čtvrtek 25. října 2012

Marie Koutná - úvod k přenosu: srovnání Verdiho Otella se Shakespearovým dramatem a Rossiniho operou



Převzato z: Marie Koutná, Středoškolská odborná činnost: Opery inspirované Shakespearovými dramaty, Brno, Gymnázium Řečkovice 2012.


Giuseppe Verdi – Otello

Verdiho čtyřaktová opera byla poprvé uvedena 5. února 1887 v milánské La Scale, autorem libreta je Arrigo Boito. Opera patří do Verdiho posledního skladatelského období, psal ji téměř deset let. Verdi, dříve opravdový tyran svých libretistů, tentokrát Boitovi nechal hlavní slovo. I proto se opera velmi liší od Verdiho ostatních kusů, děj neustále plyne, nikdy se nezastavuje. Libretista z předlohy spíše vyjímal části textu, které nechával v téměř stejné podobě, netvořil souhrny celých scén.
 

V prvním dějství přistává vojevůdce Otello na Kypru během bouře, lid ho radostně vítá. Nadšený není pouze praporečník Jago, který se chce pomstít za to, že nebyl Otellovým náměstkem zvolen on sám, ale jistý Cassio. Jago proto opije Cassia, který vyprovokuje bitku s Otellovým kyperským předchůdcem Montanem. Otello za to Cassia připraví o hodnost. Jago také podporuje zamilovanost benátského šlechtice Roderiga k Desdemoně. Dějství končí milostným duetem Otella a Desdemony.
Na začátku druhého dějství Jago radí Cassiovi, aby se domluvil s Desdemonou, ta se za něj má přimluvit u Otella. Otellovi tvrdí, že Desdemona miluje Cassia. Aby získal důkaz, násilím své ženě Emilii, která je zároveň komorná Desdemony, sebere Desdemonin šátek. O něm pak tvrdí, že jej Desdemona dala Cassiovi.

Třetí dějství začíná na hradě. Jago nastrojí rozhovor s Cassiem tak, aby to vypadalo, že miluje Desdemonu. Zároveň zajistí, aby ho Otello slyšel. Desdemona se za Cassia opět přimlouvá a Otello ji obviní z nevěry. Na Kypr přichází dóžecí poselství, které posílá Otella zpět do Benátek a Cassia určuje jeho nástupcem na Kypru. To Otella rozzuří, srazí Desdemonu k zemi a proklíná ji.
Čtvrté dějství začíná v ložnici Desdemony, kde vzpomíná na služebnou Barbařičku a zpívá její píseň o jívě. Poté se loučí s Emilií. Přichází Otello, který je rozhodnutý svou ženu zabít. Desdemona se brání, říká, že jediným jejím hříchem je láska. Otello jí oznamuje, že její „milenec“ Cassio je mrtvý a uškrtí ji. Hned poté se Emilie dožaduje vstupu do pokoje a když odhalí Otellův hrůzný čin, zburcuje celé město. Otello se probodne.
 

Z opery je vynechané první dějství dramatu kromě scény, ve které se Roderigo svěřuje Jagovi, že se chce utopit z nešťastné lásky k Desdemoně. Na konec dějství je přidaný zamilovaný duet Otella a Desdemony „Già nella notte densa s'estingue ogni clamor“[1].

Z druhého jednání jsou vynechané všechny scény, ve kterých se nevyskytuje Otello či Jago, opera díky tomu má rychlejší spád.

Ve třetím dějství je výrazně změněné pořadí scén, ovšem děj zůstává stejný. Navíc zde je árie Otella Dio! Mi potevi scagliar tutti i mali“[2]. 

Čtvrté jednání je s dramatem téměř identické, vynechává pouze souboj Cassia s Roderigem, naopak přidává Desdemoninu motlitbu „Ave Maria“.
 

V opeře se nevyskytují vedlejší role jako Šašek, Muzikant či Herold, dokonce ani Cassiova dívka Bianca (přestože se o ní několikrát zmíňuje), sleduje pouze hlavní dějovou linii a vyloučením těchto rolí neodvádí od stěžejních postav, tedy Jaga a Otella. Kontrasty mezi dobrem a zlem jsou ještě výraznější než v Shakespearově dramatu.

Desdemona symbolizuje dobro, je postavou ryze pozitivní. Tím, že je z opery téměř vynechaná její interakce s kýmkoli jiným než Otellem a velmi brzo začnou křivá obvinění z nevěry, působí její postava ještě více trpitelsky. 

Otello je perfektní vojevůdce, ovšem chorobně žárlivý muž. První zlom nastává po duetu „Sì, pel ciel marmoreo giuro![3], kdy ho Jago zmanipuluje tak, že to vypadá, jako by iniciátorem pomsty Cassiovi za údajnou nevěru byl on sám, v dramatu se Otello nechává pohltit žárlivostí o něco pomaleji.

Jago je nejpodstatnější podstavou, bez něj by se v opeře nic nestalo. Představuje zlo, jediná jeho dobrá vlastnost je chytrost, které ale jen zneužívá ke svému prospěchu.
Cassio i Rodrigo jsou jen loutkami, které Jago zneužívá ke svému prospěchu, zůstávají věrní svým dramatickým předlohám.


Velmi důležitá je árie Jaga „Credo in un Dio crudel“[4], která kompletně charakterizuje Jaga. „Věřím v krutého Boha, jenž mě stvořil ke své podobě a já jej v hněvu volám. Z ubohého zárodku, mrzkého drobtu jsem se narodil. Jsem ničemný, protože jsem člověk…“[2] Melodie árie není zpěvná, Jago celou svoji roli deklamuje a lstivě se směje, což i odpovídá jeho charakteru, když zpívá krásně, je zřejmé, že podvádí.

Rozlišení postav můžeme dobře slyšet i v duetu Otella a Desdemony „Dio ti giocondi, o sposo[5], kdy Otello Desdemonu křivě obviní z nevěry. Zatímco Desdemona neustále jen zpívá, Otello zpívá i křičí. Desdemona zpívá melodicky, vyrovnaně, zatímco Otello útočí.

Velkou roli hrají i poslední dvě árie Desdemony, „Salce, salce“[6] a „Ave Maria“. V první árii zpívá píseň o Barbaře, která trpěla neopětovanou láskou. Následuje modlitba Ave Maria, jejíž text se liší od textu běžně používaného. Zajímavé je, že teprve v tento moment Desdemona poprvé zpívá sama, předtím se vyskytovala téměř výhradně v duetech s Otellem.



Gioacchino Rossini – Otello, ossia Il moro di Venezia

Rossiniho tříaktová opera byla poprvé uvedena 4.prosince 1816 v neapolském Teatro del Fondo. Autorem libreta je Francesco Berio di Salsa a předlohou pro libreto nebyla přímo Shakespearova hra, ale její francouzská adaptace Jean-François Ducise, která byla tehdy v Evropě velmi známá. Libreto se od původního dramatu výrazně liší, v Beriově podání se jedná o téměř typický operní souboj dvou tenorů o ruku primadony. Právě kvůli tomu nebylo přijetí v anglicky mluvícím světě nejpříznivější, G. G. Byron dokonce napsal: „Pronásledovali Otella až do opery a ukřižovali ho. Partitura je skutečnou sázkou do loterie: sežeňte šest tenorů, soprán, mezzosoprán a bas.“[1]



V prvním dějství se vrací slavný vojevůdce Otello z bojů proti Turkům. Ač se mu dostává mnohých poct, touží jen po lásce, čímž znepokojuje Rodriga, syna dóžete, který je zamilovaný do Desdemony, dcery Elmira. Desdemona, která miluje Otella, má obavy, Elmiro ho totiž nenávidí. Navíc se jí chce pomstít Jago, kterého kdysi odmítla. Elmiro nabídne Rodrigovi Desdemoninu ruku, Rodrigo musí na oplátku přesvědčit dóžete, že Otello je zrádce. 

V sále se slaví nadcházející svatba. Nečekaně ale dovnitř vtrhne rozčílený Otello, tvrdí, že mu Desdemona přísahala věrnost. Elmiro ji ke zděšení přihlížejících proklíná a odvádí ji pryč.
Druhé jednání začíná v zahradě. Desdemona se přiznává Rodrigovi, že se provdala za Otella.
Otello je zmatený a nešťastný. Připojuje se k němu Jago, který mu předává zamilovaný dopis od Desdemony. Tvrdí, že byl adresován Rodrigovi, i když ve skutečnosti byl pro Otella. Aby ještě zvětšil Otellovu pomstychtivost, dává mu i Desdemonin pramen vlasů, údajně také poslaný Rodrigovi.

Rodrigo navštíví Otella s nabídkou přátelství, Otello odmítne a začnou se bít. Desdemona jejich bitku přeruší, ale Otello ji pošle pryč. Je tak zděšená, že omdlí. Když ji Emilie konečně vzkřísí, přijde Elmiro, který opakuje svoji kletbu. 

Třetí dějství se odehrává v ložnici Elmirova domu. Desdemona vzpomíná na Isauru, přítelkyni z Afriky, která je mrtvá a zpívá její píseň o jívě. Otello přichází tajným vchodem do Desdemoniny ložnice, je rozhodnutý ji zabít. Nejdříve jí řekne, že její „milenec“ Rodrigo je mrtvý, poté ji probodne svojí dýkou. Do místnosti vejde úředník Lucio, který oznamuje, že Rodrigo je v pořádku, ale Jago je mrtev. Vstoupí dóže, Elmiro, Rodrigo a sbor, nabízejí svoji omluvu, nic netušíce o vraždě Desdemony. Elmiro souhlasí s tím, že Otellovi dá ruku své dcery. Otello se ze zoufalství probodne.



Celá opera se odehrává v Benátkách, ne na Kypru. V prvním jednání se předloze podobá scéna příjezdu Otella z boje proti Turkům. Tajný sňatek Desdemony a Otella je dalším společným rysem. Tímto všechny podobnosti končí.
Jedinou scénou v druhém jednání, která by měla něco společného se Shakespearovým dílem, je setkání Jaga s Otellem. Předmětem doličným ovšem není šátek, ale dopis a pramen vlasů.
Třetí dějství je dramatu rozhodně nejpodobnější. Podstatnými rozdíly jsou pouze způsob zabití Desdemony (probodnutím místo uškrcení), smrt Jaga a především ironická situace na konci, kdy se všichni usmíří s Otellem, přičemž Desdemona leží mrtvá ve vedlejší místnosti.


Otello v této opeře je žárlivý, vznětlivý, neuvážlivý. Hodně jej ovlivňují pocity, na rozdíl od Othella z dramatu, jehož žárlivost, ač nepřiměřená, je více podnícená důkazy. Rychlost, se kterou se rozhodne pro pomstu vraždou, mu ubírá na uvěřitelnosti, obzvlášť jako vojevůdce by měl mít schopnost věci lépe zvážit.

Desdemona není prezentována tak kladně jako ve hře především kvůli odlišné situaci, ve které se ocitla. Její tajný sňatek jí není odpuštěn, ale zazlíván. Elmiro navíc Otella nenávidí, nemá se sňatkem problém jen proto, že Otello je černoch. Oporu nemůže najít ani ve vlastním manželovi, který ji od začátku podezírá. Desdemona má pocit, jako by ji nenáviděl celý svět, v dramatu je naopak všemi milována.

Postava Cassia je z opery úplně vynechaná, je spojena s osobou Rodriga, který je stejně jako v dramatu do Desdemony zamilovaný a stejně jako Cassia ho Otello viní z toho, že je Desdemoniným milencem. Rodriga můžeme považovat za kladnou postavu, vždyť je ochoten se před Otellem pokořit natolik, že mu nabídne přátelství. U Shakespeara byl naopak schopen jakéhokoli intrikánství, jen aby Desdemonu získal.

Jago má středně rozsáhlou roli, překvapivě malou pro postavu tak velkého významu. Je to on, kdo v Otellovi probudí touhu vraždit. Je zajímavé, že ani jednou nepromluví s Emilií, která pravděpodobně není jeho manželka, tomu nasvědčuje i fakt, že se chce mstít Desdemoně za kdysi neopětovanou lásku.

Postava Elmira (v dramatu Brabanzio) má v opeře významnější roli. Zatímco v dramatu se jedná o milujícího otce, který sňatek Desdemony s maurem považuje za nepřípustný hlavně kvůli předsudkům, zde se jedná o člověka plného nenávisti k Otellovi, kterou přenese i na Desdemonu poté, co se dozví, že jej miluje. Brabanzio je schopen Desdemoně odpustit, Elmiro ji dvojnásobně prokleje.
 

Pro Rossiniho je typické vypůjčování melodií z vlastních kompozic. Již předehra nebyla původně určená pro Otella, ale pro operu Sigismondo. Dříve ji použil i v opeře Turek v Itálii. Naopak mnoho melodií z Otella použil Rossini později ve svých dalších operách.

Známá je část árie Rodriga „Ah! come mai non senti pietà de' miei tormenti?[7]. Rodrigo je nešťastný kvůli tomu, že jej Desdemona nemiluje a chce potrestat Otella. Zajímavostí je, že v této árii je část melodie duetu „Duetto buffo di due gatti“[8], který je velmi populární jako přídavek na operních koncertech. 

Poměrně často koncertně hraná je i árie Desdemony „Assisa a' piè d'un salice“[9].


Hudební stránka Verdiho a Rossiniho Otella

V případě Verdiho a Rossiniho Otella jsou srovnatelné pouze scéna vítězného příjezdu Otella, Desdemonina píseň o jívě a její usmrcení, ostatní části mají natolik odlišný děj, že je velmi obtížné v nich hledat jakékoli podobnosti.
 

Rossiniho opera začíná oslavnými zpěvy ihned po předehře, sbor je doprovázený fanfárovou hrou žesťů, motiv dále prolíná i do pochodu, za kterého přijíždí Otello. Ten své vítězství oznamuje recitativním zpěvem, stejným způsobem pronáší i svou žádost o to, aby byl přijat mezi Benátčany. Sbor je výhradně mužský.

Verdi začíná operu bouří, při které málem ztroskotá Otellova loď. Lid se modlí za jeho záchranu. Naštěstí se mu podaří přistát a oznamuje, že nepřátelské vojsko ztroskotalo, Kypr je tedy zachráněn. Lid oslavuje Otella i vítězství. Sbor o bouři je mužský, jednotlivé hlasy se střídají v popisu ve vlnách se zmítající lodi, postupně se přidávají ženy, které se modlí, aby se Otellovi podařilo úspěšně zakotvit.

Podobností mezi scénami není mnoho, což je způsobeno především odlišnostmi v ději. Rossiniho Otello přijíždí do Benátek v klidu a se slávou, Verdiho Otello se ocitá v dramatické situaci, musí přistát na Kypru za bouře. K vyjádření rozruchu při nejistém příjezdu Verdiho Otella a oslav v Rossiniho verzi jsou pochopitelně použity odlišné hudební prostředky. Verdiho Otella lid radostně přivítá čtyřmi gradujícími zvoláními „ať žije“, zatímco Rossiniho Otellovi na přivítanou hrají žestě a oslavují ho celým sborem. V Rossiniho případě má hudba pevnou strukturu, jednotlivé pasáže jsou od sebe oddělené, zatímco u Verdiho se jedná o nepřetržitý tok hudby.
 

Rossiniho píseň o jívě „Assisa a piè d'un salice[10] je v tónině g moll a v dvoučtvrťovém taktu. Tempo árie je andante.[11] Desdemona v ní vzpomíná na svou přítelkyni Isauru, která plakávala u jívy kvůli nešťastné lásce. Je doprovázená především harfou, orchestr má vedlejší roli. Píseň se skládá ze tří slok s podobnou melodií, s každou slokou a spolu s Desdemoniným rostoucím strachem však přichází složitější ornamentace. Poslední sloka již není Isauřinou písní, protože si její text vymyslela Desdemona sama, jak si následně se zděšením uvědomuje. Hudba výrazně koresponduje s textem, Rossini hojně využíval zvukomalebných prvků. Slovo jíva je vždy zpívané s poklesem melodie o kvintu stejně jako klesají větve vrby. Když Desdemona zpívá o zákrutách potůčků, melodie je velmi zdobná. Po prvních dvou slokách vypráví o vánku, který mezi zemdlenými větvemi opakoval Isauřinu píseň, stejnou melodii po ní opakuje orchestr znázorňující vánek. V poslední sloce prosí vánek, aby již píseň neopakoval, tentokrát orchestr nehraje. Desdemonu ve zpěvu přeruší závan větru, ve kterém tuší zlou předzvěst, dále pokračuje zpěvem o Isauřině smrti. K harfě se tentokrát přidává i flétna, jako by truchlila i za Desdemonu. Na píseň navazuje Desdemonina modlitba „Deh calma, o ciel, nel sonno“[12].

Verdiho árie „Salce, salce“[13] je vlastně píseň vnořená v písni, Desdemona mezi zpěvem uděluje pokyny Emilii. Je ve fis moll, v dvoučtvrťovém taktu, tempo je opět andante. Zpívá o nešťastně zamilované služce Barbařičce. Píseň by bylo možné přibližně rozčlenit na sloky. Opakuje se část písně, ve které Barbařička říká: „Ach jívo! Jívo! Jívo! Zpívejme! Zpívejme! Smuteční jíva bude mou ozdobou.“ Verdi k vytvoření zvukomalby používal především orchestr, ač Desdemona zpívá pořád stejnou melodii, orchestr ji doprovází různorodě, podle toho, zda zrovna zpívá o potocích, slétajících se ptácích, či skalách, které ustrnuly. Desdemoniny pokyny pro Emilii jsou recitativního typu, tím se snadno odliší od samotné písně. Ač jí poroučí jakoby mimochodem, když zavrže vítr s dveřmi, vyděšeně se táže, kdo klepe. Na jejím konci, když se Desdemona loučí s Emilií, orchestr čtyřikrát po sobě zahraje stejný tón, jako by Desdemoně odbíjela hodina, kdy se naposledy vidí s Emilií, anebo jí tak prudce bilo srdce. Těsně předtím, než Emilie odejde, plna zoufalství „vykřikne“ tak, jak jen toho je zpěvem schopna: „Ach, Emilie, Emilie, sbohem, Emilie, sbohem!“ V těchto slovech lze slyšet její zoufalství i vědomí, že se s Emilií loučí naposledy. Po árii následuje modlitba Ave Maria.

U Rossiniho a Verdiho verze si můžeme povšimnout několika podobností. Obě sopránové[14] árie je možné rozčlenit přibližně do slok, v obou se opakuje stejná pasáž po každé sloce. Verdi používal pro vyjádření emocí výrazněji dynamiku, Rossini navíc i ornamentaci. Rossiniho píseň je přerušena Desdemoniným úlekem z větru. Po ní následuje modlitba. Verdi podle podobného modelu píseň také asi ve dvou třetinách délky přerušil závanem větru, který Desdemonu velmi vyděsí. Rossiniho Desdemona nekomunikuje s Emilií tolik jako Verdiho, která se s ní velmi rozrušeně rozloučí. 





 Verdiho duet „Chi è là? Otello?“[15] začíná v tónině f moll předehrou navazující na modlitbu Desdemony, na 17 taktů přechází do a moll a dále pokračuje opět v f moll a následně ve fis moll. Je ve čtyřčtvrťovém taktu. Předehra začíná nezvykle velmi hlubokou hrou kontrabasů, které pravděpodobně symbolizují temnotu v Otellově duši i temnou noc, za které se jeho hrůzný čin stane. 
Objevuje se zde již podruhé motiv polibku[16], kterým se Desdemona probudí. Zpočátku Otello i Desdemona zpívají celé fráze pouze na jednom tónu či v malém rozsahu intervalů, napodobují melodii řeči. Tento zdánlivý klid však narušuje orchestrální doprovod opakující staccatový motiv z předehry duetu. Jakmile Otello Desdemonu obviní z nevěry, její zpěv nabývá většího rozsahu, je to jediný způsob, kterým se může bránit. Otello pokračuje v původním odměřeném způsobu zpěvu, což svědčí o jeho rozhodnutí Desdemonu zavraždit i o přesvědčení o její vině. Před vraždou však už nezpívá, ale křičí, schází mu síla se dále bránit jejímu naléhání. O Otellově snaze si udržet odstup svědčí i fakt, že zpočátku Desdemoně vyká. Po usmrcení Desdemony Otellova první slova náhle zazní v pianissimu, začíná si pomalu uvědomovat dopad svého činu. 


V Rossiniho verzi scéna sestává z recitativu Otella, později se k němu přidává probuzená Desdemona. Je doprovázený orchestrem. Následuje duet „Non arrestare il colpo“, který lze rozčlenit do několika částí. Otello do Desdemoniny ložnice přichází tajně a není si úplně jist její vinou, pomstychtivost jej neovládá natolik, aby mu pomyšlení na její vraždu nezpůsobovalo bolest. Před probuzením Desdemony se však již rozhodne. Rossini opět používal zvukomalebné prvky, tentokrát pro vyjádření bouře, Desdemona se probudí právě po prvním zahřmění. Následuje dlouhý duet, zpočátku Desdemona Otellovi odporuje a přesvědčuje ho o své nevině, Otello ji poté opětovně obviňuje z nevěry, paradoxem je, že oba zpívají stejnou melodii s mnoha koloraturami. Před vraždou oba společně zpívají o bouři v pro ně osudové noci. Desdemona ještě naposledy prosí Otella o smilování, on její prosbu zavrhuje, zpívá přitom opět stejnou melodii jako ona. Se slovy „zemři, ty nevěrná“ Desdemonu probodne dýkou.

Rossiniho verze je podstatně delší než Verdiho. Je to způsobeno Otellovým recitativem, ve kterém není pevně rozhodnutý Desdemonu zabít, jakmile ale ze spánku volá svého milovaného, jehož jméno nevysloví, Otellův hněv a neopodstatněná touha po pomstě naroste. Ve Verdiho verzi se nic nezopakuje dvakrát, má velmi rychlý spád díky tomu, že Otello do ložnice již přichází pevně rozhodnutý Desdemonu zabít. Přesto je možné také nalézt zlomový bod, od kterého jeho zuřivost i odpor narůstá, je jím Desdemonin projev lítosti nad údajnou Cassiovou smrtí. Scéna se odehraje v celkem reálném čase, tím se velmi liší od Rossiniho stylizace. To je samozřejmě způsobeno i tím, že Rossiniho opera je o více než padesát let starší, a proto více svázaná způsobem tehdejšího skládání. Rossini v doprovodu využívá vícekrát stejné motivy, než Verdi. Verdiho postavy nejen v této scéně, ale i v celé opeře zpívají pouze to, co říkají, výjimkou je jen několik árií, ve kterých je třeba objasnit záměry postav. Naopak postavy Rossiniho mnohdy zpívají své myšlenky, čímž je způsoben zdánlivě pomalejší tok děje. Verdi postavy charakterizoval i způsobem jejich zpěvu, což neplatí o Rossinim. Postavy často musí zpívat na stejnou melodii naprosto odlišný text, a proto celkové vyznění závisí především na interpretaci.


[1] Všechno se utišilo v temné noci
[2] Bože! Mohl jsi na mě uvrhnout všechno zlo
[3] Ano, přísahám na necitelné nebe!
[4] Věřím v krutého Boha
[5] Ať Ti Bůh dává radost, ó manželi
[6] Píseň o jívě
[7] Ach! Jak je možné, že necítí soucit s mým trápením?
[8] Komický duet dvou koček
[9] Píseň o jívě
[10] Seděla u kořenů vrby
[11] krokem, volně
[12] Ach nebesa, zklidněte mě ve spánku
[13] Jívo, jívo
[14] V dnešní době je Desdemona označována jako mezzosopránová role, v době Rossiniho ale pojem mezzosoprán vůbec neexistoval.
[15] Kdo je tu? Otello?
[16] Poprvé se tento motiv vyskytuje v duetu z prvního dějství opery „Gia Nella Notte Densa“, naposledy v Otellově árii „Niun Mi Tema“.

Žádné komentáře: