čtvrtek 28. března 2013

Jaroslav Sovinský: Francesca da Rimini v goticko-renesančním hávu


Toto pojednání je věnováno sobotnímu (16.3.2013) přímému přenosu opery italského skladatele Riccarda Zandonaie (1883 – 1944) Francesca da Rimini z newyorské Metropolitní opery. Zandonaiova díla se neobjevují na operních scénách tak často, proto byl včerejší přenos vítanou příležitostí se s jedním z nich, a Francesca da Rimini patří k jeho nejslavnějším, blíže seznámit. Přiznám se, že jsem se s tímto dílem setkal podrobněji poprvé, i když jsem si jeho části přiblížil již dříve prostřednictvím starších nahrávek.

Dílo si mě rozhodně získalo, již svým hudebním provedením, a stejně tak i vlastním nastudováním (v Metropolitní opeře jde o obnovené nastudování z r. 1984). Zandonaiovu Francescu lze označit za veristické dílo, tím také skutečně zapadá do doby svého vzniku (premiéru mělo v r. 1914 v Turíně); na hudbě Francescy je patrný vliv Pucciniho (nakladatelství Ricordi v Zandonaiovi spatřovalo nástupce Pucciniho ve verismu) a do jisté míry i R. Strausse.  Zandonai však zůstává svůj a hledá vlastní cestu. Hudba vyniká řadou nádherných a niterných míst, s jemnou melodikou, a schopností plně vylíčit jak dramatičnost děje, tak duchovní rozpoložení jednajících postav, i celkovou atmosféru doby. Dílo je plně prokomponované, založené především na operním dialogu, střídaném místy s ansámblovými scénami (zejména scény Francesčiných dvorních dám) či scénami sborovými. V díle není klasických árií, v jednolitém běhu hudby a zpěvu se nicméně objevují lyričtější ariosnější partie. To vše přispívá k plnému spádu děje, naplněnému neustále dramatickou akcí, v němž se až na výjimky neobjevují „velkooperní“ pasáže; naopak, děj působí přímočaře, až úsečně, s použitím jednoduchých, ale velmi účinných, vyjadřovacích prostředků, a dokonce i finále, kde jsou probodeni oba nešťastní milenci manželem Francescy, a dalo by se zde předpokládat, že se připojí širší „umírací“ pasáž, je velmi strohé, což jen podtrhuje dramatický efekt. Podobně je velmi účinná a promyšlená partie, kde se v I. dějství oba nešťastní milenci do sebe zamilují, a děje se tak jen tím, že Francesca věnuje Paolovi růži, a pohledem obou z očí do očí, bez jediného slova.

Takto nastavenému dramatickému provedení je plně přizpůsobena i režie (Piero Faggioni), scéna (Ezio Frigerio) a kostýmy (Franca Squarciapino); režijní pojetí je s provedením scény a kostýmů v plné rovnováze, a odpovídá době, v níž se děj odehrává (druhá polovina 13. století); Francesca, její manžel Giovanni i oba jeho bratři (Paolo a Malatestino) jsou historickými postavami a základ děje (manželská nevěra končící dvojí smrtí) odpovídá historické skutečnosti. Jde o období konfliktů mezi guelfy a ghibelliny, kdy o nejrůznější potyčky nebyla nouze, což se nepochybně projevovalo i na charakteru tehdejších lidí. Zatímco ve střední Evropě (u nás doba pozdních Přemyslovců) postupně nabývá na síle gotika, v Itálii postupně klíčí zárodky renesance, která se plně rozvine ve 14.- 16. století. Těmto skutečnostem odpovídala i scéna, kdy na jedné straně můžeme sledovat v jejím provedení architekturu gotických oblouků či strohost militárních prvků (hradební věž v jejímž okolí se odehrává lítý boj a temná prostora nad vězeňskou kobkou - II. a první část IV. dějství), a na druhé straně již renesanční zdobnost vnitřních interiérů (komnaty Francescy, jak v Ravenně, tak poté v jejím novém domově, v Rimini – I. a III. dějství a druhá část IV. dějství), se vznosným dekorem stěn i podlah, doplněným pohodlnou lenoškou či lůžkem. Interiéry tak již odkazují k honosnosti a nádheře klasických renesančních paláců pozdější doby, související i s rozvojem mezinárodního obchodu a bohatstvím (Benátky a Janov). Prolínání gotiky i renesance zde vytváří jakýsi ponurý rámec (místy jak v gotickém románu), v němž se občas objeví jasnější paprsek světla (světelný design Gil Wechsler), což plně vystihuje celkovou atmosféru doby a postavení člověka v ní. Nastudování ukazuje, jakou cestou se má ideálně ubírat režie oper tohoto typu, tj. usilovat především o zobrazení prostředí a vystihnout ducha doby (protože právě to byl záměr skladatele), než násilně (jak se bohužel v dnešní době často děje) usilovat o nový výklad děje a přesouvat ho do doby, s níž naprosto nesouvisí, což pak nepochybně vede i k neshodě mezi libretem a provedením. V původním prostředí pak vynikne i složitá spleť vztahů, které se na scéně odehrávají, které často bývají determinovány právě prostředím, do něhož jsou zasazeny.

Nyní přejděme již k výkonům sólistů. Již zde je třeba poznamenat, že všichni zúčastnění byli do svých rolí výborně obsazeni, jako by jim příslušné role byly šity na míru, a vytvořili spolu se sborem výborně sehraný tým. Začněme u titulní role, které se zhostila nizozemská pěvkyně Eva-Maria Westbroek; tato dáma, disponující nádherným pevným sopránem, jistým v dramatických i lyričtějších partiích, se kterým pracuje úměrně představované situací, tj. dramatičtějších situacích vynikne jeho mocnost, zatímco v lyričtějších jeho jemnost, plně splynula s rolí, kterou  představovala. A to jak pěvecky, tak herecky, a působila takto velmi přesvědčivě. Na začátku je to dáma, radující se svému domovu, v němž vyrostla, současně však odhodlaná statečně přijmout osud, který je jí určen, o čemž se snaží přesvědčit i svou gracilní sestřičku Samaritanu (ruská sopranistka Dina Kuznetsova – potěšila jemným, něžně znějícím hlasem i tomu odpovídajícím hereckým projevem), která se děsí představy, že v otcovském hnízdě osamí. V Rimini se pak Francesca chová jako zralá paní, která pevně nese úděl, který jí byl určen. Ženy středověku, ale i raného novověku, měly, pokud se vdaly, zajistit svému muži, kterého si zpravidla nemohly zvolit, ale byl jim určen politicko-mocenskými zájmy a poměry, legitimní potomky, kteří budou pokračovateli otcovské dynastie. Nevěra ženy v takovém prostředí znamenala naprostý převrat, protože ohrožovala onu legitimitu potomků („mater semper certa est, pater incertus“, jak praví klasická medicínsko-právní formulka).  Ne náhodou se s Francescou potkává Dante, provázen Vergiliem, v pekle, kam byla s Paolem za své jednání svržena; oba byli odsouzení být neustále unášeni vichrem, v části pekla určené pro chlípníky. Francesca Dantemu vypráví (Dante Alighieri, Božská komedie, Peklo, zpěv V., překlad J. Vrchlický):

„Ten kraj, kde zrozena jsem, naleznete
u moře tam, kde s družinou se vlívá,
by spočinul, proud, který Pádem zvete.

Tu láska, jež ctné srdce rychle zrývá,
v něm zaplála pro velkou krásu moji
tak zničenou, že k pláči mně to bývá,

Ta láska, jež se láskou zas jen skojí,
mne rovněž k němu divnou touhou jala,
že ještě zde, jak zříš, nás k sobě pojí.

Ta láska nás v objetí smrti slala;
jenž zabil nás, jej čeká Kaina země“.
Tou řečí osud svůj nám zvěstovala.

Dante v dívce správně poznal Francescu da Rimini a zeptal se jí pak, co ji přimělo s jejím milencem k tomu, aby spolu poznali „temná svoje přání“; Francesca mu odpovídá:

„My ku zábavě čtli jsme v jedné chvíli
o Lancelotu, jak jím láska chvěla,
bez podezření, my jsme sami byli.

Nám při čtení tvář bledla se a rděla,
my pohlíželi na se, plamen v oku,
leč jedno místo přemohlo nás zcela.

Když četli jsme, jak v sladké řeči toku
smích touhy zlíbal svojí kouzelnice:
on, od mého jenž neustoupí boku,

Mi zlíbal, celý chvěl se, rty a líce.
Spis Galeotto byl i kdo jej skládal,
a onoho dne již jsme nečtli více.“ 
 
Galeotto byl přítelem Lancelota, jednoho z rytířů krále Artuše; Lancelot měl mít poměr s Artušovou ženou Guinevrou; a právě Galeotto měl napomoci sblížení Lancelota s Guinevrou. Tato scéna se objevuje i v Zandonaiově zpracování (ve III. dějství). Francesca, která trpělivě snáší svůj uděl, se nakonec oddá lásce, kterou chová k Paolovi; při četbě o Lancelotovi a Guinevře oba neodolají svým vzájemným tužbám. Tato partie, provázená niternou hudbou, a pojatá vskutku mistrovsky, patřila k vrcholům představení.

