Tento příspěvek je
věnován včerejšímu (10.11.2012) přímému přenosu opery Thomase Adèse
Bouře (The Tempest) z newyorské Metropolitní opery.
Třetím
přímým přenosem v rámci probíhající přenosové sezóny jsme se hned po
Otellovi G. Verdiho dostali k další opeře inspirované dílem W.
Shakespearea, tentokrát k opeře Bouře od současného skladatele (T. Adès
se narodil r. 1971 v Londýně). Je to mimochodem necelý rok od přenosu
soudobého pasticcia Kouzelný ostrov (libreto J. Sams, narozen r. 1957 v
Londýně), které spojuje současné libreto v soudobém anglickém jazyce s
hudbou barokních mistrů, a je rovněž inspirováno Skakespeareovou Bouří.
Zatímco však uvedené pasticcio je hravou komediální hříčkou, která
vstřebává do sebe i postavy ze Snu noci svatojánské, je Adèsovo
zpracování podobného námětu, nehledě na některé veselejší prvky, spíše
vážným dramatem, podobenstvím, zpodobňujícím boj sil dobra a zla. Je
jakýmsi, lze-li to tak říci, dramma giocoso, pokud si vypůjčíme označení
Mozartova Dona Giovanniho, který je rovněž dílem s vážným tématem,
avšak obsahujícím i veselejší partie.
Adèsovo dílo je vytvořeno
na libreto australské dramatičky Meredith Oakes (narozena r. 1946 v
Sydney). Libreto vychází z Shakespeareovy předlohy poměrně věrně,
obsahuje v zásadě tytéž hlavní postavy a soustředí se především na
otázku viny, pokání a odpuštění. Na rozdíl od Shakespeareovy předlohy,
kde Prospero předem plánuje svazek své dcery Mirandy a neapolského
prince Ferdinanda (podobně tomu je v Kouzelném ostrově), se zde láska
obou mladých lidí děje vpodstatě proti Prosperově vůli, a je to právě
její síla, její kouzlo, které překonává sílu kouzel Prosperových:
Prosperem znehybněný Ferdinand je zbaven svých pout silou Mirandiny
lásky, a Prospero, sám jsa udiven, milostnému citu mladého páru
ustupuje. Připomene-li ještě zpracování téhož námětu (opera s názvem
Bouře) od Z. Fibicha (premiéra r. 1895 v Národním divadle v Praze), zde
Miranda zná Ferdinanda již dříve ze snu vyvolaného jejím otcem a
Prospero jejich spojení nebrání, ale podrobuje Ferdinanda příslušným
zkouškám (podobně jako to činí Sarastro s princem Taminem v Mozartově
Kouzelné flétně); u Shakespearea je Ferdinand, jemuž rovněž nechce
Prospero ve spojení s Mirandou bránit, vydán určité formě strádání.
Libreto
M. Oakes je napsáno v soudobé angličtině, vesměs neveršované, byť občas
se verše, zjevně za účelem vyšší poetičnosti děje, objevují. Zde jsem
velmi ocenil české titulky Zuzany Joskové, která vytvořila v češtině
velmi působivý celek, který ladil s dějem, a povedlo se jí úspěšně
překonat i některé překladatelské oříšky (bylo možno v titulcích srovnat
jak anglickou, tak českou verzi), které anglická verze obsahuje.
Vycházeje z titulků, jsou zpracovány i některé níže uvedené pasáže
textu, některé titulky jsou citovány.
Opera trvá cca dvě
hodiny čistého času. Po hudební stránce jde o dílo do určité míry
synkretické, které obsahuje jak hudební postupy klasické opery
(koloraturní zpěv - u Ariela, či ariosní partie, jistou formu duetu a
sbory), tak postupy opery 1. poloviny 20. stol. i opery soudobé.
Výsledkem je velmi harmonický a zcela prokomponovaný celek, ryzí hudební
drama, jehož základem jsou operní dialogy, pevně propojené s některými
partiemi ariosnějšími a sbory, vše dohromady vytváří jediné nepřerušené
pásmo (nejde o typ číslové opery). Všechny použité hudební postupy
slouží k dramatickému účinku a navození jak vnější dějové atmosféry, tak
vnitřního prožitku (a duševního vývoje) jednotlivých hlavních postav.
Již zmíněná Arielova koloratura je zde plně ve službách vyjádření toho,
čím Ariel je – vzdušný duch, a z toho lze patrně dovodit, i nepokojný
duch, který většinu času tráví v povětří. Hudba rovněž plně vystihuje
děj: např. větrný vír působený Arielem k vyvolání bouře na scéně je
doprovázen hudbou, která efekt kroužení vzduchu přímo navozuje.
V opeře se objevují i komičtější partie, k nimž přispívá jak místní „domorodec“ Kalibán, tak nerozlučná
dvojice propadlá stálému vinnému opojení, majordomus Stefano a šašek
Trinkulo (obsazení basovou /basbarytonovou/ polohou hlasu u Stefana
výborně kontrastuje s kontratenorovou polohou Trinkulovou). Celkově je
však děj pojednán v ryze vážné rovině, kde o dramatické a emocionální
střety není nouze a většina postav je podrobena hudebně-dramatickému
vývoji, či plné možnosti projevení jejich charakteru, ať již jde o ryzí
cit lásky u Mirandy a Ferdinanda, úsilí o trest a pokání viníků působené
ze strany Prospera, jemněji a nenápadně působící zloba Antoniova
(Prosperův bratr) a hrubší zloba Sebastianova (bratr neapolského krále),
snaha o nápravu na straně neapolského krále a dobrota představovaná
Gonzalem. Hudba, jak již naznačeno, úzce provázaná s dějem, vyjadřuje
jak dramatické střety, tak podbarvuje atmosféru (živly, přírodu), tak
vnitřní prožitky postav a varíruje od ostřejších a divoce plynoucích
tónů přes vzrušenější či klidnější partie dialogové až k celkovému
zjemnění, navozujícímu atmosféru hlubokého klidu i vnitřního smíru. Vše
je pak prostoupeno jistou tajuplností působenou Prosperovými a
Arielovými kouzly, některé partie jako by pokrýval impresionistický háv
šerosvitu.
Přejděme nyní k vlastnímu nastudování Adèsova díla.
Jeho světová premiéra se uskutečnila v r. 2004 v londýnské Královské
opeře (Royal Opera House - Covent Garden) a svou premiéru měla nedávno i
v newyorské Metropolitní opeře (23.10.2012), kteréžto nastudování jsme
mohli díky přenosu shlédnout. Dirigentské taktovky se chopil sám
skladatel, mimochodem podle rozhovoru o přestávce velmi sympaticky a
přátelsky působící pán (orchestr pod jeho vedením odvedl skvělý výkon,
stejně tak byl skvělý i výkon smíšeného sboru příslušníků neapolského
dvora). Nastudování je koprodukcí Metropolitní opery s L’Opéra de Québec
a vídeňskou Státní operou a je provedeno ve spolupráci s produkční
společností Ex Machina, kterou umělecky řídí kanadský umělec Robert
Lepage, který se chopil i režie přenášeného nastudování Bouře. Oficiální
stránka společnosti Ex Machina viz zde:
http://lacaserne.net/index2.php/
Na uvedené stránce lze najít i
fotomateriál týkající se nastudování Bouře v MET: http://lacaserne.net//index2.php/exmachina/gallery/#num=content-1395&id=album-48
A zde vyjádření pana režiséra: http://www.youtube.com/watch?v=tplK2BF5Pqk
Volba
režiséra v osobě Roberta Lepagea (a společnosti Ex Machina ke
spolupráci) se ukázala jednoznačně jako výborné rozhodnutí. Děj opery
prostoupený magickými výjevy, tajuplnou atmosférou, dovede zmíněný
režisér s pomocí řady ohromujících technických prostředků, jak
mechanických, tak světelných (design Michel Beaulieu) a obrazových
(provedení David Leclerc) skvěle ztvárnit; mohli jsme se o tom
přesvědčit v jeho režii (a rovněž ve spolupráci s Ex Machina) též v
případě současného nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova v MET (v
případě Prstenu Nibelungova se hovoří mj. díky R. Lepageovi a použité
technice o uskutečnění Wagnerova scénického a režijního snu, které bylo
ve Wagnerově době nepředstavitelné).
Režie Bouře je poměrně
náročná jak na pěvce, tak na doprovodný kaskadérsko-baletní soubor.
Výsledkem je velmi dynamické pojetí, prostoupené neustálou akcí,
pohybem, kdy operní čas stále kontinuálně a spádově plyne, od úvodního
ztroskotání lodi až k závěrečnému Kalibánovu osamění na ostrově. Režie,
scéna (Jasmine Catudal) a kostýmy (Kym Barrett) jsou v plné rovnováze.
Pro doplnění: děj kromě hlavních účinkujících postav doplňuje šestice
postav baletních, oděných ve fantaskních kostýmech ostrovních duchů,
kteří prostupují ostrovní přírodu a podílejí se spolu s Prosperem a
Arielem na strádání příslušníků neapolského královského dvora
(choreografie Crystal Pite).
Děj opery je umístěn cca do 1.
poloviny 19. století (tomu odpovídají i kostýmy – u členů dvora mj.
vojenské uniformy s šerpami a vyznamenáními u mužů a honosné róby u
dam); jeho rámcem je kromě přírodních ostrovních výjevů (les, pobřeží) v
některých obrazech především hlediště či jeviště (i technické zázemí
zákulisí – jakési vnitřní lešení - objevuje se i nápovědní budka, z níž
budou vycházet či v ní budou mizet účinkující, či jevištní rumpál)
milánského operního divadla La Scala (otevřeno bylo v srpnu r. 1778); to
má být zjevně připomínkou Prosperova původu (milánský vévoda) a
současně i obrazem společnosti (v daném případě především šlechtické) té
doby s příslušnou škálou mravních projevů; šlechtická, dvorská,
společnost je zde pojata jako vzorek lidí z oné vrstvy.
V
uvedené době, tj. v první polovině 19. století, pokud chceme nahlédnout
do historie, bylo Milánsko součástí Lombardsko-benátského království
pod vládou Habsburků (ale hlouběji v minulosti bylo vévodstvím –
dynastie Visconti a Sforza) a Neapolsko (dříve též samostatné Neapolské
království) součástí Království obojí Sicílie pod vládou španělských
Bourbonů. V království Neapolském vládla v minulosti i dynastie
aragonská (Trastámara); v 15. století se zde v této dynastii objevují
dva vládci jménem Alfonso – I. a II. (u Shakespearea se král neapolský
jmenuje Alonso) a oba měli syna Ferdinanda (jako králové Ferdinand I. a
II.); Alfonso I. svrhl z neapolského trůnu svého předchůdce, krále
Reného (z dynastie Valois-Anjou). Může to být náhoda, ale není
vyloučeno, že se zde Shakespeare inspiroval.
Propojení světa
přírody (ostrov a jeho vegetace) a světa lidského (La Scala) se ukázalo
být skvělým rámcem a dokonce vedlo k jistému promíšení obou světů,
typicky v závěru, kdy se ostrovní divoch Kalibán objevuje mezi sedadly
La Scaly (jakoby se objevil ve zbytcích civilizace, kterou tady, v
panenské přírodě ostrova, hosté z města zanechali), která navíc působila
velmi realisticky, jako v milánském originálu. Výsledek propojení
režie, scény i kostýmů a propojení světa ostrovního a městského je
skutečně obdivuhodný.
Pokud jde o výkony pěvců, začněme u
představitele svrženého milánského vévody Prospera, který již 12 let dlí
s dcerou Mirandou na odlehlém ostrově (umístěném snad někam do oblasti
Tichomoří). Role se chopil anglický barytonista Simon Keenlyside. Tento
pěvec, disponuje nosným pevným a výrazným hlasem, předvedl ve své roli
velmi vyrovnaný a až vznešený výkon, jakoby mu role byla přímo šita na
míru. V jeho pojetí je Prospero člověk dobrého srdce, vůči Mirandě
milujícím otcem, byť ji možná drží trošku zkrátka, ale současně i
rozhodný a někdy i přísný pán svých služebníků (Ariela a Kalibána); je
to člověk, který kdysi utrpěl velikou křivdu (a je pochopitelné, že
pocit křivdy v něm zůstal), a nyní, když má viníky ve své moci, je chce
přivést k pokání. Nakonec jim je schopen dát své odpuštění (doveden k
tomu okolnostmi i dobrotou a soucitem jemu blízkých osob); zde předvedl
S. Keenlyside i velmi realistický vývoj vnitřních prožitků postavy.
Skvěle se též vyjímal na jevišti v poněkud divošském provedení: v
prostých kalhotách a přehozeným důstojnickým svrchníkem, za který by se
nemusel stydět ani kapitán Cook, v horní části těla odhalen a pokryt
bojovými barvami či tetováním, ve stylu amerických Indiánů i spíše
novozélandských Maorů. Ve vlasech na ježka s pérem a řádnou palicí v
ruce působil jako skutečný (a divokým prostředím již významně ovlivněný)
vládce ostrova.
Prospera (ve scéně s Arielem) si můžeme
přiblížit v ukázce níže uvedené; Prospero Arielovi nařizuje, aby mu
přivedl Ferdinanda: http://www.youtube.com/watch?v=83_q-gmPkfk
A
zde můžeme shlédnout Prospera ve scéně s Kalibánem, který se ptá na
zkázu lodi, zajímá se o Mirandu, a pak je Prosperem vyhnán do své
jeskyně: http://www.youtube.com/watch?v=hnMbYHm-WkU
Do
role Prosperova sloužícího, vzdušného ducha Ariela, byla obsazena
americká sopranistka Audrey Luna:
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7325&type=1
Stejně jako v případě Prospera, je jí role Ariela jako šitá na
tělo. A to jak pěvecky, tak herecky, zejména pohybově. Její koloratury, a
má jich tu řadu, a další pěvecké partie, jsou velmi čisté, a náročné
role (má zde řadu těžkých přechodů mezi hlasovými polohami) se zhostila
skutečně mistrovsky. S lehkostí a jasem prováděné koloratury, jejím
současně silně působícím hlasem, v jejím podání skutečně odpovídají
celkově vzdušně lehké podobě role a demonstrují, že zde rozhodně nejsou
samoúčelné: zcela přesvědčivě vyjadřují ráz postavy. Celek potvrzuje i
její fyzická konstituce, tělesné proporce, za něž by se nemusela stydět
špičková baletka (pěvkyně byla oděna do přiléhavého bílo-růžového
kostýmu, s lehkým ochmýřením, jakoby opeřením). Ariel v jejím podání je
hned tu, hned onde, na zemi i v povětří, tu aby byl k dispozici svému
pánu s příslušným hlášením nebo tu aby proti sobě poštvával příslušníky
dvora či je vydával strastem.
Skvělou byla již vstupní scéna,
kdy Ariel (zde patrně dublovaný kaskadérkou) visí na rotujícím lustru
(zapadá do celkové konstrukce La Scaly) a působeným vírem zvedá pravé
tornádo, bouřící moře, v jehož vlnách /v podobě rozvinuté plachty/ marně
bojují pasažéři lodi: a každý se snaží zachránit co je mu drahé:
majetky, sud s vínem či v případě Ferdinanda šavli, stále připravenou k
boji. Ariel je však v řadě případů představován v pohybových kreacích
samotnou pěvkyní, kdy je buď zavěšen na laně (mj. v podobě strašlivé
harpyje s hrozivě roztaženými křídly, drápy a opeřením) a tažen různými
směry, nebo nošen na rukou maskovanými duchy ostrova.
Ariela si můžeme přiblížit zde (duch vypráví svému pánu o zkáze lodi): http://www.youtube.com/watch?v=fdGD1XQVrag
Nebo
zde (duch vypráví Prosperovi o tom, jaké trápení prožívají členové
neapolského dvora): http://www.youtube.com/watch?v=0BuMJlH0FwU):
Role
Prosperovy dcery Mirandy se ujala americká mezzosopranistka Isabel
Leonard:
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6574&perf=12161
Jako romantika mě v této roli zvláště potěšila. Jednak disponuje
na poslech velmi příjemně znějícím hlasem, s pěkným klenutím a
zabarvením, a jednak se předvedla skvěle i jako dobrotivá a čisté duše
ostrova, která zůstala zcela nedotčena špatností vnějšího světa (kterou
jí Prospero líčí), a dovede se s otevřeným srdcem radovat z nově se
rodivší lásky. K celkovému vyznění role jistě přispívá i její fyzická
krása, jíž vévodí jemné oduševnělé rysy, doplněné lehce čelenkou z
ostrovních přírodních materiálů a jemné šaty, nepochybně zdejšího
přírodního původu.
Do páru s Mirandou byl výborně obsazen jako
princ Ferdinand americký tenorista Alek Shrader:
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=6104&type=1
Jeho hlas je ladným lyrickým tenorem, jemným a plastickým, který
se výborně hodí ke ztvárňované roli, v níž se A. Shrader jeví jako (v
tom nejlepším smyslu) klasický milovník, čemuž odpovídá i jeho fyzické
vzezření. Jeho Ferdinand je dobrá duše, nijak nezkažená vlivem jeho
otce, který se podílel na Prosperově svržení, a můžeme si dokonce
myslet, že o zlým skutcích svého otce neměl Ferdinand ani ponětí. Lásce k
Mirandě, lásce na první pohled, je plně oddán, je pro ni schopen učinit
cokoli, právě ona ho povzbuzuje a nakonec i osvobodí z pout vyvolaných
Prosperovým kouzlem (zde pouta naturálně provedena: zavěšení Ferdinanda
na rukou provazy k místní vegetaci). A když pak mladý pár, po
Ferdinandově osvobození, odchází k mořskému pobřeží, objevuje se hudebně
i scénicky jedna z nejkrásnějších partií opery: v paprscích
zapadajícího slunce se moře v pozadí scény jeví jako
hladina s
čárou obzoru, lemovanou jemnou okrově-černavou konturou, a mladý pár,
drže se za ruce, jakoby vstupoval do mořských vod.
Ferdinanda
s Mirandou (ve stejném obsazení jako v přenosu, zde MET 19.10.2012) si
můžeme připomenout (milostná scéna) zde: http://www.youtube.com/watch?v=oGgpi7rnRyM
Přejděme nyní k dalším
příslušníkům neapolského dvora. Role krále neapolského se zhostil
americký tenorista William Burden. Disponuje ladným hlasem lehce
lyricko-dramatičtější formy, který se velmi pěkně pojí s jeho důstojným
zjevem (do role veličenstva byl vybrán opravdu velmi vhodně, zejména
oděn v důstojnický šat); odvedl přesně to, co se od něho očekávalo:
jestliže má celý dvůr živ a zdráv po svém boku, postrádá zde svého syna,
kterého má jistě upřímně rád, a má za to, že syn zahynul a propadá
žalu. Uvědomuje si také více a více, jakého činu se vůči Prosperovi
dopustil a upřímně ho lituje a Prospera prosí o odpuštění, kterého se mu
dostává; je mu vrácen syn, dokonce i s krásným děvčetem.
Do
role dalšího z ničemů, Antonia, který byl hlavním viníkem Prosperova
svržení, byl obsazen britský tenorista Toby Spence:
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6937&perf=12161
I když je to padouch, není to na něm na první pohled znát. Je to
dáno jeho celkovým vzezřením i hlasově (spíše lyrický tenor); jde o
jednoho z těch politiků, intrikánů, kteří mají své zlé úmysly a skutky
schovány ve své hloubi. Byť se občas tvářil trochu „podšitě“, celkově
působil uhlazeně, podobně jako král neapolský, na němž také jeho
podstata není přímo znát. Ovšem na rozdíl od kajícího se krále je
schopen opět spáchat další zločin (s královým bratrem Sebastianem chtějí
zabít krále). Nakonec, konfrontován s Prosperem (jsou osamoceni na
jevišti), Prosperovo odpuštění spíše odmítá, a prohlašuje, že Prospera
jeho odpuštění nic nestojí, Prospero vyhrál, a on nemá nic, ztratil i
touhu žít. Bratrovi připomene, že z rozdílu mezi nimi (Antonio slaboch a
zbabělec a Prospero vůči němu jevící se jako lepší), měl Prospero vždy
prospěch, a jsa teď vydán výsledku Prosperova jednání (byla to
Prosperova kouzla, které ho dovedla do událostí na ostrově), Antonio v
trpké výčitce prohlásí, že jeho smrt je dílem Prosperovým. Můžeme se jen
domnívat, zda brzy poté Antonio spáchá sebevraždu či nikoliv.
V
pozadí dle výrazu Antoniovy tváře snad jakoby se četlo: tím, že ses
chtěl věnovat svým knihám a já jsem tě měl zastupovat v úřadu, vystavil
jsi mě tak pokušení ve vládě setrvat a svrhnout tě (jakoby omlouval své
někdejší skutky). Ale samotu či pustotu (a zamrazení smrti: „Zemřeme
všichni.“) najednou cítí i Prospero; marně prosí Ariela, aby s ním
zůstal, marně ho ve svém osamění prosí o záchranu; Ariel se vydává
vstříc své svobodě. Tu Prospero, jat působením okamžiku, prosí o
smilování.
Další nepříliš počestnou postavou je Sebastian v
podání amerického barytonisty Christophera Feiguma: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7126&type=1
Jestliže Antonio působí spíše distingovaně, je Sebastian spíše
hrubší Antoniovou variantou; tomuto kontrastu Ch. Feigum dostál skvěle
(potěšil i velmi pěkně znějícím ladným oblým hlasem). Smýšlením je však
svým způsobem stejný jako Antonio a spolu s ním se hodlá zmocnit i vlády
- dědictví, jehož ho před chvílí zbavil král, ve prospěch Gonzala.
Členy
dvora si můžeme přiblížit zde, ve scéně s Kalibánem (ztroskotanci
zjišťují, kdo je jeho pánem): http://www.youtube.com/watch?v=25Pw95MnGV8
Role laskavého Neapolitána Gonzala se ujal americký
bas-barytonista John Del Carlo:
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=547&type=1
Do role dobrého muže, který nejen že kdysi zachránil život
Prosperovi a jeho dceři, když jim do lodi, na které byli vydáni
napospas moři, dal zásoby a Prosperovi i knihy, ale dokonce i stálého
utěšitele krále neapolského, byl tento pěvec skvěle obsazen. Jeho oblý,
klenutý a vpravdě otcovsky znějící hlas se ke ztvárnění tak vysoce
charakterní a krásné role, jakou Gonzalo je, výborně hodí. Jeho Gonzalo
je ostrovem dobra mezi lotry, kterými je bez vlastní viny obklopen.
K
neapolskému dvora patří konečně i Stefano (americký basista Kevin
Burdette) a Trinkulo (anglický kontratenorista Iestyn Davies): http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7138&type=1
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=5778&type=1
K. Burdette potěšil hutným, sytě zabarveným hlasem, lehce
buffózní formy; I. Daviese (jemně postavený, nosný plastický hlas, ladí i
k celkově gracilnějšímu vzezření pěvce) jsme zhruba před rokem viděli
ve skvělém podání Unulfa v Rodelindě; oba pěvci vytvořili na jevišti
výborně sehrané duo, nerozlučných kamarádů z mokré čtvrti, kteří si
dovedou užívat života, ať již přináší cokoliv. Místo aby hledali
Ferdinanda, dají se na nevázanou cestu ostrovem. Prim v té dvojici hraje
zjevně Stefano a ke své neblahé zálibě v révovém moku svádí i Trinkula,
který se tomu ale nijak nebrání. Oba pak k témuž úspěšně vedou i
Kalibána, který u nich hledá spojence, což mu tito rádi nabídnou, neboť v
jejich životě, „namočeném“ stále ve skleničce, jde o jen další veselou
dobrodružnou epizodu (byť třeba i skrývající nějaký ten prospěch).
Výtečníky
i s Kalibánem si můžeme přiblížit zde (opilci bloudí ostrovem sledováni
Prosperem): http://www.youtube.com/watch?v=pderP838H5M
Na závěr
pojednání jsem si ponechal Kalibána, protože je to právě on, který (s
voláním svobodného Ariela v pozadí) operu zakončuje. Jeho role se
zhostil skotský tenorista Alan Oke:
http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6771&perf=12161
Jeho Kalibán, a to bylo skutečně mistrovsky promyšleno (a
odpovídajícím způsobem i vyjádřeno), není nějaké ostrovní monstrum, je
to prostě divoch, „domorodec“, který je takový, jaké je prostředí, v
němž žije. Zotročen Prosperem, stále touží po svobodě, které nakonec
skutečně nabude. Jedná sice svým způsobem pudově (pokud jde o náklonnost
vůči Mirandě – chtěl by s ní dokonce zplodit potomky), ale jedná tak,
jaký je i sám (divoký) ostrov. V této nádherné roli, naplněné
přirozeností, ale tak vlastně i čistotou, se jeví i klasický kulturní
střet, mezi obyvateli zemí, s populací prvotně pospolné společnosti, a
tzv. civilizovanými představiteli evropských mocností. Tváří v tvář
neapolskému dvoru je Kalibán ztroskotanci považován za necivilizovaného
divocha, kterému dávají nejrůznější cetky, jak to bylo při takových
setkáních zvykem. Zde drobný střípek: když ho Neapolští uvidí, vykřiknou
(je pomalován či tetován ve tváři divoce vypadajícími barvami /úplný
maorský divoch/ a oděn v černavý háv, snad kůži): „Zrůda!“ a hned na to:
„Domorodec!“; tragikomická situace typická pro kulturní střet: nejprve
zděšení a pak pohrdlivost (domorodec!, my jsme něco lepšího).
Kalibánova
hvězdná chvíle přijde v závěru: objevuje se ve chvíli, kdy již všichni
odpluli a on zjišťuje, že je na ostrově sám.... ujímá své vlády nad
ostrovem, vlády čisté, v jeho vznešeně necivilizované divokosti, v dáli s
voláním svobodného Ariela, a scéna ústí k hluboké očistné katarzi: „V
třpytu písku… Kalibán…V šumění vodní tříště, v hlubině zátočiny…V
zálivu, ve zlomených vlnách Kalibán…“
Kalibána si můžeme přiblížit zde (závěrečná scéna, v dáli je slyšet Ariel): http://www.youtube.com/watch?v=gVIBu-UMa4U
Závěr
tedy? Po všech stránkách mimořádně koncízní představení, které působilo
velmi realisticky, plasticky vystihlo ducha doby, působilo však v boji
dobra a zla též nadčasově, a působením magična ve spojení s divokou
přírodou navodilo až mystickou atmosféru vznešené tajuplnosti.
Jaroslav Sovinský
neděle 11. listopadu 2012
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat