V sobotu 2. března 2013 se desátým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme po Prstenu Nibelungově, jehož jednotlivé části jsme měli možnost shlédnout v minulé a předminulé přenosové sezóně opět k opernímu umění Mistra Wagnera (1813 – 1883): tentokrát dojde na Mistrovo poslední jevištní dílo, Bühnenweihfestspiel (jevištní zasvěcovací slavnostní hru) Parsifal. Jak z výše uvedeného letopočtu vyplývá, oslavíme v letošním roce (22. května) dvousté výročí Mistrova narození. Jistě si toto významné výročí můžeme připomenout již nyní i nadcházejícím přenosem; sluší připomenout, že 13. února uplynulo 130 let od Mistrova úmrtí, věnujme mu tedy v té souvislosti i tichou vzpomínku, ponořeni do hloubky jeho majestátní hudby.
Parsifal, stejně jako například Prsten
Nibelungův, vznikal v průběhu poměrně dlouhého časového rozpětí. Již
v r. 1845 Wagner četl jednu z předloh pro budoucí dílo, epickou
báseň Parzival od německého básníka (minnesängera) Wolframa
von Eschenbach (cca 1170 – cca 1220), která zpracovává artušovské
legendy o rytířích kulatého stolu /Parzival, v anglické podobě
Percival, je jedním z nich/ a Svatém Grálu. Na základě této básně a
dalších zdrojů vytvořil Wagner v 50. - 70. letech 19. století nejprve
prozaickou verzi a konečně i libreto;
práci však na delší období přerušoval a věnoval se tvorbě jiných jevištních
děl. Teprve v r. 1877 se Wagner pustil do kompozice hudby (to již měl za
sebou premiéru celého Prstenu Nibelungova, která se uskutečnila
v bayreuthském Festivalovém divadle /Festspielhaus/ v r. 1876; právě
Prstenem Nibelungovým bylo divadlo otevřeno; Wagnerovi se splnil sen, že bude
mít divadlo k provozování svých jevištních prací; od svého založení slouží
Festivalové divadlo výlučně k uvádění Wagnerových děl). Je vhodné také
v souvislosti s Wagnerovou tvorbou připomenout, že Wolfram von
Eschenbach se objevuje jako jedna z postav v jeho opeře „Tannhäuser a
zápas pěvců na Wartburgu“ (premiéra v Drážďanech, 19. října 1845), a to
spolu s dalším slavným německým básníkem (minnesängerem) Waltherem von der Vogelweide (cca 1170
– cca 1230), který je upomínán v další Wagnerově opeře, Mistři pěvci
norimberští (premiéra v Mnichově, 21. června 1868), jako zdroj poučení pro
jednu z hlavních postav, rytíře Walthera von Stolzing. A pokud jde o osobu
Parsifala, je zmíněn (jako Parzival, král společenství Svatého Grálu) též
ve Wagnerově opeře Lohengrin (premiéra ve Výmaru, 28. srpna 1850), jako
otec titulní postavy (i Lohengrin – jako Loherangrin, se objevuje
v Eschenbachově Parzivalovi – Parzival je jeho otcem).
Kompozici hudby k Parsifalovi Wagner dokončil na
počátku r. 1882; premiéra se uskutečnila v témže roce: 26. července
1882 v bayreuthském Festivalovém divadle. Po Wagnerově smrti byl jevištně
Parsifal uváděn výhradně v Bayreuthu, s výjimkou několika privátních
provedení pro bavorského krále Ludvíka II. v Mnichově (Wagner si nepřál,
aby se dílo stalo pouhou zábavou, a jen v Bayreuthu mohlo být dílo uváděno
podle jeho představ, navíc chtěl daným monopolem finančně zabezpečit rodinu po
své smrti). Bayreuthská správa jeho odkazu nicméně povolila konání
mimo-bayreuthských koncertních provedení. Přes uvedený monopol také došlo
k několika „nepovoleným“ provedením jevištním na počátku 20. století. Po
třiceti letech od skladatelovy smrti, tj. po uplynutí tehdejší doby trvání
příslušných autorských práv, byl od počátku roku 1914 uváděn Parsifal jevištně
již bez potřeby příslušného souhlasu v divadlech mimo Bayreuth (od ledna do
srpna r. 1914 se objevil ve více než 50 evropských operních domech): 1. ledna
1914 byl takto Parsifal uveden i v pražském Novém německém divadle
(německy) a v pražském Národním divadle (česky v překladu Josefa
Vymětala); v Národním divadle se začalo s představením o hodinu
později než v Novém německém divadle, protože mezi oběma divadly platila
dohoda, že Nové německé divadlo má přednostní právo na premiéry německých oper.
Parsifal je dílo nesmírně mnohoznačné. Základem děje
je příběh odehrávající se v prostředí rytířského společenství, které
stráží svaté relikvie: Svatý Grál (misku, z níž pil Kristus při
Poslední večeři a do níž pak z těla ukřižovaného Krista kanula jeho krev)
a kopí, jímž byl Kristus proboden, když byl ukřižován. Rytíři žijí jako
křesťanská pospolitost, v díle se objevují děje známé z Nového zákona
(Poslední večeře a Kristova oběť), avšak operu nelze označit za dílo křesťanské.
Některé křesťanské myšlenky (hodnoty) byly Wagnerovi patrně blízké, ale Parsifalovo
poznání (prozření či osvícení), k němuž dochází tento „čistý
bloud“ (nikoliv hlupák, ale před prozřením nevědomý jedinec) svým soucitem
s trpícími (idea „čistého blouda, který soucitem nabývá poznání“ je
ústřední osou díla), stejně jako zpracování životního údělu Kundry a jejího
vysvobození (a přes Parsifalovo prozření i vysvobození Amfortova), je
koncipováno na základě Wagnerova zájmu o buddhismus, který souvisel
s jeho zaujetím pro učení německého filosofa Artura Schopenhauera
(1788 – 1860).
Schopenhauerovo učení bylo ovlivněno hinduismem a
tento filosof se zabýval rovněž buddhismem (Schopenhauerovo učení ovlivnilo též
Wagnerův Prsten Nibelungův); ze Schopenhauerova díla připomeňme jeho ústřední
spis Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung,
první vydání z r. 1818, druhé, rozšířené z r. 1844); Schopenhauer
tvrdí, že náš svět je řízen neustále neuspokojenou vůlí, neustále hledaje
uspokojení. V tom se jeho učení podobá buddhismu, kde příčinou
utrpení (cyklu znovuzrozování - samsáry) je touha; u Wagnera se objevuje
postava Kundry, která nemůže dojít pokoje, neboť kvůli nepřekonané touze (provázena
kletbou, že se kdysi vysmívala Spasiteli) prochází cyklem neustálého koloběhu
bytí; a je to Parsifal, kdo poznává, že za utrpením krále rytířského
společenství Amforta je touha, které podlehl (totéž poznává Parsifal i
v případě Kundry). Jeho poznání mu pak umožní překonat jemu kladené
nástrahy, získat zpět kdysi Amfortovi ukradenou relikvii (svaté kopí, jímž byl
Kristus proboden na kříži) a zhojit jím jeho nezhojitelnou ránu a přinést spásu
nejen jemu, ale i celému rytířskému společenství, které trpělo tím, že jeho
král nekonal obřad Svatého Grálu. A pokud jde o Kundry, která též spadá do
Parsifalovy spásy, kterou přináší grálskému společenství, a sama se dala na
správnou cestu, tato dochází vysvobození; podle scénické poznámky
v libretu padá před Parsifalem, který koná v závěru opery obřad
Grálu, bez ducha k zemi; můžeme předpokládat že jde o vysvobození
z onoho neustálého koloběhu bytí.
Stojí za připomenutí, že Wagner uvažoval o opeře
(vytvořil k ní dějový rozvrh) s názvem „Vítězové“ (Die Sieger),
která měla vycházet z Buddhova života, a témata, která se v ní měla
objevovat (mj. neustálý koloběh bytí a soucit) se pak objevují v Parsifalovi.
K pojmenování titulní postavy připojme, že Wagnerem použité jméno
s písmenem „s“ namísto „z“ v Eschenbachově zpracování (Parzival –
verze jména, kterou Wagner používal do r. 1877) měla vzniknout tak, že Wagner
vycházel (mylně) z původu jména Percival, které odvozoval ze slov „Fal parsi“, údajně arabského původu, s
významem „čistý bloud“. Tato slova, tedy „Fal parsi“, jsou v této podobě a
s uvedeným významem v opeře přímo citována, Kundry jimi takto
označuje Parsifala ve II. dějství. Parsifalovo prozření do určité míry
připomíná prozření (probuzení – „buddha“ znamená „probuzený“) Buddhy Šakjamuniho (Siddhárthy Gautamy), který je znám též jen
jako Buddha, zakladatele buddhistického učení (není přesně známo, kdy žil,
uvádí se datace do cca 7.-5. stol. př. Kr.). Siddhártha, který pocházel ze
vznešené rodiny Šákjů (jeho otec byl hlavou státu s hlavním městem
v Kapilavastu), nejprve vyrůstal v luxusu a neměl poznat strádání.
Později byl však byl konfrontován s tím, že lidé stárnou, jsou nemocní a
umírají. Uvědomil, si že vše je pomíjivé, a odešel z domova hledat to, co
nepodléhá zákonu pomíjivosti a najít cestu z utrpení, které lidstvo
provází (s tím souvisel též únik z věčného koloběhu znovuzrozování – již
zmíněné samsáry). Věnoval se asketickému životu, postil se, ale postupně
zjistil, že tato cesta k dosažení jeho snah nevede. Nakonec se posadil pod
strom a prohlásil, že nevstane, dokud se nedopátrá pravdy. Po dlouhé meditaci
nakonec došel k probuzení a poznal, co je příčinou utrpení a jak se jej zbavit
a vyjít ze samsáry. V probuzení se mu snažil zabránit démon Mára,
vládce samsáry. Pokud by Siddhárta probuzení došel, vymanil by se ze samsáry a
Mára by nad ním ztratil moc. Mára mezi svými nástrahami mj. Siddhártovi
představil vizi krásných žen, údajně svých vlastních dcer. Mára byl však
neúspěšný a Siddhártha došel probuzení a stal se tak buddhou. Poté začal šířit
své učení (dharmu), které má vést jeho následovníky k osvobození
ze samsáry.
Buddha formuloval
tzv. čtyři vznešené pravdy: o tom, že existuje utrpení, které má svou
příčinu (tou je touha po příjemných pocitech a touha po nepřítomnosti
nepříjemných pocitů), utrpení lze ukončit, a existuje cesta, jak toho
dosáhnout, kterou Buddha ukázal (tzv. ušlechtilá osmidílná stezka),
kterou lze velmi zjednodušeně popsat jako systém pravého (řekněme velmi zjednodušeně
ušlechtilého) jednání. Buddha hlásá tzv. střední cestu k osvobození
(nirváně – zničení žádosti, nenávisti a zaslepení) mezi askezí, která je jedním extrémem, a smyslovým
požitkářstvím, který je druhým extrémem. Právě uvedené má svoji paralelu i
v Parsifalovi, kde titulní hrdina poznává, že příčinou utrpení je touha a
rovněž nachází střední cestu, mezi tím, co viděl u rytířů Grálu, kde rytíři
umrtvovali své tělo, a tím, co mu nabízí Kundry (smyslnost). K poznání
(prozření) dochází Parsifal soucitem s trpícími. Připomeňme, že soucit
s trpícími bez rozdílu (karuná)
patří též k významným prvkům buddhistického učení a má být podle tohoto učení
soustavně rozvíjen. Paralelu s Márou můžeme najít v podobě Klingsora,
který prostřednictvím dívek-květin a Kundry (které kdysi podlehl sám král Grálu
Amfortas, což vedlo k tomu, že přišel o svaté kopí) usiluje o to, aby byl
Parsifal sveden na nepravou cestu. Kopí, o němž je řeč, se dostalo poté, co
Amfortas podlehl Kundry, do rukou Klingsora, který jím způsobil Amfortovi již
zmíněnou nezhojitelnou ránu; Amfortovi je předpovězeno, že ze svého utrpení
působeného nezhojitelnou ranou, ho vysvobodí „čistý bloud, který soucitem
nabude poznání“. Poté, co Parsifal poznání nabude, máchne po něm Klingsor
svatým kopím, toto se však Parsifalovi zastaví nad hlavou, Parsifal je uchopí,
udělá jím znamení kříže, a Klingsorova zahrada s dívkami-květinami, onen „klamavý přepych“ (svět iluzí) se změní
v trosky. Poté se Parsifal vydává opět vyhledat grálské rytíře, což se mu
po dlouhém bloudění podaří a přináší sem dlouho očekávanou spásu.
Vraťme se nyní po buddhistickém exkurzu opět
blíže k Parsifalovi. Již bylo naznačeno, že základem pro děj této opery
jsou příběhy spojené s rytíři kulatého stolu a Sv. Grálem. Je třeba
upozornit, stejně jako v případě Prstenu Nibelungova nejsou příslušné
příběhy (v případě Prstenu Nibelungova germánská mytologie a v případě
Parsifala ony rytířské příběhy) Wagnerovi účelem (aby je uvedl na scénu a
předvedl je obecenstvu), ale jsou mu jen základem pro to, aby do nich vpravil
své myšlenky a ideje, a ty pak představil v ději diváctvu, aby o nich přemýšlelo
a podrobilo je analýze. Prsten
Nibelungův je především sociálně-ekonomicko-politickou analýzou tehdejší společnosti,
kdy Wagner ukazuje, že zlato (proměněné v prostředek směny), plodí na
světě zlo, je neslučitelné s láskou, a bude tomu tak dlouho, dokud se
nevrátí do své přirozené podoby (neškodný přírodní kov). Když se tak stane, dá
se předpokládat, že Wagner má vizi, že poté přijde nový společenský řád, lepší
řád, ale jaký to bude, to nechává na představivosti těch, kdo jeho dílo
sledují. A po Prstenu Nibelungově přichází na scénu Parsifal. V Parsifalovi jde Wagner ještě dále, hledá totiž
(snad i ve vazbě na nové společenství, které má přijít po skončení předchozího
společenského řádu) v analýze, tentokrát analýze
socio-filosoficko-duchovní, příčiny lidského utrpení (potažmo základy samého
bytí a jednání člověka) a usiluje zjevně o to, aby nám naznačil (ba přímo
nás zasvětil), které ideje a skutky vedou k lepším zítřkům člověka,
k prozření, k vysvobození, ke spáse. V prostředí grálských rytířů
můžeme patrně do jisté míry shledávat základ onoho budoucího lepšího
společenského řádu, který má přijít po návratu zlata do své původní podoby,
neboť rytíři pěstují jistě hodnoty hodné následování. Avšak i toto společenství
je jen společenstvím lidí, tj. společenstvím, které není ideální, a je
dostatečně křehké na to, aby se dostalo až na kraj zkázy (zde způsobené
selháním Amfortovým); konečně neselhal jen on, ale i řada dalších rytířů Grálu,
kteří se ocitli v Klingsorově čarovné říši rozkoší. V Amfortově
utrpení lze shledávat utrpení celého grálského rytířstva a potažmo i utrpení
celé lidské společnosti. Záchrana grálských rytířů předznamenává vizi záchrany
lidstva. V Parsifalovi lze vidět i
jistou paralelu s postavou Maitréji,
buddhy příštího věku; jeho jméno se odvozuje ze sanskrtského „maitrī“,
které znamená „milující-laskavost“. Maitréja
se objeví na Zemi v době, kdy bude zapomenuto učení Buddhy Šakjamuniho
(jehož má být Maitréja nástupcem), dosáhne probuzení a bude učit čistou dharmu.
Na konci opery, poté, co je přiložením svatého kopí zhojena Amfortovi rána, se
Parsifal ujímá obřadu Svatého Grálu a žehná jím rytířům, kteří spolu
s přítomnými panoši a jinochy velebí zázrak nejvyšší spásy a pronášejí
záhadně znějící větu (poslední slova opery): „Erlösung dem Erlöser!“ „Spása
(buď) spasiteli!“ Vedou se spory o to, co tato věta znamená a komu je
adresována. Je-li adresátem Parsifal, pak lze tuto větu vyložit z pohledu
křesťanské pospolitosti grálských rytířů tak, že má spasitel (ve vztahu ke
grálskému společenství) Parsifal dojít sám spásy v Kristu. Ale uplatní-li
se buddhistický výklad, lze vyložit tak, že Parsifal přinesením spásy (a
rozšířením idejí soucitu, poznání a prozření mezi rytíře, kteří tu reprezentují
vzorek lidské společnosti) naplnil svůj úděl a sám může naplnit svou spásu (po
smrti odejít do plné nirvány, tzv. parinirvány, a nevrátit se do samsáry). A
tím je vytčena cesta celému lidstvu, aby následovalo ušlechtilé ideje soucitu a
poznání.
Jestliže Prsten Nibelungův je
dílo, které zpracovává mytologii (včetně bohů), ale v době, kdy ji
zpracovává Wagner, v tyto bohy nikdo nevěřil, a jejich postavy a děje mezi
nimi jsou zde jen prostředím, do kterého Wagner promítá své analytické
myšlenky, u Parsifala je toto odlišení (mytologický děj /rytířský svět/ jako
základ a do něj Wagnerem vpravené myšlenky) složitější: to proto, že křesťanské
rytířské prostředí, které je zde dějovou osnovou, obsahuje takto i základy
křesťanství samotného, které bylo v době Wagnerově a je i nyní živým
náboženstvím. Situace je o to složitější, že existuje i jistá ideová
prostupnost (ideové styčné body) mezi křesťanstvím a buddhismem, zejména v
pojetí soucitu s trpícími. Přesto však, jak již naznačeno, lze usoudit, že
Wagnerovi nešlo o přihlášení se ke křesťanské víře, ale o vytvoření prostředí,
do něhož zasadí své myšlenky, které našel v buddhismu. Ovšem s pomocí
buddhistických myšlenek Wagner analyzuje i samotné křesťanství: zkoumá smysl
Kristovy oběti (jako soucitu s hříšným lidstvem) a možný původ hříchu (v
neukojené, nezvládnuté touze). Propojením křesťanského základu a buddhistické
filosofie vzniklo v Parsifalovi dílo, které tvoří pozoruhodně jednolitý a
hluboce duchovní celek,
jednotu ideje, slova a hudby. Výklad Parsifala ovšem rozhodně není
jednoduchý, a ani jednoznačný; děj klade řadu otázek, a při hledání odpovědí na
ně docházíme k tomu, že se před námi objevují spíše další a další otázky.
Ale právě to bylo zjevně i Wagnerovým
záměrem; nešlo mu (stejně jako u Prstenu Nibelungova) o nějakou operní
podívanou, ale o to, aby svým dílem
působil na lidskou pospolitost. Vzhledem k nadčasovosti tématu se tak
dělo nejen v jeho době, ale děje se tak i v době dnešní a bude tomu
tak nejspíše i u dalších generací těch, kdo budou k jeho umění hledat
cestu. A kdybychom snad chtěli troufale shrnout Wagnerovo poselství, které nám
v Parsifalovi dává, do jedné věty, snad by zněla takto: „Jděte, odvrhněte
touhu, která je příčinou vašeho utrpení, mějte soucit s utrpením jiných a
v neustálém úsilí o poznání se vydejte na novou duchovní a mravní cestu!“
Libreto opery viz zde:
-
v němčině, angličtině, ruštině a francouzštině:
Wagner: Parsifal - London Symphony Orchestra
-
v angličtině s doprovodnými poznámkami:
- ve
španělštině:
Zde odkaz na audiovizuální nahrávku Parsifala z
bayreuthského Festivalového divadla s anglickými titulky (1981):
Osoby a hlasové obory:
Amfortas (hrdinný či charakterní baryton), vládce království Grálu; Gurnemanz
(seriosní bas), jeden z rytířů Grálu; Parsifal (mlado-hrdinný
tenor, též hrdinný tenor) syn bojovníka Gamureta; Klingsor (charakterní
baryton, též charakterní bas), čaroděj; Kundry (dramatický mezzosoprán,
též vysoce-dramatický soprán), poselkyně rytířů Grálu; Titurel (seriosní či
charakterní bas), otec Amfortův a jeho předchůdce v úřadu vládce
království Grálu; dva grálští rytíři (tenor a bas); čtyři panoši
(dva soprány a dva tenory); šest dívek-květin v kouzelné zahradě
Klingsorově (pět sopránů a jeden alt); hlas z výše (alt); sbor:
grálští rytíři a panoši, jinoši a chlapci, Klingsorovy dívky-květiny. Odehrává
se v raném středověku na území a na hradě strážců Grálu – Monsalvatu; krajina
charakteru severního pohoří gotického Španělska; později Klingsorův kouzelný
zámek na jižním úbočí téhož pohoří, přivrácený k arabskému Španělsku. Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z,
Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 638, s
přihlédnutím k dalším zdrojům.
Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.
I.
dějství:
Raně-středověké severní Španělsko. V lese poblíž
hradu rytířů Svatého Grálu Monsalvatu se probouzejí starý rytíř Gurnemanz a dva
panoši a poté se věnují ranní modlitbě. Další rytíři připravují lázeň pro svého
churavějícího krále Amforta, který trpí svou nezhojitelnou ranou. Tu se
objevuje Kundry, tajemná žena, která slouží coby poselkyně Grálu. Pro Amforta
přinesla balzám, který má užít na svoji ránu. Král je přinesen na nosítkách; přemítá
o svém trápení a vrací se v myšlenkách k proroctví, které mu ukončení jeho
strádání zjevilo z rukou „čistého blouda, který soucitem nabude poznání“. Když
je pak král odnesen k lázni, panoši si dobírají Kundry v souvislosti s jejím
zvláštním, divokým chováním. Gurnemanz je napomene, že ji mají nechat na
pokoji, neboť Kundry koná pro grálské společenství prospěšné služby; poznamená, že je možné, že je prokletá a kaje
se tak ze svých hříchů. V rozhovoru však také vyjde najevo, že když byla Kundry
pryč, postihovalo rytíře neštěstí. Gurnemanz vypráví, že Kundry zná již hodně
dlouho, a ještě déle ji zná Amfortův otec Titurel, Amfortův předchůdce v úřadu
krále. Gurnemanz, stejně jako Titurel, je našli strnulou spící v křoví. Řeč se
stočí i na čaroděje Klingsora, který se pokouší zničit rytíře Grálu. Gurnemanz
panošům řekne, že Klingsora dobře znal Titurel, kterému se kdysi zjevili
poslové Spasitele a svěřili mu do opatrování svaté relikvie: jednak Grál,
misku, z níž Spasitel pil při Poslední večeři a do níž pak kanula jeho krev,
když byl ukřižován, a dále kopí, jímž bylo při ukřižování probodeno jeho tělo. Titurel
vystavěl pro relikvie svatyni, při níž se shromáždili rytíři jako jejich
strážci. Klingsor si přál se k nim připojit, ale nebylo mu to dovoleno. Silně o
to však usiloval a snažil se v sobě umrtvit své hříšné myšlenky; protože se mu
je umrtvit nepodařilo, vztáhl ve své bezmocnosti ruku proti sobě (vykládá se
tak, že se vykastroval). Když se pak obrátil ke hradu Grálu a věřil, že bude
díky tomu přijat, byl opovržlivě odmítnut. Klingsor se proto rozhodl, že se
pomstí, a vykouzlil na druhé straně hor zámek s čarovnou zahradou plnou
svůdných žen, aby s jejich pomocí rytíře Grálu chytal do pasti. Amfortas, když
se po svém otci ujal vlády, se rozhodl Klingsora porazit, ale sám byl sveden
„hrůzně krásnou ženou“; v důsledku toho se Klingsor zmocnil kopí (oné svaté
relikvie), které měl Amfortas při sobě, a kopím Amforta bodl, čímž mu způsobil
onu nezhojitelnou ránu.
Tu jsou Gurnemanz a panoši vyrušeni rozhorleným
křikem jiných rytířů a panošů, a současně vidí smrtelně raněnou labuť,
zasaženou šípem, klesající k zemi. Rytíři sem přivedou mladého muže, který se k
výstřelu na labuť hrdě přihlásí. Gurnemanz mu jeho skutek vyčítá a hoch
zahanbeně zlomí svůj luk a zahodí šípy. Když se ho poté Gurnemanz ptá, zda tedy
již svůj hříšný čin pochopil, hoch odpoví, že nevěděl, že jde o hřích. Když
jsou mu pak kladeny další otázky, odkud je, kdo je jeho otcem, kdo ho sem
poslal a jak se jmenuje, hoch odpoví, že nic z toho mu není známo. Připomene
však, že má matku, Herzeleidu („Srdcebolnou“), se kterou žili v lese. Přítomná
Kundry pak připomene, že jeho otcem je Gamuret, který padl v boji. Matka syna vychovávala
v pustině a tak, aby mu byly cizí zbraně, aby ho nepotkal stejný osud jako
otce. Hoch pak poznamená, že kdysi jeli poblíž jejich lesa muži na krásných
zvířatech; vydal se za nimi a domů se již nevrátil. Když se pak řeč stočí opět
na jeho matku, Kundry poznamená, že jeho matka již nežije. Gurnemanz má za to,
že hoch, který je dle svých odpovědí značně nevědomý, by mohl být oním
přislíbeným „čistým bloudem“ a vezme ho s sebou do hradu k obřadu Grálu.
Mezitím Kundry, která se oběma vzdálila, cítí, že na ni přichází spánek;
nejprve ho vítá, a přeje si, aby ji už nikdo nevzbudil, pak se však spánku děsí
a marně se mu brání a nakonec klesne za křoví.
K obřadu Grálu se shromáždí rytíři v hradním
sále. Titurel vyzývá svého syna, aby odhalil Grál. Amfortas se zdráhá tak
učinit, neboť Grál na jedné straně posiluje rytíře, ale na druhé straně jemu,
hříšnému, činí to, že má vykonávat tak vznešený úřad, strašná muka. Nakonec se
však Amfortas nechá přesvědčit a ujme se konání svého úřadu. Na misku pronikne
oslňující paprsek světla a miska zazáří purpurovou barvou. Amfortas pozvedne
Grál a žehná jím přítomným. Zázračnou mocí jsou rytíři nasyceni a obřad je u
konce. Gamuretův syn vše sledoval, ale smysl obřadu, kterým byla připomínána
Poslední večeře nepochopil. Zklamaný Gurnemanz dojde k závěru, že to nebyl ten,
kdo byl určen proroctvím, a vyžene hocha z hradu. Zatímco rytíři se rozcházejí,
z výše se ozve hlas, připomínající opět dřívější proroctví.
II. dějství:
Ve svém zámku, k němuž přiléhá čarovná zahrada, k sobě Klingsor
volá Kundry, s jejíž pomocí chce svést Gamuretova syna, který se sem právě
přibližuje; pro Klingsora znamená hrozbu, které se Klingsor zbaví, pokud hoch
podlehne připravovaným svodům. Vůči Kundry Klingsor uplatňuje svá kouzla.
Kundry, která prochází cyklem neustálého koloběhu bytí, chce dosáhnout vysvobození,
avšak její kletba, její touha, působí, že se vždy opět k dalšímu bytí
probudí. Kundry, ač nerada, se podvoluje a vydává se vykonat svůdné dílo.
Klingsor jí však řekne, že ten, kdo jí odolá, ji vysvobodí.
Gamuretův syn se objevuje v čarovné zahradě. Objeví se krásné
dívky, jako kouzelné dívky-květiny, a snaží se ho získat, ale hoch jim odolá. Když
se pak objeví Kundry coby půvabná mladá žena, dívky zmizí. Kundry se obrací ke
Gamuretovu synovi a osloví ho jménem Parsifal, k čemuž hoch poznamená, že tak
ho kdysi nazvala ve snu jeho matka. Kundry pak toto jméno objasňuje: Fal parsi,
čistý bloud – Parsifal. Kundry se ho pak snaží svést. Přitom mu připomene jeho
dětství, péči jeho matky a nakonec jak pro něj zemřela žalem. Parsifal si
vyčítá, že na matku zapomněl. Kundry pokračuje ve svádění: vybízí ho, aby
poznal lásku, a nakonec ho dlouze políbí na ústa. Tu Parsifal vyskočí a je na
něm patrná naprostá změna. Vztáhne ruku k srdci, jakoby chtěl přemoci bolest. Z
dalších jeho slov je patrné, že došel k poznání, pochopil Amfortovo utrpení i
to, co je jeho zdrojem, touha poutající smysly; a také to, že to byla Kundry,
kým byl Amfortas sveden. Pochopí také to, že je jeho posláním, Amforta
zachránit. Kundry, ohromena jeho proměnou, se ho nyní pokouší získat snahou
vyvolat v něm soucit vyprávěním o svém neblahém osudu: o tom, že pro Spasitele,
s nímž se kdysi setkala, měla jen výsměch; od té doby ho stále hledá, aby ho
opět potkala. A je-li Parsifal spasitelem, ať tedy spasí i ji. Nakonec
prohlašuje, že stráví-li s ním byť i jen chvíli, bude tím očištěna od hříchu a
vysvobozena. Parsifal odmítá, ale prohlašuje, že Kundry získá lásku i spásu,
pokud mu ukáže cestu k Amfortovi. Kudry na to, že Amforta Parsifal nikdy nenajde,
a když ji Parsifal znovu odmítne, vrhá na něj kletbu, aby neustále bloudil a kýženou
cestu nenašel. A volá na pomoc Klingsora, který se objevuje, vrhne po
Parsifalovi svaté kopí, které se mu však zastaví nad hlavou. Parsifal se kopí
chopí, učiní jím znamení kříže a Klingsorův zámek se propadá. Pak se před
odchodem obrátí ke Kundry se slovy: „Víš, kde mě opět můžeš najít.“
III. dějství:
Poblíž grálského hradu vede Gurnemanz, nyní již velmi starý muž,
poustevnický život. V křoví nachází ztuhlou Kundry a snaží se udělat vše pro
to, aby procitla. Skutečně se mu to podaří a tu pozoruje, že její chování, které
bylo kdysi divoké, se změnilo. Kundry nyní touží po tom jen všemožně sloužit.
Tu se objevuje cizí rytíř se zbraní. Je to Parsifal, který se sem po dlouhém
bloudění konečně dostal. Gurnemanz příchozímu připomíná, že se nachází na
posvátném místě, kam se zbraněmi
nechodí. Po chvíli však poznává, že má před sebou toho, koho kdysi vyhnal z
hradu, a poznává i svaté kopí, které Parsifal přinesl. Parsifal pak vypráví
Gurnemanzovi o svém putování, které podstoupil, aby našel cestu zpět ke Grálu.
Gurnemanz mu pak zjevuje, co se mezitím odehrálo v jejich společenství.
Amfortas, který touží po smrti, odmítl konat obřad Grálu (když na Grál hledí,
nemůže zemřít), rytířstvo chřadne a Titurel zemřel. Kundry pak omyje
Parsifalovi nohy a vysuší mu je svými vlasy; Gurnemanz mu požehná a prohlásí ho
králem. Co první svůj čin v úřadě Parsifal křtí Kundry. Pak Parsifal v úžasu
hledí na krásy okolní přírody a Gurnemanz mu vysvětluje, že to vše působí
kouzlo dnešního dne, Velkého pátku. Ozvou se zvony, které ohlašují pohřební
obřad za Titurela a Gurnemanz s Parsifalem a Kundry se vydají ke hradu.