ten, o kterém snila. Taťánino vzezření Oněgina upoutá, naopak Olgu považuje za bezduchou. Lenskij, který je do Olgy zamilován, má myšlenky jen pro ni a horoucně jí vyznává lásku. Oněgin se dá do hovoru s Taťánou a ptá se jí, zda se zde nenudí. Taťána na to, že velmi ráda čte a čas tráví procházkami sadem, zadumána. Oněgin, vida její přemýšlivou povahu, jí řekne, že také kdysi býval takovým. Larina pak zve hosty k večeři. Zatímco Oněgin dává pro sebe najevo svou nudu, chůva, když vidí Taťánino vzezření, tuší, že by jí host mohl poplést hlavu.

Později večer provází chůva Taťánu na lože. Taťáně se však spát nechce a prosí, aby jí chůva vyprávěla o svém mládí, zda poznala lásku. Chůva jí vyhoví, ale vypráví, že na to nemohla ani pomyslet, a její svatbu dojednal sám otec, a ve třinácti letech ji provdali. Taťána pak chůvě svěřuje, jak je jí úzko, a že cítí lásku. Pak však chůvu prosí, aby ji nechala o samotě, že chce ještě něco napsat. Chůva jí vyhoví. Pak o samotě píše Taťána celou noc Oněginovi dopis, v němž mu zjevuje své city. Ráno pak předává dopis chůvě, aby ho její vnuk doručil Oněginovi.   

Dívčiny sbírají v sadu u statku ovoce a pějí rozmarnou písničku. V sadu se objeví Taťána, a když vidí přicházejícího Oněgina, děsí se toho, co jí asi řekne. A vyčítá si, že se nedokázala ovládnout a napsala mu. Oněgin, který už její dopis četl, jí zjeví, že si velmi váží její upřímnosti a jejích čistých slov, které rozvlnily jeho dávno utlumené city. Chválit ji však nechce a sám chce k ní být upřímný: kdyby se snad chtěl oženit, jistě by si zvolil ji. Avšak kdyby tak učinil, brzy by citově ochladnul. Může jí dát jen lásku bratra. A nakonec dá Taťáně napomenutí, že má svými city lépe vládnout.     

Druhé dějství: Uplynulo několik měsíců. V domě Larinových se koná oslava Taťániných jmenin. Přítomen je i Oněgin a tancuje s Taťánou. Starší dámy si šuškají pomluvy na jeho adresu: že je to Táťánin nápadník, ale že je ho pro Taťánu škoda, že jí bude tyranem, a prý je to piják, hrubián, hráč a dokonce zednář! Oněginovi však hloupé klepy neujdou. Lituje, že sem na Lenského prosbu přišel, a rozhodne se, že mu jeho pozvání oplatí tím, že se začne dvořit Olze. A hned vyzve Olgu k tanci, který měl Lenskij od ní slíben. Lenskij protestuje, ale Oněgin ho nedbá, odbude ho a Olgu vezme do kola. Když to tak pokračuje i nadále, Lenskij Olze její jednání vyčítá: že se mu tak vysmívá a působí mu muka. Olga to považuje za hloupost. Lenskij jí také předhodí, že s Oněginem koketovala. Olga se rozhodne, že se mu za jeho žárlivost pomstí a bude dále tancovat s Oněginem. Tu se objevuje Monsieur Triquet, Francouz, též na slavnost pozvaný, a přítomní ho prosí, aby jim zazpíval kuplet. Triquet rád vyhoví, a shání se po Taťáně, které pak kuplet, v němž velebí její krásu a její kouzlo, věnuje k svátku. Oněgin si pak všimne, že je Lenskij zachmuřen, a když se ho ptá po příčině, básník mu trpce vyčítá jeho chování, obviňuje ho z flirtování s Olgou, a prohlásí, že ho už nepovažuje za svého přítele. Přítomní si všimnou, že něco není v pořádku. Oněgin se snaží básníka uklidnit, ale není to nic platné, básník žádá satisfakci. Když se přítomní ptají, co se stalo, Lenskij zjevuje, že chtěl, aby mu Oněgin vysvětlil své jednání, což tento neučinil, a proto ho Lenskij vyzývá na souboj. Larina je zděšena tím, co se v jejich domě odehrává. Lenskij pak dává najevo svůj hluboký zármutek. Oněgin v duchu svého jednání lituje, ale chce si zachovat tvář. Taťána v hloubi prožívá své zoufalství, Olga kroutí hlavou nad mužskou horkokrevností, ale sama v tom necítí viny. Larina a ostatní přítomní vyjadřují svůj smutek nad tím, jakže ten dnešní svátek skončil. Oněgin, ať tak či tak, Lenského výzvu přijímá, a to tím spíše, že ho Lenskij navíc veřejně obviní z toho, že je svůdce.     