Role Paola se ujal italský tenorista Marcello Giordani, který potěšil jasným hlasem lyričtější formy; pěvecky i herecky naplnil ideál rytíře, který nezná bázně a hany (což prokázal v boji při obléhání paláce Malatestů), a rytíře vybraných uhlazených způsobů. Na rozdíl od svých bratří, jak oba svorně ve IV. dějství prohlašují, vyniká Paolo krásou (proto se mu říká Il Bello), zatímco oni to štěstí nemají: jeden (Giovanni) je chromý a druhý (Malatestino) v boji přišel o oko. Giovanniho se zhostil americký barytonista Mark Delavan; disponuje mohutnějším, širším, oblým a hutným hlasem (připomeňme, že v repertoáru MET má i Wotana), kterým spolu se svým hereckým projevem (a přispěla k tomu i jeho celková mohutnější konstrukce) odpovídajícím způsobem vyjádřil hřmotnějšího šlechtice vojáckého vystupování. Přidal i příslušné kulhání, které je Giovannimu vlastní. Jde o muže rázného, ostřejšího ke svým podřízeným (žije v době, kdy, jak jsme si již řekli, o půtky není nouze, a to ho příslušným způsobem determinuje), ale ke své ženě se chová velmi slušně (byť, jak naznačí ve scéně s Malatestinem, je žárlivý), a můžeme i věřit, že ji má skutečně rád, a že jde o čestného a statečného muže. O to větší musí být jeho rozhořčení, když zjistí, že je mu žena nevěrná. Malatestino (americký tenorista Robert Brubaker), jeho mladší bratr, má Francescu také rád, ale aby ji získal, neštítil by se otrávit Giovanniho, což již samo o sobě musí ve Francesce vyvolat odpor. Dokonce, když Francescu děsí kvílení vězně z jeho kobky, Malatestino neváhá a jde mu chladnokrevně useknout hlavu. Když u Francescy se svými návrhy neuspěje, rozhodne se pomstít. Scéna s Giovannim, kdy mu oznamuje, že je patřičně informován, silně připomíná některé partie z Otella, kde  se Jago snaží nakapat jed do Otellova srdce; žárlivý Otello (stejně tak Giovanni) vyjadřuje vůči Jagovi (zde Malatestinovi) svůj hněv. Ovšem zatímco Desdemona je nevinná, o Francesce to neplatí. R. Brubaker předvedl na jedné straně bojovníka za ochranu paláce a nešťastného muže zmítaného city, ale i chladnokrevného, a snad i trochu úlisného  pomstychtivce. V přímém přenosu jsme ho již dříve mohli vidět, zhostil se role Mao Ce-tunga v opěře J. Adamse Nixon v Číně (přenos se konal 12.2.2011).  

Francesca má, jak známo, za společnost čtyři dvorní dámy, Garsendu (islandská sopranistka Dísella Lárusdóttir), Biancofiore (americká sopranistka Caitlin Lynch), Altichiaru (americká mezzosopranistka Patricia Risley) a Donellu (americká mezzosopranistka Renée Tatum); sestavu doplňuje služebná Smaragdi (italská mezzosopranistka Ginger Costa-Jackson). P. Risley jsme již v přenosu viděli jako Floru Berviox v La Traviatě, R. Tatum jako Emilii v Otellovi a G. Costa-Jackson v roli Indiánky Wowkle v Děvčeti ze zlatého Západu. Líbezný čtyřlístek dvorních dam byl vskutku úchvatný, dámy byly skvěle sehrány: potěšily nádherným pěveckým projevem, jakož i mistrným hereckým ztvárněním dobromyslných a oddaných společnic své paní. No a jako mužský to snad mohu říci, všem šarmantním kráskám to náramně slušelo, tím spíše v dobových kostýmech, které jim skutečně padly. V jejich podání jsou dvorní dámy romantické duše (vždyť s jakým zasněním naslouchaly vyprávění o Lancelotovi a Guinevře), čekající na to, až jednou jejich palác navštíví švarný rytíř na bílem koni. G. Costa-Jackson do sestavy též skvěle zapadla, její hlas tmavšího támbru se výborně snoubí s jejím až orientálním výrazem tváře, takže jsme si mohli myslet, že jde o děvče, které se dostalo na dvůr Francescy odněkud z Arábie či od indických hranic. Patrně ne náhodou byla pro svůj vzhled vybrána i do role Indiánky Wowkle (viz výše). Dámy na dvoře obveseloval šašek Simonetto  (John Moore), který působil asi tak, jako by se právě vrátil z hostování u Mozarta coby Papageno. Připojme ještě obsazení dalších rolí: bratr Francescy Ostasio (Philip Horst – potěšil mohutnějším širším hlasem a jakkoliv se na scéně neobjevuje dlouho, rozhodně vynikl); jeho přítel Ser Toldo Berardengo (Keith Jameson) – z libreta vyplývá, že je to právě tato postava, která vymyslí plán, aby se Paolo v I. dějství vydával před Francescou za Giovanniho; strážce věže Berlingerio (Stephen Gaertner); lučištník (Hugo Vera) a konečně vězeň, resp. jeho hlas (Dustin Lucas). Skvělý výkon předvedl i orchestr pod taktovkou Maestra Marca Armiliata; sólo na violoncello měl Jerry Grossman. Velmi oceňuji i české titulky Zuzany Joskové, které s hlubokým literárním citem výborně ladily s představovanými ději a s rytířsko-romantickým duchem díla. 

Závěr tedy? Po všech stránkách velmi koncízní a dynamické představení, které potěšilo skvělými výkony všech účinkujících, a představení, kterému se podařilo navodit toho pravého ducha doby.

Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: