středa 27. února 2013

Jaroslav Sovinský: Richard Wagner: PARSIFAL (základní vstupní informace před přenosem z MET)


V sobotu 2. března 2013 se desátým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme po Prstenu Nibelungově, jehož jednotlivé části jsme měli možnost shlédnout v minulé a předminulé přenosové sezóně opět k opernímu umění Mistra Wagnera (1813 – 1883): tentokrát dojde na Mistrovo poslední jevištní dílo, Bühnenweihfestspiel (jevištní zasvěcovací slavnostní hru) Parsifal. Jak z výše uvedeného letopočtu vyplývá, oslavíme v letošním roce (22. května) dvousté výročí Mistrova narození. Jistě si toto významné výročí můžeme připomenout již nyní i nadcházejícím přenosem; sluší připomenout, že 13. února uplynulo 130 let od Mistrova úmrtí, věnujme mu tedy v té souvislosti i tichou vzpomínku, ponořeni do hloubky jeho majestátní hudby.


Parsifal, stejně jako například Prsten Nibelungův, vznikal v průběhu poměrně dlouhého časového rozpětí. Již v r. 1845 Wagner četl jednu z předloh pro budoucí dílo, epickou báseň Parzival od německého básníka (minnesängera) Wolframa von Eschenbach (cca 1170 – cca 1220), která zpracovává artušovské legendy o rytířích kulatého stolu /Parzival, v anglické podobě Percival, je jedním z nich/ a Svatém Grálu. Na základě této básně a dalších zdrojů vytvořil Wagner v 50. - 70. letech 19. století nejprve prozaickou verzi a konečně i libreto; práci však na delší období přerušoval a věnoval se tvorbě jiných jevištních děl. Teprve v r. 1877 se Wagner pustil do kompozice hudby (to již měl za sebou premiéru celého Prstenu Nibelungova, která se uskutečnila v bayreuthském Festivalovém divadle /Festspielhaus/ v r. 1876; právě Prstenem Nibelungovým bylo divadlo otevřeno; Wagnerovi se splnil sen, že bude mít divadlo k provozování svých jevištních prací; od svého založení slouží Festivalové divadlo výlučně k uvádění Wagnerových děl). Je vhodné také v souvislosti s Wagnerovou tvorbou připomenout, že Wolfram von Eschenbach se objevuje jako jedna z postav v jeho opeře „Tannhäuser a zápas pěvců na Wartburgu“ (premiéra v Drážďanech, 19. října 1845), a to spolu s dalším slavným německým básníkem (minnesängerem) Waltherem von der Vogelweide (cca 1170 – cca 1230), který je upomínán v další Wagnerově opeře, Mistři pěvci norimberští (premiéra v Mnichově, 21. června 1868), jako zdroj poučení pro jednu z hlavních postav, rytíře Walthera von Stolzing. A pokud jde o osobu Parsifala, je zmíněn (jako Parzival, král společenství Svatého Grálu) též ve Wagnerově opeře Lohengrin (premiéra ve Výmaru, 28. srpna 1850), jako otec titulní postavy (i Lohengrin – jako Loherangrin, se objevuje v Eschenbachově Parzivalovi – Parzival je jeho otcem).  

Kompozici hudby k Parsifalovi Wagner dokončil na počátku r. 1882; premiéra se uskutečnila v témže roce: 26. července 1882 v bayreuthském Festivalovém divadle. Po Wagnerově smrti byl jevištně Parsifal uváděn výhradně v Bayreuthu, s výjimkou několika privátních provedení pro bavorského krále Ludvíka II. v Mnichově (Wagner si nepřál, aby se dílo stalo pouhou zábavou, a jen v Bayreuthu mohlo být dílo uváděno podle jeho představ, navíc chtěl daným monopolem finančně zabezpečit rodinu po své smrti). Bayreuthská správa jeho odkazu nicméně povolila konání mimo-bayreuthských koncertních provedení. Přes uvedený monopol také došlo k několika „nepovoleným“ provedením jevištním na počátku 20. století. Po třiceti letech od skladatelovy smrti, tj. po uplynutí tehdejší doby trvání příslušných autorských práv, byl od počátku roku 1914 uváděn Parsifal jevištně již bez potřeby příslušného souhlasu v divadlech mimo Bayreuth (od ledna do srpna r. 1914 se objevil ve více než 50 evropských operních domech): 1. ledna 1914 byl takto Parsifal uveden i v pražském Novém německém divadle (německy) a v pražském Národním divadle (česky v překladu Josefa Vymětala); v Národním divadle se začalo s představením o hodinu později než v Novém německém divadle, protože mezi oběma divadly platila dohoda, že Nové německé divadlo má přednostní právo na premiéry německých oper. 

Parsifal je dílo nesmírně mnohoznačné. Základem děje je příběh odehrávající se v prostředí rytířského společenství, které stráží svaté relikvie: Svatý Grál  (misku, z níž pil Kristus při Poslední večeři a do níž pak z těla ukřižovaného Krista kanula jeho krev) a kopí, jímž byl Kristus proboden, když byl ukřižován. Rytíři žijí jako křesťanská pospolitost, v díle se objevují děje známé z Nového zákona (Poslední večeře a Kristova oběť), avšak operu nelze označit za dílo křesťanské. Některé křesťanské myšlenky (hodnoty) byly Wagnerovi patrně blízké, ale Parsifalovo poznání (prozření či osvícení), k němuž dochází tento „čistý bloud“ (nikoliv hlupák, ale před prozřením nevědomý jedinec) svým soucitem s trpícími (idea „čistého blouda, který soucitem nabývá poznání“ je ústřední osou díla), stejně jako zpracování životního údělu Kundry a jejího vysvobození (a přes Parsifalovo prozření i vysvobození Amfortova), je koncipováno na základě Wagnerova zájmu o buddhismus, který souvisel s jeho zaujetím pro učení německého filosofa Artura Schopenhauera (1788 – 1860). 

Schopenhauerovo učení bylo ovlivněno hinduismem a tento filosof se zabýval rovněž buddhismem (Schopenhauerovo učení ovlivnilo též Wagnerův Prsten Nibelungův); ze Schopenhauerova díla připomeňme jeho ústřední spis Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung, první vydání z r. 1818, druhé, rozšířené z r. 1844); Schopenhauer tvrdí, že náš svět je řízen neustále neuspokojenou vůlí, neustále hledaje uspokojení. V tom se jeho učení podobá buddhismu, kde příčinou utrpení (cyklu znovuzrozování - samsáry) je touha; u Wagnera se objevuje postava Kundry, která nemůže dojít pokoje, neboť kvůli nepřekonané touze (provázena kletbou, že se kdysi vysmívala Spasiteli) prochází cyklem neustálého koloběhu bytí; a je to Parsifal, kdo poznává, že za utrpením krále rytířského společenství Amforta je touha, které podlehl (totéž poznává Parsifal i v případě Kundry). Jeho poznání mu pak umožní překonat jemu kladené nástrahy, získat zpět kdysi Amfortovi ukradenou relikvii (svaté kopí, jímž byl Kristus proboden na kříži) a zhojit jím jeho nezhojitelnou ránu a přinést spásu nejen jemu, ale i celému rytířskému společenství, které trpělo tím, že jeho král nekonal obřad Svatého Grálu. A pokud jde o Kundry, která též spadá do Parsifalovy spásy, kterou přináší grálskému společenství, a sama se dala na správnou cestu, tato dochází vysvobození; podle scénické poznámky v libretu padá před Parsifalem, který koná v závěru opery obřad Grálu, bez ducha k zemi; můžeme předpokládat že jde o vysvobození z onoho neustálého koloběhu bytí.   

Stojí za připomenutí, že Wagner uvažoval o opeře (vytvořil k ní dějový rozvrh) s názvem „Vítězové“ (Die Sieger), která měla vycházet z Buddhova života, a témata, která se v ní měla objevovat (mj. neustálý koloběh bytí a soucit) se pak objevují v Parsifalovi. K pojmenování titulní postavy připojme, že Wagnerem použité jméno s písmenem „s“ namísto „z“ v Eschenbachově zpracování (Parzival – verze jména, kterou Wagner používal do r. 1877) měla vzniknout tak, že Wagner vycházel (mylně) z původu jména Percival, které odvozoval ze slov „Fal parsi“, údajně arabského původu, s významem „čistý bloud“. Tato slova, tedy „Fal parsi“, jsou v této podobě a s uvedeným významem v opeře přímo citována, Kundry jimi takto označuje Parsifala ve II. dějství. Parsifalovo prozření do určité míry připomíná prozření (probuzení – „buddha“ znamená „probuzený“) Buddhy Šakjamuniho (Siddhárthy Gautamy), který je znám též jen jako Buddha, zakladatele buddhistického učení (není přesně známo, kdy žil, uvádí se datace do cca 7.-5. stol. př. Kr.). Siddhártha, který pocházel ze vznešené rodiny Šákjů (jeho otec byl hlavou státu s hlavním městem v Kapilavastu), nejprve vyrůstal v luxusu a neměl poznat strádání. Později byl však byl konfrontován s tím, že lidé stárnou, jsou nemocní a umírají. Uvědomil, si že vše je pomíjivé, a odešel z domova hledat to, co nepodléhá zákonu pomíjivosti a najít cestu z utrpení, které lidstvo provází (s tím souvisel též únik z věčného koloběhu znovuzrozování – již zmíněné samsáry). Věnoval se asketickému životu, postil se, ale postupně zjistil, že tato cesta k dosažení jeho snah nevede. Nakonec se posadil pod strom a prohlásil, že nevstane, dokud se nedopátrá pravdy. Po dlouhé meditaci nakonec došel k probuzení a poznal, co je příčinou utrpení a jak se jej zbavit a vyjít ze samsáry. V probuzení se mu snažil zabránit démon Mára, vládce samsáry. Pokud by Siddhárta probuzení došel, vymanil by se ze samsáry a Mára by nad ním ztratil moc. Mára mezi svými nástrahami mj. Siddhártovi představil vizi krásných žen, údajně svých vlastních dcer. Mára byl však neúspěšný a Siddhártha došel probuzení a stal se tak buddhou. Poté začal šířit své učení (dharmu), které má vést jeho následovníky k osvobození ze samsáry

Buddha formuloval tzv. čtyři vznešené pravdy: o tom, že existuje utrpení, které má svou příčinu (tou je touha po příjemných pocitech a touha po nepřítomnosti nepříjemných pocitů), utrpení lze ukončit, a existuje cesta, jak toho dosáhnout, kterou Buddha ukázal (tzv. ušlechtilá osmidílná stezka), kterou lze velmi zjednodušeně popsat jako systém pravého (řekněme velmi zjednodušeně ušlechtilého) jednání. Buddha hlásá tzv. střední cestu k osvobození (nirváně – zničení žádosti, nenávisti a zaslepení) mezi askezí, která je jedním extrémem, a smyslovým požitkářstvím, který je druhým extrémem. Právě uvedené má svoji paralelu i v Parsifalovi, kde titulní hrdina poznává, že příčinou utrpení je touha a rovněž nachází střední cestu, mezi tím, co viděl u rytířů Grálu, kde rytíři umrtvovali své tělo, a tím, co mu nabízí Kundry (smyslnost). K poznání (prozření) dochází Parsifal soucitem s trpícími. Připomeňme, že soucit s trpícími bez rozdílu (karuná) patří též k významným prvkům buddhistického učení a má být podle tohoto učení soustavně rozvíjen. Paralelu s Márou můžeme najít v podobě Klingsora, který prostřednictvím dívek-květin a Kundry (které kdysi podlehl sám král Grálu Amfortas, což vedlo k tomu, že přišel o svaté kopí) usiluje o to, aby byl Parsifal sveden na nepravou cestu. Kopí, o němž je řeč, se dostalo poté, co Amfortas podlehl Kundry, do rukou Klingsora, který jím způsobil Amfortovi již zmíněnou nezhojitelnou ránu; Amfortovi je předpovězeno, že ze svého utrpení působeného nezhojitelnou ranou, ho vysvobodí „čistý bloud, který soucitem nabude poznání“. Poté, co Parsifal poznání nabude, máchne po něm Klingsor svatým kopím, toto se však Parsifalovi zastaví nad hlavou, Parsifal je uchopí, udělá jím znamení kříže, a Klingsorova zahrada s dívkami-květinami, onen „klamavý přepych“ (svět iluzí) se změní v trosky. Poté se Parsifal vydává opět vyhledat grálské rytíře, což se mu po dlouhém bloudění podaří a přináší sem dlouho očekávanou spásu. 

Vraťme se nyní po buddhistickém exkurzu opět blíže k Parsifalovi. Již bylo naznačeno, že základem pro děj této opery jsou příběhy spojené s rytíři kulatého stolu a Sv. Grálem. Je třeba upozornit, stejně jako v případě Prstenu Nibelungova nejsou příslušné příběhy (v případě Prstenu Nibelungova germánská mytologie a v případě Parsifala ony rytířské příběhy) Wagnerovi účelem (aby je uvedl na scénu a předvedl je obecenstvu), ale jsou mu jen základem pro to, aby do nich vpravil své myšlenky a ideje, a ty pak představil v ději diváctvu, aby o nich přemýšlelo a podrobilo je analýze. Prsten Nibelungův je především sociálně-ekonomicko-politickou analýzou tehdejší společnosti, kdy Wagner ukazuje, že zlato (proměněné v prostředek směny), plodí na světě zlo, je neslučitelné s láskou, a bude tomu tak dlouho, dokud se nevrátí do své přirozené podoby (neškodný přírodní kov). Když se tak stane, dá se předpokládat, že Wagner má vizi, že poté přijde nový společenský řád, lepší řád, ale jaký to bude, to nechává na představivosti těch, kdo jeho dílo sledují. A po Prstenu Nibelungově přichází na scénu Parsifal. V Parsifalovi jde Wagner ještě dále, hledá totiž (snad i ve vazbě na nové společenství, které má přijít po skončení předchozího společenského řádu) v analýze, tentokrát analýze socio-filosoficko-duchovní, příčiny lidského utrpení (potažmo základy samého bytí a jednání člověka) a usiluje zjevně o to, aby nám naznačil (ba přímo nás zasvětil), které ideje a skutky vedou k lepším zítřkům člověka, k prozření, k vysvobození, ke spáse. V prostředí grálských rytířů můžeme patrně do jisté míry shledávat základ onoho budoucího lepšího společenského řádu, který má přijít po návratu zlata do své původní podoby, neboť rytíři pěstují jistě hodnoty hodné následování. Avšak i toto společenství je jen společenstvím lidí, tj. společenstvím, které není ideální, a je dostatečně křehké na to, aby se dostalo až na kraj zkázy (zde způsobené selháním Amfortovým); konečně neselhal jen on, ale i řada dalších rytířů Grálu, kteří se ocitli v Klingsorově čarovné říši rozkoší. V Amfortově utrpení lze shledávat utrpení celého grálského rytířstva a potažmo i utrpení celé lidské společnosti. Záchrana grálských rytířů předznamenává vizi záchrany lidstva. V Parsifalovi  lze vidět i jistou paralelu s postavou Maitréji, buddhy příštího věku; jeho jméno se odvozuje ze sanskrtského „maitrī“, které znamená „milující-laskavost“. Maitréja se objeví na Zemi v době, kdy bude zapomenuto učení Buddhy Šakjamuniho (jehož má být Maitréja nástupcem), dosáhne probuzení a bude učit čistou dharmu. Na konci opery, poté, co je přiložením svatého kopí zhojena Amfortovi rána, se Parsifal ujímá obřadu Svatého Grálu a žehná jím rytířům, kteří spolu s přítomnými panoši a jinochy velebí zázrak nejvyšší spásy a pronášejí záhadně znějící větu (poslední slova opery): „Erlösung dem Erlöser!“ „Spása (buď) spasiteli!“ Vedou se spory o to, co tato věta znamená a komu je adresována. Je-li adresátem Parsifal, pak lze tuto větu vyložit z pohledu křesťanské pospolitosti grálských rytířů tak, že má spasitel (ve vztahu ke grálskému společenství) Parsifal dojít sám spásy v Kristu. Ale uplatní-li se buddhistický výklad, lze vyložit tak, že Parsifal přinesením spásy (a rozšířením idejí soucitu, poznání a prozření mezi rytíře, kteří tu reprezentují vzorek lidské společnosti) naplnil svůj úděl a sám může naplnit svou spásu (po smrti odejít do plné nirvány, tzv. parinirvány, a nevrátit se do samsáry). A tím je vytčena cesta celému lidstvu, aby následovalo ušlechtilé ideje soucitu a poznání.    

Jestliže Prsten Nibelungův je dílo, které zpracovává mytologii (včetně bohů), ale v době, kdy ji zpracovává Wagner, v tyto bohy nikdo nevěřil, a jejich postavy a děje mezi nimi jsou zde jen prostředím, do kterého Wagner promítá své analytické myšlenky, u Parsifala je toto odlišení (mytologický děj /rytířský svět/ jako základ a do něj Wagnerem vpravené myšlenky) složitější: to proto, že křesťanské rytířské prostředí, které je zde dějovou osnovou, obsahuje takto i základy křesťanství samotného, které bylo v době Wagnerově a je i nyní živým náboženstvím. Situace je o to složitější, že existuje i jistá ideová prostupnost (ideové styčné body) mezi křesťanstvím a buddhismem, zejména v pojetí soucitu s trpícími. Přesto však, jak již naznačeno, lze usoudit, že Wagnerovi nešlo o přihlášení se ke křesťanské víře, ale o vytvoření prostředí, do něhož zasadí své myšlenky, které našel v buddhismu. Ovšem s pomocí buddhistických myšlenek Wagner analyzuje i samotné křesťanství: zkoumá smysl Kristovy oběti (jako soucitu s hříšným lidstvem) a možný původ hříchu (v neukojené, nezvládnuté touze). Propojením křesťanského základu a buddhistické filosofie vzniklo v Parsifalovi dílo, které tvoří pozoruhodně jednolitý a hluboce duchovní celek, jednotu ideje, slova a hudby. Výklad Parsifala ovšem rozhodně není jednoduchý, a ani jednoznačný; děj klade řadu otázek, a při hledání odpovědí na ně docházíme k tomu, že se před námi objevují spíše další a další otázky. Ale právě to bylo zjevně i Wagnerovým záměrem; nešlo mu (stejně jako u Prstenu Nibelungova) o nějakou operní podívanou, ale o to, aby svým dílem působil na lidskou pospolitost. Vzhledem k nadčasovosti tématu se tak dělo nejen v jeho době, ale děje se tak i v době dnešní a bude tomu tak nejspíše i u dalších generací těch, kdo budou k jeho umění hledat cestu. A kdybychom snad chtěli troufale shrnout Wagnerovo poselství, které nám v Parsifalovi dává, do jedné věty, snad by zněla takto: „Jděte, odvrhněte touhu, která je příčinou vašeho utrpení, mějte soucit s utrpením jiných a v neustálém úsilí o poznání se vydejte na novou duchovní a mravní cestu!“


Libreto opery viz zde:
- v němčině, angličtině, ruštině a francouzštině:

Wagner: Parsifal - London Symphony Orchestra

- v angličtině s doprovodnými poznámkami:
- ve španělštině:

Zde odkaz na audiovizuální nahrávku Parsifala z bayreuthského Festivalového divadla s anglickými titulky (1981):

Osoby a hlasové obory:
Amfortas (hrdinný či charakterní baryton), vládce království Grálu; Gurnemanz (seriosní bas), jeden z rytířů Grálu; Parsifal (mlado-hrdinný tenor, též hrdinný tenor) syn bojovníka Gamureta; Klingsor (charakterní baryton, též charakterní bas), čaroděj; Kundry (dramatický mezzosoprán, též vysoce-dramatický soprán), poselkyně rytířů Grálu; Titurel (seriosní či charakterní bas), otec Amfortův a jeho předchůdce v úřadu vládce království Grálu; dva grálští rytíři (tenor a bas); čtyři panoši (dva soprány a dva tenory); šest dívek-květin v kouzelné zahradě Klingsorově (pět sopránů a jeden alt); hlas z výše (alt); sbor: grálští rytíři a panoši, jinoši a chlapci, Klingsorovy dívky-květiny. Odehrává se v raném středověku na území a na hradě strážců Grálu – Monsalvatu; krajina charakteru severního pohoří gotického Španělska; později Klingsorův kouzelný zámek na jižním úbočí téhož pohoří, přivrácený k arabskému Španělsku. Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 638, s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.

I. dějství:
Raně-středověké severní Španělsko. V lese poblíž hradu rytířů Svatého Grálu Monsalvatu se probouzejí starý rytíř Gurnemanz a dva panoši a poté se věnují ranní modlitbě. Další rytíři připravují lázeň pro svého churavějícího krále Amforta, který trpí svou nezhojitelnou ranou. Tu se objevuje Kundry, tajemná žena, která slouží coby poselkyně Grálu. Pro Amforta přinesla balzám, který má užít na svoji ránu. Král je přinesen na nosítkách; přemítá o svém trápení a vrací se v myšlenkách k proroctví, které mu ukončení jeho strádání zjevilo z rukou „čistého blouda, který soucitem nabude poznání“. Když je pak král odnesen k lázni, panoši si dobírají Kundry v souvislosti s jejím zvláštním, divokým chováním. Gurnemanz je napomene, že ji mají nechat na pokoji, neboť Kundry koná pro grálské společenství prospěšné služby;  poznamená, že je možné, že je prokletá a kaje se tak ze svých hříchů. V rozhovoru však také vyjde najevo, že když byla Kundry pryč, postihovalo rytíře neštěstí. Gurnemanz vypráví, že Kundry zná již hodně dlouho, a ještě déle ji zná Amfortův otec Titurel, Amfortův předchůdce v úřadu krále. Gurnemanz, stejně jako Titurel, je našli strnulou spící v křoví. Řeč se stočí i na čaroděje Klingsora, který se pokouší zničit rytíře Grálu. Gurnemanz panošům řekne, že Klingsora dobře znal Titurel, kterému se kdysi zjevili poslové Spasitele a svěřili mu do opatrování svaté relikvie: jednak Grál, misku, z níž Spasitel pil při Poslední večeři a do níž pak kanula jeho krev, když byl ukřižován, a dále kopí, jímž bylo při ukřižování probodeno jeho tělo. Titurel vystavěl pro relikvie svatyni, při níž se shromáždili rytíři jako jejich strážci. Klingsor si přál se k nim připojit, ale nebylo mu to dovoleno. Silně o to však usiloval a snažil se v sobě umrtvit své hříšné myšlenky; protože se mu je umrtvit nepodařilo, vztáhl ve své bezmocnosti ruku proti sobě (vykládá se tak, že se vykastroval). Když se pak obrátil ke hradu Grálu a věřil, že bude díky tomu přijat, byl opovržlivě odmítnut. Klingsor se proto rozhodl, že se pomstí, a vykouzlil na druhé straně hor zámek s čarovnou zahradou plnou svůdných žen, aby s jejich pomocí rytíře Grálu chytal do pasti. Amfortas, když se po svém otci ujal vlády, se rozhodl Klingsora porazit, ale sám byl sveden „hrůzně krásnou ženou“; v důsledku toho se Klingsor zmocnil kopí (oné svaté relikvie), které měl Amfortas při sobě, a kopím Amforta bodl, čímž mu způsobil onu nezhojitelnou ránu. 

Tu jsou Gurnemanz a panoši vyrušeni rozhorleným křikem jiných rytířů a panošů, a současně vidí smrtelně raněnou labuť, zasaženou šípem, klesající k zemi. Rytíři sem přivedou mladého muže, který se k výstřelu na labuť hrdě přihlásí. Gurnemanz mu jeho skutek vyčítá a hoch zahanbeně zlomí svůj luk a zahodí šípy. Když se ho poté Gurnemanz ptá, zda tedy již svůj hříšný čin pochopil, hoch odpoví, že nevěděl, že jde o hřích. Když jsou mu pak kladeny další otázky, odkud je, kdo je jeho otcem, kdo ho sem poslal a jak se jmenuje, hoch odpoví, že nic z toho mu není známo. Připomene však, že má matku, Herzeleidu („Srdcebolnou“), se kterou žili v lese. Přítomná Kundry pak připomene, že jeho otcem je Gamuret, který padl v boji. Matka syna vychovávala v pustině a tak, aby mu byly cizí zbraně, aby ho nepotkal stejný osud jako otce. Hoch pak poznamená, že kdysi jeli poblíž jejich lesa muži na krásných zvířatech; vydal se za nimi a domů se již nevrátil. Když se pak řeč stočí opět na jeho matku, Kundry poznamená, že jeho matka již nežije. Gurnemanz má za to, že hoch, který je dle svých odpovědí značně nevědomý, by mohl být oním přislíbeným „čistým bloudem“ a vezme ho s sebou do hradu k obřadu Grálu. Mezitím Kundry, která se oběma vzdálila, cítí, že na ni přichází spánek; nejprve ho vítá, a přeje si, aby ji už nikdo nevzbudil, pak se však spánku děsí a marně se mu brání a nakonec klesne za křoví.  

K obřadu Grálu se shromáždí rytíři v hradním sále. Titurel vyzývá svého syna, aby odhalil Grál. Amfortas se zdráhá tak učinit, neboť Grál na jedné straně posiluje rytíře, ale na druhé straně jemu, hříšnému, činí to, že má vykonávat tak vznešený úřad, strašná muka. Nakonec se však Amfortas nechá přesvědčit a ujme se konání svého úřadu. Na misku pronikne oslňující paprsek světla a miska zazáří purpurovou barvou. Amfortas pozvedne Grál a žehná jím přítomným. Zázračnou mocí jsou rytíři nasyceni a obřad je u konce. Gamuretův syn vše sledoval, ale smysl obřadu, kterým byla připomínána Poslední večeře nepochopil. Zklamaný Gurnemanz dojde k závěru, že to nebyl ten, kdo byl určen proroctvím, a vyžene hocha z hradu. Zatímco rytíři se rozcházejí, z výše se ozve hlas, připomínající opět dřívější proroctví.

II. dějství:
Ve svém zámku, k němuž přiléhá čarovná zahrada, k sobě Klingsor volá Kundry, s jejíž pomocí chce svést Gamuretova syna, který se sem právě přibližuje; pro Klingsora znamená hrozbu, které se Klingsor zbaví, pokud hoch podlehne připravovaným svodům. Vůči Kundry Klingsor uplatňuje svá kouzla. Kundry, která prochází cyklem neustálého koloběhu bytí, chce dosáhnout vysvobození, avšak její kletba, její touha, působí, že se vždy opět k dalšímu bytí probudí. Kundry, ač nerada, se podvoluje a vydává se vykonat svůdné dílo. Klingsor jí však řekne, že ten, kdo jí odolá, ji vysvobodí.  

Gamuretův syn se objevuje v čarovné zahradě. Objeví se krásné dívky, jako kouzelné dívky-květiny, a snaží se ho získat, ale hoch jim odolá. Když se pak objeví Kundry coby půvabná mladá žena, dívky zmizí. Kundry se obrací ke Gamuretovu synovi a osloví ho jménem Parsifal, k čemuž hoch poznamená, že tak ho kdysi nazvala ve snu jeho matka. Kundry pak toto jméno objasňuje: Fal parsi, čistý bloud – Parsifal. Kundry se ho pak snaží svést. Přitom mu připomene jeho dětství, péči jeho matky a nakonec jak pro něj zemřela žalem. Parsifal si vyčítá, že na matku zapomněl. Kundry pokračuje ve svádění: vybízí ho, aby poznal lásku, a nakonec ho dlouze políbí na ústa. Tu Parsifal vyskočí a je na něm patrná naprostá změna. Vztáhne ruku k srdci, jakoby chtěl přemoci bolest. Z dalších jeho slov je patrné, že došel k poznání, pochopil Amfortovo utrpení i to, co je jeho zdrojem, touha poutající smysly; a také to, že to byla Kundry, kým byl Amfortas sveden. Pochopí také to, že je jeho posláním, Amforta zachránit. Kundry, ohromena jeho proměnou, se ho nyní pokouší získat snahou vyvolat v něm soucit vyprávěním o svém neblahém osudu: o tom, že pro Spasitele, s nímž se kdysi setkala, měla jen výsměch; od té doby ho stále hledá, aby ho opět potkala. A je-li Parsifal spasitelem, ať tedy spasí i ji. Nakonec prohlašuje, že stráví-li s ním byť i jen chvíli, bude tím očištěna od hříchu a vysvobozena. Parsifal odmítá, ale prohlašuje, že Kundry získá lásku i spásu, pokud mu ukáže cestu k Amfortovi. Kudry na to, že Amforta Parsifal nikdy nenajde, a když ji Parsifal znovu odmítne, vrhá na něj kletbu, aby neustále bloudil a kýženou cestu nenašel. A volá na pomoc Klingsora, který se objevuje, vrhne po Parsifalovi svaté kopí, které se mu však zastaví nad hlavou. Parsifal se kopí chopí, učiní jím znamení kříže a Klingsorův zámek se propadá. Pak se před odchodem obrátí ke Kundry se slovy: „Víš, kde mě opět můžeš najít.“  

III. dějství:
Poblíž grálského hradu vede Gurnemanz, nyní již velmi starý muž, poustevnický život. V křoví nachází ztuhlou Kundry a snaží se udělat vše pro to, aby procitla. Skutečně se mu to podaří a tu pozoruje, že její chování, které bylo kdysi divoké, se změnilo. Kundry nyní touží po tom jen všemožně sloužit. Tu se objevuje cizí rytíř se zbraní. Je to Parsifal, který se sem po dlouhém bloudění konečně dostal. Gurnemanz příchozímu připomíná, že se nachází na posvátném  místě, kam se zbraněmi nechodí. Po chvíli však poznává, že má před sebou toho, koho kdysi vyhnal z hradu, a poznává i svaté kopí, které Parsifal přinesl. Parsifal pak vypráví Gurnemanzovi o svém putování, které podstoupil, aby našel cestu zpět ke Grálu. Gurnemanz mu pak zjevuje, co se mezitím odehrálo v jejich společenství. Amfortas, který touží po smrti, odmítl konat obřad Grálu (když na Grál hledí, nemůže zemřít), rytířstvo chřadne a Titurel zemřel. Kundry pak omyje Parsifalovi nohy a vysuší mu je svými vlasy; Gurnemanz mu požehná a prohlásí ho králem. Co první svůj čin v úřadě Parsifal křtí Kundry. Pak Parsifal v úžasu hledí na krásy okolní přírody a Gurnemanz mu vysvětluje, že to vše působí kouzlo dnešního dne, Velkého pátku. Ozvou se zvony, které ohlašují pohřební obřad za Titurela a Gurnemanz s Parsifalem a Kundry se  vydají ke hradu.   

V hradním sále se shromáždí rytíři, kteří sem přinesli Grál a Titurelovo tělo. Shromáždění je přítomen i Amfortas. Když je požádán, aby odhalil Grál, necítí se toho schopen a žádá rytíře, aby ho usmrtili, aby tak skončilo jeho utrpení. Tu se objevuje Parsifal, provázen Gurnemanzem a Kundry, a dotkne se svatým kopím Amfortovy rány, která se zacelí. Pak se Parsifal ujme vykonání obřadu Grálu. Přítomní velebí zázrak nejvyšší spásy. Grál se rozzáří, z kupole sálu se snese bílá holubice a vznáší se Parsifalovi nad hlavou. Kundry, hledíc k němu, zvolna klesá bez ducha k zemi. Amfortas a Gurnemanz, klečíce, vzdávají hold Parsifalovi, který Grálem žehná rytířstvu.  

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Metropolitan Opera House
March 2, 2013 Matinee


HD Transmission/Simulcast


Scheduled



PARSIFAL
Wagner-Wagner

Parsifal................Jonas Kaufmann
Kundry..................Katarina Dalayman
Amfortas................Peter Mattei
Gurnemanz...............René Pape
Klingsor................Evgeny Nikitin
Titurel.................Rúni Brattaberg
Voice...................Maria Zifchak
First Esquire...........Jennifer Forni
Second Esquire..........Lauren McNeese
Third Esquire...........Andrew Stenson
Fourth Esquire..........Mario Chang
First Knight............Mark Schowalter
Second Knight...........Ryan Speedo Green
Flower Maidens: Kiera Duffy, Lei Xu, Irene Roberts, Haeran Hong, Katherine Whyte, Heather Johnson

Conductor...............Daniele Gatti

Production..............François Girard
Set Designer............Michael Levine
Costume Designer........Thibault Vancraenenbroeck
Lighting Designer.......David Finn
Video Designer..........Peter Flaherty
Choreographer...........Carolyn Choa
Dramaturg...............Serge Lamothe
TV Director.............Barbara Willis Sweete