Za zimního úsvitu čeká Lenskij se svým sekundantem Zareckým na určeném místě souboje, poblíž starého opuštěného mlýna, na příchod svého soupeře. Obírá se smutnými myšlenkami, že pryč jsou dny jeho štěstí. Možná již brzy bude mrtev. Pak si vzpomene na Olgu: zda-li přijde k jeho hrobu, a vzpomene si na jejich lásku? A zjevuje hloubku svého citu k ní. Pak se objevuje Oněgin, se svým sekundantem, Francouzem Guillotem. Oba sokové dávají najevo, že by vše mohlo skončit smírně, čest jim to však nedovolí. Vydávají se do určených pozic a v souboji Lenskij nalezne smrt.

Třetí dějství: Uběhlo několik let. V Petrohradu se v paláci u jednoho z místních hodnostářů koná ples. Hosté tancují polonézu. Přítomný Oněgin sleduje dění a přemítá o tom, že i zde cítí svoji věčnou nudu, a že není nic, co by mu zkrátilo dlouhou chvíli. Připomíná si i Lenského smrt, a to, že pak opustil svou venkovskou usedlost, neboť tam všude cítil následky onoho neblahého souboje. Vydal se na cesty, ale ani tam svou nudu nezahnal. Hosté pak tančí skotský tanec. Tu se v sále objevuje postarší kníže Gremin, Oněginův přítel a příbuzný, a přivádí vznešenou mladou dámu, v níž Oněgin poznává Taťánu a je oslněn jejím šarmem. Ani Taťáně jeho přítomnost neunikne a najednou cítí, jak jí buší srdce. Oněgin se obrátí na Gremina, aby mu k oné dámě něco řekl. Gremin mu zjeví, že již dva roky je s ní ženat. Oněgin mu řekne, že ji zná, neboť byli sousedé. Gremin se pak Oněginovi vyznává, že ke své ženě cítí hlubokou lásku a zjeví mu, jak mnoho pro něj Taťána znamená. Pak Oněgina své ženě představí. Taťána ovládne své nitro, prohodí s Oněginem několik společenských frází, a brzy odchází se svým mužem. A Oněgin cítí, jak hluboce se do Taťány právě zamiloval.
 
Druhý den čte Taťána ve své palácové komnatě dopis, který ji Oněgin napsal, a cítí, že jej miluje, jako tehdy, když žili oba na venkově. Když se však před ní náhle Oněgin zjevuje a padá jí k nohám, snaží se Taťána zachovat nad sebou vládu a připomíná mu, jak jí kdysi v sadu dával přísné naučení. Oněgin prosí o smilování. Taťána mu však opět připomíná, jak se k ní kdysi zachoval. Přesto ho však nechce vinit. A prohlásí, že pro jeho tehdejší chování má pochopení: jak se mu tehdy mohla líbit co prostá dívka! Proč ji však stíhá nyní? Není to snad jen proto, že je nyní váženou a bohatou dámou a její muž je vlivnou osobou? Či snad proto, že pro její hanbu, které by si každý všiml, by byl Oněgin ve společnosti hrdinou? Oněgin je zoufalý, že jeho vyznání došlo takové odpovědi, a ptá se jí, co že má udělat, aby ji získal. Taťána se rozpláče, avšak přemůže se a prohlašuje, že její osud je již rozhodnut. Je vdaná a Oněgina proto posílá pryč. Oněgin opět projevuje hloubku svých citů. Taťána na to prohlašuje, že ho má za čestného muže, a zjeví mu, že ho miluje. Oněgin je nadšen, ale Taťána jeho nadšení ihned zmrazí, s tím, že minulost už nelze vrátit, a že svému muži zachová věrnost. Přes Oněginova další vyznání citu Taťána trvá na svém, dává mu navěky sbohem a odchází. Oněgin zůstává sám ve svém zoufalství: „Hanba! Stesk! To žalostný je osud můj!“

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

recenze by nebyla :) ?

Anonymní řekl(a)...

Moc se omlouvám, ale bohužel nestíhám. J.