čtvrtek 14. června 2012

Jaroslav Sovinský: Liška Bystrouška na operním festivalu v Glyndebourne


Níže uvedené řádky jsou věnovány pojednání o operním představení, které bylo minulou neděli (10.6.2012) přenášeno do kin v ČR, mj. do Olomouce, kde jsem měl možnost je také shlédnout. Jeho první část (pět obrazů) byla dávána ze záznamu, lehce později, než se toho dne konala první část představení (aby nemuseli diváci v kinech absolvovat delší přestávku, která je běžná při provedení v Anglii) a druhá část (čtyři obrazy) již v přímém přenosu. Celková doba celého představení (v čistém čase) činila cca 1 h a 35 minut.

Na programu prestižního operního festivalu, který se pravidelně v anglickém Glyndebourne koná, je v letošní sezóně i proslulé dílo Leoše Janáčka, Příhody Lišky Bystroušky; a právě tato opera byla do našich kin přenášena. Bylo jistě zajímavé pro naši obec shlédnout, jak se dílo našeho autora dává na zahraniční scéně. Glyndebourne, kde festival probíhá, se nachází v jižní Anglii, v hrabství East Sussex, poblíž města Lewes, jižně od Londýna, nepříliš daleko od průlivu La Manche. Festival byl založen v r. 1934, od toho roku se zde koná každý rok, s výjimkou let 1941-1945 (tj. za probíhající II. světové války) a r. 1993, kdy byla přestavována festivalová budova; v podobě otevřené v r. 1994 po rekonstrukci se do operní budovy vejde 1.200 diváků. Podrobněji viz zde, na oficiálních stránkách festivalu: http://glyndebourne.com/how-get-here
 
Podívejme se po tomto stručném entrée na vlastní představení. Jak je dnes již v zásadě samozřejmostí, bylo dílo v Glyndebourne nastudováno v originálním jazyce, v daném případě tedy v češtině. Náš rodný jazyk může být jistě pro zahraniční pěvce oříškem. V daném představení vystupovali v hlavních rolích jen zahraniční pěvci, a je třeba říci, že se všichni vcelku s jazykem opery sžili a nehledě na jisté problémy u přízvuku, bylo jim v zásadě i rozumět, což jim jistě slouží ke cti. K přenosu byly poskytnuty i anglické titulky, které v zásadě odpovídaly originálu, byť na některých místech byl význam mírně posunut, jistě, překlad dialektu, v němž Janáček libreto zpracoval, není jednoduchou záležitostí. V libretu samotném je i řada veselých partií, které upřímně diváky v Glyndebourne pobavily. Za všechna taková místa alespoň jeden příklad, kdy lišák Zlatohřbítek v rámci námluv zpovídá Bystroušku a mj. se jí ptá, zda kouří, odpověď zní „ještě ne“ /„not yet“/ (to že si to již Bystrouška vyzkoušela s fajfkou, kterou ukradla starému jezevci, svému nápadníkovi taktně zatajila); načež se Zlatohřbítek ptá: „Žerete králíky?“; překlad: „Do you eat rabbits?“; srdečný úsměv od srdce byl u diváků ihned na světě.

Režie přestavení se chopila britská režisérka Melly Still; jak bylo vidět ze samotného představení, i z rozhovoru s ní o přestávce, velmi svědomitě se na nastudování připravila. Šlo jí o to, aby byl děj proveden maximálně autenticky, tedy cca ve 20. letech minulého století; pořídila si proto i dobové fotografie našeho lidu z té doby. Celé nastudování je v zásadě (i co do scény /Tom Pye/ a kostýmů /Dinah Collin/), až na několik drobnějších momentů, spíše klasickým, bez modernizačních výstřelků, což bylo i vzhledem k povaze díla rozhodně ku prospěchu. Kostýmy lidí působí velmi autenticky a kostýmy zvířat se snaží odpovídat přírodní předloze.Výsledek byl znamenitý, došlo k jedinečné syntéze všech uvedených tří komponentů (tj. režie, scény i kostýmů), doplněných i o mistrovský světelný design (Paule Constable)  a dynamickou choreografii lesní havěti (Maxine Doyle); a to i ve vazbě na skvěle sehraný tým pěvců, kteří byli zvlášť vhodně vybráni pro jednotlivé postavy, kde každý z nich jednotlivě výborně zapadl do své role a odpovídal tak znamenitě příslušnému typu, který se dopředu, zejména v představách našeho diváctva, předpokládá. Režie šla do hlubokých detailů, tak aby postava vyzněla maximálně autenticky a realisticky; pokud bylo možno navíc učinit lehce legrační vložku, nikdy nebyla příslušná šance promarněna. Tomu se přizpůsobili i pěvci a bylo vidět, že si všichni své role přímo užívají a jakoby je prožívali takřka v reálu. Režijně se na jevišti zcela prolíná říše zvířat i svět lidí, jakoby hranice mezi nimi takřka neexistovala. V postavě revírníkově navíc nabýváme dojmu, jakoby hledal cestu do lůna Matky Přírody, chtěl s ní splynout, hledal v ní útočiště, u Matky která ho zrodila, a sním i vše živé, Matky, v níž se koloběh života stále opakuje v neustálém kontinuálním běhu času…

Základní osou celého děje, která je stále na scéně, je rozložitý strom, tyčící se vprostřed jeviště; pod kmenem má své doupě starý jezevec. Za stromem se natažena stěna, jíž prochází zakroucená otevřená „trubice“, která plní buď funkci lesní cesty, nebo vnitřku jezevcova doupěte. Pěvci, kteří jí procházejí, či prolézají, jsou taženi na lanech. Celek doplňuje jen několik menších dekorací, případně rozebíratelná zástěna, reprezentující Páskovic hospodu. Narativně je tak zarámován děj, ale divák má šanci i k rozvinutí vlastní fantazie.

V prvním obraze se kolkolem vše hemží životem letního odpoledne, představujíc harmonii přírodní říše. Ve větvích poletují vážky a motýli, proskočí tudy velkooký žabák, prolétne i statný komár; objeví se i pár králíků, představovaných dětmi ve svetříku a čepicích s pořádnou bambulí. Tu se objeví i pan revírník, v podání ruského barytonisty Sergeje Leiferkuse. Pěvec disponuje hladkým, oblým, silnějším, ladně znějícím hlasem, který skvěle ladí k jeho hereckému projevu i celkovému vzezření. Lehce prošedivělý, s bujným vousem, oduševnělé tváře, oděn v myslivecký oděv klasického střihu s puškou přes rameno, ano, to je ten pravý pan lesní z adamovských hvozdů. Sám se v rozhovoru vyjádřil, že Janáčkovu hudbu považuje za jednu z nejtěžších, ale svým vystoupením prokázal, že se s ní skvěle sžil. Při výslovnosti češtiny měl lehký ruský přízvuk, ale to roli nijak neubíralo na kráse. Pan revírník, lehce zmožen únavou se oddá dřímotě pod statným lesním velikánem. Hemžení kolem něj pokračuje; přilítne komár a využije skvělé příležitosti k obživě. Trubičku zarazí panu lesnímu do krku a zcela naturálně mu vysaje krev. Trochu to přehnal, uvedl se do pravého opojení, až se ho musí chopit jiná havěť. Právě u komára si tvůrci nastudování povolili drobný výstřelek, který ovšem bravurně zapadl do celku. Nevím, jestli skutečně pochopili záměr diváci v Anglii, ale našinec jistě našel úsměv na tváři, když viděl komára v bílém tričku s mohutnou moravskou orlicí na štítě veprostřed. Jakoby komár patrioticky vyjadřoval lásku k Matce Moravii a právě se vracel z fotbalového utkání coby nadšený moravský fanoušek. Schválně jsem se zaměřil na design orlice, je to ten, který je na našem velkém státním znaku. Pokud by viděl představení i pan Jiří Louda, dr. h. c., přední světový heraldik, autor designu našich státních znaků, měl by jistě radost!

Pan lesní je vyrušen žabákem, který mu skočí do tváře, a tu zahlédne malou lišku Bystroušku (dětská role), která utekla z doupěte své mamince-lišce. Zrzavých vlasů, oděna ve svetřík, sukénku a drže v ruce bujný chvost, jako by nějaké lištičce z lesa z oka vypadla. Pan lesní se lištičky zmocní a odvede si ji domů do hájovny. Její maminka, oděna podobně jako liščí dcerka, a s apartním kloboučkem na hlavě, představována pantomimicky, ji marně a smutně hledá a propadá zármutku.

Přesuneme se k hájovně. Strom zůstane vprostřed scény, můžeme si v něm představit třeba hrušeň či jabloň na zahradě, připojeno je několik rekvizit navozující atmosféru dvorku u hájovny. Liška nám trochu povyroste a už je představována ve své dospělé podobě; role se chopila britská sopranistka Lucy Crowe. Předvedla se svým jasným, výrazným, pevným i plastickým sopránem, který propojila s velmi dynamickým pojetím role. Lehce šibalský až potměšilý výraz její milé tváře, ve spojení s příslušnými gesty a celkovým pohybem, to je mazaná kmotra jako vyšitá! Role jako by jí byla šita na tělo. Chtělo by se až věřit, že pohyby a liščí chování jakoby dlouho studovala v hodinách zoologie nebo přímo pozorovala v přírodě. Oděné do svetříku s hrubou suknicí a rezavých rozčepýřených vlasů a s chvostem v ruce (toto opatření umožňovalo lépe pracovat s ohonem, než kdyby ho měla upevněn na zádech) ji bylo často plné jeviště. Když se liška vzpamatuje z dosavadního pobytu u hájovny a odbude i psa Lapáka, má hned co do činění s dotěrnými kluky. Nedá si to líbit a tasí zuby, zde reprezentované loveckým nožíkem, který Bystrouška drží v ruce. Kluci se dají na ústup a liška si nožík důstojně zasune za opasek. Po útoku je sice uvázána, ale jak se zbaví svého pouta, rozhodne se zatočit s pyšným kohoutem, který se tváří (v napoleonském klobouku a vojenském mundůru zvlášť), jako by mu patřil celý dvorek. Naturálně se také věnoval obcování se slepičkami, zde představovanými jako houf lehkých dívek z nějakého domku s červenou lucerničkou nejmenovaného moravského města, v dobových oděvech dívčin takové pověsti ze 20. let; dokonce dívčiny naznačovaly i skutečné slepičí pohyby. Výborný režijní nápad, pochopil jsem ho tak, že jde o naznačení kohoutkovy promiskuity. Maně mi probleskl hlavou ten otřepaný vtip, jak na zemědělské fakultě vypráví profesor studentům o tom, jak se rozmnožují slepice, a že kohout to zvládne až desetkrát za sebou. V první řadě se přihlásí studentka: „Pane profesore, můžete to prosím říci hlasitěji, aby to bylo slyšet i v zadní řadě?“ Profesor vyhoví a vzadu se pak zvedne mladík a říká: „A pane profesore, to ten kohout vždy dělá jen s jednou slepicí?“ Profesor: „Pochopitelně nikoliv.“ A mladík na to: „A můžete to prosím říci ještě jednou a výrazněji, aby to bylo zaznamenáno i v první řadě?“

Kohoutek se na dvorku u hájovny skutečně činil, až si toho všiml i pan revírník a naznačil ženě, že by jako taky… („exempla trahunt“, že?). No paní revírníková (britská mezzosopranistka Jean Rigby, zhostila se i role sovy) ho hnala! Místo aby se věnoval nějaké užitečné práci, že? Pan revírník také na dvorku podojí kravku – velmi vtipně provedeno: na scénu dorazí korpulentnější postava ve strakatém oděvu se sukní a šátkem na hlavě, nastaví ruku s gumovou rukavicí, představující vemínko a pan revírník zmáčknutím rukavice podojí. Liška se pak staví mrtvou, aby přilákala pozornost kohouta a slepic, drůbež na to naletí a Bystrouška nadělá v jejích řadách pravou spoušť a uteče do zaječích. Scéna vrcholí vynořením se jedné ze smrtelně raněných slepiček, již bez hlavy (pěvkyně ji drží v ruce), smutně končící svůj osud na siré zemi…

V lese se Bystroušce zalíbí jezevcova nora. Mazaná kmotra mu lstivě vlastní biologickou zbraní „znesvětí“ hlavu i příbytek a čistotný pan domácí vyklízí pole; drzá liška se zmocní nejen jeho příbytku, ale i jeho fajfky a potáhne; no a skončí to asi tak, jako když si nezkušený kluk dá první cigaretku.

V hospodě pak poslední události probírá revírník s přáteli. Sejde se tu barvitá společnost. Předně pan farář, jehož role se zhostil ruský basista Mischa Schelomianski; předvedl se nosným a pevným hlasem, který ho stejně jako jeho projev (herecký i celkové fyzické vzezření) přímo předurčuje k roli asketicky působícího duchovního (vystoupil i v roli jezevce, rovněž důstojného „pána“) a dále rechtor (v podání britského tenoristy Adriana Thompsona – ostřejší nosový, lehce buffózní, hlas, zhostil se i role komára), který působil skutečně jako klasický, lehce roztržitý maloměstský učitel. Hospodě vládnou majitelé, pan Pásek (Colin Judson) a paní Pásková (Sarah Pring). V jednu chvíli jim proběhne hospodou i drzá Bystrouška, ale jak je spatřena, musí vzít do zaječích. Po cestě z hospody si pak rechtor splete jednu ze slunečnic rozsetých po scéně se svou milou a revírník zmerčí Bystroušku, vystřelí, zasáhne ji do chvostu, z něhož jí létají jiskry, a liška se s hrůzou stáhne do nory. 

O něco později se liška ležérně usadí na stromě, pokuřuje a se zájmem si čte knížku s nápisem (Pictorial book about animals, tj. Obrázková kniha o zvířatech). Tu se pod stromem objeví lišák Zlatohřbítek, v podání britské sopranistky Emmy Bell (disponuje ladným lyričtějším hlasem, který výborně ladil do páru k Bystroušce), a liška hned fajfku v tichosti schová.  V rámci námluv se odehraje onen veselý rozhovor na téma konzumace králíků (viz výše), lišák také hned jednoho přinese a Bystrouška se do něho nadšeně vlastními zuby zakousne. Párek v sobě najde zalíbení a oddá se hrám lásky, v útrobách Bystrouščiny nory (obě pěvkyně se pohybovaly v již zmíněné zakroucené odkryté „trubce“ v pozadí za stromem – temnější popředí a jasněji nasvícené útroby nory vytvořily velmi romantické prostředí).

Po nějaké době prochází lesem Harašta, obchodník s drůbeží a pytlák v jedné osobě, v podání britského barytonisty Williama Dazeleye, a potká se s revírníkem. W. Dazeley měl sice podle mého soudu jisté problémy s výslovností češtiny, ale pěvecky a herecky vše zahladil a působil realisticky, oděn do nenápadně působícího vycházkového oděvu s mošnou s kuřaty přes rameno. Proč také neulovit v tichosti nějakou tu „kožešinu“, když si mám brzy brát Terynku, že? O něco později se les hemží mladými lištičkami, plody lásky Bystroušky a Zlatohřbítka, které maminka upozorní na nastražená železa, umístěná v reálné podobě na scéně. Povede se jí také lstí zbavit Haraštu kuřat, ale stane se pak obětí jeho vzteklého výstřelu. Dohasínající lišku pak Harašta odtáhne za „tlapu“ z jeviště co kořist. V hospodě se pak jeho nevěsta ráda chlubí liščím kožíškem na krku.

Lesem se po cestě z hospody vrací revírník a vzpomínaje na mládí, opět uléhá pod stromem. Jako na počátku mu do tváře skočí žabák. Není to však ten co v prvním obraze, ale jeho vnuk. Léta plynou, ale příroda stále prochází nekončícím koloběhem života. Revírník, za skvostné Mistrovy hudby, je s přírodou jedno a nabývá vnitřní smír…a scéna tak dosahuje hluboké duchovní síly a ústí v katarzi. 

Orchestr (London Philharmonic Orchestra) řídil Vladimir Jurowski a hudebníci pod jeho vedením předvedli skvělý výkon.

Závěr tedy? Představení s vynikajícími výkony všech účinkujících, představení velmi působivé a dynamické, v němž říše lidí a říše zvířat splývají v naprostou jednotu, ústící v nejvyšší harmonii.

středa 13. června 2012


Ve spolupráci s agenturou Art Invest Holding s.r.o. si dovolujeme Vás pozvat na koncert světové operní hvězdy. Vstupenky si můžete už nyní předplatit s 25% slevou na stránkách www.artinvestholding.cz.

V dalších koncertech v této sezóně se můžete těšit na slavná jména, jako je Joseph Calleja, Kiri te Kanawa a Roberto Alagna!

pátek 8. června 2012

Jaroslav Sovinský: Cyrano z Bergeracu v madridském Teatro Real

Níže uvedené řádky jsou věnovány opernímu představení, jež jsem měl tu čest shlédnout minulý měsíc (v sobotu 19. května 2012) v madridském Teatro Real. Původně jsem předpokládal, že na cestě do Španělska nebude v důsledku nabitého pracovního programu na operní představení čas, ale nakonec se čas podařilo vyšetřit. Hned, jak to bylo možné, jsem k Teatro Real vyrazil, poohlédnout se po lístcích. Monumentální budova divadla se nachází přímo v centru města, poblíž Královského paláce při Plaza Oriente. Divadlo pochází z 19. století, do provozu bylo uvedeno v r. 1850 Donizettiho operou Favoritka. V r. 1863 divadlo navštívil G. Verdi, který se zde účastnil španělské premiéry své opery Síla osudu. Později v budově sídlila Madridská královská konzervatoř. V r. 1925 musela být stavba z důvodu havarijního stavu uzavřena, otevřena byla znovu v r. 1966 a sloužila koncertním účelům. Od r. 1997 opět slouží jako operní dům.

Již z dřívějška jsem věděl, že ve dnech 10., 13., 16., 19. a 22.5. je na scéně Teatro Real uváděna opera italského skladatele Franca Alfana (1875 – 1954) Cyrano z Bergeracu (Cyrano de Bergerac), v níž se v titulní roli objevuje Maestro Plácido Domingo (narozen v r. 1941 v Madridu). V pokladně jsem zjistil, že je beznadějně vyprodáno. Řekl jsem si, zkusím to jinak. 19.5. (poslední možnost před odletem z Madridu) jsem dorazil k opeře půl hodinky před představením, kontaktoval jsem jednoho z místních překupníků (najít je nebyl problém) a kýžený lístek jsem pořídil a mohl jsem tedy hned vyrazit za hudebními zážitky. Nejprve jsem budovu divadla prolezl takříkajíc od přízemí až po střechu, obdivoval jsem zejména centrální schodiště obklopující eliptickou vstupní dvoranu procházející skrze patra divadla a přilehlé salónky v klasickém stylu. Zdokumentoval jsem pak samozřejmě i monumentální jeviště, do kterého se vejde cca 1630 diváků. Pořídil jsem i velmi reprezentativně připravený program, obsahující i text libreta ve francouzštině (jazyk, v němž byla opera v Madridu provedena) a španělštině, a obsah i v angličtině. Bližší informace lze nalézt k opeře na webové stránce Teatro Real: http://www.teatro-real.com/es/eventos/cyrano-de-bergerac
Zde je k dispozici libreto (francouzsky a španělsky):


Představení začalo v osm hodin večer; jen pro zajímavost: sama opera trvá dvě a půl hodiny, I. a II. dějství hodinku a 25 minut, III. a IV. dějství hodinku a pět minut; opera se uvádí s jednou 25 minutovou pauzou po II. dějství. Lístek jsem pořídil na galerii, ale nijak jsem nelitoval. Galerie je provedena tak, že umožňuje výborný výhled na jeviště, zajišťující komplexní přehled o dění. Současně je divákům přenášeno dění na scéně pomocí kamer na dvě  promítací plátna po stranách galerie, takže pokud divák chce, sleduje buď jeviště, nebo detailnější záběry na plátnech. Věru moderní přístup. Samozřejmostí jsou i titulky promítané na čelní plátno nad galerií, ve francouzštině a španělštině. Byť francouzštině trochu rozumím, angličtina by mi byla bližší, ale nijak jsem francouzštiny nelitoval, neboť jsem si alespoň mohl zazpívat v duchu s pěvci po celé představení. Děj opery jsem měl již nastudován a podrobněji jsem ho tak nějak dekódoval jak z francouzštiny, tak trochu i ze španělštiny.

Autor opery, F. Alfano, složil cca 12-13 oper, nejznámější je však patrně v operní obci jako skladatel, který dokončil operu Turandot, neboť G. Puccini tak již nestihl učinit v důsledku předčasného úmrtí. Přiznám se, že dosud jsem měl možnost se hudebně s Alfanem setkat jen díky Turandot, a proto jsem měl radost, že se mohu takto blíže seznámit s některým jeho operním dílem. Jeho opery nejsou trvalou součástí běžného operního repertoáru, takže jejich uvedení na některé scéně v dnešní době je jistě pozoruhodným počinem. K jeho patrně nejvýznamnějším operám patří kromě Cyrana z Bergeracu (premiéra v r. 1936) dále např. Vzkříšení (Ressurectione, premiéra v r. 1904, založeno na stejnojmenném románu L. N. Tolstého), či Legenda o Sakùntale (La leggenda di Sakùntala, 1921), založená na sanskrtské hře Abhijñānashākuntala indického básníka a dramatika Kálidásy (cca 4.-5. stol. po Kr.).

V průběhu představení jsem přemýšlel o povaze Alfanovy hudby. Některé partie mi významně připomínaly tvorbu Pucciniho (např. některé partie z Turandot). Dílo působí živě a dynamicky, objevují se zde jak sólové, tak ansámblové i sborové partie; hudba působí niterně a velmi melodicky, je úspěšně schopna vyjadřovat vnitřní prožitky jednajících postav i jejich vnějškově projevovaný temperament. Dílo je plně prokomponováno, jedna partie plynule přechází v partii další.  Ve srovnání s již jmenovaným Puccinim (jak raným Puccinim, tak třeba i Turandot) však hudba, nehledě na několik vyhroceněji působících partií, vyznívá celkově jemněji, tlumeněji, jakoby vše bylo pokryto jakýmsi závojem, podobně jakoby malíř používal šerosvit. Výsledek unikátně ladí s celkově intimnější atmosférou díla, neboť dílo je především o lidských, a v případě Cyrana skrývaných, milostných citech.

Připomeňme si ještě před bližším rozborem představení základní údaje o této Alfanově opeře. Libreto vytvořil francouzský dramatik a libretista Henri Caïn (1857-1937) podle stejnojmenného dramatu francouzského básníka a dramatika Edmonda Rostanda (1868-1918), jehož premiéra se uskutečnila v r. 1897. Cyrano de Bergerac (Hercule-Savinien de Cyrano de Bergerac) byl skutečnou historickou postavou, jednalo se o francouzského dramatika a duelanta, žijícího v l. 1619-1655. Jeho životní osudy však Rostand zpracoval víceméně fiktivně. V operní sféře se stal Cyrano (podle Rostandova zpracování) hrdinou nejen Alfanova díla, ale i operních děl dalších skladatelů, amerického skladatele německého původu W. Damrosche (Cyrano, premiéra v r. 1913), estonského skladatele Eino Tamberga (Cyrano de Bergerac, premiéra r. 1976) a amerického skladatele Davida DiChiery (Cyrano, premiéra v r. 2007).

Alfano svou operu psal (v l. 1933-35) na francouzský text, ale premiéra se uskutečnila v italštině (v Římě 22. ledna 1936); v květnu (29.) téhož roku byla opera poprvé uvedena v Paříži (Opéra-Comique). O rok později byla opera uvedena v Buenos Aires, v r. 1938 v Neapoli, v r. 1954 v milánské Scale a v r. 1975 v Turíně. V poslední době byla opera uvedena v newyorské Metropolitní opeře (v americké premiéře, r. 2005) s P. Domingem v titulní roli. O rok později se objevila opera na scéně londýnské Covent Garden (opět s P. Domingem jako Cyranem) a v Montpellier (v titulní roli s R. Alagnou). V r. 2007 byla opera uvedena ve Valencii, v r. 2008 opět v milánské Scale, v r. 2009 v pařížském Théâtre du Châtelet (ve všech třech případech s P. Domingem jako Cyranem) a v r. 2010 v Seville (v titulní roli s R. Alagnou).


V Alfanově opeře se objevují následující postavy: Cyrano de Bergerac, kapitán mušketýrů a školitel gaskoňských kadetů (tenor); Roxane, Cyranova sestřenice (soprán); Roxanina guvernantka (mezzosoprán); sestra Marthe, abatyše (mezzosoprán); Lise, manželka cukráře  (soprán); jeptiška (soprán); Conde de Guiche, plukovník mušketýrů, velitel regimentu kadetů (baryton); Carbon de Castel Jaloux, kapitán mušketýrů (baryton či bas); vikomt de Valvert, chvástavý šlechtic (baryton); Christian de Nouvillette, mušketýrský kadet zamilovaný do Roxany (tenor); Ragueneau, kuchař a cukrář (baryton, basbaryton či bas); Le Bret, důstojník mušketýrů (baryton, basbaryton či bas); španělský důstojník (baryton); kuchař (baryton); Lignière, mušketýr (baryton či bas); mušketýr (bas); první a druhý strážce (tenory); Montfleury, herec (uvádí se i šlechtic), uvádí se jako herecká role; mezi postavami se uvádí i Cyranův potomek Gaetan. Sbor: kadeti, měšťané, básníci, cukráři, jeptišky, lid. Odehrává se ve Francii (v Paříži a Arrasu) v r. 1640 a 1655.


Obsah opery (překlad z angličtiny z programu k představení - obsah sestavil Gabriel Menéndez Torrellas) je tento:

I. dějství:
Hôtel de Bourgogne, r. 1640. Roxane, sledujíc baletní představení, je předmětem zájmu mužské části obecenstva. Mezi mnoha jejími obdivovateli je řada důstojníků, včetně De Guichea, dále k nim patří kuchař Ragueneau a kadet Christian, který je do Roxany zamilován. Když zahájí své vystoupení herec Montfleury, Cyrano, maje ho za lumpa, ho ze svého sedadla urazí, a oba se pustí do vášnivé debaty,  která končí Montfleuryho útěkem. Nato další ohnivý spor vyvstane mezi Cyranem a Valvertem. Cyrano ho využije k tomu, že zazpívá baladu, v níž vikomta zesměšní. Roxanina guvernantka řekne Cyranovi, že si s ním chce jeho sestřenice sjednat tajnou schůzku. Dobrodruh Cyrano, který Roxanu miluje, doufá, že by jeho láska mohla dojít naplnění. Tu se objevuje jeho přítel, mušketýr Lignière, jehož chce De Guiche napadnout s tlupou chuligánů. Cyrano však hází rukavici místo Lignièra. Hudebníci a část obecenstva mu dělají doprovod s pochodněmi. Když se pak otevřou dveře, naskytne se pohled na starou Paříž za měsíčního svitu, kterážto scéna podnítí Cyrana k poetickému monologu.   


II. dějství:
První scéna se odehrává v Ragueneauově pekařství. Zatímco kuchaři připravují řadu lahůdek,  Ragueneau se pokouší sestavit verše o všem možném, co vidí kolem sebe. Cyrano se pokouší napsat Roxaně cituplný dopis, když tu se objevuje několik pekařových přátel-básníků, kteří vyprávějí, že osm darebáků dostalo na frak u Nesleské brány. Objevuje se Roxane a je zde ponechána o samotě s Cyranem. Poté, co si oba připomněli své společné dětství, Roxane Cyranovi vyznává, že je zamilovaná do kadeta Christiana, a žádá Cyrana, aby Christiana chránil proti recesistickým žertíkům, prováděných novým rekrutům Gaskoňci. Poté Roxane odchází a objevují se Gaskoňci. Cyrano a vojáci začínají zpívat baladu o gaskoňských kadetech, chválící jejich statečnost, jejich bitky a jejich sukničkaření. Zatímco Cyrano jim popisuje hrdinské činy minulé noci, přítomný Christian učiní několik poznámek pokud jde o Cyranův nos, což je mezi Gaskoňci tabu. Když jsou pak o samotě, Cyrano se představuje Christianovi jako Roxanin bratranec, a poví kadetovi o její lásce k němu, a bera v úvahu Christianovu nezkušenost v milostných otázkách, slibuje, že mu pomůže při tvorbě milostných dopisů: „Mezi námi dvěma vytvoříme románového hrdinu“, poznamenává Cyrano, „já budu duch a ty krása“.

Druhá scéna se odehrává pod Roxaniným balkónem, na malém náměstí staré čtvrti Marais. De Guiche se pokouší dát Roxaně sbohem, neboť musí odjet do boje, bera s sebou jak Cyrana tak Christiana. Oba posledně jmenovaní se objevují. Christian, maje již dost toho, že předstírá, že je autorem milostných dopisů, které napsal Cyrano, se pokouší  hovořit přímo k Roxaně pod jejím balkónem, ale tak monotónním jazykem lásky, že se Roxane začne nudit a celou jeho řeč odmítne. Skleslý Christian se pak vrací zpět se Cyranem, jenž, ve skrytu, začíná vést poetický rozhovor s Roxanou, plný krásných metafor, a Roxana má samozřejmě za to, že s ní mluví Christian. Když Roxana žádá „hlas“, aby vylezl na balkón a byl v přítomnosti „květu“, Cyrano přiměje silně váhajícího Christiana, aby žádosti vyhověl. Kadet tak skutečně učiní a získává Roxanina políbení.   

III. dějství:
Za obléhání Arrasu očekává jednotka gaskoňských kadetů vstup do boje. Někteří z nich jsou demoralizováni hladem. Objeví se Cyrano, který každé noci přechází nepřátelské linie s dopisem pro Roxanu. Aby bylo zmírněno strádání vojska, pastýř zahraje melodii z Gaskoňska, což však vyvolá mezi posluchači trudnomyslnost. Objeví se i De Guiche a všichni se hotoví k boji. Christian předvídá svou vlastní smrt a Cyrano mu řekne, že již napsal Roxaně dopis na rozloučenou. Když na dopis Christian pohlédne, objeví slzu, a pochopí, že  Cyrano Roxanu miluje. Christiana navštíví Roxana, s níž dorazí i Ragueneau a přináší jídlo pro hladové vojáky. Roxane velebí „Christianovy“ dopisy, vzpomíná na to, co se odehrálo tehdy pod balkónem, a prohlašuje, že ho miluje pro to, jaký je, ne pro jeho krásu; milovala by ho dokonce, i kdyby byl ošklivý. Christian žádá Cyrana, aby jí řekl pravdu, ale právě v té chvíli začíná boj. Jedním z prvních, kteří padnou, je Christian; Roxane omdlévá.  


IV. dějství:
Scéna se odehrává v klášteře Dam od kříže (les Dames de la Croix) v Paříži. Uběhlo patnáct let. Roxane, oděná ve smutečním šatě, vysvětluje De Guicheovi, že vždy zůstane věrna Christianově památce. V té chvíli se objevuje smrtelně zraněný Cyrano; snaží se Roxanu bavit novinkami z poslední doby. Ta je však znepokojena, když vidí, že při vyprávění slábne. Cyrano ji upokojuje, že to souvisí s jeho starým zraněním od Arrasu. Roxane mu pak dá Christianův dopis na rozloučenou, který mu kdysi slíbila ukázat. Cyrano začne jeho obsah od srdce nahlas přednášet. Roxane tak pochopí, že právě on je autorem tohoto dopisu, a taktéž ten, kdo s ní mluvil tehdy pod balkónem. Cyrano pak dokončuje své vyprávění, o tom, co je nového, zmiňuje vlastní smrt rukou vraha. Roxane mu zjevuje svou lásku a volá po tom, aby žil. Je však již pozdě. Cyrano umírá, poté co vyzvedl to, co si bere do hrobu neposkvrněným: svou odvahu (či galantnost – svou panache). 

Pokud jde o vlastní představení, děj byl režijně a scénicky (Petrika Ionesco) pojat klasicky, v souladu s dobou, v níž se originálně odehrává, což bylo věci vzhledem k tématu díla rozhodně ku prospěchu. Tomuto pojetí byly přizpůsobeny i odpovídající klasicky působící kostýmy (Lili Kendaka). Režii se podařilo vytvořit ve spolupráci s výborně sehraným týmem účinkujících velmi dynamický a barvitý celek, plně vystihující jak bojovou mušketýrskou náladu, tak něžnost a jímavost milostných scén, veselost Ragueneauova pekařství i decentní důstojnost klášterního prostředí. Scéna byla zaplněna jen jednoduššími dekoracemi, které narativně rámují děj, současně však dávají dostatek prostoru divákovi k rozvinutí fantazie a soustředění se na detaily, zejména v cituplných milostných scénách. Takto můžeme sledovat divadelní scénu se sloupkovými lóžemi I. dějství, pekárnu s několika pecemi, nádobím a regály a dále pak jemně nasvícené náměstíčko s balkónkem přiléhajícím k naznačenému domu ve II. dějství, ponuře působící scénu bojiště s rozeklanou stěnou v pozadí, v níž můžeme patrně tušit hradby Arrasu ve III. dějství a konečně i tichou klášterní zahradu s košatým stromem v dějství závěrečném.

Titulní role, jak již bylo výše naznačeno, se chopil Maestro Domingo. Role dobrodruha Cyrana, který v sobě nosí tajnou a nenaplněnou lásku ke své sestřence, jakoby byla Maestrovi šitá na tělo. V jeho pojetí je Cyrano otcovsky a hluboce charakterně působící rytíř-básník, který je na jedné straně niterně oddán svému citu, ale současně je schopen svou duši otevřít pochopení pro lásku jeho drahé Roxany k mladému kadetovi, a učiní vše pro to, aby byl mladý pár šťasten. V roli tak Maestro působí velmi opravdově a nesmírně lidsky zároveň. Jeho pěvecký i herecký projev se snoubí v naprostou jednotu, jeho hlas, tak typický a nezaměnitelný mezi mnoha jinými má stále svou vznešenou grácii a sílu, mohutnost v dramatických scénách i hlubokou jímavost ve scénách naplněných citem (typicky ve scéně pod balkónem či v klášterní scéně). Jeho galantní i hrdinské vystupování přesně vystihlo to, co je Cyranovi drahé, jeho panache, v duchu onoho pravého mušketýrského ražení starých dobrých časů. Srdečně byl jako miláček zdejšího publika za svůj výkon odměněn bouřlivým potleskem. Důstojným protějškem mu byla Roxane, jíž se zhostila španělská sopranistka Ainhoa Arteta. Její hlas je typický svojí mohutností, klenutím, vznešeností a krásným sytým zabarvením, který se ladně pojí k jejímu hereckému projevu; v jejím podání je Roxana vznešená bytost otevřené duše, upřímně se radující z citů, jež k ní chová mladý kadet.

Role Christiana se zhostil americký tenorista Michael Fabiano a herecky předvedl přesně to, co se od něj očekávalo. Lehce toporného, vojácky vystupujícího mladíka, který to umí lépe se zbraněmi než s perem, ale současně naplněného hlubokým opravdovým citem. Disponuje jasným lyricko-dramatickým hlasem s patřičným rozsahem i oblostí. Milostný trojúhelník skvěle doplnily i výkony dalších dvou hlavních postav, Roxaniny guvernantky v podání rakouské mezzosopranistky Doris Lamprecht, disponující jemným a plným, líbezně působícím hlasem s decentně vznešeným projevem (zhostila se i role sestry Marthe) a plukovníka De Guichea v podání španělského barytonisty Ángela Ódeny: jeho hlas je typický svou mohutností, plností a klenutím, a přímo prozařuje pěvcovým hereckým projevem, kdy jeho De Guiche je skutečný velitel toho pravého vojenského zaujetí. Ostatní role byly obsazeny následovně: Lise: Cristina Toledo (zhostila se i role jeptišky); Carbon: Franco Pomponi (zhostil se i role de Valverta); Ragueneau: Laurent Alvaro; Le Bret: Christian Helmer; španělský důstojník: David Rubiera (zhostil se i role kuchaře); Lignière: Valeriano Lanchas (zhostil se i role mušketýra); první strážce: Nauzet Valerón; druhý strážce: Antonio Magno; Montfleury: Gérard Boucaron. Skvělé výkony odvedl i sbor (sbormistr Andrés Máspero) a orchestr pod taktovkou španělského dirigenta Pedra Halfftera.

Závěr tedy? Velmi působivé a dynamické představení tvořící jednolitý celek, v němž se drsnost prolíná s  jemností, vznešenost s něžnou citovostí, hrdinství s obětavostí a vše jakoby bylo zahaleno lehkým flórem nostalgie.