pátek 14. prosince 2012

Dana Šimková, Jaroslav Sovinský: Giuseppe Verdi: AIDA - základní vstupní informace před přenosem z MET


V sobotu 15. prosince 2012 se šestým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme k další opeře G. Verdiho (1813 – 1901), tentokrát k Aidě. K umění Mistra Verdiho se tak po Otellovi a Maškarním plesu dostáváme v probíhající sezóně přenosů již potřetí, a ještě se k němu dostaneme v této sezóně 16. února příštího roku Rigolettem.


Libreto k Aidě napsal italský básník, romanopisec a žurnalista Antonio Ghislanzoni (1824-1893) podle literární předlohy francouzského egyptologa Auguste Mariettea (1821 -1881). Premiéra Aidy se uskutečnila v Chedívově opeře v Káhiře, 24. prosince 1871 (stavba divadla se bohužel nedochovala, 28. října 1971 byl operní dům zničen požárem).  

Často se uvádí, že Aida byla Verdim napsána pro slavnostní otevření Suezského průplavu či k otevření nové káhirské Chedívovy opery. Tyto úvahy však neodpovídají skutečnosti. Výše zmíněný egyptolog A. Mariette svoji předlohu, která se stala základem Aidy, chedívovi nabídl v souvislosti s otevřením průplavu, ale Verdimu se synopse dostala do rukou až v r. 1870.

Skutečností je, že k otevření Suezského průplavu (17.11.1869) byla v Káhiře postavena Chedívova opera; první zde uvedenou operou byl 1.11.1869 Verdiho Rigoletto: představení bylo věnováno otevření nové vodní trasy. Verdi byl požádán, aby k termínu otevření divadla napsal hymnu, skladatel však zdvořile odmítl, a to vzhledem ke své tehdejší činnosti a vzhledem k tomu, že jeho zvykem nebylo psát příležitostné kousky. 

Pokud se vedla před otevřením divadla a průplavu nějaká jednání o uvedení nové opery k daným příležitostem (v literatuře se vedou v tomto směru spory), tak se zpozdila. Egyptský chedív (místodržící tureckého sultána) Ismail Paša (1830 – 1895, chedívem v l. 1863 - 1879) však u Verdiho novou operu objednal, a předpokládalo se, že bude uvedena v sezóně 1870-1871 (premiéra byla naplánována na únor r. 1871). S Marietteovým podkladem seznámil Verdiho francouzský libretista a tajemník pařížské opery Camille du Locle (1832 – 1903); spolu s Verdim du Locle vypracoval rozvrh libreta (ve francouzštině), který pak Verdi se svou chotí přeložili do italštiny; do veršů takto vytvořený text převedl A. Ghislanzoni. 

Maestro Verdi se pustil do kompozice a A. Mariette si vzal v Paříži na starost přípravu kostýmů. V červenci r. 1870 však vypukla prusko-francouzská válka (trvala do května následujícího roku) a v důsledku toho musel A. Mariette setrvat v obklíčené Paříži. Premiéra proto musela být posunuta (uskutečnila se, s velkým úspěchem, jak již uvedeno, 24.12.1871). Verdi se na premiéru nevypravil, údajně z obav před mořskou nemocí, a neúčastnila se jí ani česká pěvkyně Tereza Stolzová (1834-1902), která nechtěla jet do Káhiry bez Verdiho (nejspíše právě s ní počítal Verdi pro premiéru do role Aidy); role Aidy se v Káhiře zhostila Antonietta Anastasi-Pozzoni. T. Stolzová se titulní role opery zhostila při evropské premiéře, v milánské La Scale, 8. února 1872. K tématu blíže např. Warrack J. - West E.: Oxfordský slovník opery, Iris - Knižní klub, Praha 1998, str. 6; též příspěvky uvedené v programu Aidy publikovanému k nastudování opery ve Státní opeře Praha v r. 1994 (J. P. Kučera a B. Vachala).  

Osoby a hlasové obory:
Král egyptský (seriózní či charakterní bas); Amneris, jeho dcera (dramatický mezzosoprán, též dramatický alt); Aida, etiopská otrokyně (dramatický soprán, též mlado-dramatický soprán); Radames, velitel palácové stráže, vojevůdce (mlado-hrdinný tenor, též hrdinný tenor); Ramfis, velekněz (seriózní bas); Amonasro, král etiopský, Aidin otec (hrdinný či charakterní baryton); posel (tenor); kněžka (soprán či mezzosoprán); sbor: kněží, kněžky, dvořané, vojáci, otroci, zajatci, lid. Taneční výstupy: obřadní tanec kněžek (I. dějství, 2. obraz); tanec malých černošských otroků (II. dějství, 1. obraz), tanec k oslavě vítězství (II. dějství, 2. obraz). Odehrává se v Egyptě (Memfis-Mennofer a Théby-Veset) za vlády faraonů.  Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 568-569 s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Libreto opery viz zde:

- v italštině, němčině a angličtině: http://www.opera-guide.ch/opera.php?id=403&uilang=de
- ve španělštině a francouzštině: http://www.operafolio.com/list_of_opera_libretti.asp


Kompletní audiovizuální nahrávku opery (s anglickými titulky) lze shlédnout zde:

Aida: Cheryl Studer; Radames: Dennis O´Neill; Amneris: Luciana D´Intino; Amonasro: Alexandru Agache; Ramfis: Robert Lloyd; král: Mark Beesley; posel: John Marsden; kněžka: Yvonne Barclay; dirigent Edward Downes; režie: Elijah Moshinsky; Královská opera Londýn (Royal Opera House – Covent Garden).

Informace pro zajímavost:
Verdi se původně rozhodl nepsat k opeře předehru, ale napsat jen kratší orchestrální preludium. Později však předehru k Aidě napsal a preludium jí mělo být nahrazeno. Nakonec se však rozhodl předehru neuvádět, neboť byla podle jeho vlastních slov „nabubřele mdlá“. Aida se uvádí jen s kratším vstupním preludiem. Zde si lze poslechnout onu původně plánovanou předehru v nahrávce NBC Symphony Orchestra z r. 1940 (dirigent: Arturo Toscanini): http://www.youtube.com/watch?v=rdCbYqiyk6A

Obsah:
I. dějství:
Velekněz Ramfis oznamuje veliteli palácové stráže Radamovi, že již byl určen ten, kdo má velet egyptskému vojsku v boji proti Etiopanům. Radames doufá, že pokud to bude on, mohl by tak díky vítězství získat za ženu etiopskou otrokyni Aidu. Na ni ovšem žárlí egyptská princezna Amneris, které Aida slouží. Když je veřejně Radames pověřen velením vojska, Aida prožívá muka, neboť na jedné straně přeje svému milému Radamovi vítězství, ale na druhé straně tím zrazuje svou vlast. Radames je pak v chrámu slavnostně zasvěcen své velitelské roli.

II. dějství:
Amneris, když přesvědčí Aidu o tom, že Radames padl v boji, z ní lstí vyláká přiznání, že vojevůdce miluje. Až potom jí prozradí, že Radames žije, a zjeví jí, že je její sokyní v lásce. Při triumfálním průvodu konaném k oslavě vítězného tažení proti Etiopanům poznává Aida mezi etiopskými zajatci, kteří jsou přivedeni před krále, svého otce a hlásí se k němu. Ten se chrání toho, aby Egypťanům prozradil své jméno, a že je ve skutečnosti etiopským králem, a přihlašuje se jen k tomu, že je Aidiným otcem. Radames žádá o svobodu pro etiopské zajatce, ale kněží jsou proti. Král Radamově prosbě vyhoví, avšak s tím, že budou v Egyptě ponecháni jako rukojmí Aida se svým otcem. Odměnou za vítězství dává král Radamovi ruku své dcery. Vojevůdce nemůže odmítnout a Aida zdrceně přihlíží, jak Radames odchází ruku v ruce s Amneris.

III. dějství:
Amneris přichází s Ramfisem ke chrámu na břehu Nilu, aby se zde modlila za Radamovu lásku k ní. Poblíž se objevuje Aida, která si zde sjednala schůzku s Radamem, a čekajíc na něj vzpomíná na svou vlast. Tu přichází její otec a žádá ji, aby na Radamovi vyzvěděla místo, kde egyptské vojsko vytáhne do zítřejšího boje. Aida odmítá a Amonasro ji proklíná jako vlastizrádkyni. Když pak přijde Radames, Aida ho přesvědčuje, aby s ní utekl do Etiopie. Radames nejprve váhá, ale nakonec přece jen souhlasí. Na Aidin dotaz, kde lze při útěku obejít stráže, Radames, prozradí, že cesta, kde má být zítra napaden nepřítel (Napatský průsmyk) je do druhého dne volná. To je informace, na kterou čekal skrytý Amonasro; vystupuje ze svého úkrytu a prozrazuje, kým je. Radames je zděšen a má se za toho, kdo zradil vlast. Všichni tři jsou náhle překvapeni ze strany Amneris, která Radama označuje za zrádce. Aida s otcem prchají a Radames se vydáví Ramfisovi. 

IV. dějství:
Amneris ví, že Radama čeká soud před kněžími, ale chce ho zachránit. Snaží se ho přesvědčit, aby se pokusil na soudu obhájit. To však Radames odmítá a přeje si jen smrt. Amneris chce, aby žil, pro její lásku. Radames ji na to obviní, že mu vzala Aidu, možná ji dokonce zahubila. Tu mu Amneris prozradí, že na útěku byl zabit Amonasro, ale Aida zmizela a nejsou o ní zprávy. Radames vyjadřuje naději, že se Aida dostane do vlasti. Amneris ho žádá, aby se Aidy zřekl. Radames odmítá. Kněžími je pak odsouzen jako vlastizrádce k pohřbení za živa a rozsudek je vykonán. V hrobce, do níž byl uvržen, vzpomíná Radames na Aidu, a doufá, ona bude šťastně žít a o jeho osudu se nic nedozví. Tu se Aida objevuje po jeho boku a přiznává se, že se sem ukryla, protože tušila výsledek soudu a chtěla zůstat s ním. Umírá v Radamově náručí, zatímco nad hrobkou se za Radama modlí Amneris. 

Žádné komentáře: