neděle 11. listopadu 2012

Jaroslav Sovinský: BOUŘE jako boj dobra a zla ústící v katarzi

Tento příspěvek je věnován včerejšímu (10.11.2012) přímému přenosu opery Thomase Adèse Bouře (The Tempest) z newyorské Metropolitní opery.

Třetím přímým přenosem v rámci probíhající přenosové sezóny jsme se hned po Otellovi G. Verdiho dostali k další opeře inspirované dílem W. Shakespearea, tentokrát k opeře Bouře od současného skladatele (T. Adès se narodil r. 1971 v Londýně). Je to mimochodem necelý rok od přenosu soudobého pasticcia Kouzelný ostrov (libreto J. Sams, narozen r. 1957 v Londýně), které spojuje současné libreto v soudobém anglickém jazyce s hudbou barokních mistrů, a je rovněž inspirováno Skakespeareovou Bouří. Zatímco však uvedené pasticcio je hravou komediální hříčkou, která vstřebává do sebe i postavy ze Snu noci svatojánské, je Adèsovo zpracování podobného námětu, nehledě na některé veselejší prvky, spíše vážným dramatem, podobenstvím, zpodobňujícím boj sil dobra a zla. Je jakýmsi, lze-li to tak říci, dramma giocoso, pokud si vypůjčíme označení Mozartova Dona Giovanniho, který je rovněž dílem s vážným tématem, avšak obsahujícím i veselejší partie.

Adèsovo dílo je vytvořeno na libreto australské dramatičky Meredith Oakes (narozena r. 1946 v Sydney). Libreto vychází z Shakespeareovy předlohy poměrně věrně, obsahuje v zásadě tytéž hlavní postavy a soustředí se především na otázku viny, pokání a odpuštění. Na rozdíl od Shakespeareovy předlohy, kde Prospero předem plánuje svazek své dcery Mirandy a neapolského prince Ferdinanda (podobně tomu je v Kouzelném ostrově), se zde láska obou mladých lidí děje vpodstatě proti Prosperově vůli, a je to právě její síla, její kouzlo, které překonává sílu kouzel Prosperových: Prosperem znehybněný Ferdinand je zbaven svých pout silou Mirandiny lásky, a Prospero, sám jsa udiven, milostnému citu mladého páru ustupuje. Připomene-li ještě zpracování téhož námětu (opera s názvem Bouře) od Z. Fibicha (premiéra r. 1895 v Národním divadle v Praze), zde Miranda zná Ferdinanda již dříve ze snu vyvolaného jejím otcem a Prospero jejich spojení nebrání, ale podrobuje Ferdinanda příslušným zkouškám (podobně jako to činí Sarastro s princem Taminem v Mozartově Kouzelné flétně); u Shakespearea je Ferdinand, jemuž rovněž nechce Prospero ve spojení s Mirandou bránit, vydán určité formě strádání.

Libreto M. Oakes je napsáno v soudobé angličtině, vesměs neveršované, byť občas se verše, zjevně za účelem vyšší poetičnosti děje, objevují. Zde jsem velmi ocenil české titulky Zuzany Joskové, která vytvořila v češtině velmi působivý celek, který ladil s dějem, a povedlo se jí úspěšně překonat i některé překladatelské oříšky (bylo možno v titulcích srovnat jak anglickou, tak českou verzi), které anglická verze obsahuje. Vycházeje z titulků, jsou zpracovány i některé níže uvedené pasáže textu, některé titulky jsou citovány.

Opera trvá cca dvě hodiny čistého času. Po hudební stránce jde o dílo do určité míry synkretické, které obsahuje jak hudební postupy klasické opery (koloraturní zpěv - u Ariela, či ariosní partie, jistou formu duetu a sbory), tak postupy opery 1. poloviny 20. stol. i opery soudobé. Výsledkem je velmi harmonický a zcela prokomponovaný celek, ryzí hudební drama, jehož základem jsou operní dialogy, pevně propojené s některými partiemi ariosnějšími a sbory, vše dohromady vytváří jediné nepřerušené pásmo (nejde o typ číslové opery). Všechny použité hudební postupy slouží k dramatickému účinku a navození jak vnější dějové atmosféry, tak vnitřního prožitku (a duševního vývoje) jednotlivých hlavních postav. Již zmíněná Arielova koloratura je zde plně ve službách vyjádření toho, čím Ariel je – vzdušný duch, a z toho lze patrně dovodit, i nepokojný duch, který většinu času tráví v povětří. Hudba rovněž plně vystihuje děj: např. větrný vír působený Arielem k vyvolání bouře na scéně je doprovázen hudbou, která efekt kroužení vzduchu přímo navozuje.

V opeře se objevují i komičtější partie, k nimž přispívá jak místní „domorodec“ Kalibán, tak nerozlučná dvojice propadlá stálému vinnému opojení, majordomus Stefano a šašek Trinkulo (obsazení basovou /basbarytonovou/ polohou hlasu u Stefana výborně kontrastuje s kontratenorovou polohou Trinkulovou). Celkově je však děj pojednán v ryze vážné rovině, kde o dramatické a emocionální střety není nouze a většina postav je podrobena hudebně-dramatickému vývoji, či plné možnosti projevení jejich charakteru, ať již jde o ryzí cit lásky u Mirandy a Ferdinanda, úsilí o trest a pokání viníků působené ze strany Prospera, jemněji a nenápadně působící zloba Antoniova (Prosperův bratr) a hrubší zloba Sebastianova (bratr neapolského krále), snaha o nápravu na straně neapolského krále a dobrota představovaná Gonzalem. Hudba, jak již naznačeno, úzce provázaná s dějem, vyjadřuje jak dramatické střety, tak podbarvuje atmosféru (živly, přírodu), tak vnitřní prožitky postav a varíruje od ostřejších a divoce plynoucích tónů přes vzrušenější či klidnější partie dialogové až k celkovému zjemnění, navozujícímu atmosféru hlubokého klidu i vnitřního smíru. Vše je pak prostoupeno jistou tajuplností působenou Prosperovými a Arielovými kouzly, některé partie jako by pokrýval impresionistický háv šerosvitu.

Přejděme nyní k vlastnímu nastudování Adèsova díla. Jeho světová premiéra se uskutečnila v r. 2004 v londýnské Královské opeře (Royal Opera House - Covent Garden) a svou premiéru měla nedávno i v newyorské Metropolitní opeře (23.10.2012), kteréžto nastudování jsme mohli díky přenosu shlédnout. Dirigentské taktovky se chopil sám skladatel, mimochodem podle rozhovoru o přestávce velmi sympaticky a přátelsky působící pán (orchestr pod jeho vedením odvedl skvělý výkon, stejně tak byl skvělý i výkon smíšeného sboru příslušníků neapolského dvora). Nastudování je koprodukcí Metropolitní opery s L’Opéra de Québec a vídeňskou Státní operou a je provedeno ve spolupráci s produkční společností Ex Machina, kterou umělecky řídí kanadský umělec Robert Lepage, který se chopil i režie přenášeného nastudování Bouře. Oficiální stránka společnosti Ex Machina viz zde: http://lacaserne.net/index2.php/

Na uvedené stránce lze najít i fotomateriál týkající se nastudování Bouře v MET: http://lacaserne.net//index2.php/exmachina/gallery/#num=content-1395&id=album-48
A zde vyjádření pana režiséra: http://www.youtube.com/watch?v=tplK2BF5Pqk 

Volba režiséra v osobě Roberta Lepagea (a společnosti Ex Machina ke spolupráci) se ukázala jednoznačně jako výborné rozhodnutí. Děj opery prostoupený magickými výjevy, tajuplnou atmosférou, dovede zmíněný režisér s pomocí řady ohromujících technických prostředků, jak mechanických, tak světelných (design Michel Beaulieu) a obrazových (provedení David Leclerc) skvěle ztvárnit; mohli jsme se o tom přesvědčit v jeho režii (a rovněž ve spolupráci s Ex Machina) též v případě současného nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova v MET (v případě Prstenu Nibelungova se hovoří mj. díky R. Lepageovi a použité technice o uskutečnění Wagnerova scénického a režijního snu, které bylo ve Wagnerově době nepředstavitelné).

Režie Bouře je poměrně náročná jak na pěvce, tak na doprovodný kaskadérsko-baletní soubor. Výsledkem je velmi dynamické pojetí, prostoupené neustálou akcí, pohybem, kdy operní čas stále kontinuálně a spádově plyne, od úvodního ztroskotání lodi až k závěrečnému Kalibánovu osamění na ostrově. Režie, scéna (Jasmine Catudal) a kostýmy (Kym Barrett) jsou v plné rovnováze. Pro doplnění: děj kromě hlavních účinkujících postav doplňuje šestice postav baletních, oděných ve fantaskních kostýmech ostrovních duchů, kteří prostupují ostrovní přírodu a podílejí se spolu s Prosperem a Arielem na strádání příslušníků neapolského královského dvora (choreografie Crystal Pite).

Děj opery je umístěn cca do 1. poloviny 19. století (tomu odpovídají i kostýmy – u členů dvora mj. vojenské uniformy s šerpami a vyznamenáními u mužů a honosné róby u dam); jeho rámcem je kromě přírodních ostrovních výjevů (les, pobřeží) v některých obrazech především hlediště či jeviště (i technické zázemí zákulisí – jakési vnitřní lešení - objevuje se i nápovědní budka, z níž budou vycházet či v ní budou mizet účinkující, či jevištní rumpál) milánského operního divadla La Scala (otevřeno bylo v srpnu r. 1778); to má být zjevně připomínkou Prosperova původu (milánský vévoda) a současně i obrazem společnosti (v daném případě především šlechtické) té doby s příslušnou škálou mravních projevů; šlechtická, dvorská, společnost je zde pojata jako vzorek lidí z oné vrstvy.

V uvedené době, tj. v první polovině 19. století, pokud chceme nahlédnout do historie, bylo Milánsko součástí Lombardsko-benátského království pod vládou Habsburků (ale hlouběji v minulosti bylo vévodstvím – dynastie Visconti a Sforza) a Neapolsko (dříve též samostatné Neapolské království) součástí Království obojí Sicílie pod vládou španělských Bourbonů. V království Neapolském vládla v minulosti i dynastie aragonská (Trastámara); v 15. století se zde v této dynastii objevují dva vládci jménem Alfonso – I. a II. (u Shakespearea se král neapolský jmenuje Alonso) a oba měli syna Ferdinanda (jako králové Ferdinand I. a II.); Alfonso I. svrhl z neapolského trůnu svého předchůdce, krále Reného (z dynastie Valois-Anjou). Může to být náhoda, ale není vyloučeno, že se zde Shakespeare inspiroval.

Propojení světa přírody (ostrov a jeho vegetace) a světa lidského (La Scala) se ukázalo být skvělým rámcem a dokonce vedlo k jistému promíšení obou světů, typicky v závěru, kdy se ostrovní divoch Kalibán objevuje mezi sedadly La Scaly (jakoby se objevil ve zbytcích civilizace, kterou tady, v panenské přírodě ostrova, hosté z města zanechali), která navíc působila velmi realisticky, jako v milánském originálu. Výsledek propojení režie, scény i kostýmů a propojení světa ostrovního a městského je skutečně obdivuhodný.

Pokud jde o výkony pěvců, začněme u představitele svrženého milánského vévody Prospera, který již 12 let dlí s dcerou Mirandou na odlehlém ostrově (umístěném snad někam do oblasti Tichomoří). Role se chopil anglický barytonista Simon Keenlyside. Tento pěvec, disponuje nosným pevným a výrazným hlasem, předvedl ve své roli velmi vyrovnaný a až vznešený výkon, jakoby mu role byla přímo šita na míru. V jeho pojetí je Prospero člověk dobrého srdce, vůči Mirandě milujícím otcem, byť ji možná drží trošku zkrátka, ale současně i rozhodný a někdy i přísný pán svých služebníků (Ariela a Kalibána); je to člověk, který kdysi utrpěl velikou křivdu (a je pochopitelné, že pocit křivdy v něm zůstal), a nyní, když má viníky ve své moci, je chce přivést k pokání. Nakonec jim je schopen dát své odpuštění (doveden k tomu okolnostmi i dobrotou a soucitem jemu blízkých osob); zde předvedl S. Keenlyside i velmi realistický vývoj vnitřních prožitků postavy. Skvěle se též vyjímal na jevišti v poněkud divošském provedení: v prostých kalhotách a přehozeným důstojnickým svrchníkem, za který by se nemusel stydět ani kapitán Cook, v horní části těla odhalen a pokryt bojovými barvami či tetováním, ve stylu amerických Indiánů i spíše novozélandských Maorů. Ve vlasech na ježka s pérem a řádnou palicí v ruce působil jako skutečný (a divokým prostředím již významně ovlivněný) vládce ostrova.

Prospera (ve scéně s Arielem) si můžeme přiblížit v ukázce níže uvedené; Prospero Arielovi nařizuje, aby mu přivedl Ferdinanda: http://www.youtube.com/watch?v=83_q-gmPkfk 

A zde můžeme shlédnout Prospera ve scéně s Kalibánem, který se ptá na zkázu lodi, zajímá se o Mirandu, a pak je Prosperem vyhnán do své jeskyně: http://www.youtube.com/watch?v=hnMbYHm-WkU 


Do role Prosperova sloužícího, vzdušného ducha Ariela, byla obsazena americká sopranistka Audrey Luna: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7325&type=1 

Stejně jako v případě Prospera, je jí role Ariela jako šitá na tělo. A to jak pěvecky, tak herecky, zejména pohybově. Její koloratury, a má jich tu řadu, a další pěvecké partie, jsou velmi čisté, a náročné role (má zde řadu těžkých přechodů mezi hlasovými polohami) se zhostila skutečně mistrovsky. S lehkostí a jasem prováděné koloratury, jejím současně silně působícím hlasem, v jejím podání skutečně odpovídají celkově vzdušně lehké podobě role a demonstrují, že zde rozhodně nejsou samoúčelné: zcela přesvědčivě vyjadřují ráz postavy. Celek potvrzuje i její fyzická konstituce, tělesné proporce, za něž by se nemusela stydět špičková baletka (pěvkyně byla oděna do přiléhavého bílo-růžového kostýmu, s lehkým ochmýřením, jakoby opeřením). Ariel v jejím podání je hned tu, hned onde, na zemi i v povětří, tu aby byl k dispozici svému pánu s příslušným hlášením nebo tu aby proti sobě poštvával příslušníky dvora či je vydával strastem.

Skvělou byla již vstupní scéna, kdy Ariel (zde patrně dublovaný kaskadérkou) visí na rotujícím lustru (zapadá do celkové konstrukce La Scaly) a působeným vírem zvedá pravé tornádo, bouřící moře, v jehož vlnách /v podobě rozvinuté plachty/ marně bojují pasažéři lodi: a každý se snaží zachránit co je mu drahé: majetky, sud s vínem či v případě Ferdinanda šavli, stále připravenou k boji. Ariel je však v řadě případů představován v pohybových kreacích samotnou pěvkyní, kdy je buď zavěšen na laně (mj. v podobě strašlivé harpyje s hrozivě roztaženými křídly, drápy a opeřením) a tažen různými směry, nebo nošen na rukou maskovanými duchy ostrova.

Ariela si můžeme přiblížit zde (duch vypráví svému pánu o zkáze lodi): http://www.youtube.com/watch?v=fdGD1XQVrag 

Nebo zde (duch vypráví Prosperovi o tom, jaké trápení prožívají členové neapolského dvora): http://www.youtube.com/watch?v=0BuMJlH0FwU):


Role Prosperovy dcery Mirandy se ujala americká mezzosopranistka Isabel Leonard: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6574&perf=12161 

Jako romantika mě v této roli zvláště potěšila. Jednak disponuje na poslech velmi příjemně znějícím hlasem, s pěkným klenutím a zabarvením, a jednak se předvedla skvěle i jako dobrotivá a čisté duše ostrova, která zůstala zcela nedotčena špatností vnějšího světa (kterou jí Prospero líčí), a dovede se s otevřeným srdcem radovat z nově se rodivší lásky. K celkovému vyznění role jistě přispívá i její fyzická krása, jíž vévodí jemné oduševnělé rysy, doplněné lehce čelenkou z ostrovních přírodních materiálů a jemné šaty, nepochybně zdejšího přírodního původu.

Do páru s Mirandou byl výborně obsazen jako princ Ferdinand americký tenorista Alek Shrader: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=6104&type=1 

Jeho hlas je ladným lyrickým tenorem, jemným a plastickým, který se výborně hodí ke ztvárňované roli, v níž se A. Shrader jeví jako (v tom nejlepším smyslu) klasický milovník, čemuž odpovídá i jeho fyzické vzezření. Jeho Ferdinand je dobrá duše, nijak nezkažená vlivem jeho otce, který se podílel na Prosperově svržení, a můžeme si dokonce myslet, že o zlým skutcích svého otce neměl Ferdinand ani ponětí. Lásce k Mirandě, lásce na první pohled, je plně oddán, je pro ni schopen učinit cokoli, právě ona ho povzbuzuje a nakonec i osvobodí z pout vyvolaných Prosperovým kouzlem (zde pouta naturálně provedena: zavěšení Ferdinanda na rukou provazy k místní vegetaci). A když pak mladý pár, po Ferdinandově osvobození, odchází k mořskému pobřeží, objevuje se hudebně i scénicky jedna z nejkrásnějších partií opery: v paprscích zapadajícího slunce se moře v pozadí scény jeví jako
hladina s čárou obzoru, lemovanou jemnou okrově-černavou konturou, a mladý pár, drže se za ruce, jakoby vstupoval do mořských vod.

Ferdinanda s Mirandou (ve stejném obsazení jako v přenosu, zde MET 19.10.2012) si můžeme připomenout (milostná scéna) zde: http://www.youtube.com/watch?v=oGgpi7rnRyM 

Přejděme nyní k dalším příslušníkům neapolského dvora. Role krále neapolského se zhostil americký tenorista William Burden. Disponuje ladným hlasem lehce lyricko-dramatičtější formy, který se velmi pěkně pojí s jeho důstojným zjevem (do role veličenstva byl vybrán opravdu velmi vhodně, zejména oděn v důstojnický šat); odvedl přesně to, co se od něho očekávalo: jestliže má celý dvůr živ a zdráv po svém boku, postrádá zde svého syna, kterého má jistě upřímně rád, a má za to, že syn zahynul a propadá žalu. Uvědomuje si také více a více, jakého činu se vůči Prosperovi dopustil a upřímně ho lituje a Prospera prosí o odpuštění, kterého se mu dostává; je mu vrácen syn, dokonce i s krásným děvčetem.

Do role dalšího z ničemů, Antonia, který byl hlavním viníkem Prosperova svržení, byl obsazen britský tenorista Toby Spence: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6937&perf=12161 

I když je to padouch, není to na něm na první pohled znát. Je to dáno jeho celkovým vzezřením i hlasově (spíše lyrický tenor); jde o jednoho z těch politiků, intrikánů, kteří mají své zlé úmysly a skutky schovány ve své hloubi. Byť se občas tvářil trochu „podšitě“, celkově působil uhlazeně, podobně jako král neapolský, na němž také jeho podstata není přímo znát. Ovšem na rozdíl od kajícího se krále je schopen opět spáchat další zločin (s královým bratrem Sebastianem chtějí zabít krále). Nakonec, konfrontován s Prosperem (jsou osamoceni na jevišti), Prosperovo odpuštění spíše odmítá, a prohlašuje, že Prospera jeho odpuštění nic nestojí, Prospero vyhrál, a on nemá nic, ztratil i touhu žít. Bratrovi připomene, že z rozdílu mezi nimi (Antonio slaboch a zbabělec a Prospero vůči němu jevící se jako lepší), měl Prospero vždy prospěch, a jsa teď vydán výsledku Prosperova jednání (byla to Prosperova kouzla, které ho dovedla do událostí na ostrově), Antonio v trpké výčitce prohlásí, že jeho smrt je dílem Prosperovým. Můžeme se jen domnívat, zda brzy poté Antonio spáchá sebevraždu či nikoliv.

V pozadí dle výrazu Antoniovy tváře snad jakoby se četlo: tím, že ses chtěl věnovat svým knihám a já jsem tě měl zastupovat v úřadu, vystavil jsi mě tak pokušení ve vládě setrvat a svrhnout tě (jakoby omlouval své někdejší skutky). Ale samotu či pustotu (a zamrazení smrti: „Zemřeme všichni.“) najednou cítí i Prospero; marně prosí Ariela, aby s ním zůstal, marně ho ve svém osamění prosí o záchranu; Ariel se vydává vstříc své svobodě. Tu Prospero, jat působením okamžiku, prosí o smilování.

Další nepříliš počestnou postavou je Sebastian v podání amerického barytonisty Christophera Feiguma: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7126&type=1 

Jestliže Antonio působí spíše distingovaně, je Sebastian spíše hrubší Antoniovou variantou; tomuto kontrastu Ch. Feigum dostál skvěle (potěšil i velmi pěkně znějícím ladným oblým hlasem). Smýšlením je však svým způsobem stejný jako Antonio a spolu s ním se hodlá zmocnit i vlády - dědictví, jehož ho před chvílí zbavil král, ve prospěch Gonzala.

Členy dvora si můžeme přiblížit zde, ve scéně s Kalibánem (ztroskotanci zjišťují, kdo je jeho pánem): http://www.youtube.com/watch?v=25Pw95MnGV8 

Role laskavého Neapolitána Gonzala se ujal americký bas-barytonista John Del Carlo: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=547&type=1 

Do role dobrého muže, který nejen že kdysi zachránil život Prosperovi a jeho dceři, když jim do lodi, na které byli vydáni napospas moři, dal zásoby a Prosperovi i knihy, ale dokonce i stálého utěšitele krále neapolského, byl tento pěvec skvěle obsazen. Jeho oblý, klenutý a vpravdě otcovsky znějící hlas se ke ztvárnění tak vysoce charakterní a krásné role, jakou Gonzalo je, výborně hodí. Jeho Gonzalo je ostrovem dobra mezi lotry, kterými je bez vlastní viny obklopen.

K neapolskému dvora patří konečně i Stefano (americký basista Kevin Burdette) a Trinkulo (anglický kontratenorista Iestyn Davies): http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7138&type=1 http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=5778&type=1 

K. Burdette potěšil hutným, sytě zabarveným hlasem, lehce buffózní formy; I. Daviese (jemně postavený, nosný plastický hlas, ladí i k celkově gracilnějšímu vzezření pěvce) jsme zhruba před rokem viděli ve skvělém podání Unulfa v Rodelindě; oba pěvci vytvořili na jevišti výborně sehrané duo, nerozlučných kamarádů z mokré čtvrti, kteří si dovedou užívat života, ať již přináší cokoliv. Místo aby hledali Ferdinanda, dají se na nevázanou cestu ostrovem. Prim v té dvojici hraje zjevně Stefano a ke své neblahé zálibě v révovém moku svádí i Trinkula, který se tomu ale nijak nebrání. Oba pak k témuž úspěšně vedou i Kalibána, který u nich hledá spojence, což mu tito rádi nabídnou, neboť v jejich životě, „namočeném“ stále ve skleničce, jde o jen další veselou dobrodružnou epizodu (byť třeba i skrývající nějaký ten prospěch).

Výtečníky i s Kalibánem si můžeme přiblížit zde (opilci bloudí ostrovem sledováni Prosperem): http://www.youtube.com/watch?v=pderP838H5M 

Na závěr pojednání jsem si ponechal Kalibána, protože je to právě on, který (s voláním svobodného Ariela v pozadí) operu zakončuje. Jeho role se zhostil skotský tenorista Alan Oke: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6771&perf=12161 

Jeho Kalibán, a to bylo skutečně mistrovsky promyšleno (a odpovídajícím způsobem i vyjádřeno), není nějaké ostrovní monstrum, je to prostě divoch, „domorodec“, který je takový, jaké je prostředí, v němž žije. Zotročen Prosperem, stále touží po svobodě, které nakonec skutečně nabude. Jedná sice svým způsobem pudově (pokud jde o náklonnost vůči Mirandě – chtěl by s ní dokonce zplodit potomky), ale jedná tak, jaký je i sám (divoký) ostrov. V této nádherné roli, naplněné přirozeností, ale tak vlastně i čistotou, se jeví i klasický kulturní střet, mezi obyvateli zemí, s populací prvotně pospolné společnosti, a tzv. civilizovanými představiteli evropských mocností. Tváří v tvář neapolskému dvoru je Kalibán ztroskotanci považován za necivilizovaného divocha, kterému dávají nejrůznější cetky, jak to bylo při takových setkáních zvykem. Zde drobný střípek: když ho Neapolští uvidí, vykřiknou (je pomalován či tetován ve tváři divoce vypadajícími barvami /úplný maorský divoch/ a oděn v černavý háv, snad kůži): „Zrůda!“ a hned na to: „Domorodec!“; tragikomická situace typická pro kulturní střet: nejprve zděšení a pak pohrdlivost (domorodec!, my jsme něco lepšího).


Kalibánova hvězdná chvíle přijde v závěru: objevuje se ve chvíli, kdy již všichni odpluli a on zjišťuje, že je na ostrově sám.... ujímá své vlády nad ostrovem, vlády čisté, v jeho vznešeně necivilizované divokosti, v dáli s voláním svobodného Ariela, a scéna ústí k hluboké očistné katarzi: „V třpytu písku… Kalibán…V šumění vodní tříště, v hlubině zátočiny…V zálivu, ve zlomených vlnách Kalibán…“


Kalibána si můžeme přiblížit zde (závěrečná scéna, v dáli je slyšet Ariel): http://www.youtube.com/watch?v=gVIBu-UMa4U 


Závěr tedy? Po všech stránkách mimořádně koncízní představení, které působilo velmi realisticky, plasticky vystihlo ducha doby, působilo však v boji dobra a zla též nadčasově, a působením magična ve spojení s divokou přírodou navodilo až mystickou atmosféru vznešené tajuplnosti.


Jaroslav Sovinský

Žádné komentáře: