čtvrtek 14. června 2012

Jaroslav Sovinský: Liška Bystrouška na operním festivalu v Glyndebourne


Níže uvedené řádky jsou věnovány pojednání o operním představení, které bylo minulou neděli (10.6.2012) přenášeno do kin v ČR, mj. do Olomouce, kde jsem měl možnost je také shlédnout. Jeho první část (pět obrazů) byla dávána ze záznamu, lehce později, než se toho dne konala první část představení (aby nemuseli diváci v kinech absolvovat delší přestávku, která je běžná při provedení v Anglii) a druhá část (čtyři obrazy) již v přímém přenosu. Celková doba celého představení (v čistém čase) činila cca 1 h a 35 minut.

Na programu prestižního operního festivalu, který se pravidelně v anglickém Glyndebourne koná, je v letošní sezóně i proslulé dílo Leoše Janáčka, Příhody Lišky Bystroušky; a právě tato opera byla do našich kin přenášena. Bylo jistě zajímavé pro naši obec shlédnout, jak se dílo našeho autora dává na zahraniční scéně. Glyndebourne, kde festival probíhá, se nachází v jižní Anglii, v hrabství East Sussex, poblíž města Lewes, jižně od Londýna, nepříliš daleko od průlivu La Manche. Festival byl založen v r. 1934, od toho roku se zde koná každý rok, s výjimkou let 1941-1945 (tj. za probíhající II. světové války) a r. 1993, kdy byla přestavována festivalová budova; v podobě otevřené v r. 1994 po rekonstrukci se do operní budovy vejde 1.200 diváků. Podrobněji viz zde, na oficiálních stránkách festivalu: http://glyndebourne.com/how-get-here
 
Podívejme se po tomto stručném entrée na vlastní představení. Jak je dnes již v zásadě samozřejmostí, bylo dílo v Glyndebourne nastudováno v originálním jazyce, v daném případě tedy v češtině. Náš rodný jazyk může být jistě pro zahraniční pěvce oříškem. V daném představení vystupovali v hlavních rolích jen zahraniční pěvci, a je třeba říci, že se všichni vcelku s jazykem opery sžili a nehledě na jisté problémy u přízvuku, bylo jim v zásadě i rozumět, což jim jistě slouží ke cti. K přenosu byly poskytnuty i anglické titulky, které v zásadě odpovídaly originálu, byť na některých místech byl význam mírně posunut, jistě, překlad dialektu, v němž Janáček libreto zpracoval, není jednoduchou záležitostí. V libretu samotném je i řada veselých partií, které upřímně diváky v Glyndebourne pobavily. Za všechna taková místa alespoň jeden příklad, kdy lišák Zlatohřbítek v rámci námluv zpovídá Bystroušku a mj. se jí ptá, zda kouří, odpověď zní „ještě ne“ /„not yet“/ (to že si to již Bystrouška vyzkoušela s fajfkou, kterou ukradla starému jezevci, svému nápadníkovi taktně zatajila); načež se Zlatohřbítek ptá: „Žerete králíky?“; překlad: „Do you eat rabbits?“; srdečný úsměv od srdce byl u diváků ihned na světě.

Režie přestavení se chopila britská režisérka Melly Still; jak bylo vidět ze samotného představení, i z rozhovoru s ní o přestávce, velmi svědomitě se na nastudování připravila. Šlo jí o to, aby byl děj proveden maximálně autenticky, tedy cca ve 20. letech minulého století; pořídila si proto i dobové fotografie našeho lidu z té doby. Celé nastudování je v zásadě (i co do scény /Tom Pye/ a kostýmů /Dinah Collin/), až na několik drobnějších momentů, spíše klasickým, bez modernizačních výstřelků, což bylo i vzhledem k povaze díla rozhodně ku prospěchu. Kostýmy lidí působí velmi autenticky a kostýmy zvířat se snaží odpovídat přírodní předloze.Výsledek byl znamenitý, došlo k jedinečné syntéze všech uvedených tří komponentů (tj. režie, scény i kostýmů), doplněných i o mistrovský světelný design (Paule Constable)  a dynamickou choreografii lesní havěti (Maxine Doyle); a to i ve vazbě na skvěle sehraný tým pěvců, kteří byli zvlášť vhodně vybráni pro jednotlivé postavy, kde každý z nich jednotlivě výborně zapadl do své role a odpovídal tak znamenitě příslušnému typu, který se dopředu, zejména v představách našeho diváctva, předpokládá. Režie šla do hlubokých detailů, tak aby postava vyzněla maximálně autenticky a realisticky; pokud bylo možno navíc učinit lehce legrační vložku, nikdy nebyla příslušná šance promarněna. Tomu se přizpůsobili i pěvci a bylo vidět, že si všichni své role přímo užívají a jakoby je prožívali takřka v reálu. Režijně se na jevišti zcela prolíná říše zvířat i svět lidí, jakoby hranice mezi nimi takřka neexistovala. V postavě revírníkově navíc nabýváme dojmu, jakoby hledal cestu do lůna Matky Přírody, chtěl s ní splynout, hledal v ní útočiště, u Matky která ho zrodila, a sním i vše živé, Matky, v níž se koloběh života stále opakuje v neustálém kontinuálním běhu času…

Základní osou celého děje, která je stále na scéně, je rozložitý strom, tyčící se vprostřed jeviště; pod kmenem má své doupě starý jezevec. Za stromem se natažena stěna, jíž prochází zakroucená otevřená „trubice“, která plní buď funkci lesní cesty, nebo vnitřku jezevcova doupěte. Pěvci, kteří jí procházejí, či prolézají, jsou taženi na lanech. Celek doplňuje jen několik menších dekorací, případně rozebíratelná zástěna, reprezentující Páskovic hospodu. Narativně je tak zarámován děj, ale divák má šanci i k rozvinutí vlastní fantazie.

V prvním obraze se kolkolem vše hemží životem letního odpoledne, představujíc harmonii přírodní říše. Ve větvích poletují vážky a motýli, proskočí tudy velkooký žabák, prolétne i statný komár; objeví se i pár králíků, představovaných dětmi ve svetříku a čepicích s pořádnou bambulí. Tu se objeví i pan revírník, v podání ruského barytonisty Sergeje Leiferkuse. Pěvec disponuje hladkým, oblým, silnějším, ladně znějícím hlasem, který skvěle ladí k jeho hereckému projevu i celkovému vzezření. Lehce prošedivělý, s bujným vousem, oduševnělé tváře, oděn v myslivecký oděv klasického střihu s puškou přes rameno, ano, to je ten pravý pan lesní z adamovských hvozdů. Sám se v rozhovoru vyjádřil, že Janáčkovu hudbu považuje za jednu z nejtěžších, ale svým vystoupením prokázal, že se s ní skvěle sžil. Při výslovnosti češtiny měl lehký ruský přízvuk, ale to roli nijak neubíralo na kráse. Pan revírník, lehce zmožen únavou se oddá dřímotě pod statným lesním velikánem. Hemžení kolem něj pokračuje; přilítne komár a využije skvělé příležitosti k obživě. Trubičku zarazí panu lesnímu do krku a zcela naturálně mu vysaje krev. Trochu to přehnal, uvedl se do pravého opojení, až se ho musí chopit jiná havěť. Právě u komára si tvůrci nastudování povolili drobný výstřelek, který ovšem bravurně zapadl do celku. Nevím, jestli skutečně pochopili záměr diváci v Anglii, ale našinec jistě našel úsměv na tváři, když viděl komára v bílém tričku s mohutnou moravskou orlicí na štítě veprostřed. Jakoby komár patrioticky vyjadřoval lásku k Matce Moravii a právě se vracel z fotbalového utkání coby nadšený moravský fanoušek. Schválně jsem se zaměřil na design orlice, je to ten, který je na našem velkém státním znaku. Pokud by viděl představení i pan Jiří Louda, dr. h. c., přední světový heraldik, autor designu našich státních znaků, měl by jistě radost!

Pan lesní je vyrušen žabákem, který mu skočí do tváře, a tu zahlédne malou lišku Bystroušku (dětská role), která utekla z doupěte své mamince-lišce. Zrzavých vlasů, oděna ve svetřík, sukénku a drže v ruce bujný chvost, jako by nějaké lištičce z lesa z oka vypadla. Pan lesní se lištičky zmocní a odvede si ji domů do hájovny. Její maminka, oděna podobně jako liščí dcerka, a s apartním kloboučkem na hlavě, představována pantomimicky, ji marně a smutně hledá a propadá zármutku.

Přesuneme se k hájovně. Strom zůstane vprostřed scény, můžeme si v něm představit třeba hrušeň či jabloň na zahradě, připojeno je několik rekvizit navozující atmosféru dvorku u hájovny. Liška nám trochu povyroste a už je představována ve své dospělé podobě; role se chopila britská sopranistka Lucy Crowe. Předvedla se svým jasným, výrazným, pevným i plastickým sopránem, který propojila s velmi dynamickým pojetím role. Lehce šibalský až potměšilý výraz její milé tváře, ve spojení s příslušnými gesty a celkovým pohybem, to je mazaná kmotra jako vyšitá! Role jako by jí byla šita na tělo. Chtělo by se až věřit, že pohyby a liščí chování jakoby dlouho studovala v hodinách zoologie nebo přímo pozorovala v přírodě. Oděné do svetříku s hrubou suknicí a rezavých rozčepýřených vlasů a s chvostem v ruce (toto opatření umožňovalo lépe pracovat s ohonem, než kdyby ho měla upevněn na zádech) ji bylo často plné jeviště. Když se liška vzpamatuje z dosavadního pobytu u hájovny a odbude i psa Lapáka, má hned co do činění s dotěrnými kluky. Nedá si to líbit a tasí zuby, zde reprezentované loveckým nožíkem, který Bystrouška drží v ruce. Kluci se dají na ústup a liška si nožík důstojně zasune za opasek. Po útoku je sice uvázána, ale jak se zbaví svého pouta, rozhodne se zatočit s pyšným kohoutem, který se tváří (v napoleonském klobouku a vojenském mundůru zvlášť), jako by mu patřil celý dvorek. Naturálně se také věnoval obcování se slepičkami, zde představovanými jako houf lehkých dívek z nějakého domku s červenou lucerničkou nejmenovaného moravského města, v dobových oděvech dívčin takové pověsti ze 20. let; dokonce dívčiny naznačovaly i skutečné slepičí pohyby. Výborný režijní nápad, pochopil jsem ho tak, že jde o naznačení kohoutkovy promiskuity. Maně mi probleskl hlavou ten otřepaný vtip, jak na zemědělské fakultě vypráví profesor studentům o tom, jak se rozmnožují slepice, a že kohout to zvládne až desetkrát za sebou. V první řadě se přihlásí studentka: „Pane profesore, můžete to prosím říci hlasitěji, aby to bylo slyšet i v zadní řadě?“ Profesor vyhoví a vzadu se pak zvedne mladík a říká: „A pane profesore, to ten kohout vždy dělá jen s jednou slepicí?“ Profesor: „Pochopitelně nikoliv.“ A mladík na to: „A můžete to prosím říci ještě jednou a výrazněji, aby to bylo zaznamenáno i v první řadě?“

Kohoutek se na dvorku u hájovny skutečně činil, až si toho všiml i pan revírník a naznačil ženě, že by jako taky… („exempla trahunt“, že?). No paní revírníková (britská mezzosopranistka Jean Rigby, zhostila se i role sovy) ho hnala! Místo aby se věnoval nějaké užitečné práci, že? Pan revírník také na dvorku podojí kravku – velmi vtipně provedeno: na scénu dorazí korpulentnější postava ve strakatém oděvu se sukní a šátkem na hlavě, nastaví ruku s gumovou rukavicí, představující vemínko a pan revírník zmáčknutím rukavice podojí. Liška se pak staví mrtvou, aby přilákala pozornost kohouta a slepic, drůbež na to naletí a Bystrouška nadělá v jejích řadách pravou spoušť a uteče do zaječích. Scéna vrcholí vynořením se jedné ze smrtelně raněných slepiček, již bez hlavy (pěvkyně ji drží v ruce), smutně končící svůj osud na siré zemi…

V lese se Bystroušce zalíbí jezevcova nora. Mazaná kmotra mu lstivě vlastní biologickou zbraní „znesvětí“ hlavu i příbytek a čistotný pan domácí vyklízí pole; drzá liška se zmocní nejen jeho příbytku, ale i jeho fajfky a potáhne; no a skončí to asi tak, jako když si nezkušený kluk dá první cigaretku.

V hospodě pak poslední události probírá revírník s přáteli. Sejde se tu barvitá společnost. Předně pan farář, jehož role se zhostil ruský basista Mischa Schelomianski; předvedl se nosným a pevným hlasem, který ho stejně jako jeho projev (herecký i celkové fyzické vzezření) přímo předurčuje k roli asketicky působícího duchovního (vystoupil i v roli jezevce, rovněž důstojného „pána“) a dále rechtor (v podání britského tenoristy Adriana Thompsona – ostřejší nosový, lehce buffózní, hlas, zhostil se i role komára), který působil skutečně jako klasický, lehce roztržitý maloměstský učitel. Hospodě vládnou majitelé, pan Pásek (Colin Judson) a paní Pásková (Sarah Pring). V jednu chvíli jim proběhne hospodou i drzá Bystrouška, ale jak je spatřena, musí vzít do zaječích. Po cestě z hospody si pak rechtor splete jednu ze slunečnic rozsetých po scéně se svou milou a revírník zmerčí Bystroušku, vystřelí, zasáhne ji do chvostu, z něhož jí létají jiskry, a liška se s hrůzou stáhne do nory. 

O něco později se liška ležérně usadí na stromě, pokuřuje a se zájmem si čte knížku s nápisem (Pictorial book about animals, tj. Obrázková kniha o zvířatech). Tu se pod stromem objeví lišák Zlatohřbítek, v podání britské sopranistky Emmy Bell (disponuje ladným lyričtějším hlasem, který výborně ladil do páru k Bystroušce), a liška hned fajfku v tichosti schová.  V rámci námluv se odehraje onen veselý rozhovor na téma konzumace králíků (viz výše), lišák také hned jednoho přinese a Bystrouška se do něho nadšeně vlastními zuby zakousne. Párek v sobě najde zalíbení a oddá se hrám lásky, v útrobách Bystrouščiny nory (obě pěvkyně se pohybovaly v již zmíněné zakroucené odkryté „trubce“ v pozadí za stromem – temnější popředí a jasněji nasvícené útroby nory vytvořily velmi romantické prostředí).

Po nějaké době prochází lesem Harašta, obchodník s drůbeží a pytlák v jedné osobě, v podání britského barytonisty Williama Dazeleye, a potká se s revírníkem. W. Dazeley měl sice podle mého soudu jisté problémy s výslovností češtiny, ale pěvecky a herecky vše zahladil a působil realisticky, oděn do nenápadně působícího vycházkového oděvu s mošnou s kuřaty přes rameno. Proč také neulovit v tichosti nějakou tu „kožešinu“, když si mám brzy brát Terynku, že? O něco později se les hemží mladými lištičkami, plody lásky Bystroušky a Zlatohřbítka, které maminka upozorní na nastražená železa, umístěná v reálné podobě na scéně. Povede se jí také lstí zbavit Haraštu kuřat, ale stane se pak obětí jeho vzteklého výstřelu. Dohasínající lišku pak Harašta odtáhne za „tlapu“ z jeviště co kořist. V hospodě se pak jeho nevěsta ráda chlubí liščím kožíškem na krku.

Lesem se po cestě z hospody vrací revírník a vzpomínaje na mládí, opět uléhá pod stromem. Jako na počátku mu do tváře skočí žabák. Není to však ten co v prvním obraze, ale jeho vnuk. Léta plynou, ale příroda stále prochází nekončícím koloběhem života. Revírník, za skvostné Mistrovy hudby, je s přírodou jedno a nabývá vnitřní smír…a scéna tak dosahuje hluboké duchovní síly a ústí v katarzi. 

Orchestr (London Philharmonic Orchestra) řídil Vladimir Jurowski a hudebníci pod jeho vedením předvedli skvělý výkon.

Závěr tedy? Představení s vynikajícími výkony všech účinkujících, představení velmi působivé a dynamické, v němž říše lidí a říše zvířat splývají v naprostou jednotu, ústící v nejvyšší harmonii.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Nestihla jsem Carmen na zámcích, Neviděl někdo, jaké to bylo?
Dík za info.