čtvrtek 31. ledna 2013

Pojďte si připomenout operu oper a trochu si zasoutěžit!

Přijměte pozvání na záznam z přenosu z Metropolitní opery Don Giovanni v kině Lucerna v Praze 10. února od 18:30. Zároveň je tu pro vás nová soutěž o 2 vstupenky:

V jakém českém seriálu se jeden díl věnuje premiéře Dona Giovanniho v Praze a kdo hraje Mozarta?

Správné odpovědi zasílejte do 8. 2. na adresu aychend@seznam.cz a do předmětu napiště Giovanni. Hodně štěstí!

sobota 26. ledna 2013

Brněnské Sicilské nešpory - "Verdi to poněkud zkazil"

V pátek 11. 1. se v Janáčkově divadle v Brně konala 1. premiéra opery Sicilské nešpory. Příliš často se s ní na jevištích operních divadel nesetkáváme, a tak byla jistě velkým lákadlem pro mnoho lidí. Už fotografie vyvěšené na stránkách ND Brno a na Facebooku slibovaly velkolepou výpravu a nádherné kostýmy.

Tuto operu jsem měla možnost zatím vidět jen jednou na DVD z La Scaly. I přes vynikající obsazení jsem se tenkát bohužel velmi nudila. Pokud mohu tomuto dílu něco vyčítat, je to jeho děj. Dal by se shrnout několika slovy: budeme bojovat proti Francouzům, nebudeme bojovat proti Francouzům, budeme bojovat proti Francouzům, nebudeme bojovat proti Francouzům... Celý příběh je vlastně postavený jen na nekonečném dohadování se, na jakou stranu se mají jednotlivé postavy vlastně přiklonit, a milostná zápletka tak velmi snadno ustupuje do pozadí a možná působí i jako rušivý element. Taky jste si pomysleli, jak by to bylo všechno jednodušší, kdyby se ti dva neměli rádi? A co postava Giovanniho da Procida, sicilského lékaře, který je hlavním vůdcem vzpoury a pokaždé, když už to vypadá, že to konečně dopadne dobře, zase přijde s novým nápadem na krveprolití a všechno obrací naruby? Jakkoli mám ráda Verdiho, obzvláště opery z tohoto období jeho tvorby, Sicilské nešpory rozhodně nepatří mezi ty, které bych potřebovala vidět víckrát.

Jak se s tímto příběhem "poprali" v Janáčkově divadle? Kde děj není, tam ho nelze ani vyčarovat. Inscenace působila poněkud monotónně a zdlouhavě, především v první části večera. Naštěstí na tom nemůže nést vinu nikdo z inscenátorů. Naopak se jim podařilo z nezáživné opery vykřesat velkolepou podívanou s velmi nápaditým rozvzžením scény a kulis a výbornými pěveckými a orchestrálními výkony.

Jak jinak bych mohla začít, než u skvělého sboru Janáčkova divadla? Do fortissim vzbouřenců dávali obrovskou sílu, že jste byli zcela na jejich straně, naopak působili lehkovážně, když zpívali Francouze, kteří ani netušili, co je čeká, a mysleli si, jak je všechno v pořádku a mohou si užívat všeho dosyta. Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka také podal vynikající výkon. Už jen předehra byla zahraná tak úžasně, že hráči sklidili bouřlivý potlesk.

Jediným opravdu slabým článkem večera byla postava Guida di Monforte v podání Luise Cansina. Pěvec, jakkoli podal dobrý pěvecký výkon, stál na jevišti jako "solný sloup", jednou rukou si neustále přidržoval plášť a druhou jen hýbal ze strany na stranu. Občas přešel jeviště. V jeho herectví nebyly žádné emoce, vše předváděl monotónně. U jeho postavy snad jen stačilo si myslet - kdy ho už konečně zapíchnou? Kdo by právě jemu fandil?

Jestli mohu za ten večer někoho opravdu vyzdvihnout, byl to Jiří Sulženko v roli lékaře Giovanniho da Procida. Vynikající pěvecký a herecký výkon, uměl opravdu přesvědčit jak všechny na jevišti, tak i nás diváky, že opravdu si jde za svým cílem a nenechá se nikým zviklat. Nádherně zpíval o své vlasti, toužil po tom ji zachránit... Jestli mě ale něčím obzvlášť za ten večer dostal, bylo to jeho gesto rukou v posledních tónech opery, kdy vztaženou paží zastavil vzbouřence, aby nezabili mladého Arriga, který, ač je synem guvernéra, je stále přívržencem Siciliánů. V tom gestu bylo všechno a možná to i trochu zachránilo nudný příběh opery! (zabití Arriga by celý děj shodilo - tak dlouho se hádali, až by nakonec všechno stejně selhalo?)

Adriana Kohútková předvedla Elenu se všemi emocemi a starostmi. Verdi ji bohužel potrápil v prvním dějství s velmi nízko položeným partem, ve kterém nedokázal naplno vyniknout její nádherný hlas. V druhé polovině večera však nastal obrat a pěvkyně dostala obrovskou příležitost předvést všechny své kvality, kterou se vším všudy využila. Právem získala bouřlivý aplaus za svůj výkon. Prožívali jste s ní okamžiky před popravou, nejistotu zamilované dívky, hrdost Siciliánky, která se nebála svým zpěvem postavit se Francouzům na odpor a povzbudit svůj národ ke vzpouře. Elena bude patřit k dalším vynikajícím rolím této pěvkyně!

Nádherný výkon večera nám pak předvedl Michal Lehotský v roli Arriga. I přes nestálost v názorech, kterou jeho postavě Verdi věnoval, dokázal v každém postoji být přesvědčivý a utvrdit všechny, že tohle je opravdu jeho poslední rozhodnutí, které už měnit nebude. Nádherně zazpíval celý svůj part a obzvlášť si zaslouží pochvalu za vysoké tóny, které byly čisté a s jistotou. Už dlouho jsem neměla možnost ho slyšet a byla radost znovu si tuto příležitost dopřát!

Co tedy na závěr? Určitě toto představení stojí za návštěvu díky vynikajícím pěveckým výkonům! Jsem zvědavá, jak se s ním popere i alternace. Kdybyste měli pocit, že vás to představení nebaví, nebojte se, přijde přestávka a po ní se všechno rozjede a budete napnutí, jak celý příběh dopadne. Za druhou polovinu večera opravdu stojí za to jít do divadla! :-)

neděle 20. ledna 2013

Eva Kolářová zve do divadla: FESTSPIELE 2013 V MNICHOVĚ






V letošním roce jsou Festspiele zcela ve znamení dvou skladatelů, kteří zásadně ovlivnili dějiny opery: Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera, od jejichž narození letos uplyne 200 let.   

Od svého založení před více než 130 lety neztratil tento operní festival v Mnichově nic na své přitažlivosti. Až koncem června letošního roku opět začne tento mezinárodní festival s mimořádně bohatou tradicí, sejdou se tu milovníci opery nejen z Německa, ale i z celého
světa, aby spolu sdíleli své nadšení pro operní divadlo.

Začátek letošního festivalu obstará 27. června nové nastudování Verdiho opery  Il trovatore.

Předprodej vstupenek začíná 19. ledna 2013, zpracování písemných objednávek pak 1. února 2013. Zbývající vstupenky se budou prodávat od 23. března 2013.

Vedle nového nastudování Verdiho opery Il trovatore a německé premiéry opery George Benjamina Written on skin je na programu velký počet repertoárových představení a písňových recitálů. Letošní jubilanti, tedy Giuseppe Verdi a Richard Wagner, jsou zastoupeni
celkem 17 díly.
 

Z PROGRAMU:
ČERVEN 2013
Giuseppe Verdi: Il trovatore (Trubadúr) 
27.06. 2013

RICHARD WAGNER: Der fliegende Holländer  (BLUDNÝ HOLANĎAN)
28.06. 2013
19.00 Uhr Nationaltheater
RICHARD WAGNER: Tannhäuser
29.06. 2013

ČERVENEC 2013

Giuseppe Verdi: Il trovatore (Trubadúr) 
01.07. 2013, 05.07. 2013

RICHARD WAGNER: Lohengrin
03.07. 2013

DMITRI HVOROSTOVSKY -  PÍSŇOVÝ RECITÁL
03.07. 2013

RICHARD STRAUSS:  Ariadne auf Naxos  (ARIADNA NA NAXU)
04.07. 2013

PAVOL BRESLIK - PÍSŇOVÝ RECITÁL
05.07. 2013

GIUSEPPE VERDI: Falstaff
06.07. 2013

GIUSEPPE VERDI: La traviata
09.07. 2013

RICHARD WAGNER: Tristan und Isolde  (TRISTAN A ISOLDA)
11.07. 2013

GIUSEPPE VERDI: Simon Boccanegra
12.07. 2013

RICHARD WAGNER: Das Rheingold  (ZLATO RÝNA)
13.07. 2013

RICHARD WAGNeR:  Die Walküre  (VALKÝRA)
14.07. 2013

RICHARD WAGNER: Siegfried
15.07. 2013

GIUSEPPE VERDI:  Otello
16.07. 2013

GIUSEPPE VERDI: Rigoletto
17.07. 2013

RICHARD WAGNER: Götterdämmerung  (SOUMRAK BOHŮ)
18.07. 2013

GIUSEPPE VERDI: Don Carlo
25.07. 2013

M. P. MUSORGSKIJ: Boris GodunoV
26.07. 2013

GIUSEPPE VERDI: Macbeth
29.07. 2013

RICHARD WAGNER: Parsifal
31.07. 2013

Kompletní program festivalu najdete na webových stránkách Bavorské státní opery.

úterý 15. ledna 2013

Jaroslav Sovinský: Gaetano Donizetti: MARIE STUARTOVNA (základní vstupní informace před přenosem z MET)


V sobotu 19. ledna 2013 se osmým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme po říjnovém přenosu Nápoje lásky (1832) opět k hudebnímu odkazu G. Donizettiho (1797 – 1848), tentokrát k jeho opeře (tragedia lirica) Marie Stuartovna (it. Maria Stuarda, 1834/35). S operami Maestra Donizettiho se v přenosech z MET setkáváme poměrně často: v dubnu 2008 to byla Dcera Pluku (1840), v únoru 2009 a v březnu 2011 Lucie z Lammermooru (1835), v listopadu 2010 Don Pasquale (1843) a v říjnu 2011 Anna Boleynová (1830). A právě s naposled uvedenou operou Marie Stuartovna úzce souvisí, neboť se týká událostí téže historické doby a téže geograficko-politické oblasti. Anglická královna Alžběta I., která je v opeře Marie Stuartovna jednou z hlavních postav, byla dcerou Anny Boleynové a jejího manžela, krále Jindřicha VIII.; v opeře Anna Boleynová bývá Alžběta, v době, v níž se opera odehrává, ještě dítě, zobrazována jako němá role. Alžběta byla příbuznou Marie Stuartovny. K Donizettiho operám z daného historického období patří i opery Roberto Devereux (titulní rolí je hrabě z Essexu, vlivný člen dvora anglické královny Alžběty I.) a Il castello di Kenilworth (Hrad Kenilworth); v obou těchto operách se objevuje Alžběta I. 

Libreto k opeře napsal italský spisovatel a v té době sedmnáctiletý student práv (později se stal významným právníkem) Giuseppe Bardari (1817 – 1861), podle překladu (provedl ho italský básník, překladatel a libretista Andrea Maffei, 1798 – 1885) divadelní hry Marie Stuartovna (Maria Stuart) německého básníka a dramatika Friedricha von Schillera (1759 – 1805), jejíž premiéra se konala ve Výmaru 14. června 1800. Děj opery je volně založen na životních osudech skotské královny Marie Stuartovny. Oproti Schillerově předloze byl děj zbaven většiny politicko-náboženských detailů, ponechána však byla scéna setkání Marie s Alžbětou, která je však fiktivní, ve skutečnosti se nikdy neodehrála. Přidán byl milostný příběh mezi Marií a Robertem Dudleyem, hrabětem z Leicesteru, který také nemá oporu v historii.

Vstup opery na scénu nebyl jednoduchý. Opera měla být uvedena v neapolském divadle San Carlo. Zasáhla však cenzura: vadila např. slova „odporný bastard“, kterým Marie Stuartovna označuje v ději Alžbětu I., zobrazení královny na kolenou a konečně i přímo na jevišti prezentovaná poprava královny; říká se, že Maria Cristina Savojská (1812 – 1836), manželka Ferdinanda II., panovníka Království obojí Sicílie (hl. městem státu byla Neapol), která byla přímým potomkem Marie Stuartovny, v důsledku oné popravčí scény při kostýmové zkoušce omdlela. Nakonec Ferdinand II. provedení opery zakázal; uvádí se však, že svou roli sehrály v dané věci otázky politické. Donizetti tedy navrhl jiný námět, ten však také neprošel a nakonec byla Maria Stuarda revidována (včetně práce s dalším libretistou, Pietrem Salatinem) a vzniklo odlišné dílo. Donizetti zpracoval většinu partitury do opery s odlišným obsahem, s novými recitativy a jinými změnami. Děj byl přeložen do Florencie 13. století s konfliktem mezi guelfy a ghibelliny; uvádí se, že jedna z rolí královen byla přepsána pro tenorovou titulní roli. Opera dostala název „Buondelmonte“ (podle postavy, která se objevuje v Dantově „Ráji“, a která měla zřejmě způsobit konflikt mezi oběma zmíněnými stranami); role Marie Stuartovny byla psána pro italskou pěvkyni Giuseppinu Ronzi de Begnis (1800-1853), která pak v opeře „Buondelmonte“ zpívala roli Biancy; premiéra se uskutečnila v Neapoli 19. (uvádí se i 18.) října 1834, nebyla však úspěšná (opera byla hrána šestkrát a poté již nebyla uváděna).

V té podobě, jak ji známe nyní, byla Marie Stuartovna premiérována 30. prosince 1835 v milánské La Scale; titulní roli zpívala při premiéře slavná pěvkyně Maria Malibran (1808 – 1836), jíž, jak se uvádí, ušil Donizetti roli na tělo, s vylepšenými recitativy a rozšířenými scénami. K opeře byla skladatelem vytvořena nová předehra. I v Miláně se objevily jisté problémy s cenzurou. Stojí za to připomenout, že Maria Malibran při vystoupení nebrala v potaz požadavek cenzury na nahrazení slov „odporný bastard“ („vil bastarda“) za „ostudná žena“ („donna vile“) a zpívala originál. Po několika představeních byla opera zakázána. Ve 30. a 40. letech 19. století se však Marie Stuartovna objevila na scénách v dalších italských městech a též v Portugalsku a Španělsku, a to v různě upravených podobách. V r. 1865 se objevila na scéně v Neapoli, poté však již nebyla uváděna. Znovu se objevila na scéně až v r. 1958 v Bergamu (ve městě, kde se Donizetti narodil, a kde také zemřel) a později se objevila i dalších městech ve světě, včetně USA. V opeře se objevily tak proslulé pěvkyně jako Joan Sutherland, Beverly Sills či Montserrat Caballé.

V 80. letech minulého století byl ve Švédsku nalezen autograf opery, který umožnil přípravu autentičtějšího (dvouaktového) vydání. „Kritická edice založená na objeveném autografu vyjevila zajímavý příklad Donizettiho praxe, kdy si vypůjčoval z vlastních děl. Dvě čísla z Marie Stuartovny, kterých se Donizetti, jak se zdá, vzdal jako ztraceného případu nějaký čas po zákazu opery v Miláně, byla později opětně použita ve Favoritce: vstupní sbor ve Westminsteru a stretta k prvnímu finále. Po Marii Stuartovně byl tento ansámbl v jisté době částí zřejmě nikdy nedokončeného projektu Adelaide, a odtud se dostal do „L’ange de Nisida“ (Anděl z Nisidy), předtím než se dostal na konec 3. dějství Favoritky. Pro „přestavbu“ (rifacimento) Marie Stuartovny v San Carlo v r. 1865 byly tyto části nahrazeny, neboť již byly nyní  známy z Favoritky.“ Uvádí se, že na daná místa byly včleněny partie z Donizettiho dalších méně známých oper. „Byla to tato nepřesná verze, v níž se opera stala široce známou ve 20. století.“ Opera v kritické edici byla poprvé uvedena v Bergamu v r. 1989. Viz Ashbrook W., Maria Stuarda, The New Grove Dictionary of Opera:


Historické události, které souvisejí s dějem opery G. Donizettiho Marie Stuartovna

V předchozím, úvodním, příspěvku k přímému přenosu Donizettiho opery Marie Stuartovna z newyorské Metropolitní opery, jsme si uvedli základní informace, zejména pokud jde o hlavní postavy opery a její obsah. V tomto příspěvku se podívejme na historické události, které s dějem opery souvisejí. 

Ve druhé polovině 16. století (do této doby spadá děj opery) vládla ve Skotsku dynastie Stuartovců a v Anglii dynastie Tudorovců. Obě dynastie propojovalo rodinné pouto, což sehrálo významnou roli v historickém vývoji obou zemí. Ve Skotsku vládli Stuartovci od r. 1371. Tudorská dynastie vládla v Anglii v l. 1485-1603. Od r. 1603 v obou zemích vládla v personální unii tatáž dynastie (Stuartovci). 

Prvním panovníkem z dynastie Tudorovců na anglickém trůnu byl Jindřich VII. Tudor (nar. r. 1457, vládl v l. 1485-1509), po matce byl z rodu Lancasterů, jeho manželkou byla Alžbětu z Yorku. Jeho nástup na trůn následoval poté, co v bitvě u Bosworthu padl jeho předchůdce, Richard III. z Yorku. Jindřichova vláda ukončila předcházející sérii válečných střetnutí mezi vedlejšími větvemi rodu Plantagenetů, Yorky a Lancastery, známou jako Války růží. Jindřich VII. měl s Alžbětou několik dětí, z nichž pro naše pojednání jsou významné dvě: Markéta Tudorská (1489 – 1541) a její mladší bratr Jindřich (1491– 1547). Markéta byla v r. 1503 provdána za skotského krále Jakuba IV. Stuarta (nar. r. 1473, vládl od r. 1488 až do své smrti v r. 1513). Jedním z potomků Markéty a Jakuba IV. byl i syn Jakub (nar. r. 1512, jako Jakub V. byl od r. 1513 až do své smrti v r. 1542 skotským králem). Jakub V. měl několik manželských i nemanželských dětí. Z manželských dětí se dospělosti dožila jen dcera Marie (Marie Stuartovna), titulní postava Donizettiho opery. Matkou Marie Stuartovny byla Marie de Guise, z mocného rodu Guise, nar. v Lotrinsku, žila v l. 1515 – 1560).

Marie Stuartovna (angl. Mary Stuart), známá též jako Marie, královna Skotů (Mary, Queen of Scots), či Marie I. Skotská (Mary I of Scotland) se narodila 8. prosince 1542 v paláci Linlithgow (stavba je dodnes dochována, byť v ruinách), rezidenci Stuartovců, nacházející se ve skotském městě téhož jména, cca 24 km západně od Edinburghu. Bylo jí šest dní, když zemřel její otec a Marie se po něm od 14. prosince stala královnou Skotska (korunována byla v září následujicího roku). Vzhledem k jejímu věku vládli Skotsku regenti. Již v útlém věku byla zaslíbena synovi francouzského krále. V r. 1548 byla poslána k francouzskému dvoru a strávila tam následujících třináct let.

Vraťme se nyní o několik let zpět a podívejme se na paralelní vývoj situace v sousední Anglii. Nástupcem krále Jindřicha VII. se stal již výše zmíněný mladší bratr Markéty Tudorské, Jindřich, jako Jindřich VIII. (vládl od r. 1509 až do své smrti v r. 1547). Jindřich VIII. měl, jak známo, šest manželek. Jeho první ženou byla Kateřina Aragonská (1485-1536). Jindřichovou ženou byla od r. 1509; sama byla v době sňatku s Jindřichem již vdovou, jejím prvním manželem byl Jindřichův starší bratr Arthur, který zemřel v r. 1502. S Kateřinou měl Jindřich několik děti, včetně synů, avšak jen dcera Marie se dožila dospělosti (později se jako Marie I. stala anglickou královnou). Jejich manželství bylo nejprve šťastné, ale Jindřich VIII., který toužil po mužském potomkovi, který by po něm převzal vládu, si postupně uvědomil, že od Kateřiny se ho již nedočká. Začal tedy uvažovat o tom, že by si našel novou ženu a jeho dosavadní manželství s Kateřinou mělo být prohlášeno za neplatné. K tomu však potřeboval souhlas papeže, který ho však odmítal dát. Výsledkem sporu bylo odloučení církve v Anglii od církve římskokatolické, kdy se do čela církve v Anglii postavil sám panovník, tedy král Jindřich. Anglickým klérem a parlamentem byla v l. 1533/34 potvrzena neplatnost jeho manželství s Kateřinou. 

V lednu r. 1533 (ještě před výše uvedeným potvrzením neplatnosti jeho prvního manželství) si Jindřich, kterému tehdy bylo skoro 42 let, tajně vzal Annu Boleynovou (byla v té době již těhotná a král chtěl, aby syn, v jehož narození věřil, byl legitimním potomkem). Není přesně známo, kdy se Anna narodila, uvádějí se roky 1501 či 1507. Jejím otcem byl anglický šlechtic a diplomat Thomas Boleyn. Dostalo se jí velmi solidního vzdělání v Holandsku a ve Francii, později byla k dispozici u dvora králově první ženě, již jmenované Kateřině Aragonské. O Annu Boleynovou se král Jindřich začal zajímat cca od r. 1526. Anna však nechtěla hrát roli milenky, kterou vůči Jindřichovi předtím hrála její sestra Marie, chtěla být královnou. Od r. 1527 král činil již výše uvedené snahy o neplatnost manželství s Kateřinou a nakonec se s Annou o šest let později oženil. Kateřina Aragonská zemřela 7. ledna 1536; šířily se zvěsti, že měla být otrávena, buď Annou Boleynovou nebo Jindřichem, ale dnes se soudí, že zemřela na rakovinu.

Jindřich věřil, že se jeho nové ženě narodí syn, ale Anna mu porodila dceru (narodila se 7. září 1533, dostala jméno Alžběta; později se stane anglickou královnou, jako Alžběta I.). Její další těhotenství se nevydařila. Král byl nespokojen a postupně se zahleděl (cca od r. 1535) do jedné z Anniných dvorních dam, Jany Seymourové (nar. cca 1508, byla dcerou jednoho z Jindřichových dvořanů, Sira Johna Seymoura; roli dvorní dámy plnila již pro Kateřinu Aragonskou). Ani Jana nechtěla hrát roli královy milenky. Do věci se zapojil králův první ministr Thomas Cromwell (pokud jde o zbavení Anny jejího postavení) a výsledkem byla na přelomu dubna a května r. 1536 vlna zatýkání, kdy zatčení byli obviněni z poměru s královnou. Došlo i na samotnou královnu, byla obviněna z cizoložství. 14. května 1536 bylo manželství Anny a krále prohlášeno za neplatné a 19. května byla Anna Boleynová popravena. Již 20. května téhož roku se konaly zásnuby Jindřicha VIII. s Janou Seymourovou a 30. května se vzali. V příštím roce dala králi vytouženého následníka; dostal jméno Eduard. Podrobněji k souvisejícím událostem, pokud jde o život Jindřicha VIII., viz např. úvodní text k přenosu Donizettiho opery Anny Boleynové: http://www.operadream.com/2011/10/jaroslav-sovinsky-anna-boleynova_08.html

S nasledujícími třemi ženami již Jindřich VIII. neměl potomky. Z jeho manželských dětí s předchozími ženami se vyššího věku dožily jen tři (výše již jmenované): dvě dcery (Marie a Alžběta) a jeden syn (Eduard) a všechny tři děti se staly Jindřichovými nástupci na trůně. Po Jindřichu VIII. vládl jeho syn Eduard VI. (v l. 1547-1553; při nástupu na trůn mu ještě nebylo deset let, zemřel v cca 16 letech, nebyl ženat a potomky také nezanechal).

Po smrti Eduarda měla na trůn nastoupit Jindřichova praneteř Jana Greyová (byla vnučkou mladší dcery Jindřicha VII. Marie), ale prosazena byla brzy dcera Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské Marie (Marie I., nar. r. 1516, vládla od r. 1553 až do své smrti v r. 1558). Již výše bylo uvedeno, že za Jindřicha VIII. byla provedeno v Anglii odloučení církve od církve římskokatolické. Eduard VI. byl protestantským panovníkem, ale Marie, která nastoupila po něm, byla katolička. Pro zajímavost uveďme, že jejím manželem byl španělský král Filip II. (objevuje se např. ve Verdiho opeře Don Carlos), který ve své zemi patřil k předním obráncům katolické víry (manžely byli v l. 1554-58, manželství nepřineslo potomky). A právě za vlády Marie byla v Anglii na krátké období unie s Římem obnovena. Odluka byla opět zavedena za nástupkyně Marie I., její polorodé sestry Alžběty I., a zachována byla až do dnešní doby. Marie I. tvrdě potlačovala protestanty a vysloužila si za to i nelichotivý přídomek „Krvavá“ („Bloody Mary“). Alžběta I. byla anglikánského vyznání (papež ji ve své bule z r. 1570 označil na heretičku). 

Po smrti Marie nastoupila na anglický trůn Alžběta (jako Alžběta I., vládla od r. 1558 až do své smrti, zemřela 24. března 1603); nikdy se nevdala a nezanechala po sobě žádné potomky. Její postavení, jako anglické královny, však nebylo všemi přijímáno jednotně. Vzhledem k tomu, že byla dcerou Anny Boleynové, a k zneplatnění manželství Jindřicha VIII. s jeho předchozí ženou, Kateřinou Aragonskou, nebyl dán souhlas papeže, byla Alžběta považována mnoha katolíky a samotným papežem za nemanželské dítě. To mělo vliv i na jejich zpochybňování právoplatnosti jejího nároku na anglický trůn.

Přejděme nyní opět k postavě Marie Stuartovny, kterou jsme zatím zanechali na francouzském dvoře a přes ni se brzy opět dostaneme k Alžbětě. V 16. století, tedy v době, kdy žily i obě naposled zmíněné královny, se šířily Evropou, jak známo, církevně-reformní myšlenky, které vyústily v řadě případů v otevřený konflikt mezi katolíky a protestanty. Tyto myšlenky se uplatňovaly jak v Anglii, kde měly svůj specifický vliv na místní církev, ovlivněnou též zmíněnou „jindřichovskou“ odlukou od Říma, tak i ve Skotsku (reformaci do místní církve vnesl John Knox, žil v l. cca 1514 – 1572). J. Knox působil ve Skotsku i v době, kdy se sem z Francie opět vrátila Marie Stuartovna. Vraťme se nyní k jejímu životnímu osudu. Víme, že se měla stát ženou syna francouzského krále; k tomu skutečně došlo, v r. 1558 si Marie vzala prince, Františka, který se v příštím roce, po smrti svého otce, Jindřicha II., stal francouzským králem.  V roce následujícím, tj. r. 1560, však František II. zemřel a Marie se stala vdovou. V srpnu r. 1561 se Marie opět objevila ve Skotsku  a plnila zde povinnosti vyplývající z jejího postavení, tj. skotské královny, a musela se zde vypořádávat se vztahy mezi protestanty a katolíky.

V té době již vládla v Anglii, od r. 1558, Alžběta I. Na základě tehdejší anglické legislativy byla Alžběta považována za právoplatného nástupce Marie I. (Krvavé), a závěť Jindřicha VIII. vylučovala z nástupnictví Stuartovce. Avšak v očích řady katolíků, jak bylo již naznačeno, byla Alžběta považována za nemanželské dítě a za právoplatnou královnu Anglie byla považována Marie Stuartovna (sama byla katoličkou), jako potomek již výše zmíněné Markéty Tudorské, starší sestry Jindřicha VIII. Po babičce Markétě byla tedy M. Stuartovna rovněž z tudorské dynastie: nejbližším společným předkem Marie i Alžběty byl anglický král Jindřich VII., Alžbětin dědeček a Mariin pradědeček. Francouzský král Jindřich II. prohlásil svého syna a svou snachu (tedy Marii Stuartovnu) za krále a královnu Anglie. Krátce před svatbu s Františkem také Marie Stuartovna podepsala tajnou dohodu, podle které odkazovala Skotsko a svůj nárok na anglický trůn francouzské koruně, pokud zemře bez potomků. V době pobytu Marie ve Francii ve Skotsku narůstala moc protestantů a Mariina matka, která zde vykonávala funkci regenta, udržovala moc jen s pomocí francouzských sil. Protestanti pozvali do Skotska anglické síly. Nakonec měla být sjednána dohoda. V r. 1560 zemřela Mariina matka a vyslanci Marie Stuartovny pak sjednali tzv. Edinburghskou dohodu, na jejímž základě měly Francie a Anglie stáhnout síly ze Skotska a Francie uznat Alžbětino právo na vládu v Anglii. Maria Stuartovna však odmítla dohodu ratifikovat.

Čtyři roky po svém návratu do Skotska se Marie Stuartovna znovu vdala, a sice za svého příbuzného z vedlejší linie rodu Stuartovců, Jindřicha Stuarta, Lorda Darnleye (nar. r. 1545), stejně jako Marie katolíka. Příbuzní byli nejen přes rod Stuartů, ale ze strany Jindřichovy matky i přes rod Tudorovců (takto byl Jindřich Mariiným bratrancem): Mariina babička Markéta Tudorská měla z prvního manželství syna Jakuba (otce Marie), a z druhého manželství s Archibaldem Douglasem dceru Markétu Douglasovou, matku Jindřicha Stuarta (jeho otcem byl Matthew Stuart, hrabě z Lennoxu). Přes svého pradědečka, Jindřicha VII. tak mohl mít nárok na anglický trůn i Jindřich Stuart. 

Vztahy mezi manžely se postupně staly napjatými. Jindřich požadoval status krále-spoluvládce s právem podržet si skotský trůn pro sebe, pokud by přežil svou ženu. To Marie odmítla. Jindřich také žárlil na Mariino přátelství s jejím tajemníkem, Davidem Rizziem (nar. cca r. 1533 poblíž Turína), o němž šly řeči, že dítě, které Marie očekávala, má s ním a nikoliv s manželem (19. června 1566 se Marii narodil syn, a dostal jméno Jakub). Jindřich uzavřel tajné spojenectví s protestantskými lordy a spiklenci, doprovázeni Darnleyem, zavraždili Rizzia přímo před očima těhotné Marie (9. března 1566).  

Vražda Rizzia způsobila, že Mariino manželství s Darnleyem směřovalo nevyhnutelně k rozpadu. Marie sama řešila s některými šlechtici otázku, jak manželství ukončit. Když však Darnley později onemocněl a pak se z nemoci zotavoval, Marie ho denně navštěvovala. Zdálo se dokonce, že se smiřují. Pak však došlo brzy ráno 10. února r. 1567 v domě, kde Darnley přebýval, k explozi, a v souvislosti s tím Darnley zemřel. Mezi podezřelými, pokud jde o jeho smrt, byla mj. Marie a její pozdější manžel, James Hepburn, hrabě z Bothwellu (cca 1534 -1578). Bothwell byl souzen, byl však pro nepřítomnost důkazů zproštěn viny. V květnu téhož roku Marie a James Hepburn uzavřeli sňatek (podle protestantského obřadu). Jejich sňatek se však stal značně nepopulárním. Katolíci považovali manželství na neplatné, buď kvůli protestantskému obřadu nebo kvůli tomu, že neuznávali platnost Bothwellova předchozího rozvodu. Navíc jak katolíci, tak protestanti byli překvapeni, že si Marie vzala muže obviněného z vraždy jejího předchozího manžela. Proti Marii se postavila koalice lordů, která sestavila proti Marii a Bothwellovi vojsko a hrozilo vojenské střetnutí. K tomu nakonec nedošlo, Marii se zmenšily vojenské síly kvůli dezerci; Bothwell mohl volně odejít z bitevního pole a Marie byla lordy přivedena do Edinburghu, kde ji shromážděný dav obviňoval z vraždy a cizoložství. Marie byla uvězněna na hradě Loch Leven a v červnu 1567 byla přinucena abdikovat ve prospěch svého syna Jakuba (naposledy ve svém životě ho viděla v dubnu téhož roku, kdy měl cca deset měsíců); stal se pak skotským králem Jakubem VI. /1567-1625/, v jeho mládí za něho vládli regenti (připomeňme, že vyznáním byl protestant); od r. 1603 nastoupil po Alžbětě I. na anglický trůn (jako Jakub I.). Bothwell musel odejít do exilu, byl uvězněn v Dánsku a zemřel v r. 1578.   
  
Marii se nicméně podařilo z jejího vězení na hradě Loch Leven v květnu 1568 uprchnout. I když se jí podařilo dát dohromady vojsko, její síly byly poraženy a Marie prchala opět, a ještě v témže měsíci se dostala do Anglie, a zřejmě předpokládala, že jí Alžběta pomůže opět získat skotský trůn. Alžběta však byla obezřetná, a nařídila vyšetřování zapojení Marie do Darnleyovy vraždy. Marie však odmítala pravomoc jakéhokoliv soudu nad ní, neboť se považovala za pomazanou hlavu státu. Její zapojení do uvedené vraždy zůstává jednou z nejvíce sporných otázek ve skotské historii. Důkazem měly být její dopisy (tzv. „dopisy ze skříňky“/casket letters/), Marie však odmítala, že by je psala a prohlašovala je za padělky. Autentičnost dopisů budila mezi historiky kontroverze.

Ať tak či onak, Marie byla po příchodu do Anglie držena pod dozorem, což platilo až do konce jejího života (byla tedy držena pod dozorem skoro 20 let). Svou roli hrálo to, že Alžběta viděla v Mariiných nárocích na anglický trůn vážnou hrozbu. Marie byla držena mj. na statcích anglického politika Georga Talbota, hraběte ze Shrewsbury (1528 – 1590); vykonával funkci dozorce nad Marií po velkou část času jejího věznění. Postava G. Talbota se kromě obou královen též objevuje v Donizettiho opeře. Mariino věznění bývá označováno za luxusní, měla vlastní domácí personál, držela koně a psy. Uvádí se, že k přepravě jejího majetku z místa na místo bylo třeba třicet kočárů. Její pokoje byly vyzdobeny gobelíny. Měla i výběr z řady jídel, která byla servírována na stříbrných talířích. Občas mohla pod tvrdým dozorem své vězení opustit (několik letních období strávila v městských lázních). Většinu času trávila vyšíváním, hrála také kulečník. Její zdraví se nicméně zhoršovalo, v 80. letech 19. stol. trpěla silným revmatismem.       

V r. 1569 se Alžběta pokusila vyjednat návrat Marie na skotský trůn, výměnou za garance pro protestantskou víru, ale pokus byl neúspěšným. Došlo i na to, že anglické síly intervenovaly ve Skotsku v občanské válce a upevnily moc sil namířených proti Marii. V r. 1571 bylo odhaleno tzv. Ridolfiho spiknutí, které mělo v plánu nahradit na trůně Alžbětu Marií, mj. s pomocí španělských sil. V odhalení spiknutí hrál významnou roli též William Cecil, baron z Burghley (1520 – 1598), po většinu vlády Alžběty I. její hlavní rádce (rovněž se objevuje v Donizettiho opeře); další významnou roli v odhalení spiknutí hrál též Sir Francis Walsingham (cca 1532 – 1590), Alžbětin tajemník; vzhledem k hrozícím útokům proti státu měl na starosti síť agentů, proto je někdy nazýván otcem britské tajné služby. Když už jsme se vrátili k postavám opery, jmenujme ještě jednu historickou postavu, která se v opeře objevuje, a sice Roberta Dudleye, hraběte z Leicesteru (cca 1532 – 1588); tento anglický šlechtic byl oblíbencem a blízkým přítelem Alžběty I. od prvního roku její vlády až do své smrti. Mnoho lidí si dokonce myslelo, že si ho Alžběta vezme. Kupodivu v r. 1563 navrhla Alžběta Dudleyovi, aby si vzal Marii Stuartovnu, patrně proto, aby měla Alžběta skotskou královnu pod kontrolou. Dudley nicméně o takový plán neměl zájem. Dříve podporoval Mariina práva na anglický trůn, ale postupně se obracel proti ní a po Babingtonově spiknutí obhajoval její popravu.   

K spiknutím zaměřeným na osobu Marie došlo i později. V r. 1585 byla Marie umístěna pod tvrdší dozor vykonávaný anglickým diplomatem Sirem Amiasem Pauletem (1532 – 1588); byl Mariiným posledním dozorcem. V srpnu 1586 byla Marie uvězněna po obvinění ze zapojení do Babingtonova spiknutí, což bylo spiknutí katolíků s cílem zavraždit Alžbětu a Marii dosadit na anglický trůn. V neprospěch Marie svědčily dopisy, z nichž vyplývalo, že Marie dala souhlas se zavražděním Alžběty. Marie byla přemístěna na hrad Fotheringhay ve střední Anglii, severně od Londýna, a bylo proti ní zahájeno soudní řízení za velezradu podle zákona o bezpečnosti královny. Marie obvinění odmítla a připomněla, že neměla možnost si prohlédnout důkazy, že byla zbavena přístupu k právnímu zástupci, a že jako cizí pomazaná královna nebyla nikdy anglickým subjektem, a proto nemůže být obviněna z velezrady. 25. října 1586 byla Marie odsouzena k smrti. Alžběta však váhala s příkazem k popravě, byť na ni naléhal anglický parlament. Usmrcení královny měla za diskreditující precedent a obávala se následků, zejména pokud by Mariin syn Jakub vytvořil koalici katolických sil a napadl Anglii.    

1. února 1587 nicméně Alžběta podepsala příkaz k popravě a předala ho tajemníkovi Williamovi Davisonovi (cca 1541 – 1608). O dva dny později svolal Cecil členy Tajné rady, a to bez Alžbětina vědomí, a padlo rozhodnutí vykonat rozsudek. 

Večer dne 7. února 1587 bylo Marii řečeno, že druhý den ráno bude popravena. Své poslední hodiny strávila na modlitbách, své věci rozdělila služebnictvu, napsala poslední vůli a dopis francouzskému králi. Popraviště bylo postaveno ve velkém sále hradu. Jedním ze svědků popravy byl i George Talbot. Uvádí se, že kat a jeho pomocník poklekli před královnou a prosili ji o odpuštění. Královna jim ho udělila, s tím, že věří, že ukončí všechna její trápení. Mariini popravčí a sloužící, mezi nimi i Jana Kennedyová (v opeře se objevuje Anna Kennedyová), pomohli Marii sejmout vrchní část oděvu; tím se ukázalo, že pod svrchní vrstvou má Marie na sobě odění tmavě červené barvy, liturgické barvy katolických mučedníků. Marie se zasmála a měla říci, že dosud neodkládala oděv před takovou společností. J. Kennedyová jí pak zavázala oči bílou rouškou. Marie poklekla k vykonání rozsudku, položila hlavu na popravčí špalek, roztáhla ruce a poslední její slova zněla: „Do rukou Tvých, Ó Pane, poroučím ducha svého.“ Marie nebyla popravena jedinou ranou. První úder minul krk a zasáhl zadní část hlavy. Druhá rána přesekla krk, až na malý kus tkáně,  který kat přesekl sekerou.    

V té souvislosti stojí za připomenutí, že Mariino mučednické odění se objevuje též v nastudováních Donizettiho opery. Jestliže vláda Alžběty I. je považována (zejména v Británii) zla zlatý věk a Alžběta I. za jednoho z největších anglických monarchů, za níž kvetl obchod, umění, rostla námořní síla země a byly podnikány objevné cesty, kontinentální (včetně italského) pohled na ni se od anglického mohl výrazně lišit, a sice, že šlo o heretičku a nemanželské dítě. A vrátíme-li se k Marii Stuartovně (katoličce), pro evropské katolíky byla Marie mučednicí a legitimní vládce Anglie (toto pojetí se mohlo projevit i v operním zpracování).        

Když se o popravě Marie Stuartovny dozvěděla Alžběta, byla rozhořčena a prohlásila, že se Davidson neřídil jejími instrukcemi, a že členové Tajné rady jednali bez jejího zmocnění. Uvádí se, že její úmyslně vágní instrukce jí měly dát možnost pokusit se vyhnout přímé poskvrně Mariiny krve. Davidson byl uvězněn, ale po nějaké době byl propuštěn. Marie chtěla být pochována ve Francii, čemuž Alžběta nevyhověla; pochována byla (s protestantským obřadem) v Peterboroughské katedrále (Cambridgeshire). V r. 1612 bylo její tělo vyzdviženo a pochováno v londýnském Westminsterském opatství, poblíž hrobu Alžběty I. 

Na závěr tohoto historického pojednání připomeňme i vazbu (byť nepřímou) Marie Stuartovny k českým zemím. Vnučkou Marie Stuartovny (dcerou jejího syna Jakuba) byla Alžběta Stuartovna (1596 – 1662), která byla provdána za Fridricha Falckého, „zimního krále“ z doby stavovského povstání (1618-1620). Ve prospěch Fridrichova uvedení na český trůn (po sesazení Ferdinanda II. Habsburského) hrála též, díky jeho manželce, vazba na Jakuba I. Fridrich byl korunován v Praze na českého krále dne 4. listopadu 1619 a o tři dny později byla Alžběta korunována českou královnou. Po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620) však musel Fridrich Čechy, jak známo, opustit a Habsburkové opět upevnili svou moc v českých zemích. Jedním z dětí Fridricha a Alžběty byla i Žofie Hannoverská. Podle anglického zákona o nástupnictví (1701), který vyloučil z následnictví katolíky či ty, kdož si vezmou katolíka (s řádem vyslovilo souhlas i Skotsko, které spolu s Anglií vytvořilo v r. 1707 Království Velké Británie), se stala následnicí britského trůnu; zemřela však ještě za panování své předchůdkyně, královny Anny Stuartovny, a nástupcem Anny se tak stal Žofiin syn Jiří (jako Jiří I.). Jedním z jeho vzdálených potomků (a takto i potomkem Marie Stuartovny) je i současná britská panovnice, Alžběta II.   

Zpracováno podle stránky Pacifické opery v kanadské Victorii a dalších zdrojů:
http://www.pov.bc.ca/mariastuarda.html

Libreto opery viz zde:

- v italštině:





Audiovizuální nahrávku opery lze shlédnout zde:
Marie Stuartovna: Gabriele Fontana; Alžběta I.: Joyce DiDonato; Leicester: Eric Cutler; Talbot: Giovanni Furlanetto; Anna: Marion Ammann; Cecil: Marzio Giossi; dirigent: Evelino Pido; Orchestre de la Suisse Romande, sbor: Grand Théâtre de Genève. 

Osoby a hlasové obory:
Marie Stuartovna /Maria Stuarda/, královna skotská (soprán či mezzosoprán); Alžběta I. /Elisabetta/ královna anglická (soprán, uvádí se i mezzosoprán); Robert Dudley, hrabě z Leicesteru /Roberto/, Alžbětin oblíbenec (tenor); George Talbot, hrabě ze Shrewsbury,  /Giorgio/ Alžbětin rádce (baryton, uvádí se i bas); William Cecil, Lord Burghley /Guglielmo/, Lord strážce pokladu /Lord of High Treasurer/ (bas, uvádí se i baryton); Anna (Hannah) Kennedyová,  Mariina chůva a společnice (mezzosoprán); posel (bas, uvádí se i tenor). Sbor: příslušníci dvora, stráže, služebnictvo, lovci. Odehrává se r. 1587 v Anglii (v londýnském paláci Whitehall /uvádí se i palác Westminster/ a na hradě Fotheringhay /též Fotheringay/, hrabství Northamptonshire ve střední Anglii, severně od Londýna; do dnešní doby se z hradu dochovaly jen nepatrné zbytky). Stojí za zmínku, že role obou královen byly napsány pro soprány, avšak řada současných nastudování angažuje do té či druhé role mezzosopranistky. Zpracováno podle Eaton Q., Opera, a pictorial guide, Abaris Books, New York, 1980, str. 77, s přihlédnutím k dalším zdrojům. Pozn: Marie Stuartovna se uvádí v opeře jako skotská královna; ze skotského trůnu však již dříve (než se opera odehrává) byla ve skutečnosti svržena.

Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.

I. dějství:
Anglie roku 1587. V  Londýně, v paláci Whitehall, se koná dvorní slavnost. Vévoda z Anjou, bratr francouzského krále, požádal o ruku královny Alžběty a dychtivě se očekává vznik velkolepé aliance obou království. Objevuje se Alžběta, dosud nerozhodnuta, zda má francouzský návrh přijmout. Již několik let patří její srdce jejímu oblíbenci, Robertu Dudleyovi, hraběti z Leicesteru, ale nedávno začala královna pociťovat, že jeho láska k ní slábne. 

Přítomný George Talbot, hrabě ze Shrewsbury, Alžbětin rádce, využívá příležitosti, aby se obrátil na Alžbětu se žádostí o propuštění její příbuzné, Alžbětou vězněné Marie Stuartovny, skotské královny, nad níž Talbot vykonává po mnoho let dozor. Avšak William Cecil, Lord Burghley, strážce pokladu, namítá, že Marie, dokud je naživu, představuje stálou hrozbu pro stabilitu Anglie. Alžběta odmítá projednávat osud své příbuzné, ale ve skrytu má podezření, že jí Marie ukradla Leicesterovu lásku. Leicester byl v minulosti Mariiným nápadníkem, a když se s ní před mnoha lety poprvé setkal ve Fancii, byl oslněn její krásou. 

Leicester se objevuje a Alžběta mu dává prsten, který má být předán francouzskému vyslanci, coby neurčitá odpověď na návrh ze strany vévody z Anjou. Leicesterova lhostejná reakce Alžbětino podezření ještě posílí. Alžběta poté v doprovodu dvora odchází. Talbot, který osaměl s Leicesterem, potají předává Leicesterovi dopis a miniaturu od Marie. Mariin život, těsně propletený se spiknutími anglických katolíků proti Alžbětě visí nyní na vlásku. Leicester, uchvácen portrétem, slibuje Talbotovi poskytnout svou pomoc a podpořit jeho plány na Mariino osvobození. Po Talbotově odchodu se bez doprovodu objeví Alžběta; vůči Talbotovi má podezření a žádá, aby jí byl předložen k nahlédnutí dopis, který Leicester drží v ruce. Jde o dopis napsaný Marií Alžbětě se žádostí o audienci. K překvapení samotné Alžběty se v jejích očích objeví slzy. Leicester, využívaje příležitosti, přesvědčuje Alžbětu, aby v době lovu projela na koni poblíž Mariina vězení, a pod touto záminkou zařídila své setkání s Marií. Ačkoliv je Alžběta stejně jako předtím naplněna podezřením, rozhodne se, že Leicesterově prosbě vyhoví.   

Talbot Marii neočekávaně dovolil, aby se volně prošla parkem přiléhajícím k jejímu vězení na hradě Fotheringhay. Marie, naplněna radostí, se běžíc vzdaluje své společnici Anně  Kennedyové. Její myšlenky zalétají do dob jejího štěstí a svobody ve Francii. Náhle se v dálce ozve zvuk rohů lovčích na královském honu. Blížící se lovci vykřikují jméno Alžběty a Marie prožívá úzkost při pomyšlení na možné setkání se svou příbuznou. Leicester  předběhl lovce, aby mohl Marii připravit na setkání s Alžbětou. Snaží se pak Marii přesvědčit, aby se chovala před Alžbětou pokorně a usilovala o to, aby vyvolala v Alžbětě soucit. Zaručuje se svou lásku a oddaností a dává jí tak naději, že by ještě mohla opět nabýt volnosti. Pak spěchá přivítat Alžbětu, která sem přijela spolu s lovci. Alžběta je rozrušena, naplněna podezřeními a Leicesterova starostlivost pokud jde o Mariin osud v ní podněcuje žárlivost. Talbot přivede Marii, která se poprvé setká s Alžbětou tváří v tvář. Marie ovládne svou hrdost a projevuje vůči Alžbětě úctu, avšak Alžběta zůstává odměřenou a chová se povýšeně. Obviňuje Marii ze zhýralosti, vraždy a velezrady. Něžná slova, jimiž se Leicester pokouší upokojit Marii jen zvětšují Alžbětin hněv. Marie, která již není schopna snášet další a další pohanění, se drze pustí do Alžběty: označuje ji za nelegitimního potomka běhny, jejíž stopy poskvrňují a tupí anglický trůn. Alžběta nařizuje strážím, aby se chopily Marie a odvedly ji zpět do jejího vězení. 

II. dějství:
Uběhl nějaký čas. Marie zůstala uvězněna na hradě Fotheringhay, a to v ještě tvrdších podmínkách. Svatba podle francouzského návrhu zůstala pro Alžbětu vzdáleným snem. Cecil získal důkaz o zapojení Marie do spiknutí katolíků s cílem zavraždit Alžbětu. V paláci Whitehall má nyní Alžběta na stole, pokud se týče Marie, rozsudek smrti. Alžbětu však svírá úzkost. Pokud rozsudek podepíše, vydá katovi Bohem pomazanou hlavu státu a obrátí proti sobě celou katolickou Evropu. Cecil Albětu přesvědčuje, aby byla silná: jde o otázku jejího života a smrti, a celá Anglie ji bude chválit a pokud to bude potřeba, postaví se na její obranu. Albětina nerozhodnost zmizí, když se v její pracovně objeví Leicester. Rychle a lhostejně podepíše rozsudek a předá ho Cecilovi. Zděšený Leicester Alžbětu snažně prosí, aby měla slitování a rozsudek zrušila. Alžběta mu však nařídí, že má být přítomen popravě jako svědek.     

V své komnatě na hradě Fotheringhay Marie hořce naříká nad svým osudem. Tu najednou vcházejí Cecil a Talbot a zpravují ji o tom, že zítra ráno musí zemřít. Cecil nabízí Marii, aby ji v jejích posledních chvílích navštívil protestantský duchovní. Marie hněvivě odmítá a chce, aby Cecil odešel, ale žádá, aby Talbot zůstal. Talbot jí pak řekne, že Leicester bude v době naplnění jejího osudu přítomen a pokouší se jí poskytnout útěchu. Avšak Marie je soužena přízraky souvisejícími s její minulostí a chce se vyzpovídat před Bohem, což jí však znemožnil Cecil, když jí odepřel katolického kněze. Její srdce je obtěžkáno krví naplněnými vzpomínkami na její krátkou vládu ve Skotsku, na smrt jejího milovaného oblíbence Davida Rizzia a na smrt jejího manžela Darnleye. Talbot ji něžně přesvědčuje, aby se vyzpovídala jemu. Marie souhlasí a počíná ulehčovat svému svědomí. Nakonec se doznává k tomu, že bezděčně dala souhlas ke spiknutí anglického katolíka, Sira Athonyho Babingtona, majícím za cíl zavraždění Alžběty. S Talbotem se pak oba společně modlí k Bohu za odpuštění hříchů a Marie se pokojně připravuje na smrt.  

Druhý den brzy ráno se Mariini věrní sloužící shromažďují se slzami v očích před velkým sálem hradu Fotheringhay, kde má být Marie popravena. Když se pak Marie objeví, žádá je, aby pro ni neplakali, neboť smrt jí bude vysvobozením. Anně Kennedyové dává hedvábný šátek k zavázání jejích očí až nadejde osudový okamžik a vyzývá své věrné k modlitbě. Výstřel z děla na hradbě oznamuje, že se čas přiblížil čas popravy. Objevuje se Cecil se strážemi, aby odvedli Marii do sálu. Alžběta poslala příkaz, že všechna Mariina poslední přání jí mají být splněna. Marie žádá, aby ji k popravě mohla odvést Anna Kennedyová, a sděluje Cecilovi, že Alžbětě odpouští a modlí se, aby její krev smyla všechnu nenávist mezi nimi. Tu se objevuje Leicester, silně rozrušen, neboť další výstřely z děla oznamují, že čas nadešel. Marie Leicestera upokojuje; sama je ráda, že v čas její smrti jí bude Leicester nablízku. A modlí se, aby byla Anglie ušetřena trestající ruky Boží. Oděna v šat červené barvy, barvy katolických mučedníků, vydává se pak vstříc své popravě.