pondělí 24. června 2013

Jaroslav Sovinský: Opera La Dafne v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci


Toto pojednání je věnováno prvnímu olomouckému uvedení opery La Dafne skladatelů Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka (též pedagogů působících na Univerzitě Palackého), které se uskutečnilo v atriu Uměleckého centra UP (v Konviktu) ve středu, dne 5. června letošního roku a bylo součástí probíhajících oslav 440. výročí založení olomoucké univerzity. Podívejme se nejprve na okolnosti vzniku tohoto díla a jeho základní charakteristiku, načež se dostaneme i k jeho olomouckému provedení.

Nahlédněme nyní do historie světové opery, a to až na její počátek, do pozdně-renesanční Florencie, kde uskupení tamějších intelektuálů usilovala o obnovu dobového madrigalu za pomoci antických vzorů a o snahu o obnovu antického dramatu, o němž bylo známo, že bylo doprovázeno hudbou (objevoval se zde jednohlasý zpěv s doprovodem nástrojů). Víme, že např. Aristofanés napsal ke svým hrám monodie, což byly partie v textu, které měly být zpívány. Podobně tomu bylo u Sofokla a Eurípida. Není ovšem známo, jak přesně představení vypadalo. Podobně tomu bylo i na straně florentských intelektuálů. Taktéž nevěděli přesně, jak minulost vypadala, ale měli představu, čeho chtějí dosáhnout. Předpokládali, že působivost antického dramatu byl dána díky jednohlasému zpěvu a doprovodu. Jejich úsilí bylo reakcí na v té době se uplatňující pěveckou polyfonii, které vytýkali nesrozumitelnost. Do budoucna se chtěli zasadit o to, aby se v dramatu uplatňoval jen jednohlasý zpěv, ať již sólistů nebo sboru.

Na stránce Rakouské akademie věd se lze seznámit s ukázkami zachované antické hudby:

Úvahy florentských intelektuálů našly plného uplatnění v praxi, když bylo vytvořeno a uvedeno dílo, označované za první operu v dějinách, opera Dafné. Zkomponována byla na libreto italského básníka Ottavia Rinucciniho (1562 – 1621), vytvořeného podle Ovidiových proměn, italským skladatelem a pěvcem Jacopem Perim (1561 – 1633) a italským skladatelem Jacopem Corsim (1561 – 1602). Poprvé byla opera uvedena za karnevalu v Palazzo Corsi v r. 1598. Dílo zpracovává známý příběh z antické mytologie: bůh Apollón se vysmíval bohu Amorovi (Erótovi), že se svými šípy nic nezmůže. Amor se rozhodl, že mu svou sílu ukáže a svými šípy způsobil, že se Apollón zamiloval do nymfy Dafné, dcery říčního boha Péneia, ale tato ho díky Amorovi odmítala. Pronásledována Apollónem nakonec prosila svého otce, aby jí pomohl. Otec ji proměnil ve vavřín (řecky „dafné“). Od té doby se vavřín stal posvátným Apollónovým stromem, a vavřínový věnec jeho neodlučitelným atributem. 

Rinucciniho libreto k Dafné bylo publikováno a dochovalo se v plné podobě. Z Periho-Corsiho hudby se však zachovalo jen několik fragmentů. Zde lze najít Rinucciniho libreto v italštině:

První operou, která se nám dochovala až do dnešní doby je další Periho dílo Euridice (Euridika), opět na Rinucciniho libreto podle Ovidiových proměn. Uvedeno bylo 6. října 1600 ve florentském Palazzo Pitti. Příběh Dafné inspiroval skladatele i po Perim-Corsim. Na základě Rinucciniho libreta (přepracovaného a rozšířeného) napsal operu Dafné italský skladatel Marco da Gagliano (1582 – 1643); její premiéra se uskutečnila v Mantově v r. 1608. Připomeňme i operu Die Dafne z r. 1627 německého skladatele Heinricha Schütze (1585 – 1672) na libreto německého básníka Martina Opitze (1597 – 1639); libreto vzniklo přepracováním Rinucciniho verze a dochovalo se až do dnešní doby, hudba je však ztracena. Tradičně je toto dílo považováno za první německou operu, ač je obecně považováno za singspiel. Z německého prostředí připomeňme i zpracování příběhu (opera Daphne) od německého skladatele Richarda Strausse (1864 – 1949), na libreto rakouského spisovatele Josepha Gregora (1888 - 1960), jejíž premiéra se uskutečnila v Drážďanech 15. října 1938.  

Zde pro srovnání libreto O. Rinucciniho v úpravě pro operu M. da Gagliana (italsky a anglicky):

Pokud jde o pokus o obnovu antického dramatu, který florentští učinili, dnes se uvádí, že byl daleko od toho, co by za své drama považovali Řekové, ale nehledě na to se pokus ukázal životaschopným a opera si začala razit další cestu a existuje přes rozličné podoby, jimiž prošla, až do dnešní doby.

Tím se přes čtyři století dostáváme k dílu, které bylo nedávno v Olomouci uvedeno. Jak již naznačeno, z pozdně-renesanční Dafné se dochovalo mimo celého libreta jen několik hudebních fragmentů. V únoru r. 2007 se obrátil operní režisér Rocc na skladatele Tomáše Hanzlíka a jeho skladatelského kolegu Víta Zouhara, zda by byli ochotni k Rinucciniho libretu, použitému Perim-Corsim, vytvořit volně novou hudbu. S takovou prací již měli oba kolegové dřívější zkušenost, když zhudebnili několik barokních libret k operám (k nimž byla původní hudba ztracena) uváděným na Moravě v 18. století. Nápad oba skladatele zaujal a postupně se pustili do kompozice. 

Zde lze prostudovat portréty všech hlavních na opeře zúčastněných umělců:
Pokud jde o Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, tak na stránce hudebního souboru Ensemble Damian, pro nějž jsou oba umělecky činní: http://www.ensembledamian.com/
A pokud jde režiséra Rocca, tak na stránce Národního divadla v Praze:

Rinucciniho libreto bylo ponecháno v italském jazyce a prodělalo v některých pasážích jistých úprav (zkrácení). K danému uvádí jeden z autorů, V. Zouhar: „Základem byl tisk původního Rinucciniho libreta z roku 1600, které režisér Rocc rozdělil do dvanácti scén. O ně jsme se s Tomášem Hanzlíkem podělili rovným dílem, přitom každý z nás zvolil odlišný způsob. Zatímco on k němu přistupoval autenticky, já jsem naopak zvolil postup jakéhosi listování operou, podobně jako jsem to udělal například v mé opeře Coronide. Proto v mých částech dochází často k výraznému krácení původního textu nebo dokonce jeho úplnému vypuštění. Například při prvním setkání Dafné s Apollónem původní duet nahradil stylizovaný tanec obou protagonistů doprovázený continuem. Nicméně jazyk libreta je zachován.“ Viz zdroj č. 4. „V případě Dafne jsme zvolili odlišný způsob“ (ve vztahu k práci na díle ze strany T. Hanzlíka), „který se vhodně doplňuje. Já … preferuji koláž z původních textů. Hudební východisko je dáno charakterem scény, nicméně v mém případě libreto podléhá hudební dramaturgii.“ A T. Hanzlík uvádí: „V Dafne k textu přistupuji dost pietně a nechávám se jeho formou a obsahem vést. Používám ho v plném rozsahu a beze změn.“ Viz zdroj č. 1, str. 16-17.

Pokud jde o postup prací na opeře, V. Zouhar připojuje: „První, čím jsme se zabývali, bylo pátrání po dochovaných fragmentech. Protože nám ale nešlo o rekonstrukci, nýbrž vytvoření nové opery inspirované Rinucciniho La Dafne, seznámili jsme se s tištěnými transkripcemi fragmentů a další pramenný průzkum jsme neprováděli. Jeden z fragmentů Tomáš Hanzlík využil v závěrečné části, coby ono rarissimo a výraznější inspirace je patrná rovněž v jeho Prologu. Celkově se však jedná o novou operu z roku 2011. Režisér Rocc nás s Tomášem Hanzlíkem oslovil v roce 2007 a následující více jak tři roky byly plné debat a hledání adekvátních prostředků a tvaru. S trochou nadsázky jsem toto období označoval jako real-time-opera. Pro konečnou koncepci, kterou uvádí Národní divadlo v Brně, jsme se rozhodli na přelomu roku 2010 a 2011 a operu jsme pak napsali od února do dubna. S Tomášem Hanzlíkem jsme si každý vybrali ty části, které nám byly blízké a současně jsme zachovali princip rovnosti.“ Viz zdroj č. 4. Zmíněný fragment z originálního finálního sboru byl podle vyjádření T. Hanzlíka použit jen s jistými retušemi.

Světová premiéra opery La Dafne se uskutečnila v nastudování Národního divadla Brno, v brněnském Mozartově sále Divadla Reduta, dne 25. června 2011. V Olomouci uvedlo nyní operu rovněž Národní divadlo Brno. Stalo se tak podle vyjádření V. Zouhara „v původním nastudování. Režisér Rocc pouze inscenaci uzpůsobuje konkrétnímu místu, kde má opera zaznít. Podobně tak učinil, když letos La Dafne uvedl festival Opera Praha v Českém muzeu hudby. Nicméně celý koncept opery je vymyšlen tak, že s takovými site specific úpravami počítá a nabízí i těm divákům, kteří ji již znají, nové zážitky.“ Viz zdroj č. 4.

Přibližme si nyní hlavní postavy opery a její obsah (zpracováno podle zdroje č. 1):

Osoby a hlasové obory:

Dafné (Dafne), nymfa, dcera říčního boha Péneia (soprán); Apollón (Apollo), bůh světla (tenor; z dochovaného fragmentu Peri-Corsi je u Apollóna známo, že šlo o tenor; viz zdroj č. 6); Ovidius (Ovidio), římský básník (kontratenor); Amor (Amore), bůh lásky (kontratenor); Venuše (Venere), bohyně lásky, Amorova matka (mezzosoprán); posel (nunzio) – bas; satyr (satiro) -  mluvená role (přivítá diváky a občas glosuje dění na jevišti); v opeře se ještě objevuje zvlášť postava pastýře, z kontextu libreta je nicméně zřejmé, že jde o tutéž postavu jako posel (tj. pastýř přináší zprávu); sbor nymf a pastýřů (dohromady ho tvoří pět pěvců, kteří jinak zpívají samostatně své role; role Amora a Ovidia se ujímá tentýž pěvec). Pěvce doprovází continuo tří hráčů: na varhanní pozitiv (hráč plní i funkci dirigenta – udává nástupy pěvcům), violoncello (současně obsluhuje i buben) a arciloutnu (skladatelé mě při provedení v Olomouci upozornili, že i když je v programu uvedena theorba, správně se onomu nástroji, který hráč používá, říká arciloutna). Pokud jde o délku představení, jedná se o necelou hodinku.


Obsah:
Na počátku opery vystupuje římský básník Ovidius a seznamuje diváky s tím, o čem bude předváděné dílo. Připomíná shromážděným, že chce ukázat příklad, jak je nebezpečné pohrdat silou Amorovou. Diváci shlédnou, jak se trápí bůh světla pro lásku k nymfě, jež se proměnila ve strom.

Na scénu vcházejí pastýři a nymfy a vyjadřují své obavy před nestvůrou, které se v kraji objevila, drakem Pýthónem. Obracejí se v prosbách k Jupiterovi, aby je od nestvůry osvobodil. Vzývají také boha světla Apollóna, aby jim pomohl. Jejich prosby jsou vyslyšeny, objevivší se Apollón se chopí luku a draka usmrtí. Pak vyzývá pastýře a nymfy, aby již bez bázně procházeli lesy a lukami. Tito mu poté vyjadřují svou vděčnost.

Bůh lásky Amor se setkává se svou matkou, bohyní lásky Venuší, a naznačí jí, že má za to, že tady Venuše po kraji hledá zálety. Objeví se i Apollón a z Amora, pokud jde o jeho střelecké umění, si dělá legraci. Venuše vyjádří svoji obavu, že takové šprýmy se nevyplácejí. Amor se rozhodne, že se Apollónovi pomstí. Sbor pastýřů a nymf pak připomíná, že Amor je mocný střelec. A připomínají příběh hocha, který neopětoval lásku nymfy, kterou k němu zahořela, a raději pozoroval svůj obraz na hladině. Nymfa se pro něj utrápila žalem, hoch se působením rozhněvaného Amora zamiloval do svého obrazu a nakonec se proměnil ve květ (příběh Narkissa a Echó).

Apollón se setkává s nymfou Dafné a usiluje o to, aby ji získal. Dafné však jeho lásku neopětuje. Amor, který se opět setká s Venuší, komentuje výsledek své pomsty (to díky jemu Apollón plane láskou k Dafné, tato ho však odmítá) a raduje se, jak se mu pomsta zdařila. Venuše připomíná, že Amorovy šípy pocítila již řada bohů, a to včetně jí samotné. Sbor pastýřů a nymf se k mínění Venuše připojuje, vždyť vše, co žije, cítí lásku. Tu se objevuje pastýř, který jim přináší zvěst o tom, jak krásná nymfa (Dafné) prchala před „nebeským milencem“ (Apollónem), odmítajíc jeho lásku, když tu se stal zázrak, a nymfa se proměnila v zelený strom. Tu se dala do pláče okolní krajina a ve veliké bolesti i Dafnin pronásledovatel.

Na scénu vchází Apollón a smutně přemítá u vavřínu, v nějž se Dafné proměnila. A dává najevo, že ji bude milovat i nadále a jeho skráně budou vždy ověnčeny jejím listovím, a ona sama zde bude růst v poklidu, bez obav před žárem a mrazem. A nejvyšší králové budou nosit co znak slávy věnec z (jejích) zelenajících se větví. Opět se objeví pastýři a nymfy a v závěrečném sboru se obracejí k Dafné, nechť si užívá své nové podoby; roste zde navzdory rozmarům počasí a korunuje krále i nebeské bohy. Pak sbor vzývá ušlechtilou lásku, aby nepřipustila, že ze vzplanuvší lásky si bude ledová duše tropit posměch. Nechť vzplanuvší láska je opětována.  


Výše uvedených rolí se v olomouckém provedení ujali:
Apollón: Petr Levíček (http://www.ndbrno.cz/opera/petr-levicek);  

Continuo:
Varhanní pozitiv: Ondrej Olos (v představení působí též jako dirigent);
Arciloutna: Marek Kubát;
Violoncello: Josef Klíč.

Režie a scénická instalace: Rocc; kostýmy: Rocc a Vendula Johnová; pohybová spolupráce: Štefan Capko; dramaturg: Jakub Kruliš. Režisér i oba skladatelé byli přítomni olomouckému uvedení.

Nyní blíže k olomouckému provedení opery. Dílo bylo provedeno v atriu Uměleckého centra UP, bývalém jezuitském konviktu. Atrium, které kolem dokola obklopuje sloupoví a oblouky, je velmi vhodným prostředí k uvedení takového díla. Historičnost stavby je způsobilá navodit atmosféru renesančních paláců staré Florencie, dobu, kdy působili intelektuálové přemítající o obnově antického dramatu a scházela se tam vznešená, hudby-milovná společnost. Po straně atria byla vymezena plocha pro hudebníky a sbor (tvoří ho pět pěvců, kteří zpívají i vlastní sólové party), a před ní i plocha, v níž se budou odehrávat sólistické výstupy. Jako sboristé zpívají pěvci z partů na pultících v pozadí scény, rozestavěných do půlkruhu, sólové party zpívají zpaměti. Kolem vymezeného jevištního prostoru byli rozesazeni diváci, ve svou až třech řadách za sebou, obklopujíce vytvořený jevištní prostor. V průběhu představení se pěvci nepohybovali jen v centrálním prostoru, ale občas procházeli i mezi diváky, aby vazba pěvec-divák byla silnější. Venuše (a stejně tak Amor) rozdávali přítomným úsměvy, Venuše i smyslné pohledy, vždyť je to bohyně lásky (a fyzická krása příslušné pěvkyně k celkově kladnému vyznění role jen přispívá – J. Wallingerová potěšila diváky i jasným, pevným a průzračným sopránem)! V pozadí centrálního prostoru bylo umístěno několik červených zástěn, dotvářejících scénu. Jinak se na scéně další rekvizity neobjevují, až na stromek v květináči přinesený na scénu jako symbol proměny Dafné ve vavřín. Luk a střely v rukou Apollóna a Amora jsou naznačeny jen pohybem rukou účinkujících. Shora proniká proskleným stropem do atria dostatečné množství světla, navozující světelnou atmosféru pozdního palácového odpoledne. Pro dotvoření atmosféry bylo po stěnách umístěno několik planoucích svící, které však samy o sobě neplnily roli světelnou, jen dekorativní.

Kostýmy účinkujících byly laděny vesměs v černé barvě, provedeny byly spíše nadčasově, daly by se uplatnit tedy v různých dobách, jako celek působily (a to zcela vhodně) spíše slavnostně, odpovídajíce jisté obřadnosti prostředí děje. Amor a Venuše se pohybují po scéně na vyvýšených dřevěných podpatcích, aby (kromě již dosti vysokých postav obou) ještě více, alespoň tak jsem to pochopil, více vyniklo jejich božské postavení. S. Kunath působí díky svému mladistvému vzhledu, líčení a srdíčku na oděvu jako pravý „Amórek“. Přispívá k tomu však především jeho jemný průzračný kontratenor. U Apollóna je jeho božství vyznačeno stříbrným líčením jeho tváře. Celkově hrdinské vzezření P. Levíčka, včetně jeho silného, jasného a nosného tenoru, vytváří dokonalého boha světla. A Široká, disponující ladným nosným sopránem, působila v kostýmu Dafné jako důstojná vznešená dáma. D. Nykl spíše než jako pastýř působí (ale k dobrému) v černém splývavém hábitu jako důstojný, ač přísný, mnich nějakého kláštera. Jeho mocný a nádherně zabarvený bas s tím plně koresponduje. Občas se po scéně projde satyr (S. Sanža), který nejenže přivítal diváky v úvodu představení, ale působí i jako vtipný glosátor děje.

Po stránce hudebně dramatické bylo ke zpracování díla přistoupeno, jak již výše naznačeno, jednak tak, aby byla zachována dobová podoba díla (částečně i díky libretu), ale též tak, aby rekonstrukce působila volněji. Základem jsou ariosní výstupy sólistů, které se prolínají s výstupy sboru. Objevuje se i scéna duetu (Amor a Venuše). Po hudební stránce lze zaznamenat původní pozdně-renesanční hudbu Peri-Corsi (závěrečný sbor), případně novou hudbu tuto hudbu připomínající (potud jde o rekonstrukci spíše autentickou), ale jsou zde i pasáže, které jakoby měly naznačit dějiny opery (tj. jde o hudbu připomínající hudební počiny různých dob), a jsou zde i rytmické pasáže připomínající soudobé skladatele, např. americké minimalisty. Vzniklý celek působí jak po dramatické, tak po hudební stránce velmi provázaně, jako jednolité pásmo, naplněné i patřičnou akcí a spádem. Ke skvělému provedení, které diváci odměnili nadšenými ovacemi, přispěly kromě působivého hudebně-dramatického zpracování i vynikající výkony všech účinkujících, kteří působili jako velmi sehraná sestava. Vynikající výkony předvedla i trojice hudebníků, která současně skvěle zapadla do ducha atmosféry pozdně-renesanční Florencie.   

Závěr tedy? La Dafne je po všech stránkách velmi zdařilým počinem o volnou rekonstrukci pozdně-renesanční opery, která však nejen že navozuje tehdejší dobovou atmosféru, ale v aktualizovaném dramaticko-hudebním provedení provází diváka dějinami opery od jejích počátků až do současnosti. Je tak pevným sepětím staré tradice a novodobého přístupu k operní tvorbě.


Ke zpracování uvedeného příspěvku byly využity mj. tyto zdroje:

1) Program k nastudováni opery La Dafne v Národním divadle Brno, 2011 (obsahuje mj. vstupní stati J. Kruliše, rozhovory s tvůrci a český překlad libreta od V. Sukové);

2) Stránka věnovaná antické kultuře: http://www.musesrealm.net/writings/musicgreektheatre.html

3)  Löwe G. - Stoll H. A., ABC Antiky, překlad D. Plichta, nakl. Ivo Železný, Praha 2005;

4) Interview (v písemné podobě) Víta Zouhara na otázky autora tohoto příspěvku z června 2013;

5) Ainsley R., Encyklopédia vážnej hudby, Perfekt, Bratislava, 1998;

6) Rozhovor s režisérem Roccem u příležitosti světové premiéry La Dafne (stránka ND Brno):


Související zdroje: 

1) Stránka ND Brno věnovaná opeře La Dafne:

2) Příspěvek v Hudebních rozhledech věnovaný opeře La Dafne:

3) Příspěvky v Žurnálu UP věnované opeře La Dafne:

4) Stránka Metropolitního musea umění věnovaná hudbě v antickém Řecku:

5) Stránka Centra řecké hudební tradice věnovaná hudbě v antickém Řecku:
6) Stránka Encyklopedie Brittannicy věnovaná antickému spisovateli Alypiovi, který napsal dílo o antické řecké notaci: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/18207/Alypius

7) Příběh Dafné v Ovidiových proměnách on-line (v angličtině):
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0028%3Abook%3D1%3Acard%3D452

Žádné komentáře: