pátek 12. října 2012

Gaetano Donizetti: NÁPOJ LÁSKY (srovnání Donizettiho opery s operou D. Aubera na tentýž námět)



Již zítra se dostaneme k prvnímu přenosu sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery. Již dříve jsme si k opeře, která bude přenášena, Nápoji lásky od G. Donizettiho (1797-1848), uvedli některé základní vstupní informace (zejména obsah, osoby a hlasové obory).


V předchozím příspěvku jsme si již uvedli, že libreto k této opeře vytvořil italský básník Felice Romani (1788-1865), a sice tak, že zpracoval již existující libreto francouzského dramatika a libretisty Eugène Scribea (1791-1861), které bylo určeno pro dvouaktovou operu francouzského skladatele Daniela Aubera (1782 – 1871) „Čarovný nápoj“ (Le philtre), jejíž premiéra se uskutečnila v pařížské Opeře 20. června 1831 (uvádí se i 15. červen téhož roku); dílo přineslo svému autorovi okamžitý úspěch a v repertoáru pařížské Opery zůstalo do r. 1862 (bylo dáváno „v l. 1831-1862, ve 243 představeních“ – viz zdroj č. 1); opera se dostala na operní scény v celé Evropě; v současné době však není běžnou součástí světového repertoáru.  Velmi úspěšným se stal i dvouaktový Donizettiho Nápoj lásky; jeho premiéra se konala v milánském Teatro alla Canobbiana dne 12. května 1832. Poté, co se Donizettiho Nápoj lásky stal velmi populárním, došlo i k tomu, že hudba  Auberovy a Donizettiho opery „byla smíšena do pasticcia, které bylo v němčině zpíváno v r. 1836 v Petrohradě“ (viz zdroj č. 1).   

Nyní se podíváme na obě opery ze srovnávacího pohledu. E. Scribe vytvořil libreto pro Auberovu operu podle italské hry „Il Filtro“ (tj. „Čarovný nápoj“) od Silvia Malaperty, publikované „ve francouzské adaptaci v r. 1830 Stendhalem v Revue de Paris“ (viz zdroj č. 1). Auberova opera se odehrává v Mauléonu, ve francouzském Baskicku v 18. století (do Baskicka byla v raných vydáních situována i Donizettiho opera, bývá uváděna „vesnice v Baskicku na počátku 19. stol.“ či na konci 18. stol.). V Auberově opeře se objevují následující postavy: Thérèsine (soprán), odpovídá Donizettiho Adině; Guillaume (tenor), odpovídá Donizettiho Nemorinovi; seržant Jolicoeur (bas, uvádí se i baryton), odpovídá Donizettiho Belcoremu; Dr. Fontanarose (bas), odpovídá Donizettiho Dr. Dulcamarovi; Jeannette (soprán, uvádí se i mezzosoprán), odpovídá Donizettiho Gianettě; v opeře se objevuje i postava Fontanaroseova sluhy.

Děj Auberovy opery je prakticky shodný s dějem Donizettiho opery; u Aubera je děj následující (podle zdroje č. 1): mladý rolník Guillaume miluje Thérèsinu, krásnou, ale poněkud odměřenou majitelku panského sídla. V lásce má soka, domýšlivého seržanta Jolicoera; oba se však Thérèsinu marně pokoušejí přimět k sňatku. Zoufalý Guillaume zakoupí u Dr. Fontanarosea, potulného mastičkáře a šarlatána, nápoj, který má za kouzelný nápoj lásky; ve skutečnosti jde však o láhev vína. Mastičkář Guillaumovi řekne, že bude nápoj působit až za dvacet čtyři hodin (což dává mastičkáři dost času na to, aby zmizel z města). Když Guillaume „nápoj“ vypije, začne si více věřit, a to natolik, že se pak před Thérèsinou tváří lhostejně, což ji rozzlobí, když vidí, jak se změnilo chování mladíka, který ji předtím zbožňoval. Aby v něm vzbudila žárlivost, vyslovuje souhlas tím, že si vezme Jolicoeura. Guillaume je stále klidný, neboť věří v sílu nápoje. O několik hodin později pak vesničané oslavují nadcházející sňatek Thérèsiny a Jolicoeura. Thérèsina se však trápí tím, že s nimi není Guillaume, neboť její pomsta nebude působit, pokud jí Guillaume nebude přítomen. Guillaume chce působení nápoje uspíšit, obrátí se tedy opět na Fontanarosea. Aby si nápoj mohl koupit, upíše se do služby v pluku svého soka. Mezitím se vesničané dozvědí, že Guillaumovi zemřel strýc a zanechal synovci všechny své peníze. O Guillauma se hned začínají zajímat všechny dívky, a mladík má za to, že nápoj začal konečně působit. Thérèsina zjistí, že se Guillaume upsal vojenské službě, aby získal peníze na koupi nápoje lásky. Poznává tak, jak moc ji miluje, a vykoupí jeho vojenskou smlouvu. Když se pak vrátí Jolicoeur, Thérèsina mu oznámí, že si vezme Guillauma. Poté se Thérèsina a Guillaume dozvědí, že Guillaume se stal bohatým. Mladý pár se raduje ze svého štěstí a Fontanaroseovi, který opouští město, všichni vyjadřují uznání a vděčnost.

Jak již naznačeno výše, premiéra Auberovy opery (romantické komedie) se uskutečnila v pařížské Opeře. Děj je jednoduchý a „sotva nabízel situace hodné velkých lyrických možností Opery. Nasazení sboru a většího orchestru velkého divadla skutečně vyžadovalo silnější dějovou linii. Mnoho kritiků dílo považovalo za víceméně dílo typu „opéra-comique“ (tyto opery se objevovaly v pařížské Opéra-Comique), v němž recitativ nahradil (pro „opéru-comique“ typický) „obvyklý mluvený dialog, ačkoliv přenesení Scribeových technik opéry-comique do žánru komické opery není tímto příkladem. Je zde méně akce a jednodušší děj než ve většině oper-comique, navzdory podobnosti stavebních prvků. Z toho důvodu je zde menší potřeba použití recitativů a většina děje je včleněna do hudebních čísel, které jsou naopak schopny se rozvinout v poklidnějším tempu. Tento stav je zdůrazněn převahou ariosa“, které se objevuje spolu s „těmito delšími hudebními čísly.“ V opeře se objevuje „méně strofických forem, méně kupletů, více árií a ansámblů, a ansámbly zapojující sbor.“ Skladatel i libretista, vědomi si rozdílů mezi hudebními žánry, sdělují „totéž poselství, ale tentokrát jako komickou operu, ne jako opéra-comique.“ Pokud jde o celkovou dramatickou strukturu a hudební styl, je Čarovný nápoj nicméně „podobný operám-comique, Scribeem a Auberem vytvářeným.“

V opeře je navozována pastorální atmosféra, hudba je vynikajících kvalit, „melodie jsou elegantní a svěží“, vykazují nápadný folklórní prvek. V opeře se objevují vznosné árie, v případě Thérèsiny s koloraturou (vyjadřuje její tvrdohlavost a samostatnost), Jolicoerův vojenský kuplet, či barkarola pro dva hlasy. „Zvláště zábavným komickým výtvorem“ je v opeře postava povedeného mastičkáře. Vokální styl opery má heroickou dimenzi, zejména u tenoru (Guillaume), „jako u francouzského hrdinného tenora“.  Viz zdroj č. 1, poslední citace zdroj č. 2. Již zmíněná barkarola se objevuje i u Donizettiho, kde Dulcamara v duetu s Adinou „paroduje bohatého Benátčana poblázněného hezkou mladou dívčinou. Barkarola je píseň lodníků typická pro Benátky, obyčejně mající 6/8 takt. Změna taktu na takt 2/2 zdůrazňuje nemotornost starého chatrného muže při jeho pokusech o galantnost.“ Viz zdroj č. 3.

Nyní přímo přejděme k Donizettiho Nápoji lásky. Donizetti byl požádán impresáriem Alessandrem Lanarim o operu pro jarní sezónu r. 1832 v milánském Teatro Canobbiana. Spekuluje se, že Donizetti převzal zakázku jen deset týdnů, či případně i méně, před plánovanou premiérou, a to poté, co jiný skladatel nedodal zmíněnému impresáriovi již dříve objednanou operu. Na tvorbu díla tak zbývalo málo času. O libreto se postaral F. Romani (k jeho plodnému dílu se počítá více než 100 libret); jako u většiny svých libret či jako tomu bylo u jeho současníků-libretistů, se tak stalo zpracováním již existujícího díla, v daném případě, jak již naznačeno, zpracováním libreta pro dřívější Auberovu operu. Libreto pro Nápoj lásky Romani údajně napsal za pouhých osm dní. Čas tlačil i Donizettiho; operu napsal za pouhých několik týdnů (uvádí se rozmezí od dvou do šesti). „Minimální harmonogram pro vytvoření opery, v dnešní době nepředstavitelný, byl plně realizovatelný v době bel canta, kdy byli skladatelé závislí na stereotypních formách a strukturách a opětné použití částí svých předchozích děl bylo u skladatelů normou.“ Viz zdroj č. 3.   

Romani změnil a italianizoval jména hlavních postav a jejich novým pojmenováním na ně vyjádřil svůj názor: „Adina je jméno hebrejského původu znamenající „půvabný“ nebo „útlý“; Belcore a Dulcamara jsou doslovně italskými výrazy znamenající „krásné srdce“ a „sladko-hořký“. Dulcamara je také synonymum pro hořko-sladký rulík, tradiční homeopatický lék používaný k léčení řady nemocí. A jméno Nemorino je zdrobnělinou z latinského „nemo“, tj. znamená „malý nikdo“. Vesničané, kteří se v Donizettiho opeře objevují, jsou jeho současníci, ale „jejich kořeny jsou jasně vysledovatelné k antické římské komedii prostřednictvím commedia dell´arte, jednoduchého komického improvizačního pouličního renesančního divadla.“ Belcore a Dulcamara jsou standardními postavami těchto žánrů: seržant Belcore je nadutým vojákem a „Dulcamara je stereotypním tajnůstkářským šarlatánským doktorem. Nemorino je klasickým Pierotem toužícím po lásce své mazané přelétavé Kolombíny (Adiny). Ale zatímco Belcore a Dulcamara v ději velikášsky žvaní a zůstávají ve šťastném neprozření, Romani a Donizetti umožňují Nemorinovi a Adině se poučit  a proměnit se, čímž jsou nevázané šaškárny podepřeny nefalšovaným patosem.“ Jen pro zajímavost: zvláštní shodou okolností zpodobnil postavu domýšlivého seržanta (Jolicoeur /Belcore) v premiéře Auberovy i Donizettiho opery tentýž pěvec, francouzský barytonista Henri-Bernard Dabadie (1797-1853).

Pokud jde o nápoj lásky, letkvar, který ji má vzbudit, „koncept získání milovaného objektu prostřednictvím kouzelných prostředků může být vysledován do antického řecko-římského světa, a skrze středověk a renesanci až k současné době, jak v pohanské, tak křesťanské tradici. Příběhy o kouzelných nápojích lásky, ať již pomohly či nikoliv, se vinou legendami, uměním a literaturou od řeckého mýtu o Héraklovi a Deianeiře k irskému příběhu Tristana a Isoldy, který Adina v I. děství Nápoje lásky naplno zesměšňuje, ale Nemorino ho bere vážně.“ Pro zajímavost, Richard Wagner, který později tento irský příběh ve své opeře ve zcela vážné rovině proslaví, v r. 1840 upravil Donizettiho Nápoj lásky pro klavír. Viz zdroj č. 3.

U Donizettiho se děj odehrává na malé italské vesnici, kde každý zná každého a kde pocestný obchodník poskytuje významnou formu k veřejné zábavě. Donizetti věnoval pozornost, jak již naznačeno čtyřem postavám: potulnému šarlatánskému doktorovi, světáckému seržantovi, sečtělé, bohaté a krásné statkářce a „konečně, malému nikomu – Nemorinovi, prosťáčkovi, který v rozličných směrech má to dobré ze všech předchozích.“ Drastickou redukcí role venkovské dívky Jeannetty/Gianetty učinil Donizetti svůj Nápoj lásky „belliniovským kvartetem pro soprán, tenor, baryton a bas, jakým jsou (Belliniho) Puritáni. Nápoj lásky není doopravdy komická opera, jakou je Donizettiho mnohem pozdější Don Pasquale“ (dramma buffo) „spíše ho nazýval dramma giocoso, nebo melodrama se šťastným koncem a komickými prvky, jako v případě Figarovy svatby. … Donizetti sám by se mohl ztotožnit s Nemorinem. Pocházel z rodiny negramotných dělníků v Bergamu, a měl to štěstí, že mohl jako chlapec zpívat v kostelním sboru Santa Maria Maggiore, kde si ho všiml Simone Mayr“ (1763 – 1845), „kapelník a přední operní skladatel z Bavorska, který mu dal první vzdělání v hudbě a rozpoznal jeho velký talent. Sám byl ušetřen vojenské služby bohatou ženou, která za něj zaplatila, aby se vyhnul povolání do rakouské armády.“ Viz zdroj č. 2.

„Scribeova a Auberova opera je nezávazná pastorální hříčka a ani Romani si svůj úkol nikterak neproblematizoval. Přejal zápletku a role tak jak byly ve francouzské opeře a především se snažil vtisknout své „úpravě“ kolorit italského venkova a italské vesnice tak, jak se to naučil u Goldoniho, ve veršové technice snad i u Metastasia. To se mu opravdu podařilo, snad jen v postavě sebevědomého seržanta Belcora prosvítá francouzský původ předlohy. Se stejným zdarem se o zachycení koloritu italského venkova pokusil i skladatel, ba je jistě možné říci, že ze všech Donizettiho buff je právě Nápoj lásky nejitalštější a nejlidovější.“ Viz zdroj č. 6.

Při zpracování libreta se Romani vcelku držel Scribeova děje, byla však učiněna řada úprav. Doplňky, které si vyžádal Donizetti, zvýšily u díla romantičnost a redukcí prvku koketérie, objevujícího se ve Scribeho verzi, vnesl Romani do nové verze „oduševnělý italský patos. K tomuto účelu přidal některé klíčové pasáže, které nemají analogie ve Scribeho textu, zvláště Nemorinovu zoufalou prosbu „Adina, credimi“ ve finále I. dějství a Adinino srdečné ale nepřímé vyznání lásky „Prendi, per me sei libero“ ve II. dějství.“ Dalším doplněním, „učiněným na Donizettiho naléhání, zcela proti Romaniho vůli“ byla Nemorinova árie „Una furtiva lagrima“, bez níž si Nápoj lásky nelze snad ani představit. „Jestliže zmíněná Nemorinova prosba „Adina, credimi“ nám dává jen letmo zahlédnout muže, který se charakterově později v opeře projeví, tak právě v „Una furtiva lagrima“ ho již začínáme pozorovat naplno.“ Viz zdroj č. 3. Tato árie byla napsána v době, kdy skladatel trpěl vážnou bolestí hlavy (viz zdroj č. 5). Když už je řeč o tenorovi Nápoje lásky, role Nemorina sice není tak náročná, jako role tenora v Auberově opeře, ale „je velmi dlouhá a těžší, než si lidé myslí“. Dalším hlavním rozdílem oproti Auberově opeře „je duet pro soprán a tenor, Chiedi all´aura lusinghiera, který je v Auberově Čarovném nápoji árií pro soprán.“ Viz zdroj č. 2.

„Děj Nápoje lásky je prostinký do té míry, že prakticky neumožňuje nějakou dramatickou výstavbu opery v pravém slova smyslu, ale o to skladateli v tomto případě nešlo. Libreto nabízí spíš drobné, žánrové obrázky, a v tomto smyslu Donizetti svoji buffu zhudebnil. Lidový a písňový charakter jeho inspirace ovšem neznamená, že hudba Nápoje lásky nehýří melodickým bohatstvím a svěžestí“, což zdaleka neplatí jen pro (již zmíněnou) Nemorinovu árii „Una furtiva lagrima“. … „Měnící se nálady postav opery jsou mistrně vystiženy a lyrické scény jsou v dokonalé rovnováze s tónem obou buffových rolí, Belcora a Dulcamary. Je tedy Nápoj lásky po všech stránkách šťastným dílem s celou řadou hudebně krásných míst melodických a s charakteristickou vynalézavou instrumentací. Ke kladům díla dlužno přičíst řadu nápadů zjevně parodistických.“ Jde již o zmíněné zesměšnění příběhu Tristana a Isoldy v Adinině kavatině, samo „jádro zápletky s kouzelným nápojem, který není nic víc než obyčejné, byť zřejmě dobré víno“, již zmíněná barkarola, i postava „seržanta Belcora s jeho hrubou soldateskou“. Viz zdroj č. 6. Hudba Nápoje lásky představuje to nejlepší z tradice belcanta, které ovládalo italskou operu na počátku 19. století: hudba této Donizettiho opery „jednolitě svírá jak romantické kavatiny a ztřeštěné písně, tak i parodované vojenské pochody a zanícená prohlášení. Od tuctů půvabných komedií zkomponovaných v téže době odlišuje Nápoj lásky nejen vysoká kvalita jeho hudebních čísel, ale též celková konzistentnost jeho hudby.“ Viz zdroj č. 3.

Nápoj lásky se stal velmi úspěšným již při své milánské premiéře (dočkal se po ní 33 repríz, „což byl na dobové poměry počet nevídaný“). Brzy se dostal též na přední evropské scény, již  ve třicátých letech 19. století šlo o Madrid, Barcelonu, Lisabon, Vídeň, Londýn, Paříž i Prahu. V r. 1838 se opera objevila i v New Yorku (v Park Theater); v newyorské Metropolitní opeře měla premiéru v r. 1904 (v roli Nemorina vystoupil E. Caruso). Nápoj lásky se stal jednou z nejúspěšnějších komických oper v operních dějinách (mezi roky 1838-1848 byl nejčastěji uváděnou operou v Itálii); vždy byl součástí světového repertoáru a platí to i v dnešní době (patří mezi nejčastěji uváděné opery na světě). Viz zdroj č. 6, v podrobnostech též zdroj č. 3.

A co říci závěrem ke srovnání Auberovy a Donizettiho opery? Citujme ještě jednou pěvce, varhaníka a pianistu Williama Halseye (viz zdroj č. 2): „Je lidskou tendencí chválit jednu věc snižováním významu druhé. To se stalo v případě Čarovného nápoje a Nápoje lásky. Jsou lidé, kteří chválí Čarovný nápoj snižováním významu Nápoje lásky a naopak lidé, kteří to činí obráceně, ale ve skutečnosti jsou obě opery skvělými díly.“ Zbývá jen dodat, že je jistě škoda, že se Čarovný nápoj neobjevuje na operních scénách častěji.


Ke zpracování tohoto příspěvku byly použity mj. tyto zdroje:
1) Letellier, R.I. (ed.), Daniel-François-Esprit Auber: Le Philtre, viz:

2) Halsey W., Elisir d'amore and Le Philtre, 2009; viz:

3) Ellison C.,  Elisir d'amore, Metropolitan opera New York; viz:

4) Osborne Ch.,  Elisir d'amore, in: The opera lover´s companion, viz:

5) Elbers J., Metropolitan Opera Broadcast: L'Elisir d'Amore, Opera News, a publication of Metropolitan opera guild, viz: http://www.operanews.com/Opera_News_Magazine/2012/3/Departments/Metropolitan_Opera_Broadcast___L_Elisir_d_Amore.html

6) Kučera J. P., Donizettiho Nápoj lásky, in: G. Donizetti, Nápoj lásky, opera Smetanova divadla, program k nastudování opery, sezóna 1991/1992;
7) Klavírní výtah Auberova Čarovného nápoje: http://archive.org/details/lephiltreoprae00aube

Příspěvek připravil Jaroslav Sovinský. 

Žádné komentáře: