čtvrtek 14. února 2013

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi: RIGOLETTO (základní vstupní informace před přenosem z MET)


V sobotu 16. února 2013 se devátým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme ještě jednou k opernímu umění Maestra Verdiho (1813 – 1901): po předcházejícím říjnovém Otellovi, prosincovém Maškarním plesu a prosincové Aidě dojde tentokrát na Rigoletta. Jak z výše uvedených letopočtů vyplývá, oslavíme v letošním roce (10. října) dvousté výročí Maestrova narození. Jistě si toto významné výročí můžeme připomenout již nyní i nadcházejícím přenosem a lze předpokládat, že se s Maestrovým uměním setkáme i v příští sezóně přenosů.  
 
Rigoletto (1851) tvoří spolu s následujícími Trubadourem (1853) a Traviatou (1853) proslulé operní trojhvězdí, které zahajuje období Mistrovy tvorby následující po předcházejících „anni di galera“ („galejnické roky“), kdy Verdi ve velkém tvůrčím úsilí složil cca 14 oper (včetně přepracování), tedy zhruba polovinu celého svého operního díla, a věnoval se zejména heroicko-historicko-politickým tématům, jejichž obsah burcoval lid (v této souvislosti sehrály velikou úlohu zejména působivé sbory) v revolučním úsilí směřujícím ke sjednocení Itálie. V Rigolettovi Maestro „poprvé opustil kolektivní historizující dramata a přiklonil se k subjektivním látkám, zobrazujícím osudy jedince.“ V uvedeném trojhvězdí je ústřední postavou osoba tak či onak vyvržená ze společnosti, v Trubadourovi je to cikánka Azucena, v Traviatě kurtizána Violetta Valéry a v Rigolettovi titulní hrdina, hrbatý šašek, který kvůli své tělesné deformaci, jak sám říká, nemůže nic jiného, než se smát, a jako šašek se proto živí na vévodském dvoře, což stejně jako svou deformaci, která jeho povolání zapříčiňuje, má za strašlivý životní úděl. V této roli, kterou můžeme do určité míry považovat za velmi charakterní (je přece milující otec vůči své dceři), vynikne zejména v kontrastu se svým   zhýralým pánem (vévodou mantovským) nesmírně hluboká pravdivost (a tragičnost) jeho osudu. Hrdinou je tak „znetvořený člověk, zatímco skvělý vévoda je schematickou figurou, nevzbuzující sympatie“. V podrobnostech viz Trojan J., Dějiny opery, nakl. Paseka, Praha, 2001, str. 157. Verdi se v Rigolettovi zaměřil na osud titulního hrdiny, jehož „postoje se odvíjejí na pozadí protestu proti zvůli absolutistického vládce.“ Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 439. 

Libreto k Rigolettovi napsal italský libretista Francesco Maria Piave (1810 – 1876), který napsal pro Verdiho i libreta k dalším operám (Ernani, Dva Foscariové, Attila /spolu s T. Solerou/, Macbeth, Korzár, Stiffelio /Aroldo/, Traviata, Simone Boccanegra a Síla osudu). Libreto k Rigolettovi bylo vytvořeno podle divadelní hry francouzského dramatika, básníka a romanopisce Victora Huga (1802 – 1885) s názvem „Le roi s'amuse“ („Král se baví“), která měla svou premiéru v pařížské Comédie-Française 22. listopadu 1832. Kontrast pána a sluhy (pokud šaška nechceme považovat za dvořana) zde vytváří dvojice francouzský král František I. (nar. r. 1494 , vládl v l. 1515 – 1547) a šašek Triboulet. Hugova hra neměla jednoduchý osud a v Paříži byla pro svou „nemorální látku“ zakázána; cenzoři došli k názoru, že hra v sobě obsahuje urážlivé odkazy na francouzského krále Ludvíka Filipa (vládl v l. 1830 – 1848); hru zakázali hned po prvním představení. Hugo se bránil žalobou, která měla provádění hry povolit, což z něj učinilo slavnou postavu coby obhájce svobody projevu ve Francii. Se žalobou však nebyl úspěšný a hra nebyla po dalších 50 let ve Francii uváděna.

Zásah cenzury postihl i vznikající libreto pro Verdiho operu podle dané Hugovy předlohy; tentokrát zasáhla cenzura rakouská, pod niž spadaly i Benátky, kde měla Verdiho opera v r. 1851 svoji premiéru. Absolutistický francouzský král František I. nemohl být předváděn jako zhýralec, potíže činilo i samo šaškovo zmrzačení (že by urážel oči společnosti) i mrtvola v pytli (byla by špatným příkladem lidu; ale právě pytel s Gildiným tělem nakonec cenzura povolila; ovšem Verdi se musel vzdát klíče použitého vévodou ke vstoupení do místnosti,  v níž jeho dvořané umístili Gildu – to už bylo pro morální hodnoty příliš). Při jednáních se podařilo dosáhnout kompromisu, kdy Verdimu se podařilo uhájit charakter hlavních postav. Z francouzského krále se však musel stát bezvýznamný vládce, a sám byl odsunut do pozadí. Mantovské vévodství, kam byl děj opery nově umístěn, v té době již neexistovalo, stejně jako tamější vládnoucí rod Gonzagů (vymřely hlavní vládnoucí linie, jedna linie rodu však existuje dodnes), takže nikdo nemohl být dotčen. Původní titul opery, La maledizione (tj. Kletba či Prokletí), „který plně vystihuje Verdiho hlavní myšlenku prokletí vyřčeného nad Tribouletem, byl pozměněn na Rigoletto – patrně podle italské formy jména Triboletto“; nová jména dostaly i další postavy z Hugovy předlohy, Verdiho Gildě odpovídá postava Blanche (česky by to byla Blanka, italsky Bianca). Viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 439.

Mantova se nachází v severní Itálii, jihozápadně od Benátek a jihovýchodně od Milána, cca v polovině mezi oběma naposled zmíněnými městy. Severovýchodně od Mantovy (ve vzdálenosti cca 35 km) se nachází Verona, kam posílá Rigoletto ve III. dějství z Mantovy svou dceru Gildu. Pokud připomeneme Shakespeareova Romea a Julii, tato hra se odehrává ve Veroně, z níž musel Romeo uprchnout právě do Mantovy. Ze severu je Mantova chráněna třemi jezery, založenými ve středověku na řece Mincio, přitékající sem z jezera Garda ležícího od Mantovy na sever (řeka Mincio je přítokem Pádu). Ve 12. stol. vznikla v Mantově městská republika a od r. 1328 se dostala Mantova do rukou již zmíněných Gonzagů, kteří zde vládli až do r. 1707, kdy byl poslední vévoda přinucen přenechat vládu Habsburkům; od r. 1433 byla markrabstvím, r. 1530 byla povýšena na vévodství. Za zmíněných vévodů Gonzagů dosáhlo město Mantova svého vrcholu. „Jejich dvůr byl jedním z nejskvělejších a nejmocnějších v té době, zejména za Isabelly d'Este (1474-1539).“ Byla ženou mantovského vládce Františka II. (1484-1519); v době, kdy byl nepřítomen, vládla nad Mantovou ona. „Většina z Gonzagů byla patrony umění. Jejich vévodský palác je jedním z nejpěknějších v Evropě, je datovaný do 13.-18. stol. a obsahuje více než 500 místností. Některé z těchto místností jsou drobné, postavené v rozměrech pro trpaslíky, které si vévodové drželi pro zábavu. Ale kdo byl modelem pro Verdiho vévodu? V r. 1851 napsal Piave Verdimu: „Ukázalo se nezbytným vynechat jméno Gonzaga a uvést v seznamu rolí jednoduše vévoda z Mantovy. Na tom nezáleží: každý ví, kdo byl vládcem v té době“.

Rigoletto se odehrává v 16. století. V této době vládli v Mantově tito panovníci: František II. (v l. 1484-1519), Bedřich (Federico) II. (v l. 1519-1540, od r. 1530 jako vévoda), František III. (v l. 1540-1550), Vilém (Guglielmo) I. (v l. 1550-1587) a konečně Vincenzo I. (1587–1612). Vraťme se k předchozí otázce. „Existuje nejméně pět možných kandidátů, z nichž tři jsou nejpravděpodobnější“: František II., Bedřich II. a Vincenzo I. První z nich byl švagrem Lucrezie Borgie (1480 – 1519), nemanželské dcery kardinála Rodriga Borgii (pozdější papež Alexandr VI.). O Františkovi se povídalo, že s Lucrezií měl poměr. Jeho syn, Bedřich II., je dalším kandidátem. Své dětství strávil na papežském dvoře Julia II. Objevuje se na Rafaelově malbě „Athénská škola“ jako hoch na levé straně mezi muži ve žlutých a zelených oděvech. V patnácti letech potkal v Miláně Františka I. a byl pozván ke francouzskému dvoru. Tam měl první ze svých mnoha milenek. Byl velkým sběratelem umění a jeho okázalý dvůr zahrnoval cca 600 lidí. Konečně Vincenzo I. je nejslibnějším kandidátem. Měl vášeň pro divadlo a hudbu, zejména ženy-pěvkyně.“ Claudio Monteverdi (proslulý operní skladatel, cca 1567 – 1643) byl jeho dvorním hudebníkem a dostával štědrý roční plat. V r. 1607 se v Mantově uskutečnila premiéra Monteverdiho opery „La favola d'Orfeo“. Zatímco Vincenzův otec (Vilém I., období jeho vlády viz výše) „byl hrbatý a velmi puritánský, jeho syn byl právě opačný, zpustlík, který miloval nákladné zábavy, víno a kurážné koně, a který měl trpaslíka jako důvěrného přítele. V noci se Vincenzo a jeho kumpáni kradli ulicemi hledajíce dobrodružství a vévoda neměl žádné výčitky svědomí pokud jde o zavraždění těch, kteří ho urazili. Vévodou se stal ve věku 25 let a začal utrácet všechny peníze, které jeho šetrný otec zanechal. Když císař Rudolf žádal o pomoc proti Turkům, Vincenzo odpověděl představuje sebe sama co dalšího Orlanda bijícího Saracény. Pomalu putoval do Budapešti, bera s sebou Monteverdiho co primase své vojenské kapely, ale po jednom vítězství odjel a vrátil se do Mantovy. Jeho dvůr měl tisíc sluhů a vévoda miloval povalovat se mezi pevnými truhlami na zlaté mince nashromážděné, a předtím před ním ukryté, jeho otcem. Ačkoliv byl vévoda ženatý, pokračoval ve svých milostných pletkách, chráněn svou úslužnou ženou, která by ho varovala, pokud by se některý z manželů zdál žárlivým natolik, že by se hodlal pomstít.“
Viz stránka Opery v San Diegu:

Sluší však doložit, že v jiné publikaci se nicméně objevuje informace, že žádný z mantovských vévodů se nezdá být tak požitkářský (rozmařilý) jako postava ve Verdiho opeře. František II. i Vincenzo jsou tam představeni jako patroni umění (což je nepochybně záslužná činnost). A občané mantovští, podle dané publikace, reagovali s humorem a obrazotvorností na poněkud pochybný kompliment, který jim byl učiněn zasazením děje opery do jejich města, když umístili pamětní desku na malý příbytek, a označili ho za Rigolettův dům, a na odlehlou hospodu, coby Sparafucilovu. Viz Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 376.

Rigoletto, jak již bylo naznačeno výše, byl do Mantovy přesunut z důvodu zásahu cenzury. Jakmile se však opera stala divadelním triumfem, obyvatelé Mantovy začali hledat místa, kde by se fiktivní děj mohl odehrávat. Fara mantovské katedrály, kde byli ubytováváni katedrální kněží, naproti vévodskému paláci, začala být označována jako Rigolettův dům (23 Via San Giorgio). V zahradě je dnes umístěna Rigolettova socha, kterou vytvořil v r. 1978 Aldo Falchi.   
V podrobnostech viz zde:

Přímo na místech nacházejících se v Mantově byla na počátku 80. let minulého století natočena filmová verze Rigoletta v titulní roli s I. Wixellem, v roli vévody s L. Pavarottim a v roli Gildy s E. Gruberovou.  Režie J.-P. Ponnelle. Viz zde:

V r. 2010 byl pak v Mantově natočen Rigoletto v titulní roli s P. Domingem, v roli vévody s V. Grigolem a v roli Gildy s J. Novikovou. Režie M. Bellocchio. Provedení se uskutečnilo v okázalých komnatách Palazzo Te, slavné vily, v níž se odehrávaly recepce mantovského vévody, postavené mezi lety 1525 až 1535 architektem a malířem G. Romanem; dále byla opera natočena ve vévodském paláci (Palazzo Ducale), hlavní rezidenci Gonzagů, a taktéž v pevnosti Sparafucile, známé jako „Skála Rigolettova“, někdejším sídle vojenské posádky umístěném u vchodu do města Mantovy.   

V podrobnostech viz zde:

Opera v této verzi viz zde:

Vraťme se nyní blíže k Verdiho opeře. Premiéra Rigoletta se uskutečnila v benátském divadle La Fenice 11. března 1851 a byla skutečným triumfem. Velký úspěch měla mj.  vévodova árie „La donna è mobile“ („Ó jak je měnivé, to srdce ženy...“). Verdi prozíravě zadržel hudbu k této árii představiteli vévody R. Miratemu až do chvíle, kdy zbývalo jen několik hodin do kostýmové zkoušky, a žádal ho, stejně jako i ostatní členy souboru, aby si ji nezpívali ani nehvízdali. Obecenstvo, které bylo okamžitě zaujato jednoduchou melodií a chytlavými slovy, vycházelo z divadla ven a prozpěvovalo si je. Druhého dne po premiéře byla árie zpívána na ulicích. Blíže viz: Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 376-377.

V průběhu následujícího roku byl Rigoletto uveden ve všech velkých městech Itálie, někdy pod jinými názvy, v závislosti na cenzorních poměrech (např. jako Viscardello, Lionello či Clara de Perth). Od r. 1852 se také začal objevovat na dalších scénách v Evropě (mj. ve Vídni – 1852, Londýně – 1853 a Praze – 1853 /německy ve Stavovském divadle/ ) a dále světě: do r. 1855 se objevil i v Alexandrii, Konstantinopoli, Montevideu, Havaně a New Yorku. Česky byl Rigoletto uveden poprvé v r. 1864 v pražském Prozatímním divadle. A byl to Rigoletto, který byl v r. 1869 první operou uvedenou v Chedívově opeře v Káhiře (1.11.1869); představení bylo věnováno otevření Suezského průplavu (k tomu došlo 17.11.1869). A o dva roky později, 24.12.1871, tam měla premiéru Verdiho Aida. 

I přes velký světový úspěch, jehož Rigoletto dosáhl, je vhodné upozornit i na skutečnost, z dnešního pohledu patrně těžko pochopitelnou, že tato opera vzbudila i odpor kritiků. „Vytýkali jí, že příliš radikálně sáhla do plného lidského života a vyčítali této tak typicky národní hudbě „germanismus“. Nepochopili, že vývoj hudebního cítění Verdiho v plném souladu s pokrokovými tendencemi doby pokračuje tak, jak pokračovat musel. Vzrůstání dramatického napětí, zhutnění zvukových forem a výrazu, zintesivnění prožitků, jaké nezávisle na Italii vznikalo současně v Německu ve tvorbě Wagnerově“ (v r. 1850 měl premiéru jeho Lohengrin, zkomponovaný v l. 1846-1848), „úzké sepětí ariosního i recitativního zpěvu se slovem a dramatickými situacemi spolu s typickou dynamikou i lehkou pohyblivostí Verdiho melodie a bohatou barvitostí harmonie i orchestrálního zvuku vytvářely tu zcela nový typ italské operní hudby. Verdi tehdy píše: Chci, abych svou hudbu, ať je krásná nebo ošklivá, nejen jednoduše psal, ale abych jí dal charakter“.“ Viz Hostomská A., Opera – Průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1955, str. 116. 

Rigoletto je stálou součástí světového operního repertoáru. Novou inscenaci, která bude z newyorské Metropolitní opery přenášena, zasadil režisér Michael Mayer do Las Vegas šedesátých let dvacátého století (v originále se děj opery odehrává v Mantově v 16. století). Ve svém pojetí se režisér „nechal inspirovat neformálním sdružením herců a umělců Franka Sinatry známým pod názvem Rat Pack.“

Příspěvek k danému nastudování uvedený v New York Times viz zde:


Libreto opery viz zde:

- v italštině, angličtině a němčině:

- ve francouzštině a ve španělštině:

- v ruštině:



Osoby a hlasové obory:
Vévoda mantovský (lyrický tenor, též mlado-hrdinný tenor); Rigoletto, vévodův dvorní šašek (charakterní baryton, též lyrický baryton); Gilda, Rigolettova dcera (lyrický koloraturní soprán); Giovanna, Gildina společnice (alt, uvádí se i mezzosoprán); Sparafucile, nájemný vrah (seriosní či charakterní bas); Maddalena, Sparafucilova sestra (dramatický alt či mezzosoprán, uvádí se i kotraalt); hrabě Monterone (charakterní baryton nebo charakterní bas); Marullo, šlechtic /cavaliere/ (baryton nebo bas); Borsa /uvádí se i celé jeho jméno: Matteo Borsa/, dvořan (tenor); hrabě Ceprano (bas, uvádí se i baryton); hraběnka Ceprano (soprán, uvádí se i mezzosoprán), jeho žena; soudní sluha (tenor či bas); vévodkynino páže (mezzosoprán). Sbor: dvořané, stráže, pážata a služebnictvo. Odehrává se v Mantově a okolí v 16. století. Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 149-150, s přihlédnutím k dalším zdrojům.


Obsah:
podle anglické verze ze stránky:

Děj opery se odehrává v severoitalské Mantově a v jejím okolí v 16. století; v klasickém nastudování jsou prostředím děje vévodský palác v Mantově (I. dějství - 1. scéna a II. dějství), Rigolettův příbytek ve městě a přilehlá ulice (I. dějství - 2. scéna) a Sparafucilova hospoda za městem při řece Mincio (III. dějství). Vládcem Mantovy je zhýralý vévoda, který má při svém dvoře hrbatého šaška Rigoletta, který před vévodovými zraky bedlivě skrývá svou dceru Gildu; kromě Rigoletta přebývá s Gildou jen její společnice Giovanna. Sparafucile je  nájemný vrah, který spolu se svou sestrou Maddalenou provozuje hospodu pochybné pověsti. Celek dokreslují příslušníci vévodova dvora a osoby s nimi související (Marullo, Borsa, hrabě Ceprano, jeho žena - hraběnka Ceprano, a taktéž hrabě Monterone, jemuž vévoda svedl dceru) a konečně pážata, služebnictvo a stráže. 

Inscenaci, která je z Metropolitní opery přenášena, zasadil režisér Michael Mayer do dekadentního prostředí v Las Vegas šedesátých let dvacátého století. Ve svém pojetí se režisér nechal inspirovat neformálním sdružením herců a umělců Franka Sinatry (1915 – 1998) známým pod názvem Rat Pack („Krysí smečka“). Vysvětlení původu tohoto názvu je několik; podle jednoho z nich, když původního vedoucího skupiny Humphreye Bogarta (1899 – 1957) a jeho přátele viděla Bogartova žena, poté co se vrátili z noci strávené v Las Vegas, řekla něco ve smyslu: „Vypadáte jako zpropadená krysí smečka!“ Podle jiné verze může být název uskupení zkrácenou verzí z  Holmby Hills Rat Pack”, názvu odkazujícího na bydliště Bogartových. Kromě Sinatry patřili k vedoucím členům uskupení i Sammy Davis ml. (1925 – 1990) a Dean Martin (1917 – 1995, narozen jako Dino Paul Crocetti), jehož otec se narodil v Itálii a matka byla Američanka s neapolsko-sicilskými předky. Italského původu (jednalo se o italské imigranty) byli i Sinatrovi rodiče. Členové uskupení se spolu objevovali ve filmu i na hudebních jevištích. Jednalo se hlavně o mužské sdružení, ale občas s nimi vystupovaly i ženy, včetně např. Marilyn Monroe (1926 – 1962). Uvedenému režijnímu pojetí Verdiho díla odpovídá i následující obsah, který vychází z textu publikovaného na internetové stránce Metropolitní opery. 


I. dějství:
Vévoda se ve svém kasinu chvástá svým stylem jednání se ženami. Pustí se do tance s hraběnkou Ceprano, zatímco Rigoletto, vévodův hrbatý kumpán a někdejší komik, se vysmívá jejímu manželovi, hraběti Cepranovi, který zuří kvůli vévodovým výstřelkům vůči jeho ženě, ale je proti tomu bezmocný. Tu do kasina vpadne jeden z členů vévodovy suity, Marullo, a přináší  nejnovější klípek: Rigoletto je podezřelý, že si doma drží mladou milenku. Nemaje potuchy o šířícím se klepu pokračuje Rigoletto v narážkách vůči Cepranovi, který se spikne s ostatními k tomu, aby Rigoletta potrestal. Tu se objevuje Monterone, arabský magnát, a tlačí se davem k vévodovi, aby ho obvinil z toho, že mu svedl dceru. Rigoletto si nešťastného Monterona jízlivě dobírá. Monterone je kvůli svému výpadu vůči vévodovi uvězněn a Rigoletta za jeho neurvalé chování prokleje. 

Rigoletto je Monteronovou kletbou zneklidněn. Po cestě domů se potkává s nájemným vrahem Sparafucilem, který mu nabízí své služby. Rigoletto ho však posílá pryč a přemítá pak o svém neblahém osudu a shledává, že jsou si se Sparafucilem rovni: Rigolettův jazyk je stejně ostrý jako vrahův nůž. Když se pak Rigoletto objeví doma, vřele se vítá se svou dcerou Gildou. Obávaje se o dceřino bezpečí, varuje hospodyni Giovannu, aby nikoho nepouštěla do bytu. Když pak Rigoletto odejde, objeví se vévoda a podplatí Giovannu, která ho pustí dovnitř. Setkává se s Gildou, která ho již dříve zahlédla v kostele, vyznává jí svou lásku a řekne jí, že je chudý student. Párek je však v rozhovoru vyrušen a vévoda musí odejít. Gilda po jeho odchodu, předtím, než jde spát, s něžností přemítá o své nové lásce. V okolí se shromáždí vévodova suita zamýšlející unést Rigolettovu „milenku“. Tu se objeví Rigoletto a výtečníci mu namluví, že jdou unést hraběnku Ceprano, a rádi ho vezmou s sebou jako pomocníka. Podaří se jim ho však ošálit a je to Gilda, již unesou, a to s nevědomou pomocí jejího otce. Když pak Rigoletto nešťasten zjistí, k čemu došlo, vzpomene si na kletbu, kterou na něj uvalil Monterone.  

II. dějství:
Vévoda zjistil, že Gildu někdo unesl, a silně rozrušen a zoufalý se opět objevuje v kasinu. Tu sem vpadnou členové jeho suity a vyprávějí mu, jak unesli z Rigolettova bytu Rigolettovu „milenku“. Vévoda se dozví, že ji zanechali v jeho pokoji a spěchá tam za ní. V kasinu se objevuje i Rigoletto, hledaje svou dceru. Vévodovi kumpáni dělají jakoby nic, ale tu na ně Rigoletto kvůli Gildě udeří a tito ohromeni zjišťují, že dívka, kterou unesli, je nikoliv Rigolettovou milenkou, ale jeho dcerou. Rigoletto po nich chce, aby mu dceru vydali, a chystá se vtrhnout do vévodova pokoje, kde, jak je přesvědčen, se jeho dcera nachází, ale vévodovi kumpáni mu v tom zabrání. Zdrcený Rigoletto je pak pokorně prosí o slitování. Tu se objevuje Gilda a zostuzena spěchá ke svému otci. Rigoletto všem nařídí, aby odešli. Když pak Gilda s otcem osamí, vypráví mu o tom, jak se jí předtím dvořil mladý muž a vyznal jí lásku, a o tom, jak byla unesena a co následovalo. Kasinem pak prochází skupina vévodových kumpánů vedoucích nešťastného Monterona. Rigoletto přísahá, že na zhýralém vévodovi vykoná za jeho skutky pomstu, čímž pomstí jak Monterona, tak svou rodinu. Gilda však otce naléhavě prosí, aby vévodovi odpustil.

III. dějství:
Gilda vévodu stále miluje a Rigoletto jí chce důkladně ukázat, co je vévoda ve skutečnosti zač. Přivede ji k ošuntělému předměstskému klubu, provozovanému Sparafucilem a jeho sestrou Maddalenou. Do klubu dorazí vévoda a vysmívá se nestálosti žen. Pak se snaží získat přízeň Maddaleny. Gilda s otcem veškeré jeho počínání pozorují oknem. Rigoletto pak nařizuje Gildě, aby v přestrojení za muže odešla z města. Když pak osamí se Sparafucilem, objedná u něho zavraždění vévody a dá mu příslušnou zálohu, s tím, že zbytek mu dá až poté, co bude čin vykonán, a se Sparafucilem se dohodnou, že sám Rigoletto se postará o odklizení těla. Rigoletto odejde, jím nepozorována se však vrátí Gilda a zaslechne rozmluvu mezi Maddalenou a Sparafucilem. Maddaleně se vévoda zalíbil, a když se od bratra dozví, co vévodu čeká, prosí bratra, aby ho ušetřil. Sparafucile však chce vydělat a tu mu Maddalena navrhne, aby místo vévody zabil toho, kdo si u něho vraždu objednal, až se vrátí se zbytkem peněz. Její bratr však nechce svého klienta zradit. Nakonec se však nechá uprosit a řekne Maddaleně, že tedy zabije toho, kdo se případně v klubu objeví před návratem jeho klienta, aby tak získal náhradní mrtvolu. Doba pro návrat Rigoletta se krátí a Gilda se rozhodne, že zachrání vévodu obětováním vlastního života. Zaklepe na dveře a když vejde dovnitř, Sparafucile ji probodne. Když se pak Rigoletto vrátí, Sparafucile mu předá tělo zabalené do pláště proti dešti, zakrývajícího oběti její tvář. Rigoletto, který má za to, že má před sebou tělo vévody, vyjadřuje svou radost. Tu však zaslechne hlas vévody prozpěvujícího si opodál. Zděšen odhaluje oběti tvář a zjišťuje, že má před sebou svou dceru. Gilda je ještě živa a řekne otci, jak došlo k jejímu zranění. Z posledních sil pak otce prosí, aby jí i vévodovi odpustil, a umírá. Zdrcený Rigoletto si připomíná Monteronovu kletbu. 

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Metropolitan Opera House
February 16, 2013 Matinee

HD Transmission/Simulcast

Scheduled


RIGOLETTO
Giuseppe Verdi--Francesco Maria Piave


Rigoletto...............Zeljko Lucic
Gilda...................Diana Damrau
Duke of Mantua..........Piotr Beczala
Maddalena...............Oksana Volkova
Sparafucile.............Stefan Kocán
Monterone...............Robert Pomakov
Borsa...................Alexander Lewis
Marullo.................Jeff Mattsey
Count Ceprano...........David Crawford
Countess Ceprano........Emalie Savoy
Giovanna................Maria Zifchak
Page....................Catherine Choi
Guard...................Earle Patriarco

Conductor...............Michele Mariotti

Production..............Michael Mayer
Set Designer............Christine Jones
Costume Designer........Susan Hilferty
Lighting Designer.......Kevin Adams
Choreographer...........Steven Hoggett
TV Director.............Matthew Diamond