Tento příspěvek je věnován
včerejšímu (13.10.2012) přímému přenosu opery Nápoj lásky G. Donizettiho z
newyorské Metropolitní opery, prvnímu přenosu nové sezóny.
Premiéra současného nastudování
se konala poměrně nedávno, 24. září letošního roku. Začněme u režie (Bartlett Sher), scény (Michael
Yeargan) a kostýmů (Catherine Zuber), což
se nám stane základem pro další pojednání. Donizettiho skvělá hudba, kterou
Mistr „namíchal“ do svého Elixíru, tu hravá, tu zase jímavá, tu vzbuzující úsměv, tu dojetí, působící až
do hloubky smyslů, je jistě základnou, na níž lze spolehlivě stavět a usilovat
o velké výsledky. Děj této opery je pravda, v zásadě velmi jednoduchý, ale
režijní propracování vývoje charakterů (typicky u Adiny a Nemorina), úsilí o
promyšlení každého detailu a zapojení všech interpretů do provázané dynamické
akce může přinést bohaté ovoce. Řekněme si již zde v úvodu, že právě tohoto
bylo ve včerejším představením dosaženo, v míře skutečně vrchovaté.
Režijně byla opera mírně
posunuta z počátku 19. století do třicátých let století téhož, tedy do doby
premiéry opery, ve vztahu k Donizettimu tedy do současnosti, do doby, kdy již
probíhalo italské risorgimento, které o třicet let později vyvrcholí
sjednocením země. V r. 1831 bylo založeno jedním z hlavních představitelů
risorgimenta, Giuzeppem Mazzinim, hnutí Mladá Itálie, které mělo sjednocení
vlasti ve svém programu. V různých částech země probíhala v té době povstání
proti vládnoucí moci. A právě do tohoto společenského kvasu, a dlužno říci, že
opravdu povedeně a promyšleně, Nápoj lásky režie zasazuje. Děj se neodehrává na
vesnici, ale spíše na maloměstě, jakých lze po Itálii najít mnoho, s příslušnou
„sousedskou“ atmosférou, kde, stejně jako na vsi, se zná každý s každým a nic
se neutají. Adina zde tak není vesnickou statkářkou, ale spíše majitelkou
panského sídla, vily, která se nachází na okraji městečka, kde zástavba plynule
přechází do polí. A místní obyvatelstvo, vlastenecky nadšení Italové, nemají
kromě každodenních starostí v hlavě nic jiného, než jak naplánovat revoluci. S
vojáky, kteří právě dorazili do městečka, se sice snaží najít modus vivendi,
ale patrně si myslí v pozadí svoje.
Děj se klidně mohl odehrávat v
Lombardii (v Bergamu, které se v ní nachází, se Donizetti narodil), která tehdy
podléhala Rakousku a jeho habsbursko-lotrinské dynastii (znaky na uniformách
vojáků s dvouhlavým orlem vazbu na Rakousko naznačovaly). Krajinou se
potulující místní obyvatelé, typicky v první scéně, se střelnými zbraněmi v
rukou, dávali tušit odhodlání k nějaké té povstalecké akci. Ale aby ti
povstalci v úvodu nezůstali jen pouhou epizodou, povstalecká myšlenka je
rozvíjena i dále, a byť si to tak Donizetti nepředstavoval, mírný posun smyslu
nebyl na škodu, naopak, působil s revolučním zasazením velmi konzistentně.
Dulcamara zde není mastičkář, šarlatán, to má snad jen jako „doplňkový zdroj
příjmů“, ale pouze se za něho vydává, aby byl nenápadný. Ve skutečnosti je to
jeden z hlavních podporovatelů povstání (ne-li přímo organizátor) a jeho
obchody mají přilákat pozornost lidu a vládnoucí moci (potažmo armády), a
současně odlákat pozornost moci od toho, co je skutečným cílem jeho příjezdu.
Vyložit ze zadní části vozu nenápadně náklad zbraní a materiálu pro povstalecké
aktivity. A když se při tom ještě prodá nějaký ten elixír? Proč ne, dáme to na
podporu revoluce. Dulcamarův zpěv, v němž nabízí své zboží svým italským
krajanům, získá opět jinou dimenzi, je to vlastně patriotický projev. Do tohoto
rámce (byť to nebylo možná záměrem režie, ale mohlo to tak být v dané
souvislosti chápáno) zapadla i scéna II. dějství, kde Adina žádá Nemorina, aby
neopouštěl místa, kde ho mají všichni rádi. Adina to říká samozřejmě kvůli
lásce k němu, ale jakoby snad i říkala, tady je tvoje vlast, proč by ses dával
do služeb cizí moci (habsburské armády). To mě svým způsobem velmi dojalo,
působilo to v oné tušené patriotičnosti mladé Italky nesmírně pravdivě.
Naznačené režijní pojetí
milostné příběhy, které jsou základem děje, velmi vhodně zasadilo do tehdejšího
společenského rámce a dalo ději další obohacující význam. Režie je velmi
dynamická, do detailu promyšlená, a usiluje o pravdivost děje, ať již v
komické, či dramatičtější, emocionálnější partii. Nápoj lásky konečně není typická
komická opera, za ni ji neměl ani sám Donizetti, je to spíše obrázek ze života
tehdejší společnosti, kde se mísí veselé scény se scénami vážnějšími. Režii se
plně podřídili všichni účinkující a vytvořili velmi sehraný a vyrovnaný tým,
kde akci jednoho zcela přesně odpovídá reakce druhého, třetího atd. I když je
Nápoj lásky opera „číslová“, v daném provedení působila velmi semknutě, dojmem
plně provázaného pásma. Režii velmi vhodně odpovídala i scéna, plně narativní,
a odpovídající době. V první části potěší oko diváka vpravdě bukolská krajina
někde kolem řeky Pádu (tedy pokud jsem děj správně v duchu situoval do
Lombardie), zalitá sluncem, ozařujícím nejen část Adinina příbytku, ale i pole
v pozadí z něhož vyčnívaly zbytky antického akvaduktu, který mohl kdysi třeba
zásobovat Mediolanum (tedy Miláno, centrum Lombardie). V takové krajině kdysi
sedlačil Verdi, když se zrovna nevěnoval komponování; a byl to právě Verdi,
který se u Donizettiho mnohému naučil a na Donizettiho umění plně navázal a
vedl pak italskou operu k dalším metám.
V další partii opery se
dostaneme na náměstí (piazzu) již zmíněného městečka, které navodilo klasickou
maloměstskou atmosféru. Po pravé i levé straně dvoupatrové decentně působící
domky, v pozadí barokní chrám s širším průčelím, doplněný sochami. Úvod druhého
dějství nás zavede do nitra Adininy usedlosti, kde v přízemí se hoduje (a to
doslova, pěvci se do vybraných lahůdek nemuseli dvakrát pobízet) a celek je
zarámován schodištěm a ochozem. Konečně závěr nás zavede do polní krajiny někde
za Adininou usedlostí, porostlé houštinami a jinou vegetací, romanticky zalité
zapadajícím sluncem, v níž, když k sobě konečně najdou cestu, spočinou Adina s
Nemorinem v láskyplném objetí, až je zde vyruší přicházející Belcorův oddíl.
Scéna je doplněna jednoduchými kulisami, které malebnost prostředí plně
podtrhují. Se scénou jsou skvěle provázány i realisticky pojaté dobové kostýmy,
ať již pokud jde o měšťany (jak u nás za starého Rakouska), tak i venkovany a
vojáky. Celek pak doplnil i mistrovský světelný design (Jennifer Tipton).
Přejděme nyní k výkonům pěvců.
Celá pětice sólistů byla do svých rolí obsazena tak, jako by jim role byly šity
přímo na míru. Vskutku, velmi, velmi šťastná volba, naprostá synchronizace. A
nesmírně realistický a věrně působící výsledek. A když to bylo vhodné, občas
(zejména u Adiny) se připojilo i nějaké to lehce nadsazené velkooperní gesto,
aby se divák od srdce pobavil.
Když jsme se o Adině právě
zmínili, začněme tedy hned u ní. Její role se zhostila ruská diva, Anna
Netrebko a předvedla strhující výkon, jak pěvecký, tak herecký. A, co jsem
především velmi ocenil, plynulý a reálně působící charakterový vývoj postavy.
Disponuje nádherným jasným sopránem, jistým ve vyšší i nižší poloze, s
nádhernými přechody a frází. Byť zpívala na plný výkon, její projev působil
velmi uhlazeně, přirozeně. Hlas plně podřizuje situaci, jíž přizpůsobuje mimiku
a gestikulaci. V jejím podání je Adina trochu podšité děvče, které se rádo
baví, někdy až moc (vede to až ke koketerii jako formě trestu vůči Nemorinově
nevšímavosti, která dráždí její ješitnost), je trochu přelétavé a neví co chce,
ale jinak je to v jádru dobrá duše. Postupně poznává, že ten mladíček, co na
začátku vzdychal, je vlastně upřímně založená bytost, jejíž city nelze neopětovat.
Ono poznání, ke kterému Adina dospívá, předvedla A. Netrebko mistrovsky a její
výstup s Nemorinem, kde mu vyznává lásku, patřil k vrcholům večera. A že sem
dala trochu té lehce přehrávané velkoopernosti? To aby to divák nebral jako
operu seria. Skvěle podaná byla i árie parodující příběh Tristana a Isoldy,
dále již naznačený koketní výstup s Belcorem a samozřejmě bravurní barkarola s
Dulcamarou. Její výkon byl ovšem velmi vyrovnaný, tak ani nelze hovořit o
vrcholech, vrcholem bylo celé její vystoupení. Skvěle jí padl i kostým, bílá
venkovsky působící ležérní halenka a červená sukně přepásaná mohutným pásem,
celek doplnil elegantní černý klobouček.
Velmi důstojným protějškem byl
Adině americký tenorista Matthew Polenzani, který se
zhostil role Nemorina. Disponuje rovněž krásným hlasem, plným, sytým, a ač je
lyrickým tenorem, jeho hlas působil (k dobrému ovšem) až lehce mlado-hrdinně.
Jeho Nemorino mě nesmírně překvapil, a to veskrze v pozitivní rovině. Přiznám
se, že mi tato role ne vždy byla duchovně blízká, ale M. Polenzani mi ukázal,
jak se dá Nemorino zahrát, abych si s ním rozuměl. Ukázal mi tu roli v jiném
světle. I on, stejně jako A. Netrebko, předvedl v roli skvělý vývoj, ale spíše
tak, že než by se vyvíjel, spíše odkryl karty; Nemorino ukázal, co je ve
skutečnosti v něm. Ano, na začátku je trochu naivní, a nesmělý, ale není to
nějaký vesnický trouba, vesnický balík. No a když se uvolní, popuzen vínkem,
dovede si užít i rozmaru a nesmělost zmizí (ve scéně Nemorina v náladičce
působil M. Polenzani opravdu kouzelně). Ale řekli jsme si, čím jeho Nemorino
není, tak teď, čím je: jeho Nemorino je skrytý rytíř, je to „celý muž a hrdina
- muž bez bázně a hany“. Ve venkovském kostýmu, který měl lehce „western“ styl,
působil opravdu jako skutečný švihák. A právě k onomu rytíři skvěle a
realisticky sedly niterné partie, jak úpěnlivá ariosní prosba na konci I.
dějství, tak samozřejmě i proslulá „Una furtiva lagrima“ ve II. dějství. Právě
v jeho podání vyznělo poselství naposled zmíněné árie v plné síle a šíři, jako
nadšené očekávání, naplněné touhou a vírou, důvěrou v sebe sama a nadějí, která
se naplní; rytířský, hrdinný projev. Toto pojetí Nemorina bylo pro mě nové.
Uvažoval jsem, koho mi M. Polenzani připomíná, jak tváří a celkovým
hrdinštějším zjevem s delšími vlasy, tak vystupováním (ve skrytu odhodlaný
rytíř). Pak jsem si vzpomněl, přece jen mám rád romantické příběhy, na
Vinnetoua v podání Pierra Bricea. Můžete se mnou nesouhlasit, ale rytíře prérie
jsem v Polenzaniho Nemorinovi prostě viděl a charakterově jsem si obě
postavy propojil.
Dalším
z kvintetu hlavních postav byl seržant Belcore v podání polského barytonisty
Mariusze Kwieciena. Hlasově výborně rezonoval s charakterem role
(muže-důstojníka), jeho baryton je jemný, ladný, distingovaně působící, a
patřičné hutnosti. Předvedl přesně to, co se od něho očekávalo. V modré
uniformě se zlatými výložkami a černou vyšší přilbicí se skvěle vyjímal a věrně
zahrál (lehce buffózně) chvastounského vojáka, který si myslí, že na první
pohled zlomí srdce každé, kterou potká. Ale tento voják je vlastně dobrák od
kosti, jen kdyby se zbavil přemíry sebejistoty. Dostal sice lekci, ale poučení
si z ní moc nevzal, však ve světě je tolik tisíců jiných!
Dalším
vládcem oblasti hlubších tónů byl Dulcamara v podání italského barytonisty
Ambrogia Maestriho. Jeho baryton je nosný, toho pravého buffózního zabarvení, a
dělá s ním pravé divy. Jeho propojení pěveckého výkonu s hereckým projevem bylo
mistrovské. Víme již, že režijně to není pochybný „doktor“ - mastičkář, ale
tajný revolucionář. Ale také skvělý obchodník, který by snad svými léčivy, jak
je chválí, vzkřísil i mrtvého. A stejně jako Belcore, dobrák od kosti, přesněji
v jeho případě, dobrá milá duše; k tomu vede i výraz jeho usměvavé tváře. Oba
jeho výstupy, kde nabízí své zboží, tedy při příjezdu i při odjezdu na konci
byly brilantní, v jedné gradující linii. A barkarola? Pravé šíření dobré nálady
a pozitivní energie. Celkově skvělý výsledek podtrhl i jeho padnoucí kostým,
splývavý svrchník rozšafného pána.
Pětilístek
pak doplnila svým jemným, něžně znějícím, sopránem americká pěvkyně
Anne-Carolyn Bird v roli Giannetty. Působila jako milé venkovské děvče šířící
radost mezi přítomnými. Skvělé výkony odvedl i sbor a orchestr pod taktovkou
Maestra Maurizia Beniniho; pro úplnost, hudební doprovod recitativů byl v
rukách Roberta Morrisona.
Velmi
pozitivně hodnotím i české titulky Zuzany Joskové, které výborně ladily se
zpívaným textem, provedené se skutečným literárním citem, jsouce holdem jazyku
českému.
Závěr
tedy? Nesmírně koncízní nastudování se zcela vyrovnanými výkony všech
účinkujících, naplněné dynamikou, city a pozitivní energií budící nadšení. Z
kina jsem odcházel ve velmi povznesené a radostné náladě. Vskutku, skvělé
zahájení letošní sezóny!
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat