neděle 28. října 2012

Jaroslav Sovinský: OTELLO jako jímavý příběh v renesančních palácových zdech



Tento příspěvek je věnován včerejšímu (27.10.2012) přímému přenosu opery G. Verdiho Otello z newyorské Metropolitní opery.

Pozdní dílo velkého Mistra, které je jakoby syntézou jeho hudebního umění, je samo o sobě vždy příslibem vznešeného operního zážitku. Má-li být hodnověrně nastudováno, vyžaduje jak nasazení špičkových pěvců, tak patřičnou výpravu. A možnosti Metropolitní opery těmto požadavkům jistě mohou vyjít vstříc. Pojednání začněme u  režie (Elijah Moshinsky), scény (Michael Yeargan – mimochodem tento umělec se podílel i na scéně pro Nápoj lásky, který jsme v přímém přenosu viděli před 14 dny) a kostýmů (Peter J. Hall), což se nám stane základem pro další pojednání.

Režie, scéna i kostýmy vytvořily harmonický celek. Režie je dynamická a jde do hloubky detailů jak v masovějších, tak niternějších, intimnějších scénách. Scéna je zcela narativní a plně vystihuje prostředí, v němž se opera odehrává, tedy renesanční prostředí přístavního města na Kypru (zjevně, byť to není v libretu uvedeno /hovoří se jen o přístavním městě na Kypru/, města Famagusty /řecky Ammochostos, turecky Gazimağusa/ na východním pobřeží, která byla za benátského panství správním centrem ostrova): takto můžeme v prvním dějství sledovat běsnění živlů u pobřežní pevnosti naznačené zdmi poblíž přístavu; dále ve II. dějství prostornou Otellovu pracovnu otevírající se na protáhlý balkon s dalekým výhledem na širé moře, vzadu upravený na menší zahradu se stromky (o přestávce bylo vidět i do zákulisí a byla možnost si udělat představu o obrovské prostornosti, výšce, šířce a hlavně hloubce jeviště); ve III. dějství pak rozlehlý sál guvernérského paláce, nesený mohutnými válcovými sloupy s obrovským renesančním plátnem a po odstranění plátna pak protáhlé pozadí zobrazující přístav, kde právě přistála loď s benátským poselstvem; a konečně ve IV. dějství prostornou ložnici, s centrálně umístěným širokým ložem s nebesy a s mohutným obrazem v pozadí. Scéna skutečně důstojná prostředí, v němž se děj odehrává! Scéně byly plně podřízeny dobové a detailně provedené kostýmy, jak v případě honosnějších oděvů šlechty a vojáků, tak v případě prostých oděvů lidu. Atmosféru počátku novověku, v podmínkách dynamicky se rozvíjející obchodní velmoci (Benátské republiky), se podařilo vystihnout dokonale. Pro úplnost: choreografie Eleanor Fazan, vedoucí scény: David Kneuss, režie bojových (šermířských) scén: B. H: Barry. 

Scénu si můžeme blíže přiblížit na archivním záznamu z MET (Otello: Plácido Domingo, Desdemona: Renée Fleming, Jago: James Morris, dirigent: James Levine, s anglickými titulky): http://www.youtube.com/watch?v=Xurx0KAr4Nc

Pokud jde o výkony sólistů, začněme u představitele titulní role, jíž se zhostil jihoafrický pěvec Johan Botha. Disponuje mocným tenorem, až held-formy, s nímž vskutku hrdinně zpívá dramatické pasáže, ale dokáže lehce přejít i do lyričtější a niternější sféry a dosáhnout patřičné jemnosti výrazu. Hlas je širší, jasný a patřičné oblosti. Jeho Otello je přesně takový, jaký má být: na počátku lidem oslavovaný hrdina boje proti Turkům, pak rázný velitel uklidňující vřavu v přístavu, jemný a něžný manžel prožívající štěstí (závěr I. dějství byl podán, i ze strany představitelky Desdemony Renée Fleming, velmi jímavě, až extaticky, s vhledem k nebeským výšinám se zářícími Plejádami a Venuší); scénu umocnil i skvělý světelný design:  Duane Schuler. Zde si můžeme přiblížit její část (5.10.2012): http://www.youtube.com/watch?v=7y2JrHu5x4w

Dále Otello více a více podléhá zhoubnému Jagovu vlivu a stává se pomalu ale jistě loutkou v jeho rukou. Právě onen vývoj, od zatím lehce podezřívavé bytosti, přes jistotou postupně zaplňovanou postavu vybuchující v záchvatech zlosti, až po hroutící se trosku a konečně nelítostného vraha J. Botha předvedl skutečně mistrovsky. Velmi jsem ocenil o jeho detailní mimickou práci a práci očí, kde každá partie jeho obličeje vyjadřovala vnitřní náladu postavy; ve zlostných pasážích se mu až děsivě chvělo chřípí. Jako celek tedy předvedl velmi harmonické sepětí jak pěveckého, tak hereckého projevu. Dobře se i vyjímal ve šlechtickém splývavém oděvu ostrovního guvernéra.

Velmi důstojným protějškem mu byla americká sopranistka Renée Fleming v roli jeho ženy. V této roli vystupuje již řadu let a je s ní skutečně pevně srostlá. Je to navíc role plně korespondující jejímu hlasovému oboru (byť si lze představit v této roli i lehce dramatičtější soprán). Její soprán je lyrické povahy, jemný, plastický, plný, jakoby prozářený jasem. V roli předvedla velmi vyrovnaný výkon, její Desdemona je nesmírně jímavou bytostí, která svého muže nade vše miluje, ale v jeho rukách se stává obětí, již čeká krutý osud (přesně podle významu jejího jména: z řečtiny „dysdaimon“, lze přeložit cca jako „neblahého osudu“); platilo to jak pro dueta a ansámblové scény, tak zejména pro IV. dějství: její píseň o jívě, toť hluboký nářek zlomeného srdce, které tuší děsivý vývoj událostí, nářek, který vrcholí v hluboce dojemné a velmi pravdivě působící scéně rozloučení s Emilií a modlitbě Zdrávas Maria. Celek doplňuje i celkově jemné vzezření pěvkyně, což dává vyznění Desdemony na gracilnosti, ovšem prostoupené hlubokou silou ducha. Skvěle se vyjímala ve šlechtických šatech i bílé noční říze v závěru. Ve scéně se sborem (II. dějství) je lidu pravou dobrotivou matkou; sbor sám odvedl skvělý výkon, včetně dětské části, s prostým doprovodem strunných nástrojů (velmi realisticky podaná scéna). Zde si můžeme píseň o jívě i Desdemoninu modlitbu přiblížit: http://www.youtube.com/watch?v=y43WZMe1uNE&feature=related

Na tomto místě můžeme ihned pohovořit o Desdemonině společnici Emilii v podání americké mezzosopranistky Renée Tatum. Potěšila plným, oblým, příjemně znějícím hlasem, který výborně sladila s hereckým projevem; oděna v šatu měšťanského střihu byla bytostí plně oddanou své paní; podtrhlo to i její celkové vzezření, s milou dobrotivou fyziognomií tváře. Podrobněji zde: http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=7348&type=1

Role Emiliina manžela, intrikánského Jaga, se chopil německý barytonista Falk Struckmann; role jakoby mu byla šita na tělo. Hlasově se k ní maximálně hodí, jeho hlas, hlubšího támbru, klenutý, mohutnější, širší, přímo navozuje zločinnou vnitřní povahu Otellova praporečníka. Herecky je to jeden z těch Jagů, který jde se vší tvrdostí za svým cílem a Otello se stává pouhou hříčkou v jeho spárech. Tomu napovídá i mistrovská jemná gestikulace a pěvcův výraz dokreslující výsledné vyznění role. Jeho krédo bylo podáno s děsivou otevřeností a bylo strhujícím výkonem.  

V roli vojáka, jehož povýšení je příčinou Jagovy zloby, Cassia, vystoupil americký tenorista Michael Fabiano; disponuje lyričtějším hlasem, velmi pěkným na poslech, který souladně provázal s hereckým projevem. Jeho Cassio si dovede užívat života a milostná dobrodružství mu nejsou cizí, ale je to dobrosrdečná bytost, která svého neuváženého pijáckého činu upřímně lituje a chce dojít odpuštění. Když Desdemona, kterou žádal o přímluvu, je svým mužem tupena ve scéně s benátskými vyslanci, prožívá její utrpení rytířsky s ní. Jeho celkové vzezření také typu rytíře či skoro trubadúra plně odpovídá.

Velmi mě potěšilo obsazení role vyslance Lodovica americkým bas-barytonistou Jamesem Morrisem. Tohoto pěvce mám pevně spojeného s hrdinskými, aristokratickými či přímo panovnickými postavami (mj. zpíval Wotana), k čemuž ho přímo předurčuje jeho až šlechticky a asketicky působící vzezření. Jakkoli je Lodovico rozsahem menší role, Maestro Morris z ní udělal velmi výraznou postavu, kdy jak projev pěvecký (disponuje široce založeným, oblým a hutným hlasem) tak herecký vytváří důstojného a vznešeného a až otcovsky (ve vztahu k Desdemoně – je přítelem jejího otce, senátora Brabantia) působícího hrdinu.

Solidně byly obsazeny i ostatní role, v roli Montana se objevil americký barytonista Stephen Gaertner, v roli Roderiga portorický tenorista Eduardo Valdes (realisticky předvedl smutného rytíře trápeného svou nenaplněnou láskou) a v roli hlasatele jihoafrický barytonista Luthando Qave. Skvělý výkon odvedl i orchestr pod taktovkou Maestra Semyona Bychkova.

Velmi pozitivně hodnotím i české titulky Zuzany Joskové, které výborně ladily se zpívaným textem, a to s velkým citem pro atmosféru a prostředí děje.

Závěr tedy? Všestranně koncízní představení, s plně vyrovnanými a sehranými výkony všech účinkujících, které do detailu navodilo atmosféru a ducha doby. 

Jaroslav Sovinský

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

plně souhlasím, Botha byl skvělý, Fleming taky, ale zejména v tom závěru:)))
Valdese už jsem asi v něčem viděla. co to jenom bylo?

H.

Anonymní řekl(a)...

Valdes má v repertoáru MET také ministra Ponga v Turandot a Lermu v Donu Carlosovi. J.

http://www.metoperafamily.org/metopera/season/bio.aspx?id=4085&type=1

Anonymní řekl(a)...

no asi z dona carla si ho budu pamatovat :)). Btw.Oceňuji, že se zdejší recenze vyhnula lacinému strefování do postavy a věku některých pěvců,což bohužel není případ operyplus :((((

H.

Anonymní řekl(a)...

Ještě oprava překlepu. Režii měl samozřejmě Elijah Moshinsky, nedopatřením se mi tam dostalo jméno B. Sher. J.