středa 25. prosince 2013

Eva Kolářová zve do divadla: OPER LIVE VE VÍDNI – SILVESTR 2013

Pro obyvatele Vídně i ty, kteří tráví v rakouském hlavním městě poslední dny letošního roku, přenáší – stejně jako v minulých letech – Vídeňská státní opera v poslední den roku operetu Netopýr živě na Náměstí Herberta von Karajana: na LED obrazovce s plochou 50 m2 mohou zájemci 31. prosince od 19:00 hodin oblíbenou operetu Johanna Strausse pod širým nebem (židle jsou k dispozici), a to zdarma.

Již před začátkem přenosu (od 14 Uhr) i po jeho skončení (do 2 hodin ráno) budou přenášeny nejkrásnější scény z operních a baletních představení Vídeňské státní opery.
Od 25. prosince přenáší Vídeňská státní opera na Náměstí Herberta von Karajana i další představení - La cenerentola (Popelka), Louskáček a Fidelio. 1. ledna 2014 bude ještě jednou k vidění Straussův Netopýr.

Program:

25. prosinec 2013, 19:30
Petr Iljič Čajkovskij: LOUSKÁČEK

26. prosinec 2013, 19:00
Ludwig van Beethoven: FIDELIO

27. prosinec 2013, 19:00
Gioachino Rossini: LA CENERENTOLA (POPELKA)

28. prosinec 2013, 19:00
Petr Iljič Čajkovskij: LOUSKÁČEK

29. prosinec 2013, 19:00
L. v. Beethoven: FIDELIO

30. prosinec 2013, 19:00
Gioachino Rossini: LA CENERENTOLA (POPELKA)

31. prosinec 2013, 19:00
Johann Strauss: DIE FLEDERMAUS (NETOPÝR)

1. leden 2014: 19:00
Johann Strauss: DIE FLEDERMAUS (NETOPÝR)
www.wiener-staatsoper.at

úterý 24. prosince 2013

Krásné Vánoce

Milí čtenáři, přátelé, kolegové, pěvci, dirigenti a hudebníci,

přeji Vám překrásné Vánoce, hodně zdraví, nádherné hudby a chuti do všeho, co děláte! Ať se máme stále na co v životě těšit

Dana Šimková



středa 18. prosince 2013

Pořádná dávka hudby - 1. díl - Sen noci svatojánské




Jak nedávno poznamenala v komentáři jedna z našich věrných čtenářek, dlouho jsem zde nezveřejnila vlastní recenzi. Vedle všech ostatních důvodů byla příčinou i nevelká nabídka zajímavých představení a jejich obsazení. Tentokrát mi však štěstí skutečně přálo a během 3 dnů jsem shlédla 2 živé opery, 1 balet, 1 operní přenos, 1 koncert a slyšela jedno CD. Z toho 3 věci jsem slyšela poprvé v životě. Pokud máte pocit, že jsem musela v divadle i ponocovat, přiznávám, neměla jsem k tomu daleko. :-) Ale začnu hezky od začátku...

V pátek jsem poprvé viděla Brittenovu operu Sen noci svatojánské. Před asi 15 lety jsem Sen viděla v Mahenově divadle jako činohru a jediné, co si z toho pamatuji, bylo, že jsme se smáli od začátku do konce. Z mého místa nebylo tenkrát bohužel na jeviště téměř vůbec vidět. V pátečním případě jsem předem zabránila špatnému výhledu a usedla do své oblíbené první řady v přízemí. Bylo to mé první setkání s Brittenem a obávala jsem se, že se mi hudba nebude líbit. Nemám zatím mnoho zkušeností s moderní operou. Čekalo mě však velmi milé překvapení a dokonce se mi v některých momentech zdálo, jako by skladatel chtěl napodobit hudbu mého nejoblíbenějšího 19. století.

Obrovské klobouk dolů patří orchestru a dirigentu Jakubu Kleckerovi za práci, kterou odvedli. Věřím tomu, že nastudování této náročné opery muselo být hodně těžké. Můj obdiv také patří chlapeckému sboru a jeho sólistům za pěvecké a herecké umění. Byli perfektně sehraní a sezpívaní a bylo je krásně slyšet. Kéž jim to nadšení pro zpěv vydrží i do budoucna! Bylo by to super.

Z pěveckých rolí bych chtěla především vyzdvihnout Jevhena Šokala za postavu tkadlece Bottoma. Předvedl nám nejen vynikající pěvecký výkon, ale i fyzicky náročnou úlohu. Jeho Pyramos byl tak dokonalou noční můrou všech představitelů milovníků, že se pro mě stal momentem, na který budu z tohoto představení pamatovat především. Skvěle jsem se pobavila.

Další mimořádné výkony předvedla dvojice Oberona a Titanie v podání Steva Wächtera a Andrey Vizvári. Steve má velmi příjemný hlas a byl pro mě velmi příjemným překvapením. Měla jsem radost, že mohu Andreu slyšet i v jiné roli, a nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to úplně jiná pěvkyně, než jsem slyšela v neděli v Traviatě. Dokáže se výborně vcítit do dané role a pro každou má připravený jiný "výraz". Mohu Vás už předem pozvat k rozhovoru s touto pěvkyní, který zde zveřejním v nejbližších dnech.

Herecká společnost sestavená z Quinceho - Davida Nykla, Fluteho - Kornela Maciejowskeho, Shuga - Ladislava Mlejnka, Snouta - Zoltána Kordy a Starvelinga - Petra Císaře byla tak perfektně sehraná, že by jim to člověk až veřil. :-) Nezapomenu na zeď v podání Zoltána Kordy a Thisbé Kornela Maciejowskeho. I když mě posledně jmenovaný zklamal v roli Ottavia v Donu Giovannim, za Sen noci svatojánské ho přece jen vezmu na milost. :-)

Nemohu zapomenout na čtveřici milenců - Lysandera - Ondreje Šalinga, kterému tato role seděla jako ušitá, Demetria - Romana Janála, který opět předvedl výborné herecké umění, Hermiu Veroniky Hajnové Fialové, kterou mám možnost v poslední době slyšet stále častěji a moc se mi líbí její výkony, a úžasnou Helenu Terezy Merklové Kyzlinkové, které jste její trápení s mužskými museli věřit.

Nemohu samozřejmě opomenout ani Pucka v podání Otakara Blahy, Thesea - Jiřího Kleckera a Hippolytu Jitky Zerhauové!


Ta opera má své jedinečné kouzlo, které mě drželo na místě a zcela poutalo moji pozornost. Slyšela jsem, že o přestávce však řada diváků odešla. Svým způsobem je ale chápu... Jediný zádrhel jinak skvělého představení bohužel představuje jeho režie. Jak jsem psala výše, u činohry jsem se skvěle bavila. U opery jsem byla snad jediná, kdo se občas zasmál, ovšem ten smích zazníval až v druhé polovině při představení Pyrama a Thisbé. V první části se vlastně "nic nedělo". Režisér měl před sebou vynikající pěvce-herce, hudbu, se kterou se dá výborně pracovat, a příběh, i když trochu naivní, se kterým se dá pohrát. Můj pocit z jeho práce však je, že to nevyužil. Škoda, že ti diváci odešli. Možná by je ta druhá polovina nadchla... Takže rada pro Vás - vydržte až do konce! :-)

úterý 17. prosince 2013

Marie Koutná: Únos ze serailu


Ještě ve čtvrtek (11.12.) ráno jsem netušila, že ve Stavovském divadle hrají Únos ze serailu. Ale štěstí mi přálo, a tak jsem večer i s několika kamarádkami, z toho dvěma operou netknutými, usedla v hledišti.

Jednalo se, vyjma zvukových nahrávek, o mé první setkání s touto operou. Nemám tedy srovnání s jinými provedeními, ale zároveň mé dojmy nejsou ovlivněné vžitými představami, což si myslím, že v případě této inscenace nebylo na škodu.

Režie Joëla Lauwerse povětšinou nenutila pěvce k co nejnáročnějším pohybovým kreacím. Rozhodně se ale nejednalo o pochodování z jedné strany jeviště na druhou, naopak citlivě podtrhovala charaktery jednotlivých postav a v náročných pasážích nebyli pěvci nuceni provádět žádné artistické výkony. Jedinou výjimkou je árie Blondy, která ji musí odzpívat vleže. Protože ale vysoké tóny znázorňují její výkřiky bolesti při masáži od Osmina, v tomto paradoxně jí zpěv i usnadňuje. Trochu rozruchu způsobila polonahá černoška – služebná, která se pustila do úklidu během árie Konstance. Jak poznamenaly mé opery méně znalé kamarádky, mělo se nejspíše jednat pro zpestření děje pro pány, kteří by se během dlouhé árie nudili. Takže dobrý tah ze strany režiséra.

Scéna se skládala z několika pohyblivých kvádrů s jednou volnou stěnou, které se dle potřeby přestavovaly. Chvíli znázorňovaly venkovní prostory, po přesunu harém atd. Byla střídmější, vždy jen s několika rekvizitami, což zbytečně nerozptylovalo a dávalo dost prostoru ke sledování jednotlivých výkonů. Scénograf Etienne Plus je zároveň i kostýmním výtvarníkem. Kostýmy korespondovaly se scénou, byly tedy spíše střídmější a velmi pěkné, drobné výhrady mám jen ke kostýmu Blondy.

Jan Šťáva v roli Osmina byl vynikající. Líbil se mi po pěvecké stránce, ale nejvíc se mi vrylo do paměti jeho ztvárnění role. Byl dokonale vtipným i mrzutým staříkem a mé „spolusledující“ se domnívaly, že je vyššího věku i ve skutečnosti. Jeho rozzlobené bručení je nezapomenutelné.

Tomáš Kořínek představující Pedrilla neměl ve své menší roli moc prostoru vyniknout, ale rozhodně mu není co vytknout. Navíc se skvěle hodil k Yukiko Šrejmové KInjo, což byla správně temperamentní Blonda, která si nenechá nic líbit a i pěvecká stránka tomu odpovídala. Nezpívala tak uhlazeně, jako hlavní hrdinka – což by se k roli stejně nehodilo, ale její výkon byl velmi zdařilý. Ještě jednou se musím obdivovat tomu, jak odzpívala svou úvodní árii vleže.

Aleš Briscein (Belmonte) předvedl po pěvecké stránce krásný výkon, ale typově se podle mě hodí více na temperamentnější, akčnější role.

Již dlouho jsem chtěla slyšet Simonu Houda-Šaturovou, na kterou jsem četla jen chválu. A i přes vysoká očekávání mě její výkon nadchl. S prvními tóny Konstanciny árie mi přeběhl mráz po zádech, koloratury zpívala neuvěřitelně přesně, krásně si pohrávala s dynamikou a působila dojmem, že není nic snazšího, než právě její role, ve skutečnosti ze všech nejnáročnější.

U Markuse Boysena - Selima mě zaujal jeho hrubší hlas a výborné herectví.  Říkala jsem si, jak asi bude znít při zpěvu. Brzy jsem ale pochopila, že se jedná o mluvenou roli.

David Švec, který patří mezi mé oblíbené dirigenty, mě opět nezklamal. Mozartova hudba pod jeho vedením byla precizní, ostrá, ale přitom zahraná s patřičnou lehkostí, přesně naplnila moje představy.

Musím dodat, že nadšená jsem byla nejen já, ale i ti, kdo mě doprovázeli. O to větší je škoda, že hlediště bylo poloprázdné. Navíc mám dojem, že v prostorách Stavovského divadla zní většina pěvců lépe než kdekoliv jinde. Nezbývá mi tedy nic jiného, než představení všem doporučit!


Autor libreta: Christoph Friedrich Bretzner, Johann Gottlieb Stephanie ml.
Hudební nastudování:  Tomáš Netopil

Dirigent:
David Švec 
Režie: Joël Lauwers
Scéna:
Etienne Pluss  
Kostýmy: Etienne Pluss  
Sbormistr: Martin Buchta  
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Selim: Markus Boysen
Konstance: Simona Houda-Šaturová
Blonde: Yukiko Šrejmová Kinjo
Belmonte: Aleš Briscein
Pedrillo: Tomáš Kořínek
Osmin: Jan Šťáva


pondělí 16. prosince 2013

Eva Kolářová zve do divadla: LA FORZA DEL DESTINO V BAVORSKÉ STÁTNÍ OPEŘE

Jako před každou premiérou nabízíme i před novou inscenací opery Giuseppe Verdiho La forza del destino (Síla osudu) dne 22. prosince 2013 s naším  podcastem  akustický úvod do této opery. Autor Florian Heurich nám asi v deseti minutách poskytne úvodní pohled do díla, jeho vzniku a dramaturgie. 

Co je tím, co Giuseppe Verdi myslí „silou osudu“? Boží předurčení, nebo pouze osud? Náš podcast  ukazuje, jak opera vypráví beznadějný úděl jednotlivých postav – i na základě mnoha hudebních příkladů. V rozhovoru uslyšíme dramaturga Benedikta Stampfliho. 

Giuseppe Verdi: La forza del destino
Libreto: Francesco Maria Piave (1862) podle dramatu Duque de Rivy Don Álvaro o La fuerza del sino, nová verze: Antonio Ghislanzoni (1869)

Opera o čtyřech dějstvích
Druhá verze, zpracováno 1869
La forza del destino – co znamená onen osud, který Verdi uvádí ve své opeře z roku 1862 a přepracované v roce 1869, tak silně jako název rodinného příběhu několika psanců? Kdo nutí Leonoru a Alvara jako otcovraha uchýlit se ve zdech kláštera – a konfrontuje je tam v mohutné otevřené konfrontaci s nenávistným bratrem, který neumí odpustit? Je to bojová výzva ke spásné předpovědi boha? Nadpozemsky působivá kantiléna sólových houslí se zdvihá na konci opery – s ohledem ke smrti milovaného muže a hrdinova bratra. Kdo se tu chce stáhnout do konejšivého přítmí božího klidu, chce popřít jen jedno: sílu osudu.

Představení je nastudováno v italštině s německými titulky.

22. prosinec 2013 v 18:00 hodin
Hudební nastudování: Asher Fisch   
Režie: Martin Kušej
Scéna: Martin Zehetgruber
Kostýmy: Heidi Hackl
Světla: Reinhard Traub
Dramaturgie: Benedikt Stampfli
                      Olaf A. Schmitt
Sbormistr. Sören Eckhoff

V hlavních rolích:
Markýz di Calatrava / Padre Guardiano Vitalij Kowaljow
Donna Leonora Anja Harteros
Don Carlo di Vargas Ludovic Tézier
Don Alvaro Jonas Kaufmann
Preziosilla Nadia Krasteva
Melitone Renato Girolami
Curra Heike Grötzinger
Chirurg Rafał Pawnuk

Bavorský státní orchestr
Sbor Bavorské státní opery

Termíny dalších představení:
25.12.2013,  18:00 hodin
28.12.2013, 18:00 hodin
2.1.2014, 19:00 hodin
5.1.2014, 18:00 hodin
8.1.2014, 19:00 hodin
11.1.2014, 19:00 hodin
25.7.2014, 18:00 hodin
28.7.2014, 18:00 hodin
31.7.2014, 18:00 hodin 

www.bayerische.staatsoper.de

pátek 13. prosince 2013

Kdo by odolal? :-D

Vkládám sem úžasný nápad Národního divadla, jak nalákat diváky na Vánoční předplatné. Schválně, kolik z nás věnuje pod stromeček vstupenku do divadla? Já beru mamku na Netopýra do Brna. Kam vyrazíte Vy? :-)


pondělí 9. prosince 2013

Eva Kolářová: NOVÝ KURWENAL PRO VÍDEŇ


Poměrně dlouho vystupoval barytonista Matthias Goerne v Rakousku jen v koncertních sálech – od roku 2010 se konečně pravidelně objevuje na jevišti Vídeňské státní opery, kde ho posluchači mohli slyšet jako Wolframa a také v samostatném písňovém recitálu. V prosinci se poprvé objeví ve Vídeňské státní opeře jako Kurwenal. U příležitosti série představení Wagnerovy opery Tristan a Isolda s umělcem hovořil Andreas Láng.

Nejste jen vynikajícím operním zpěvákem, ale i skvělým interpretem písní. Vybíráte si někdy role podle jejich konkrétní „písňovosti“?
Matthias Goerne: Vůbec ne. Nepřemýšlím o tom, jaký je vzájemný poměr v počtu operních představení a písňových večerů v mém diáři. Jde mi prostě o to, abych pro sebe našel tu správnou rovnováhu – v úlohách, které mě zajímají jak na koncertním pódiu, tak i v oblasti hudebního divadla. Seznam operních rolí, s kterými nevím, co bych si počal, je zřejmě mnohem delší než těch, které mi vyhovují. Celkově dbám i na to, abych zpíval co nejvíc rolí, které mě přivádějí k lyrické poloze. Pokud jde o Kurwenala, není tu mnoho, co by bylo podobné písni, snad kromě několika míst, kde je třeba opravdu zpívat pianissimo. V Tristanovi a Isoldě je Kurwenal pro mě momentálně tou správnou rolí – Tristan nebo Isolda zřejmě nepřichází v úvahu (smích) a Mark by možná šel, ale ten mi neuteče.

Ale part Marka je napsán hlouběji než part Kurwenala?

Matthias Goerne: Podstatně hlouběji, jistě. Ale pro můj hlas jsou možné obě role a již poměrně často jsem byl žádán o to, abych zpíval Marka, který je ve srovnání s Kurwenalem lyričtější.

Dokážete si vzpomenout na své první představení Tristana, které jste zažil jako divák?
Matthias Goerne: Byl jsem ještě napůl dítě a sotva jsem mohl pochopit něco z děje, i když zpěváci zpívali opravdu zřetelně a textu se dalo docela dobře rozumět. O to více by se měl člověk při zpěvu pomocí artikulace a přesného dodržování větné stavby snažit, aby přinesl do tohoto spíše zdlouhavého prozaického jazyka srozumitelnost. Wagner zkrátka nebyl Goethe. Je třeba vyvarovat se každé formy monochromie a je třeba vsadit na hudební frázi, barvitost, estetiku hlasu. V případě Kurwenala je to ještě poměrně jednoduché, protože všechno, co zpívá ve třetím jednání – a předtím se na scéně objevuje málo a ve druhém dějství vůbec – je kombinací ariosa a recitativu.

Řekl jste, že existuje mnoho rolí, které Vás nezajímají. Ale i když si Wagnerova textu nepříliš ceníte, máte roli Kurwenala resp. Marka rád?
Matthias Goerne: Nu, jedna věc je myšlenka opery, tedy děj, dramaturgie, téma. Druhá věc je kvalita textu. Je to srovnatelné s literaturou, kde některé knihy sice nenabízejí nejvyšší jazykovou kvalitu, ale po obsahové stránce jsou důležité a úžasné. U útvaru opera se navíc ještě přidává ne snad zanedbatelná dimenze hudby (smích). Stručně řečeno: Tristan a Isolda je mimořádná opera pozdního romantismu, to nejzákladnější, co Wagner složil, řeč tónů, která si téměř násilným způsobem zjednává prostor. To pak u něho najdeme pouze v Parsifalovi. Pro mě zřejmě nic smyslovějšího a toužebnějšího než Tristan a Isolda neexistuje.

Co by mělo při zpěvu převažovat – instinkt a emoce, nebo intelekt?

Matthias Goerne: Hudební výsledek nestaví na intelektualitě. Samozřejmě nevadí, když vložím určitou porci intelektuality, ale je dost dobrých zpěváků, kteří uvnitř stylistických hranic interpretují prakticky výhradně z nitra. A co je platná intelektualita, když není spojena s intuitivním, hluboce lidským prvkem? Publikum dojímají emoce, nikoliv chladné, vykalkulované myšlenky.

V čem spočívá tajemství, že člověk jako citlivý umělec tuto opravdu vyčerpávající profesi zpěváka se všemi známými útrapami vůbec vydrží?

Matthias Goerne: Obecně je tomu u každého povolání, ve kterém chce člověk uspět, tak, že člověku musí jít uvnitř lehce od ruky to, co není vykonáno s nátlakem. Ještě jsem nepotkal zpěváka nebo interpreta té nejvyšší kvality, který se by se střednědobě udržel, pokud by se pustil do práce s přemáháním.

Existují role, u kterých je člověk po představení hlasově a fyzicky vysílený, ale emočně spíše povzbuzený. Existují role, u kterých se člověk cítí po představení také emociálně unavený a vyčerpaný?

Matthias Goerne: U Vojcka například. Tady nestačí správně tlumočit poměrně složitou řeč tónů Albana Berga. Pokud není interpretace Vojcka doprovázena absolutním přihlášením se k představované situaci, pokud zpěvák není poté vyčerpán, nedal do toho dost a zcela určitě sotva dokáže někoho v publiku strhnout. 

www.wiener-staatsoper.at

neděle 8. prosince 2013

Miláno versus Brno



Vím, že srovnávat rádiový přenos s živým představením není úplně košer, ale tentokrát si tento malý prohřešek dovolím.

V sobotu 7. prosince zahajovala milánská La Scala sezónu s novým nastudováním Verdiho La Traviaty a toto představení vysílala v přímém přenosu do rádia a do kin. Obsazení hlavních rolí a především samotná Scala slibovaly mimořádný zážitek a moc jsem se na ten večer těšila. Byla jsem však nemile překvapená.

V prvním dějství především u menších rolí to znělo nejednou falešně, a to hned při příhodu sboru k Violetě. Samozřejmě špatné umístění mikrofonů a akustika na tom mohou mít také svůj podíl, ale nebylo to ono. Zklamání ovšem pokračovalo.

Obsazení Diany Damrau do role Violety se už od začátku ukázalo jako nešťastné. V jejím podání to nebyla žádná křehká dívka, která se právě uzdravila z dlouhé nemoci, ale statný kus ženské, která by překřičela vodopád. Cítila jsem z ní, že se během zpěvu trápí a nejednou jsem zaznamenala i výpadky textu a melodie, především v duetu s otcem. Škoda, že opustila takové role, jako je Královna noci, kde skutečně královnou byla! V posledním dějství už to bylo lepší, ale nezachránilo to celkový dojem.

Piotra Beczalu jako bych za tím hlasem ani nepoznávala. Z celé ústřední trojice mě však zaujal nejvíc, i když v áriích na začátku druhého dějství jsem se o něj začala bát. Zejko Lučič mě docela zklamal díky svým vymyšleným melodiím a nepřesnostem ve spojení s orchestrem. Hlasově mu samozřejmě není co vytknout, ale... Chvílemi jsem vůbec měla pocit, že pěvci na dirigenta snad vůbec nevidí, protože se často s doprovodem rozcházeli. :-(

Co ale na tomto provedení oceňuji, je, že zahráli tééééééměř celou operu včetně všech běžně škrtaných repetic (árie Violety v 1. dějství, Oh mio rimorso, Addio del passato, Gran dio morir...) a duetu Alfréda s otcem. Už třináct let, co znám Traviatu, hledám - zatím marně - úplně kompletní provedení, a přece se mi to včera zase nesplnilo. Úplně na konci, až Violeta zemře, vynechali party všech kromě Doktora. Tak musím hledat dál. :-D

Viděli jste někdo přenos do kin, nebo také poslouchali rádio? Jak se vám to líbilo?

Během poslechu jsem se jen víc a víc těšila na Traviatu v Janáčkově divadle v neděli 8. prosince. Obsazení nemohlo být lepší a NEZKLAMALI!!! :-)

Andreu Vizvári si pamatuji jako Violetu už od jejího prvního představení, kdy, přiznávám se, mě velmi zklamala. Ještě tenkrát do té role nevyzrála a chyběla i pěvecká jistota. (PS: Téměř všichni pěvci, které dnes velmi obdivuji a vyhledávám jejich představení, se mi napoprvé nelíbili - Boross, Janál, Sulženko, Hampson... takže to vypadá s paní Vizvári slibně! :-D) Dnes po celé řadě představení se jen skláním před jejím uměním. To je Violeta, jak má být - křehká, jemná, zdravá, nemocná, zoufalá, zamilovaná... Andrea si vyhrála se všemi pocity své role, její hlas zněl odpočatě a opravdu jsme si vychutnali vysoké es na konci árie v 1. dějství. Poslední dějství pak bylo jen třešničkou na dortu a, jak jsme se shodli s řadou lidí, oko v hledišti nezůstalo suché! Publikum ji po právu odměňovalo už během představení mohutným potleskem a provoláváním BRAVA. To víte, že už se těším na další představení Traviaty s ní! :-) A pojďte taky, nebudete litovat.

Peter Berger se nám zase po dlouhé době vrátil do Brna a udělal jen samou radost! Vedle mě seděli lidé, kteří byli na Traviatě poprvé, a během děkovačky pořád opakovali: "Ten byl skvělej, výbornej!" :-D A já jen přikyvovala. Po všech těch Alfrédech, kteří se v Brně vystřídali v poslední sezóně, mohu s klidným srdcem říct, že Peter je ten nejlepší představitel. Dneska jste mu tu zamilovanost opravdu věřili. Úžasný sytý hlas, i na pohled krásný člověk, to je Alfréd, jakého si jen můžeme přát. Moc se těším na jeho další představení. Opravdu užívejme si ho, kdykoli máme příležitost, něco takového se denně nevidí!

Germont v podání Romana Janála je už několik let moje srdeční záležitost a dneska opět srdce zaplesalo! :-) Vždycky se bavím tím, jaký zrovna dneska ten otec bude? Přísný? Hodný? Povýšený nad Violetu, nebo soucitný? Tentokrát jsme mohli sledovat úžasný vývoj. Přišel přísný člověk, který se jen tak nebude bavit se ženou Violetina postavení, ale když se zaposlouchal do toho, co mu říkala, uvědomil si, že před ním stojí dívka, která jeho syna skutečně miluje a v té lásce není ani kousek hříchu. Di Provenza dnes zazpíval velmi jemně, téměř v piánu, jako by chápal, že to musí udělat, a zároveň pořád ještě měl na paměti Violetu. A nezapomenu na jeho příchod na večírek u Flory. Jedním slovem nádhera a opravdu potěšení pro uši i oči!

Pro ostatní role, sbor, dirigenta a orchestr patří jedno velké BRAVI. Sbor měl dneska tak nádherný zvuk!!! Všechny závěrečné tóny vyzněly jako jeden hlas. Orchestr hřměl při fortissimech, nenašli jste jediné zaváhání a obě předehry přímo dojímaly svou jemností. A publikum? Ani se neptám, kolika z nás dnes málem upadly ruce a potrápily se hlasivky. Už při první děkovačce po představení se jako na povel celé hlediště zvedlo a odměnilo účinkující mohutným nekonečným potleskem vestoje.

Když si to srovnám se sobotní Traviatou ze Scaly, dovolím si cítit určitou hrdost na to, co máme tady v Brně. Všem účinkujícím ještě jednou děkuji a gratuluji za nádherný zážitek. A, abych nezapomněla, představení se odehrálo také na památku výročí zesnulé Yvetty Tannenbergerové, která by dnes oslavila své 45. narozeniny. Určitě musela mít velkou radost!