čtvrtek 13. září 2012

Nádherný koncert

Včera jsem měla možnost prožít jedinečný zážitek - byla jsem na koncertním provedení Verdiho Requiem, které se konalo v kostele svatých Janů. Pro tuto skladbu mám obzvláštní slabost a také trochu "smůlu" - do včerejšího večera se mi nepodařilo ji slyšet naživo (všude se hraje jen Mozart...).

Dirigent Jaroslav Kyzlink počkal, až bylo v kostele doslova hrobové ticho, které pak mimo pauz trvalo celý koncert, a rozezvučely se první tiché tóny Requiem hrané vynikajícím orchestrem Czech Virtuozi. Sbor Janáčkovy opery jemně zazpíval "Requiem" a už jste si mohli vychutnávat dokonalý souzvuk nástrojů a hlasů. Nezpívali jen text, byl to příběh, ve kterém se mísila pokora se strachem, pocit viny s nadějí. V programu byl vložený i česko-latinský text, který jsem měla celou dobu před sebou, a při čtení jako bych viděla celý děj před sebou na scéně.

Brzy se ke sboru přidali i sólisté - nezdolný hlas Richarda Nováka, který se mi svým zpěvem jevil jako "soudce" - ten, který všechno ví... Kdykoli nastoupil, změnila se úplně nálada a člověk musel jen se skutečnou pokorou poslouchat a obdivovat.

Jitka Zerhauová má hlas, který se nedá přeslechnout a vždy bude jistý a přesný. Věděla, o čem zpívá a, i když jsem na ni neviděla, věděla jsem, že celý příběh prožívá a zároveň si užívá nádheru hudby.

Na tenoristu Pavla Černocha si pořád nějak nemohu zvyknout, ale zazpíval to dobře. Chyběla mi procítěnost v hlase, ale je to věcí názoru.

Mám moc ráda hlas paní Evy Dřízgové a včera jsem si ho náležitě užila. Nikdy jsem si neuvědomila, jak nesmírně je part pro soprán v Requiem obtížný!

Po klidném Requiem a Kyrie následovalo bouřlivé Dies irae. Jaroslav Kyzlink nasadil ohlušující fortissimo a dostal z orchestru i pěvců absolutní maximum. Všichni jsme seděli jako v tranzu, hudba byla všude kolem nás, v ní se ozývaly děsivé tympány, jako zlověstné sirény znějící první hlasy sopránu a byli jsme do toho zcela ponoření.

Pak se ozval hlas pana Nováka, který oznámil, že se blíží soud. Nastoupila paní Zerhauová a před námi se v doprovodu jejího mohutného hlasu přinášela kniha, ve které jsou popsané osudy celého světa, a soudce právě usedl na svůj trůn. Jako hrozivá ozvěna se znovu vrátil dunivý zvuk Dies irae. Pak mezzosoprán smutným hlasem promluvil za nás všechny - jsem nešťastník, jsem hříšník, ke komu se mám utíkat o pomoc, když ani spravedlivý si není jistý? Co se mnou bude? Postupně se k němu přidávají i soprán s tenorem a nádherně spolu souzní.

A příjde mužský sbor, který oslovuje soudce, bas, který jako první žádá o slitování, a pak se jeden přes druhého přidávají, až celý sbor a sólisté se setkají v jedné prosbě - "salva me!" - "zachraň mě!"

Následuje překrásné Recordare v podání paní Zerhauové a paní Dřízgové, kdy jedna nádherně doplňují druhou. Hned po nich přichází s osobní prosbou i tenor v dojemném Ingemisco. Z celého Requiem se mi právě tento text líbí nejvíc a Verdi mu dal ty nejněžnější tóny.

A změna, na scénu přichází bas pan Novák s hlasem "moudrého starce", který všechno zná. Dámy připomínaly Bohu, že za ně umřel na kříži, prosily ho, aby si na to vzpomněl, tenor prosil o slitování, byl si vědom své viny a styděl se, připomínal, že Bůh se slitoval na Marií a lotrem, ať tedy i jemu udělí milost. A bas už nic nepřipomíná. S děsem v hlase žádá, aby byl ušetřen hrozivého pekelného ohně. Jako prosebník s popelem na hlavě pokorně pokleká před Soudcem a vyznává se mu ze svých hříchů. V podání pana Nováka to byl silný zážitek!

A opět sbor neopomíná připomenout, že nastal den hněvu - "Dies irae". S plnou neutuchající silou "křičí" o vší té hrůze, která nastala. A potiché plačtivé Lacrymosa hned následuje (použité v Donu Carlosovi). A opět prosby o milost - "huic (hominem reum) parce Deus" - "ušetři, Bože, toho hříšníka". A hlasy se přidávají a sílí, aby se postupně ztrácely, až zazní definitivní "Amen".

Jako z opery pak zní úvodní tóny Offertoria. Mezzosoprán, tenor a bas svými hlubokými hlasy působí jako výrazný protiklad proti nastupujícímu "andělskému" hlasu sopránu. Následuje jemné "Hostias", ve kterém mě pan Černoch bohužel zklamal - těšila jsem se na něžné pianissimo a velmi rychle zesílil a ztratila se všechna jemnost v hlase.

Sanctus jako by do Requiem ani nepatřil. Vždy mám pocit, že si ho Verdi vypůjčil jen z nějaké opery. A po něm další perla celé skladby - Agnus Dei. Když se sbor přidával k sólistkám, aby zazpíval "Dona eis requiem", bylo vidět, že i samy sboristky byly dojaté tou nádherou. Vždycky jsem si říkala, že tady měl Verdi skončit, krásnější závěrečné tóny si nemohl vybrat.

Do včerejšího večera jsem moc neměla v oblibě části Lux aeterna a Libera me. Díky koncertu jsem ale změnila názor. Neutuchající silou stále všichni zpívali, obdivují paní Dřízgovou za Libera me a děkuji sboru a orchestru za závěrečné Dies irae. Verdi věděl, jak zapůsobit na své posluchače. Určitě si musel být jistý tím, že Dies irae je nejpůsobivější částí, a dal ji do Requiem častokrát a v závěru zopakoval úvodní Requiem. Poslední slova vystihují naprosto vše - "libera me" - "vysvoboď mě".

Po skončení bylo mimořádně dlouho ticho, jako bychom se nemohli v prvních chvílích ani vzpamatovat. Pak se ozval bouřlivý potlesk a obecenstvo neutuchajícím aplausem vestoje děkovalo účinkujícím za nádherný zážitek. Takové večery se neopakují!

Žádné komentáře: