čtvrtek 29. listopadu 2012

Jaroslav Sovinský: Wolfgang Amadeus Mozart - TITUS (La clemenza di Tito) - základní vstupní informace před přenosem z MET



V sobotu 1. prosince 2012 se čtvrtým přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme k opeře (opera seria) W. A. Mozarta (1756 – 1791) Titus (italsky „La clemenza di Tito“); Köchelův seznam Mozartových skladeb: KV 621. V českých zdrojích se tato opera uvádí zpravidla pod uvedeným zkráceným názvem (podle jména římského císaře, o němž se v opeře pojednává), ale lze se setkat i s širším názvem, vycházejícím z italského originálu: „Titova dobrotivost“, též „Velkodušnost Titova“, případně „Ušlechtilost Titova“. Výraz „clemenza“ znamená „milost, odpuštění či shovívavost“ a císař Titus (Titus Flavius Vespasianus, žil v l. 39-81 po Kr., vládl v l. 79-81 po Kr.) v opeře skutečně dává v jejím závěru příslušným viníkům své odpuštění. Za Titovy vlády, jak se to upomíná i v opeře, došlo k mohutné erupci Vesuvu (24. srpna r. 79), která zničila Pompeje, Herculaneum a Stabie.   

Opera byla vytvořena na objednávku pražských stavů v souvislosti s pražskou korunovací císaře Leopolda II. českým králem (6. září 1791 v katedrále Sv. Víta). Libreto k opeře vytvořil italský básník Caterino Mazzolà (1745 – 1806) přepracováním libreta od italského básníka Pietra Metastasia (1698 – 1782) z r. 1734 pro operu italského skladatele Antonia Caldary (1670 - 1736); totéž libreto pak zhudebnila před přepracováním pro Mozarta kromě A. Caldary i řada dalších skladatelů. C. Mazzolà zhustil děj ze tří na dvě dějství; v libretu provedl některé změny na Mozartovo přání. Přes konvenční dějový rozvrh – dramatická výstavba je tradiční: recitativy vyjadřují děj a árie odraz v mysli příslušné postavy /v té době již zastaralé Metastasiovo libreto bylo vzato k přepracování z důvodu spěšnosti objednávky/ - je po hudební stránce Mozartova předposlední opera mistrovským dílem. Vzhledem k časové tísni nechal Mozart napsat velkou část secco recitativů jiného skladatele: uvádí se jeho žák, Franz Xaver Süssmayr (1766 – 1803).

Premiéra opery Titus se konala (v italštině) tentýž den, jako korunovace Leopolda II. (jen několik hodin po korunovaci), tj. 6. září 1791, a sice v pražském Nosticově divadle (dnes Stavovské divadlo), za řízení skladatelova. Roli Sexta zpíval soprano castrato Domenico Bedini; v současné době je tato role obsazována mezzosopránem (uvádí se i soprán či alt). U role Annia se uvádí, že byla psána pro kastráta, ale při premiéře tuto roli zpívala pěvkyně Carolina Perini.  

Libreto opery viz zde:

Kompletní audiovizuální nahrávku opery (s anglickými titulky) lze shlédnout zde:
Nahrávka pochází ze salzburského festivalu (2003); Titus: Michael Schade; Vitellia: Dorothea Röschmann; Servilia: Barbara Bonney; Sesto: Vesselina Kasarova; Annio: Elīna Garanča; Publio: Luca Pisaroni; dirigent Nikolaus Harnoncourt; Vídeňští filharmonikové.

Osoby a hlasové obory:
Titus Vespasianus /italsky Tito Vespasiano/, císař římský /vládl v l. 79-81 po Kr./ (lyrický tenor, též mlado-hrdinný tenor); Vitellia, dcera bývalého císaře Vitellia /Aulus Vitellius vládl v r. 69 po Kr., jeho vláda skončila, když byl zavražděn vojáky/ (dramatický soprán nebo dramatický koloraturní soprán); Sextus /it. Sesto/, mladý patricij, Titův přítel (dramatický mezzosoprán, též dramatický alt, uvádí se i kontraalt a dokonce i soprán); Servilia, Sextova sestra (lyrický soprán, též lyrický koloraturní soprán); Annius /it. Annio/, mladý patricij, Sextův přítel (mezzosoprán, uvádí se i alt, dokonce i soprán či soprano castrato); Publius /it. Publio/, velitel praetoriánů /praetoriánské gardy – osobní císařské stráže/ (seriózní nebo charakterní bas); sbor: senátoři, patricijové, vyslanci cizích národů, praetoriáni, vojáci, liktoři (veřejní sluhové římských úředníků) a lid. Odehrává se v Římě r. 79 (uvádí se i r. 80) po Kr. Zpracováno podle Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 305-306, s přihlédnutím k dalším zdrojům.


Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.

I. dějství:
Děj opery se odehrává v Římě, roku 79 po Kr. Císař Titus miluje Bereniku, dceru krále Judee, a rád by si ji vzal. Tato skutečnost se však nelíbí ctižádostivé Vitellii, dceři někdejšího císaře Vitellia, který byl o trůn připraven otcem císaře Tita. Současného vladaře má Vitellia za uzurpátora trůnu: věřila, že by si vzal Titus ji, po svém otci dědičku trůnu (tím by se stala císařovnou); dokonce k němu začala cítit lásku. Avšak Titus se rozhodl pro Bereniku! Obrací se proto na mladého patricije Sexta, který ji miluje, aby Tita zavraždil. Ačkoliv je Sextus Titův blízký přítel, nakonec, odhodlán učinit pro Vitellii vše, souhlasí. Jeho přítel, mladý patricij Annius, ho zve k císařské audienci, a řekne mu, že si Titus z důvodů týkajících se zájmu státu Bereniku nevezme. Když se to dozví i Vitellia, opět jí tak svitne naděje stát se císařovnou, a žádá Sexta, aby od vražedného činu upustil. Annius připomene Sextovi své přání vzít si jeho sestru Servilii, a prosí ho, aby se obrátil k Titovi s žádostí o příslušný souhlas. Oba muži se pak ujišťují o svém přátelství.

Na fóru Římané velebí svého vladaře. Císař oznamuje poskytnutí pomoci těm, kteří utrpěli nedávnou erupcí Vesuvu. Anniovi a Sextovi císař řekne, že jelikož si má vzít římskou ženu, má v úmyslu si vzít Servilii. Annius diplomaticky ujišťuje Tita, že jeho rozhodnutí vítá. Titus pak vyjadřuje své přesvědčení, že jediná radost plynoucí z vlády spočívá v příležitosti pomáhat jiným. Když pak Annius zpraví Servilii o císařových záměrech, Servilia mu zjevuje, že miluje jeho; svou lásku jí vyzná i Annius.
  
V císařském paláci ukazuje Publius, velitel praetoriánské gardy (osobní císařovy stráže), Titovi seznam těch, kdo se stavěli proti němu. Titus jim hodlá odpustit. Oba jsou v rozhovoru    přerušeni vstupující Servilií, která přiznává císaři, že své srdce zaslíbila Anniovi. Titus jí děkuje za její upřímnost a řekne jí, že si ji nevezme proti její vůli. Vitellia, rozhněvaná Titovým záměrem vzít si Servilii, netušíc, že Titus svůj záměr právě změnil, žádá Sexta, aby císaře ihned usmrtil. Sextus ji ujišťuje, že její přání je mu rozkazem. Když Sextus odejde, Publius a Annius oznámí Vitellii, že se Titus rozhodl si ji vzít za ženu. Vitellia se zoufale snaží Sexta zastavit, ale uvědomuje si, že je již příliš pozdě. Sextus již zahájil provedení toho, co předtím slíbil, a zapálil Kapitol.

Sextus se silně trápí kvůli tomu, co učinil. Když se před ním objeví Annius, Sextus se žene pryč; na přítelův dotaz, kam jde, jen naznačí, jakou cítí hanbu. Annius jeho slovům nerozumí. Objeví se Servilia a vyjadřuje mínění, že požár nemusel být dílem náhody, ale že byl založen ve zlém úmyslu. Dorazivší Publius prohlašuje, že ve městě došlo ke spiknutí, a vyjadřuje své obavy o Tita. Poté se objeví i Vitellia a pátrá po Sextovi. Sextus, který se domnívá, že císaře zabil, se vrací, hledaje místo, kde by se skryl. Chce se přiznat ke svému zločinu, ale je umlčen Vitellií.     

II. dějství:
V paláci oznamuje Annius Sextovi, že Titus je naživu. Sextus se mu přiznává, že císaře zradil. Annius mu radí, aby vše Titovi řekl a vyjádřil svou lítost. Přižene se Vitellia, žádajíc Sexta, aby uprchl, a zachránil tak sebe i ji, ale na to je již pozdě. Objevuje se Publius s vojáky a nařizuje Sextovi, aby mu vydal svůj meč. Když se ho Sextus ptá proč, z Publiových slov vysvítá, že je Sextus spojován se spiknutím; Publius mu sdělí, že osobou, která padla raněna k zemi před Sextovými zraky, nebyl císař, za něhož ho Sextus díky jeho oděvu  mylně považoval, ale další ze spiklenců, Lentulus, který zůstal živ. Sextus je zatčen a odveden na soud senátu. 

Lid Říma se raduje, že císař je naživu. Titus se snaží pochopit motivy, které vedly spiklence k jejich jednání; pochybuje však o tom, že by ho Sextus zradil. Publius císaře upozorňuje, že nemá být tak důvěřivým. Poté přijde zpráva, že se Sextus přiznal a byl spolu s dalšími spiklenci odsouzen senátem k smrti: mají být vydáni lvům, aby je roztrhali. Annius souhlasí s tím, že Sextus zasluhuje potrestání, ale Tita žádá, aby k celé věci přistoupil se soucitem. Císař se rozhodne, že rozsudek smrti nepodepíše, dokud sám Sexta nevyslechne. Poté stráž Sexta přivede a ponechá ho s císařem o samotě. Sextus se ke svému činu doznává, ale ve svém vyjádření neuvede bližší podrobnosti; zejména neobviní z účasti na svém činu Vitellii. Titus, nespokojen se Sextovým vysvětlením, nechává Sexta odvést a podepíše rozsudek smrti. Pak se však pro své rozhodnutí trápí (nechce se stát tyranem a nechat popravit přítele) a nakonec rozsudek roztrhá. Nato povolá Publia a nařizuje mu, že má být Sextus zaveden do arény, s tím, že jeho osud je rozhodnut. Poté se Titus obrací k bohům a prohlašuje, že musí-li mít vládce tvrdé srdce, pak nechť mu bohové vezmou říši nebo mu dají jiné srdce. Později Servilia a Annius prosí Vitellii, která se v duchu domnívá, že Sextus promluvil o jejím podílu na spiknutí, aby pomohla Sexta zachránit. Že jako nové císařovně, Titově ženě, její prosby císař neodmítne. Vitellia pochopí, že Sextus o ní nic neprozradil. Posílá je pryč a o samotě pak dochází k závěru, že spíše než přijmout trůn za cenu Sextova života, se raději přizná ke svému zločinu.   
 
V aréně za přítomnosti lidu se císař obrací k Sextovi a připomíná mu, čeho se dopustil. Tu jeho řeč přeruší objevivší se Vitellia a přiznává, že ona je odpovědná za zosnování spiknutí,  že ona postavila Sexta proti císaři, zneužívajíc Sextovy lásky k ní. Na Titův dotaz, co ji k tomu vedlo, Vitellia odpoví, že doufala v jeho lásku, a že s jeho rukou získá i trůn. Když toho nedosáhla, hledala pomstu. Císař dává najevo své zděšení: v den, kdy chtěl odpustit Sextovi, má před sebou dalšího viníka. Avšak ani v tuto chvíli císař nechce přestat být dobrotivým: nechť bohové vidí, zda bude stálejší proradnost jiných nebo jeho milosrdnost. A odpouští jak Sextovi, tak všem ostatním spiklencům. Vida jejich kajícnost, prohlašuje, že jejich pokání,    jehož jsou schopni, je mu více, než jejich věrnost. A dodává, že v den, kdy by se přestal starat o dobro Říma, nechť ho věční bohové zahubí. Všichni shromáždění, velebíce svého vladaře, prosí bohy, aby mu byli strážci, a nechť jeho prostřednictvím zachovají blaho Říma. 

středa 21. listopadu 2012

Eva Kolářová: DANIEL BARENBOIM -BENEFIČNÍ KONCERT k 70. narozeninám UMĚLCE


V den svých 70. narozenin uspořádal Daniel Barenboim spolu s Staatskapelle Berlin pod vedením Zubina Mehty v sále Philharmonie Berlin benefiční koncert ve prospěch hudební mateřské školy. Ve vyprodaném sále vyslechli posluchači díla Ludwiga van Beethovena, Petra Iljiče Čajkovského a Elliotta Cartera.

Jak lépe oslavit narozeniny než hudbou? Daniel Barenboim, který se narodil 15. listopadu 1942 v Buenos Aires, vystoupil tento večer nikoliv jako dirigent, ale jako sólista ve dvou klavírních koncertech Beethovenově třetím a Čajkovského prvním. Za dirigentský pult se na tomto jedinečném koncertě postavil Zubin Mehta,se kterým jej pojí dlouholeté přátelství. Srdeční záležitostí je pro Daniela Barenboima také interpretace nové hudby. V rámci koncertu poprvé přednesl v Německu skladbu Elliotta Cartera „Dialogues II“. Tento skladatel a Barenboimův přítel zemřel 5. listopadu tohoto roku ve věku 103 let v New Yorku. 

Jako dirigent debutoval Daniel Barenboim na festivalu v Edinburghu v roce 1973, kde nastudoval Mozartovu operu Don Giovanni. V roce 1981 dirigoval poprvé v Bayreuthu, kde každoročně vystupoval až do roku 1999. Během 18 let tu dirigoval Wagnerovy opery Tristan a Isolda, Prsten Nibelungův, Parsifal a Mistři pěvci norimberští. V letech 1991 až 2006 působil Daniel Barenboim jako šéfdirigent Chicago Symphony Orchestra. Hudebníci tohoto orchestru jej pak zvolili emeritním čestným dirigentem Od roku 1992 je Daniel Barenboim generálním hudebním ředitelem Státní opery v Berlíně, v letech 1992 až 2002 byl kromě toho jejím uměleckým ředitelem.


Benefiční koncert
15. listopad 2012
Nevidět nás izoluje od věcí, neslyšet od lidí. (Immanuel Kant) – z programové brožury 


Dirigent: Zubin Mehta
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37

ELLIOTT CARTER
Dialogues II (německá premiéra)

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ  
Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23

úterý 20. listopadu 2012

Eva Kolářová: ČESTNÝ PRSTEN VÍDEŇSKÉ STÁTNÍ OPERY PRO PLÁCIDA DOMINGA




V návaznosti na bouřlivý potlesk a ovace, kterými posluchači odměnili výkon Plácida Dominga v titulní roli Verdiho opery Simon Boccanegra v představení konaném 14. listopadu 2012, obdržel tento umělec a čestný člen Vídeňské státní opery čestný prsten, který mu tento operní dům udělil u příležitosti 45. výročí jeho vystupování na scéně Vídeňské státní opery.

Čestný prsten, který darovalo renomované klenotnictví Wagner, předala překvapenému a dojatému umělci rakouská ministryně školství, umění a kultury dr. Claudia Schmied na otevřené scéně, kde byli spolu s ředitelem Vídeňské státní opery Dominique Meyerem přítomni i ostatní sólisté, sbor, orchestr, technici, jevištní pracovníci i zástupci ředitelství.

Plácido Domingo debutoval ve Vídeňské státní opeře 19. května 1967 v titulní roli Verdiho opery Don Carlo. Na této scéně vystoupil Plácido Domingo jako pěvec dosud ve 190 operních představeních (vytvořil tu 29 rolí, 12 premiér), jako dirigenta jej tu mohli posluchači vidět 34krát (9 různých děl, 1 premiéra). V této sezóně vystoupí Plácido Domingo jako Simon Boccanegra ve čtyřech únorových večerech (17., 21., 24. a 28.2. 2013), v červnu 2013 (21., 25., 28.) se pak postaví za dirigentský pult při uvedení Gounodovy opery Roméo et Juliette. www.wiener-staatsoper.at

neděle 11. listopadu 2012

Jaroslav Sovinský: BOUŘE jako boj dobra a zla ústící v katarzi

Tento příspěvek je věnován včerejšímu (10.11.2012) přímému přenosu opery Thomase Adèse Bouře (The Tempest) z newyorské Metropolitní opery.

Třetím přímým přenosem v rámci probíhající přenosové sezóny jsme se hned po Otellovi G. Verdiho dostali k další opeře inspirované dílem W. Shakespearea, tentokrát k opeře Bouře od současného skladatele (T. Adès se narodil r. 1971 v Londýně). Je to mimochodem necelý rok od přenosu soudobého pasticcia Kouzelný ostrov (libreto J. Sams, narozen r. 1957 v Londýně), které spojuje současné libreto v soudobém anglickém jazyce s hudbou barokních mistrů, a je rovněž inspirováno Skakespeareovou Bouří. Zatímco však uvedené pasticcio je hravou komediální hříčkou, která vstřebává do sebe i postavy ze Snu noci svatojánské, je Adèsovo zpracování podobného námětu, nehledě na některé veselejší prvky, spíše vážným dramatem, podobenstvím, zpodobňujícím boj sil dobra a zla. Je jakýmsi, lze-li to tak říci, dramma giocoso, pokud si vypůjčíme označení Mozartova Dona Giovanniho, který je rovněž dílem s vážným tématem, avšak obsahujícím i veselejší partie.

Adèsovo dílo je vytvořeno na libreto australské dramatičky Meredith Oakes (narozena r. 1946 v Sydney). Libreto vychází z Shakespeareovy předlohy poměrně věrně, obsahuje v zásadě tytéž hlavní postavy a soustředí se především na otázku viny, pokání a odpuštění. Na rozdíl od Shakespeareovy předlohy, kde Prospero předem plánuje svazek své dcery Mirandy a neapolského prince Ferdinanda (podobně tomu je v Kouzelném ostrově), se zde láska obou mladých lidí děje vpodstatě proti Prosperově vůli, a je to právě její síla, její kouzlo, které překonává sílu kouzel Prosperových: Prosperem znehybněný Ferdinand je zbaven svých pout silou Mirandiny lásky, a Prospero, sám jsa udiven, milostnému citu mladého páru ustupuje. Připomene-li ještě zpracování téhož námětu (opera s názvem Bouře) od Z. Fibicha (premiéra r. 1895 v Národním divadle v Praze), zde Miranda zná Ferdinanda již dříve ze snu vyvolaného jejím otcem a Prospero jejich spojení nebrání, ale podrobuje Ferdinanda příslušným zkouškám (podobně jako to činí Sarastro s princem Taminem v Mozartově Kouzelné flétně); u Shakespearea je Ferdinand, jemuž rovněž nechce Prospero ve spojení s Mirandou bránit, vydán určité formě strádání.

Libreto M. Oakes je napsáno v soudobé angličtině, vesměs neveršované, byť občas se verše, zjevně za účelem vyšší poetičnosti děje, objevují. Zde jsem velmi ocenil české titulky Zuzany Joskové, která vytvořila v češtině velmi působivý celek, který ladil s dějem, a povedlo se jí úspěšně překonat i některé překladatelské oříšky (bylo možno v titulcích srovnat jak anglickou, tak českou verzi), které anglická verze obsahuje. Vycházeje z titulků, jsou zpracovány i některé níže uvedené pasáže textu, některé titulky jsou citovány.

Opera trvá cca dvě hodiny čistého času. Po hudební stránce jde o dílo do určité míry synkretické, které obsahuje jak hudební postupy klasické opery (koloraturní zpěv - u Ariela, či ariosní partie, jistou formu duetu a sbory), tak postupy opery 1. poloviny 20. stol. i opery soudobé. Výsledkem je velmi harmonický a zcela prokomponovaný celek, ryzí hudební drama, jehož základem jsou operní dialogy, pevně propojené s některými partiemi ariosnějšími a sbory, vše dohromady vytváří jediné nepřerušené pásmo (nejde o typ číslové opery). Všechny použité hudební postupy slouží k dramatickému účinku a navození jak vnější dějové atmosféry, tak vnitřního prožitku (a duševního vývoje) jednotlivých hlavních postav. Již zmíněná Arielova koloratura je zde plně ve službách vyjádření toho, čím Ariel je – vzdušný duch, a z toho lze patrně dovodit, i nepokojný duch, který většinu času tráví v povětří. Hudba rovněž plně vystihuje děj: např. větrný vír působený Arielem k vyvolání bouře na scéně je doprovázen hudbou, která efekt kroužení vzduchu přímo navozuje.

V opeře se objevují i komičtější partie, k nimž přispívá jak místní „domorodec“ Kalibán, tak nerozlučná dvojice propadlá stálému vinnému opojení, majordomus Stefano a šašek Trinkulo (obsazení basovou /basbarytonovou/ polohou hlasu u Stefana výborně kontrastuje s kontratenorovou polohou Trinkulovou). Celkově je však děj pojednán v ryze vážné rovině, kde o dramatické a emocionální střety není nouze a většina postav je podrobena hudebně-dramatickému vývoji, či plné možnosti projevení jejich charakteru, ať již jde o ryzí cit lásky u Mirandy a Ferdinanda, úsilí o trest a pokání viníků působené ze strany Prospera, jemněji a nenápadně působící zloba Antoniova (Prosperův bratr) a hrubší zloba Sebastianova (bratr neapolského krále), snaha o nápravu na straně neapolského krále a dobrota představovaná Gonzalem. Hudba, jak již naznačeno, úzce provázaná s dějem, vyjadřuje jak dramatické střety, tak podbarvuje atmosféru (živly, přírodu), tak vnitřní prožitky postav a varíruje od ostřejších a divoce plynoucích tónů přes vzrušenější či klidnější partie dialogové až k celkovému zjemnění, navozujícímu atmosféru hlubokého klidu i vnitřního smíru. Vše je pak prostoupeno jistou tajuplností působenou Prosperovými a Arielovými kouzly, některé partie jako by pokrýval impresionistický háv šerosvitu.

Přejděme nyní k vlastnímu nastudování Adèsova díla. Jeho světová premiéra se uskutečnila v r. 2004 v londýnské Královské opeře (Royal Opera House - Covent Garden) a svou premiéru měla nedávno i v newyorské Metropolitní opeře (23.10.2012), kteréžto nastudování jsme mohli díky přenosu shlédnout. Dirigentské taktovky se chopil sám skladatel, mimochodem podle rozhovoru o přestávce velmi sympaticky a přátelsky působící pán (orchestr pod jeho vedením odvedl skvělý výkon, stejně tak byl skvělý i výkon smíšeného sboru příslušníků neapolského dvora). Nastudování je koprodukcí Metropolitní opery s L’Opéra de Québec a vídeňskou Státní operou a je provedeno ve spolupráci s produkční společností Ex Machina, kterou umělecky řídí kanadský umělec Robert Lepage, který se chopil i režie přenášeného nastudování Bouře. Oficiální stránka společnosti Ex Machina viz zde: http://lacaserne.net/index2.php/

Na uvedené stránce lze najít i fotomateriál týkající se nastudování Bouře v MET: http://lacaserne.net//index2.php/exmachina/gallery/#num=content-1395&id=album-48
A zde vyjádření pana režiséra: http://www.youtube.com/watch?v=tplK2BF5Pqk 

Volba režiséra v osobě Roberta Lepagea (a společnosti Ex Machina ke spolupráci) se ukázala jednoznačně jako výborné rozhodnutí. Děj opery prostoupený magickými výjevy, tajuplnou atmosférou, dovede zmíněný režisér s pomocí řady ohromujících technických prostředků, jak mechanických, tak světelných (design Michel Beaulieu) a obrazových (provedení David Leclerc) skvěle ztvárnit; mohli jsme se o tom přesvědčit v jeho režii (a rovněž ve spolupráci s Ex Machina) též v případě současného nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova v MET (v případě Prstenu Nibelungova se hovoří mj. díky R. Lepageovi a použité technice o uskutečnění Wagnerova scénického a režijního snu, které bylo ve Wagnerově době nepředstavitelné).

Režie Bouře je poměrně náročná jak na pěvce, tak na doprovodný kaskadérsko-baletní soubor. Výsledkem je velmi dynamické pojetí, prostoupené neustálou akcí, pohybem, kdy operní čas stále kontinuálně a spádově plyne, od úvodního ztroskotání lodi až k závěrečnému Kalibánovu osamění na ostrově. Režie, scéna (Jasmine Catudal) a kostýmy (Kym Barrett) jsou v plné rovnováze. Pro doplnění: děj kromě hlavních účinkujících postav doplňuje šestice postav baletních, oděných ve fantaskních kostýmech ostrovních duchů, kteří prostupují ostrovní přírodu a podílejí se spolu s Prosperem a Arielem na strádání příslušníků neapolského královského dvora (choreografie Crystal Pite).

Děj opery je umístěn cca do 1. poloviny 19. století (tomu odpovídají i kostýmy – u členů dvora mj. vojenské uniformy s šerpami a vyznamenáními u mužů a honosné róby u dam); jeho rámcem je kromě přírodních ostrovních výjevů (les, pobřeží) v některých obrazech především hlediště či jeviště (i technické zázemí zákulisí – jakési vnitřní lešení - objevuje se i nápovědní budka, z níž budou vycházet či v ní budou mizet účinkující, či jevištní rumpál) milánského operního divadla La Scala (otevřeno bylo v srpnu r. 1778); to má být zjevně připomínkou Prosperova původu (milánský vévoda) a současně i obrazem společnosti (v daném případě především šlechtické) té doby s příslušnou škálou mravních projevů; šlechtická, dvorská, společnost je zde pojata jako vzorek lidí z oné vrstvy.

V uvedené době, tj. v první polovině 19. století, pokud chceme nahlédnout do historie, bylo Milánsko součástí Lombardsko-benátského království pod vládou Habsburků (ale hlouběji v minulosti bylo vévodstvím – dynastie Visconti a Sforza) a Neapolsko (dříve též samostatné Neapolské království) součástí Království obojí Sicílie pod vládou španělských Bourbonů. V království Neapolském vládla v minulosti i dynastie aragonská (Trastámara); v 15. století se zde v této dynastii objevují dva vládci jménem Alfonso – I. a II. (u Shakespearea se král neapolský jmenuje Alonso) a oba měli syna Ferdinanda (jako králové Ferdinand I. a II.); Alfonso I. svrhl z neapolského trůnu svého předchůdce, krále Reného (z dynastie Valois-Anjou). Může to být náhoda, ale není vyloučeno, že se zde Shakespeare inspiroval.

Propojení světa přírody (ostrov a jeho vegetace) a světa lidského (La Scala) se ukázalo být skvělým rámcem a dokonce vedlo k jistému promíšení obou světů, typicky v závěru, kdy se ostrovní divoch Kalibán objevuje mezi sedadly La Scaly (jakoby se objevil ve zbytcích civilizace, kterou tady, v panenské přírodě ostrova, hosté z města zanechali), která navíc působila velmi realisticky, jako v milánském originálu. Výsledek propojení režie, scény i kostýmů a propojení světa ostrovního a městského je skutečně obdivuhodný.

Pokud jde o výkony pěvců, začněme u představitele svrženého milánského vévody Prospera, který již 12 let dlí s dcerou Mirandou na odlehlém ostrově (umístěném snad někam do oblasti Tichomoří). Role se chopil anglický barytonista Simon Keenlyside. Tento pěvec, disponuje nosným pevným a výrazným hlasem, předvedl ve své roli velmi vyrovnaný a až vznešený výkon, jakoby mu role byla přímo šita na míru. V jeho pojetí je Prospero člověk dobrého srdce, vůči Mirandě milujícím otcem, byť ji možná drží trošku zkrátka, ale současně i rozhodný a někdy i přísný pán svých služebníků (Ariela a Kalibána); je to člověk, který kdysi utrpěl velikou křivdu (a je pochopitelné, že pocit křivdy v něm zůstal), a nyní, když má viníky ve své moci, je chce přivést k pokání. Nakonec jim je schopen dát své odpuštění (doveden k tomu okolnostmi i dobrotou a soucitem jemu blízkých osob); zde předvedl S. Keenlyside i velmi realistický vývoj vnitřních prožitků postavy. Skvěle se též vyjímal na jevišti v poněkud divošském provedení: v prostých kalhotách a přehozeným důstojnickým svrchníkem, za který by se nemusel stydět ani kapitán Cook, v horní části těla odhalen a pokryt bojovými barvami či tetováním, ve stylu amerických Indiánů i spíše novozélandských Maorů. Ve vlasech na ježka s pérem a řádnou palicí v ruce působil jako skutečný (a divokým prostředím již významně ovlivněný) vládce ostrova.

Prospera (ve scéně s Arielem) si můžeme přiblížit v ukázce níže uvedené; Prospero Arielovi nařizuje, aby mu přivedl Ferdinanda: http://www.youtube.com/watch?v=83_q-gmPkfk 

A zde můžeme shlédnout Prospera ve scéně s Kalibánem, který se ptá na zkázu lodi, zajímá se o Mirandu, a pak je Prosperem vyhnán do své jeskyně: http://www.youtube.com/watch?v=hnMbYHm-WkU 


Do role Prosperova sloužícího, vzdušného ducha Ariela, byla obsazena americká sopranistka Audrey Luna: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7325&type=1 

Stejně jako v případě Prospera, je jí role Ariela jako šitá na tělo. A to jak pěvecky, tak herecky, zejména pohybově. Její koloratury, a má jich tu řadu, a další pěvecké partie, jsou velmi čisté, a náročné role (má zde řadu těžkých přechodů mezi hlasovými polohami) se zhostila skutečně mistrovsky. S lehkostí a jasem prováděné koloratury, jejím současně silně působícím hlasem, v jejím podání skutečně odpovídají celkově vzdušně lehké podobě role a demonstrují, že zde rozhodně nejsou samoúčelné: zcela přesvědčivě vyjadřují ráz postavy. Celek potvrzuje i její fyzická konstituce, tělesné proporce, za něž by se nemusela stydět špičková baletka (pěvkyně byla oděna do přiléhavého bílo-růžového kostýmu, s lehkým ochmýřením, jakoby opeřením). Ariel v jejím podání je hned tu, hned onde, na zemi i v povětří, tu aby byl k dispozici svému pánu s příslušným hlášením nebo tu aby proti sobě poštvával příslušníky dvora či je vydával strastem.

Skvělou byla již vstupní scéna, kdy Ariel (zde patrně dublovaný kaskadérkou) visí na rotujícím lustru (zapadá do celkové konstrukce La Scaly) a působeným vírem zvedá pravé tornádo, bouřící moře, v jehož vlnách /v podobě rozvinuté plachty/ marně bojují pasažéři lodi: a každý se snaží zachránit co je mu drahé: majetky, sud s vínem či v případě Ferdinanda šavli, stále připravenou k boji. Ariel je však v řadě případů představován v pohybových kreacích samotnou pěvkyní, kdy je buď zavěšen na laně (mj. v podobě strašlivé harpyje s hrozivě roztaženými křídly, drápy a opeřením) a tažen různými směry, nebo nošen na rukou maskovanými duchy ostrova.

Ariela si můžeme přiblížit zde (duch vypráví svému pánu o zkáze lodi): http://www.youtube.com/watch?v=fdGD1XQVrag 

Nebo zde (duch vypráví Prosperovi o tom, jaké trápení prožívají členové neapolského dvora): http://www.youtube.com/watch?v=0BuMJlH0FwU):


Role Prosperovy dcery Mirandy se ujala americká mezzosopranistka Isabel Leonard: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6574&perf=12161 

Jako romantika mě v této roli zvláště potěšila. Jednak disponuje na poslech velmi příjemně znějícím hlasem, s pěkným klenutím a zabarvením, a jednak se předvedla skvěle i jako dobrotivá a čisté duše ostrova, která zůstala zcela nedotčena špatností vnějšího světa (kterou jí Prospero líčí), a dovede se s otevřeným srdcem radovat z nově se rodivší lásky. K celkovému vyznění role jistě přispívá i její fyzická krása, jíž vévodí jemné oduševnělé rysy, doplněné lehce čelenkou z ostrovních přírodních materiálů a jemné šaty, nepochybně zdejšího přírodního původu.

Do páru s Mirandou byl výborně obsazen jako princ Ferdinand americký tenorista Alek Shrader: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=6104&type=1 

Jeho hlas je ladným lyrickým tenorem, jemným a plastickým, který se výborně hodí ke ztvárňované roli, v níž se A. Shrader jeví jako (v tom nejlepším smyslu) klasický milovník, čemuž odpovídá i jeho fyzické vzezření. Jeho Ferdinand je dobrá duše, nijak nezkažená vlivem jeho otce, který se podílel na Prosperově svržení, a můžeme si dokonce myslet, že o zlým skutcích svého otce neměl Ferdinand ani ponětí. Lásce k Mirandě, lásce na první pohled, je plně oddán, je pro ni schopen učinit cokoli, právě ona ho povzbuzuje a nakonec i osvobodí z pout vyvolaných Prosperovým kouzlem (zde pouta naturálně provedena: zavěšení Ferdinanda na rukou provazy k místní vegetaci). A když pak mladý pár, po Ferdinandově osvobození, odchází k mořskému pobřeží, objevuje se hudebně i scénicky jedna z nejkrásnějších partií opery: v paprscích zapadajícího slunce se moře v pozadí scény jeví jako
hladina s čárou obzoru, lemovanou jemnou okrově-černavou konturou, a mladý pár, drže se za ruce, jakoby vstupoval do mořských vod.

Ferdinanda s Mirandou (ve stejném obsazení jako v přenosu, zde MET 19.10.2012) si můžeme připomenout (milostná scéna) zde: http://www.youtube.com/watch?v=oGgpi7rnRyM 

Přejděme nyní k dalším příslušníkům neapolského dvora. Role krále neapolského se zhostil americký tenorista William Burden. Disponuje ladným hlasem lehce lyricko-dramatičtější formy, který se velmi pěkně pojí s jeho důstojným zjevem (do role veličenstva byl vybrán opravdu velmi vhodně, zejména oděn v důstojnický šat); odvedl přesně to, co se od něho očekávalo: jestliže má celý dvůr živ a zdráv po svém boku, postrádá zde svého syna, kterého má jistě upřímně rád, a má za to, že syn zahynul a propadá žalu. Uvědomuje si také více a více, jakého činu se vůči Prosperovi dopustil a upřímně ho lituje a Prospera prosí o odpuštění, kterého se mu dostává; je mu vrácen syn, dokonce i s krásným děvčetem.

Do role dalšího z ničemů, Antonia, který byl hlavním viníkem Prosperova svržení, byl obsazen britský tenorista Toby Spence: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6937&perf=12161 

I když je to padouch, není to na něm na první pohled znát. Je to dáno jeho celkovým vzezřením i hlasově (spíše lyrický tenor); jde o jednoho z těch politiků, intrikánů, kteří mají své zlé úmysly a skutky schovány ve své hloubi. Byť se občas tvářil trochu „podšitě“, celkově působil uhlazeně, podobně jako král neapolský, na němž také jeho podstata není přímo znát. Ovšem na rozdíl od kajícího se krále je schopen opět spáchat další zločin (s královým bratrem Sebastianem chtějí zabít krále). Nakonec, konfrontován s Prosperem (jsou osamoceni na jevišti), Prosperovo odpuštění spíše odmítá, a prohlašuje, že Prospera jeho odpuštění nic nestojí, Prospero vyhrál, a on nemá nic, ztratil i touhu žít. Bratrovi připomene, že z rozdílu mezi nimi (Antonio slaboch a zbabělec a Prospero vůči němu jevící se jako lepší), měl Prospero vždy prospěch, a jsa teď vydán výsledku Prosperova jednání (byla to Prosperova kouzla, které ho dovedla do událostí na ostrově), Antonio v trpké výčitce prohlásí, že jeho smrt je dílem Prosperovým. Můžeme se jen domnívat, zda brzy poté Antonio spáchá sebevraždu či nikoliv.

V pozadí dle výrazu Antoniovy tváře snad jakoby se četlo: tím, že ses chtěl věnovat svým knihám a já jsem tě měl zastupovat v úřadu, vystavil jsi mě tak pokušení ve vládě setrvat a svrhnout tě (jakoby omlouval své někdejší skutky). Ale samotu či pustotu (a zamrazení smrti: „Zemřeme všichni.“) najednou cítí i Prospero; marně prosí Ariela, aby s ním zůstal, marně ho ve svém osamění prosí o záchranu; Ariel se vydává vstříc své svobodě. Tu Prospero, jat působením okamžiku, prosí o smilování.

Další nepříliš počestnou postavou je Sebastian v podání amerického barytonisty Christophera Feiguma: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7126&type=1 

Jestliže Antonio působí spíše distingovaně, je Sebastian spíše hrubší Antoniovou variantou; tomuto kontrastu Ch. Feigum dostál skvěle (potěšil i velmi pěkně znějícím ladným oblým hlasem). Smýšlením je však svým způsobem stejný jako Antonio a spolu s ním se hodlá zmocnit i vlády - dědictví, jehož ho před chvílí zbavil král, ve prospěch Gonzala.

Členy dvora si můžeme přiblížit zde, ve scéně s Kalibánem (ztroskotanci zjišťují, kdo je jeho pánem): http://www.youtube.com/watch?v=25Pw95MnGV8 

Role laskavého Neapolitána Gonzala se ujal americký bas-barytonista John Del Carlo: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=547&type=1 

Do role dobrého muže, který nejen že kdysi zachránil život Prosperovi a jeho dceři, když jim do lodi, na které byli vydáni napospas moři, dal zásoby a Prosperovi i knihy, ale dokonce i stálého utěšitele krále neapolského, byl tento pěvec skvěle obsazen. Jeho oblý, klenutý a vpravdě otcovsky znějící hlas se ke ztvárnění tak vysoce charakterní a krásné role, jakou Gonzalo je, výborně hodí. Jeho Gonzalo je ostrovem dobra mezi lotry, kterými je bez vlastní viny obklopen.

K neapolskému dvora patří konečně i Stefano (americký basista Kevin Burdette) a Trinkulo (anglický kontratenorista Iestyn Davies): http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7138&type=1 http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=5778&type=1 

K. Burdette potěšil hutným, sytě zabarveným hlasem, lehce buffózní formy; I. Daviese (jemně postavený, nosný plastický hlas, ladí i k celkově gracilnějšímu vzezření pěvce) jsme zhruba před rokem viděli ve skvělém podání Unulfa v Rodelindě; oba pěvci vytvořili na jevišti výborně sehrané duo, nerozlučných kamarádů z mokré čtvrti, kteří si dovedou užívat života, ať již přináší cokoliv. Místo aby hledali Ferdinanda, dají se na nevázanou cestu ostrovem. Prim v té dvojici hraje zjevně Stefano a ke své neblahé zálibě v révovém moku svádí i Trinkula, který se tomu ale nijak nebrání. Oba pak k témuž úspěšně vedou i Kalibána, který u nich hledá spojence, což mu tito rádi nabídnou, neboť v jejich životě, „namočeném“ stále ve skleničce, jde o jen další veselou dobrodružnou epizodu (byť třeba i skrývající nějaký ten prospěch).

Výtečníky i s Kalibánem si můžeme přiblížit zde (opilci bloudí ostrovem sledováni Prosperem): http://www.youtube.com/watch?v=pderP838H5M 

Na závěr pojednání jsem si ponechal Kalibána, protože je to právě on, který (s voláním svobodného Ariela v pozadí) operu zakončuje. Jeho role se zhostil skotský tenorista Alan Oke: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?tessid=6771&perf=12161 

Jeho Kalibán, a to bylo skutečně mistrovsky promyšleno (a odpovídajícím způsobem i vyjádřeno), není nějaké ostrovní monstrum, je to prostě divoch, „domorodec“, který je takový, jaké je prostředí, v němž žije. Zotročen Prosperem, stále touží po svobodě, které nakonec skutečně nabude. Jedná sice svým způsobem pudově (pokud jde o náklonnost vůči Mirandě – chtěl by s ní dokonce zplodit potomky), ale jedná tak, jaký je i sám (divoký) ostrov. V této nádherné roli, naplněné přirozeností, ale tak vlastně i čistotou, se jeví i klasický kulturní střet, mezi obyvateli zemí, s populací prvotně pospolné společnosti, a tzv. civilizovanými představiteli evropských mocností. Tváří v tvář neapolskému dvoru je Kalibán ztroskotanci považován za necivilizovaného divocha, kterému dávají nejrůznější cetky, jak to bylo při takových setkáních zvykem. Zde drobný střípek: když ho Neapolští uvidí, vykřiknou (je pomalován či tetován ve tváři divoce vypadajícími barvami /úplný maorský divoch/ a oděn v černavý háv, snad kůži): „Zrůda!“ a hned na to: „Domorodec!“; tragikomická situace typická pro kulturní střet: nejprve zděšení a pak pohrdlivost (domorodec!, my jsme něco lepšího).


Kalibánova hvězdná chvíle přijde v závěru: objevuje se ve chvíli, kdy již všichni odpluli a on zjišťuje, že je na ostrově sám.... ujímá své vlády nad ostrovem, vlády čisté, v jeho vznešeně necivilizované divokosti, v dáli s voláním svobodného Ariela, a scéna ústí k hluboké očistné katarzi: „V třpytu písku… Kalibán…V šumění vodní tříště, v hlubině zátočiny…V zálivu, ve zlomených vlnách Kalibán…“


Kalibána si můžeme přiblížit zde (závěrečná scéna, v dáli je slyšet Ariel): http://www.youtube.com/watch?v=gVIBu-UMa4U 


Závěr tedy? Po všech stránkách mimořádně koncízní představení, které působilo velmi realisticky, plasticky vystihlo ducha doby, působilo však v boji dobra a zla též nadčasově, a působením magična ve spojení s divokou přírodou navodilo až mystickou atmosféru vznešené tajuplnosti.


Jaroslav Sovinský

čtvrtek 8. listopadu 2012

Zveme vás na koncert: Sólista Vídeňské státní opery Adam Plachetka vystoupí na recitálu FOK





Na koncertu 13. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, který se koná v rámci komorního cyklu Staré hudby FOK, přednese basbarytonista Adam Plachetka árie z oratorií Georga Friedricha Händela za doprovodu The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir pod vedením Romana Válka.

Pro recitál byly vybrány basové árie z oratorií Mesiáš, Alexandrova slavnost, Acis a Galatea a Juda Makabejský.
Sám sólista blíže prozrazuje: „Toto provedení bude specifické tím, že bude spojené s prezentací nového CD. Zároveň je to jediný koncert v této sezóně v Praze, takže se těším i z důvodu, že mám šanci se zase ukázat domácímu publiku.“
 
Adam Plachetka má ve svých 27 letech za sebou již dvě sezóny jako sólista Vídeňské státní opery, kde se představil mj. jako Don Giovanni, a letos na jaře debutoval i v londýnské Covent Garden. Absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Luďka Löbla. Je laureátem řady soutěží (např. MPS Antonína Dvořáka). V roce 2005 debutoval v Národním divadle v Praze, kde postupně nastudoval postavy Don Giovanni, Figaro, Nardo, Argante a Guglielmo. Ve Státní opeře Praha hostoval v roli Don Basilio a Papageno.

Pravidelně spolupracuje s mezinárodními hudebními festivaly Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Znojemský hudební festival. Vystupuje pod taktovkou dirigentů, jako jsou např. Valery Gergiev, Friedrich Haider, Daniel Harding, Jakub Hrůša, Marc Minkowski, Tomáš Netopil, Robin Ticciati a další. Je pravidelným hostem Salzburger Festspiele. Představil se v řadě rolí na prestižních operních pódiích: v Opéra de Nice, v Bavorské státní opeře v Mnichově, v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, v Royal Opera House Covent Garden v Londýně, ve Festpielhaus Baden-Baden a v Opéra Comédie Montpellier.

Těžištěm dramaturgie souboru The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir je hudba období baroka a klasicismu. Hráči orchestru jsou vyhledávanými instrumentalisty a členy jiných renomovaných těles stejného zaměření, ale také Filharmonie Brno či Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Hlavním dirigentem tělesa je od jeho založení roku 1998 Roman Válek. Smíšený sbor souboru The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir je novým typem sborového tělesa, jehož členové jsou pěveckými profesionály, ale navíc absolventy kurzů autentické interpretace staré hudby u nás i v zahraničí. Hlavní sbormistryní tělesa je Tereza Válková.

Vstupenky na koncert mohou posluchači zakoupit v pokladně FOK v Obecním domě nebo on-line na www.fok.cz.

středa 7. listopadu 2012

Jaroslav Sovinský: Thomas Adès: BOUŘE (The Tempest) - základní vstupní informace před přenosem z MET


V sobotu 10. listopadu 2012 se třetím přímým přenosem v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery dostaneme k opeře současného britského skladatele Thomase Adèse (narozen 1. března 1971 v Londýně), s názvem Bouře (anglicky The Tempest).

Libreto (v angličtině) k této opeře vytvořila australská dramatička Meredith Oakes (nar. r. 1946 v Sydney) podle stejnojmenné divadelní hry Williama Shakespearea (1564 - 1616), napsané cca v l. 1610-1611 (její premiéra se konala 1. listopadu 1611 ve Whitehall Palace v Londýně). 

Premiéra Adèsovy Bouře se uskutečnila 10. února 2004 v londýnské Královské opeře (Royal Opera House - Covent Garden).

Osoby a hlasové obory:
Prospero, právoplatný, avšak svržený a vyhnaný, vévoda milánský, muž zběhlý v kouzelnickém umění (vysoký baryton); Miranda, Prosperova dcera (mezzosoprán); Antonio, Prosperův bratr, uzurpátor milánského trůnu, z něhož svrhl Prospera (tenor); Ariel, vzdušný duch ovládaný Prosperem (vysoký soprán či koloraturní soprán); Kaliban /Caliban/, divoch ovládaný Prosperem (tenor); neapolský král /u W. Shakespearea se jmenuje Alonso/ (tenor); Ferdinand, jeho syn (tenor); Sebastian, bratr neapolského krále (baryton); Gonzalo, poctivý rádce neapolského krále (bas či basbaryton); Stefano, majordomus /vrchní sluha/, holdující alkoholu (bas či basbaryton); Trinkulo /Trinculo/, šašek (kontratenor); sbor: hosté neapolského krále. Odehrává se na odlehlém ostrově. Zpracováno podle dále uvedeného odkazu (stránka Le Festival d’opéra de Québec) s přihlédnutím k dalším zdrojům:
 
Obsah:
podle anglické verze ze stránky:
s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Prospero, právoplatný vévoda milánský, byl svržen z trůnu svým bratrem Antoniem, s pomocí neapolského krále. Svržený vévoda a jeho malá dcerka, Miranda, byli vsazeni do člunu a posláni na moře; laskavý Gonzalo, králův rádce, jim však tajně dal s sebou vodu, jídlo a dokonce i Prosperovy knihy. Prospero s dcerkou se nakonec šťastně dostali na odlehlý ostrov, kde se usadili. Na ostrově se Prospero setkal s divochem Kalibanem, synem někdejší vládkyně ostrova, čarodějky Sykorax. Nejprve se k němu choval vlídně, ale když se Kaliban pokusil znásilnit Mirandu, Prospero ho zotročil. Díky studiu oplývá Prospero kouzelnickým uměním. Ze zakletí, způsobeného Sykoraxou, osvobodí Prospero na ostrově vzdušného ducha Ariela, ale současně z něho udělá svého sloužícího. Děj opery začíná dvanáct let poté, co se Prospero s Mirandou objevili na ostrově.

I. dějství:
Kolem ostrova proplouvá loď, na níž se plaví Prosperův bratr Antonio, dále neapolský král, jeho syn Ferdinand a další příslušníci neapolského královského dvora. Loď je zachvácena obrovskou bouří a u ostrova ztroskotá. Miranda má podezření, že ztroskotání lodi způsobila kouzla jejího otce. Prospero jí řekne, že na palubě lodi byli lidé z neapolského královského dvora; jde o jeho nepřátele, a nechal je ztroskotat, aby je potrestal. A líčí Mirandě, jak byl zbaven trůnu. Kouzlem pak svou dceru uspí. Poté povolá Ariela, který Prosperovi oznamuje, že bouře zničila všechny, kdož se nacházeli na palubě lodi. Prospero Arielovi nařídí, aby je oživil a dostal na ostrov.  

Objevuje se Kaliban, dědic předchozí vládkyně ostrova Sykoraxy; Prosperova kouzelná moc mu však brání se ujmout oprávněného dědictví. Prospera proklíná za to, že s ním špatně zachází. Kaliban dychtí po Mirandě, Prospero ho však zasype výhrůžkami a vykáže ho do jeho jeskyně. 

Opět se objeví Ariel a hlásí, že ztroskotanci jsou již oživeni a nacházejí se nyní na ostrově.  Prospero dále Arielovi nařizuje, aby mu přivedl prince Ferdinanda, syna neapolského krále.   Chce, aby král a další příslušníci dvora trpěli tím, že si budou myslet, že Ferdinand utonul; Ariel si za vykonanou pomoc žádá své propuštění z Prosperových služeb. Poté Ariel zpívá o osudu Ferdinandova otce a přivábí sem Ferdinanda. Nato se Ariel spolu s Prosperem skryjí a zanechají na místě spící Mirandu. 

Ferdinand, který se právě objevil, nachází Mirandu a nejprve si myslí, že je to duch. Když se pak Miranda probudí, má zpočátku Ferdinanda za bytost stvořenou svým otcem. Pohledem na jiného člověka je Miranda přímo očarována. Oba se do sebe okamžitě zamilují. Tu se ukáže Prospero, překvapen, že jeho kouzlo na Mirandu přestalo působit, a pohněván, vida Ferdinandův zájem o jeho dceru. Ferdinandovi řekne o skutcích jeho otce, poté prince znehybní a Mirandu posílá pryč. Ferdinand zjevuje Prosperovi svou lásku k Mirandě a svoji připravenost nést vše, co Prospero vůči němu učiní. Prospero ho však označí za Mirandy nehodného. Poté opět povolává Ariela a připravuje pomstu na zbytku neapolského dvora.    

II. dějství:
Příslušníci neapolského dvora, vyplaveni na pobřeží ostrova, shledávají, že po bouři není žádných stop; počasí je klidné, jejich oděvy jsou suché a ve skvělém stavu. Stefano a Trinkulo    jsou udiveni, když na sobě nenacházejí žádné újmy, a v opilosti si připomínají hrůzy bouře. Prospero v úkrytu nařizuje Arielovi, aby příslušníky dvora začal popouzet a strašit. Král pláče pro svého ztraceného syna a Gonzalo se pokouší mu dát naději. Antonio prohlašuje, že Ferdinanda viděl plavat k zemi; tu Ariel, užívaje hlasu Sebastiana, králova bratra, Antonia napadne a vypukne tak hádka. Ukončí ji příchod Kalibana. Příslušníci dvora si z něj tropí legraci, dají mu šperky a také víno, které mu dává zdání síly. 

Ozve se Arielův hlas, což příslušníky dvora vyděsí; mají za to, že jde o nějaké strašidlo. Kaliban je uklidní, když jim povypráví o zvucích a hlasech duchů, které je možno na ostrově slyšet. Sám má pocit, že je v ráji. Když se ho pak ptají, kdo je jeho pánem, je Kaliban umlčen Prosperem. Gonzalo pak naléhá na přítomné, aby se vydali džunglí hledat prince. Prospero myslí na to, jak tam pomocí kouzel budou bloudit a strádat. 

Stefano a Trinkulo mají pochybnosti, že bude Ferdinand nalezen živ. Kaliban jim řekne, že to byl jeho pán, kdo vyvolal bouři, a žádá je o pomoc, aby se mohl chopit svého dědictví. Na oplátku jim oběma falešně nabídne ruku Mirandy.      

Ferdinand chápe, že možná bude muset trávit svůj život uvězněn na ostrově. Myšlenky na Mirandu mu však dávají útěchu. Miranda se mu pak vyzná ze své lásky, kterou k němu vzplála, a on ji ubezpečí o stejných citech, jež chová k ní. Tím je zrušeno Prosperovo kouzlo a Ferdinand je osvobozen. Když pak Ferdinand s Mirandou odejdou, Prospero, který je ve skrytu pozoroval, si uvědomuje, že mu Mirandu vzala síla mocnější, než jsou jeho kouzla: síla lásky.

III. dějství:
Stefano, Trinkulo a Kaliban, všichni ve vinném opojení, kují plány a Kaliban sní o své blížící se svobodě. Ariel, který v té době vedl ztroskotance bludnou cestou ostrovem, o tom podává zprávu Prosperovi, a opět žádá, aby byl propuštěn ze služeb. Prospero však prohlašuje, že zatím k tomu nenastal čas. 

Objevuje se král s dalšími příslušníky dvora. Všichni jsou tak slabí, že sotva mohou chodit.  Mají za to, že zemřou hlady, a Ferdinanda považují za mrtvého. Král se rozhoduje vydědit svého bratra Sebastiana a svým dědicem ustanovuje Gonzala. Ukolébáni hudbou, působenou Arielem, pak všichni usnou,  až na  Antonia a Sebastiana. Oba se domluví, že zabijí jak krále, tak Gonzala, aby se chopili vlády. Tu však Ariel všechny spící probudí a vyčaruje ve vzduchu zjevení stolu s pokrmy; Gonzalo v tom vidí znamení nebeské ochrany. Když pak zjevení zmizí, zjeví se Ariel v podobě harpyje a vytýká přítomným jejich zločiny a děsí je pomalou mučivou smrtí. Takto vystrašeni utíkají na druhou stranu ostrova.  

Prospero si uvědomuje, že jeho kouzla udělala z ostrova peklo. Tu se před ním objevuje Miranda přivádějící Ferdinanda, a otci zjevuje, že oba k sobě cítí lásku. Prospero povolává Ariela, aby jim požehnal. Prosperova pomsta skončila; Ferdinand se dozví, že jeho otec žije. Ariel se pak vytratí a objevuje se Kaliban i s Trinkulem a Stefanem; Kaliban žádá Mirandu pro sebe, že budou mít spolu mnoho silných Kalibanů. Miranda ho odmítá. Znechucený Prospero Kalibana znehybní a pak ho nechá s jeho společníky zmizet. Navrátivší se Ariel Prosperovi popisuje, jak byli král a Antonio šílení strachem a hrůzou. Kdyby byl lidskou bytostí, bylo by mu jich líto. Prospero, pohnut duchovými city, se rozhodne, že bude milosrdný a slibuje, že Ariela do hodiny propustí.   

Přichází král s ostatními příslušníky dvora. Prospero se jim ukáže. Antonio, který měl za to, že Prospera zahubil, je ohromen, a král prosí o odpuštění. Prospero pak králi přivede     Ferdinanda a Mirandu; král jen stěží může uvěřit, že jeho syn žije. Ferdinand mu představuje Mirandu jako svoji ženu. I příslušníci dvora jsou u vytržení, že vidí prince živým. A dokonce i jejich loď je celá! Prospero se usmiřuje s králem, který prohlašuje, že rody Neapole a Milána jsou od nynějška spojeny. Antoniovi dává Prospero odpuštění, rozhoduje se zříci se svých kouzel, a když propouští Ariela ze služby, prosí ho, aby s ním zůstal; Ariel však odlétá pryč, za svou svobodou. Všichni se pak odeberou k lodi a odplouvají. Objevuje se Kaliban a překvapen zjišťuje, že je na ostrově sám. V dáli se ozývá volání svobodného Ariela. 


Metropolitan Opera House
November 10, 2012

Scheduled
HD Transmission

THE TEMPEST
Thomas Adès--Meredith Oakes/William Shakespeare

Prospero................Simon Keenlyside
Miranda.................Isabel Leonard
Ariel...................Audrey Luna
Caliban.................Alan Oke
Ferdinand...............Alek Shrader
Stefano.................Kevin Burdette
Trinculo................Iestyn Davies
Antonio.................Toby Spence
Sebastian...............Christopher Feigum
Gonzalo.................John Del Carlo
King of Naples..........William Burden

Conductor...............Thomas Adès

Production..............Robert Lepage
Set Designer............Jasmine Catudal
Costume Designer........Kym Barrett
Lighting Designer.......Michel Beaulieu
Video Image Artist......David Leclerc
Choreographer...........Crystal Pite
TV Director.............Gary Halvorson

The Tempest is a co-production of the Metropolitan Opera, L'Opéra de Québec and the Wiener Staatsoper, Vienna
In collaboration with Ex Machina