čtvrtek 6. prosince 2012

Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi: MAŠKARNÍ PLES (Un ballo in maschera) - základní vstupní informace před přenosem z MET


V sobotu 8. prosince 2012 se pátým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme k opeře G. Verdiho (1813 – 1901) Maškarní ples (italsky: „Un ballo in maschera“). K umění Mistra Verdiho se tak po Otellovi dostáváme v probíhající sezóně přenosů již podruhé, a ještě se k němu dostaneme v této sezóně hned za týden po Maškarním plesu Aidou a v únoru příštího roku Rigolettem.


Libreto k Maškarnímu plesu napsal italský dramatik a básník Antonio Somma (1809 – 1864) podle libreta francouzského dramatika a libretisty Augustina Eugènea Scribea (1791 – 1861), které zhudebnil francouzský skladatel Daniel Auber (1782–1871). Premiéra Verdiho Maškarního plesu se uskutečnila v římském Teatro Apollo dne 17. února 1859. 

Scribeovo dílo zpracovává spiknutí zosnované proti skutečné historické postavě, švédskému králi Gustavu III. (1746 – 1792, vládl od r. 1771 až do své smrti), mj. patronu umění a velkému příznivci operního umění (ve Stockholmu nechal postavit budovu Královské opery /na konci 19. stol. byla zbourána a nahrazena na témže místě dnešní Operou/, jako autor námětu stál u zrodu švédské národní opery Gustav Vasa – námět zhudebnil německý skladatel J. G. Naumann, 1741-1801). Král též psal dramata a v divadelních hrách dokonce vystupoval. Založil též Švédskou akademii (měla pečovat o čistotu švédského jazyka), která od r. 1901 rozhoduje o udělení Nobelovy cenu za literaturu. 

Před tím, než se Gustav stal králem, se ve Švédsku uplatňoval stavovský parlamentarismus. Gustav se po smrti svého otce, Adolfa Frederika (vládl od r. 1751 až do své smrti v r. 1771), nekrvavým převratem chopil vlády a poté výrazně omezoval moc parlamentu a posiloval svou moc a zrušil také většinu starých privilegií šlechty. Proti jeho vládě se vytvářela opozice, kritizována byla i jeho podpora kultury (vnímaná jako rozmařilost). Gustavova vláda byla zakončena spiknutím aristokratů (mělo se jednat o odstranění tyrana /kvůli omezení šlechtických práv/, ale šlo též o důvody osobní): k hlavním účastníkům spiknutí patřili důstojník J. J. Anckarström /1762 – 1792/, hrabě C. F. Horn /1763-1823/ a důstojník a politik, hrabě A. Ribbing /1765 – 1843/), ke spiklencům pak patřilo i několik dalších důstojníků; 16. března 1792 se v Královské opeře konal maškarní ples, který navštívil i král. Toho dne měl údajně král špatnou náladu a mluvil o březnových ídách (na březnové ídy byl r. 44 př. Kr. zavražděn G. J. Caesar), kterých se léta obával. Měl také při večeři v divadle dostat lístek, který ho varoval před návštěvou plesu. Král se na ples nicméně vypravil. Zde byl obklopen spiklenci (byli oblečeni v černém dominu s bílou maskou na obličeji), kteří ho přes jeho masku identifikovali (zejména podle stříbrné řádové hvězdy na jeho oděvu); Anckarström se postavil za krále, vystřelil z pistole a Gustava zasáhl. Král přes zranění zůstal naživu a dále působil ve funkci hlavy státu. Jeho rána však byla napadena infekcí a po třinácti dnech od útoku v Opeře král zemřel. Za útok na krále byl J. J. Anckarström odsouzen a 27. dubna 1792 byl popraven. Horn a Ribbing byli posláni do vyhnanství. 

Připojme ještě, že za vlády Gustava III. působila slavná věštkyně Anna Ulrica Arfvidsson (1734–1801); v r. 1786 se na ni měl obrátit (v přestrojení) i král Gustav III. Věštkyně ho měla varovat před mužem s maskou a mečem (jak uvedeno, Gustav byl zabit na maškarním plese) a taktéž před mužem s mečem, kterého potká tentýž večer, který má usilovat o jeho život. Večer pak skutečně měl král potkat muže s mečem, kterým byl pozdější účastník spiknutí Ribbing (právě on je považován za toho, kdo hrál hlavní roli, pokud jde o plán zavraždit krále). Říká se, že Ulrica měla ve svých předpovědích vysokou úspěšnost; měla však mít také údajně širokou síť informátorů, takže je otázka, jakou roli to pak sehrálo právě při jejích věštbách.  

Před Verdim zpracoval Gustavův příběh v opeře, jak již naznačeno výše, D. Auber (na libreto Scribeovo: libreto A. Sommy pro Verdiho je považováno za pouhé přepracování libreta Scribeova); premiéra Auberovy opery (Gustave III, ou Le bal masqué, tj. Gustav III. aneb Maškarní ples) se uskutečnila v pařížské Opeře dne 27. února 1833. Pro Aubera znamenala tato opera významný úspěch. V Auberově díle se objevují mj. tyto postavy: Gustav III., Ankarstrom, Amélie (hraběnka Ankarstrom), královo páže Oscar a věštkyně Arvedson. Auberovo/Scribeovo zpracování zachovává jména hlavních historických postav, spiknutí, maškarní ples a útok na krále, ale charaktery postav a milostný příběh jsou výtvorem Scribeovým. Dílo tedy není historicky věrné. Podobně je tomu i ve zpracování Sommově pro Verdiho. Tam líčený milostný motiv pro vraždu (králův věrný přítel dojde k závěru, že král má poměr s jeho ženou) neodpovídá historické skutečnosti, kde šlo o motiv politický. Král Gustav byl k ženám poměrně netečný, a ač byl ženat, dokonce se pochybovalo o legitimitě jeho syna (a pozdějšího nástupce Gustava IV. Adolfa). Milostný motiv se objevoval jen u A. Ribbinga, který si myslel na jistou bohatou dámu, ale král ji provdal za dvorního hofmistra.     

Libreto zpracované A. Sommou neslo název Gustav III. a tak by se nejspíše jmenovala i Verdiho opera, která měla být uvedena v Neapoli (objednávka přišla v r. 1857 z Teatro San Carlo; původně se uvažovalo o opeře „Král Lear“ podle Shakespeareova dramatu, později se přešlo na Scribeova Gustava III.). Zasáhla však cenzura: děj opery měl být přenesen ze Stockholmu do Štětína, ze švédského krále se měl stát vévoda pomořanský a Anckarström vévodou Renatem (s pomořanským umístěním děje Verdi souhlasil). Opera dostala název „Pomsta v dominu“ („Una vendetta in dominò). Na počátku roku 1858 se však v Paříži pokusili tři Italové o atentát na císaře Napoleona III. Neapol proto vyžadovala další změny v plánované opeře, která měla dostat název „Adelia degli Adimari“ a děj se měl odehrávat ve 14. století ve Florencii. Verdi nakonec kontrakt s Neapolí zrušil; vedení divadla San Carlo ho však žalovalo; Verdi podal protižalobu s hrozbou požadování náhrady škody; spor se nakonec podařilo urovnat a Verdi mohl své dílo, nyní již bez vazby na Neapol, volně nabídnout jinému divadlu. 

Opera pak byla připravována pro uvedení v Římě; Verdi provedl některé hudební změny oproti „Pomstě v dominu“ a dokončil orchestraci. Ale i v Římě zasáhla cenzura, byla však mírnější než ta neapolská. Děj opery byl přeložen do amerického Bostonu na konci 17. století, v době britské koloniální vlády a vladařem, vůči němuž směřuje spiknutí, se stal Riccardo (Richard) hrabě z Warwicku, bostonský guvernér. Opera dostala název „Maškarní ples“. Její premiéra se uskutečnila, jak již výše uvedeno, v římském Teatro Apollo v únoru r. 1859 a opera se dočkala okamžitého úspěchu. Při premiéře v Paříži (r. 1861) byl děj opery zasazen do středověké Neapole (namísto Richarda z Warwicku se objevuje Richard, vévoda Olivares, spiklenci se jmenují Armando a Angri: odpovídají Samuelovi a Tomovi bostonského umístění děje). Po sjednocení Itálie, kdy již cenzura vůči této opeře nepůsobila, byla možné ji vrátit do původně zamýšleného prostředí a doby, nicméně se tak nestalo (až do poloviny 20. století byla standardním umístěním děje Severní Amerika): ve 20. století se však moderní nastudování objevují již v původním švédském prostředí a s originálními jmény historických postav. Pro úplnost, v r. 2002 byla v Göteborgu uvedena hypotetická rekonstrukce Gustava III., založená na neorchestrovaném originálu a „Pomstě v dominu“ naroubované na partituru Maškarního plesu.  


Osoby a hlasové obory:
Osoby podle premiéry v americkém prostředí jsou tyto (v závorce jsou uvedena jména osob, pokud se opera umísťuje do švédského prostředí): 

Riccardo, hrabě z Warwicku, guvernér Bostonu (Gustav III., král švédský) – mlado-hrdinný tenor; Renato, Riccardův tajemník (kapitán hrabě Anckarström, Gustavův tajemník) – kavalírský nebo charakterní baryton; Amélie /Amelia/, Renatova žena (Amelia, Anckarströmova žena) – dramatický soprán, též vysoce dramatický soprán; Oscar, Riccardovo páže (Oscar, Gustavovo páže) – lyrický koloraturní soprán, též subreta; Ulrica (Madame Ulrica Arvidsson), věštkyně – dramatický alt, též hlubší alt, uvádí se i kontraalt či mezzosoprán; Silvano (Cristiano), námořník – charakterní baryton, uvádí se i bas; spiklenci: Tom (hrabě Horn) – seriózní či charakterní bas - a Samuel (hrabě Ribbing) – charakterní bas či bas buffo, uvádí se i baryton (Tom a Samuel bývají uváděni jako důstojníci); soudce – tenor či baryton, dokonce uváděn i bas; Ameliin sluha – tenor, uváděn i baryton. 

Sbor: důstojníci, šlechtici, dvořané, vyslanci, námořníci, stráže, spiklenci, masky, pážata a sluhové, lid. Odehrává se v americkém Bostonu na konci 17. století, v době britské koloniální vlády (odehrává se ve Stockholmu na konci 18. století). U hraběte Anckarströma se někdy uvádí jeho křestní jméno jako René. Mezi rolemi bývá uváděna i role Renatova sluhy (baryton). 

Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 554, s přihlédnutím k dalším zdrojům. Historické pasáže výše uvedeného textu viz též: Kučera J. P., Historický příběh krále Gustava III., in: Giuseppe Verdi, Maškarní ples, program k uvedení opery ve Státní opeře Praha, 1993, str. 11-16; k opeře viz též Warrack J.- West E., Oxfordský slovník opery, Iris – Knižní klub, Praha 1998, str. 332.

Libreto opery viz zde:

                    http://www.librettidopera.it/balmasc/balmasc.html

Kompletní audiovizuální nahrávku opery (s anglickými titulky) lze shlédnout zde:

Gustav III.: Luciano Pavarotti; hrabě Anckarström: Leo Nucci; Amelia: Aprile Millo; Ulrica Arfvidsson: Florence Quivar; Oscar: Harolyn Blackwell; hrabě Horn: Terry Cook; hrabě Ribbing: Jeffrey Wells; soudce: Charles Anthony; Christiano: Gordon Hawkins; Ameliin sluha: Richard Fracker; dirigent James Levine, režie, scéna, kostýmy a světelný design: Piero Faggioni; Metropolitní opera New York.   


Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.   

Děj opery byl inspirován skutečnou historickou událostí, ke které došlo 16. března 1792, kdy na maškarním plese ve stockholmské Královské opeře došlo k vražednému útoku na tehdejšího švédského krále, Gustava III. (nar. r. 1746, vládl v l. 1771 – 1792); král byl velkým příznivcem umění, včetně operního. V politické linii nicméně výrazně omezoval moc parlamentu a posiloval svou moc a zrušil také většinu starých privilegií šlechty. Proti jeho vládě se vytvářela opozice. Kritizována byla i jeho podpora kultury (vnímaná jako rozmařilost). Na zmíněném maškarním plese byl král postřelen z pistole důstojníkem J. J. Anckarströmem (1762 – 1792), který patřil ke skupině spiklenců (včetně hraběte C. F. Horna /1763-1823/ a hraběte A. Ribbinga /1765 – 1843/ a dalších), kteří se postavili vůči králi; motiv útoku byl však politický, nešlo o motiv milostný (král byl k ženám poměrně netečný), jak je tomu v operním zpracování. Po útoku král zůstal naživu, působil ve funkci hlavy státu, jeho zranění však bylo napadeno infekcí a po třinácti dnech od útoku v Opeře zemřel. Za útok na krále byl J. J. Anckarström odsouzen a 27. dubna 1792 byl popraven. Horn a Ribbing byli posláni do vyhnanství. K historickým postavám patří i tehdejší slavná věštkyně Anna Ulrica Arfvidsson (1734–1801), o níž se uvádí, že ji navštívil král, kterého varovala před mužem, který měl usilovat o jeho život; v opeře uváděna i pod příjmením Arvidsson. Z důvodů zásahu cenzury byla opera při premiéře přeložena do amerického Bostonu za britské koloniální správy (na konec 17. století) a byla i pozměněna jména historických postav (ze švédského krále se stal bostonský guvernér). V této podobě byla dávána cca do poloviny minulého století; od 20. století se však opera nastudovává i ve švédském prostředí, s pravými jmény historických postav.   

I. dějství:
Děj se odehrává ve Švédsku, na konci 18. století. V královském paláci ve Stockholmu čekají příslušníci královského dvora na audienci u krále Gustava III. Je mezi nimi i skupina spiklenců vedených hrabětem Hornem a hrabětem Ribbingem, kteří myslí na pomstu za ty, které, jak sami připomínají, král zahubil. Objevuje se Gustav a pročítá seznam hostí, kteří mají být pozváni na nadcházející maškarní ples. Mezi jmény si všimne i jména Amélie, ženy svého tajemníka a přítele, hraběte Anckarströma, a myslí na tajnou lásku, jež k ní chová. Král pak osamí s Anckarströmem, který Gustava varuje před spiknutím, které mu hrozí, ale Gustav hrozby nedbá. Oscar, královo mladé páže, pak ohlásí příchod soudce, který po králi žádá trest vyhnanství pro věštkyni Ulriku Arvidssonovou, viněnou z čarodějnictví. Gustav se rozhodne osobně prověřit, jak se věci mají, a inkognito věštkyni navštívit.      

Ve svém příbytku u přístavu vzývá Ulrica duchy a námořníkovi Cristianovi, který je mezi přihlížejícími, sdělí, že se brzy stane bohatým a bude služebně povýšen. Král, který se zde objevil v přestrojení, vloží Cristianovi do kapsy peníze a příslušné dokumenty. Když námořník zjistí, že ho potkalo štěstí, přítomní přihlížející chválí Ulričiny schopnosti. Když pak věštkyně posílá přihlížející pryč, Gustav se skryje. Ulrica se připravuje k návštěvě Amélie, která sem přišla s prosbou o pomoc, trápíc se svou láskou ke králi. Věštkyně jí řekne, že kýženou pomoc jí dá kouzelná bylina, kterou musí po setmění najít na popravišti za městem. Když pak Amélie odejde, Gustav se rozhodne, že ji bude téže noci následovat. Poté se objevují Oscar a členové dvora a král se obrací na Ulricu, aby mu věštila z ruky. Věstkyně mu řekne, že zemře rukou přítele. Gustav se proroctví vysmívá, chce nicméně znát, kdo má být vrahem. Ulrica mu odpoví, že to bude ten, kdo mu jako první potřese rukou. Když se objeví Anckarström, král si s ním podává ruku a prohlašuje, že věštba neodpovídá pravdě, vždyť Anckarström je jeho nejvěrnější přítel. Ulricu nicméně zbavuje hrozícího vyhnanství. Přichází sem lid, vedený Cristianem; radostně krále zdraví, zatímco spiklenci vyjadřují svoji nespokojenost.   

II. dějství:
Amélie, která uposlechla Ulričiny rady, a v noci se vydala za město najít kouzelnou bylinu, vyjadřuje svou naději, že bude od své lásky ke králi osvobozena. Když se objeví Gustav, Amélie ho žádá, aby odešel, avšak nakonec se oba ke své vzájemné lásce přihlásí. Když se náhle objeví Anckarström, Amélie skryje svou tvář závojem. Tajemník svého krále varuje, že poblíž jsou vrahové. Gustav si nechá od Anckarströma slíbit, že onu dámu doprovodí zpět do města, a neodkryje její závoj, a poté zmizí. Na místě se objevují spiklenci, a když zde nacházejí místo své plánované oběti Anckarströma, činí uštěpačné poznámky na adresu jeho zahalené společnice. Když si Amélie uvědomí, že její muž, než by porušil svůj slib daný králi, se bude raději se spiklenci bít, odkrývá svůj závoj, aby svého muže zachránila. Spiklenci se dobře baví a dělají si legraci z toho, do jak nepříjemné situace se Anckarström dostal. Anckarström je zděšen královou zradou a, alespoň tak se mu to jeví, nevěrou své ženy. Oba spiklence žádá, aby následujícího rána přišli do jeho domu. 

III. dějství:
Ve svém domě Anckarström hrozí své ženě, že ji zabije. Amélie ho prosí, aby mohla před smrtí ještě alespoň spatřit jejich malého syna. Když pak Amélie odejde, Anckarström dojde k závěru, že tím, na kom má být vykonána pomsta, není Amélie, ale král. Když se pak objeví Horn a Ribbing, Anckarström jim řekne, že se k jejich spiknutí připojí. Všichni tři se domluví, že toho, kdo zabije krále, určí los. K určení této osoby přiměje Anckarström svoji ženu. Amélie vytáhne lístek, na kterém je jméno jejího muže; z toho, že byl vylosován právě on, má Anckarström velkou radost. Objevuje se Oscar a přináší pozvání na maškarní ples. Zatímco spiklenci to mají za vítanou příležitost k vykonání svého plánu, Amélie se rozhoduje, že bude krále varovat.       

Gustav, o samotě ve své pracovně, se rozhoduje, že se své lásky vzdá, a pošle Amélii s jejím mužem ze Stockholmu pryč. Tu se objevuje Oscar a přináší anonymní dopis obsahující varování před vražedným spiknutím, ale král nechce dát najevo, že má z něčeho strach, a vydá se na maškarní ples. Na plese se Anckarström snaží od Oscara zjistit, ve kterém kostýmu přišel král. Páže odpovídá vyhýbavě, ale nakonec Gustava prozradí. Amélie se setká s králem a varuje ho, že ho tu čeká smrt. Král, odmítaje odejít, jí ještě jednou vyznává svou lásku, a řekne jí, že ji hodlá s jejím mužem poslat odtud pryč. Oba si dávají své sbohem. Tu Anckarström vystřelí na krále. Raněný Gustav svému vrahovi odpouští, přiznává, že k Amélii cítil lásku, ale ujišťuje Anckarströma, že jeho žena je nevinná. Anckarström pozdě lituje svého skutku. Přítomní si v hlubokém dojetí připomínají královu dobrotu a ušlechtilost. Král se s nimi loučí a umírá.

Žádné komentáře: