pátek 29. března 2013

Zveme vás na koncert



Brno Contemporary Orchestra vystoupí na Velikonočním festivalu duchovní hudby v brněnském Červeném kostele 5. 4. Představí legendární Tehilim Steva Reicha a skladbu …vlídnost…světlo duše…, kterou napsal Onřej Štochl přímo pro tuto příležitost.

Další info na www.bcorchestra.cz nebo na mhf-brno.cz.

Vstupenky v distribuci Filharmonice Brno.

Program:
Ondřej Štochl: …vlídnost…světlo duše…
Steve Reich: Tehillim

čtvrtek 28. března 2013

Jaroslav Sovinský: Francesca da Rimini v goticko-renesančním hávu


Toto pojednání je věnováno sobotnímu (16.3.2013) přímému přenosu opery italského skladatele Riccarda Zandonaie (1883 – 1944) Francesca da Rimini z newyorské Metropolitní opery. Zandonaiova díla se neobjevují na operních scénách tak často, proto byl včerejší přenos vítanou příležitostí se s jedním z nich, a Francesca da Rimini patří k jeho nejslavnějším, blíže seznámit. Přiznám se, že jsem se s tímto dílem setkal podrobněji poprvé, i když jsem si jeho části přiblížil již dříve prostřednictvím starších nahrávek.

Dílo si mě rozhodně získalo, již svým hudebním provedením, a stejně tak i vlastním nastudováním (v Metropolitní opeře jde o obnovené nastudování z r. 1984). Zandonaiovu Francescu lze označit za veristické dílo, tím také skutečně zapadá do doby svého vzniku (premiéru mělo v r. 1914 v Turíně); na hudbě Francescy je patrný vliv Pucciniho (nakladatelství Ricordi v Zandonaiovi spatřovalo nástupce Pucciniho ve verismu) a do jisté míry i R. Strausse.  Zandonai však zůstává svůj a hledá vlastní cestu. Hudba vyniká řadou nádherných a niterných míst, s jemnou melodikou, a schopností plně vylíčit jak dramatičnost děje, tak duchovní rozpoložení jednajících postav, i celkovou atmosféru doby. Dílo je plně prokomponované, založené především na operním dialogu, střídaném místy s ansámblovými scénami (zejména scény Francesčiných dvorních dám) či scénami sborovými. V díle není klasických árií, v jednolitém běhu hudby a zpěvu se nicméně objevují lyričtější ariosnější partie. To vše přispívá k plnému spádu děje, naplněnému neustále dramatickou akcí, v němž se až na výjimky neobjevují „velkooperní“ pasáže; naopak, děj působí přímočaře, až úsečně, s použitím jednoduchých, ale velmi účinných, vyjadřovacích prostředků, a dokonce i finále, kde jsou probodeni oba nešťastní milenci manželem Francescy, a dalo by se zde předpokládat, že se připojí širší „umírací“ pasáž, je velmi strohé, což jen podtrhuje dramatický efekt. Podobně je velmi účinná a promyšlená partie, kde se v I. dějství oba nešťastní milenci do sebe zamilují, a děje se tak jen tím, že Francesca věnuje Paolovi růži, a pohledem obou z očí do očí, bez jediného slova.

Takto nastavenému dramatickému provedení je plně přizpůsobena i režie (Piero Faggioni), scéna (Ezio Frigerio) a kostýmy (Franca Squarciapino); režijní pojetí je s provedením scény a kostýmů v plné rovnováze, a odpovídá době, v níž se děj odehrává (druhá polovina 13. století); Francesca, její manžel Giovanni i oba jeho bratři (Paolo a Malatestino) jsou historickými postavami a základ děje (manželská nevěra končící dvojí smrtí) odpovídá historické skutečnosti. Jde o období konfliktů mezi guelfy a ghibelliny, kdy o nejrůznější potyčky nebyla nouze, což se nepochybně projevovalo i na charakteru tehdejších lidí. Zatímco ve střední Evropě (u nás doba pozdních Přemyslovců) postupně nabývá na síle gotika, v Itálii postupně klíčí zárodky renesance, která se plně rozvine ve 14.- 16. století. Těmto skutečnostem odpovídala i scéna, kdy na jedné straně můžeme sledovat v jejím provedení architekturu gotických oblouků či strohost militárních prvků (hradební věž v jejímž okolí se odehrává lítý boj a temná prostora nad vězeňskou kobkou - II. a první část IV. dějství), a na druhé straně již renesanční zdobnost vnitřních interiérů (komnaty Francescy, jak v Ravenně, tak poté v jejím novém domově, v Rimini – I. a III. dějství a druhá část IV. dějství), se vznosným dekorem stěn i podlah, doplněným pohodlnou lenoškou či lůžkem. Interiéry tak již odkazují k honosnosti a nádheře klasických renesančních paláců pozdější doby, související i s rozvojem mezinárodního obchodu a bohatstvím (Benátky a Janov). Prolínání gotiky i renesance zde vytváří jakýsi ponurý rámec (místy jak v gotickém románu), v němž se občas objeví jasnější paprsek světla (světelný design Gil Wechsler), což plně vystihuje celkovou atmosféru doby a postavení člověka v ní. Nastudování ukazuje, jakou cestou se má ideálně ubírat režie oper tohoto typu, tj. usilovat především o zobrazení prostředí a vystihnout ducha doby (protože právě to byl záměr skladatele), než násilně (jak se bohužel v dnešní době často děje) usilovat o nový výklad děje a přesouvat ho do doby, s níž naprosto nesouvisí, což pak nepochybně vede i k neshodě mezi libretem a provedením. V původním prostředí pak vynikne i složitá spleť vztahů, které se na scéně odehrávají, které často bývají determinovány právě prostředím, do něhož jsou zasazeny.

Nyní přejděme již k výkonům sólistů. Již zde je třeba poznamenat, že všichni zúčastnění byli do svých rolí výborně obsazeni, jako by jim příslušné role byly šity na míru, a vytvořili spolu se sborem výborně sehraný tým. Začněme u titulní role, které se zhostila nizozemská pěvkyně Eva-Maria Westbroek; tato dáma, disponující nádherným pevným sopránem, jistým v dramatických i lyričtějších partiích, se kterým pracuje úměrně představované situací, tj. dramatičtějších situacích vynikne jeho mocnost, zatímco v lyričtějších jeho jemnost, plně splynula s rolí, kterou  představovala. A to jak pěvecky, tak herecky, a působila takto velmi přesvědčivě. Na začátku je to dáma, radující se svému domovu, v němž vyrostla, současně však odhodlaná statečně přijmout osud, který je jí určen, o čemž se snaží přesvědčit i svou gracilní sestřičku Samaritanu (ruská sopranistka Dina Kuznetsova – potěšila jemným, něžně znějícím hlasem i tomu odpovídajícím hereckým projevem), která se děsí představy, že v otcovském hnízdě osamí. V Rimini se pak Francesca chová jako zralá paní, která pevně nese úděl, který jí byl určen. Ženy středověku, ale i raného novověku, měly, pokud se vdaly, zajistit svému muži, kterého si zpravidla nemohly zvolit, ale byl jim určen politicko-mocenskými zájmy a poměry, legitimní potomky, kteří budou pokračovateli otcovské dynastie. Nevěra ženy v takovém prostředí znamenala naprostý převrat, protože ohrožovala onu legitimitu potomků („mater semper certa est, pater incertus“, jak praví klasická medicínsko-právní formulka).  Ne náhodou se s Francescou potkává Dante, provázen Vergiliem, v pekle, kam byla s Paolem za své jednání svržena; oba byli odsouzení být neustále unášeni vichrem, v části pekla určené pro chlípníky. Francesca Dantemu vypráví (Dante Alighieri, Božská komedie, Peklo, zpěv V., překlad J. Vrchlický):

„Ten kraj, kde zrozena jsem, naleznete
u moře tam, kde s družinou se vlívá,
by spočinul, proud, který Pádem zvete.

Tu láska, jež ctné srdce rychle zrývá,
v něm zaplála pro velkou krásu moji
tak zničenou, že k pláči mně to bývá,

Ta láska, jež se láskou zas jen skojí,
mne rovněž k němu divnou touhou jala,
že ještě zde, jak zříš, nás k sobě pojí.

Ta láska nás v objetí smrti slala;
jenž zabil nás, jej čeká Kaina země“.
Tou řečí osud svůj nám zvěstovala.

Dante v dívce správně poznal Francescu da Rimini a zeptal se jí pak, co ji přimělo s jejím milencem k tomu, aby spolu poznali „temná svoje přání“; Francesca mu odpovídá:

„My ku zábavě čtli jsme v jedné chvíli
o Lancelotu, jak jím láska chvěla,
bez podezření, my jsme sami byli.

Nám při čtení tvář bledla se a rděla,
my pohlíželi na se, plamen v oku,
leč jedno místo přemohlo nás zcela.

Když četli jsme, jak v sladké řeči toku
smích touhy zlíbal svojí kouzelnice:
on, od mého jenž neustoupí boku,

Mi zlíbal, celý chvěl se, rty a líce.
Spis Galeotto byl i kdo jej skládal,
a onoho dne již jsme nečtli více.“ 
 
Galeotto byl přítelem Lancelota, jednoho z rytířů krále Artuše; Lancelot měl mít poměr s Artušovou ženou Guinevrou; a právě Galeotto měl napomoci sblížení Lancelota s Guinevrou. Tato scéna se objevuje i v Zandonaiově zpracování (ve III. dějství). Francesca, která trpělivě snáší svůj uděl, se nakonec oddá lásce, kterou chová k Paolovi; při četbě o Lancelotovi a Guinevře oba neodolají svým vzájemným tužbám. Tato partie, provázená niternou hudbou, a pojatá vskutku mistrovsky, patřila k vrcholům představení.

Role Paola se ujal italský tenorista Marcello Giordani, který potěšil jasným hlasem lyričtější formy; pěvecky i herecky naplnil ideál rytíře, který nezná bázně a hany (což prokázal v boji při obléhání paláce Malatestů), a rytíře vybraných uhlazených způsobů. Na rozdíl od svých bratří, jak oba svorně ve IV. dějství prohlašují, vyniká Paolo krásou (proto se mu říká Il Bello), zatímco oni to štěstí nemají: jeden (Giovanni) je chromý a druhý (Malatestino) v boji přišel o oko. Giovanniho se zhostil americký barytonista Mark Delavan; disponuje mohutnějším, širším, oblým a hutným hlasem (připomeňme, že v repertoáru MET má i Wotana), kterým spolu se svým hereckým projevem (a přispěla k tomu i jeho celková mohutnější konstrukce) odpovídajícím způsobem vyjádřil hřmotnějšího šlechtice vojáckého vystupování. Přidal i příslušné kulhání, které je Giovannimu vlastní. Jde o muže rázného, ostřejšího ke svým podřízeným (žije v době, kdy, jak jsme si již řekli, o půtky není nouze, a to ho příslušným způsobem determinuje), ale ke své ženě se chová velmi slušně (byť, jak naznačí ve scéně s Malatestinem, je žárlivý), a můžeme i věřit, že ji má skutečně rád, a že jde o čestného a statečného muže. O to větší musí být jeho rozhořčení, když zjistí, že je mu žena nevěrná. Malatestino (americký tenorista Robert Brubaker), jeho mladší bratr, má Francescu také rád, ale aby ji získal, neštítil by se otrávit Giovanniho, což již samo o sobě musí ve Francesce vyvolat odpor. Dokonce, když Francescu děsí kvílení vězně z jeho kobky, Malatestino neváhá a jde mu chladnokrevně useknout hlavu. Když u Francescy se svými návrhy neuspěje, rozhodne se pomstít. Scéna s Giovannim, kdy mu oznamuje, že je patřičně informován, silně připomíná některé partie z Otella, kde  se Jago snaží nakapat jed do Otellova srdce; žárlivý Otello (stejně tak Giovanni) vyjadřuje vůči Jagovi (zde Malatestinovi) svůj hněv. Ovšem zatímco Desdemona je nevinná, o Francesce to neplatí. R. Brubaker předvedl na jedné straně bojovníka za ochranu paláce a nešťastného muže zmítaného city, ale i chladnokrevného, a snad i trochu úlisného  pomstychtivce. V přímém přenosu jsme ho již dříve mohli vidět, zhostil se role Mao Ce-tunga v opěře J. Adamse Nixon v Číně (přenos se konal 12.2.2011).  

Francesca má, jak známo, za společnost čtyři dvorní dámy, Garsendu (islandská sopranistka Dísella Lárusdóttir), Biancofiore (americká sopranistka Caitlin Lynch), Altichiaru (americká mezzosopranistka Patricia Risley) a Donellu (americká mezzosopranistka Renée Tatum); sestavu doplňuje služebná Smaragdi (italská mezzosopranistka Ginger Costa-Jackson). P. Risley jsme již v přenosu viděli jako Floru Berviox v La Traviatě, R. Tatum jako Emilii v Otellovi a G. Costa-Jackson v roli Indiánky Wowkle v Děvčeti ze zlatého Západu. Líbezný čtyřlístek dvorních dam byl vskutku úchvatný, dámy byly skvěle sehrány: potěšily nádherným pěveckým projevem, jakož i mistrným hereckým ztvárněním dobromyslných a oddaných společnic své paní. No a jako mužský to snad mohu říci, všem šarmantním kráskám to náramně slušelo, tím spíše v dobových kostýmech, které jim skutečně padly. V jejich podání jsou dvorní dámy romantické duše (vždyť s jakým zasněním naslouchaly vyprávění o Lancelotovi a Guinevře), čekající na to, až jednou jejich palác navštíví švarný rytíř na bílem koni. G. Costa-Jackson do sestavy též skvěle zapadla, její hlas tmavšího támbru se výborně snoubí s jejím až orientálním výrazem tváře, takže jsme si mohli myslet, že jde o děvče, které se dostalo na dvůr Francescy odněkud z Arábie či od indických hranic. Patrně ne náhodou byla pro svůj vzhled vybrána i do role Indiánky Wowkle (viz výše). Dámy na dvoře obveseloval šašek Simonetto  (John Moore), který působil asi tak, jako by se právě vrátil z hostování u Mozarta coby Papageno. Připojme ještě obsazení dalších rolí: bratr Francescy Ostasio (Philip Horst – potěšil mohutnějším širším hlasem a jakkoliv se na scéně neobjevuje dlouho, rozhodně vynikl); jeho přítel Ser Toldo Berardengo (Keith Jameson) – z libreta vyplývá, že je to právě tato postava, která vymyslí plán, aby se Paolo v I. dějství vydával před Francescou za Giovanniho; strážce věže Berlingerio (Stephen Gaertner); lučištník (Hugo Vera) a konečně vězeň, resp. jeho hlas (Dustin Lucas). Skvělý výkon předvedl i orchestr pod taktovkou Maestra Marca Armiliata; sólo na violoncello měl Jerry Grossman. Velmi oceňuji i české titulky Zuzany Joskové, které s hlubokým literárním citem výborně ladily s představovanými ději a s rytířsko-romantickým duchem díla. 

Závěr tedy? Po všech stránkách velmi koncízní a dynamické představení, které potěšilo skvělými výkony všech účinkujících, a představení, kterému se podařilo navodit toho pravého ducha doby.

Jaroslav Sovinský

neděle 17. března 2013

Eva Kolářová zve do divadla: PROGRAM FESTTAGE 2014





S více než ročním předstihem byl zveřejněn program berlínských FESTTAGE 2014.
Na tiskové konferenci konané 3. března představil Daniel Barenboim program  FESTTAGE 2014. V době od 11. do 20. dubna příštího roku se bude konat pět operních představení a tři koncerty s Danielem Barenboimem jako dirigentem resp. klavíristou.  Velikonoční FESTTAGE poprvé zažijí vystoupení Vídeňských
filharmoniků.  Předprodej začíná 23. března 2013.


Operní program je zcela ve znamení obou jubilantů sezóny 2013/14 – Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho. Choreografka, tanečnice a operní režisérka Sasha Waltz představí novou inscenaci Wagnerovy opery Tannhäuser, ve které mimo jiné vystoupí Peter Seiffert, René Pape, Marina Poplavskaya a Peter Mattei. Premiéra se koná 12. dubna 2014. Znovuuvedení se dočká Verdiho Simon Boccanegra a stejně jako při premiérovém uvedení v roce 2009 vystoupí v hlavních
rolích Plácido Domingo, Anja Harteros a Fabio Sartori.


V koncertním programu vystoupí poprvé Vídeňští filharmonikové, se kterými vystupoval Daniel Barenboim jako klavírista již v 60. letech a v roce 1989 poprvé předstoupil před tento orchestr jako dirigent. Toto 25. výročí oslaví provedením posledních Mozartových symfonií. Plácido Domingo, Daniel Barenboim,  Staatskapelle Berlin a sbor Státní opery provedou málo uváděné Rekviem za padlé v 1. světové válce Maxe Regera a monumentální Život hrdinův Richard Strausse. Dojde rovněž k mimořádnému setkání dvou velkých klavíristů, obou narozených v Buenos Aires – Marthy Argerich a Daniela Barenboima.


PROGRAM:

11. DUBEN 2014 | 20.00
SYMFONICKÝ KONCERT
Vídeňští filharmonikové
Filharmonie Berlín

12. DUBEN 2014 |  16.00
RICHARD WAGNER: TANNHÄUSER

13. DUBEN 2014 | 18.00 UHR
GIUSEPPE VERDI: SIMON BOCCANEGRA


16. DUBEN 2014 | 18.00
RICHARD WAGNER: TANNHÄUSER

17. DUBEN 2014 | 19.00
GIUSEPPE VERDI: SIMON BOCCANEGRA

18. DUBEN 2014 | 20.00
SYMFONICKÝ KONCERT
Staatskapelle Berlin, Plácido Domingo
Staatskapelle Berlin
Filharmonie Berlín

19. DUBEN 2014 | 16.00
KLAVÍRNÍ RECITÁL
Martha Argerich
Filharmonie Berlín

20. DUBEN 2014 | 16.00
RICHARD WAGNER: TANNHÄUSER

www.staatsoper-berlin.de

pondělí 11. března 2013

Jaroslav Sovinský: Riccardo Zandonai: FRANCESCA DA RIMINI (základní vstupní informace před přenosem z MET)



V sobotu 16. března 2013 se jedenáctým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme k opeře italského skladatele Riccarda Zandonaie (1883 – 1944), Francesca da Rimini (česky lze přeložit jako Francesca z Rimini). Tento skladatel se narodil v květnu téhož roku, ve kterém (v únoru) zemřel R. Wagner, jehož Parsifal byl uveden v předchozím přímém přenosu. K operním skladatelům-vrstevníkům R. Zandonaie patřili např. Franco Alfano (1876 – 1954, uvádí se i rok narození 1875), Italo Montemezzi (1875 – 1952), Ermanno Wolf-Ferrari (1876 – 1948), Maurice Ravel (1875 – 1937), Alban Berg (1885 – 1935), Igor Fjodorovič Stravinskij (1882 – 1971) či Bohuslav Martinů (1890 – 1959).

R. Zandonai se narodil 28. května 1883 v Borgo Sacco (při Roveretu, v provincii Trentino). V mládí vykazoval hudební talent a v l. 1899-1902 tak studoval na Hudebním lyceu v Pesaru (rodišti G. Rossiniho, nachází se v dnešním italském regionu Marche); jeho učitelem byl mj. ředitel tohoto lycea, operní skladatel Pietro Mascagni (1863 – 1945), z jehož díla je patrně nejznámější opera Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír, premiéra v r. 1890 v Římě). V této době složil Zandonai „Inno degli studenti trentini“ („Hymna trentinských studentů“), která se stala hymnou iredentistického hnutí mladých v Zandonaiově rodné provincii. V l. 1859-1870 došlo ke sjednocení Itálie; pod Alpami se nacházející Trentino a k němu na severu přiléhající Jižní Tyroly, v nichž žilo jak italské, tak německy mluvící obyvatelstvo, zůstalo součástí Rakouska-Uherska. V r. 1915 bylo slíbeno připojení oblasti Trentina a Jižních Tyrol dohodovými mocnostmi jako stimul Itálii, aby na jejich straně vstoupila do války. Patrioticky založený Zandonai složil v r. 1916 píseň Alla Patria („Pro vlast“), věnovanou Itálii, což vedlo k tomu, že mu byl zabaven jeho dům a další majetek v Saccu, které stále podléhalo Rakousku-Uhersku (majetky mu byly vráceny až po válce). Po vítězství Dohody v I. světové válce byla obě uvedená území připojena k Itálii a patří jí až do dnešní doby; v Trentinu žije v současné době většina italsky mluvícího obyvatelstva a jsou zde i jazykové menšiny, včetně německy mluvící. V Jižních Tyrolách (italsky Alto Adige, tedy Horní Adiže)oHormHorní        v době připojení k Itálii žila výrazná většina německy mluvícího obyvatelstva; i dnes je zde většina německy mluvícího obyvatelstva, jsou zde i jazykové menšiny, včetně italské; italský název souvisí s názvem řeky, která tu protéká (Adiže, italsky Adige, německy Etsch).

Již jedna z prvních Zandonaiových operních prací (lyrická opera „Cvrček na krbu“ /Il grillo del focolare“/,  podle stejnojmenné povídky Ch. Dickense z r. 1845 – The Cricket on the Hearth) měla úspěch - premiéru měla v Turíně 28.11.1908; v témže roce se s mladým skladatelem seznámil v Miláně italský skladatel Arrigo Boito (1842 – 1918; z jeho díla jsou známy opery Mefistofeles a Nerone, je znám i jako libretista G. Verdiho: napsal libreta k jeho operám Otello a Falstaff) a uvedl ho k hudebnímu nakladateli Guilovi Ricordimu (1840 - 1912). Nakladatelství Ricordi mladého skladatele a dirigenta podporovalo, neboť v něm spatřovalo nástupce Pucciniho ve veristické opeře. Ve své skladatelské dráze se R. Zandonai věnoval jak tvorbě operní, tak tvorbě děl z dalších hudebních žánrů: v oblasti duchovní hudby složil mj. Te Deum pro mužský sbor a varhany a taktéž Rekviem pro sbor; dále zkomponoval i díla symfonická a hudbu pro film. K jeho opernímu odkazu patří něco přes deset děl, z nichž patrně nejznámější je právě Francesca da Rimini.

Z jeho dalších oper připomeňme např. operu Conchita, která mu spolu s Francescou da Rimini přinesla největší slávu (premiéra Conchity se uskutečnila v milánském Teatro dal Verme 14. října 1911 a v příštím roce se dostala na řadu scén Evropy a USA); dílo je založeno na románu francouzského spisovatele Pierra Louÿse (1870 – 1925) La Femme et le pantin (Žena a loutka); ke shromáždění materiálu k této opeře, jejíž námět předtím odmítl Puccini, odcestoval Zandonai do Španělska (byl tam poslán Ricordim); „čtyřaktová opera je řešena jako komorní divadlo o 6 scénách“; titulní hrdinka této opery, smyslná a nespoutaná Conchita, povahově poněkud připomíná Bizetovu Carmen; titulní roli zpívala na premiéře italská sopranistka Tarquinia Tarquini (1882 - 1976), pro niž Zandonai tuto roli vytvořil, a s níž se v r. 1917 oženil. Skladatel v hudbě této opery s úspěchem zachytil „španělské prostředí; ve vokálních partech je znát ohlasy verismu; orchestrace, na níž si komponista zakládal, je ovlivněna Straussem a Debussym. Vitální ansámblové scény stejně jako instrumentální mezihry ve španělském tónu, zejména předehra ke 3. jednání (Note a Siviglia), jsou vzácnými příklady hispanismu v italské opeře 20. století.“ Viz zdroj č. 2 str. 279. „Za svou popularitu vděčí toto dílo Zandonaiově schopnosti absorbovat harmonické styly různých skladatelů (zejména Richarda Strausse) a využít je k vystižení cikánského prostředí a španělské atmosféry.“ Viz zdroj č. 3, str. 602.     

Dále připomeňme Zandonaiovu operu Julie a Romeo (Giulietta e Romeo, premiéra v římském Teatro Constanzi 14. února 1922), vytvořenou na základě Shakespearova dramatu Romeo a Julie a renesančních novel, a konečně i operu „Rytíři z Ekebù“(I Cavalieri di Ekebù, premiéra v milánském Teatro alla Scala 7. března 1925), založenou na románu švédské spisovatelky (nositelky Nobelovy ceny za literaturu) Selmy Lagerlöfové (1858 – 1940) Gösta Berlings saga (Sága Gösty Berlinga, též Gösta Berling). „Severská atmosféra předlohy je vystižena zvláštními harmonickými postupy a vytříbenou instrumentací.“ Viz zdroj č. 2 str. 280. Tato opera prozrazuje skladatelův „cit pro jeviště a schopnost hledat nové harmonické postupy“. Viz zdroj č. 3, str. 602. Zmiňme pak i poslední Zandonaiovu dokončenou operu „Milostná fraška“ (La farsa amorosa), jejíž premiéra se uskutečnila v římském Teatro dell´Opera 22. února 1933; dílo je založeno na komickém tématu a bylo pokusem o oživení tradice opery buffy, která vzkvétala v Itálii v 18. a na počátku 19. století. Opera vychází z románu Třírohý klobouk (El sombrero de tres picos) španělského spisovatele Pedra de Alarcóna (1833 – 1891).  

Když v roce 1924 zemřel proslulý italský skladatel Giacomo Puccini (nar. r. 1858) a zanechal po sobě operu Turandot, u níž již nestačil v důsledku úmrtí dokončit část posledního dějství, byl Zandonai v okruhu několika skladatelů, o nichž nakladatelství Ricordi uvažovalo, aby operu Turandot dokončili. Uvádí se, že sám Puccini se zdál být příznivě nakloněn tomu, že by operu dokončil Zandonai, avšak Pucciniho syn Tonio z nejasných důvodů úvahu, že by operu dokončil Zandonai, zamítl. Pro daný úkol byl nakonec vybrán Franco Alfano, který této volbě učinil zadost a Turandot dokončil.

Ve 30. letech 20. století se stal R. Zandonai ředitelem Rossiniho konzervatoře v Pesaru, která vznikla z Hudebního lycea. Zde se věnoval též revizi některých děl G. Rossiniho, mj. Cesta do Remeše (Il viaggio a Reims) a Straka zlodějka (La gazza ladra). Zandonai zemřel v Trebbianticu poblíž Pesara, 5. června 1944, poté, co prodělal operaci kvůli žlučovým kamenům. Svá poslední slova řekl knězi, který mu oznámil, že o den dříve byl Řím (v té době obsazený Němci) osvobozen spojenci. Umírající skladatel vyjádřil svou radost a provolal slávu Itálii.

Vraťme se nyní k jeho opeře Francesca da Rimini. Toto dílo, komponované v l. 1912-1913, bylo založeno na tragické hře s názvem Francesca da Rimini italského básníka, dramatika a žurnalisty Gabriela D'Annunzia (též d´Annuzia, 1863 – 1938) z r. 1901 (uvádí se i 1902); hra vznikla rozšířením jedné z pasáží Pekla (zpěv V.) od italského básníka Dante Alighieriho (cca 1265–1321, dílo pochází z počátku 14. století). Peklo je spolu s Očistcem a Rájem součástí jeho Božské komedie. Podle D´Annuziovy hry (jen s malými změnami) vytvořil Tito Ricordi (1865–1933, syn G. Ricordiho) libreto k Zandonaiově opeře. „Když se Zandonai rozhodl využít pro operní jeviště popularity známého spisovatele Gabriela d´Annuzia, podobně jako to učinil o rok dříve jeho učitel Pietro Mascagni v opeře Parisina“ (d´Annuzio napsal libreto k této opeře podle stejnojmenné básně Lorda Byrona z r. 1816 ) „napsal Tito Ricordi Zandonaiovi osobně libreto, a to podle d´Annunziovy tragédie Francesca da Rimini. Dovedně přitom přizpůsobil potřebám operního divadla básníkovy sice příliš krvavé, ale přesto estetické postavy. Zandonaiova síla leží podle jeho vlastních slov v instrumentaci: skutečně se mu podaří subtilní, místy impresionistickou orchestrální sazbou skvěle zpracovat literární dílo, čemuž napomáhá fakt, že d´Annuziovy postavy jsou v zásadě operními typy. Ve zpěvní linii znovu a znovu propukají dramatické výbuchy a objevují se melodické oblouky nejlepšího italského veristického stylu. Obecně lze proto hovořit o zdařilém příkladu pozdně romantické italské opery, která se zřetelně odlišuje od kompozičního stylu německé oblasti, např. Richarda Strausse. Z toho vyplývá, že v Itálii pokračují – vedle vše ovládajícího Giacoma Pucciniho – další talentovaní skladatelé ve staré operní tradici, a to na velmi vysoké úrovni.“ Viz zdroj č. 4, str. 339. A citace pro srovnání: „Úspěch skladatelova zhudebnění je založen na tom, že d´Annunziovy postavy jsou vlastně operní hrdinové. Námět připomíná Tristana a Isoldu, o jejichž nešťastné lásce zpívá potulný hudec za doprovodu loutny v úvodu opery. … Francesca da Rimini se stala jednou z nejvýznamnějších italských oper první poloviny 20. století. Skladatelova melodika vychází z Pucciniho; ve srovnání s ním je Zandonai víc nervózní a fragmentární, znamenitá orchestrace nezapře vliv Richarda Strausse. Evokace středověké atmosféry je přesvědčivá, včetně pečlivého výběru starých nástrojů.“ Viz zdroj č. 2 str. 279-280.

Premiéra Francescy da Rimini se uskutečnila v turínském Teatro Regio 19. února 1914  a byla velmi úspěšná. Ještě v témže roce se opera objevila v londýnské Covent Garden a v r. 1916 v milánské La Scale. Americká premiéra této opery se uskutečnila v newyorské Metropolitní opeře 22. prosince 1916, v dalším roce byla opera uvedena v Chicagu. Objevila se i na scénách v San Franciscu, Buenos Aires či Rio de Janeiro. Viz zdroj č. 1, str. 509 a zdroj č. 4, str. 339. Francesca da Rimini nikdy zcela nesešla ze světového repertoáru, a byť nepatří v současné době k často uváděným operám, na scéně se občas objevuje, jak o tom svědčí i její současné uvedení v Metropolitní opeře.

Text D´Annunziovy divadelní hry lze najít (v italštině) zde:
K představitelům nakladatelství Ricordi podrobněji viz zde:
Titulní hrdinka Zandonaiovy opery byla skutečnu historickou postavou. Tato dáma, která vynikala krásou, známá též jako Francesca da Polenta (cca 1255 – cca 1285) byla dcerou Guida I. da Polenta, pána Ravenny, který ji kolem roku 1275 vdal za statečného, ale chromého (a údajně i tělesně znetvořeného) Giovanniho Malatestu (cca 1240/44 – 1304), známému též díky svému postižení jako Gianciotto či Giovanni, lo Sciancato (tj. Giovanni Chromý). Gianciotto byl synem Malatesty da Verucchia (1212–1312), který byl podestou (hlavou správy) v Rimini. Dalšími syny Malatesty da Verucchia byli Malatestino Malatesta (znám též jako Il Guercio, dell'Occhio, zemřel v r. 1317) a Paolo Malatesta (cca 1246 – 1285). Aby zmíněný Guido I. posílil své postavení, spojil se riminskými Malatesty. Sňatek jeho dcery Francescy s uvedeným Gianciottem byl sňatkem politickým: Guido s rodinou Malatestů válčil a sňatek jeho dcery s Gianciottem byl možností, jak utužit mír, jenž byl mezi oběma rodinami dojednán. 

Uvádí se, že Francesca porodila Gianciottovi dvě děti. V Rimini se nicméně zamilovala do Gianciottova bratra Paola. Ačkoliv byl Paolo ženatý (jeho ženou byla Orabile Beatrice, hraběnka z Ghiaggiolo, vzal si ji v r. 1269), oba udržovali mezi sebou poměr nějakých deset let. Ačkoliv bývá Paolo obyčejně zobrazován jako romantický muž s malým zájmem o světské věci, historický Paolo se dlouho účastnil spolu se svým otcem válek s ghibellinny (Malatestové byli na straně guelfů); ghibellini a guelfové byly mocné frakce šlechtických rodů a měst, které bojovaly ve středověku o ovládnutí severní a střední Itálie. Za bojů o investituru stranili ghibellini císaři a guelfové papeži. Spor o investituru byl sice ukončen v roce 1122 konkordátem wormským, ale rozdělení na ghibelliny a guelfy vydrželo v Itálii až do 15. století (od nástupu dynastie Štaufů r. 1138 na císařský trůn se snažili římsko-němečtí císařové ovládnout severní a střední Itálii, která formálně patřila ke Svaté říši římské, avšak ve skutečnosti byla pod vlivem papežů a na říši prakticky nezávislá). V r. 1282 se Paolo Malatesta stal podestou ve Florencii. Poměr mezi ním a Francescou trval do té doby, než je Gianciotto nakonec překvapil v ložnici Francescy (někdy mezi lety 1283 a 1286) a oba je vlastníma rukama zabil. Není však přesně jasné, kde mělo k vraždě dojít, jestli v Rimini či jinde. Nástupcem Malatesty da Verucchia coby vládce Rimini se stal jeho syn Malatestino. Gianciotto se zmocnil r. 1294 Pesara a ve funkci podesty mu vládl až do své smrti.

Jak již uvedeno, příběh Francescy zpracoval Dante v Božské komedii. Dante zde provázen římským básníkem Vergiliem potkává Francescu a jejího milence Paola v pekle, a sice v té jeho části, v níž jsou drženi chlípníci. Pár je tam uvězněn ve věčném vzdušném víru, odsouzen k tomu, aby byl navěky zmítán vzduchem, stejně jako si oba dovolili být zmítáni svými vášněmi. Dante zavolá na milence, kteří jsou přinuceni se nakrátko před ním zastavit, a s dívčinou se dá do hovoru. Tato mu v náznacích uvede několik podrobností, pokud se týče jejího života a smrti, a Dante, podle všeho obeznámený s jejím příběhem, ji správně nazve jejím jménem. Příběhem Francescy a jejího milence je Dante hluboce pohnut a přemožen lítostí omdlévá. Podle Danta se Paolo a Francesca do sebe zamilovali povzbuzeni četbou příběhu o Lancelotovi a Guinevře (Lancelot byl v okruhu artušovských legend jedním z rytířů krále Artuše a měl poměr s jeho ženou Guinevrou).

Dantova Božská komedie (Městská knihovna v Praze), překlad Jaroslav Vrchlický, zpěv V. (str. 30-35), viz zde: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/62/16/70/bozska_komedie.pdf
Poté, co Dante zpodobnil příběh Francescy v Božské komedii se začaly o Francesce objevovat různé legendy, mezi nimi ta, kterou uváděl italský básník Giovanni Boccaccio (1313 – 1375) ve svém komentáři k Božské komedii. Podle Boccaccia byla Francesca k manželství s Gianciottem dovedena pomocí klamu, s pomocí Paola jako zástupce. Guido I., který se obával, že by Francesca nikdy nesouhlasila s tím, že si má vzít Gianciotta, nechal údajně povolat namísto něho mnohem hezčího Paola. Francesca klam odhalila až ráno po svatbě. Tato verze událostí je nicméně s velkou pravděpodobností smyšlená. V případě Francescy by totiž bylo takřka nemožným, že by nevěděla, kdo Gianciotto a Paolo jsou, a s kým již byl Paolo ženat, vezmeme-li v úvahu vztahy, které bratři měli s Ravennou a rodinou Francescy.    
  
Příběh Francescy inspiroval nejen Danta a D´Annunzia (a takto i Zandonaiovu operu), ale objevil se i v dalších divadelních hrách (připomeňme alespoň hru podle Danta od J. Nerudy s názvem Francesca da Rimini z r. 1860), operách či jiných uměleckých dílech. Např. P. I. Čajkovskij napsal symfonickou fantazii Francesca da Rimini (1876), z dalších oper připomeňme též díla s tímtéž názvem od italského skladatele S. Mercadanteho (1828), od českého skladatele působícího v Rusku E. Nápravníka (premiéra v Petrohradě v r. 1902) či od ruského skladatele S. V. Rachmaninova (1906). V témže roce, jako měla premiéru opera R. Zandonaie, byla uvedena na scénu (v pařížské Komické opeře) opera Francesca da Rimini též od italského skladatele Franca Leoniho (byla založena na stejnojmenné divadelní hře z r. 1902 od amerického spisovatele F. M. Crawforda).

Libreto opery viz zde:
- v italštině a španělštině:
Zde odkaz na audio-nahrávku (Terst 1961):

Osoby a hlasové obory:
Giovanni Malatesta (řečený též Gianciotto či Giovanni, lo Sciancato, tj. Giovanni Chromý), vévoda z Rimini (baryton); Paolo Malatesta (řečený též Paolo il Bello, tj. Paolo Krásný) a Malatestino dell´Occhio, jeho bratři (tenory); Francesca da Rimini (Francesca da Polenta), Giovanniho žena (soprán); Samaritana, její sestra (mezzosoprán, uvádí se i soprán); Ostasio da Polenta, bratr Francescy (bas, uvádí se i baryton); Biancofiore (též Biancafiore, mezzosoprán, uvádí se i soprán), Garsenda (soprán), Altichiara (kontraalt, uvádí se i mezzosoprán), Donella (též Adonella, soprán, uvádí se i mezzosoprán) dvorní dámy Francescy; Smaragdi, otrokyně /též služebná/ Francescy (mezzosoprán, uvádí se i kontraalt); Toldo (Ser Toldo Berardengo), Ostasiův přítel (tenor); Berlingerio, strážce věže (tenor, uvádí se i baryton); Simonetto, kejklíř /trubadúr, uvádí se i šašek/ (tenor, ale uvádí se i bas); lučištník /též střelec z kuše/ (tenor); vězeň /hlas vězně/ (tenor). Odehrává se v Ravenně a Rimini ve 13. století. Zpracováno podle výše uvedené stránky s libretem v italštině a ve španělštině, s přihlédnutím k dalším zdrojům.


Obsah:
podle anglické verze ze stránky:

s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Úvodem:
Francesca da Rimini (Francesca da Polenta, cca 1255 – cca 1285) byla skutečnu historickou postavou. Tato dáma, oplývající krásou, byla dcerou Guida I. da Polenta, pána Ravenny, který ji kolem roku 1275 vdal za chromého (a údajně i znetvořeného) Giovanniho Malatestu (cca 1240/44 – 1304), známému též díky svému postižení jako Gianciotto či Giovanni, lo Sciancato (tj. Giovanni Chromý). Gianciotto byl synem Malatesty da Verucchia, který byl podestou (hlavou správy) v Rimini. Dalšími syny Malatesty da Verucchia byli Malatestino a Paolo. Aby zmíněný Guido I. posílil své postavení, spojil se riminskými Malatesty; sňatek jeho dcery Francescy s Gianciottem byl sňatkem politickým: obě rodiny mezi sebou válčily, a když pak dosáhly míru, byl plánovaný sňatek možností, jak mír utužit. V Rimini, kam se Francesca za mužem odebrala, se zamilovala do Gianciottova bratra Paola. Ačkoliv byl Paolo ženatý, oba udržovali mezi sebou nějakých deset let poměr, a to až do té doby, než je Gianciotto nakonec překvapil v ložnici Francescy a oba je vlastníma rukama zabil. Nástupcem Malatesty da Verucchia coby vládce Rimini se stal jeho syn Malatestino. Gianciotto se zmocnil r. 1294 Pesara a ve funkci podesty mu vládl až do své smrti.
Příběh Francescy zpracoval italský básník Dante Alighieri (cca 1265–1321) ve své Božské komedii (v části Peklo). Dante, provázen římským básníkem Vergiliem, zde potkává Francescu a jejího milence Paola v pekle, v jeho části, v níž jsou drženi chlípníci. Pár je tam uvězněn ve věčném vzdušném víru, odsouzen k tomu, aby byl navěky zmítán vzduchem, stejně jako si oba dovolili být zmítáni svými vášněmi. Dante zavolá na milence, kteří jsou přinuceni se nakrátko zastavit, a s dívčinou se dá do hovoru. Tato mu v náznacích uvede několik podrobností, pokud se týče jejího života a smrti, a Dante ji správně nazve jejím jménem. Podle Danta se Paolo a Francesca do sebe zamilovali povzbuzeni četbou příběhu o Lancelotovi a Guinevře (Lancelot byl v okruhu artušovských legend jedním z rytířů krále Artuše a měl poměr s jeho ženou Guinevrou). Poté, co Dante zpracoval příběh Francescy v Božské komedii, se začaly o Francesce objevovat různé legendy, mezi nimi ta, kterou uváděl italský básník G. Boccaccio (1313 – 1375) ve svém komentáři k Božské komedii. Podle něho Francescu k sňatku s Gianciottem přiměli pomocí klamu: s pomocí Paola jako zástupce. Guido I., který se obával, že by Francesca nikdy nesouhlasila s tím, že si má vzít Gianciotta, nechal údajně povolat namísto něho mnohem hezčího Paola. Francesca klam odhalila až ráno po svatbě. Tato verze událostí však má být s nejvyšší pravděpodobností smyšlenkou. Na základě Dantova zpracování vytvořil italský básník a dramatik Gabriele D'Annunzio (1863 – 1938) divadelní hru s názvem Francesca da Rimini, podle níž bylo Titem Ricordim (1865–1933) vytvořeno libreto pro Zandonaiovu operu. 


I. dějství:
Děj opery se odehrává v Itálii ve 13. století. V domě rodiny da Polenta (Polentani) v Ravenně žertují sloužící s šaškem. Tu jsou vyrušeni příchodem Ostasia, který z politických důvodů zamýšlí klamem přimět svou sestru Francescu da Polenta ke svatbě s krutým a znetvořeným Giovannim Malatestou, známým též jako Gianciotto. Francesca, která dosud nikdy svého budoucího manžela nepotkala, byla vedena k tomu, aby věřila, že si má vzít Paola, Gianciottova pohledného bratra. Když se Francesca objeví, je rozrušena tím, že má opustit rodný dům; její sestra ji utěšuje. Tu sem vbíhají sluhové, aby Francesce řekli, že již přijel její ženich. Označují ho za nejšlechetnějšího rytíře na světě. Je to Paolo, který sem přijel namísto bratra. Když se objeví na nádvoří, sestry se rozloučí. Francesca dává Paolovi růži a oba, aniž by spolu promluvili slova, se do sebe hluboce zamilují.          

II. dějství:
Francesca žije v Rimini jako Gianciottova žena. V době, kdy na palác rodiny Malatestů zaútočí znepřátelená rodina, se Francesca setká s Paolem a vyčítá mu podvod, který byl vůči ní proveden v souvislosti se svatbou. Paolo ji prosí o odpuštění a ptá se jí, jakou smrtí by ho chtěla vidět zemřít. Pak spěchá do bitvy a zuřivě v ní bojuje. Francesca se modlí, aby mu Bůh dal svou ochranu. Tu má Francesca za to, že Paola zasáhl do hlavy šíp. Paolo padá k zemi. Když k němu přispěchá Francesca, řekne jí, že je nezraněn – je to však láska, kterou k ní chová, jež ho zabíjí. Objevuje se Gianciotto a je překvapen, že nachází svou ženu mezi bojujícími muži. Na počest vítězství podává Francesca jemu i Paolovi pohár vína. Když je do domu přinesen Malatestino, mladší bratr Gianciotta a Paola, Francesca ováže jeho raněné oko svým šátkem. Muži pak spěchají pryč, aby dokončili boj.   


III. dějství:
Francesca čte svým dvorním dámám příběh o Lancelotovi a Guinevře. Dvorní dámy ji baví tancem a zpěvem. Když se objeví její služebná Smaragdi se zprávou, že se Paolo, který opustil Rimini, aby zapomněl na Francescu, vrátil, Francesca je posílá pryč. Tu Paolo vejde. Francesca ho prosí, aby zachoval její klid, ale Paolo jí vyznává svou lásku. Oba pak spolu pokračují v četbě příběhu o Lancelotovi a Guinevře a nakonec se políbí, následujíce příkladu obou legendárních milenců.   


IV. dějství:
1. část:
Malatestino, který je zoufale zamilován do Francescy, se jí přiznává ke svým citům, a dokonce navrhuje otrávení Gianciotta. Jeho návrhy v ní působí odpor; Malatestino odchází, právě když se objeví Gianciotto. Francesca svému muži řekne o Malatestinově chování. Když pak Gianciotto žádá od svého bratra vysvětlení, Malatestino mu řekne, že viděl, jak Paolo v noci vešel do pokoje Francescy. Gianciotto chce důkaz o nevěře své ženy a oba bratři se dohodnou, že této noci milence překvapí.       

2. část:
Francescu mučily zlé sny a její dvorní dámy jí poskytují útěchu. Objeví se Paolo a oba si znovu vyznávají svou lásku. Když se zvenčí ozve Gianciottův hlas, Paolo se pokouší uniknout, avšak je Gianciottem chycen. Gianciotto ho chce probodnout, když tu se mezi ně vrhne Francesca a Gianciotto zasáhne ji. Poté Gianciotto probodne Paola a oba milenci v objetí umírají.     

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ke zpracování tohoto příspěvku byly mj. použity následující zdroje:

1) Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 509;

2) Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001, zejména str. 279-280;

3) Warrack J. - West E.: Oxfordský slovník opery, Iris - Knižní klub, Praha 1998, str. 601-602,

4) Zöchling D., Kronika opery, Fortuna Print, Praha, 1999, str. 339. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obsazení nacházejícího přenosu:

Metropolitan Opera House
March 16, 2013 Matinee

HD Transmission/SimulcastBroadcast

Scheduled

FRANCESCA DA RIMINI
Zandonai-D'Annunzio/Tito Ricordi

Francesca da Rimini.....Eva-Maria Westbroek
Paolo...................Marcello Giordani
Giovanni................Mark Delavan
Malatestino.............Robert Brubaker
Samaritana..............Dina Kuznetsova
Smaragdi................Ginger Costa-Jackson
Garsenda................Dísella Lárusdóttir
Biancofiore.............Caitlin Lynch
Altichiara..............Patricia Risley
Donella.................Renée Tatum
Simonetto...............John Moore
Ostasio.................Philip Horst
Toldo...................Keith Jameson
Berlingerio.............Stephen Gaertner
Archer..................Hugo Vera
Prisoner................Dustin Lucas

Cello Solo..............Jerry Grossman

Conductor...............Marco Armiliato

Production..............Piero Faggioni
Set designer............Ezio Frigerio
Costume designer........Franca Squarciapino
Lighting designer.......Gil Wechsler
Choreographer...........Donald Mahler
Stage Director..........David Kneuss
TV Director.............Gary Halvorson

------------------------------------------------------------------------------------------------------------